POK-BLOK

Rudice XXL

2012-02-12T17:20:00.002+01:00

Po sobotním běžkování na mrazivých pláních Vysočiny by mě nenapadlo, že se budem s Asuem v neděli prohřívat v Rudici (ráno na teploměru - 14, na skalách více jak +5). Krásné azůro, nikdo nikdo. Pouze z děr začaly vylézat zhmotnělé noční můry lezce: nula do deníčku - vše lezitelné již vylezeno - chybějící odhodlání a vytrvalost do výzev.

Chybějící vytrvalost a odhodlání

nula v deníčku

Rozhodujeme se pro radikální krok - uděláme si prvovýstup a bude fajn. Zrak zostřený mrazem nám odhalí famózní linii. V duchu rudických kokotin využíváme každý milimetr prostoru, s myšlenkou na klasiky a s touhou po nesmrtelnosti prostoupíme směr na top rope, odladíme bouldery, eliminujeme chyty, nacvakáme preska a přelézáme. Název - Kolouchovi sokolíci, klasa okolo 7. A překvapivě to má fakt i jakousi logiku, více viz obrázek.Cvaká se první z Výlovu a druhé ze Stěnky, slaňák je ve Stěnce.

Poprvé zdolána stěna Macochy

2012-02-08T08:37:00.000+01:00

Vladimír Pípal poskytl k publikování přepis článku, který v září 1944 v brněnském tisku referoval o prvovýstupu horní stěnou Macochy, což byl v té době opravdu husarský kousek. Doplňme, že cesta se nyní nazývá Vršek Macochy (klas. 7 UIAA), leze se na 4 délky a je to parádní linka. K výstupu je nutné povolení. Původně se cesta měla jmenovat Zábranského cesta, ale to se nějak neujalo...(více viz článek v Montaně 6/2004, Po vlastní linii). K ranní kávičce fajn počtení přeji.

Muž předvádí svíčku na zábradlí horního můstku Macochy (foto z knihy Macocha a Moravský kras, Stehlík a Kunský, 1953)

ODVÁŽNÝ VÝKON DVOU MLADÝCH HOROLEZCŮ

Morava oplývá žírnými lány a hlubokými lesy, ale k horolezcům je macešská. Nemá hor, kde by stoupenci tohoto mužného sportu mohli prokazovat svou zdatnost, ba i skal k cvičení je poskrovnu. Nejvíce skalnatých stěn je samozřejmě ve vápencovitém terénu Moravského Krasu. I širší veřejnosti jsou známy Býčí skála v Josefovském údolí u Adamova, Koňský spád v Pustém žlebu u Macochy, Hřebenáč u Sloupu. Suchý a Pustý žleb jsou vlastně kaňony s vysokými skalními stěnami, které dosahují místy až stometrové výšky a proto již před lety přilákaly horolezce k odvážným výstupům.

Nejvyšší stěna v Mor. Krasu ohraničuje z jihozápadu propast Macochu. Od spodního jezírka až k hornímu můstku vypíná se imposantně do výše 138,4 m. Ve své spodní části je převislá a horolezecky nezdolatelná. Naproti tomu horní polovina, jevící se lidskému oku jako svislá – jen místy komíny a štěrbinami rozčleněná – zásadně zlezitelná je. Avšak každému horolezci je na prvý pohled patrné, že by to byl výkon nanejvýš odvážný, předpokládající naprostou horolezeckou vyspělost, bezvadnost technických pomůcek, fysickou zdatnost a duševní vyrovnanost. Již několikrát se pokoušeli v Macoše cizí i domácí horolezci o zlezení nižších stěn, dosud však bez úspěchu a dvě výpravy – pokud jsem mohl zjistit – skončily tragicky. Žádná z těchto výprav se však neodvážila pustit se na hlavní stěnu a tak Macocha odolávala náporu horolezců.

Až v sobotu 9. září horní část hlavní stěny Macochy zdolali dva mladí odchovanci horolezeckého kroužku KČT Brno II., 18ti letý František Plšek /jako první horolezec/ a stejně starý František Vlk. Nastoupili do stěny z dolního můstku o ½ 10 hod, zajištění dvěma lany. Odtud „traversovali“ vlevo /při pohledu na stěnu/ po travnatém a stromy porostlém svahu a zamířili ke skalnaté lávce, přímo pod horním můstkem. Při tom museli sestoupit asi 20 m, takže celý výškový rozdíl, který měli zdolat v kolmé, místy převislé stěně, činil až k hornímu můstku asi 70 m. Tato nástupní lavice připravila horolezcům malé překvapení. V malé prohlubině ve skále našli asi za 18 K drobných mincí a telefonní známky, jež pověrčiví návštěvníci Macochy házejí do propasti pro štěstí.

Jinak byl terén nevlídný, ale oba horolezci si byli od počátku vědomi obtížnosti svého podniku. Skála místy drolivá, místy bez stupů a záchytů vyžadovala od horolezců vypětí všech sil. Obtížná byla převislá místa, obzvláště úsek dlouhý asi 15 m uprostřed stěny, který byl zdoláván přes dvě hodiny. Exponovanost terénu nabádala horolezce ke krajní opatrnosti a proto nejobtížnější místa byla opatřena hustě skobami, aby horolezec při eventuálním pádu mohl být včas druhým lezcem zachycen. Celkem zatloukli oba do stěny 23 skob.

K občerstvení si vzali horolezci s sebou toliko dvě jablka. Není proto divu, že když o 17. hodině, po sedmi a půlhodinovém výstupu, stanuli na okraji Macochy, vpravo od můstku, měli náležitou chuť k jídlu a ještě větší žízeň. Zlezení stěny Macochy nutno hodnotit jako odvážný výkon, jímž oba horolezci prokázali svou horolezeckou vyspělost. Jistě se jim naskytne ještě hodně příležitostí, aby i ve velehorách odvážnými výkony dali sportovnímu světu vědět, že i skály v brněnském okolí – třebas za poměrů velmi skromných – dovedou vychovat horolezce velmi zdatné.

Kameňák

2012-01-30T12:22:00.000+01:00

Sobotní chuť na venkovní lezení se přetavila v cestu do Chřibů. Dočetli jsme se na pure o Kameňáku, novém šutru kdesi v lomu, navíc Čaj v pátek tvrdil, že to máme jít určitě vyzkoušet...je to starý šizuňk. Slíbil jsem mu report, tak tady to je.

Tato minioblast (4 bouldery na 1 kameni + asi 1 kámen pro nějakou další realizaci) má čtyři pozitiva. Jedno je subjektivní - už tam nikdy nemusím jet. Druhé je Svišťovo - je to místo, kde zaručeně nikdy nikoho nepotká, takže tam možná jednou zajede, až bude chtít být sám. Zatřetí - je to kousíček od auta, ale to je vlastně jedno. Čtvrté - je to blízko do jiných opravdu boulderových oblastí.

Prostředí - suťový zarostlý svah v bývalém kamenolomu

Dopady - dost na hovno, chce to více bouldermatek

Orientace - severní zima

Krása boulderů - jelikož jsem ani nenazul lezačku, nemůžu hodnotit. ASU zkoušel Artefakt a to vypadalo zajímavě, ale strašné morfo a rozedrané prsty do krve. Na rozlez je tam jakési 5C, které nevypadá zajímavě, ale výlez do sněhu kluky bavil. Na Královskou hranu (7A) je zapotřebí více chytačů a matek, nutné očistit.

Suma sumárum, co nejrychleji jsme se sbalili a přemístili se na Hřeben, kde probíhal lezecký workshop pod vedením Sviště. Podmínky, lezení a atmosféra parádní.

Bába šontačka

2012-01-25T09:45:00.009+01:00

Lednový podvečer ve flashboulderu jsme měli s Asuem a Petříčkem to potěšení posedět chvíli s Věrkou Kostruhovou a vzniklo tak tohle povídání. Musím se přiznat, že jsem měl trošku trému, neboť s Věrou se neznáme, je to paní lezkyně a vůbec první dívka, kterou takhle zpovídáme ohledně lezení v Krase… tak snad se vám to bude líbít. Ještě upozorňuju, že se jedná o mírně demotivační rozhovor - před jarní sezónou ideální:-)

P.S. pokud chcete Věrce udělat radost, tak čokoláda je jistota...

Petříček: Já jsem Petříček

Věra: Já tě znám. Přečníváš, takže tě znám.

Budeš chtít potom někam hodit autem?

V: Já tady jsem autem, nepoužívám šaliny. Jsem z Mokré hory. To je Brno Město. Nad náma je Kyslík, to už je vesničan, a pak dál je Tufi a to už je úplnej venkov. A pak už jsme v Krasokrase.

Petříček: Jo tam jezdí i rozjezd. Kdysi jsem se tam probudil na konečné a nezdálo se mi, že jsem v Brně městě… tam zaštěkali dva psi a pak už jen dramatické ticho…

Uděláme asi rozhovor s Petříčkem

V: A co vás zajímá? Já mám strašně špatnou paměť. Mě třeba Vlk připomíná, co jsem kdy lezla.

Ani kroky si nepamatuješ? Když máš třeba nějaký projekt?

V: Ne, jsem úplně blbá.

Máš deníček?

V: Nemám. To byla jediná věc, proč jsem si říkala, že bych na ten rozhovor s váma přistoupila. Že bych vám nadiktovala cesty, co si vzpomenu, že jsem vylezla v Krase a někde by to bylo uchované.

Které cesty v Krase si nejvíc vážíš, co ti dalo nejvíce zabrat?

V: Tak jako v Krase všechno, že. Když člověk něco vyleze, tak to je zázrak.

Teletubies - 8a

Nakonec se nám podařilo dodatečně z Věrky vypáčit, jakých přelezů v Krase si nejvíce považuje:
Cesty - Hradní spára, Sněhurka, Evoluce, Umělá žena Barbara, Teletubies, Moje mladší sestra, Curio, Dračí krev, Labutí píseň, Cizí objev, Provokace, Sámovka, Možnost volby, Bangladéš, Muž s dítětem v očích ... Copak já si to pamatuju?
Bouldery - Pudem spodem, Dívčí válka SD, Indirectly direct, Zrádná zkratka.....

Dívčí válka

Co tě motivuje lézt v Krase?

V: Jednak to mám za barákem. Já nikam nejezdím, mám dvě děti, takže jsem buď byla těhotná, nebo jsem měla mimino, nebo jsem měla děcko ve školce, nebo jsem byla podruhé těhotná. Ale mě to tam baví. Lezení tam je něco tak nechutného, že jsem se v tom našla. A je tam krásně…

A bouldering v Krase?

V: V Krase se moc nedá… to co tam chlapci nadělali, je strašně těžké. To je mazec. A to co je lehké, to není tak pěkné.

Hnusáka by ses třeba zúčastnila?

V: Co to je? Já jsem se v Krase snažila držet tak od toho 9+ nahoru. To co je pod to, tak špatný. Radši to nelézt, protože je to třeba 7b a nevylezu to stejně jako 8a. To je trapné.

S lezením jsi začínala na skalách nebo na stěně?

V: Začala jsem na Fritu. A dost rychle jsem začala jezdit s Radovanem Součkem ven, do Francie. V Krase jsem ze začátku lezla strašně málo. Já tam nemám vylezené ty lehké cesty. Jako takovou první vážnější cestu v Krase jsem lezla Hradní spáru, myslím že v roce 98.

Proč zrovna Hradní?

V: Tam mě ovlivnil Radovan, nasměroval mě do toho a je to lezitelné… proti ostatním. A je to pěkná cesta (pozn. - jednalo se o první ženský přelez obtížnosti 10- v ČR a to rovnou stylem RP, viz Montana 98)

Jak vnímáš, že u těžkých cest máš většinou první ženský přelez, řešíš to nějak?

V: Moc se mi nelíbí dělení na ženský a mužský - cesta je pořád ta stejná. Vybírám si je podle sebe, jako že na to nemám a takové ty výjeby, co ostatní nelezou, to mě tak nějak přitahuje. Ale já stejně nemám na nic. Já si spíš pamatuju, co jsem nevylezla.

Cos třeba nevylezla?

V: Spoustu cest. Třeba Zákaz vstupu, Koňomrda, Perlu východu:-)

A chceš se k něčemu vrátit?

V: K mojí platonické lásce Učňovi (Čarodějův učeň - 10+, Vaňousovy díry. 1. RP T.Pilka 1992, 2. R. Tefelner 1997, 3. A. Ondra 2007). Jsem se do toho vrátila, protože jsem to asi tři roky vypustila a zas mě to začlo bavit. Mě se ta cesta líbila vždycky, ale nejde mi o to tuhle cestu vylézt. Podle mě je to nejhezčí cesta v Krase a je to šíleně těžké. Kdo ten boulder nepřešáhne a leze to poctivě jak Svišť, tak je to strašně těžké. Líbí se mi, že se tam dá pořád špekulovat. Tam člověk skutečné pozná Kras. Půl stupeň teploty dolů a už to nejde. Pokud nejsi Adam. To nastoupíš a je to těžké až do řetězu. Já jsem tam spadla 3 – 4 kroky pod vrchem, ale to je úplně jedno. Ale mě to vůbec nevadí, mě to baví. Je to jedna z mála cest, která mě ještě dovede k nějakým emocím. Tím že máš děti, tak jsi jinde, řešíš jiné starosti. Ale ten Učeň mě dokáže natolik vtáhnout, že tam kopu nohama a říkám si, že jsem kopýtko a že se na to nehodím a že už bych se mohla konečně naučit lézt.

Jinou cestu než Učně nemáš vyhlédlou?

V: No já kdybych se do toho Krasu dostala, tak polezu toho Učně. Došla jsem tam na novou metodu v boulderu, ale na podzim jsem se do toho už nedostala, pak už byla hrozná zima. Tam je problém, že když je veliká zima, tak tam drží ruce, ale nedrží lezečky. Ideální je 12 stupňů těsně před deštěm. A taky mě ještě láká Vlnová dálka, to je bouldr kolem 8A+, takže šance nulové:-)

Když si lezla Učně, lezla jsi i jiné cesty?

V: Ne, to nestíhám lézt cokoliv jiného. Jedině když byly fakt špatné podmínky, nazkoušela jsem si cesty okolo a postupně je povylézala, třeba Barbaru, Curio, Dračí krev.

Trénuješ nějak speciálně?

V: Jo, jednou za 14 dní lezu a zbytek odpočívám. Jak netrénuješ, tak ztratíš takovou tu vytrvalost. Já jdu třeba boulderovat s klukama magorama nejsilnějšíma, 2 – 3 bouldry s nima držím krok, ale mě pak dojde a jsem úplně na nule. Maximálku neztratím, ale nevydržím boulderovat 2 hodiny na té úrovni. Nebo třeba na závodech, já jsem pak byla úplně šrot třeba 14 dní, ale ostatní holky si šly ještě zkoušet klukučičí bouldery, protože si připadaly nevylezený. To je jednak věkem, ale i tím, že nejsem trénovaná a regenerace tak nefunguje. A když do toho v noci nespíš, neboť děcka jsou furt vzhůru…

Takže kdybys trénovala, tak přelezeš ty nejsilnější kluky…

V: To …samozřejmě:-)

Ale kdysi jsi do toho ale bušila, ne?

V: Když jsem jezdila na svěťáky, tak to jsme lozili hodně. To jsme třeba boulderovali 4 hodiny denně. Nenazvala bych to přímo trénink, ale lezli jsme. Posloužila nám bouldrovka u Tufiho, později u Kyslíka.

Na Stránské taky?

Když si máš vybrat cestu, tak kolmou technickou nebo převislou?

V: Tak tu kolmou, ale to je možná zas ta moje vlastnost vybírat si od pohledu to, co mi nepůjde. Možná že kdybych lezla převislé 8b, tak ho vylezu dřív jak kolmé. To se dá nachodit.

Proč tě lákají takové cesty?

V: To je taková má povaha. Celkově je to taková moje vlastnost vrhat se do věcí bez větší šance na úspěch. A ono to pak někdy klapne a můžu se radovat.

Takže nejsi takový ten zážitkový typ lezkyně, co chce být na těch skalách s lidma a tak..

V: Asi ne, mě baví zkoušet ty blbosti potají.

Motivuje tě nějak hecování, řevnivost?

V: Na závodech jednoznačně jo, na skalách ne. Já nemusím jezdit v nějakých bandičkách, i na ty bouldery jsem jezdila do Krasu sama. To je i trošku Svišťova škola.

Jak to na tebe působí, když něco vylezeš… jako že tě to někam posune nebo jak?

V: Většinou už mám vyhlídnuté něco dalšího, takže mám spíš radost, že mě čeká nová práce. U boulderů mám pocit, že na to tak nějak vyzraju. Nejde o to boulder vylézt, ale o hledání toho postupu. Pak to vylezu a mám radost, že jsem na to přišla. Tak si s tím blbnout a vymýšlet. Já lezení neberu tak, že bych o tom musela furt mluvit, nezaměřuju se už na výkon, i když volba mých cest tak asi nepůsobí. A hlavně si vůbec nic nepamatuju, Mě Svišť musí radit, kde jsem stála, a to tu cestu třeba ani nelezl. Já jsem na ty postupy fakt špatná.

Bojíš se?

V: Jasně, já jsem třeba strašně obdivovala Kristýnu, že vylezla Kudlanku, protože tam je tlama jak blázen. Já jsem to zkoušela a bylo mi jasné, že bych to na prvním nešla. Ta cesta je lezitelná, ale obdivuju ji, že to dala na prvním. Nejvíce jsem se bála v Curiovi (10 -, Vaňousovy díry), to jsem díky tomu i vylezla. Mám ten dojem, že se tenkrát bál i Radovan, když mě jistil. Navíc jsem málokdy rozlezená, takže se bojím pořád. Já jedu jednou za rok do Ospu a pak někdy do Krasu.

Písky, hory?

V: Ne, vůbec. Já jsem zmrzlina. A jsem i takový lenoch. Když mám jít do kopce pod skály, je problém.

Takže ty Vaňousy jsou ideální…

V: že jo, pak k Pepovi…

Jang, 7B+

Kterou oblast máš v Krase nejradši?

V: Takový ty tři hlavní – Sloup, Vaňousy a Rudice. Já ten Kras nějak supr neznám. Já se vždycky zasekla na nějaké cestě.

Oblíbená boulderová oblast?

Já jsem skoro nikde nebyla. Mě se líbí Fontáč. Ale já jsem fakt skoro nikde nebyla. Proto jsem nadšená kdekoli, kam dojedu. Může i pršet a já jsem jediný spokojený člen výpravy.

Ve Fontáči

A teď kam tak jezdíš?

V: Nikam, nemám čas. A s těma děckama je to taky těžké. Já jsem nervák a tahat děcka do skal se mi nechce. I když trošičku lezou, takže s nima občas jezdím. Navíc to není mnohdy ani bezpečné. A navíc oni už mají taky svoje zájmy. Rozhodně je do lezení netlačím nějak na sílu. A když si urvu ten čas, tak chci lézt, vymazat hlavu a chci, aby to bylo v klidu, a to s těma dětma nejde.

Ty jsi dlouhou dobu na špici českého ženského lezení…co tě motivuje, co tě drží na tom levelu?

V: No asi je to spíše tím, že nepřibývají nové holky. Já krutě padám dolů. Já opravdu lezu jednou týdně, lezu o strašně moc hůř než kdysi. Myslím, že třeba Kristýna na těch skalách leze parádně… a pár dalších holek na skalách leze taky docela slušně, nějaké ty 8b.

Jaký to bylo na těch svěťácích?

V: Dobrý to bylo. My jsme to zkusili hned ze začátku, když byl první ročník bouldrových svěťáků. Bavilo nás to o dost víc než s lanem, protože tam se profilovali trošku jiní lidé, trošku více na pohodu to bylo. Bývala jsem vždycky ve finále, občas i na bedně. Tak nějak mě to sedlo. Pak se mi narodil Honza, jela jsem potom ještě na Mistrovství světa, tam jsem byla třetí, a to byl poslední svěťák. Už to bylo moc únavné, mě se už zvedal žaludek z představy jet někam daleko autem.

Jak jsi tenkrát brala lezení?

V: Tak člověk je mladý a blbý, takže to bereš tak, že hodně dáš na názory ostatních, nemáš utvořený ten svůj. Priorita byly závody. A prioritou byly kvůli prachům. Protože kdybychom tolik nezávodili, tak nemůžeme jezdit tolik do skal. A byla jsem ambicióznější, víc jsem se rozčilovala. Teď na to vzpomínám, že mě to dokázalo rozčílit. Teď už je mi to fakt jedno.

To se dalo tenkrát něco vydělat?

V: Něco málo…něco přispěl svaz na cestu, něco sponzoři, něco máličko bylo na prize money. Což v době, kdy bydlíš v autě, koupíš si suchary s marmeládou, tak nějak přežiješ.

A teď ještě závodíš?

V: Letos jsem byla dvakrát zkusit závody, abych věděla co a jak, protože jsem chtěla stavět Mejcup. Já na to závodění fakt už nemám. Už mě unavuje psychicky se na ty závody vůbec přihlásit. Nebaví mě to. Nemám zapotřebí strávit den, který je vzácný, něčím co mě nebaví. Ale třeba zase začnu, jsme si zrovna nedávno s Katkou Fick říkaly, že jsme ještě mladý holky:-)

Máš něco jako lezeckou filozofii?

V: Filozofii? Já mám takovej lezeckej sen. Já bych se chtěla naučit lézt. Takový roky lezu a pořád nic.

Ty si myslíš, že neumíš lézt?

V: No… neumím lézt. Zrovna v Krase to člověk pozná, že jo. Vidíš toho Sviště před sebou, pak do toho nalezeš… a nashledanou (abych byla k sobě spravedlivá - někdy je to i naopak:-) Mě se často stává, zrovna v Krase, kde jsou ty debilní podmínky, že přesně vím co mám udělat, ale nedokážu to, protože jsem gramla. Nedokážeš to, ale cítíš to. Věřím tomu, že jsou lidi, kteří to ani necítí. Ale o to je to horší, když to cítíš, ale neuděláš to. A není problém v síle. Je pravda, že jsem asi k sobě přísná, ale k ostatním taky. O málokom bych řekla, že se mi líbí, jak leze

Pokud ty neumíš lézt, tak kdo umí lézt?

V: Tak jsou takový. Třeba lezou hůř než já, ale vidíš to na nich, že to lezení mají jaksi pod kontrolou.

Kdo se ti tedy líbí, jak leze?

V: Svišt třeba lézt umí. Když toho Učňa vylezl, tak musí umět lézt.

Vnímáš, co se tak děje v Krase?

V: No celkem mě zajímá, co tam dělá Adam, ale v jeho případě bych to ani nenazvala nějakým posouváním hranic, protože to je hra na jeho písečku. To zřejmě nikdo nezopakuje. On tam ulítl strašně, ale je zajímavé to sledovat. Z mýho pohledu jako lezce vůbec nechápu, co tam leze. Já jsem třeba zkoušela nalézt do Kostěje (8c/c+, Lidomorna) a to je úplně scifi. A přitom podle čísla to je ještě lezitelná cesta. Nebo jsem se nachytala v jeho cestě Paní zima expres (10, Holštejnská jeskyně), to byl úplně mazec. To je kolmý, ale taky holý. A to co tam předvádí i v boulderech… Mě pobavilo, jak se do něj na 8a.nu naváželi, že dal doma boulder za 8C+, že takový nemá vylezený… kdyby věděli, že tady v té domácí oblasti to jsou možná i 9A, které nikdo nikdy nepřeleze, protože on je opravdu specialista. No, o Adamovi bych řekla, že umí lézt.

Takže Adam a Svišť…

V: A navíc se mi to strašně líbí, jak Adámek leze. On pochopil, že se leze nahoru, to je úžasné.

V: Jsou techničtí lezci styl Francie a jsou siláci – Němci. Adámek to jak kdyby vyfakoval ty metody a prostě leze za každou cenu nahoru, strašně efektivně, rychle, neztratit ani centimetr výšky a jít nahoru. Efektivita, využívání dynamiky pohybu - má takovu metodu, kterou jsem u nikoho neviděla. A to ho podle mě katapultovalo tam kde je. A navíc ta jeho psychika…to asi mají v rodině. On je na tom fyzicky podobně jak ta špička, není nějak extrémně silný, ale on má silnou psychickou složku, která ho táhne nahoru.

Jaké bys doporučila lezitelné 9+ v Krase?

V: Takové nejsou, to už jsou lepší ty desítky. Lehká desítka byla třeba Dračí krev, tam se něco ulomilo a teď je to myslím nelezitelné. Třeba Sámova cesta (10-, Rudice) je krásná, Muž s dítětem v očích (10-, Nad sloupskou jeskyní), to mi i docela dalo zabrat, Evoluce (10, Lidomorna) je krásná a Učeň je nejpěknější.

No, možná za 2 roky se dopracuju k osmičkám v Krasu.

My ti nějaké doporučíme, neboj.

V: Já mám dojem, že jsem vám nic neřekla… Kdybychom ten rozhovor dělali zítra, tak ti řeknu polovinu věcí naopak, protože bych byla v jiném rozpoložení. Ráno tě něco naštve a máš ten den úplně jiný pohled na svět.

To jo, já mám taky ten dojem, ale my se blbě ptáme.

V: Shrneme to takto - nic jsem nikdy pořádně nevylezla, trénovat jsem trénovala jenom malou chvíli. Lezení má dvě složky – sílu a chtění. V ideálním případě je to vyvážené. Já už lezu jenom proto, že chci. Síla už není. A lezu úplně jinak než dřív. Pohybuju se jinak. Jak člověk ztratí sílu a hlavu má jinde, tak se i na té skále pohybuješ jinak. Pro mě je to už taková hra, kam až to jde posunout, tady ty poměry síly a psychiky, protože ono to furt jde… kam až se to dostane?

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

Asu spasu

2012-01-16T01:00:00.000+01:00

Tak jako v jiných časech, na přítelovo básnění (běsnění) je nutno vyvrhnout verše... jak velryba na pláž, tak i já ulehám...

podzim v zimě?
na jaře na to vletíme!
času dost
na ose času

a klasu?
mrdat do zadku

HOTEJL

2012-01-14T20:40:00.002+01:00

Vzhledem k tomu, že trčím nečinně na hotelu ve Švédsku, neboť zima znemožnila boulderování s místními, tak tuhle služební cestu využiji aspoň ke krátkému textu o Hotejlu. Chtěl bych poděkovat Staníkovi, že mi všechna čísla kdysi půjčil a zatím mu nechybí.

V roce 1966 se zrodil HOTEJL, čtvrtletník Horolezeckého Oddílu TĚlovýchovné Jednoty Lokomotiva. Hotejl založil Vladimír Krejčí, zvaný Chobotnice. Nejprve HOTEJL vycházel na formátu A4, na cyklostylu. Rok 1980 přinesl změnu formátu na A5, od roku 1988 dokonce v barevném provedení. Na 30 až 40 stranách byly publikovány nejen novinky z oddílových životů (společně s Lokomotivou se HOTEJLu na přelomu 80. let ujal také oddíl TJ Vysokohorské sporty Brno – vznikl tak informační bulettin TJ VHS Brno a TJ Lokomotiva Brno), ale zejména texty o vysokohorském lezení. Nechyběly ani články o metodice, o zdravovědě, horolezecké etice, překlady ze světových magazínů. Objevuje se pravidelný úvodník, zajímavosti a drby ze společnosti, portréty významných českých lezců té doby, rozhovory, polemiky o ochraně přírody, o ženách v lezení, o používání magnézia, o klasifikaci. Nesetkáváme se zde s výtvory poplatnými politickému režimu té doby, z textů spíše vyzařuje zklamání z nemožnosti svobodně cestovat, z nutnosti sehnání výjezdní doložky atd.

Mezi hlavní pachatele HOTEJLU, který vycházel až v nákladu 700 kusů, patřili za těch 22 let zejména P. Přerost, V. Sitta, Jiří Šerpa Růžička (šp), Josef Borkovec (BKV), Jan Drobek Krch, Vladimír Krejčí, Majka Skopalová, Dana Matyášová. Lezecký magazín HOTEJL se po sametové revoluci přeměnil v profesionální dvouměšíčník MONTANA.

Ukázka titulních stran

3. číslo, rok 1966

První číslo formátu A5

Poslední číslo, rok 1989

Informace o lezení v Moravském Krase se zde neobjevují v tak hojném počtu. Centrem zájmu tehdejších lezců byly opravdové hory a zážitky z vápencových skalek u Blanska nebyly tak atraktivní. Určitý mediální rozruch vyvolalo pouze přelezení spodní klenby Macochy (viz Hotejl č. 1/71 a 2/72), pravidelně se objevovaly informace o lezeckých omezeních v Moravském krase a občas také o nových cestách.

Info o nové cestě v Rytířské jeskyni, HOTEJL 3/66

V pozdějších letech, v éře sportovního lezení, je čtenář informován o závodním dění v Moravském krase (tzv. Open přebory jihomoravského kraje), v roce 1988 je publikován seznam krasových RP hitů, za zmínku stojí také rozhovory s Tomášem Pilkou o Polácích a se Zdeňkem Konečným o jeho účasti na mistrovství Evropy v lezení na umělé stěně v Grenoblu.

Ukázka z rozhovoru s Tomášem „Svištěm“ Pilkou (HOTEJL 4/87).

Hotejl (H): A kde se v Polsku vzali tak kvalitní lezci?

Pilka (P): Víc trénují.

H: Myslíš, že v tom je jejich lezecká perspektiva?

P: Ne. Jejich doba byla a už to pomíjí. V krátké době vylezeme všechny jejich těžké cesty a ještě je předběhneme. Hodně trénují, mají velkou sílu, ale technika zaostává. Techničtěji leze snad jedině Marčiš.

H: A ten je určitě nejslabší. Kolik udělá shybů na jedné ruce?

P: Snad jenom dva nebo tři….

H: Mají polské cesty něco specifického?

P: Jednoduše řečeno – krátké a těžké. Z toho pak vyplývá, že Poláci jsou schopni vylézt ty nejtěžší cesty na světě, ale jenom AF. Styl RP – to je slabší.

Ukázka z rozhovoru se Zdenálem „Janzenem“ Konečným (HOTEJL 1/88)

o účasti vítězů skálolezeckých závodů v Moravském krasu (Zdeněk Konečný, Rasťo Šulík a Martina Poláčková) na halových závodech v lezení v Grenoblu.

Hotejl (H): Vítám Tě v redakci, mistře!

Zdeněk (Z): Nedělej z nás blbce, prostě se nezadařilo. Nervy udělaly své…tam na Tebe svítí reflektory, blikají blesky a čumí tisíce lidí.

…

Z: Víš, už třeba jenom ta domluva. Všechno bylo ve francouzštině, anglicky vůbec nic. Takže těsně před lezením mně rozhodčí stručně vysvětlil pravidla, což si mohl klidně ušetřit – nerozuměl jsem ani slovo. …..no a pak mě zavolali, vylezl jsem na jeviště – no byl to šok. Hala byla asi pro deset tisíc lidí, světla, televize, prostě naprosto nezvyklá atmosféra. Nahuleno tak, že snad nebylo vidět ani na konec cesty. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přece jenom raději neuteču, no a pak jsem začal. Vystoupal jsem asi dva metry, zapnul hák, nadlezl jsem, levačku jsem měl na takové oblině nic moc, vrátil se, znovu nadlezl – no a co naděláš! Do magnézia si šáhneš jednou, dvakrát, pak už nemáš sílu.

H: Takže jsi odskočil?

Z: No a co jinýho! Po dopadu jsem zjistil, že pokus je jenom jeden…no a tím jsem skončil závod na obtížnost. Přes tenhle mizerný výkon jsem nebyl poslední, bylo za mnou ještě asi pět borců.

H: To musí přijít líto, jet skoro tisíc kilometrů, vylézt tři metry a jet domů.

Z: Líto, nedovedeš si představit, jak jsem byl vzteklý. Rozumíš, nad tím prvním jištěním bylo těžké místo, pak bylo tak 5-6 metrů pohody a pak další těžké místo. Chtělo to jen sáhnout trochu jinak a bylo to.

Karikatury a portréty

Zajímavou rubriku představují portréty lezeckých osobností nejen z Brna a okolí, které psal Jiří Růžička a zdařilými karikaturami doplnil Josef Borkovec.

odshora: Radomír Radoš Nýtek, František Franta Plšek a Jiří Mauglí Beneš

Na ukázku jeden z medailonků:

Portrét Františka Franty Plška (HOTEJL 1/75)

Je abstinent. První pivo vypil, když mu bylo třicet. První (a asi poslední) cigaretu vykouřil snad ještě ve škole. Chvíli potom začal hodně a dobře lézt. Jeho cesty jsou dodnes synonymem chytrosti a vytrvalosti. Veškeré lezecké problémy řeší traverzem. (Křížová, Macocha, Hokejka, Malá sněhová veža). Běda však, když se s ním dostanete do sporu. Po úhybných traverzech ani stopy, spíš přímá a tudíž často nepříjemná pravda. Občas na to doplatí. Třeba když mu bylo v r. 1961 doporučeno podat žádost o udělení Mistra sportu. Pro horolezce bývá dost zlé vzpomínat kdy, co a s kým lezl. Leč komise byla neúprosná a tvrdošíjně trvala na přesných datech zahraničních výstupů. Místo vymýšlení (traverz) prohlásil Franta: „...a když mně nevěříte, tak si to nechte“. Tím pádem nemají zatím zbrojováci mistra sportu, ale chlapa, kterému stačí, že dělá, co může. Nikdy neuvěří, že k odreagování se z hrůz prožitého výstupu je nutné se zpít do němoty – a také to vnucuje ostatním. Kromě zásadovosti je to asi také tím, že se při lezení snaží bát jen tolik, na co stačí. Případný (nežádoucí) přebytek strachu pak zlikviduje třeba jablkem. (To věnovala osmnáctiletému klučinovi jedna hodná paní po prvovýstupu Macochou). Od té doby si nedá pokoj a stále do něčeho leze. Jednu chvíli i do jeskyní a pod vodu. Ale skála je skála.

Také jsem dělal, co jsem mohl, řeším problémy traverzem a nejsem notorik. A přece je Franta v Brně jenom jeden. Nemyslím si, že jen kvůli mé zapálené cigaretě. To spíše on má v sobě něco, co ani sám neví. Konec konců – nejsme na světě proto, abychom všechno věděli.

A na závěr pár střípků:

Hotejl 1/69

Vklíněnce

Pod tímto titulem uveřejnil časopis TURISTA č. 11-12/1968 odborně zaměřený článek člena redakční rady Hotelu – Munyho. Pojednává o chockstonech, v Anglii užívaných zajišťovacích prostředcích, které odtud právě Muny přivezl. Náš kamarád se ukazuje nejen jako velký propagátor této pomůcky, ale i jako etymolog a jazykový novátor. Přejeme mu, aby se český název ujal.

14 – 15.12. – šestice mladých se vydala v pátek třináctého na 100 km pouť Moravským Krasem. Do cíle v Bystrci doklopýtali se po 18 hodinách dva – Sylva a Muny.

Jako každoročně neplodná diskuze permanentních diskutérů. Tzv. výroční schůze.

Hotejl 3-4/69

Asi 30 účastníků navštívilo v sobotu večer po programu u táborového ohně vinný sklep u Emila v Perné. Následujícího dne se lezlo jen spoře.

Hotejl 1/71

Skalní Mlýn – seminář cvičitelů – řeší se problémy a náplň činnosti horolezců jihomoravské oblasti. Také se vydatně a často jí.

Hotejl 3/1972

První vážné varování – úvodník (Čert)

Občané z Horních Věstonic říkají nám horolezcům „darmolezci“…..Ale nesmíme se na Věstonické zlobit, jestliže se jim nelíbí, že mezi jejich mrtvými na hřbitově netaktně bivakují horolezci a na hřbitovní zdi zpívá serenády známý brněnský horolezec. Stalo se letos.

Hotejl 3/1974

V kuloárech se proslýchá, že v souvislosti s novým povolením lezení na Pálavě byl skobovacím kontrolorem pověřen p. arch Borkovec ze Slavie Brno. Zdá-li se někomu, že stav skob u něho způsobuje větší strach než obvykle, ať to panu architektovi sdělí, on už něco udělá /třeba koupí EDIARON/

Poznámky ke klasifikaci a přeskobovávání

2012-01-12T10:39:00.000+01:00

Součástí textu o historii horolezectví v Moravském krase je i kapitola věnující se klasifikaci a přeskobování. Jedná se o Celofánovo dílo a přikládám jej zde k případné diskuzi.

V průvodci Jarolím, Pipal, Weisser (1988, 1989, 1990) je na 1. straně I. dílu (1988) napsáno, citace, “Z těchto i jiných důvodů jsou výstupy většinou vyskobovány tak, jak je udělali prvovýstupci. Máte-li na víc, tak skoby nepoužívejte, ale nevytloukejte! Že není dovoleno skoby přidávat, je samozřejmé.” Dále, “V průvodci je používáno dvojí klasifikace. Stará (Welzenbachova) je označena římskými číslicemi, doplněnými údajem o náročnosti technického lezení, A0 – A3. Nová, otevřená klasifikace je označena arabskými číslicemi. U cest původně vylezených technicky a majících v současnosti i čisté přelezení (RP), je jeho obtížnost uvedena arabskou číslicí v závorce za starou klasifikací”.

K tomuto je třeba podotknout, že všechny průvodce by měly uvádět klasifikaci danou autory výstupu. U starších cest (Welzenbachova stupnice) by neměla být klasifikace degradována na úkor technického kódu. To se však běžně děje, navzdor výše uvedeným prohlášením. Jako příklad lze uvést cestu Rorejsi. V Sitařově průvodci je tato cesta prezentována jako V. Zavřel, J. Vlach, 1949, VI, dlouhé a namáhavé. V průvodci Jarolím, Pipal, Weisser je degradována na V A0, v průvodci Skýpala, Wolf (2010) na V A1. Za tímto symbolem následuje (7) – klasifikace čistého přelezení. Takže, podle výše citovaného prohlášení by Rorejsi měli být klasifikováni jako VI, A0 nebo A1, (7). Dalším příkladem je klasický prvovýstup horní polovinou Hlavní stěny Macochy, F. Plšek, F. Vlk, 1944, klasifikace VI. V průvodci Skýpala, Wolf (2010) je degradován na IV A1. A přitom, v souladu s výše uvedenou citací, by tento dodnes oblíbený výstup měl být uváděn jako VI, A1, 4 (7+). Jak by konsistentní klasifikace měla vypadat ukazuje následující tabulka (jména cest a autorů jsou fiktivní):

Podle uvedené citace se skoby nemají ani vytloukat, ani přidávat. Jak se to slučuje s realitou? Na příklad Hřebenáč, Východní stěna, A. Flek, S. Plch, 1942, autorská klasifikace V; v průvodci Jarolím, Pipal, Weisser IV, A0 (6-); a v průvodci Skýpala, Wolf (2010) V A0, 6. To jsou velké rozdíly. Všechny původní skoby zmizely. Jsou nahraženy nýty, které však nejsou na místě původních skob. František Plšek (Plšek, Krejsa, 2004, str. 50) se zmiňuje o spodní části Hlavní stěny Macochy, specificky o traverzu nad Erichovou jeskyní: “Na adresu dnešních ‘hrdinů’ si troufám říct, že jsou to pěkní poserové! Během prvovýstupu z Erichovy sluje (tím míní jeskyňku nad Erichovou jeskyní, dnes zvanou Plškovo okno, a mírně sestupný traverz nad klenbou Erichovy j. – pozn. aut.) až nad spáru pod převisem jsme nezatloukli jedinou skobu – jednalo se o naprosto čisté lezení. Dneska je jen v samotném traverzu pět nyplů. Ať se na mě chlapci nezlobí, ale prvovýstup by se měl ctít a respektovat. Už by se do něj nemělo nic přidávat. To pak není dvakrát fér!” Zde se Plšek zřejmě dopustil omylu. Podle lezeckého znalce Macochy Pavla Weissera je traverz nad Erichovou jeskyní ve stejném stavu jak jej zanechali prvovýstupci. Plšek zřejmě hovoří o traverzu v horní polovině stěny, kde byly staré skoby prvovýstupců nahrazeny borháky.

Lednová neděle na Stránské

2012-01-08T18:03:00.000+01:00

Pietní vzpomínka pod Ledovým koutkem

k uctění Jiřího Šerpy Růžičky

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II

2012-01-03T16:32:00.009+01:00

Venku vládne jarní počasí a zde na Pok-bloku historie, takže nás čeká pokračování textu "Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu". Musím přiznat, že zejména kapitola pojednávající o současnosti se rodila obtížněji než ostatní a určitě by podle mého názoru mohla být obsáhlejší. Avšak byli jsme limitováni rozsahem a navíc, současnost si musí vzít pod drobnohled budoucí badatelé. Při zpětném pohledu by mohlo být asi navíc zmíněno působení známých pískovcových es, která v Brně lezla během vojenské služby, podrobněji mohl být popsán vznik sportovního lezení a tréninku (viz rozhovor s Drobkem), popř. i závody a přebory pořádané na skalách či Mejkap či technické lezení v Macoše. Je fakt, že pokud by se vše detailně rozepsalo, doplnilo obsáhlou fotodokumentací a výběrem rozhovorů s krasovými legendami, tak by z toho nějaká menší publikace být mohla, ale to je zatím hudba budoucnosti. Pokud máte pocit, že jsme někoho či něco opomenuli, uveďte to prosím do komentářů. Součástí originálního textu je také kapitola "Poznámky ke klasifikaci a přeskobovávání", kterou uvedu samostatně v dalším příspěvku. Anglické summary celého textu zde uveřejňovat nebudu. Oproti originálu jsem zde přidal také několik fotografií a velice mírně upravil některé pasáže. Takže vzhůru na to:

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II

Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný

Období 1960-1980

Léta 1960-1980 se vyznačují umocněním trendů z válečného a poválečného období. Mění se sociální složení lezecké obce, mění se lezecké styly, do oběhu se dostává nový horolezecký materiál a lezecké “technologie” a mění se filozofie horolezectví. Horolezectví, dříve výběrová aktivita, přechází v masový sport. Definitivně přestává být doménou akademiků (lidí s vysokoškolským vzděláním). A také mužskou doménou – přibývá aktivně lezoucích žen. Zvyšuje se skutečná, morální a technická obtížnost výstupů, ale lezci záměrně snižují klasifikaci – nikdo nechce dát svému prvovýstupu stupeň obtížnosti VI, t.j. “na hranici lidských možností” (tak je definován v klasické Welzenbachově stupnici, v níž stupeň I je nejlehčí a stupeň VI nejtěžší). Přitom některé cesty – např. spáry ve stěně Lidomorny (Hladomorny) pod zříceninou hradu Holštejna – jsou co do obtížnosti srovnatelné s pískovcovými výstupy klasifikace VII -VIIb - např. viz obr 9.

Obr.9. - Výstup na Lidomornu u Holštejna, cesta zvaná Cedule (7+ UIAA, 1965, Pípal, Šlechta, Bajer)

Dalším trendem je snižování počtu umělých postupových a jistících prostředků, konkrétně skob a nýtů. Stále méně se používá umělých stupů (smyček a lezeckých žebříčků). Častější jsou aplikace “nenásilných” prostředků – jistících smyček (uzlů), vklíněnců (chokestones) a excentrů. Navzdor tomuto trendu v 60. a 70. letech vznikla řada technických, skobových a nýtových cest – např. výstupy v klenbě Macochy a Zrcadlo na Býčí skále. Co se materiálu týče, na trhu, včetně černého, jsou k mání poměrně kvalitní silonová lana čsl. výroby a další lezecká výzbroj a výstroj (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Jak vzpomíná Jiří Švehla-Yetti z bývalého HO Spoj Brno a HO Jiskra Medlánky, v 50. a 60. letech se na skalách lezlo ve stejné výstroji jako v horách. Její klíčovou součástí byly golfky, štulpny a pohorky. Teprve koncem 60. let a v 70. letech se začali lezci přezouvat do tenisek resp. tzv. lezeček.

Zde je nutné připomenout významný sociální aspekt. Lezectví stejně tak jako jeskyňářství jsou “únikovými” aktivitami, podobně jako turistika, vodáctví, lyžování na běžkách a v neposlední řadě i trampování. Činností, nad kterou tehdejší vládní komunistická garnitura měla jen minimální kontrolu. Nešlo o odboj, ale o postoj – co lezec to antikomunista i když, jak známo, každé pravidlo má výjímky. Dlouhý by byl výčet konfliktů, do kterých se lezci a jeskyňáři dostávali s komunistickým vedením obcí a orgány “veřejné bezpečnosti”.

Do období 1960-1980 plynule přecházejí lezci z poválečných let – I. Bajer, R. Hýsek, R. Fadrný a M. Pavelka – ale také příslušníci starší generace – F. Plšek. V 60. a 70. létech dochází k přílivu mladších lezců: Jiří Beneš-Mauglí, Lenka Benešová-Žížala, Miloš Beníšek-Šolim, Zdena Bělehradová-Kolpík, Antonín “Tonda” Both, Pavel Fadrný-Karolko, Pavel Glozar, V. A. Gregor-Celofán, Ivan Heimerle-Učeň či Habásko, Hugo Havel, Jaroslav Jančík-Hóba, Vladimír Kalovský, Pavel Koubek-Kuba, Zdeněk Kovář-Kuře, Vladimír Krejčí-Chobotnica, Jan Krch-Drobek, Pavel Milán-Palec, Vladimír Pipal-Fery či Fernandel, Jan Přikryl-Kouřil, Jiří Putna, Jiří Růžička-Šerpa, Miroslav Rychlík-Bíba, Josef Sýkora, Milan Štulpa, Jiří Unger nee Zrůst-Pytlík, Jan Zrnéčko-Myšák a další. Excelují bílovičtí lezci, zejména Jaroslav “Slávek” Drlík, Zdeněk Drlík-Pakosta, Josef Sláma a Vlastimil Šatinský. Do Krasu zajíždějí také pískaři Hana Myslivcová-Hája a Leopold “Polda” Páleníček, dále lezci z Prostějova (jmenovitě Bohumil “Bohoušek” Pacholík), Vysočiny (Petr Bořil-Pete, Pavel Sejrek-Rejsek a Miroslav Schwarz-Trubač), Jeseníků (Bohumil Hajzera-Bob, Antonín Mucha-Špelec a Zbyněk Slavík-Kunerol) a Jizerských hor (Jaroslav Akrman-Mechounek, Jiří Hradil-Kmotr, Helmut Michel, Petr Němec-Prcek, Miroslav Novák-Mech, Jan Studený-Hanýsek a další).

K největším výkonům této doby patří výstupy v klenbě Macochy – Pekelném jícnu, jmenovitě Klenba a Elektrický strop. V horní polovině Hlavní stěny Macochy lze jmenovat Noční diagonálu alias Sokolíky, Kolpíkovu cestu, Narovnanou Macochu alias Karolkovu cestu, Vyfikundaci a Superdiretissimu. Na Desateru, skalní kulise nad Pekelným jícnem, vznikly výstupy Patero a Cesta bázlivců. Nové cesty jsou vylezeny také v Pustém žlebu. V cca. 90 m vysokém masívu Zobanů (Beraní roh a Rorejsi, též nazývané Stěny u Punkevních jeskyní) jsou to např. Kouřilka, Noví Rorejsi, Hýskovi Rorejsi, Narovnaní Rorejsi, Nejlepší léta našeho života a četné varianty. Také několik pozoruhodných cest v masívu Majdalény (Cyklamena, Přes nýt, Mzda strachu). V Suchém žlebu jsou to např. Údolní stěna na Kateřinský prst; Zbojnické Idaho, Schody do nebe a Dešťová na stěnu u Zbojnické jeskyně; Stará Saxifrága, Nová Saxifrága a Zimní cesta na Saxifrágu; Kolpíkova (Feryho) cesta a Bothova spára (Obr. 10) na Henryho stěnu.

Obr. 10. Bothova spára na Henryho stěně v Suchém žlebu

(foto S. Kovačič, 2009)

V obou žlebech jsou vyhledávány a lezeny dříve opomíjené, většinou málo atraktivní skalky. Mezi jinými U Štajgrovky (Nad vodárnou), Emigrantská, Za Koněm, Nad Tunelem (Americká stěna), Naše stěna, Stěna pod Blansekem, U Čertovy branky, stěny Nad Salmovkou, Stokorunová, Sarkofág, (Čertova) Okna a U žida v Pustém žlebu; a Sluneční a Měsíční stěnky, Evka, Malý pes a Za zrcadlem v Suchém žlebu. Nové cesty jsou také vylezeny na sloupských skalách. Na Indii Čína a Dešťová spára (hrana). Na Evropu Habeš, Zdenina cesta a Jednoskobová. Dále několik cest na stěnu Nad Poustevnou a Via Kučera, Jelenova cesta a Cesta ponorných vod (Obr. 11) ve Starých skalách. Řada výstupů na Hřebenáč včetně Vzkříšení, Kámen a prach, Brekův nářek, Papala lulu, Gravitační, Celofánův (Taťkův) odkaz, Cesta z vody, Duralový kout, Cesta mladých Italů, Cesta ke křížku, Šufánek a Varianta na Cimu. Na Býčí skále vzniklo Zrcadlo, Pedrův smrk a Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha, obr. 12). Na Krkavčí skále Yosemitská a Superdiretissima. Na Modrém rysu Žlutý petrklíč, Nový rys, Narovnaná Riviéra a Červený rys.

Obr. 11. Cesta ponorných vod, Staré skály, Sloup

(foto P. Pokorný, 2011)

Obr. 12. Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha) na Býčí skále

(foto Š. Pecková, 2011)

V r. 1961 brněnští lezci “objevují” do té doby horolezecky neznámé či spíše nenavštěvované skalní stěny v okolí Holštejna. Termín “brněnští lezci” je v tomto případě generalizující. Ve skutečnosti se jedná o jeskyňáře Speleologického klubu v Brně, specificky členy Speleologické skupiny pro výzkum Plániv – SSPVP: Vladimír Pipal-Fery, Jiří Rybák, Jan Vít-Fousál, Vladimír Zůbek-Rum a další. V. Pipal se záhy stává dominantní postavou lezectví nejen na Holštejně, ale v celém Moravském krasu. Holštejn je první skalní oblastí v Mor. krasu, kde byly použity vklíněnce – přitesané kameny a dřevěné klíny vložené a zaklíněné do spár – specielně na Lidomorně (Noční spára a Varianta na Noční spáru, obr. 13).

Obr. 13. Spáry na Lidomorně – Noční spára a Varianta na Noční spáru (foto POK- BLOK, 2011)

Z jeskynních projektů tohoto období připomínáme průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále Horolezeckou skupinou Býčí skála (V. A. Gregor a kol.) v letech 1970-1972 (Gregor, 1972; Gregor, 2011a, b). Na tento průzkum navázal průzkum komínů v jeskyních Rudického propadání a potažmo objev téměř 400 m dlouhé Velikonoční jeskyně (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a, b; Hypr, 1976). V letech 1969-1974 proběhl průzkum stěn a jeskyní ve stěnách propasti Macocha. Realizovala jej Výzkumná skupina Macocha pod vedením V. A. Gregora a v r. 1969 také Františka Kaly (Kala, 1969; Gregor, 1974b, 2011c). V rámci této akce bylo vylezeno, kompletně nebo částečně (části stěny a slanění pod “vrcholem”), jedenáct výstupů v SV Přítokové stěně a tři výstupy v JV stěně (obr. 14-17). Přítoková stěna, porostlá bujnou a chráněnou vegetací, není otevřena lezeckému sportu. Do tohoto období také spadá průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni. Pod vedením V. Pipala jej realizovali J. Beneš, Josef Doubrava, Jan Hanáček, Zdeněk Svoboda a Miloš Zavřel pro tehdejší Geografický ústav ČSAV.

Obr. 14. Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Macošská plotna (foto F. Kala)

Obr. 15. Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Markantní okno (foto F. Kala)

Obr. 16. Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - slanění z Markantního okna (foto J. Hrušák)

Obr. 17. Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 -výstup nad Horní jezírko (foto F. Kala)

V r. 1966 se zrodil HOTEJL, čtvrtletník Horolezeckého Oddílu Tělovýchovné Jednoty Lokomotiva. Hlavním iniciátorem byl Vladimír Krejčí-Chobotnica. Později, na přelomu 80. a 90. let, se Hotejlu ujal také horolezecký oddíl TJ Vysokohorské sporty Brno – vznikl tak informační bulletin TJ VHS Brno a TJ Lokomotiva Brno. Dvacet dva let existence tohoto časopisu je spjato, vedle V. Krejčího, se jmény J. Borkovec, J. Krch, D. Matyášová, P. Přerost, J. Růžička, V. Sitta a M. Skopalová. Hotejl byl po r. 1989 transformován v dvouměsíční periodikum Montana.

Jedno z prvních čísel Hotejlu

V r. 1978 lezec Petr Bednařík obhájil diplomovou práci “Historie lezení v Moravském krasu” na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně, katedře teorie tělesné výchovy. Práce je v postatě seznamem výstupů s nákresy stěn. Uvádí celkem 436 cest na 81 skalních útvarech v devíti skalních oblastech. Závěrečnou kapitolou tohoto období je nepublikovaný, třídílný průvodce V. Pipala a kol. (1980?, samizdat, malý počet kopií). Průvodce předkládá popisy i klasifikaci jednotlivých výstupů.

Období 1980 po současnost – moderní doba

Na skalní scéně jsou stále aktivní lezci z předcházejícího období včetně I. Bajera, J. Beneše, R. Hýska, J. Krcha, V. Pipala a J. Šustra. Druhá polovina 70. let a začátek 80. let bezesporu patří lezecké “hvězdě” Jiřímu Benešovi-Mauglímu (zahynul v červenci r. 1983 na Kavkazu-Schelda). Mnohé Mauglího cesty jsou pověstné obtížností, dlouhými volnými úseky, odvážným jištěním a zvláštní poetikou rozlámané skály a logické výstupové linie. Některé z jeho výstupů mají doposud pouze několik opakovaných přelezení, např. Kocovina v masívu Koně-Policejní, Aleluja v masívu Zobanů a některé cesty v Macoše. Lezení Mauglího cest je i v dnešní době hi-tech jistících prostředků a vybavení stále seriozní záležitostí.

Období po r. 1980 obsahuje významný mezník. Jsou jím listopadové události r. 1989, tzv. “Sametová revoluce”. Následující otevření hranic zpřístupňuje českým a slovenským lezcům do té doby jen těžko dostupný vnější svět. Zkušenosti nabyté v zahraničí jsou rychle uplatňovány na domácích skalách včetně Mor. krasu. Do oběhu přichází nový, zahraniční materiál a také nové tréninkové dimenze včetně umělých stěn.

Létům 1985-2000+ dominuje zejména Pavel Weisser. Člověk, který podle vyjádření svých kolegů pozdvihnul české lezectví na evropskou úroveň. Objevují se další noví lezci včetně Petra Dumpíka, Dušana Janáka-Stoupy, Richarda Jurečky, Zdeňka Konečného-Janzena, Pavla Kořána-Póla, Tomáše Mrázka, J. Nešpora, Adama Ondry, Tomáše Pilky-Sviště, Ivoše Straky, Jiřího Svozila Jr.-Bulhara a Vladimíra Wolfa-Vlka. Jméno posledně uvedeného lezce je těsně spjato s přejišťováním lezeckých výstupů. Je také znám jako spoluautor dvou moderních lezeckých průvodců. Mezi pamětihodné výkony lze zařadit zdolání horní poloviny Hlavní stěny Macochy Normální (Plškovou) cestou 21. července 2010 slepým horolezecem Janem Říhou, jako prostředním mezi Janem Bednaříkem a Pavlem Weisserem.

Rychle se zvyšuje presence lezoucích žen – skály jsou přímo ověšeny krasavicemi na laně a karabinami u pasu (vide fotografie in Skýpala, Wolf, 2010; také Kovačič, Mrnuštík, Pokorný, 2009). Za všechny lze jmenovat Věru Kostruhovou, Kristýnu Ondrovou, Ditu Tichou či Šárku Patermannovou.

Lezkyně v horní polovině Hlavní stěny Macochy (foto S. Kovačič, 2009)

Vcelku lineární trendy minulých období dostávají exponenciální charakter. Společný jmenovatel: příliš mnoho rukou a nohou a každá chce zanechat stopu. V 60. letech bylo v celém tehdejším Československu, t.j. v Čechách, na Moravě a na Slovensku, včetně pískovcových skal a Vysokých Tater, méně než 1400 horolezců. V roce 2008 měl jen samotný Český horolezecký svaz na 10,000 členů, organizovaných v 500 oddílech (!). Skály však nelze expandovat. Vznikají tudíž varianty na varianty variant; mnoho nových výstupů je vtěsnáno mezi existující cesty a často mají společné úseky nebo se křižují. Jsou lezeny dříve opomíjené lámavé stěny a stěny porostlé vegetací. Spolupříčinou této situace je fakt, že Moravský kras je chráněnou krajinnou oblastí s řadou přírodních rezervací. V rámci zpřísňování pravidel pro drobné uživatele (např. turisté, jeskyňáři, horolezci) dochází k omezení pohybu a výluce (uzavření) četných skal. To zvyšuje akumulaci cest a frekvenci přelezů na otevřených (povolených) skalách a následovně vede k jejich “olezení” – ohlazení chytů a stupů – na nejpopulárnějších cestách.

Co se filozofie týče, spirituální formy interakce člověka se skálou a potažmo přírodou jsou pozvolna redukovány na bazální fyzickou aktivitu – ze skal se stává tělocvična v přírodě (vide Gregor, Pokorný 2011; také Havelka, Pokorný 2011). Některé skály se stávají skutečným cvičištěm, sportovními sektory, jakousi projekcí umělých stěn ve sportovních halách do přírody. Typickým příkladem jsou sloupské a holštejnské skály. Podobná sportoviště vznikají ve stěně Zobanů (Beranní roh a Rorejsi, nad vchodem do Zazděné jeskyně) a pod klenbou Býčí skály (vide Skýpala, Wolf, 2010, str. 126, 176 a 177). Většina cest v těchto sektorech nevede na vrchol skály, ale končí někde ve stěně u tzv. “borháku” nebo “řetězu”, od kterého se slaňuje. Dalším populárním cvičištěm jsou dříve jen řídce navštěvované Rudické skály – nízké hřebenáče a stěnky v rudických Kolíbkách a skalní útvary v těsném okolí Rudického propadání. Podobně jako na výše zmíněných lokalitách, i zde jsou výstupy nahuštěny tou měrou, že terénu neznalý lezec může nevědomky přelézat z cesty do cesty nebo lézt dvě cesty současně. U některých výstupů jsou zmíněny chyty, stupy a jistící body, které není “legální” používat.

V popisu cest se stále častěji objevuje termín “boulder”. Slovo přejaté z angličtiny, boulder v obecném pojetí znamená “any large rock worn smooth and round by weather and water”. Geologická definice je delší a preciznější. V lidové češtině jde o “oblý balvan”. Bouldering, tedy “balvanování”, lezení po balvanech, je mladou a populární lezeckou disciplínou. Bouldery se lezou bez lana a jakéhokoliv jištění; pouze v místě předpokládaného dopadu bývá na zemi rozložena matrace, tzv. bouldermatka. V Mor. krasu typické bouldery nejsou. Pouze v dolních částech některých skal, zejména ve Sloupu a na Holštejně, vznikají atypické, extrémě obtížné bouldery zejména od A. Ondry a T. Pilky. V popisech klasických skalních výstupů má tento termín zcela jiný význam: označuje těžké místo, které lze většinou překonat jen určitou sekvencí kroků.

V lezení se objevuje nový jistící prostředek, tzv. borhák (z anglického bore-vrtati, vrtaná díra). Jedná se o fixní jištění nahrazující nýty. Borhák je očko s dříkem v jednom kuse. Je zhotoven z nerezové oceli Ø 10-12 mm. Usazuje se do otvorů vyvrtaných elektrickou vrtačkou a tmelí se speciálním lepidlem. Mění se také způsob jištění. Klasické jištění přes rameno nahrazují speciální jistící pomůcky včetně tzv. osmy a novějších “blokantů”. V lezení se často používá “magnesia” – MgO, bílého prášku na ruce, který snižuje opocení a takto zvyšuje tření.

Populárním se stává “čisté” lezení včetně “čistých” přelezů starších cest. Tento styl, uvedený do moravského lezectví J. Krchem-Drobkem ze zahraničí a rozvíjený zejména Z. Konečným, T. Pilkou, I. Strakou, J. Šustrem a P. Weisserem se nazývá RP (Rot Punkt) a v současnosti je uznáván jako jediný sportovně hodnotný výkon. Jištění (skoby, nýty, borháky, smyčky etc.) se používá pouze k zajištění, nikoliv k postupu. Lezec se snaží vylézt cestu pouze po přírodních chytech a stupech. Mnohé starší cesty jsou přejištěny nýty a borháky, často bez ohledu na originální, autorské skobování. Starší cesty, klasifikované ve Welzenbachově stupnici jako V-VI a VI jsou degradovány na stupeň V popř. nižší, s technickým suffixem A0-A3. Je zavedena nová, tzv. “volná” klasifikace podle standardů International Mountaineering and Climbing Federation (UIAA). Některé nové cesty překonávají do r. 1989 “magickou” obtížnost 9+/10- UIAA. Jako příklad těchto těžkých cest lze jmenovat Pochybnou pověst, Muže s dítětem v očích, Apendix a Bangladéš ve Sloupu, Čarodějova učně a Zákaz vstupu do Epita na Vaňousových dírách na Holštejně, Tlustí chlapci nelétají na Henryho stěně či Provokaci u Rudice. Pod všemi těmito cestami je podepsán T. Pilka.

Rudické skály, cesta zvaná Provokace (foto POK-BLOK, 2011)

Koncentrace těžkých cest činí z Mor. krasu chrám skalního lezení. V současnosti se zde nacházejí nejtěžší cesty v České republice, např. Perla východu na holštejnské Lidomorně, Echolokace na Býčí skále a Tanec kuřátek na stěně u jeskyně Jáchymka. Obtížnost cest posouvá vzhůru zejména “eso” českého a evropského skalního lezectví Adam Ondra, který od roku 2004 „objevuje“ a přelézá nejtěžší linie krasových skal. Dne 7. září 2011 Ondra vylezl cestu Perlorodka, klasifikace 11+, na Lidomorně. Jedná se o variantu na Perlu východu a zatím nejtěžší skalní výstup v ČR.

Kontraverzně k “čistému” lezení je hodně nových, těžkých prvovýstupů vylezeno zcela nesportovně, s horním jištěním. “Nacvičování” cest shora je běžným jevem. V mnohých prvocestách jsou nejprve zavrtány nýty a borháky shora, ze slanění. Teprve potom se lezci snaží lézt zdola a dosáhnout jednotlivých jistících bodů. V některých cestách došlo dokonce k vysekávání umělých chytů (rudické, sloupské a holštejnské skály). Nevylezené cesty jsou nazývány “projekty” a objevují se i v průvodcích. Jde o eticky problematický přístup – v průvodcích by měly být uváděny pouze vylezené, dokončené cesty.

V letech 1988-2010 bylo vypublikováno několik horolezeckých průvodců věnovaných Moravskému krasu resp. zahrnujících toto území: Doležal et al. (1988), Jarolím, Pipal, Weisser (1988, 1989, 1990), Lienerth, Weisser (1998) a Skýpala, Wolf (2002, 2010). Tyto průvodce či spíše seznamy cest, doprovázené schematickými vyobrazeními, dokumentují dramatický nárůst počtu lezců a počtu a obtížnosti cest. Obrázek 18 ukazuje situaci výstupů na Krkavčí skále podle Jarolíma, Pipala a Weissera (1990), pro srovnání s obr. 2 a 8.

Obr. 18. Krkavčí skála v průvodci Jarolíma, Pipala a Weissera z r. 1990

Nárůst počtu výstupů dle jednotlivých průvodců na Krkavčí skále, Býčí skále a Modrém rysu (Riviéře) ukazuje následující tabulka (údaje z r. 2010 zahrnují i tzv. “projekty”):

Průvodce	Krkavčí skála	Býčí skála	Modrý rys (Riviéra)
Czerny, Krammer a Wagner (1938)	11 cest	2 cesty	5 cest
Sitař (1960)	24 cest	8 cest	7 cest
Jarolím, Pípal a Weisser (1990)	49 cest	20 cest	16 cest
Skýpala a Wolf (2010)	71 cest	53 cest	21 cest

Některé průvodce, např. Jarolím, Pipal, Weisser (3. díl, 1990) uvádějí pod titulem Moravský kras také Stránskou skálu u Brna. Moravský kras je budován prvohorními, devonskými a z nepatrné části spodnokarbonskými vápenci; průměrné stáří tohoto komplexu je cca. 370 Ma (milionů let). Stránská skála je více než 50 m vysokým výchozem druhohorních, jurských vápenců; jejich stáří se pohybuje kolem 156 Ma. Stránská skála nesouvisí s Moravským krasem ani geologicky, ani hydrologicky. Je zcela samostatnou geografickou jednotkou.

Z podzemního, jeskynního lezení lze jmenovat průzkum komínů v Býčí skále, v Předsíni a hlavně v prostorách objevených v letech 1982-1989, v Prolomené a Proplavané skále. Průzkum komínů pokračuje také v Barové jeskyni a v jeskyních v Rudickém propadání. Mezi nejzajímavější výsledky v Propadání patří dokončení výstupu Komínem nad Kašnou a jeho otevření na povrch – dnes 153 m hluboká Rudická propast. Dále výstup komínem v Rudickém dómu do výšky 160 m. Tento komín komunikuje s ponorem na Tumperku v obci Rudice; eventuální propojení komínu s ponorem by mohlo představovat asi 200 m hlubokou “suchou” propast, nejhlubší v Moravském krasu a v České republice (Šebela, 2011). Lezci Marek Audy, Sebo Kovačič, Radek Nejezchleb, Petr Němec, Petr Polák, Jan Sirotek a další pokračují v průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni. Význačného úspěchu bylo dosaženo v komínu nad Dómem U ozvěny. Tam byl objeven rozsáhlý úsek horního patra s unikátní krápníkovou výzdobou – tzv. Alabastr (Motyčka et al., 2000). Dalším úspěchem je objev vyšších jeskynních pater v komínu nad Katedrálou Moravského krasu v prolongaci Skleněných dómů v Punkevních jeskyních.

Komerce je nejnovější aspekt lezectví a jeskyňářství v Moravském krasu. Na scéně se objevují podnikaví jedinci, kteří nabízejí horolezecké a jeskyňářské “kurzy” a různé “adrenalinové zážitky” na skalách a v jeskyních, samozřejmě za podstatný poplatek. Výstup na Hřebenáč za 200-300 Kč nebo prohlídka jeskyní v Rudickém propadání za 1500 Kč za osobu nejsou vzácností. Tato forma komerce a její legální aspekty v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras jsou rozvláčně diskutovány, zejména na jeskyňářských webech.

Poděkování

Autoři touto cestou děkují všem, kteří informacemi, materiály, opravami, doplňky a konstruktivní kritikou přispěli k této práci, jmenovitě Radomíru Hýskovi-Nejtkovi, Františku Plškovi, Jiřímu G. Švehlovi-Yettimu a Pavlu Weisserovi.

Literatura a prameny

ABSOLON, K., 1970: Moravský kras, díl I. Academia, Praha.

BURKHARDT, R., 1975: Moravský kras za druhé světové války. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, v. 5 (1973), str. 3-14.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973a: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Historicko-vlastivědný kroužek ZK ROH Adast Adamov, v. 39, 24 str., příl.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973b: Rudické propadání aBýčí skála – stav průzkumu v červnu 1973. Speleologický věstník, 1973 (2): 19-31.

CZERNY, A., KRAMMER, F., WAGNER, E., 1938: Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn. Příloha časopisu Bergwart německého akademického spolku Alpenverein, skupiny Brno.

DOLEŽAL, F. et al., 1988: Cvičné skály na Moravě. Olympia, Praha.

GREGOR, V. A., 1972: Horolezecká akce v Býčí skále ukončena. Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1972 (2): 8.

GREGOR, V. (A.). 1974a: Horolezectví v Moravském krasu. Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, roč. 4 (1972), str. 36-43.

GREGOR, V. (A.), 1974b: Pět let výzkumu propasti Macochy. Práce, Brno, 4. září 1974. Výsledky podrobného výzkumu Macochy. Lidová demokracie, Brno, 5. září 1974.
Pět let výzkumu propasti Macochy. Brněnský večerník, 6. září 1974.
Skončil výzkum Macochy. Rovnost, Brno, 10. září 1974.

GREGOR, V. A., 2011a: Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech 1970-1976. www.byciskala.cz, 3. dubna 2011.

GREGOR, V. A., 2011b: Moje vzpomínky na Býčí skálu aneb kus býčiskalské historie.

www.byciskala.cz, 8. dubna 2010.

GREGOR, V. A., 2011c: Propast Macocha a macošské jeskyně, Moravský kras.

Nepublikovaný rukopis.

GREGOR, V. A., PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Historické okénko-lezecký materiál.

POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, únor 2011.

GREGOR, V. A., POKORNÝ, P., 2011: Rozhovor s Celofánem. POK-BLOK,

www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, leden 2011.

HAVEL, H., 2011: Moravský kras, můj osud, 3. část Skály. Speleo,Česká speleologická společnost, (57): 64-73.

HAVELKA, V., POKORNÝ, P., 2011: Na pokec s Haveláčem. POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com., Archív blogu, květen 2011.

HYPR, D., 1976: Nové objevy v Rudickém propadání – Velikonoční jeskyně. Československý kras, 27 (1975): 100-104.

JAROLÍM, P., PIPAL, V., WEISSER, P., 1988, 1989, 1990: Moravský kras, horolezecký

průvodce. Díl I (1988), Suchý žleb, Pustý žleb, Údolí Punkvy. Díl II (1989), Sloup,

Rudice, Holštejn. Díl III (1990), Josefovské údolí, Údolí Říčky, Stránská skála.

KALA, F., 1969: Horolezci v Macoše. Brněnský večerník, 9. října 1969.

KOVAČIČ, S., MRNUŠTÍK, J., POKORNÝ, P., 2009: Žleby Pustý a Suchý 2010,

kalendář, soukromé vydání, Brno.

LINERTH, R., WEISSER, P., 1998: Moravský kras, horolezecký průvodce. Montana, Brno.

MOTYČKA, Z., POLÁK, P., SIROTEK, J., VÍT, J. (editoři), 2000: Amatérská jeskyně. 30 let od objevu největšího jeskynního systému České republiky. Česká speleologická společnost, Praha, Brno.

MUSIL, F., 1958: Tajemství severovýchodní stěny. Rovnost, Brno, 8. června 1958.

PANOŠ, V., 1958: Macocha vydává svá tajemství. Rudé právo, Brno, 26. října 1958.

PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Povídání s Ferym (plus komentáře). POK-BLOK,

www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, červen 2011.

PLŠEK, F., KREJSA, M., 2004: Po vlastní linii. Montana, no. 6.

POKORNÝ, P., 2010a: články Historie, Krkavčí skála-historie naposled. POK-BLOK,

www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, září 2010.

POKORNÝ, P., 2010b: články Býčí skála a Modrý rys, Idaho. POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, říjen 2010.

POKORNÝ, P., 2011: Vladimír Fery Pipal (s použitím medajlonku od J. Růžičky, z Hotejlu 1988). POKO-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,Archív blogu, červen 2011.

POKORNÝ, P., GREGOR, V. A., 2011: Spárování v Krase (plus komentář; také Celofán

popsal v komentářích historii Noční spáry). POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,

Archív blogu, červenec 2011.

SITAŘ, I., 1960: Horolezecké terény na Moravě. Státní turistické nakladatelství, Praha.

SKÝPALA, V., WOLF, V., 2002: Moravské skály. Vydal V. Skýpala, Valašské Meziříčí.

SKÝPALA, V., WOLF, V., 2010: Moravské skály, horolezecký průvodce. Vydal V. Skýpala, Valašské Meziříčí.

ŠEBELA, R., 2011: Tumperk – Komín v Rudickém: nové možnosti v Rudickém propadání. Speleo, č. 57, str. 16-17.

Historie a vývoj horolezectví v Moravském krasu

2011-12-31T18:03:00.013+01:00

Máme tu poslední den roku 2011... a s ním první část textu, který jsme několik měsíců ladili s Celofánem a Ferym. Odpočineme si na chvíli od historek lezeckých matadorů a zkusíme se na krasové lezení podívat nezaujatým pohledem badatele. Druhá část bude následovat příští rok, příští týden. Celý text vyjde taktéž tiskem, zřejmě v Montaně či jinde.

Chtěl bych také poděkovat všem čtenářkám a čtenářům, kteří sem občas zavítají. Doufám, že i v roce 2012 vám nabídneme zajímavé čtení, neboť projekt mapování historie lezení okolo Brna je stále v začátcích. Když jsem s tímhle blogem začínal, nikdy bych si nepomyslel, kam až to povede. A tak to má být. Vše přijde tak, jak má. Takže poctivě trénujte či jen tak popolézejte a výsledky se zaručeně dostaví. Jiná možnost prostě není, poctivost říznutá pohodou je zaručený recept.

Jo a abych byl taky trochu aktuální žurnalista, tak při včerejší návštěvě Žlebů jsem narazil na koho jiného než na Vlka, který na Rorejsech vyráběl novou cestu. Takže zde máme další 40 metrovou sedmičku s názvem Zmrzlý úsměv, která začíná Smíchem v tabletách a napojuje se do nejtežšího místo Rorejsů.

pohled z lanovky na Adama Z. v nové cestě

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu

Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný

Úvod

V roce 1974 první z autorů vypublikoval ve Sborníku Okresního vlastivědného musea v Blansku článek nazvaný “Horolezectví v Moravském krasu” (Gregor, 1974a). Během následujících 35+ let se mnohé změnilo. Přibylo počtu a obtížnosti výstupů, změnily se lezecké styly, objevil se nový lezecký materiál (pomůcky) a změnily se společenské a filozofické aspekty lezení.Zde je na místě adresovat terminologii, specificky výrazy “historie”, “vývoj” a “horolezectví”. Historie je spíše statická (a statistická) a může ji uspokojit soubor chronologicky seřazených fakt. Vývoj indikuje proces, dynamiku. Klasický termín “horolezectví” označuje horo-lezectví, t.j. lezení v horách. V Moravském krasu a v celé České republice, z horolezeckého hlediska, hory nejsou. V bývalém Československu byly jedinými horami Vysoké Tatry. Termín “horolezectví” na skalách měl určitý smysl dokud skály byly chápány jako cvičné terény, jako příprava a trénink na lezení v horách. V dnešní době, kdy se tato sportovní disciplína osamostatnila, je výstižnější hovořit o “sportovním lezení” nebo a ještě lépe, o “skalním lezení”. Moravský kras zaujímá v moravských skalních terénech zvláštní postavení. Jedná se o vápencové území bohaté na jeskyně. Je zde registrováno více než 1400 jeskyní včetně dvou nejdelších jeskynních komplexů na území České republiky, Amatérské jeskyně (cca. 32 km) a jeskyní Jedovnického potoka (Rudické propadání – Býčí skála – Barová, více než 8 km). Horolezci se účastnili průzkumu jeskyní od samých začátků krasového lezení, a jeskyňáři zdolávali skály. Vznikla tak početná kategorie “obojživelníků” či “krasavců”, kteří lezli na skalách a bádali v jeskyních. Ta existuje dodnes.

Jednou z charakteristik lidí majících co do činění se skalami a jeskyněmi jsou přízviska. Mnoho horolezců a jeskyňářů je známo pouze pod nimi – civilní (občanská) jména jsou druhořadá. Z tohoto důvodu uvádíme přízviska, pokud známa, za jmény.

Lezeckou historii Moravského krasu lze rozdělit na několik období, specificky:

První výstupy (“prehistorie”)
Období před I. světovou válkou
Meziválečné období
II. světová válka
Poválečná léta do r. 1960
Období 1960-1980
Období 1980 po současnost

První výstupy

Stavitel rájeckého zámku Karel Beduzzi na svém portrétu Hřebenáče z r. 1748 (in Absolon, 1970, 1, str. 27) zobrazuje muže lezoucího na vrchol západní stěnou, cestou nazývanou “Západní stěna”. Beduzziho kresba je součástí rukopisu J. A. Nagela stejného data. Podle Nagela (in Absolon, 1970, 1, str. 29) na Hřebenáč vystupovali místní lidé za malou odměnu (viz také Sitař, 1960, str. 66). K výstupům na tuto skálu, pravděpodobně i dnešní Normální cestou, muselo dojít ještě dříve, při stavbě původního, kamenného kříže na vrcholu v 16. (?) či 17. století. Beduzziho kresba (obr. 1) je nejstarším známým grafickým dokumentem skalního lezení v Moravském krasu.

obr. 1 - Beduzziho kresba sloupského Hřebenáče z r. 1748

Období před I. světovou válkou

Osmdesátá léta 19. století lze považovat za začátek cílevědomého, “sportovního” horolezectví. Rozvoj turistiky a horolezectví v alpských zemích, zejména v rakouských Alpách, měl pochopitelně vliv na začátky horolezectví v českých zemích. Výsledkem tohoto vlivu bylo založení Klubu českých turistů, KČT, v r. 1888 v Praze. Brněnská odnož klubu vznikla r. 1894. Jednalo se o českou odezvu na německý spolek Verein Deutscher Turisten (VDT), jehož pobočka sdružující německé turisty byla již několik let v Brně aktivní. V r. 1882 vznikla v Brně moravská sekce Deutscher Alpen Verein (DAV). V r. 1913 byl založen v rámci této sekce horolezecký oddíl Die Deutsch-akademische Alpenvereinsgruppe Brünn (DAAB).

Brněnští lezci “objevili” v prvních létech 20. století pro svůj sport první a takto nejstarší lezeckou oblast v Moravském krasu – Krkavčí skálu, Býčí skálu a skalní Věž modré spáry (dnes Modrý rys alias Riviéra) u Josefova v údolí Křtinského potoka. Na tomto “objevu” měli velkou zásluhu bří. Kubáskové z Bílovic nad Svitavou. Čelní postavou této generace byl Karl Kubasek – Karel Kubásek, lezec českého původu. K. Kubásek a O. Bažant uskutečnili první, částečné výstupy v horní polovině stěny Krkavčí skály již v r. 1911 (tzv. Weruta). První přímý průstup celou stěnou se zdařil až Prof. Ing. Oswaldu Bernhardtovi, Franzi Lejhancovi a O. Perntonerovi dne 2. května 1916 (Normalweg, Normální cesta, vide Czerny, Krammer, Wagner, 1938). Z německých lezců té doby je nejznámnější, vedle O. Bernhardta, jméno Ing. Hermann Bock. H. Bock již v r. 1899 objevil pro lezectví vápencové Pavlovské vrchy – Pálavu.

V zimě r. 1902 členové VDT, Gruppe für Höhlenforschung v Brně, H. Bock, Richard Fuchs, Otto Olbort a Karl Wilke s použitím horolezecké techniky objevili Bruninu jeskyni (Brunagrotte) v Býčí skále. Jedná se o labyrint jeskynních chodeb v několika etážích, který dnes spojuje Pohanský komín v interiéru Býčí skály s Komínem-Bránou v klenbě před vchodem (Gregor, 2011a).

Absolon (1970, 1, str. 333) připomíná “vytrénovaného štýrského alpinistu” Hynka (Heinze) Puchera z Judenbergu, který se v r. 1904 “dostavil k Macoše s odhodláním, že jako první člověk sleze stěny propasti bez lan až na dno”. Pucher se zřejmě pokusil sestoupit nejnižší, SZ stěnou, z místa dnešního Dolního můstku. Po několika krocích se však zřítil a roztříštil na suťovém kuželi. Tělo nebožtíka dopravil na povrch Josef Nejezchleb z Vilémovic, legendární vytahovač mrtvol sebevrahů ze dna Macochy na konci 19. století.

Meziválečné období

Meziválečné období – léta první republiky – je svědkem zvýšeného zájmu českých turistů o horolezectví a pokusů o spolkovou organizaci českých lezců. Zásluhu na tom má Prof. Karel Janoušek. V r. 1924 je založen Klub alpistů československých (KAČs), jehož čelnými představiteli jsou Dr. František Kroutil, Ing. M. Ryšánek a Ing. Vladimír Sadílek. Členové klubu, stejně tak jako členové Akademického odboru KČT založeného r. 1922, podnikají časté zájezdy do Vysokých Tater, Dolomit a Julských Alp. Z domácích skalních terénů jsou hojně navštěvovány Pavlovské vrchy a Babí lom.

Zájem českých lezců o Moravský kras je pouze okrajový a soustřeďuje se na oblast Býčí skály. Dne 22. září 1935 se při výstupu na Krkavčí skálu zřítil a zahynul český lezec Rudolf Nejez. V prvovýstupech však stále dominují lezci německých jmen: O. Berntoner, R. Czepek, A. Czerny, F. Ertl, F. Krammer, E. Krivy, E. Sudasch, E. Wagner a další, téměř všichni s akademickými tituly.

V r. 1938 vydali Arnold Czerny, Franz Krammer a Erhard Wagner prvního tištěného horolezeckého průvodce po okolí Býčí skály, a takto prvního oficiálního průvodce po skalách Moravského krasu (32 str., obr. 2-4).

Obr.2 - Krkavčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 3. - Býčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 4 - Věž Modrý rys (Riviéra) v průvodci z r. 1938

Spis se jmenoval Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn a vyšel jako příloha časopisu Bergwart DAAB (Czerny, Krammer, Wagner, 1938; viz také Pokorný 2010 a, b). Obsahuje také historii lezení na Krkavčí a Byčí skále a Modrém rysu z pera Ing. Erharda Wagnera. Průvodce je charakteristickým dokumentem a jakousi literární uzávěrkou předválečného a meziválečného období. Filozofii tohoto období lze ilustrovat citací z tohoto průvodce: “Tímto průvodcem chceme uctivě přiblížit naši oblíbenou stěnu a ne opovážlivě vnucovat lidem nové směry. Tato mohutná skála nám není ani hřištěm, ani tělocvičnou. Hora a skála, jako posvátná místa bojů, jsou našimi přáteli, svobodnými a upřímnými, kouskem vlasti” (z německého originálu přeložil Petr Pokorný).

Téhož roku, 1938, vydal Rudolf Pilát 74 stránkovou knížku nazvanou Cvičné skály a horolezectví v Československu. Knížka vyšla nákladem Klubu alpistů československých v Praze za podpory Ministerstva obchodu. Je rozdělena do čtyř částí: Země Česká, Země Moravskoslezská, Země Slovenská a Země Podkarpatoruská. Uvádí stručný přehled lezeckých oblastí, pouze u významných skalních celků jsou jmenovány konkrétní výstupy s klasifikací. Moravskému krasu je věnována necelá jedna strana, na které jsou uvedeny tyto oblasti: Býčí skála; Rudické skály; Hřebenáč, Otec, Matka a Syn; Skalní věže v údolí Punkvy; Skalní stěny v Suchém žlebu; Koňský spád a skalní stěny v Pustém žlebu; a Skalní stěny nad Balcarkou. Jednotlivé cesty nejsou popsány, je uvedena pouze celková obtížnost lezení na dané skále či v oblasti. Úsměvně působí zmínka o stěnách nad Balcarkou v obci Ostrově: velmi těžké stěnové, až 60 m vysoké výstupy. Žádné takové stěny a výstupy na Balcarovu skálu neexistují.

Období II. světové války

Období II. světové války a německé okupace přináší intenzívní nápor na skální stěny v severní části Mor. krasu. Jedná se téměř výhradně o české lezce, což je paradoxní vzhledem k celkové situaci a faktu, že ve druhé polovině válečných let Wehrmacht přeměňuje některé jeskyně v Mor. krasu na podzemní objekty vojenského významu (Burkhardt, 1975). Spolupříčinou této situace je skutečnost, že Pálava a další moravské lezecké terény, neřku-li Vysoké Tatry, se ocitly za hranicemi “Protektorátu”. Většina těchto lezců je associována s horolezeckým oddílem KČT a s okruhem Františka “Franty” Plška. Mezi význačné osobnosti té doby, vedle F. Plška, patří J. Buchníček, A. Flek, R. Gottwald, O. Hlavenka, J. Jirůšek, V. Kotek, B. Kyněra, bratří Němcovi z Bílovic n. Sv., H. Pavlovský, S. Plch, J. Vlach, F. Vlk, J. Soška, V. Zábranský, V. Zachoval, V. Zavřel a další (Gregor, 1974a).

V letech 1942-1945 je těmito lezci zdoláno mnoho významných stěn v Mor. krasu: Svatý Jiří a Babylonská věž v údolí Punkvy; Stěna zapadajícího slunce, Beraní roh (masív Zobanů), Koňský spád a Černý komín v Pustém žlebu; a Kateřinský prst, stěna u Rytířské jeskyně (Rytířské Idaho), Henryho stěna a Býčí roh v Suchém žlebu. Opotřebované lano – lützner – se stalo osudné Vladimíru Zábranskému: pád z Býčího rohu 23. srpna 1943 měl tragický závěr. Zájmu se těší také sloupské skály, jmenovitě Hřebenáč a věže Otec, Matka a Syn. Nové cesty vznikají také na Krkavčí skále (Stěnava, Lesnická) a Býčí skále (Sokol, F. Plšek, R. Gottwald, VI, krajně namáhavé). Byla vylezena také údolní stěna nad Rudickým propadáním.

Snad největším výkonem tohoto období je prvovýstup tehdy osmnáctiletých horolezců Františka Plška a Františka Vlka horní polovinou Hlavní stěny 138 m hluboké propasti Macocha (obr. 5). Její zdolání dne 9. září 1944 je významným mezníkem ve vývoji moravského horolezectví.

Obr. 5 - Výstup horní polovinou Hlavní stěny Macochy Plškovou (Normální) cestou (foto POK-BLOK, 2010)

Němečtí lezci se během válečných let zajímají především o klasickou oblast Býčí skály. Vrcholové či spíše stěnové knížky v Býčí skále (v cestě Idaho) a Krkavčí skále (v jeskyňce na Werutě) se začátkem války změnily jejich zápisy v otevřenou propagaci nacismu. Obě knížky vzápětí zlikvidovali členové KČT Josef Jirůšek a Josef Vlach (J. Jirůšek, osobní sdělení, 1967). Němečtí jeskyňáři-antifašisté popsali jeskynní stěny v odlehlých, těžce přístupných místech Býčí skály bojovými hesly “Die Rotfront lebt”, “Hitler – der blutige Hund” a parafrázovali známé nacistické heslo “Es kommt der Tag” přikreslením symbolu – kladiva a srpu. Tyto nápisy přečkaly v jeskyni celou okupaci navzdor tomu, že v ní později pracovala nacistická zbrojovka (Burkhardt, 1975).

Poválečná léta do r. 1960

Osvobození r. 1945 otevírá válečné generaci českých lezců nové perspektivy. Dochází k revitalizaci a omlazení KČT a KAČs – v čele druhého stojí MUDr. Zdeněk Vokáč a členy jsou Bohata, Máčel, Ondrová, Procházka, Rabas, Soška, Sychrová, Šafránek a Zuzan. V letech 1945-1950 je vyřešena řada velkých lezeckých problémů Mor. krasu. V létě r. 1945 Hugo Pavlovský a Jiří Soška vystoupili ze dna Macochy k Dolnímu můstku. V listopadu téhož roku H. Pavlovský a J. Soška poprvé sestoupili slaněním Komínem v Klenbě Pekelného jícnu na dno propasti. V r. 1946 F. Plšek, H. Pavlovský a Boris Kyněra ponejprv prostoupili dolní částí Hlavní stěny Macochy. Spojením dolní a horní části vznikl nejdelší a v té době také nejtěžší výstup v Mor. krasu a na moravských skalách vůbec.

Z dalších velkých stěn je třeba připomenout Rorejse v 90 m vysokém masívu Zobanů (F. Plšek a druhové, poslední lanová délka V. Zavřel a J. Vlach, 1949), Převis Beraního rohu a stěnu nad vchodem do Sloupských jeskyní (Sloupské Idaho).

Začátkem 50. let se na lezecké scéně se objevují Dalimil Forejtník, Miroslav Grois, Miroslav Jílek a vzápětí také Ivan Bajer-Hastrman, Rostislav Fadrný-Velkej Karolko, Radomír Hýsek-Nejtek, Mojmír Pavelka-Čavera a další. Jsou vylezeny zbývající velké stěny v Mor. krasu, mezi nimi Evropa a Indie ve Sloupě, stěna u Malé Punkevní jeskyně (Loupežnická), stěna u Malého propadání Punkvy (Majdaléna) v Pustém žlebu, etc.

Padesátá léta a začátek 60. let se vyznačují vznikem tělovýchovných jednot (TJ) pod střechou Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV); svaz byl založen r. 1957. KČT byl rozpuštěn v r. 1948 a KAČs v r. 1949, krátce po únorovém komunistickém puči. U tělovýchovných jednot vznikají horolezecké oddíly (HO), často pod patronátem velkých národních podniků. V Brně byl jako první založen HO Zbrojovka (tehdy ZJŠ, závody Jana Švermy). Později následují další, v abecedním pořadí, HO Královopolská strojírna (později associovaná s Vysokohorskými sporty, VHS), HO Lokomotiva, HO Slavie a HO Spoj.

Analogickým trendem je vznik jeskyňářských organizací (“speleologických kroužků”) u závodních klubů ROH velkých podniků, např. ADAST (Adamovské strojírny) Adamov, ČKD Blansko, Metra Blansko, I. Brněnská strojírna Brno, Královopolská strojírna Brno a později také Minerva Boskovice.

Významným rysem tohoto období je prohlubující se spolupráce mezi horolezci a jeskyňáři. Typickými krasavci druhé poloviny 50. let jsou Zdeněk Bednařík-Ryba, Karel Krčál a Dušan Novák-Kafec. V létě lezou, v zimě bádají v jeskyních – a to nejen lezecky. Na jeskynní scéně účinkují také lezci z předchozího období. Ve dnech 11. až 12. ledna 1958 se F. Plškovi a J. Jirůškovi podařilo objevit výstupem do skalního “okna” vyšší jeskynní patro – tzv. Chodbu vzdechů – a tak obejít tehdejší konečný odtokový sifon v jeskyních Jedovnického potoka v Rudickém propadání. Objevu se zúčastnili Karel Krčál a speleologové Rudolf Burkhardt, Bedřich Homola a Ladislav Šebela. V průběhu následujících dvou exkurzí, 18. a 22. ledna tento tým, posílený o horolezce Dalimila Forejtníka, Vlastimila Zavřela a několik jeskyňářů, objevil a zmapoval téměř 2.5 km jeskyní mezi Chodbou vzdechů a do r. 1974 konečným polosifonem U Černých hlín. V březnu 1958 se lezci z Rudického propadání, Forejtník, Jirůšek, Plšek, Vlach a Zavřel, zabývali průzkumem vyšších partií jeskyně Nová Býčí skála a objevili asi 40 m dlouhou Horolezeckou chodbu v JV stěně Vysokého dómu (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a; Gregor, 2011a).

Koncem 50. let byl F. Plšek vedoucím malé skupiny badatelů (Jaroslav Fadrna, František Musil a hosté), která prozkoumala několik skalních “oken” v Přítokové (SV) stěně Macochy (obr. 6).

Obr. 6 - Z průzkumu Přítokové (SV) stěny Macochy v r. 1958

(z archívu F. Musila Sr., se svolením F. Musila Jr.)

Při výstupech bylo použito kombinace klasického lezení a sestupů po lankových žebřích. František Plšek byl také čelním z amatérských potápěčů, kteří zkoumali vodní Červíkovy jeskyně na úpatí této stěny (Musil, 1958; Panoš, 1958).

Z materiálního hlediska se 50. léta se vyznačují novým technickým prvkem – tzv. expanzními skobami nebo-li nýty (obr. 7).

Obr. 7 - Expanzní skoby-nýty (z archívu V. Pipala)

Snad první vrtanou skobu na moravských skalách – trubku se zavařeným kruhovým okem vsazenou do vrtané díry – použili J. Polášek a J. Petřík-Ike (Aik) v cestě zvané Todwand (Stěna smrti) v Klause na Pálavě v r. 1956. V Mor. krasu byl jeden z prvních “nýtů” použit ve Staré Saxifráze v Suchém žlebu (R. Hýsek, P. Pochylý, M. Pavelka, 1963). Jednalo se o neklínovaný šroub s navařeným okem, který časem ve vrtaném otvoru “zarostl” kalcitem a stal se nevytrhnutelným. Co se týče skutečných, expansních nýtů, je na místě vzpomínka F. Plška (osobní sdělení, 2011): “Při mém působení na Kavkaze (1962 a později, pozn. aut.) jsem bez souhlasu pověstného a uctívaného Abalakova pajcoval utajovanou novinku – nýty. Ve strojírnách Královo Pole jsem rozjel výrobu. Radek Hýsek obdržel, tak jako řada dalších lezců, první nýty od mojí maličkosti. Na Býčí skále jsem touto technikou s Radkem Hýskem přelezl pověstné Zrcadlo (R. Hýsek, F. Plšek, 1967, pozn. aut.).” Aplikaci nýtů v Mor. krasu zpopularizovali R. Hýsek – odtud jeho přezdívka “Nejtek” – a M. Pavelka. Otvory pro nýty se vrtaly v té době ručně, nárazově, dutým korunkovým vrtákem a kladivem. Průměr nýtů se obvykle pohyboval mezi 8 a 12 mm, délka mezi 20-80 mm. Byly klínovány ze spodu (ploché nebo kuželovité klíny) nebo shora, ocelovou kulatinkou “špuntem” o průměru cca. 3 mm, skrze centrální otvor. Jako vlastní nýty se používaly šrouby bez závitu z tažené oceli nebo kované kotlové nýty. Ucha či oka se různila tvarem i kvalitou (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Nejkvalitnější byly pokadmiované kotlové nýty s oky z profilové oceli tvaru L a T (60. a 70. léta).

Za závěrečný milník válečných a poválečných let lze považovat průvodce po moravských horolezeckých terénech od Ivana Sitaře (1960). Tato publikace věnuje Moravskému krasu 33 stran. Na nich je popsáno 98 lezeckých výstupů v sedmi rajonech: Pustý žleb, Suchý žleb, údolí Punkvy, Macocha, okolí Sloupu, oblast Býčí skály a Rudické skály. Obrázek 8 znázorňuje cesty na Krkavčí skále podle tohoto průvodce (srovnej s obr. 2).

Obr. 8 - Krkavčí skála v Sitařově průvodci z r. 1960

Pokec s Drobkem

2011-12-19T10:00:00.010+01:00

Po parádním povídání s Drobkem zde máme ještě slíbený doplňující rozhovor. Díky moc čtenářům a čtenářkám za pozitivní reakce, je to dobrá vzpruha pro další pokračování naší snahy zpovídat významné osobnosti krasového lezení. Znát historii a názory osobností, kteří ji utvářeli, je podle našeho názoru důležité… dalšími zpovídanými by měli být Radomír Nejtek Hýsek a Věrka Kotasová, tak snad se zadaří někdy v lednu. Přeji všem pěkné a klidné svátky!

Drobek a Ružička jako mediální hvězdy v TV po návratu z Hindúkuše

Jak jsi psal, že tě vychovával Jirůšek... můžeš nám o něm něco povědět?

On byl tenkrát předseda Zbrojovky. Byl to hrozně hodnej chlap. Měl pocit takové zodpovědnosti. Tenkrát se přišlo na oddílovej vejlet a byla povinnost si vylézt aspoň dvě cesty s nováčkama, nebo s těma, kterejm to moc nešlo. Takže třeba na Krkavčí Werutu a Diretku. A pak jsi měl volný ruce. A já jsem byl takovej poslušnej a nadšenej, tak si mě začal vychovávat k obrazu svému, tak jako zase třeba Fery Mauglího, atd. Každej má pod sebou nějakýho toho obdivovatele. A tak jsme spolu začali a díky němu jsem měl takovou tu oporu, že mě nikdo od nikud nevyhodí. Lezli jsme spolu asi tak 2-3 roky. On pak přestal lézt, když mu manželka utekla s jeho kamarádem do Austrálie. Pepa i dost chlastal, pak byl plakavej, byl ze všeho špatný, takový melancholik. Občas se přišel podívat do Krasu ale na skálu už nešáhl. Pak zmizel a viděl jsem ho, jen když byl nějakej sraz, někdo měl narozeniny a tak. Nakonec skončil špatně. Po druhé se oženil manželka mu zemřela a jeho pak později našli polootráveného, poloupáleného. Chytl mu asi od svíčky byt… No a našli ho mrtvýho.

Jak již víme. ty jsi lezl hodně s Žankem Kouřilem… jaký to byl chlap?

Toho přilákal Hastroš. Žanek se v prvním ročníku vyprd na vysokou a šel dělat Hastrmanovi závozníka. Hastrman byl šofér v Pozemních stavbách. No a oni se v té kabině hecovali a Hastrman říkal „pojď, já ti ukážu lezení, to je aspoň sport !“. Tím pádem tam toho Žanka přitáhl, to bylo v roce 1968-9 a já s ním pak dlouho lezl. On se na to asi po deseti letech vyprdl a začal žít spíš takovým tím nočním životem, samý baby občas nějaký to vekslování a podobně a pak utekl do zahraničí. To bylo tehdy, když komunisti povolili cestu do Bulharska přes Jugoslávii, protože v Rumunsku byly nějaké problémy. Tehdy v roce 1979-80 takhle utekla spousta lidí. Utekl do Vídně a tam nelezl v podstatě skoro vůbec, až po revoluci zase trošičku začal. Taky hodně pomáhal, když jsme ještě za bolševika tu a tam vyjeli ven. Jednou, při návratu ze zimních Julek nás nechal u sebe v bytě vegetovat několik dní v počtu asi dvaceti lidí. On byl v mnoha případech lepší lezec, já jsem byl občas takovej trochu posera. Kdežto Žanek - „serem na to“, on byl vždycky takovej mist světa, všechny posílal do prdele a po nás potopa, takže když bych dal dohromady ty cesty, co jsem spolu dělali, tak minimálně v 60% to bylo jeho zásluhou. I s Pálavou to může být celkem tak 20 společných prvovýstupů. Já jsem si tenkrát dělal čárky, kdo kolik má cest (tenkrát jsme se pokoušeli s Laďou Krejčím a Ferym o nějakého průvodce, ty kresby, co jsem k tomu dělal, pak třeba použil i Bednařík v té své diplomce) a v té době takoví ti „krasoví starci“ měli tak maximálně 10-15 prvovýstupů. Už v té době jich měl víc Mauglí, Fery, Bednařík.

Ve svém povídání píšeš o tréninku…

Původní trénink byl takovej, že se lezlo do mrtva, jakýmsi takovým pseudoboulderingem byla Stránská. Tam ale chodili jenom někteří (třeba Mauglí tam vůbec nechodil). Slovo bouldering přišlo až po překladu knihy Masters of Rocks. No a takovej ten skalkařskej trénink, spojenej se shybama a podobně , přišel z více směrů. Hodně se o to zasloužili i Slováci přes Igora Kollera a spol. Já si hodně psal s Bohoušem Sýkorou. On byl emigrantem v Německu a jeho synek Milan velmi dobře lezl. Psali jsme si o treningu o přístupu k lezení o klasifikaci. Někdy v roce 1978 začal Kurt Albert používat symbol RP, a z Ameriky zase přicházely informace o jakémsi čistém lezení (clean climbing). Měli jsme v tom strašném zmatek. Všechno se vyjasnilo vlastně až v roce 1983, kdy byl první zájezd repredružstva na skalky. Do té doby se vždycky jezdilo jenom do hory. Byli jsme ve Frankenjuře a Sudpfalzu (pořád jsme ale byli především horolezci a tak se na závěr ještě lezlo ve Wilder Kaiseru a v Ratikonu.

Bóža Sýkora na nás čekal ve Frankenjuře, zařídíl nám tam u nějakého sedláka bydlení zadarmo, protože jsem smrděli korunou. Celou tu dobu pobytu nás doprovázel i jeho synek Milan a asi 2 dny s náma byl i Gullich. O všech problémech jsme pořád diskutovali a nechali se poučovat. Byli tam Čadys, Walzel, Petr Brych, Šimon, Prcek Slavíků a další ze špičky. Přišli jsme pod pověstný Chasing trains, že to zkusíme vylézt. Staří prďolové se dostali tak do čtvrtiny a ty mladý špičky asi do půlky a konec. Milan Sýkora to vylezl navrch a pak i dolů. Ukázalo se, že nám chybí síla, protože když jsme pak přejeli do Südpfalzu, což je pískovcová oblast, byly naše výkony o hodně lepší. Tam ti naši dobří kluci byli s Milanem Sýkorou už nastejno a dokonce jej i předčili, protože to bylo více technický. Já nechci říkat, že vápno není technický, ale ta síla tam hraje roli, a ty dírky v té Juře, byly našim hrobem. Tam jsme snad vylezli 8- maximum. Já tam tenkrát vylezl sedmičku a byl jsem úplně hotovej. Ale to už jsem byl spíš bafuňář.

Velkej vliv na brněnskou lezeckou scénu měli vojáci. S výjimkou padesátých a šedesátých let, kdy existovala jakási horolezecká Dukla v Popradě, museli všichni kluci v rozpuku svých lezeckých sil odfrčet na dva roky na vojnu, kde si třeba vůbec nesáhli na skálu. Proto taky je mezi horolezci dost „kriplů“ s modrou knížkou. V sedmdesátých letech vnikl u brněnské vojenské akademie horolezecký oddíl pro lampasáky. Mezi nimi byli i dva rozumní a to René Mrňák a Jarda Urbánek. Tito dva důstojníci dokázali, že pokud šel někdo do Brna na vojnu, tak se stal členem jejich vojenského oddílu a mohl s nimi chodit na treningy, lézt, dokonce i mimo oficielní vojenské akce. Samozřejmě, že to zase nebylo tak úplně jednoduché. Musel jsi se za prvé dostat do toho Brna, čili přesvěčit toho vola na své okresní vojenské správě, aby tě tam poslal. K tomu se psaly mraky doporučujících dopisů ze svazu a z ČSTV, který ten vojenský úředník mohl, ale taky nemusel brát v potaz . No a když jsi ten povolávák do Brna dostal, bylo vyhráno. Mrňák s Urbánkem mně seznámili s místními vojenskými požadavky, já klukům psal treningy, ty pak vyšly v příslušném rozkaze, kluci dostali povolený civil a pak bágl na záda a frrr na skály.

Tak v Brně vojákovali a najednou se našimi spolulezci stali taková tehdejší esa jako Mirek Mikyška, Tomáš Kastner s Honzou Šimonem, Jindra Hudeček, Michal Antoš a Roman Brt. To pak šla kvalita zdejšího lezení hned pěkné nahoru! Kluci si vojnu užívali, nedělali skoro žádné velké průsery, takže si je velitelé chválili a v rámci „Varšavské smlouvy„ je nechali lézt.

Tenkrát se ve čtvrtek chodilo na pivo do Besedního domu, čili do Army. Tam dělával pingla Ajk Petřík, což je Lokomotivák, autor Starýho Tottwandu v Klauze na Pálavě, kde byly historicky prvně použitý nýty, tenkrát v tom 58, nebo kdy to bylo. On byl takovej táta horolezců, bránil nás před vedením té hospody, protože jsme tam samozřejmě dělali strašnej bordel, pořád nějaký piva nezaplacené. A tam se to vždycky všechno řešilo, čím víc piv, tím jsme byli chytřejší. Do toho články z Hotejlu a zahraničních časopisů a začalo se trénovat. Maximální a vytvalostní síla, polohovací shyby, visy a najednou to šlo strašně nahoru.

Bavíme se ale pořád spíše o Brně a trénování na skalky a písek. Velkým skokem bylo v Brně vybudování stěny na ZŠ Kotlářská pod názvem Freesport. Otcem myšlenky byl Petr Fidži Fiala, který pro to nadchl tehdejší ředitelku školy. Před dokončením mu došli peníze a tak se spojil s Tomášem Kysilkou a se mnou, kteří jsme měli malou stavební firmu. Říká se, že Freesport byl první v republice. Není to pravda! Úplně první byli, snad ješté za bolševika, kluci ve Zlíně. Freesport se dokončil a hned jsme tam uskutečnili první závody pod názvem Freesport Cup (doprdele s angličtinou). Zúčastnila se jich i Bára Stránská, kterou jsem znal od malého děcka, protože jsem jezdil k nim do Adršpachu. Skončila první nebo druhá a chtěla, abych ji trénoval. S ní, s Chýškou, s Hunkovkama a dalšíma jsme začali dělat různé série, gymnastiku, lezecký posilování, vymýšlel jsem různé pičoviny. Bára tady chodila do školy a já jsem byl „velkopodnikatel“, takže jsem měl dost času. Ona přišla ráno ke mně domů, šli jsme do Friťáku, dopoledne jsme lezli – třeba jen s jednou rukou, nebo s gumičkama na rukách, aby je nemohla lehce natáhnout, se zavázanýma očima, do uší nějakej bigbít, a tak jsme prostě blbli, něco jsme pochytil od gymnastů a ono to pomáhalo a pak to opisovali další. Baruna byla dobře trénovatelná, ona mě poslouchala jak hodinky, kupodivu jsme nic nezkurvili, nikdy neměla žádné zranění. Po prvním ročníku závodů přišly další a zanikl i název Freesport Cup. Chvíli se to jmenovalo už pod vedením Miloše Chaloupky „Chýška cup“ a ten do toho kromě lezení vnesl i zábavu - třeba živé soulože, striptýzy a podobně. Vrcholem byl už nevím který ročník, kde společenská část probíhala v jedné hospodě na Veveří, kterou vlastnil Fidži. Hrál tam Hoochie Coochie Band, který pak hrál i na mých padesátinách a největší úspěch byla lesba show a žívý píchání. Představ si hospodu pro padesát lidí, kde je třeba 300 lezců, hraje tam kapela a holky se začnou svlíkat a oblizovat a kolem nich byli ti lidi pyramidálně nastavění, jak klenba. A teď to začalo – na jedná straně Kysilka zařval „ukaž piču“ a na druhé straně Rudy Kovanda „Kysilka je piča“ a teď „lálalálá, Kysilka je pííííča, lálálalá“, jak na fotbale. Strašná prdel, holky se u toho chechtaly, pak nám zatleskaly, my jsme zatleskali jim. Pak se pařilo dál a mělo následovat to píchání. Já jsem takhle stál u dvěří a tam přišel ten chlap s tou babou, ti umělci, a chlapík se tam podíval a říkal „tak tady to nepude“. A taky nešlo, protože hned jak začali, tak „o co, že se mu nepostaví“ a tak. Pak se vybíraly peníze do klobouku. Každý dával kilo a Pavel Rajf šáhl do kapsy, evidentně se přešáhl a dal tam pětikilo. A jeho žena Simona „ty dáváš na kurvy pětikilo??!!, jseš nějakej rozhazovačnej!!“ a my na ni „lakomá Barka“. A Pavel, na kterém bylo vidět, že nechtěl dát to pětikilo, se nasral a říká „proč bych nemohl dát na kurvy pětikilo“. Tak jsem si říkal, kam to ten Chýška až požene. Naštěstí ale pak už bývala jen muzika.

Padesátiny

Jak vznikl název tvojí cesty Papala lulu ve Sloupu?

To bylo z toho období se Žankem, kdy nám lezli na nervy názvy cest typu „Severozápadní“ , „Východní“ a tak. Na písku, třeba Petr Mocek a další, to byli básníci a dávali názvy, které s lezením neměly nic společného…taky to bylo radou starších velmi kritizováno…No a tenkrát bylo hodně mezi chlapci, co spolu lezou, v módě rozebírání orálního sexu, takže Papala lulu, jakože jedla č….a. Prosté pokus o žert. A třeba zase o Grand Prix jsme si mysleli, kdoví jak to nebude těžké a z toho ten název.

Grand prix jste nastupovali zprava?

Ne, tam byla tenkrát mříž, aby tam nechodili turisti, takže ten nástup byl z té mříže. A jak jsme měli tendenci vyhánět to první jištění vysoko, tak jsem se bál, že se napíchnu na tu mříž, tak na ní seděl Žanek a byl nachystanej, že mě když tak žduchne mimo, kdybych padal, abych se nenapíchl jak mušketýr. Po pár letech byla mříž sundaná a dost dlouho trvalo, než se vymyslel ten nový nástup.

Co říkáš omezování lezení ve Žlebech a na Pálavě?

To je to nejhorší, co se stalo jak v Krasu, tak na Pálavě. protože třeba taková Klauza, to je absolutní hřiště sportovního lezení. Není nic hezčího v celém Česku. Třeba jsme tam s Weisserem chodili bojovat na CHKO a při jednom jednání už byli zlomení, že tu Klauzu povolí. Donesli jsme na ukázky fotky ze Saska, kde byly pod skalama chodníčky (oni, Němci, mají úplně jiný přístup k té ochraně…horolezectví je součástí tradice krajiny a bivaky jsou součástí horolezectví, tak proč je zakazovat, třeba)…. Ochranáři tenkrát argumentovali tím, že je zajímá jen ta horní čtvrtina, která je položená a rostou tam všelijaký teplomilný kytky, protože v těch kolmejch stěnách toho moc není. Takže by se vršky vytloukly, 10 metrů pod tím by se daly řetězy a lezlo by se od-do kvůli nějakým ptákům. Ale lezlo by se. Takže ten ochranář – Matuška - už byl zlomenej, ale ještě se šel poradit s nějakým kytkařem do vedlejší cimry a jenom jsem slyšel, jak ten kytkař říká, že to jim přece nemůžem dovolit todleto, že to není možný. A ten Matuška byl docela rozumný, že prý všechno splňujem a ničemu neškodíme, ale ten kytkař že prý se zadrápnem a budem chtít další věci a tak to utnuli a v budoucnu už se o tom nechtěli vůbec bavit. Pak jsem tam asi osm roků nebyl, dost mě to štvalo. A po létech jsem si udélal na Pálavu výlet. Hrůza! Po pás kopřivy, chráněná flora zarostlá, ta nádherná kaštanová alej není pod nálety skoro poznat.

Zakázaná Pálava...

A Žleby?

Tam se prostě lezlo, nikdo tě nevyháněl, jedinej problém byl někdy s Macochou kvůli bezpečnosti turistů, ale to se pak vyřešilo a v Krasu se lezlo na plnej plyn, akorát v těch horních žlebech se lezlo míň, protože to bylo z ruky a lidem se nechtělo. Někdy v 76 začali ochranáři, že se to zavře a skončilo to tak, že si to na starost vzal Fery (a Bednařík do té diplomky strčil další kameny) a řekli jsme si, že musíme vytvořit mraky horolezeckejch terénů. Oni nám něco seberou a to důležité nám zůstane. Ty kvaky už byly tenkrát kvaky. Oni v prvním kole chtěli, aby bylo něco úplně zavřený, ale bylo jim jedno co. Takže se zavřely jen takové kamínky nahoře ve skalách a to důležité horolezcům zůstalo. No ale na začátku 80. let přišli znovu s tím, že od Rorejsů nahoru konec a od Saxifragy nahoru taky konec. Podej čertu ruku, peklem se ti odmění.

Na Rytířským a Zbojnickým to ještě chvíli přetrvávalo, protože kolem vedla turistická značka. Tu pak zrušili a argumentovali, že když půjdeme tou strání nahoru, tak budeme ničit ty zarostlé suťoviska, které mají biologickou hodnotu. No je to škoda. Myslím, že horší to nebude, ale těžko se to vrátí zpátky do původního stavu, určitě se nepodaří dostat do těch svahů. Nejnadějnější mi přijde ta Pálava a Klauza.

A k tomu bafuňářství jsi se dostal jak?

Když jsem přestal být v reprezentaci, tak mně nabídl Ivan Dieška členství v trenérské radě. O trénování, jak jsem už říkal, nikdo nic nevěděl. Ti dědkové se vždy párkrát za rok sešli někde v Tatrách nebo na písku a mudrovali o blbostech a vzdychali kam ten svět spěje. Podstata práce trenérské rady bylo v podstatě jen udělat nominace do družstva a na zájezdy. Pamatuji, jak jeden z nás, obhajoval členství svého svěřence (který měl prd vylezený) v družstvu slovy: „Je to takový inteligentní typ lezce“. Nebo zase prošel návrh na Mistra sportu pro „vodiča expedičnej Tatry“. Jeden by se z toho posral.

Dieška měl boží povahu a pomalu se mu dařilo ten trenerský sbor předělávat. Přišel Jirka Novák a taky Vašek Širl. Ten pro silné a pravdivé slovo nešel nikdy daleko. Za pochodu jsme se učili, co to je trénovat horolezectví.

To bylo logické, velká část lezců chtěla vracet to, co se naučila. Začal jsem v nějakém krajském družstvu a až pak jsem byl tím repre trenérem.

Největší náplní práce v předtrénovacím období bylo přesvědčovat úřady, aby se mohlo vyjet. Když třeba Čumpelík jel na Rybu, tak ho nechtěli pustit, on se strašně blbě učil, sral na to, takže jsem si musel vzít oblek, kravatu, jít za ředitelem učňáku a přesvědčit ho, ať mu podepíše doporučení od školy, což byl jeden z osmi papírů, které jsi potřeboval…spíš to byla taková organizační práce

Jaký máš názor na současný vývoj v lezení?

Současné dění je v takovém stavu v jakém je a nikdo s tím nic nenadělá. Kdysi ty skály a party kolem nich udržovaly nějaký styl. Někdo skoboval, to už je samozřejmě pryč, někdo se snažil dělat morálovky, někdo je dělal míň morálový. Pak přišla doba Mauglího a v jinejch oblastech jinejch Mauglošů. A po nich zase generace Sviště a jinejch Svišťů a Zdenála a jinejch Zdenálů. I když byly ta hřiště ještě poměrně rozsáhlá, začali to dělat jinak, valit to nekompromisně „sportovním způsobem“, (za což trošku můžu i já:-). Začalo se vrtat shora a tím pádem se to všechno uzavřelo a je z toho jenom tělocvična a je to jenom otázka tréninku a síly a morální aspekt tam není. To je jedině na horách nebo na písku. Na těch skalkách mě to trošičku mrzí, ale s tím nic nenaděláš, je to tak. Jen se bojím, aby nevyhráli tady ti přizdisráči i na písku a nezačali do cest přidávat kruhy. Je to holt nová doba a já do toho nemám co kecat.

A co hustota cest v Krase?

To souvisí s předešlým odstavcem. Samozřejmě je ideální, když máš hranu, kout a stěnu, ale každý chce zanechat nějaké stopy a na základě čeho to zakážeš? Když někdo něco vymyslí, legitimní projekt, tak je to tak. Těch skal není nekonečně, nejsme někde ve Francii, takže ono toho bude ještě více. Ale s tím nic nenaděláš. Bylo by dobré, kdyby se dokázaly zachovat pomníky. Mauglošovi, Čumpelíkovi, občas i Weisserovi a nepřidávat do toho jištění. Možná dát místo skoby borhák, ale i to už je trošku na hraně, protože když měl někdo tenkrát spadnout 2 metry, tak si to sakra rozmyslel, to byla hanba za prvé, a za druhé jsme se toho děsili. Dneska odskočit si 8 metrů není žádný problém. Já když čtu ty diskuze na lezeckých serverech, jak přibývají ty mraky lidí z překližek, kteří se začínají cítit alpinistama a myslí si, že jsou nejchytřejší na světě…tam hrozí to nebezpečí. Vy už trochu máte ten cit, ale ta další generace...

Nástupem té generace Sviště, Weissera a podobně skončilo dobrodružství v Krasu. Ono by asi skončilo za 10 let stejně, přirozené linie odspodu by se vyčerpaly, vápenec není písek, na vápně nezavrtáš. Proto se na vápně začalo shora, ale ještě se tenkrát nemuselo. Především Svišť (na rozdíl od Weissera, který je z horolezecké rodiny) měl tento přístup. Kluci přišli odněkud z okolí Hodonína, snad dělali gymnastiku nebo hrál fotbal, čili přišli z nelezeckého prostředí, pohybovali se v nehorolezecké skupině a tak nemohli a neměli žádné velké výčitky svědomí. Já neříkám, že je to výhoda, ale ti co prošli oddílama, tak do nich byla huštěna tradice, nějaká ta historie, a ty ať jsi chtěl nebo nechtěl, tak jsi to malinko přijímal. Jenže oni to za sebou neměli, viděli nějaké výkony, které chtěli opakovat, velice brzo je opakovali. protože byli nadaní a šli do toho po hlavě. A pak přišly ty zprávy z venku – RP, RK, On Sight a nějaký Plšek je nezajímal…ani se jim nedivím.

Jak se stavíš k uchýlce "láska k lezení v Mor. krasu" a proč k ní stále dochází?

"Láska k lezení v Krasu je duševní úchylka". To jsem kdysi řekl Pavlu Jonákovi a ten to prezentuje jako můj citát. Možná jsem to od někoho slyšel, nebo to vymyslel, je to jedno. Brňáci a okolní lezci mají samozřejmě Kras rádi, vždyť to je jejich hřiště. Kdysi k tomu patřila také Pálava, než ji ochranáři zničili. Pamatuji se, jak mne skoro uráželo, když se o Pálavském a Krasovém lezení vyjadřovali "cizinci". "Je to prej oklouzaný, lámavý, zarostlý... fuj!". Kouzlo dřívějšího Krasu vyplývalo z jeho rozsahu. Všude se dalo a smělo lézt, těch stěn ve Žlebech, prostě paráda, dobrodružství, objevování, atd... No a dnes je zase Kras, díky těžkým cestám, výzvou obtížnosti.

Jezdíš dodnes někam zalézt a s kým?

Občas ještě lezu, i když stále méně a méně. Když totiž lezeš na nějaké úrovni a pak máš z nejrůznéjších důvodů pauzy, tak se na původní úroveň ve vyšším věku strašně špatně dostává. Bolí to, nebaví tě to. Tak na to kašleš a návrat oddaluješ a ono to jde čím dál hůř. Lehký cesty tě nebaví a taky jsou už strašlivé oklouzaný a na písku zase olámaný a osolený.

Od určitého věku už taky hodně záleží s kým lezeš. Dřív mi to bylo jedno, dnes ne. Než jet do Himaláje s cizejma, to raději s kámošema na Vysočinu. Pokud chceš slyšet jména, tak z Brňáků si občas zalezu s Pavlem Džonym Jonákem, Jirkou Nešporem, před pár lety mne na laně ještě snesl i Pavel Weisser. Na písku pak s Rakoncajem, Michalem Brunerem a někdy v Ádru i s Bárou Stránskou a Alešem Morávkem. Samozřejmě taky s rodinou, když se náhodou potkáme.

Ty máš amputovaný prst na ruce, co se stalo?

To je kvůli lezení. Jsem hrával basket, takovou tu šalinovou ligu. Byl zápas na Žabinách, po třech minutách si rozhodčí vzal time out. Za košema byly ribstoly a na nich takové kovové zahákovací sedačky, a že jsou nízko a že bychom se při dobíhání mohli do toho bouchnout. Já jsem vzal tu sedačku, vyskočil jsem, zavěsil jsem tu sedačku výš a jak jsem padal, tak jsem se chytl do vzpěry a natrhl jsem si malíček. Tak říkám, že střídám, odvezli mě do špitálu, byla narušená šlacha, takže malíček jsem měl furt zohlej. To jsem měl od 40 let a strašně mě to sralo při lezení, hlavně ve spárách. Několikrát jsem kvůli tomu prstu nemohl vytáhnout ruku ze spáry.

A před dvěma lety jsem lezl s jednou kočkou populární Údolní Blatník na Hrubici, hezká exponovaná pětka šestka, a na vršku je spára, která se dá hodně odšlapat, nejtěžší místo cesty. Cvakneš kruh, lezeš dál, nad kruhem krásně stojíš a tam je místo, kde dáš žábu. Ta žába je úplně perfektní. Tak jsem ji tam dal, pak jsem ruku vydělal, třikrát čtyřikrát, až jsem věděl, že by tam ta ruka mohla dobře držet a hlavně vydělat. Dal jsem žábu, udělal krok…a ani hovno. Půl hodiny jsem tu ruku odtama nemohl dostat. Jsem si říkal, že snad dobrovolně odskočím a ono to praskne, protože jak mě od tamtud vydělají?…Za mnou byli nějací mladí kluci a já dědek tam zavazím. No po půl hodině jsem ji vydělal a říkam „tak takhle ne, uříznout“.

Kam jsi se všude po světě podíval, co tě kde nejvíce zaujalo a kam ses podívat chtěl, ale nevyšlo ti to?

Lezl jsem asi ve 30 státech světa. Nikdy jsem nebyl v Americe, Africe, Australii. Nejvzdálenější lezení bylo v Severní Korei (Diamantové hory). Vždycky jsem toužil po Yosemitech a jednou jsme tam s Mauglím už skoro byli. Sehnali jsme si tak zvaný "falešný devizák" (to tě velice občas komunista pustil ven na základě valut, které ti někdo poslal z ciziny). Mauglího nakonec nepustili, tak jsme vrátili letenky, dolary z banky vrátili kamarádům emigrantům a jeli jsme do prdele! Teď tam naštěstí v San Francisku studuje moje mladší dcérenka, já za ní snad někdy přiletím, ona mne vezme za ruku a řekne "Podívej táto, to je El Capitán"!

Lezení a ženské...?

Velice ošemetná otázka! Všechno moje povídání se sice odehrává především ve sladkých šedesátých letech, kdy hippies a jejich filosofie, přímo křičeli po sexu a ženskejch. My, kluci se zvonáčema a batikovanejma tričkama zatím prožívali šílený traumata s horolezeckýma kamarádkami v listí bivaků. Víš, jak bylo strašný a komplikovaný se dostat skrze spacák a manšestrový kalhoty k dámskejm kalhotkám!? Vždyť jsme ani nevědéli co máme dělat…

To bylo samý Rikatádo a Pojď v keňu mou a Sever dýchá velkou nadějí a stejně nám nedaly a my jsme byli pořád panicové.

Já s babama lezl hodně, až mně za to kámoši občas nadávali a dělali si ze mne srandu. Prapůvod byl snad v té oddílové výchově, v té jakési povinnosti lézt s nováčkama. Já brzo zjistil, že jich pár leze docela dobře a tak jsem si nějakou šikovnou (myslím lezecky) vybral., dobře si zalezl a zároveň uspokojil nějakého tehdejšího hlavního cvičitele, nebo jak se jim říkalo. Jinak, když se dnes potkají staří lezečtí psi, vzdychají co krásnejch bab se motá kolem lezení. Dřív to tak nebylo, což dokládá opět jedna Mauglího hláška: "Horolezkyně, co to je? Jo myslíš takový to malý, prdelatý!"

Nejvíce jsem z ženskejch lezl s Jarkou Tallovou, která dokázala být třeba v zimě v Tatrách rovnocená i těm nejlepším chlapům. Pak samozřejmé s Radkou Ambrožovou, která se už přes dvacet let jmenuje Krchová a taky se Zuzanou Charvátovou - Hofmannovou.

Vzkaz nynější lezecké generaci?

Užívejte si to!!! Akorát by neškodilo více odvahy a méně železa.

A chystáš se napsat knihu historek ze života?

Chystám, ale nějak mi to nejde.

Ty jsi působil dlouho v HOTEJLU...nějaké podrobnosti?

HOTEJL = Horolezecký Oddíl Tělovýchovná Jednota Lokomotíva

To je otázka spíš na Lokomotíváky. Pokud vím, tak oni vydávaly každý rok tak zvanou Výroční zprávu, kde se psalo co, kdo vylezl, kolik je cvičitelů, kdo má jakou výkonnostní třídu, hospodaření. Prostě výroční zpráva. Asi v polovině šedesátých let se v té zprávě objevovaly tu a tam i zážitky, články. No a v té době se toho chytil Laďa „Chobotnica“ Krejčí, Tomáš Sitta a Majka Skopalová a udělali z toho Hotejl. Datum nevím. Z počátku vlastně jen pro Lokálku, ale dávali i další příspěvky z jiných oddílů a začátkem sedmdesátých let začali přispívat i mimobrněnští.

To se už okolo motal Jura Růžička, Pepa Borkovec a další. Já jsem byl a zase nebyl členem redakční rady v podstatě asi dvacetpět let. To slovo „nebyl“ znamená, že jsem byl línej a občas na to kašlal.

Zeptej se Růžičky, ten ví všechno!

A nakonec taková osobní. Na fotách všude vypadáš jako černovlasý a teď, ještě né úplně na stará kolena máš vlasy bíle jak sníh, to mi řekni, že to je normální? ...to jen spíš tak jako, že jak tak člověk zbělá....

Počkej pár let a taky ti budou říkat „STAŠEK“ (starý šedivý kokot)

S Drobkem o lezení...

2011-11-30T11:12:00.006+01:00

Jan Krch alias Drobek či Velký Bílý Muž, Který Dokáže Zabít, mistr sportu, předseda trenérské rady, jeden ze zakladatelů legendárního Freesportu, borec mnoha adrenalinových zájmů, propagátor volného lezení v Krasu...a mimojiné výborný vypravěč, nás v neděli po Mejkapu přivítal u sebe doma a kromě toho, že sepsal tohle povídání, tak nám zodpověděl několik otázek, které z nás i přes jistou únavu z minulé noci vypadly. Díky moc! V první části publikujeme Drobkovo povídání a ti z vás, kteří budou mít nějaký dotaz, nechť ho napíší do komentářů – bude zodpovězen a zařazen do druhého dílu, který bude již klasickým rozhovorem.

Začátky

Většinou se začíná, kdy a proč jsi začal lézt. No, už je to dávno, jak podotkli jacísi mlaďoši na Prachově, když jsme jim s kámošem vstoupili do jejich debaty o magnéziu a přidávání kruhů. „Vy držte huby, vy jste se narodili v první polovině minulého století“! A měli pravdu. K té první polovině minulého století se váže ještě jedna dost podstatná skutečnost. Moje maminka byla přesvědčená komunistka a jako taková tleskala na Staroměstském náměstí Gottwaldovi, když se vrátil z Hradu. Podle dobových fotek je patrné, že počasí nebylo právě nejlepší a tak se tam nachladila a já se narodil jako nedonošenej. Představ si, že bych si těch svých 197 cenťáků ještě v břiše navýšil. To bych třeba mohl hrát v NBA a byl bych za vodou...Máti pak šla rodit do Brna, pak zpátky za tátou do Prahy a pak se asi v mých pěti letech rozvedli a my se přestěhovali za babičkou opět do Brna. Její vliv se na mně samozřejmě podepsal a ze mne vyrůstal potenciální komouš. Čuk a Gek, Odvážná školačka, Timur a jeho parta, to byli moji hrdinové. O horách a lezení jsem neměl ani šajnu.

Někdy ve dvanácti letech si ke mně do lavice sedl takovej kudrnatej silnější brejlatej kluk, Radek Mareš, a začal cosi povídat o lezení. O Skaláku, Suškách, Jizerkách. Pocházel z lehce lezoucí jablonecké rodiny a jeho maminka lezla třeba s Harykem Zímou, Fifanem, Maškem a dalšíma starejma chlapama ze Skaláku. Jeho prdolení a první vejlet s nimi na Babí lom způsobilo, že jsem se během podzimu odhlásil z hokejové Komety, která mi do té doby byla úplně vším. Napůjčoval jsem si knížky a místo Bubníka, Dandy, Nadrchala a dalšich brněnských hokejek jsem se zamiloval do chlapů ze Skaláku, do Puškáše, Trenkra, Buhla a jiných...

Radek s rodiči v podstatě už jenom čundrovali a nelezli. Měli však doma kroucenou konopnou třicítku, jednu smyčku a jednu karabinu. Koupili jsme si čerstvě vyšlé „Horolezecké terény na Moravě“, sebrali matroš a vyrazili na Pálavu. Horolezci v těch knížkách měli na nohách většinou pohorky a ty já neměl. Tento handicap jsem vyřešil dědovýma polobotkama s wibramem, které mně byly samozřejmě o hodně větší. Nastoupil jsem do Indiánky na Trůn (III), do první skoby dal tu jedinou karabinu, druhou jsem provázal smyčkou a třetí jsem vynechal. Se zouvajícíma botama jsem dolezl na štand, kde mne pozorovali dovopravdovští horolezci a hned: „Ví o tom maminka, víš, že tak mladí nesmějí lézt“ a podobné kecy a že si lano vezmou a rodiče ať si pro něj příjdou na schůzi. My hned málem do kleča a „Páni horolezci, my už to nebudeme dělat a neberte nám to lano“! Lano nám zůstalo, ale začali jsme se horolezců bát a tak jsme chodili na skály, kam by normální lezec nezabloudil. Sokolí skály u Bytíšky, Babí lom, Klentnice a podobně. Vše zarostlé, rozlámané, žádné skoby. Že jsme se nezabili, to dodnes nepochopím.

Skála Ploutev u Klentnice (1962) – převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Indiánka – Pálava (rok 1963) - převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Za rok na to, ve třinácti letech, jsem odjel s Radkem stopem na Hrubici a s jeho velkým kámošem, Pavlem Rosem, jsme strávili krásný měsíc ve Smítkově bivaku pod Sluneční věží. Lezli jsme tak maximálně do trojky, čtyřky, opět spíše tak na rozbití huby. Na těžší jsme si ale netroufali, vždyť u šestek a sedmiček byly překlady: těžké, neobyčejně těžké, hranice možností a tak dál. V tom bivaku jsem byl také násilím definitivně převychován ze svého domácího levičáctví. Musím předeslat, že v té době se ve škole chodilo na tak zvané výchovné filmy a jeden z nich sej jmenoval „Vstanou noví bojovníci“. V tomto filmu chodí Ladislav Zápotocký (zakladatel sociální demokracie a otec pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého) agitovat za lepší zítřky. V jedné scéně, kdy agituje v jakémsi slumu naprosté chudiny, jej takovej potetovanej kriminálník chytne za límec a strčí mu obrovskou pěst ke ksichtu se slovy „čuchni socane“.

Večer jsme seděli u ohně (představ si to dnes!) a plkali o všem možném a taky došla řeč na politiku. Já, vlivem nastávajícího vyššího věku, jsem už byl takovej, dá se říci, „reformní dětskej levičák „. Oba kámoši nadávali na komouše a jaký to jsou kurvy a co všechno udělali a já jim oponoval, že všichni takový nejsou a že jsou i jiní - lepší... A protože na ty filmy chodila celá republika úplně stejně, tak tento fim Radek s Pavlem znali a když už jsem jim moc lezl na nervy, tak po mne hópli, povalili na zem, svázali tím krouceným lanem, do nosu mne narvali trávu, koleny klečeli na ramenech a strkali mně pěsti do frňáku se slovy „čuchni socane“! Tož asi takhle..

Dost dlouho, asi dva roky jsme se takhle skrývali před těma dovopravdovskými horolezcema a moje máti z toho byla chabrus na nervy. Doma se taky provalilo, že jsem už jednou spadl. Bylo to na oblíbeném Babím lomě, kde jsme vyštrachali jednu stěnu se skobami. Tuším, že se to jmenuje Šikmá věž. Opakovala se situace z Pálavy. Do první skoby naše jediná karabina, do druhý provázat smyčku a ovázat kolem lana a pak se uvidí. Cesta je však lehce převislá, síla zmizela a já spadl asi dva metry. Nic se samozřejmě nestalo, až na jednoho kamaráda práskače, který to mimoděk a nechtěně na mne vyžvanil.

Zbrojovka

Co teď? Do oddílů se tenkrát bralo až od 18 let a že prej mám chodit na výlety a tábořit a do tělárny. Já jsem však chtěl lozit, neboli po brněnsku horolezovat. Nakonec to vyřešil známej známýho a já že mám přijít ve čtvrtek v sedm večer do klubovny Zbrojovky na Statku. Já vám byl tak natěšenej, že jsem po té Lenince (dnes Kounicova) chodil už od pěti a každou chvíli bral za kliku, až se konečně chvíli před sedmou dveře otevřely a já vpadl dovnitř. I když jsem už byl lehce vychován doprava, tak přece jenom to školní a jiné „soudruhování“ ve mne bylo a tak ze mne vypadlo: „Hledám soudruha Josefa Jirůška“. V místnosti zašuměl smích a jeden z nich řekl, že je Jirůšek a já mu vysolil své story. Pepa se usmál, že o mně ví a jestli mu ještě jednou řeknu soudruhu, tak mě z oddílu vyhodí. No uznejte, to už přece stojí definitivně za změnu politické orientace!

Pepa Jirůšek v akci

Byl květen roku 1963 a na jaře a v létě se většinou jezdilo na Wilzonku, Baby a Býčinu. Tenkrát ještě existovaly po městě horolezecké nástěnky a na jedné byly fotky z Wilzonky s nápisem „Brněnský Grandess Jorasses“! No prostě nádhera. Stometrový masiv načervenalé žuly (možná ruly) a pod ním teplá a voňavá řeka Jihlavka.

Tábor pod Wilsonkou, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Lezení na Wilsonce, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Aby se tam horolezci nepletli, tak byl vytvořen rozdělovník, jeden čas v něm byla i Býčina, který určoval, kdy který oddíl má tyto skály přidělené. Tento rozkaz v podstatě všichni respektovali, jednak proto, že se tenkráte více poslouchalo a taky proto, že mezi oddíly panovala velká rivalita a jet někam s jiným oddílem, nebo dokonce s neregistrovanými lezci, byla těměř vlastizrada. Tak byl třeba z Lokálky vyloučen Jirka Unger – Zrůst, řečený Pytlík za to, že v Tatrách začal lézt s Pavoukem (Pavlem Pochylým), ze Zbrojovky zase vystrnadili Láďu Eugena Farkaše za podobnou pičovinu...

Já, díky škole, měl prázdniny a tak jsem napsal v předstihu tomu Pavlu Roseovi z Jablonce, že budu 1.7. v pět večer u Kořenského pramene a když jsem tam po cestě stopem přišel, tak už tam Pavel stál. Dnes bychom si volali nesčetněkrát mobilem, tehdy stačil jen korespondenční lístek a ten už dnes asi taky neexistuje. Vylezli jsme opět do Smítkovi jeskyňky pod Sluneční věží, sežrali kalorku, což byla jakási předchůdkyně dnešních müsli, napili se vody a šli spát. Neměli jsme hodinky a tak když jsme se za světla probudili, vyrazili jsme do skal. Oba jsme se pod vlivem nedávno vyšlých Deseti velkých stěn od Radana Kuchaře rozhodli, že půjdem v jeho šlépějích. Tak jsme vylezli Údolní Blatník, Netopýrku na Mnicha a Údolní Podmokelskou. Měli jsme po tom trojboji žízeň a šli jsme se napít ke studáínce. Potkali jsme hajnýho, který se zajímal co děláme. „Lezeme, pane. A kolik je prosím vás hodin? Půl sedmé mládenci!“ ....

Trénink

Po návratu do Brna byli všichni horolezci z oddílu v na dovolenejch v Tatrách a já se vydal pěšky na Býčinu, kterou jsem znal ještě ze svého turistického období. Naštěstí jsem potkal podobného samotáře, který pak se mnou vylezl Krkavčí klasiky jako Kubáska, Korzo, Direktu, Rivieru a podobně. Taky mne sdělil, že se parta mladejch schází v týdnu trénovat na Stránské a abych přišel. Od té doby se mi Stránská stala druhým domovem. Byl jsem samozřejmě nejmladší a tak jsem dost všechny poslouchal, což mne částečné uchránilo od nejrůznějších průserů. Pravda, sem tam by se nějakej výronek po blbým odskočení našel.

V oddíle si mne přivlastnil Pepa Jirůšek, kterej byl už strašné starej a já se divil, co všechno ještě dokáže vylézt. Bylo mu už přes třicet let...! Pepa patřil k průkopníkům lezení v Krasu společně s Frantou Plškem, Vlastikem Zavřelem, Joe Vlachem a Dolfem Flekem. Tahal mne po svých a jejich cestách a seznamoval mne s Krasem. Hodně se tenkrát lezlo i v zimě a tak jsme spolu a taky s Eugenem Farkašem vylezli Macochu, Rorejsi, Býčinské Idaho, Saxifrágu a další. Za zimu jsme však považovali jen ty výstupy, při kterých byl na skále sníh a mrzlo. Jakýkoliv sluneční zimní den na Krkavčí skále za zimní lezení považovaný nebyl!

Byli jsme tenkrát bezvadná partija a já nic než horolezeckej oddíl neznal. Táhli jsme ráno z Adamova od vlaku na Bejčinu, pěkné v řadě přes celou silnici a dost často se stávalo, že jsme vůbec nemuseli uhnout žádnému autu. Však to taky bylo v poloviné minulého století! Po lezení pak z Býčiny do Babic do hospody k panu Jahodovi. Polévka s játrovými knedlíčky, smaženej řízek a pivo, to vše bratru za 13 kaček. A pak bágl na ramena a pěšky do Brna. Chození pěšky se tenkrát dost propagovalo, že to je jako trening na Tatry a tak jsme mohokráte šli pěšky i z Krasu.

Jak mne to lezení čím dál víc bavilo, začal jsem snít o tom, že bych třeba mohl bejt dobrej a přišel trening. Ne jako dnes visy a umělé stěny. Prosté celej den lezení úplně do mrtva. Krkavčí komplet zleva doprava a zpátky, což tenkráte obnášelo 18 cest a to bylo cca 800 metrů dost solidního lezení. V tejdnu pak Stránská a doma shyby na futrech. Rekord jsem měl 25 shybů na hrazdě a 12 na futrech. Jo a taky běhání. Běhání se ve Zbrojovce moc nenosilo a běžky snad nikdo neměl. Jak jsme tak my mlaďoši lezli, tak se o nás začal lehce starat Jura Ševčík z Lokálky, který byl snad ještě v repre mančaftu a pak dělal trenéra. Nikdo v podstatě nevěděl, jak se lezení trénuje a tak se roubovaly náhražky z jinejch sportů. No a ten Jura nás nahecoval do běhání. Kromě horolezeckého přespoláku na Zamilcu v Řečkovicích se běhaly lyžařské přespoláky a tam jsme samozřejmě dostávali děsně na prdel. Začalo mne to bavit a kvůli běhání i šidil lezení. Vrcholem mi byl maraton pod tři hodiny, desítka za 38 minut a tak dál... V zimě samozřejmé běžky – Maugláč, Jizerská 50, a nejrůznější sedmdesátky. To však bylo o mnoho později, zhruba mezi mými 20 až 30 lety.

Nejen ve 20...

Pálava

Asi v patnácti jsem se zúčastnil svého prvního srazu na Pálavě, ale vstup do sklepa mi byl zakázán a já mladý poslušný zasraň poslechl. Natáhl jsem si spacák na trávě před sklepem a usnul. V hlubokou noc mne probudilo opilecké žvanění a chechot, který způsobily dvě ženský z našeho oddílu a jeden chlap. Tato trojice se vsadila, kdo z nich dál dochčí, ale jak dámy rozhodly „bez držení“! Jako jediný divák jsem byl svědkem slavné prohry toho borce a pochopil jsem, že nejenom lezením živ je horolezec. Brzy po tom došlo k mému seznámení s démonem alkoholem. V klubu, na Fakultě medicíny, se pořádala akce s honosným názvem „Reprezentační ples horolezců. Já ,stále nejmladší, se snažil stíhat pařbu svých starších kámošů, ale nikdo z bohů tomu mladému blbci neřekl jak se pije, že se nemají míchat nápoje a že v noci v posteli se má dát noha kvůli uzemění na zem. Palice se mi zatočila a já nablil do postele. Co teď? Strašně jsem se styděl a bál. Za nejlepší řešení jsem si vybral zastlání šavle do betle a ráno odjel na Pálavu. Celý den jsme lezli, já bojoval s kocovinou a jak se den krátil a vlak pak kodrcal k Brnu, sedla na mne hrůza z následků. Doma kupodivu nedošlo k žádnému zvýšení hlasů. Rodinná rada však vymyslela ďábelský trest a to, že měsíc nesmím na skály! Svět se zřítil, život v prdeli. Nejhorší bylo, že na schůze jsem směl a tam se dovídal, kde všichni byli, kam pojedou a já tak leda do řiti ...

Sociální dimenze lezení

Bajer

Když mi bylo asi šestnáct, vrátil se z vojny Ivan „Hastrman“ Bajer a kupodivu si mne vybral za spolulezce. Pod jeho vedením jsem se samozřejmě velice zlepšil v konzumaci a taky v lezení. Začalo nám to jít a plánovali jsme prvovýstupy, které však pro mne moc slavně nedopadly.

Prvním byl pokus ve stěně mezi Rytířským a Zbojnickým Idahem. Já vylezl nástupovou spáru do jeskyňky a Ivan šel druhou délku. Odtraverzoval do převislého koutu, dal tam nějakou skobu a vrátil se odpočinout. Jeskyňka byla poměrně velká a tak jsme se na štandu až tak úzkostlivě nejistili. Mně se chtělo strašné močit a abych nepochcal všude se válející lana, stoupl jsem si na kraj jeskyňky, chytl se skalního hrotu, vylovil z gatí orgán, vyklonil se... Hrot se ulomil a já s vocasem v ruce spadl patnáct metrů až na zem. Byly z toho tři tejdny ve špitálu s natrženými ledvinami a název cesty „Drobkův skok“. V nemocnici jsem si sliboval, že už polezu jen lehké cesty a budu tak zvaně hodnej. Zhruba po měsíci mně pookřálo a já vyrazil s Bajerem na další prvovýstup na tak zvaný Malý Kokštejn vedle Wilzonky. Na rozlezení jsme si chtěli dát moji dřívější cestu. „Víš Ivane, já to půjdu první, protože to znám a je tam jeden viklavej chyt a ty bys jej určité urval!“ A tak jsem šel. Dolezl jsem k chytu, opatrně zabral, prásk a už s ním v náručí svištím vzduchem. Ivan mne chytil, spustil na zem a povídá: „Pičo, pusť už ten šutr“. Tak jsem jej pustil, balvan mi padl na čapu a zlomil mi kosti v nártu. Po této druhé příhodě jsme se s Ivkou dohodli, že spolu budem raději pouze konzumovat, a na ozajstný alpinizmus si vybereme jiné kámoše.

Ivan Hastrman Bajer

Oddíly

Jak jsem se zmínil o těch pár oddílech, tak tenkrát jich zde bylo o mnoho více. Největší oddíly v Brně byla Zbrojovka, Lokálka a Slávie a pak řada menších, jako například Královo pole, Spoje, Medlánky, Žabiny, Černá pole a snad i další. Největší rivalita panovala mezi těmi největšími třemi, které vznikly v podstatě mimo jiné z bolševického sjednocování tělovýchovných a sportovních klubů. Po zániku Klubu českých alpistů se všichni nějak přesunuli do Sokola a po jeho konci z něho vznikla Zbrojovka. Hoši si už tenkrát dost lezli na nervy, stejně jako dnes a hádali se, kdo komu vlezl do rozdělané cesty nebo do objevu v jeskyních. Oni ti naši předkové byli totiž rovněž většinou i jeskyňáři. Kromě vzájemného nactiutrhání se tradovalo, že kdosi z nich prý ukradl ze Sloupských jeskyní známý krápník Sloupský svícen a další kdosi jej za to udal a jiný zase jiného zamkl do Rudického propadání a tak dál. Nejlepší by bylo se zeptat jich samých, ale to bude problém. Flek, Vlk a Jirůšek už mezi námi nejsou, o Vlastíku Zavřelovi nic nevím a jediný jistý by mohl být Franta Plšek, ale ten stejně jako ti druzí vždy věci popisoval ve svůj prospěch. Takže mládí minulo, Klub českých alpistů se rozpadl a vznikla řada oddílů, kam se pionýři krasového lezení uchýlili a vzájemně se osočovali kdo, že je z nich větší kokot! A ve stejném duchu vychovávali i své ovečky. Já jako Jirůškova ovečka jsem až v pokročilejším věku zjistil, jakej je třeba Vlastik Zavřel bezvadnej chlap... Roztomilou vzpomínkou na tuto prehistorii byla kdysi moje účast na šedesátých narozeninách doktorky Jarmily Matějkové. Tato bezvadná ženská nám ošetřovala naše bolístka a úrazy a byla i dobrou kámoškou, i když asi o čtvrtstoletí starší. Byli jsme proto s Vildou Schwabem poctěni, když nás jako jediné z „mlaďasů“ na ty narozeniny pozvala. Ona, ač původem Zbrojovačka, pozvala kromě nás vlastně jen starý chlapy z Lokálky a snad i z VHS, ze staré Zbrojovky nikoho. Ptám se: „Jarmilo, a kde máš Jirůška, Plška a Zavřela?“ „Víš Drobku, to jsou moje narozeniny a já nechci, aby se mně tady ti staří volové pohádali, kdo komu vytloukl skobu na Velkým Beranovi!“

Cesty

Když jsem se po svých nováčkovských začátcích rozkoukal, hledal jsem samozřejmě, co je kde nejtěžšího. Na našem hřišti to stále byly cesty té zmínéné staré party okolo Plška. Abyste se mohli řadit k dobrejm lezcům, bylo třeba vylézt jakousi postupku a to Velkýho Berana, Vršek Macochy a Rorejsi (vše cesty z roku 1944, nynější klasifikace 7 UIAA). Za nejtěžší cestu, obestřenou tajemstvím, bylo považováno Rytířské Idaho, které v té době snad nikdo nelezl a možná až do konce šedesátých let nemělo přelezení. Samozřejmě, že byl tento Plškův výstup jeho druhy zpochybňován a o jeho uskutečnění se vedly dlouhé polemiky. Bůh ví... Každopádně si Rytířské Idaho svoji pověst a význam uchovalo i po tom, co začala škodit mladší generace.

Bothova cesta na Henryovku a hlavně Čihulova cesta na Obřáku na Pálavě. To byly ty pravé výzvy. Na Čihulovi například ztroskotal i slavný Pavel Pochylý. První opakování této cesty se povedlo Petru Prachtelovi. V tom roce asi 1964 nebo 5 na to koukalo několik stovek lidí, protože právě probíhal populární Pálavský sraz. Díky tomu se jeho spolulezec, rovněž pískař, Ilja Špitálský, neoběsil na laně a byl v teplejch na Obřák vytažen jako pytel hoven. Asi v 1966 mne Honza „Myšák“ Zrnéčko ukázal Holštejn. Zdejší skály byly snad považovány za nelezitelné, takže tam horolezci nechodili a asi o nich až na pár vyjímek vůbec nevěděli. Věděli však o nich jeskyňáři a tak mně Myšák ukázal pár rozdělanejch směrů spojenejch se jmény Šolim (Miloš Beníšek) a Fery (Laďa Pípal). Směry jsem tím pádem už znal, ale ty borce ještě chvíli ne! Kromě zmíněného Tondy Botha, zvaného Šuldy (podle toho, že jeho fotr byl školníkem), dělali dobré cesty i další: Jarek Kučera, bratři Karolkové (Rosťa a Pavel Fadrní), Jirka Zrůst Unger (Pytlík) a skoro hotovo. Nastal konec sladkejch šedesátejch a najednou se začaly dít věci. Každá ta minigenerace a skupina si uzurpovala právo na horolezecké nebe a šili jsme do sebe jak zběsilí! Všechno nové co vylezl někdo jinej stálo za hovno a bůh ví jak to bylo a voni jsou piče a my jsme ti nejlepší. Velkým hřištěm byl asi jednu, dvě sezony Sloup. Já tenkrát lezl s Honzou Přikrylem zvaným Žanek Kouřil, protože hulil jako fabrika a mne to zhruba ve dvaceti letech taky naučil. Udělali jsme pár „nejtěžších cesta na světě“ (Saské triky, Grand Prix, Papalalulu ...) a nadouvali jsme se jako holubi hřivnáči.

Jedna z cest Žanka Kouřila – Kouřilka na Rorejsech

Celofán

Nejvíce nás sral Celofán. Ten když šel, tak to něco šlo! Rozsochatá postava, věčně dobrá nálada, historky se z něj linuly. Dotlačil proutěnej kočárek, model první republika, s miminem k bufáči pod Hřebenáčem, ze zad shodil na zem panenku lana a smyčku s karabinami, sedl a dával jedničky. Turisti se mohli posrat, co že je to za horského vlka. Kam jsme s Žankem vlezli, tam visely jeho růžové smyčky značící rozdělané prvovýstupy a ty na nás působily jako červená na bejky! Samozřejmě, že se označení nedodělaného prvovýstupu tenkrát dost ctilo, ale ta růžová barva byla na začátku každýho víkendu jako povodeň! Až nás to jednoho dne nasralo a my jsme mu dolezli cestu, dnes známou jako „Cesta ke křížku“. Vím, že to Vojta dnes popisuje jinak, ale proč ne? Zkrátka, von ten Celofán už tenkrát byl dost nelezecké postavy a nás kluky s vyrýsovanými břišáky popouzel. Já jsem dodnes přesvědčen, že mám pravdu já a on samozřejmé má pravdu svoji. Hezký je, že to je už vlastné jedno, žo jo Vojtěchu!?

Mauglí

Stejně nám ale to naše hřiště připravilo pěknou lekci. Pavel Milán, řečený Palec a snad Osin Duba, nebo Fery, nebo Dušan Němec, no to už jedno... Kluci udělali na Kokrháč „Cestu mladých Italů“ a my dva s Žankem ji víkend co víkend zkoušeli a ti autoři, ty kurvy, jezdili kvůli nám pořád jen do Sloupu a kochali se, jak jsme v prdeli! Proč ti kokoti nejeli třeba na písek? Žanek bejval v mládí dost rvavej a divím se dodnes, že nedošlo k mlatě. Vždy, když jsme jako spráskaní psi opouštěli bojiště, tak si nás plotna kamarádů, válející se na tom trávníku vedle potoka pěkně vychutnávala a Honza na ně pohlédl a utrousil, „piče“! „Jo alpinizmus, eto sport smělých“, jak je psáno v ruských kavkazkých táborech. Všichni jsme lezli, pařili, poměrně solidně šukali a mysleli jsme, že jsme středem světa a po nás třeba ta potopa. Až se najednou objevil ON!

Mauglí v Hindúkuši (1978)

Lenka Benešová řečená Žížala, se kterou jsem mimochodem chodil do mateřské školky, mne jednou poprosila, jestli bychom se nemohli postarat o jejího bráchu Jirku. Že prý to mezi těmi jeskyňáři není vono a že dobře leze, ale že tam mezi těma špinavcama hodně paří. Já jsem už sice mladýho Maugloše znal, ale nějak mi neseděl. Typickej okamžik, když zrovna nepaříte, máte pocit vlastní dokonalosti a lehce zvedáte ukazováček. Jirka pomalu opouštěl podzemí a nad zemí začal lézt s Petem Šafránkem. Furt se to ješté tenkrát bralo, kdo je z jakýho oddílu a kdo s kým leze. Když parťák nemohl, tak jste si bez něj na skalách připadali jako Lokomotivák co leze třeba se Zbrojovákem. Bylo to prostě jakési tabu, které už naštěstí pomalu končilo. Maugloš na to naštěstí sral a když Pete nemohl, tak lezl s kde kým. A čím déle lezl, tím byl lepší a parťáci nestačili a tak lezl i sólo. Von byl vlastně poslední lezec z Krasu, který byl čistej horolezec. Stránská jej nebavila, shyby snad nikdy schválně nedělal, byl dobře políbenej bohem! Jeho technika, smysl pro rovnováhu a morál, to nemělo obdoby. Pokud vím, tak v podstatě nepadal...

Já s ním hodně lezl, „jako bychom byli z jednoho oddílu“. V Krasu a na skalkách moc ne, jenom na písku a hlavně v horách. Pamatuji si jak jsme lezli první zimu Skotského pilíře v severní stěně Eigeru. Čtvrtý den, zaledněné nejistitelné skály a Jirka na rozmotané osmdesátce, bez jištění, už asi padesát metrů nade mnou a já za cepín posranej strachy. „Mauglí, dej tam prosím nějaké jištění, zavrtej nýt...“ Jirka se otočil a: „Drž hubu , ty srabe“! A tak jsem ji držel a tak jsme to vylezli. Bez něj bych to nedokázal!

Čisté lezení

Možná by byla i zajímavá otázka, jak to bylo s čistým lezením. O tom samozřejmě nikdo nic nevěděl a čistě se lezlo jen na písku. Čisté, nebo chcete-li volné lezení, bylo historicky jen na morálových úsecích právě třeba na tom Rytířském Idahu, Cestě mladých Italů, či zmíněném Čihulovi na Pálavě. Jinak si nikdo nedělal žádné problémy s chytnutím nebo stoupnutím na skobu, bylo to naprosto legitimní. Naše „mládežnické“ blbnutí například na Pálavských Věšácích, které jsme lezli tak zvaně „bez dotyku“, bylo staršími bráno jako „Ať se mládí vydovádí“.

Noční spára - Lidomorna

A ještě jednou Kouřilka

Když jsme vyjeli jako oddíl, později parta na písek, tak za mnou, za Žankem Přikrylem a později i za Mauglím táhla celá ta sestava poserů a číhala s nachystanými lany, aby se za nás mohla cvaknout. Odvaha, ta přišla až později. Třeba takový Mirek „Bíba“ Rychlík byl z počátku také takovým typickým členem těchto vlaků a na prvním se to naučil teprve až později. Vše se však opakuje a točí po spirále a já něco podobného pak dělal v později v pokročilých letech, když jsem stejně tak pronásledoval třeba Pavla „Džonyho“ Jonáka...

Nástup volného lezení na skalkách začal podle mne právě až s Mauglím. Zdatně a z čisté skalkařského hlediska snad i lépe mu sekundovali Bóža Prudil a Jindra „Čumpelík“ Šustr. Mauglího idea byla, přenést pískovcová pravidla do Krasu. Dokonce odmítal k jištění používat už tenkrát známé vklíněnce. Vše bylo jen za smyčky a tu a tam nějakou skobu. Proto je řada jeho cest stejnými pomníky, jako morálovky na písku! Ivan Dieška tenkrát z Ameriky přivezl boulderingovou bibli „Master of Rock“ od Johna Gilla. Kamarád Zamba (Pavel Vlček) měl za ženu překladatelku z angličtiny a ta tu knihu celou přeložila na magneťák a já ji po večerech naťukal asi v 9 kopiích na stroji. Toto a moje korespondence s tehdejším emigrantem Bóžou Sýkorou (jeho syn Milan byl výborným lezcem, který lezl např. i s W. Gullichem) bylo velkým impulsem pro další lezení.

V té době, v začátku osmdesátých let, mně začalo být jasné, že tomuto novému vlaku už mohu maximálně tak mávat, anebo chodit s nachystaným lanem jako řada lidí přede mnou. S tím je samozřejmé spojena i obava starších z nástupu mládí a jejich pádem z piedestálu neomylnosti. Není to nic nového. Už Rudyard Kipling píše o osobní tragedii starýho Akely, když má před komisí vlků skolit jelena. Stejné tak to prožívají staří lezečtí kokoti, když jim ujíždí vlak a není boha, aby se mládí a síla vrátily. Tak to prožívali i staŕí chlapi z Krasu a srali moji generaci, stejně tak to prožívám i já se svými kamarády.

Motto má být na začátku, ale teď bude na konci. Jeden ze starců, Venca Širl z Liberce, jednou řekl: „O lezení je nejlépe lézti!“

Howgh!!!!!!

PS: Jednou se nebožtíka, starýho Oldu Kopala ptal jeden mladej: „Oldo, ty jsi byl ale dobrej horolezec!“ A on odpověděl: „No, kurva!“

Vrzavé skály

2011-11-28T17:46:00.006+01:00

Služební cesty do Zlína jsem využil k regeneraci na odpoledním slunci, neb tělo i mysl jsou po víkendu stále dost unavené...V průvodci nalézám Vrzavé skály, píše se tam, že skály jsou vhodné pro skalní romantiky, tudíž ideální destinace. Kopec Sýkornice, na jehož hřebeni se skály nacházejí, je strmý, z pusy kapou sliny vyčerpání, na severním svahu sníh, na jižním léto. Motám se mezi skalkama, je zde asi 8 cest od Z. Luži, nejtěžší za 8, všechny z let 2004 - 2005. Co je však zajímavé, dalo by se zde myslím docela dobře boulderovat! Stačilo by trocha toho čištění...místo je to krásné, dokonce jsou zde 3 ohniště, kameny z hrubšího pískovce, dopady dobré. Narazil jsem i na dvě stopy po maglajzu, ale zbytek vypadá téměř panensky...že by tip na nějaké ty kejkle? Tož přikládám pár fotek, ať máte představu....

Věžička Cvrček, středem vede cesta Cvrkot (7), vpravo jeden rajbas a vlevo spára

Detail cesty Rajbas (5+)

kameny v lese

Hlavní kámen - Kobylka a Hřebeček

kámen vedle

a další

Ideální podmínky

2011-11-21T09:25:00.006+01:00

Jen tak na pondělí, k dopolední kávě, krátký fotoreport z víkendového lezení. Zatímco převážná část skálosápačů utekla někam do tepla, my se vydali směrem opačným. Sobotní Břestek byl vhodnou aklimatizací na nedělní lahůdku. Na Čerťácích nula stupňů, vítr a občasné jemné mžení. Ideální podmínky na 6 hodin lezení. Ale nutno říct, že pokud se člověk rozehřál nad vařičem, tak skála dost dobře lepila...tak a pár fotek ode mne a Davida Kouřila.

Břestecké mikrocesty jsou na zimu ideální

bezdomovec si ohřívá vzduch na Čerťácích

a Vilda má na těchto moravských Josemitech dokonce premiéru!

I přes zimu se docela daří - Ptačí hrana, Depeche Mode, Porucha Mozku...David zkouší Sado Maso Bondage, vypadá to krutě....tož příště...

3x Ptačí hrana

SM bondage

Janis v rytmu Depeche Mode

Nic není jednoznačné

2011-11-15T19:01:00.007+01:00

Tak a je to tady. Dlouho připravované povídání s Tomášem Svištěm Pilkou, který již přes tři desetiletí brázdí nejtěžší směry nejen moravských skal a má na svědomí několik přelomových výstupů (jmenujme pouze Čarodějova učně, a Kudlanku 10+). Sešli jsme se po dlouhém domlouvání ve Spolku společně s Asuem a poté, co nás Svišť ujistil, že strašně lže, jsme pustili diktafon...výsledek vidíte níže. Fotky jsem si bez dovolení vypůjčil z www.pilka-kameny.cz - snad to nevadí...

…my děláme rozhovory s lezcema, co v Krase něco znamenali či znamenají…

Jo s těma, tak další…

Kdy a proč jsi začal lézt?

Další

Co tě na tom baví?

No asi to lezení. Lidi mě vůbec nebaví. Mě baví ten pohyb a že se s tím možu tak jebat. Je to takové různorodé – můžeš lézt bouldery, morálovky, normálně na klid, najdeš si v tom to svoje. Já su strašně náladový.

No a proč si začal lézt?

No s kámošama. Nebylo co dělat. Začínali jsme na Pálavě. První skála, co jsem lezl, byla Vzývající, bez lana…spadl jsem a zachytil jsem se na plošině. Byla to tam nejlehčí cesta, možná dvojka. V takovém tupém sokolíku se mi otevřely ruky a spadl jsem.

A jak jste dospěli k tomu, že budete lézt čistě?

Měli jsme takového pokrokového vedoucího v oddíle a on nás k tomu vedl, že se tak lozí v Americe. Takže to přišlo přirozeně. No a pak ty vlivy přicházely z více stran.

Ty jsi dost nacvičoval cesty na TR, což bylo asi proti srsti některým...jak se s tím ostatní vypořádavali?

Špatně. Sralo je to. Hrozně jsem je sral, že přijedu, dám si lano shora, nacvičím to a vylezu to. Tak mě pomlouvali a tak, jak je to běžné.

A to se týká i prvovýstupů? To by bylo i proti pravidlům…

Já jsem na to mrdal. Totálně mladistvý přístup. Prostě nasrat na vás, jste kreténi zaostalí a dělá se to takto. Já jsem nacvičoval shora všechno, protože mi přišlo, že nemá cenu se zdržovat. Viděl jsem to na zájezdu ve Francii, jak všichni ti borci cvičí všechno shora. Ty vole, kokotina nacvičovat něco odspodu a ztrácet čas, když si můžeš hodit lano shora a za 2 hodiny jsi hotový. Takže pro mě to bylo jasné. Ale hodně lidí to samozřejmě řešilo.

A jak jsi se dostal do Krasu?

Když jsme začínali na Pálavě, tak ta špička byla jinde. V Krasu byl Čumpelík, Mauglí a ostatní. My jsme byli úplní amatéři proti nim. Pro nás byl Kras jasná destinace. Už když jsme lezli 2 roky, tak jsme byli v Krasu, myslím že s Bokulou a lezli jsme za Indií a líbilo se nám to. Na jižní Moravě kromě Kozla a Pálavy stejně nic jinýho není. To je prostě přirozené, jak lezeš, tak se dostaneš do Krasu. A ta naše touha se zlepšovat byla přirozená. Já jsem začínal s Kamínkem, Bokulem, Dědkem, Jendou Zdražilem. A to jak nás vnímali Brňáci, to fakt nevím. To se musíte zeptat jich. To já nevím, vždyť já v podstatě ani nevím, jak jsem to vnímal já.

Podle čeho jsi si vybíral cesty?

Podle toho, které byly nepřelezené volně a kde bylo dostatek skob, aby se to dalo nacvičit. Neměl jsem nějakou oblíbenou oblast, prostě jsem to bral popořadě všecko. Spousta cest nebyla vylezených jenom proto, že do nich nikdo nenalezl, nikdo to nezkoušel. To byla úplná žatva.

A nové směry?

Tak logicky, tak jak se ti to zalíbí. Jsi mladý a potřebuješ se realizovat, tak uděláš cestu.

A co také ty tvé excesy, jak je o některých cestách známo? Sekání atd.

Jo, aji to bylo. Ani to nepovažuju za excesy. To je takové sporné doteďka a asi to ani moc není na zveřejnění, to je takové komplikované, nedořešené. Asi ani já v tom nemám jasno. I když v něčem jo. Ale zjistil jsem, že já si pamatuju nějaké historické události nějakým způsobem a jiní lidi si to pamatují úplně jinak. Takže na to hledíš a pak mávneš rukou a je to jedno. Stejně to je jedno, jak to bylo, je to tak, jak to je. Těch věcí je hrozně moc a my jsme taková generace, že každý sral na druhého a všichni si byli nejlepší sami sobě a na ostatní srali. Kdybych se sešel se Zdenálem a Weisserem, tak se nějakých věcech vůbec neshodneme. Každý si to pamatujeme jinak. O spoustě věcí se neinformovalo, když někdo něco přelezl, a potom někdo po 5-10 letech vyjde s opačnou teorií, a ty už to nemáš jak dokázat. Už je to dávno pryč a nikdo si to nepamatuje.

A ten etický pohled, když se na to podíváš zpětně?

Tak třeba s čím mám určitý problém, ale i s tím jsem se už vyrovnal, tak to je Kudlanka (10+ na Lidomorně, 1996). Tenkrát se lezly cesty rovně nahoru. Věděl jsem, že by se dalo nastoupit zprava a natraverzovat do toho problému, a potom lézt rovně, ale zdálo se mi, že bude lepší tam vysekat dva chyty a poleze se rovně. No a časem to stejně Adam Ondra vylezl volně a vylezl to zprava po takovém pilířku, pak natraverzuješ, je tam ještě sekaný spoďáček, on to lezl bez něj. Tak jsem mu říkal, ať to zamaže a cesta se zruší. On říkal, že ne, tak jsem si říkal, že to udělám já, to není žádný radikalismus, já kdybych to přelezl, tak vezmu beton, zaplácám to a jste kreténi…Ale pak jsem nad tím přemýšlel, že ta cesta je tam už dlouho a hodně lidí bych tím nasral, že bych zlikvidoval tu cestu pro ně, a že by ji museli lézt znovu anebo už by ju nelezli, tak sem to tak nechal. A to sem cítil už jako etický problém, když jsem to tam sekal, že je to asi zbytečné, ale přišlo mě to, že ta linka je dobrá a byla by škoda tam nenastoupit. Ale i když se tehdy sekalo i v cizině, tak já jsem nebyl zastánce sekání, ale přesto jsem sekal…ta doba a ty ambice tě pohltí. Jsem se nechal pohltit sám sebou.

Takže to nemám tak úplně dořešené, víš, každý dělá chyby, ale ono to je sporné, jestli to byly vlastně chyby, to byla doba taková. Tak jak borci dělali hákovačky před nama. Dneska už to je překonané.

A jaké cesty si vážíš?

Já nemám vůbec takové cesty. Já si vážím každého dne, co možu lezt. Každý den, z kterého jdeš domů zdravý, je dobrý.

Lezecká filozofie?

No dobře si zalézt. Ale to má tak každý.

A co venkovní závody, které se tenkrát konaly v Krase?

Toho jsem se taky účastnil, jednoho ročníku. Měl jsem takové to období, že jsi mladý a chceš se srovnávat. Potom jsem to úplně zavrhl, že to je úplná kokotina ty závody, protože v lezení se nedá závodit. Může někdo vyhrát, ale nejlepší je někdo úplně jiný. A všichni ví, kdo je nejlepší. Tak není důvod závodit. Ale zase, kdo je mladý, tak by měl závodit, to je takové to přímé srovnání. A tehdy před revolucí to byla i možnost, jak se dostat ven, když jsi byl v reprezentaci. Takže na závody do zahraničí se stejně jelo, aby sis tam zalezl na skalách. Stejně jsi se tam neumístil, takže to bylo takové flustrující, ani nebyla moc možnost se umístit, jsi neměl podmínky, spal jsi tam někde ve spacáku den před závodama. Byla to hnusná doba. Musel jsi řešit, že musíš na závody, to kladlo hrozné nároky.

A jak to máš s motivací?

Já lezu moc roků a různě se to mění. Ale takové to základní, ty ambice, musíš mět v sobě. Mě připadá, že nejdůležitější, abys něco vylezl, je chtět to vylezt. A proč to chceš vylezt, s tím si musíš poradit sám. To je na tobě. Někdo to má v sobě a někdo ty motivace musí hledat. Já jak su náladový, tak někdy to mám v sobě a někdy si najdeš nějakou druhotnou motivaci. Nejlepší je, když ti to jde samo, když cítíš, že chceš a žiješ tím lezením a samo ti to de do toho mozku a všechno konání přizpůsobuješ tomu cíli. Ale né plánovaně, ale přirozeně do toho sklouzneš a to jede. Hodně lidí do toho vklouzne, že mají rozdělané projekty, ale někdy máš projekt a nesklouzneš do toho. A musíš to odpracovat.

Máš někoho, kdo tě inspiroval?

Určitě. Když jsem byl mladší, tak každý, kdo je lepší. Teď to mám tak, že pro mne je guru každý, kdo se dokáže skousnout a vydat ze sebe maximum. A je jedno, jestli leze pětku.

A jak vnímáš slovo „guru“?

No že se od toho člověka máš co naučit.

A jak vnímáš to, že ty si pro někoho třeba něco jako guru?

Vůbec nijak, to nevím. Aji si myslím, že to tak není, protože vem si, že lezení je takový sport, že autority se neuznávají. Nebo málo.

Ale autority diktujou…

Lezení je takový fuckerský sport, že každý kdo leze je dost individualita, takže nemáš v povaze si z někoho dělat boha.

A v čem tě baví výjezdy?

Nejvíc mě baví nová skála a nové problémy. A máš ty různé binga, když vyjedeš s dobrú partyjů a místo je pěkné, že tě to obohatí, ale to nejsou moje priority. Třeba když mě Pólo přesvědčil , že pojedem do Thajska, tak Thajsko mě vůbec nezajímalo, mě zajímalo jen to, že jsou tam dobré skály. A to je typické pro ten můj postoj. Já su barbar.

Písky a hory?

Jasně, to je nová dimenze, dobrodružství. A v Tatrách jsem byl aspoň 20x.

Proč se tak věnuješ boulderingu?

Protože jeden z našich guru byl boulderista – John Bachar, teda on lezl aji s lanem, a taky John Gill. A bouldering byla přirozená disciplína, na Stránské to byl způsob tréninku, což je pro Brňáky strašná výhoda, že máš skálu přímo v Brně. Ale teď to mám tak napůl s lanem, hlavně kvůli zádům. Boulder mě baví v tom, že to je taková hra, můžeš lézt sám a nemáš tam žádné pravidla. Mě baví,že tam můžeš dělat co chceš.

Ještě zpátky do Krasu. Ty jsi jednu dobu přelézal cizí projekty – od Bulhara či Nešpora…

Jo, to je pravda. Víš co? To bylo pár Bulharových cest a k tomu mě vedla pomsta. Jsem přelízal Bangladéš a tam ti byla taková díra po kramli. Už ani nevím, ale asi jsem to za ni lezl, každopádně jsem to vylezl a došel Bulhar s tím, že sem kokot, a že jsem to lezl za vysekanou díru a on že to vylezl bez ní. Jako že on je bůh slunce. To mě nasralo, protože já tu díru nevyvrtal, ta díra tam byla a ničemu nevadila. Tak tím mě nasral a tak jsem si říkal…chlapče, ty budeš jebat do mne, tak já budu jebat do tebe. A co měl rozdělané projekty ve Starých, tak jsem je všechny přelezl. Aby se vidělo, kdo je tady pánem. A skoro v každém tom projektu byl vysekaný chyt. Nejvíce byla vysekaná Runway. No byla to čistá ješitná pomsta, ale tak co, pořádek se musí udržovat.

Je v Krase potenciál na nějaké supertěžké cesty a budou se přelézat ty Adamovy?

Už se na to těším, až to bude někdo přelízat…Já už dávno cesty nedělám, pro mě už je to uzavřené. To, co Adam přelízá na Lidomorně, tak to jsem samozřejmě viděl, že to by byly super projekty, a to viděl každý že…tak to su úplně rád, že to je přelezené. Ale to, jak se dělají cesty hned vedle jiných cest, to už tak rád nevidím, protože pro mě už ty prostory byly uzavřené, že jsou jakoby ideální, a teďka tam vznikají nové cesty. Jenomže to je mů pohled, ale ve skutečnost je to tak, že je to dobře, že tam vznikají nové cesty, protože když si je vylezeš, tak zjistíš, že jsou pěkné. Ale já bych nenabral motivaci je tam dělat.

Jak vnímáš to, že třeba Vlk hodně ty cesty dohušťuje?

Já si o tom nic nemyslím. Co bych si o něm měl myslet? Každý je, jaký je a každý dělá to, co chce. Což je perfektní, kvůli tomu lezeme. Já nejsu zastáncem toho, abych si o tom něco vůbec myslel. Já si o tom ani nechcu nic myslet. A nic si o tom nemyslím. Já jsem taky měl období, kdy jsem byl v rozporu s těma lidma, se Zdenálem a tak, když jsme byli mladí, protože jsme si mysleli, že ten druhý je větší kokot než ten druhý. A ve skutečnosti o nic nešlo. Každý dělá to co umí a to co može a každý to vidí z trošku jiného pohledu. Takže to, že někdo dělá něco jinak, neznamená, že to dělá blbě.

A když se zpětně podíváš na sebe, udělal bys to zas stejně?

Vůbec to neřeším. Když jsem to udělal, tak bych to určitě udělal znovu, když jsem se tak kdysi rozhodl, tak teď bych se v té samé situaci rozhodl stejně.

A kde jsi všude působil ve světě?

Mě nebaví to cestování. Já jsem ani nebyl v Americe. Říkal jsem si, že pojedu až zruší víza anebo až mi bude padesát, a teď si kurva říkám, že aji budu muset jet, když ty víza budou. I když mě vždycky připadlo, že v Evropě je lepší lezení jak v Americe, tak sem si vždycky říkal, že tam možu jet, až mi bude padesát…

A v Macoše lezeš?

Tam jsem lezl jednou v životě, s Asuem…kurva to je dobrá otázka, to bych nečekal…no já ti řeknu, že v Macoše nelezu, ani bych tam nikdy nelezl, protože mě sere, že se tam leze s povolením a to mě vůbec nesedí, to je stejné jak s tou Amerikou. Akorát jsem tam lezl jednou a bude to nadlúho naposled.

Proč sis na stará kolena založil deníček?

To sou ty motivace. Deníček tě žene, ty vole. Jak nemáš zápisky, to je špatné. Ale nesmí se to přehánět, musíš tam najít tu rovnováhu.

A jak teď trénuješ?

Nijak. Já jenom lezu. Když jsem byl mladší, tak jsem trénoval hodně. Já jsem byl ten nepoctivý, který trénoval a nadobyl to tréninkem. Dříve byl trénink nesportovní.

Co sex a lezení? Napomáhá to lezení?

Ty vole, to mě nenapadlo. Záleží jaký sex máš na mysli. To je věčná debata těch sportovců, jestli před výkonem jo nebo ne ale já nikdy neměl přístup k sexu tak snadný, abych mohl kurva zkoumat, jestli je to přínosné nebo ne. Ale jak byla ta reklama na Matonku…nejlepší před..ale i po…tak s tím sexem to bude podobné. Já s tím mám dobré i špatné zkušenosti.

Co rodinný život?

Hmm, na to já nejsu. Na to já su špatný.

Když jsme u těch holek, ty hodně lezeš s holkama…

To jo, to jo, rád lezu hodně s holkama. Nemusím s něma závodit. A navíc mi dělá dobře, když se na mě dívá ženská.

Ale některé holky by tě výkonnostně přelezly…

Jasně, šak s těma nelezu rád. Ale já třeba lezl hodně s Pólem, který lezl líp jak já, ale nerad se tím nechávám strhnout, vyhecovat, a pak dělat něco co ani nechceš.

A jak vnímáš dnešní mladou generaci?

Ať si každý dělá co chce. Leze čím dál víc lidí, ale to ničemu nevadí. Když budeš chtět, pořád najdeš skály, kde nikdo nebude.

A ve Žlebech lezeš?

Jasně, jsme přelízali cesty na Saxifraze, Henryovce. Na těch ostatních skalách ani ne, jak je to zakázané, mě to strašně sere. Mě sere, že někdo može dojít a začat do tebe jebat. Já bych ho na místě zrovna zakopal. Nerad se dostávám do situace, že začnu uvažovat, že někoho zabiju. A já nechcu tak uvažovat. Ty si tam lezeš, ničemu tam neškodíš, a někdo donde a začne tě jebat. Tak co s ním, zakopat.

My se ptáme každého na Mauglího…zažil jsi s ním něco?

Zažil jsem s ním, že mě dal smyčku. Byl jsem začínající mladý borec, možná mi bylo 12, a on měl vaťák a ten měl převázaný smyčkou, pětkou, která nebyla k sehnání, ňáká edelritka. Tak jsem za ním došel a byl jsem tak drzý, že jsem mu řekl, jestli by mi tu smyčku nemohl dat. A on že jo, ale že mu musím dát jinů, tak jsem mu dal nějaků šňůru. Roky jsem ju choval a možná bych ji ještě našel. To bylo na srazu na Pálavě.

Když jsi začínal, lezlo se už s mg?

Si pamatuju, že na Stránské se řešil maglajz. Napadlo by tě to? Víš kolik my jsme měli hospodských debat jenom o maglajzu? To bylo děsivé. Jeden rok byl taký, že jenom maglajz se řešil a pomalu furt někdo držel někoho pod krkem. Ještě že sem byl taký malý a nikdo mě nechtěl zbit, protože jinak bych dostal po tlamě, kdybych byl velký. To nikoho neuspokojí zbít malého.

Jaký máš oblíbený matroš?

Asi už písek, ten tě tolik nelimituje, na vápně potřebuješ sílu. Na tom písku ti stačí síla v prstech a v tom těle nepotřebuješ takovou sílu. I když teď už ty silné prsty nejsou moje silná stránka, to spíš zkušenosti. Na tom písku se i dobře rozlízá…ale vápno je taky supr, a žula taky.

Je něco co jsi chtěl vylézt a nevyšlo to?

Jasně, třeba Glutaman, ten už asi nikdy nevylezu (10+, Lidomorna, Pólo Kořán, 1998). Ale takových cest je mraky, to je potřeba. Třeba v Ospu jsem měl na vylezení Sanskij Par (8c, Mišja Pec), to byl ještě projekt tenkrát.

A co říkáš na lezení sportovních cest po vlastním jištění?

Proč ne. Mě to vůbec nevadí. Vždyť to je super, že si to můžeš vylézt po vlastním. Podle mě to je nová vlna. Prostor není a lidi potřebují něco dělat. A je potlačován psychický aspekt. A ti skuteční lezci potřebují ten psychický aspekt. To se rozjede. To je jisté, to vidím z boulderingu. Tam je to hra a ty hru přenášíš na lano. A navíc to hraje na tu green strunu. A můžeš si to lezení tím zpestřit. Já si stejně myslím, že se s tím roztrhne pytel a je to vymyšlené dopředu výrobcama. Každý bude vlastnit všechny ty jistítka, zruší se ty nýty, všechny ty vlny jsou podpořeny tím prodejem. Akorát my nejsme informovaní. A už je to tady. Každý si to bude muset koupit, v nýtech není žádný byznys.

A jak vidíš vývoj lezení?

To je jak vějíř, pořád se lezou větší psycha a těžší cesty a bouldery. Všechno se vyvíjí přirozeným způsobem. Lezení je dobré v tom, že to je zcela zbytečný sport.

A co říkáš tomu, že by lezení mohlo být na olympiádě?

To je pičovina. Ale zas to chápu, že ty asociace to chtějí, v tom jsou peníze. A to je stejně jiný sport, to lezení na umělých stěnách jak lezení venku. Takže klidně ať se to tam dostane. A když se to tam nedostane, tak se stejně hovno stane. To je úplně jedno. Ale bude to žít svojim životem. Tak jak závody, ty si žijou úplně svojim životem. Vem si, že koho dneska zajímají ty závody. Skoro nikoho. To vidím na Lezcovi…světový pohár někde…a když tam není náš, tak tě to vůbec nezajímá, nejlepší tam stejně není, tak co.

Lezl jsi někdy sóla?

Jo, každý dělá kokotiny. Za nejlepší svoje sólo považuju, že jsem lezl jednu cestu a ve správném bodě jsem se rozhodl, že ustoupím a slezu. Já si nemyslím, že tam jde o tu obtížnost…to sólo je přirozené, buď to na člověka přijde nebo nepřijde, a tím, že to děláš, tak si to uspokojíš, nebo si to neuspokojíš. Když si to neuspokojíš, tak musíš pokračovat dál většinou, pokaď se nezabiješ. Anebo je to tvůj styl a lezeš to. Je to styl lezení, ale je to jenom pro vybrané jedince. A ostatní to můžou párkrát za život ochutnat, ví o co de a buď je to pohltí anebo ne. Ale na to musíš být konstruovaný, to není pro každého, to je něco výjimečného.

Šlo ti někdy o život?

Jasně. Při těch sólech jsi vždycky v té situaci…

Ale to jsi byl nad věcí, když jsi se dokázal vrátit…

Víš co, to je subjektivní, kolikrát kurva lezeš s lanem, si nad věcí a zaráz visíš. U toho sóla se samozřejmě víc kontroluješ, ale i tak, můžeš spadnout, kolik těch lidí spadlo. Ale o to de, u toho sóla jde o to, že můžeš spadnout. Proto to lezeš. Aby ses probudil trošku.

A kromě sól jsi někdy byl v ohrožení života?

Jó, mockrát, ale ani si to nepamatuju. Lezení je prostě nebezpečné, pořád si v nebezpečí, že se zabiješ. Vem si ten nejblbější případ toho nenavázání, který ti hrozí pořád. Pořád se znovu navazuješ, nenavazuješ se jednou za den…navazuješ se tisíckrát a stačí jedna chyba a je konec. A nehledě k tomu, že s tebou může vypadnout skoba nebo nýt, to je normální. Všichni na to spoléhají, že tě to udrží, ale v zásadě je normální, že s tebou vypadne nýt. Myslet si, že lezení je bezpečný sport je podle mě kokotina.

Kroužek

2011-11-15T18:30:00.003+01:00

Jen tak, pro Celofána...je to ten tvůj kroužek z Malého Hřebenáče? Pokud ano, tak to je perfektní vyvrcholení našeho výletu...