Kubáskova cesta

Za okny kanceláře to rozbalilo jaro v plné parádě, tělo bolí z víkendového pobytu v Predhorie (stručný dojem: paradní jarní oblast v krásné přírodě Strážovských vrchů, skála dost kouše prsty a o klasifikaci snad jen věta slečny K: "Ti Slováci mají těch čísle málo nebo co?"), takže ideální čas na další historický exkurz na Krkavčí skálu. Nejprve pár fotek, co jsem objevil na webu www.byciskala.cz (doporučuju pro zájemce o historii průzkumů této významné lokality), kde je možné najít i texty o zapojení horolezců do různých speleo-záchranných akcí.

svačina pod Býčí skálou

Na vrcholu Krkavčí někdy mezi válkami

Krkavčí mezi válkami

No a nyní již druhá půlka článku z časopisu Bergwart z roku 1933, ve kterém popisuje pan Czerny prvovýstup Kubáskovou cestou.


Když lanové družsto Sudasch – Czepek nastoupilo po všech přípravách do stěny těsně vlevo od našeho tábořiště, vyzval jsem přítele Jandu k pokusu o průstup levou částí stěny, s čímž ihned ochotně souhlasil. S dvěma lany, několika skobami a pouze s jednou karabinou (více jsme bohužel neměli), jsme se odebrali k místu možného nástupu, odkud jsme studovali možnosti průstupu 60-70 metrů vysokou stěnou. Pokud by se nepodařil přímý průstup stěnou přehrazenou hladkým převisem, pak by k úspěchu mohlo vést pendl-kyvadlo doprava. Především jsme se ale chtěli pokusit o výstup v přímé linii údolní stěny.

Vydali se přes značně nechytovaté a strmé žebro doprava k velké jeskyni. Začátek a konec této cesty byl již dříve dosažen ze dvou různých stran.Ten tzv. „nelezitelný“ střední úsek jsme chtěli zdolat pomocí kyvadla. Už při nástupu vpravo vedle jeskyně nacházející se v levé části stěny se skála ukazuje ne zrovna lehkou a vede nás vpravo přes šikmý a hladký zářez s chyty k tzv. Kubáskovu háku – masivní, pravoúhle ohlé železné tyči. Takovýto typ "skoby" neposkytoval v tomto poměrně obtížném místě dostatečnou jistotu, proto jsem hned vedle zatloukl naši první skobu - fichtli (a).Okamžitě jsem si cvakl karabinu a po krátké pauze pokračoval převislým vytlačujícím bříškem, přes 5 – 6 metrů vysokou stěnu na úzkou lávku s velkými lokry. Zde jsem z důvodu lepšího jištění zatloukl štandovací skobu (b). Nyní bylo možné dobrat druholezce na pravý konec police, kde mohl zajistit sebe i prvolezce.

Vlastní obtíže začaly teprve při snaze o překonání převisu. Pokus, který vedl oklikou levým zářezem, ztroskotal na naprosté absenci chytů. Po delším promýšlení jsme zjistili, jak by bylo možné převis překonat. Výše protínala převis směrem doprava velmi úzká spárka, na jejímž konci jsme tušili když ne už dobré, tak alespoň využitelné chyty ukryté v trávě a hlíně. Aby jsme do spáry dosáhli, bylo nutné zatlouct třetí skobu (c), neboť zde nebyly stupy ani chyty. Nyní jsme už mysleli, že převis překonáme, jenže velmi užasle jsem musel konstatovat, že na další vhodný chyt opět není možné dosáhnout a proto jsme byli přinuceni k návratu na štand. Nyní bylo snadné se vystřídat ve vedení, neboť jsme měli dost času a mohli jsme šetřit síly.

Ještě jednou jsme to s pomocí čtvrté skoby chtěli zkusit. Při prvním máchnutí jsem se zhoupl zpátky těsně ke Kurtovi, který už myslel, že se řítím do hlubiny. Tento způsob zatloukání skoby na špatném a malém štandu byl velmi namáhavý, zvláště pro zatloukajícího. Přítel Kurt byl již unaven pobytem na špatném štandu a já potichu uvažoval o ústupu. Janda, který se zrovna zaobíral podobnými myšlenkami, což bylo zřejmé z jeho ne zrovna optimistického výrazu ve tváři, navrhoval, zda by jsme se přece jenom neměli pokusit o kyvadlo.

V tom okamžiku jsme seshora uslyšeli zvolání dvojice Sudasch-Czepek „Pilíř je náš!“. To nám dodalo kuráže a odhodlali jsme se k poslednímu pokusu. Nechali jsme si zezdola poslat ještě jednu karabinu a po dlouhém hledání jsme napůl zatloukli skobu (d). Po menší pauze se nám podařilo to, v co jsme již nedoufali. Slabí a s roztřepanýma nohama, zato však s mocným "hurááá" jsem dosáhl docela dobrého odpočinkového místa. Přítel Kurt ihned zrušil svůj špatný štand, kde strávil ¾ hodiny a vychutnávali jsme si delší zasloužený odpočinek. Vždyť jsme právě překonali klíčové místo ve stěně.

Odtud vedla cesta širokou zaroslou spárou, která stále vyžadovala značnou obezřetnost, doleva. Gumou podražené boty nás chránily od případného uklouznutí a zatloukli jsme poslední skobu (e,) které ani nebyla příliš nutná. Nyní jsem lezl o něco rychleji něž doposud, 15 metrů hladkým zářezem nahoru, až jsem 5 metrů pod vrcholem uslyšel zvolání: „jěště 2 metry lana!“. Zaštandovat nešlo, takže mi kamarádi seshora museli spustit lano a výstup jsme tak mohli rychle dokončit.

Po dvouhodinovém lezení jsme šťastně stanuli na vrcholu a potřásli si mocně rukama- náš první společný zážitek v této stěně. Později odpoledne jsme se na stěnu dívali z louky a naplnil nás pocit tichého radostného uspokojení. Byla to naše první letošní túra.


B. Czerny (překlad Petr Pokorný, duben 2010)

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

intěresnoje! tak nakonec ne němci, ale češi objevovali krkárnu....asu

Mrnda řekl(a)...

Mám rád tyhle romantické čtecí koutky....=)

Anonymní řekl(a)...

Zdravím, posílám velikonoční pomlázku:

http://www.byciskala.cz/MaRS/index.php?show=clanek&id=444

M. Golec