Celofánky VIII

Po kratší odmlce pokračujeme v Celofánově vyprávění, tentokráte z Tater...


Sobáš vo Starom Smokovcu

Mám rád Slovensko, Slováky a slovenštinu. Proto budu vyprávět česky, abych tuto krásnou řeč neprznil. Prosím, omluvte těch pár zkomolených slovenských výrazů: jsou nezbytné pro atmosféru a opravy jsou vítány.

Konec r. 1970. S Packou jsme plánovali zimní, vánočně-novoroční zájezd do Tater. Vyšla z toho naše tichá, tajná svatba, tedy sobáš. Všechno jsem zařídil a vytelefonoval z Brna. Datum jsme dohodli na 10:00 hod v neděli 27. prosince, na MNV ve Starém Smokovci. Packa ušila krásné lezecko-běžkařské mundury, větrovky a kalhoty. Na jedné straně bleděmodré, na druhé straně černé. Měl to bejt náš svatební vohoz. Čáp, aniž znal pravý účel, pro mne vysoustružil z nerezové oceli dva bombírované, vyhlazené a naleštěné kroužky – naše svatební prsteny.

Bydleli jsme na Slezanu ve Velické. Ten den jsme na běžkách sjeli dolů do Tatranské Polianky, a z ní električkou do Smokovce. Na MNV jsme dorazili přesně o hodinu později. Packa se šla našlechtit na záchod a já čekal na chodbě. Právě když vycházela, vyběhla z jiných dveří dáma středního věku. Nedůvěřivě si nás prohlížela a pak se otázala, “Hej, neístě vy ty dvaja, ktorých tu máme dnies sobášiť?” Přiznali jsme se bez mučení. Víte, že tu na vás už hodinu čekáme? Věděli jsme to. A kde máte šaty? Na sobě, můžeme si je obrátit i na černo. A svědky? Nemáme. Dáma, místopředsedkyně MNV jak se vzápětí ukázalo, chvíli kroutila hlavou, pak se usmála a zavedla nás do nějaké kanceláře. Zavolala předsedu a nastala instruktáž, při které jsme si připadali jako dva školáci. Bylo nám vysvětleno, že svatba je vážný společenský akt a tudíž nás nemohou oddat v našich byť sebekrásnějších mundurech. Po chvíli mudrování se rozezvučely telefony a nastal shon. Mohl jsem si ponechat béžovou flanelovou košili, bílé vlněné ponožky a bežkařské boty. Předseda mně půjčil svůj druhý oblek – nohavice mi sahaly tak 12 cm nad kotníky. Jedna dáma přinesla Pacce zlatý řetízek s přívěskem, jiná silonové punčocháče, další zlaté lodičky a opět jiná lady seděla po celou dobu obřadu ve spodním prádle v kanceláři matrikářky – půjčila Pacce šaty. Byly trochu volné a tak kolem ní obíhaly tři Gracie, omotávaly ji v pase bílou nití a pomocí špendlíků a spínátek vylepšovaly co se dalo. Předseda si někam odskočil a po návratu se otázal matrikářky, “Ako ti dvaja vyzerajú? Nebuděm se muset pri obriadě smiat?” Po ujištění že nebude přistoupil k vlastnímu aktu.

Bylo přesně pravé poledne, když z našich úst zaznělo “Ano.” Na tácek v předsedových rukou jsem položil ty dva ocelové kroužky s poznámkou, “platina-iridium.” Na novomanželský polibek se nějak zapomnělo. Od varhan vyskočil varhaník – přijel z Popradu – a podepsal se jako svědek. Jako druhý svědek se podepsala súdružka matrikárka. Mladá pionýrka dala Pacce kytičku bramboříku a předseda sobášný list a krásné blahopřání s vylisovanou protěží... Fotograf byl decentní, dodržel slib a fotil nás pouze od pasu nahoru. Všichni jsme byli na měkko. “Taký sobáš sme tuná eště němali”, shodli se. A vyjádřili přesvědčení, že nám vydrží (už 40 let). Předseda musel za nějakou akutní záležitostí, varhaník zpět do Popradu a tak jsme to oslavili len so súdružkami miestopredsedníčkou a matrikárkou. Ve smokoveckém Tokajíku. A ve čtyři odpoledne jsme už šlapali na běžkách nahoru na Slezan, kam za námi přibyl nic netušící Šušnivec třivý – Mauglí.

Boj o bivak

Tatry mojho srdca. Tenhle letní zájezd r. 1972 jsme s Packou zahájili v Malé Studené dolině, na Teryho chatě a Žlté stěně. Poté jsme se přesunuli do Velické. V balvanité suti jsme našli docela slušný bivak. Zabydleli jsme se a vyráželi na tůry. Při každém odchodu jsme ve vchodu zkřížili dvě větvičky kosodřeviny, obecně uznávaný symbol okupace. Předposlední den našeho pobytu jsme se vraceli z Gerlachu, už se stmívalo a začalo pochcávat. Stavili jsme se na Slezanu na pár frťanů a nějakej ten škopek. V jámě u krbu sedělo pár našich lidí a skupina Prušáků – tři chlapi, dvě ženský a dva šropi. Prušáci vyřvávali jako by jim patřily celé Tatry, jako by se psal III. Rajch a rok 1940. Bylo k půlnoci a chcalo když jsme s Packou odešli do našeho bivaku. Jaké překvapení! Naše větvičky v prdeli, naše trasporťáky vyhozené venku a moknoucí, a v bivaku rozložené matračky, spacáky a prušácké (DDR) horolezecké nádobíčko. Tak nasranýho Celofána viděl málokdo. V první emoci jsem navrhoval pobrat to nádobíčko, zbytek vyházet ven a zmizet v noční tmě. Packa nesouhlasila, prý počkáme a uvidíme co se stane. Já jsem nechtěl čekat, chtěl jsem spát. No, do půl hodiny se mezi šutry ukázalo světlo a přišla skupinka lidí – jistě, byli to ti zasraní náckové ze Slezanu. Arogantní, dívali se na nás jako na Untermench a vůbec s námi nechtěli diskutovat. Vždycky jsem nosil u pasu pár karabin – v okamžiku jsem si dvě navléknul na ruce jako boxery. Nad Tatrou sa začalo blýskat a vypadalo to, že hromy budou divo bít. Prušáci pochopili, že jsou v průseru a ucouvli. Zvláště, když se do věci vmísily ty jejich baby a nám se jakž-takž omluvily. Skončilo to tak, že jsme se s Packou uskrovnili a v bivaku ponechali ty baby a haranty. Chlapi sbalili spacáky a zmizeli čert ví kam.

Ráno jsme se s Packou nasnídali, napakovali a vydali dolů do Polianky. Cestou jsem hlasitě zpíval, See fahren hoch, Vögelein tanzen, singen, SA marschieren... Jen málo Němčourů táhnoucích nahoru nepocítilo na žebrech ostré rohy mojí krosny ...

Celofánky VII

Tentokráte s Celofánem zavítáme na Vysočinu, kde se již několik generací tuží adapti na různé formy skálolezení....

Perníkové chaloupky na Drátníku

Drátník býval naším pohodovým letním lezeckým terénem. Sluncem prohřátá ortorula, k tomu útulná hospůdka v Blatinách, U Tlustošů v Samotíně a na Mílových. Při jedné výpravě – Myšák, Pelíšek a já v r. 1968 – za námi přišel Aleš Zavadil s Petem a několika dalšími Sokoly s prosbou o pomoc. Očekávali zájezd vysokohorských turistů z Pardubic a jestli bychom jim nepomohli je trochu potahat na laně po skalách. Co by našinec pro kamarády neudělal. Když se turisté přihrnuli, dali jsme jim rychlokurz v manipulaci s lanem, smyčkami a karabinami a pověděli něco o základech lezecké techniky. Pomohli jsme jim s navázáním (zvláště sličným turistkám – ty klasické hrudní úvazky na dračí smyčku se šráky měly cosi do sebe, chvěly se nám ruce, telegraf, morseovka ... --- ... :-) a vyrazili na skály. Počínali si zdatně, klasifikace III a IV nebyla problém, dokonce i nějaká ta pětka padla. V pozdním odpoledni jsme zažehli táborák – a turisté vybalili dárky. Perníkové chaloupky z pravého pardubického perníku! Hned potom co se rozloučili jsme se do nich pustili. Byla to nezvyklá večeře, ale dobrá a darovanému koni na zuby nekoukej. Večer jsme zaběhli na škopek do Blatin. Při návratu jsme pochopili, že chemie piva a chemie perníku jsou rozdílné a nemají se rády. Nejhůř na tom byl Pelíšek. Stihl ho hrozný břichabol a u každého balvanu či pařezu sundával kalhoty. Veliký tlak, děsné zvuky, ale konečný produkt ne a ne se dostavit. Nakonec Myšák rozsvítil baterku a odborně mu nahlédnul do řití: “Ty vole, dyť se ti v prdeli vzpříčila střecha!!”

Muezín, Kmet a Hlinecký bič

Vysočina, Drátník. Muezín a Kmet jsou cesty na Pagodu, Hlinecký bič vede na hlavní masív (Orlí věž). Za našich časů to byly těžké cesty, klasifikace V až VI; dnes jsou to zřejmě “brnkačky”. Muezín je můj prvovýstup; na dolním konci lana byl Pepa, též zvaný Kostelník. V celé cestě jsem zatloukl jedinou skobu, kousek nad nástupem, horizontální stropovku. Ten stropový převis byl nejtěžší. Klíčem byla jeho hrana. Na ní jsem zaseknul uzel lanové smyčky, udržel by i vola. Výstup pokračoval širokou a mělkou spárou – další tři smyčky. Potom nastoupil Pepa. Neměl výhodu spodního přítahu přes skobu a můj přítah shora ho při každém pokusu vyhodil. Ale zůstal bezpečně viset, nohama půl metru nad zemí. Po čtvrtém pokusu to vzdal. Materiál jsem vysbíral ze slanění a cestu nazval Odzvoněno. Později se objevila na seznamu na stromě u Pagody pod jménem Muezín, autor Žebro. Žebro později uznal, že šlo o omyl: nad převisem nenašel žádnou skobu a tudíž si myslel, že cesta je nedolezená. Pokud vím, název Muezzin zůstal dodnes; kdo je uveden jako autor nevím.Druhý den jsme hodili Hlinecký bič. Cestu jsem znal, lezl jsem ji nějaký čas předtím s Rejskem. Tentokrát jsem ji vyváděl, Pepa byl na dolním konci lana. Nebohý Kostelník měl ten víkend zatracenou smůlu. Opět tahal za provaz a zvonil, a to navzdor radám ze zdola přihlížejícího Bači. Po třech pendlech jsem ho spustil na předskalí. Tentokrát jsem však nemusel slaňovat. Jiný lezec se s radostí navázal a cestu se mnou dolezl. Na Kmetu jsem pro změnu zvonil já. Nalezl jsem do něj první, jistil mě Pavel Bubla. Klíčovým místem byl hrot při hraně věže, asi v polovině cesty. Za hrot jsem dal dobrou smyčku, ale od ní to dále nešlo. Ať jsem dělal co jsem dělal, pořád jsem se nedokázal vyvážit, pořád mě to vytlačovalo. Po několika pokusech jsem se nechal přes tu smyčku spustit. Odvázal jsem se, stáhli jsme lano a odebrali se do hospůdky v Blatinách. Po delší diskusi a konzumaci patřičného množství dmoutu jsme se navečer vrátili pod Pagodu. S posílenou sebedůvěrou a nabytou rovnováhou jsme Kmeta smrkli bez váhání a bez problému. Až za nějaký čas jsem se od Kmeta (autor cesty) dozvěděl, že zmíněné místo se překonává saským trikem č. K29, při němž musí jistící druholezec oběhnout hranu o 180º a dát přítah z druhé strany – už si to dobře nepamatuji.

Ne-li nejkrásnější tak určitě nejvelkorysejší cestu na Drátníku jsem vylezl s Packou v r. 1972 – Rorejs na Orlí věž, mistrovské dílo Feryho a Peteho (1968).

Poznámka:

dle průvodce je Muezzin klas. IV A1, Kmet V+, Hlinecký bič se nazývá nyní Hlinecká spára, klas. V A0 (čistě 5+) - krásná a poměrně náročná cesta, jako nováček horoškoly jsem z ní měl kdysi dost respekt...autoři Braun, Sodomka, rok 1964. Cesta Rorejs je klasifikace V a dle průvodce je to lezecky nejvelkorysejší cesta na Drátníku a jedna z nejvelkorysejších cest na Vysočině.


Hnusák u Špinavce

Židenické paluše "U Špinavce" se dostalo cti hostit závěrečný ceremoniál ukončení Krasového Hnusáka. O následném pokračování ve Vieře zpravodajství mlčí....Přikládám pouze pár fotek z poklidného mejdanu.

Špinavec

První pivo večera

a první cena večera - Koloušek dostala diplom, stejně jako Šárka...

Asu přebírá diplom za druhé místo. Čestné uznání za hnus obdržel Berny

není nad to vybrat si sličné asistentky. Děvčata obdivují chobot slona...ceny pro vítěze

a vítězem se stal kdo jiný než Vlk. Speciální cenou kromě slona z Mrndova sklenářství byla i Asuova pivní lázeň

diplomy se líbily...

Šárka obdivuje slona

lezci....

Tmavovlásky

Andílek z Jesu

Celofánky VI

Po letním víkendu se zde opět můžete pokochat historkami Celofána. Písek již usychá, začněme s jednou nostalgickou...

Vzpomínka na Rudu Zabilku
Kdo znal Rudu Zabilku blíže ví, že to byl nejen extrémní lezec a král Labáku v období mezi Karlem Krombholzem a Karlem Bělinou, ale také velice citlivý a spirituálně založený člověk. Bylo to koncem jara 1967, asi půl roku před jeho tragickým pádem v Malé Zmrzlé dolině. Přijel jsem tenkrát do Sedmihorek sám, ale to nebyl problém. Člověk zašel na Verandu, dal si hrnec a než se nadál, už byl ve společnosti lidí stejné krevní skupiny a o parťáky nebyla nouze. Tenkrát tam zavítal i Ruda a nějak jsme si padli do noty. Byli jsme stářníci a oba se sklonem k meditaci a poezii. Potulovali jsme se Skalákem, filozofovali a tu a tam něco vylezli. Jednoho pozdního odpoledne na Kápla, starou německou Normálkou z náhorní plošinky. Na extra laně mezi námi putoval kletrák s lahvouši a kytara. Následovalo posezení na vrcholu a rozhovor s dlouhými pauzami, v nichž Ruda pobrnkával. Potom západ slunce, od oranžové do krvavě rudé – výjev z Apokalypsy. Dolů jsme slanili téměř za tmy. Cestou do bivaku jsme většinou mlčeli. Ten západ v nás zanechal nesmazatelný dojem...
tak se tenkrát lezlo...Karel Krombholz v Tisé (www.horosvaz.cz)

A zpátky do Krasu...

Peteho aerovka a Sokol

Ve druhé polovině 60. let naše krasová parta hodně jezdila na Vysočinu a vysočinští Sokoli (HO Sokol Drátník-Nové Město na Moravě) k nám do Krasu. Obzvláště Pete, Trubač a Rejsek. Pete vlastnil modrou aerovku 38, cililing, dvousedadlový kabriolet, třetí místo v kufru (v tom jezdíval Myšák).

Jeden letní víkend jsme se domluvili na Býčinu. Pete v aerovce mě vyzvedl v Brně. Vzali jsme to přes Bílovice do Adamova. Tam Pete zastavil u tržnice a nakupoval. Vlašský salát a zeleninu pro sebe, čabajky, uherák a anglickou slaninu pro mne. Dvě basy piva, láhev Private Club Whisky a karton červených marlboráčů. Extravaganza. Na moji otázku proč odpověděl, “no co, budeme práskat a já si chci vylézt Sokola”. Sokol byl v té době nejtěžší cestou v celém býči-krkavčím souskalí. Nu, s takovou materiálně-spirituální základnou nemohla vzniknout chyba. Lezli jsme jako najatí, většinou nejtěžší klasiku na Krkavině, Modrém rysu a Býčině. A Pete si vyvedl Sokola. Jen tak dovětkem, tu aerovku jsem od Peteho koupil. Užil jsem si s ní mnoho srandy i trablů, ale to už je jiná historie.

Více o cestě Sokol zde. Moc pěkná cesta, mohu doporučit!

No a do třetice, historka z Henryovky...

Zcela vyluxované rameno

Mucla byl správnej borec, jeskyňář, ale tu a tam zatoužil vylézt něco na denním světle. Jednou jsme se spolu potulovali Suchým žlebem. Došli jsme k Henryovce a Mucla projevil zájem. Doporučil jsem Normálku s tím, že ji vyvedu. Na štand na polici to šlo bez problému. Potom plotna a stěnkou a spárou na vrchol. Dobral jsem a podle vibrací v laně cítil, že se na jeho dolním konci odehrává boj. Následovalo trhnutí, bolestný výkřik a za ním, “pomalu spouštěj!” Učinil jsem žádané. Napětí v laně povolilo; bylo jasné, že Mucla přistál na polici. Následující komunikaci a děj transkriptuji bez úvozovek. Muclo, co se stalo? Klení, nářek, vzdychání. Co je? Rychle sem přiď! Kurva, co se dějě? Nemůžu pohnout rukou, šíleně mě bolí, je mně blbě, asi omdlím. Můžeš se nějak zajistit, udělat na laně uzel a cvaknout se do skoby na štandu? S klením to zvládnul. Já jsem se nahoře odvázal z lana a po svahu sešel dolů pod stěnu. Na polici poloseděl, pololežel Mucla a vypadal jako v posledním tažení. Vylezl jsem sólo za ním. Byl bledý do zelena a měl vykloubené rameno pravé ruky, dobře deseti-centimetrový schod. Stáhl jsem lano a s pomocí různých vyfikundací ho spustil na zem. Slanil jsem za ním a co nejpohodlněji ho usadil. Potom zpátky svahem na vrchol stěny, ze slanění vybrat materiál, a opět slanit s police k Muclovi. Zvládli jsme to na silnici.

Začal jsem stopovat auta, ukazuje na tu hromádku neštěstí vedle mne. Hodně jich projelo aniž zpomalily. Konečně zastavila škodovka s poznávací značkou Frýdek Místek. Byla v ní lékařka s manželem a dvěma dětmi. Pomocí smyček Muclovi zavěsila ruku na krk a přitáhla k tělu. Pak nás i s kletry nacpali do auta a odvezli do Blanska na pohotovost – dobří lidé! Na pohotovosti Mucla dostal něco proti bolesti, lékař si sundal botu, vrazil mu šlapku pod rameno, zatáhl a lup! – Mucla zařval a kloub vklouzl zpátky do jamky. Opět mu vložili končetinu do šátku, obvázali a propustili nás. Vrátili jsme se do Krasu, rovnou k Matce Němcové, ale Mucla od té doby už nelezl.