Kameňák

Sobotní chuť na venkovní lezení se přetavila v cestu do Chřibů. Dočetli jsme se na pure o Kameňáku, novém šutru kdesi v lomu, navíc Čaj v pátek tvrdil, že to máme jít určitě vyzkoušet...je to starý šizuňk. Slíbil jsem mu report, tak tady to je. 

Tato minioblast (4 bouldery na 1 kameni + asi 1 kámen pro nějakou další realizaci) má čtyři pozitiva. Jedno je subjektivní - už tam nikdy nemusím jet. Druhé je Svišťovo - je to místo, kde zaručeně nikdy nikoho nepotká, takže tam možná jednou zajede, až bude chtít být sám. Zatřetí - je to kousíček od auta, ale to je vlastně jedno. Čtvrté - je to blízko do jiných opravdu boulderových oblastí.
Prostředí - suťový zarostlý svah v bývalém kamenolomu
Dopady - dost na hovno, chce to více bouldermatek
Orientace - severní zima
Krása boulderů - jelikož jsem ani nenazul lezačku, nemůžu hodnotit. ASU zkoušel Artefakt a to vypadalo zajímavě, ale strašné morfo a rozedrané prsty do krve. Na rozlez je tam jakési 5C, které nevypadá  zajímavě, ale výlez do sněhu kluky bavil. Na Královskou hranu (7A) je zapotřebí více chytačů a matek, nutné očistit.


Suma sumárum, co nejrychleji jsme se sbalili a přemístili se na Hřeben, kde probíhal lezecký workshop pod vedením Sviště. Podmínky, lezení a atmosféra parádní.

Bába šontačka

Lednový podvečer ve flashboulderu jsme měli s Asuem a Petříčkem to potěšení posedět chvíli s Věrkou Kostruhovou a vzniklo tak tohle povídání. Musím se přiznat, že jsem měl trošku trému, neboť s Věrou se neznáme, je to paní lezkyně a vůbec první dívka, kterou takhle zpovídáme ohledně lezení v Krase… tak snad se vám to bude líbít. Ještě upozorňuju, že se jedná o mírně demotivační rozhovor - před jarní sezónou ideální:-)

P.S. pokud chcete Věrce udělat radost, tak čokoláda je jistota...

     
Petříček: Já jsem Petříček

Věra: Já tě znám. Přečníváš, takže tě znám.

Budeš chtít potom někam hodit autem?
V: Já tady jsem autem, nepoužívám šaliny. Jsem z Mokré hory. To je Brno Město. Nad náma je Kyslík, to už je vesničan, a pak dál je Tufi a to už je úplnej venkov. A pak už jsme v Krasokrase.

Petříček: Jo tam jezdí i rozjezd. Kdysi jsem se tam probudil na konečné a nezdálo se mi, že jsem v Brně městě… tam zaštěkali dva psi a pak už jen dramatické ticho…

Uděláme asi rozhovor s Petříčkem

V: A co vás zajímá? Já mám strašně špatnou paměť. Mě třeba Vlk připomíná, co jsem kdy lezla.

Ani kroky si nepamatuješ? Když máš třeba nějaký projekt?
V: Ne, jsem úplně blbá.

Máš deníček?
V: Nemám. To byla jediná věc, proč jsem si říkala, že bych na ten rozhovor s váma přistoupila. Že bych vám nadiktovala cesty, co si vzpomenu, že jsem vylezla v Krase a někde by to bylo uchované.

Které cesty v Krase si nejvíc vážíš, co ti dalo nejvíce zabrat?
V: Tak jako v Krase všechno, že. Když člověk něco vyleze, tak to je zázrak. 


                                                                             Teletubies - 8a

Nakonec se nám podařilo dodatečně z Věrky vypáčit, jakých přelezů v Krase si nejvíce považuje:
Cesty -  Hradní spára, Sněhurka, Evoluce, Umělá žena Barbara, Teletubies, Moje mladší sestra, Curio, Dračí krev, Labutí píseň, Cizí objev, Provokace, Sámovka, Možnost volby, Bangladéš, Muž s dítětem v očích ... Copak já si to pamatuju?
 
Bouldery -  Pudem spodem, Dívčí válka SD, Indirectly direct, Zrádná zkratka.....

                                                                                Dívčí válka
 
Co tě motivuje lézt v Krase?
V: Jednak to mám za barákem. Já nikam nejezdím, mám dvě děti, takže jsem buď byla těhotná, nebo jsem měla mimino, nebo jsem měla děcko ve školce, nebo jsem byla podruhé těhotná. Ale mě to tam baví. Lezení tam je něco tak nechutného, že jsem se v tom našla. A je tam krásně…

A bouldering v Krase?
V: V Krase se moc nedá… to co tam chlapci nadělali, je strašně těžké. To je mazec. A to co je lehké, to není tak pěkné.

Hnusáka by ses třeba zúčastnila?
V: Co to je? Já jsem se v Krase snažila držet tak od toho 9+ nahoru. To co je pod to, tak špatný. Radši to nelézt, protože je to třeba 7b a nevylezu to stejně jako 8a. To je trapné.

S lezením jsi začínala na skalách nebo na stěně?
V: Začala jsem na Fritu. A dost rychle jsem začala jezdit s Radovanem Součkem ven, do Francie. V Krase jsem ze začátku lezla strašně málo. Já tam nemám vylezené ty lehké cesty. Jako takovou první vážnější  cestu v Krase jsem lezla Hradní spáru, myslím že v roce 98.

Proč zrovna Hradní?
V: Tam mě ovlivnil Radovan, nasměroval mě do toho a je to lezitelné… proti ostatním. A je to pěkná cesta (pozn. - jednalo se o první ženský přelez obtížnosti 10- v ČR a to rovnou stylem RP, viz Montana 98)



Jak vnímáš, že u těžkých cest máš většinou první ženský přelez, řešíš to nějak?
V: Moc se mi nelíbí dělení na ženský a mužský - cesta je pořád ta stejná. Vybírám si je podle sebe, jako že na to nemám a takové ty výjeby, co ostatní nelezou, to mě tak nějak přitahuje. Ale já stejně nemám na nic. Já si spíš pamatuju, co jsem nevylezla.

Cos třeba nevylezla?
V: Spoustu cest. Třeba Zákaz vstupu, Koňomrda, Perlu východu:-)

A chceš se k něčemu vrátit?
V: K mojí platonické  lásce Učňovi (Čarodějův učeň - 10+, Vaňousovy díry. 1. RP T.Pilka 1992, 2. R. Tefelner 1997, 3. A. Ondra 2007). Jsem se do toho vrátila, protože jsem to asi tři roky vypustila a zas mě to začlo bavit. Mě se ta cesta líbila vždycky, ale nejde mi o to tuhle cestu vylézt. Podle mě je to nejhezčí cesta v Krase a je to šíleně těžké. Kdo ten boulder nepřešáhne a leze to poctivě jak Svišť, tak je to strašně těžké. Líbí se mi, že se tam dá pořád špekulovat. Tam člověk skutečné pozná Kras. Půl stupeň teploty dolů a už to nejde. Pokud nejsi Adam. To nastoupíš a je to těžké až do řetězu. Já jsem tam spadla 3 – 4 kroky pod vrchem, ale to je úplně jedno. Ale mě to vůbec nevadí, mě to baví. Je to jedna z mála cest, která mě ještě dovede k nějakým emocím. Tím že máš děti, tak jsi jinde, řešíš jiné starosti. Ale ten Učeň mě dokáže natolik vtáhnout, že tam kopu nohama a říkám si,  že jsem kopýtko a že se na to nehodím a že už bych se mohla  konečně naučit lézt. 


Jinou cestu než Učně nemáš vyhlédlou?
V: No já kdybych se do toho Krasu dostala, tak polezu toho Učně. Došla jsem tam na novou metodu v boulderu, ale na podzim jsem se do toho už nedostala, pak už byla hrozná zima. Tam je problém, že když je veliká zima, tak tam drží ruce, ale nedrží lezečky. Ideální je 12 stupňů těsně před deštěm. A taky mě ještě láká Vlnová dálka, to je bouldr kolem 8A+, takže šance nulové:-)

Když si lezla Učně, lezla jsi i jiné cesty?
V: Ne, to nestíhám lézt cokoliv jiného. Jedině když byly fakt špatné podmínky, nazkoušela jsem si cesty okolo a postupně je povylézala, třeba Barbaru, Curio, Dračí krev.

Trénuješ nějak speciálně?
V: Jo, jednou za 14 dní lezu a zbytek odpočívám. Jak netrénuješ, tak ztratíš takovou tu vytrvalost. Já jdu třeba boulderovat s klukama magorama nejsilnějšíma, 2 – 3 bouldry s nima držím krok, ale mě pak dojde a jsem úplně na nule. Maximálku neztratím, ale nevydržím boulderovat 2 hodiny na té úrovni. Nebo třeba na závodech, já jsem pak byla úplně šrot třeba 14 dní, ale ostatní holky si šly ještě zkoušet klukučičí bouldery, protože si připadaly nevylezený. To je jednak věkem, ale i tím, že nejsem trénovaná a regenerace tak nefunguje. A když do toho v noci nespíš, neboť děcka jsou furt vzhůru…

Takže kdybys trénovala, tak přelezeš ty nejsilnější kluky…
V: To …samozřejmě:-)

Ale kdysi jsi do toho ale bušila, ne?
V: Když jsem jezdila na svěťáky, tak to jsme lozili hodně. To jsme třeba boulderovali 4 hodiny denně. Nenazvala bych to přímo trénink, ale lezli jsme. Posloužila nám bouldrovka u Tufiho, později u Kyslíka.

Na Stránské taky?
Ne

Když si máš vybrat cestu, tak kolmou technickou nebo převislou?
V: Tak tu kolmou, ale to je možná zas ta moje vlastnost vybírat si od pohledu to, co mi nepůjde. Možná že kdybych lezla převislé 8b, tak ho vylezu dřív jak kolmé. To se dá nachodit.

Proč tě lákají takové cesty?
V: To je taková má povaha. Celkově je to taková moje vlastnost vrhat se do věcí bez větší šance na úspěch. A ono to pak někdy klapne a můžu se radovat.

Takže nejsi takový ten zážitkový typ lezkyně, co chce být na těch skalách s lidma a tak..
V: Asi ne, mě baví zkoušet ty blbosti potají.

Motivuje tě nějak hecování, řevnivost?
V: Na závodech jednoznačně jo, na skalách ne. Já nemusím jezdit v nějakých bandičkách, i na ty bouldery jsem jezdila do Krasu sama. To je i trošku Svišťova škola.

Jak to na tebe působí, když něco vylezeš… jako že tě to někam posune nebo jak?
V: Většinou už mám vyhlídnuté něco dalšího, takže mám spíš radost, že mě čeká nová práce.     U boulderů mám pocit, že na to tak nějak vyzraju. Nejde o to boulder vylézt, ale o hledání toho postupu. Pak to vylezu a mám radost, že jsem na to přišla. Tak si s tím blbnout a vymýšlet. Já lezení neberu tak, že bych o tom musela furt mluvit, nezaměřuju se už na výkon, i když volba mých cest tak asi nepůsobí. A hlavně si vůbec nic nepamatuju,  Mě Svišť musí radit, kde jsem stála, a to tu cestu třeba ani nelezl. Já jsem na ty postupy fakt špatná.

Bojíš se?
V: Jasně, já jsem třeba strašně obdivovala Kristýnu, že vylezla Kudlanku, protože tam je tlama jak blázen. Já jsem to zkoušela a bylo mi jasné, že bych to na prvním nešla. Ta cesta je lezitelná, ale obdivuju ji, že to dala na prvním. Nejvíce jsem se bála v Curiovi (10 -, Vaňousovy díry), to jsem díky tomu i vylezla. Mám ten dojem, že se tenkrát bál i Radovan, když mě jistil.  Navíc jsem  málokdy rozlezená, takže se bojím pořád. Já jedu jednou za rok do Ospu a pak někdy do Krasu.

Písky, hory?
V: Ne, vůbec. Já jsem zmrzlina. A  jsem i takový lenoch. Když  mám jít do kopce pod skály, je problém.

Takže ty Vaňousy jsou ideální…
V: že jo, pak k Pepovi…

                                                                                Jang, 7B+

Kterou oblast máš v Krase nejradši?
V: Takový ty tři hlavní – Sloup, Vaňousy a Rudice. Já ten Kras nějak supr neznám. Já se vždycky zasekla na nějaké cestě.

Oblíbená boulderová oblast?
Já jsem skoro nikde nebyla. Mě se líbí Fontáč. Ale já jsem fakt skoro nikde nebyla. Proto jsem nadšená kdekoli, kam dojedu. Může i pršet a já jsem jediný spokojený člen výpravy.

                                                                                 Ve Fontáči

A teď kam tak jezdíš?
V: Nikam, nemám čas. A s těma děckama je to taky těžké. Já jsem nervák a tahat děcka do skal se mi nechce. I když trošičku lezou, takže s nima občas jezdím.  Navíc to není mnohdy ani bezpečné. A navíc oni už  mají taky svoje zájmy. Rozhodně je do lezení netlačím nějak na sílu.  A když si urvu ten čas, tak  chci lézt, vymazat hlavu a chci, aby to bylo v klidu, a to s těma dětma nejde.

Ty jsi dlouhou dobu na špici českého ženského lezení…co tě motivuje, co tě drží na tom levelu?
V: No asi je to spíše tím, že nepřibývají nové holky. Já krutě padám dolů. Já opravdu lezu jednou týdně, lezu o strašně moc hůř než kdysi. Myslím, že třeba Kristýna na těch skalách leze parádně… a pár dalších holek na skalách leze taky docela slušně, nějaké ty 8b.

Jaký to bylo na těch svěťácích?
V: Dobrý to bylo. My jsme to zkusili hned ze začátku, když byl první ročník bouldrových svěťáků. Bavilo nás to o dost víc než s lanem, protože tam se profilovali trošku jiní lidé, trošku více na pohodu to bylo. Bývala jsem vždycky ve finále, občas i na bedně. Tak nějak mě to sedlo. Pak se mi narodil Honza, jela jsem potom ještě na Mistrovství světa, tam jsem byla třetí, a to byl poslední svěťák. Už to bylo moc únavné, mě se už zvedal žaludek z představy jet někam daleko autem.

Jak jsi tenkrát brala lezení?
V: Tak člověk je mladý a blbý, takže to bereš tak, že hodně dáš na názory ostatních, nemáš utvořený ten svůj. Priorita byly závody. A prioritou byly kvůli prachům. Protože kdybychom tolik nezávodili, tak nemůžeme jezdit tolik do skal. A byla jsem ambicióznější, víc jsem se rozčilovala. Teď na to vzpomínám, že mě to dokázalo rozčílit. Teď už je mi to fakt jedno.

To se dalo tenkrát něco vydělat?
V: Něco málo…něco přispěl svaz na cestu, něco sponzoři, něco máličko bylo na prize money. Což v době, kdy bydlíš v autě, koupíš si suchary s marmeládou, tak nějak přežiješ.

A teď ještě závodíš?
V: Letos jsem byla dvakrát zkusit závody, abych věděla co a jak, protože jsem chtěla stavět Mejcup. Já na to závodění fakt už nemám. Už mě unavuje psychicky se na ty závody vůbec přihlásit. Nebaví mě to. Nemám zapotřebí strávit den, který je vzácný, něčím co mě nebaví. Ale třeba zase začnu, jsme si zrovna nedávno s Katkou Fick říkaly, že jsme ještě mladý holky:-)

Máš něco jako lezeckou filozofii?
V: Filozofii? Já mám takovej lezeckej sen. Já bych se chtěla naučit lézt. Takový roky lezu a pořád nic.

Ty si myslíš, že neumíš lézt?
V: No… neumím lézt. Zrovna v Krase to člověk pozná, že jo. Vidíš toho Sviště před sebou, pak do toho nalezeš… a nashledanou (abych byla k sobě spravedlivá - někdy je to i naopak:-) Mě se často stává, zrovna v Krase, kde jsou ty debilní podmínky, že přesně vím co mám udělat, ale nedokážu to, protože jsem gramla. Nedokážeš to, ale cítíš to. Věřím tomu, že jsou lidi, kteří to ani necítí. Ale o to je to horší, když to cítíš, ale neuděláš to. A není problém v síle. Je pravda, že jsem asi k sobě přísná, ale k ostatním taky. O málokom bych řekla, že se mi líbí, jak leze

Pokud ty neumíš lézt, tak kdo umí lézt?
V: Tak jsou takový. Třeba lezou hůř než já, ale vidíš to na nich, že to lezení mají jaksi pod kontrolou.

Kdo se ti tedy líbí, jak leze?
V: Svišt třeba lézt umí. Když toho Učňa vylezl, tak musí umět lézt.

Vnímáš, co se tak děje v Krase?
V: No celkem mě zajímá, co tam dělá Adam, ale v jeho případě bych to ani nenazvala nějakým posouváním hranic, protože to je hra na jeho písečku. To zřejmě nikdo nezopakuje. On tam ulítl strašně, ale je zajímavé to sledovat. Z mýho pohledu jako lezce vůbec nechápu, co tam leze. Já jsem třeba zkoušela nalézt do Kostěje (8c/c+, Lidomorna)  a to je úplně scifi. A přitom podle čísla to je ještě lezitelná cesta. Nebo jsem se nachytala v jeho cestě Paní zima expres (10, Holštejnská jeskyně), to byl úplně mazec. To je kolmý, ale taky holý. A to co tam předvádí i v boulderech… Mě pobavilo, jak se do něj na 8a.nu naváželi, že dal doma boulder za 8C+, že takový nemá vylezený… kdyby věděli, že tady v té domácí oblasti to jsou možná i 9A, které nikdo nikdy nepřeleze, protože on je opravdu specialista. No, o Adamovi bych řekla, že umí lézt.

Takže Adam a Svišť…
V: A navíc se mi to strašně líbí, jak Adámek  leze. On pochopil, že se leze nahoru, to je úžasné.

??
V: Jsou techničtí lezci styl Francie a jsou siláci – Němci. Adámek to jak kdyby vyfakoval ty metody a prostě leze za každou cenu nahoru, strašně efektivně, rychle, neztratit ani centimetr výšky a jít nahoru. Efektivita, využívání dynamiky pohybu - má takovu metodu, kterou jsem u nikoho neviděla. A to ho podle mě katapultovalo tam kde je. A navíc ta jeho psychika…to asi mají v rodině. On je na tom fyzicky podobně jak ta špička, není nějak extrémně silný, ale on má silnou psychickou složku, která ho táhne nahoru.

Jaké bys doporučila lezitelné 9+ v Krase?
V: Takové nejsou, to už jsou lepší ty desítky. Lehká desítka byla třeba Dračí krev, tam se něco ulomilo a teď je to myslím nelezitelné. Třeba Sámova cesta (10-, Rudice) je krásná, Muž s dítětem v očích (10-, Nad sloupskou jeskyní), to mi i docela dalo zabrat, Evoluce (10, Lidomorna) je krásná a Učeň je nejpěknější.

No, možná za 2 roky se dopracuju k osmičkám v Krasu.

My ti nějaké doporučíme, neboj.
V: Já mám dojem, že jsem vám nic neřekla… Kdybychom ten rozhovor dělali zítra, tak ti řeknu polovinu věcí naopak, protože bych byla v jiném rozpoložení. Ráno tě něco naštve a máš ten den úplně jiný pohled na svět.

To jo, já mám taky ten dojem, ale my se blbě ptáme.
V: Shrneme to takto - nic jsem nikdy pořádně nevylezla, trénovat jsem trénovala jenom malou chvíli. Lezení má dvě složky – sílu a chtění. V ideálním případě je to vyvážené. Já už lezu jenom proto, že chci. Síla už není. A lezu úplně jinak než dřív. Pohybuju se jinak. Jak člověk ztratí sílu a hlavu má jinde, tak se i na té skále pohybuješ jinak. Pro mě je to už taková hra, kam až to jde posunout, tady ty poměry síly a psychiky, protože ono to furt jde… kam až se to dostane?

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

Asu spasu

Tak jako v jiných časech, na přítelovo básnění (běsnění)  je nutno vyvrhnout verše... jak velryba na pláž, tak i já ulehám...

podzim v zimě?
na jaře na to vletíme!
času dost
na ose času

a klasu?
mrdat do zadku

HOTEJL

Vzhledem k tomu, že trčím nečinně na hotelu ve Švédsku, neboť zima znemožnila boulderování s místními, tak tuhle služební cestu využiji aspoň ke krátkému textu o Hotejlu.  Chtěl bych poděkovat Staníkovi, že mi všechna čísla kdysi půjčil a zatím mu nechybí.

 V roce 1966 se zrodil HOTEJL, čtvrtletník Horolezeckého Oddílu lovýchovné Jednoty Lokomotiva. Hotejl založil Vladimír Krejčí, zvaný Chobotnice. Nejprve HOTEJL vycházel  na formátu A4, na cyklostylu.  Rok 1980 přinesl změnu formátu na A5, od roku 1988 dokonce v barevném provedení. Na 30 až 40 stranách byly publikovány nejen novinky z oddílových životů (společně s Lokomotivou se HOTEJLu na přelomu 80. let ujal také oddíl TJ Vysokohorské sporty Brno – vznikl tak informační bulettin TJ VHS Brno a TJ Lokomotiva Brno), ale zejména texty o vysokohorském lezení. Nechyběly ani články o metodice, o zdravovědě, horolezecké etice, překlady ze světových magazínů. Objevuje se pravidelný úvodník, zajímavosti a drby ze společnosti, portréty významných českých lezců té doby, rozhovory, polemiky o ochraně přírody, o ženách v lezení, o používání magnézia, o klasifikaci. Nesetkáváme se zde s výtvory poplatnými politickému režimu té doby, z textů spíše vyzařuje zklamání z nemožnosti svobodně cestovat, z nutnosti sehnání výjezdní doložky atd. 

Mezi hlavní pachatele HOTEJLU, který vycházel až v nákladu 700  kusů, patřili za těch 22 let zejména P. Přerost, V. Sitta, Jiří Šerpa Růžička (šp), Josef Borkovec (BKV), Jan Drobek Krch, Vladimír Krejčí, Majka Skopalová, Dana Matyášová. Lezecký magazín HOTEJL se po sametové revoluci přeměnil v profesionální dvouměšíčník MONTANA.

Ukázka titulních stran

3. číslo, rok 1966

První číslo formátu A5

Poslední číslo, rok 1989
 
Informace o lezení v Moravském Krase se zde neobjevují v tak hojném počtu. Centrem zájmu tehdejších lezců byly opravdové hory a zážitky z vápencových skalek u Blanska nebyly tak atraktivní. Určitý mediální rozruch vyvolalo pouze přelezení spodní klenby Macochy (viz Hotejl č. 1/71 a 2/72), pravidelně se objevovaly informace o lezeckých omezeních v Moravském krase a občas také o nových cestách.

Info o nové cestě v Rytířské jeskyni, HOTEJL 3/66
V pozdějších letech, v éře sportovního lezení, je čtenář informován o závodním dění v Moravském krase (tzv. Open přebory jihomoravského kraje), v roce 1988 je publikován seznam krasových RP hitů,  za zmínku stojí také rozhovory s Tomášem Pilkou o Polácích a se Zdeňkem Konečným o jeho účasti na mistrovství Evropy v lezení na umělé stěně v Grenoblu. 

Ukázka z rozhovoru s Tomášem „Svištěm“ Pilkou (HOTEJL 4/87).

Hotejl (H): A kde se v Polsku vzali tak kvalitní lezci?

Pilka (P): Víc trénují.

H: Myslíš, že v tom je jejich lezecká perspektiva?

P: Ne. Jejich doba byla a už to pomíjí. V krátké době vylezeme všechny jejich těžké cesty a ještě je předběhneme. Hodně trénují, mají velkou sílu, ale technika zaostává. Techničtěji leze snad jedině Marčiš.

H: A ten je určitě nejslabší. Kolik udělá shybů na jedné ruce?

P: Snad jenom dva nebo tři….

H: Mají polské cesty něco specifického?

P: Jednoduše řečeno – krátké a těžké. Z toho pak vyplývá, že Poláci jsou schopni vylézt ty nejtěžší cesty na světě, ale jenom AF. Styl RP – to je slabší. 

Ukázka z rozhovoru se Zdenálem „Janzenem“ Konečným (HOTEJL 1/88)
o účasti vítězů skálolezeckých závodů v Moravském krasu (Zdeněk Konečný, Rasťo Šulík a Martina Poláčková) na halových závodech v lezení v Grenoblu.



Hotejl (H): Vítám Tě v redakci, mistře!

Zdeněk (Z): Nedělej z nás blbce, prostě se nezadařilo. Nervy udělaly své…tam na Tebe svítí reflektory, blikají blesky a čumí tisíce lidí.


Z: Víš, už třeba jenom ta domluva. Všechno bylo ve francouzštině, anglicky vůbec nic. Takže těsně před lezením mně rozhodčí stručně vysvětlil pravidla, což si mohl klidně ušetřit – nerozuměl jsem ani slovo. …..no a pak mě zavolali, vylezl jsem na jeviště – no byl to šok. Hala byla asi pro deset tisíc lidí, světla, televize, prostě naprosto nezvyklá atmosféra. Nahuleno tak, že snad nebylo vidět ani na konec cesty. Chvíli jsem přemýšlel, jestli přece jenom raději neuteču, no a pak jsem začal. Vystoupal jsem asi dva metry, zapnul hák, nadlezl jsem, levačku jsem měl na takové oblině nic moc, vrátil se, znovu nadlezl – no a co naděláš! Do magnézia si šáhneš jednou, dvakrát, pak už nemáš sílu.

H: Takže jsi odskočil?

Z: No a co jinýho! Po dopadu jsem zjistil, že pokus je jenom jeden…no a tím jsem skončil závod na obtížnost. Přes tenhle mizerný výkon jsem nebyl poslední, bylo za mnou ještě asi pět borců.

H: To musí přijít líto, jet skoro tisíc kilometrů, vylézt tři metry a jet domů.

Z: Líto, nedovedeš si představit, jak jsem byl vzteklý. Rozumíš, nad tím prvním jištěním bylo těžké místo, pak bylo tak 5-6 metrů pohody a pak další těžké místo. Chtělo to jen sáhnout trochu jinak a bylo to.

Karikatury a portréty

Zajímavou rubriku představují portréty lezeckých osobností nejen z Brna a okolí, které psal Jiří Růžička a zdařilými karikaturami doplnil Josef Borkovec.



 odshora: Radomír Radoš Nýtek, František Franta Plšek a Jiří Mauglí Beneš

Na ukázku jeden z medailonků:
Portrét Františka Franty Plška (HOTEJL 1/75)

Je abstinent. První pivo vypil, když mu bylo třicet. První (a asi poslední) cigaretu vykouřil snad ještě ve škole. Chvíli potom začal hodně a dobře lézt. Jeho cesty jsou dodnes synonymem chytrosti a vytrvalosti. Veškeré lezecké problémy řeší traverzem. (Křížová, Macocha, Hokejka, Malá sněhová veža). Běda však, když se s ním dostanete do sporu. Po úhybných traverzech ani stopy, spíš přímá a tudíž  často nepříjemná pravda. Občas na to doplatí. Třeba když mu bylo v r. 1961 doporučeno podat žádost o udělení Mistra sportu. Pro horolezce bývá dost zlé vzpomínat kdy, co a s kým lezl. Leč komise byla neúprosná a tvrdošíjně trvala na přesných datech zahraničních výstupů. Místo vymýšlení (traverz) prohlásil Franta: „...a když mně nevěříte, tak si to nechte“. Tím pádem nemají zatím zbrojováci mistra sportu, ale chlapa, kterému stačí, že dělá, co může. Nikdy neuvěří, že k odreagování se z hrůz prožitého výstupu je nutné se zpít do němoty – a také to vnucuje ostatním. Kromě zásadovosti je to asi také tím, že se při lezení snaží bát jen  tolik, na co stačí. Případný (nežádoucí) přebytek strachu pak zlikviduje třeba jablkem. (To věnovala osmnáctiletému klučinovi jedna hodná paní po prvovýstupu Macochou). Od té doby si nedá pokoj a stále do něčeho leze. Jednu chvíli i do jeskyní a pod vodu. Ale skála je skála.

Také jsem dělal, co jsem mohl, řeším problémy traverzem a nejsem notorik. A přece je Franta v Brně jenom jeden. Nemyslím si, že jen kvůli mé zapálené cigaretě. To spíše on má v sobě něco, co ani sám neví. Konec konců – nejsme na světě proto, abychom všechno věděli.    

A na závěr pár střípků:

Hotejl 1/69

Vklíněnce

Pod tímto titulem uveřejnil časopis TURISTA č. 11-12/1968 odborně zaměřený článek člena redakční rady Hotelu – Munyho. Pojednává o chockstonech, v Anglii užívaných zajišťovacích prostředcích, které odtud právě Muny přivezl. Náš kamarád se ukazuje nejen jako velký propagátor této pomůcky, ale i jako etymolog a jazykový novátor. Přejeme mu, aby se český název ujal.



14 – 15.12.  – šestice mladých se vydala v pátek třináctého na 100 km pouť Moravským Krasem. Do cíle v Bystrci doklopýtali se po 18 hodinách dva – Sylva a Muny.



Jako každoročně neplodná diskuze permanentních diskutérů. Tzv. výroční schůze.



Hotejl 3-4/69

Asi 30 účastníků navštívilo v sobotu večer po programu u táborového ohně vinný sklep u Emila v Perné. Následujícího dne se lezlo jen spoře.



Hotejl 1/71

Skalní Mlýn – seminář cvičitelů – řeší se problémy a náplň činnosti horolezců jihomoravské oblasti. Také se vydatně a často jí.



Hotejl 3/1972

První vážné varování – úvodník (Čert)

Občané z Horních Věstonic říkají nám horolezcům „darmolezci“…..Ale nesmíme se na Věstonické zlobit, jestliže se jim nelíbí, že mezi jejich mrtvými na hřbitově netaktně bivakují horolezci a na hřbitovní zdi zpívá serenády známý brněnský horolezec. Stalo se letos.



Hotejl 3/1974

V kuloárech se proslýchá, že v souvislosti s novým povolením lezení na Pálavě byl skobovacím kontrolorem pověřen p. arch Borkovec ze Slavie Brno. Zdá-li se někomu, že stav skob u něho způsobuje větší strach než obvykle, ať to panu architektovi sdělí, on už něco udělá /třeba koupí EDIARON/

Poznámky ke klasifikaci a přeskobovávání

Součástí textu o historii horolezectví v Moravském krase je i kapitola věnující se klasifikaci a přeskobování. Jedná se o Celofánovo dílo a přikládám jej zde k případné diskuzi. 

V průvodci Jarolím, Pipal, Weisser (1988, 1989, 1990) je na 1. straně I. dílu (1988) napsáno, citace, “Z těchto i jiných důvodů jsou výstupy většinou vyskobovány tak, jak je udělali prvovýstupci. Máte-li na víc, tak skoby nepoužívejte, ale nevytloukejte!  Že není dovoleno skoby přidávat, je samozřejmé.” Dále, “V průvodci je používáno dvojí klasifikace. Stará (Welzenbachova) je označena římskými číslicemi, doplněnými údajem o náročnosti technického lezení, A0 – A3.  Nová, otevřená klasifikace je označena arabskými číslicemi. U cest původně vylezených technicky a majících v současnosti  i čisté přelezení (RP), je jeho obtížnost uvedena arabskou číslicí v závorce za starou klasifikací”.  

K tomuto je třeba podotknout, že všechny průvodce by měly uvádět klasifikaci danou autory výstupu. U starších cest (Welzenbachova stupnice) by neměla být klasifikace degradována na úkor technického kódu. To se však běžně děje, navzdor výše uvedeným prohlášením. Jako příklad lze uvést cestu Rorejsi. V Sitařově průvodci je tato cesta prezentována jako V. Zavřel, J. Vlach, 1949, VI, dlouhé a namáhavé. V průvodci Jarolím, Pipal, Weisser je degradována na V A0, v průvodci Skýpala, Wolf (2010) na V A1. Za tímto symbolem následuje (7) – klasifikace čistého přelezení. Takže, podle výše citovaného prohlášení by Rorejsi měli být klasifikováni jako VI, A0 nebo A1, (7). Dalším příkladem je klasický prvovýstup horní polovinou Hlavní stěny Macochy, F. Plšek, F. Vlk, 1944, klasifikace VI. V průvodci Skýpala, Wolf (2010) je degradován na IV A1. A přitom, v souladu s výše uvedenou citací, by tento dodnes oblíbený výstup měl být uváděn jako VI, A1, 4 (7+).  Jak by konsistentní klasifikace měla vypadat ukazuje následující tabulka (jména cest a autorů jsou fiktivní):



Podle uvedené citace se skoby nemají ani vytloukat, ani přidávat. Jak se to slučuje s realitou?  Na příklad Hřebenáč, Východní stěna, A. Flek, S. Plch, 1942, autorská klasifikace V; v průvodci Jarolím, Pipal, Weisser IV, A0 (6-); a v průvodci Skýpala, Wolf (2010) V A0, 6. To jsou velké rozdíly. Všechny původní skoby zmizely. Jsou nahraženy nýty, které však nejsou na místě původních skob. František Plšek (Plšek, Krejsa, 2004, str. 50) se zmiňuje o spodní části Hlavní stěny Macochy, specificky o traverzu nad Erichovou jeskyní: “Na adresu dnešních ‘hrdinů’ si troufám říct, že jsou to pěkní poserové! Během prvovýstupu z Erichovy sluje (tím míní jeskyňku nad Erichovou jeskyní, dnes zvanou Plškovo okno, a mírně sestupný traverz nad klenbou Erichovy j. – pozn. aut.) až nad spáru pod převisem jsme nezatloukli jedinou skobu – jednalo se o naprosto čisté lezení. Dneska je jen v samotném traverzu pět nyplů.  Ať se na mě chlapci nezlobí, ale prvovýstup by se měl ctít a respektovat. Už by se do něj nemělo nic přidávat. To pak není dvakrát fér!” Zde se Plšek zřejmě dopustil omylu.  Podle lezeckého znalce Macochy Pavla Weissera je traverz nad Erichovou jeskyní ve stejném stavu jak jej zanechali prvovýstupci. Plšek zřejmě hovoří o traverzu v horní polovině stěny, kde byly staré skoby prvovýstupců nahrazeny borháky. 

Lednová neděle na Stránské


Pietní vzpomínka pod Ledovým koutkem

k uctění Jiřího Šerpy Růžičky

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II

Venku vládne jarní počasí a zde na Pok-bloku historie, takže nás čeká pokračování textu "Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu". Musím přiznat, že zejména kapitola pojednávající o současnosti se rodila obtížněji než ostatní a určitě by podle mého názoru mohla být obsáhlejší. Avšak byli jsme limitováni rozsahem a navíc, současnost si musí vzít pod drobnohled budoucí badatelé. Při zpětném pohledu by mohlo být asi navíc zmíněno působení známých pískovcových es, která v Brně lezla  během vojenské služby, podrobněji mohl být popsán vznik sportovního lezení a tréninku (viz rozhovor s Drobkem), popř. i závody a přebory pořádané na skalách či Mejkap či technické lezení v Macoše. Je fakt, že pokud by se vše detailně rozepsalo, doplnilo obsáhlou fotodokumentací a výběrem rozhovorů s krasovými legendami, tak by z toho nějaká menší publikace být mohla, ale to je zatím hudba budoucnosti. Pokud máte pocit, že jsme někoho či něco opomenuli, uveďte to prosím do komentářů. Součástí originálního textu je také kapitola "Poznámky ke klasifikaci a přeskobovávání", kterou uvedu samostatně v dalším příspěvku. Anglické summary celého textu zde uveřejňovat nebudu. Oproti originálu jsem zde přidal také několik fotografií a velice mírně upravil některé pasáže. Takže vzhůru na to: 
  

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II
Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný


Období 1960-1980   

   Léta 1960-1980 se vyznačují umocněním trendů z válečného a poválečného období.  Mění se sociální složení lezecké obce, mění se lezecké styly, do oběhu se dostává nový horolezecký materiál a lezecké “technologie” a mění se filozofie horolezectví. Horolezectví, dříve výběrová aktivita, přechází v masový sport. Definitivně přestává být doménou akademiků (lidí s vysokoškolským vzděláním). A také mužskou doménou – přibývá aktivně lezoucích žen. Zvyšuje se skutečná, morální a technická obtížnost výstupů, ale lezci záměrně snižují klasifikaci – nikdo nechce dát svému prvovýstupu stupeň obtížnosti VI, t.j. “na hranici lidských možností” (tak je definován v klasické Welzenbachově stupnici, v níž stupeň I je nejlehčí a stupeň VI nejtěžší). Přitom některé cesty – např. spáry ve stěně Lidomorny (Hladomorny)  pod zříceninou hradu Holštejna – jsou co do obtížnosti srovnatelné s pískovcovými výstupy klasifikace VII -VIIb - např. viz obr 9. 
Obr.9. - Výstup na Lidomornu u Holštejna, cesta zvaná Cedule  (7+ UIAA, 1965, Pípal, Šlechta, Bajer)

   Dalším trendem je snižování  počtu umělých postupových a jistících prostředků, konkrétně skob a nýtů. Stále méně se používá umělých stupů (smyček a lezeckých žebříčků). Častější jsou aplikace “nenásilných” prostředků – jistících smyček (uzlů), vklíněnců (chokestones) a excentrů. Navzdor tomuto trendu v 60. a 70. letech vznikla řada  technických, skobových a nýtových cest – např.  výstupy v klenbě Macochy a Zrcadlo na Býčí skále. Co se materiálu týče, na trhu, včetně černého, jsou k mání poměrně kvalitní silonová lana čsl. výroby a další lezecká výzbroj a výstroj (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Jak vzpomíná Jiří Švehla-Yetti z bývalého HO Spoj Brno a HO Jiskra Medlánky, v 50. a 60. letech se na skalách lezlo ve stejné výstroji jako v horách.  Její klíčovou součástí byly golfky, štulpny a pohorky.  Teprve koncem 60. let a v 70.  letech se začali lezci přezouvat do tenisek resp. tzv. lezeček.    

   Zde je nutné připomenout významný sociální aspekt. Lezectví stejně tak jako jeskyňářství jsou “únikovými” aktivitami, podobně jako turistika, vodáctví, lyžování na běžkách a v neposlední řadě i trampování. Činností, nad kterou tehdejší vládní komunistická garnitura měla jen minimální kontrolu. Nešlo o odboj, ale o postoj – co lezec to antikomunista i když, jak známo, každé pravidlo má výjímky. Dlouhý by byl výčet konfliktů, do kterých se lezci a jeskyňáři dostávali s komunistickým vedením obcí a orgány “veřejné bezpečnosti”. 

   Do období 1960-1980 plynule přecházejí lezci z poválečných let – I. Bajer, R. Hýsek, R. Fadrný a M. Pavelka – ale také příslušníci starší generace – F. Plšek.  V 60. a 70. létech dochází k přílivu mladších lezců: Jiří Beneš-Mauglí, Lenka Benešová-Žížala, Miloš Beníšek-Šolim, Zdena Bělehradová-Kolpík, Antonín “Tonda” Both, Pavel Fadrný-Karolko, Pavel Glozar, V. A. Gregor-Celofán, Ivan Heimerle-Učeň či Habásko, Hugo Havel, Jaroslav Jančík-Hóba, Vladimír Kalovský, Pavel Koubek-Kuba, Zdeněk Kovář-Kuře, Vladimír Krejčí-Chobotnica, Jan Krch-Drobek, Pavel Milán-Palec, Vladimír Pipal-Fery či Fernandel, Jan Přikryl-Kouřil, Jiří Putna, Jiří Růžička-Šerpa, Miroslav Rychlík-Bíba, Josef Sýkora, Milan Štulpa, Jiří Unger nee Zrůst-Pytlík, Jan Zrnéčko-Myšák a další.  Excelují bílovičtí lezci, zejména Jaroslav “Slávek” Drlík, Zdeněk Drlík-Pakosta, Josef Sláma a Vlastimil Šatinský. Do Krasu zajíždějí také pískaři Hana Myslivcová-Hája a Leopold “Polda” Páleníček, dále lezci z Prostějova (jmenovitě Bohumil “Bohoušek” Pacholík), Vysočiny (Petr Bořil-Pete, Pavel Sejrek-Rejsek a Miroslav Schwarz-Trubač), Jeseníků (Bohumil Hajzera-Bob, Antonín Mucha-Špelec a Zbyněk Slavík-Kunerol) a Jizerských hor (Jaroslav Akrman-Mechounek, Jiří Hradil-Kmotr, Helmut Michel, Petr Němec-Prcek, Miroslav Novák-Mech, Jan Studený-Hanýsek a další). 

   K největším výkonům této doby patří výstupy v klenbě Macochy – Pekelném jícnu, jmenovitě Klenba a Elektrický strop. V horní polovině Hlavní stěny Macochy lze jmenovat Noční diagonálu alias Sokolíky, Kolpíkovu cestu, Narovnanou Macochu alias Karolkovu cestu, Vyfikundaci a Superdiretissimu. Na Desateru, skalní kulise nad Pekelným jícnem, vznikly výstupy Patero a Cesta bázlivců. Nové cesty jsou vylezeny také v Pustém žlebu. V cca. 90 m vysokém masívu Zobanů (Beraní roh a Rorejsi, též nazývané Stěny u Punkevních jeskyní) jsou to např. Kouřilka, Noví Rorejsi, Hýskovi Rorejsi, Narovnaní Rorejsi, Nejlepší léta našeho života a četné varianty. Také několik pozoruhodných cest v masívu Majdalény (Cyklamena, Přes nýt, Mzda strachu).  V Suchém žlebu jsou to např. Údolní stěna na Kateřinský prst; Zbojnické Idaho, Schody do nebe a Dešťová na stěnu u Zbojnické jeskyně; Stará Saxifrága, Nová Saxifrága a Zimní cesta na Saxifrágu; Kolpíkova (Feryho) cesta a Bothova spára (Obr. 10) na Henryho stěnu.

 Obr. 10.  Bothova spára na Henryho stěně v Suchém žlebu
(foto S. Kovačič, 2009)
 
   V obou žlebech jsou vyhledávány a lezeny dříve opomíjené, většinou málo atraktivní skalky.  Mezi jinými U Štajgrovky (Nad vodárnou), Emigrantská, Za Koněm, Nad Tunelem (Americká stěna), Naše stěna, Stěna pod Blansekem, U Čertovy branky, stěny Nad Salmovkou, Stokorunová, Sarkofág, (Čertova) Okna a U žida v Pustém žlebu; a Sluneční a Měsíční stěnky, Evka, Malý pes a Za zrcadlem v Suchém žlebu. Nové cesty jsou také vylezeny na sloupských skalách. Na Indii Čína a Dešťová spára (hrana). Na Evropu Habeš, Zdenina cesta a Jednoskobová. Dále několik cest na stěnu Nad Poustevnou a  Via Kučera, Jelenova cesta a Cesta ponorných vod (Obr. 11) ve Starých skalách. Řada výstupů na Hřebenáč včetně Vzkříšení, Kámen a prach, Brekův nářek, Papala lulu, Gravitační, Celofánův (Taťkův) odkaz, Cesta z vody, Duralový kout, Cesta mladých Italů, Cesta ke křížku, Šufánek a Varianta na Cimu. Na Býčí skále vzniklo Zrcadlo, Pedrův smrk a Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha, obr. 12). Na Krkavčí skále Yosemitská a Superdiretissima. Na Modrém rysu Žlutý petrklíč, Nový rys, Narovnaná Riviéra a Červený rys.

 Obr. 11.  Cesta ponorných vod, Staré skály, Sloup
(foto P. Pokorný, 2011)

 Obr. 12.  Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha) na Býčí skále
(foto Š. Pecková,  2011)
 
   V r. 1961 brněnští lezci “objevují” do té doby horolezecky neznámé či spíše nenavštěvované skalní stěny v okolí Holštejna. Termín “brněnští lezci” je v tomto případě generalizující. Ve skutečnosti se jedná o jeskyňáře Speleologického klubu v Brně, specificky členy Speleologické skupiny pro výzkum Plániv – SSPVP: Vladimír Pipal-Fery, Jiří Rybák, Jan Vít-Fousál, Vladimír Zůbek-Rum a další. V. Pipal se záhy stává dominantní postavou lezectví nejen na Holštejně, ale v celém Moravském krasu. Holštejn je první skalní oblastí  v Mor. krasu, kde byly použity vklíněnce – přitesané kameny a dřevěné klíny vložené a zaklíněné do spár – specielně na Lidomorně (Noční spára a Varianta na Noční spáru, obr. 13).  

 Obr. 13.  Spáry na Lidomorně – Noční spára a Varianta na Noční spáru (foto POK-    BLOK, 2011)
 
   Z jeskynních projektů tohoto období připomínáme průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále Horolezeckou skupinou Býčí skála (V. A. Gregor a kol.) v letech  1970-1972 (Gregor, 1972; Gregor, 2011a, b). Na tento průzkum navázal průzkum komínů v jeskyních Rudického propadání a potažmo objev téměř 400 m dlouhé Velikonoční jeskyně (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a, b; Hypr, 1976). V letech 1969-1974 proběhl průzkum stěn a jeskyní ve stěnách propasti Macocha.  Realizovala jej Výzkumná skupina Macocha pod vedením V. A. Gregora a v r. 1969 také Františka Kaly (Kala, 1969; Gregor, 1974b, 2011c). V rámci této akce bylo vylezeno, kompletně nebo částečně (části stěny a slanění pod “vrcholem”), jedenáct výstupů v SV Přítokové stěně a tři výstupy v JV stěně (obr. 14-17). Přítoková stěna, porostlá bujnou a chráněnou vegetací, není otevřena lezeckému sportu. Do tohoto období také spadá průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni. Pod vedením V. Pipala jej realizovali J. Beneš, Josef Doubrava, Jan Hanáček, Zdeněk Svoboda a Miloš Zavřel pro tehdejší Geografický ústav ČSAV.

 Obr. 14.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Macošská plotna (foto F. Kala)

Obr. 15.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Markantní okno (foto F. Kala)

 Obr. 16.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - slanění z Markantního okna (foto J. Hrušák)

Obr. 17.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 -výstup nad Horní jezírko (foto F. Kala)

   V r. 1966 se zrodil HOTEJL, čtvrtletník Horolezeckého Oddílu lovýchovné Jednoty Lokomotiva. Hlavním iniciátorem byl Vladimír Krejčí-Chobotnica. Později, na přelomu 80. a 90. let, se Hotejlu ujal také horolezecký oddíl TJ Vysokohorské sporty Brno – vznikl tak informační bulletin TJ VHS Brno a TJ Lokomotiva Brno. Dvacet dva let existence  tohoto časopisu je spjato, vedle V. Krejčího, se jmény J. Borkovec, J. Krch, D. Matyášová, P. Přerost, J. Růžička, V. Sitta a M. Skopalová. Hotejl byl po r. 1989 transformován v dvouměsíční periodikum Montana. 

 Jedno z prvních čísel Hotejlu

    V r. 1978 lezec Petr Bednařík obhájil diplomovou práci “Historie lezení v Moravském krasu” na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně, katedře teorie tělesné výchovy. Práce je v postatě seznamem výstupů s nákresy stěn. Uvádí celkem 436 cest na 81 skalních útvarech v devíti skalních oblastech. Závěrečnou kapitolou tohoto období je nepublikovaný, třídílný průvodce V. Pipala a kol. (1980?, samizdat, malý počet kopií). Průvodce předkládá popisy i klasifikaci jednotlivých výstupů. 

Období 1980 po současnost – moderní doba

   Na skalní scéně jsou stále aktivní lezci z předcházejícího období včetně I. Bajera, J. Beneše, R. Hýska, J. Krcha, V. Pipala a J. Šustra. Druhá polovina 70. let a začátek 80. let bezesporu patří lezecké “hvězdě” Jiřímu Benešovi-Mauglímu (zahynul v červenci r. 1983 na Kavkazu-Schelda). Mnohé Mauglího cesty jsou pověstné obtížností, dlouhými volnými úseky, odvážným jištěním a zvláštní poetikou rozlámané skály a logické výstupové linie.  Některé z jeho výstupů mají doposud pouze několik opakovaných přelezení, např. Kocovina v masívu Koně-Policejní, Aleluja v masívu Zobanů a některé cesty v Macoše. Lezení Mauglího cest je i v dnešní době hi-tech jistících prostředků a vybavení stále seriozní záležitostí. 
 
   Období po r. 1980 obsahuje významný mezník. Jsou jím listopadové události r. 1989, tzv. “Sametová revoluce”. Následující otevření hranic zpřístupňuje českým a slovenským lezcům do té doby jen těžko dostupný vnější svět. Zkušenosti nabyté v zahraničí jsou rychle uplatňovány na domácích skalách včetně Mor. krasu. Do oběhu přichází nový, zahraniční materiál a také nové tréninkové dimenze včetně umělých stěn.     

   Létům 1985-2000+ dominuje zejména Pavel Weisser. Člověk, který podle vyjádření svých kolegů pozdvihnul české lezectví na evropskou úroveň. Objevují se další noví lezci včetně Petra Dumpíka, Dušana Janáka-Stoupy, Richarda Jurečky, Zdeňka Konečného-Janzena, Pavla Kořána-Póla, Tomáše Mrázka, J. Nešpora, Adama Ondry, Tomáše Pilky-Sviště, Ivoše Straky, Jiřího Svozila Jr.-Bulhara a Vladimíra Wolfa-Vlka. Jméno posledně uvedeného lezce je těsně spjato s přejišťováním lezeckých výstupů. Je také znám jako spoluautor dvou moderních lezeckých průvodců. Mezi pamětihodné výkony lze zařadit zdolání horní poloviny Hlavní stěny Macochy Normální (Plškovou) cestou 21. července 2010 slepým horolezecem Janem Říhou, jako prostředním mezi Janem Bednaříkem a Pavlem Weisserem.  

   Rychle se zvyšuje presence lezoucích žen – skály jsou přímo ověšeny krasavicemi na laně a karabinami u pasu (vide fotografie in Skýpala, Wolf, 2010; také Kovačič, Mrnuštík, Pokorný, 2009).  Za všechny lze jmenovat Věru Kostruhovou, Kristýnu Ondrovou, Ditu Tichou či Šárku Patermannovou.    

Lezkyně v horní polovině Hlavní stěny Macochy (foto S. Kovačič, 2009)

   Vcelku lineární trendy minulých období dostávají exponenciální charakter. Společný jmenovatel: příliš mnoho rukou a nohou a každá chce zanechat stopu. V 60. letech bylo v celém tehdejším Československu, t.j. v Čechách, na Moravě a na Slovensku, včetně pískovcových skal a Vysokých Tater, méně než 1400 horolezců. V roce 2008 měl jen samotný Český horolezecký svaz na 10,000 členů, organizovaných v 500 oddílech (!). Skály však nelze expandovat. Vznikají tudíž varianty na varianty variant; mnoho nových výstupů je vtěsnáno mezi existující cesty a často mají společné úseky nebo se křižují.  Jsou lezeny dříve opomíjené lámavé stěny a stěny porostlé vegetací. Spolupříčinou této situace je fakt, že Moravský kras je chráněnou krajinnou oblastí s řadou přírodních rezervací. V rámci zpřísňování pravidel pro drobné uživatele (např. turisté, jeskyňáři, horolezci) dochází k omezení pohybu a výluce (uzavření) četných skal. To zvyšuje akumulaci cest a frekvenci přelezů na otevřených (povolených) skalách a následovně vede k jejich “olezení” – ohlazení chytů a stupů – na nejpopulárnějších cestách.  

   Co se filozofie týče, spirituální formy interakce člověka se skálou a potažmo přírodou jsou  pozvolna redukovány na bazální fyzickou aktivitu – ze skal se stává tělocvična v přírodě (vide Gregor, Pokorný 2011; také Havelka, Pokorný 2011). Některé skály se stávají skutečným cvičištěm, sportovními sektory, jakousi projekcí umělých stěn ve sportovních halách do přírody. Typickým příkladem jsou sloupské a holštejnské skály.  Podobná sportoviště vznikají ve stěně Zobanů (Beranní roh a Rorejsi, nad vchodem do Zazděné jeskyně) a pod klenbou Býčí skály (vide Skýpala, Wolf, 2010, str. 126, 176 a 177). Většina cest v těchto sektorech nevede na vrchol skály, ale končí někde ve stěně u tzv. “borháku” nebo “řetězu”, od kterého se slaňuje. Dalším populárním cvičištěm jsou dříve jen řídce navštěvované Rudické skály – nízké hřebenáče a stěnky v rudických Kolíbkách a skalní útvary v těsném okolí Rudického propadání. Podobně jako na výše zmíněných lokalitách, i zde jsou výstupy nahuštěny tou měrou, že terénu neznalý lezec může nevědomky přelézat z cesty do cesty nebo lézt dvě cesty současně.  U některých výstupů jsou  zmíněny chyty, stupy a jistící body, které není “legální” používat.  
        
   V popisu cest se stále častěji objevuje termín “boulder”. Slovo přejaté z angličtiny, boulder v obecném pojetí znamená “any large rock worn smooth and round by weather and water”. Geologická definice je delší a preciznější. V lidové češtině jde o “oblý balvan”. Bouldering, tedy “balvanování”, lezení po balvanech, je mladou a populární lezeckou disciplínou. Bouldery se lezou bez lana a jakéhokoliv jištění; pouze v místě předpokládaného dopadu bývá na zemi rozložena matrace, tzv. bouldermatka. V Mor. krasu typické bouldery nejsou. Pouze v dolních částech některých skal, zejména ve Sloupu a na Holštejně, vznikají atypické, extrémě obtížné bouldery zejména od A. Ondry a T. Pilky. V popisech klasických skalních výstupů má tento termín zcela jiný význam: označuje těžké místo, které lze většinou překonat jen určitou sekvencí kroků. 

   V lezení se objevuje nový jistící prostředek, tzv. borhák (z anglického bore-vrtati, vrtaná díra).  Jedná se o fixní jištění nahrazující nýty. Borhák je očko s dříkem v jednom kuse. Je zhotoven z nerezové oceli Ø 10-12 mm. Usazuje se do otvorů vyvrtaných elektrickou vrtačkou a tmelí se speciálním lepidlem. Mění se také způsob jištění. Klasické jištění přes rameno nahrazují speciální jistící pomůcky včetně tzv. osmy a novějších “blokantů”. V lezení se často používá “magnesia” – MgO, bílého prášku na ruce, který snižuje opocení a takto zvyšuje tření. 

  Populárním se stává “čisté” lezení včetně “čistých” přelezů starších cest. Tento styl, uvedený do moravského lezectví J. Krchem-Drobkem ze zahraničí a rozvíjený zejména Z. Konečným, T. Pilkou, I. Strakou, J. Šustrem a P. Weisserem se nazývá RP (Rot Punkt) a v současnosti je uznáván jako jediný sportovně hodnotný výkon. Jištění (skoby, nýty, borháky, smyčky etc.) se používá pouze k zajištění, nikoliv k postupu. Lezec se snaží vylézt cestu pouze po přírodních chytech a stupech. Mnohé starší cesty jsou přejištěny nýty a borháky, často bez ohledu na originální, autorské skobování. Starší cesty, klasifikované ve Welzenbachově stupnici jako V-VI a VI jsou degradovány na stupeň V popř. nižší, s technickým suffixem A0-A3.  Je zavedena nová, tzv. “volná” klasifikace podle standardů International Mountaineering and Climbing Federation (UIAA). Některé nové cesty překonávají do r. 1989 “magickou” obtížnost 9+/10- UIAA.  Jako příklad těchto těžkých cest lze jmenovat Pochybnou pověst, Muže s dítětem v očích, Apendix a Bangladéš ve Sloupu, Čarodějova učně a Zákaz vstupu do Epita na Vaňousových dírách na Holštejně, Tlustí chlapci nelétají na Henryho stěně či Provokaci u Rudice. Pod všemi těmito cestami je podepsán T. Pilka. 

 Rudické skály, cesta zvaná Provokace (foto POK-BLOK, 2011)

 Koncentrace těžkých cest činí z Mor. krasu chrám skalního lezení. V současnosti se zde nacházejí nejtěžší cesty v České republice, např. Perla východu na holštejnské Lidomorně, Echolokace na Býčí skále a Tanec kuřátek na stěně u jeskyně Jáchymka.  Obtížnost cest posouvá vzhůru zejména “eso” českého a evropského skalního lezectví Adam Ondra, který od roku 2004 „objevuje“ a přelézá nejtěžší linie krasových skal. Dne 7. září 2011 Ondra vylezl cestu Perlorodka, klasifikace 11+, na Lidomorně. Jedná se o variantu na Perlu východu a zatím nejtěžší skalní výstup v ČR.   

   Kontraverzně k “čistému” lezení je hodně nových, těžkých prvovýstupů vylezeno zcela nesportovně, s horním jištěním. “Nacvičování” cest shora je běžným jevem.  V mnohých prvocestách jsou nejprve zavrtány nýty a borháky shora, ze slanění. Teprve potom se lezci snaží lézt zdola a dosáhnout jednotlivých jistících bodů. V některých cestách došlo dokonce k vysekávání umělých chytů (rudické, sloupské a holštejnské skály).  Nevylezené cesty jsou nazývány “projekty” a objevují se i v průvodcích.  Jde o eticky problematický přístup – v průvodcích by měly být uváděny pouze vylezené, dokončené cesty.  

       V letech 1988-2010 bylo vypublikováno několik horolezeckých průvodců věnovaných Moravskému krasu resp. zahrnujících toto území: Doležal et al. (1988), Jarolím, Pipal, Weisser (1988, 1989, 1990), Lienerth, Weisser (1998) a Skýpala, Wolf (2002, 2010).  Tyto průvodce či spíše seznamy cest, doprovázené schematickými vyobrazeními, dokumentují dramatický nárůst počtu lezců a počtu a obtížnosti cest. Obrázek 18 ukazuje situaci výstupů na Krkavčí skále podle Jarolíma, Pipala a Weissera (1990), pro srovnání s obr. 2 a 8

 Obr. 18.  Krkavčí skála v průvodci Jarolíma, Pipala a Weissera z r. 1990
 
Nárůst počtu výstupů dle jednotlivých průvodců na Krkavčí skále, Býčí skále a Modrém rysu (Riviéře) ukazuje následující tabulka (údaje z r. 2010 zahrnují i tzv. “projekty”): 

Průvodce
Krkavčí skála
Býčí skála
Modrý rys (Riviéra)
Czerny, Krammer a Wagner (1938)
11 cest
2 cesty
5 cest
Sitař (1960)
24 cest
8 cest
7 cest
Jarolím, Pípal a Weisser (1990)
49 cest
20 cest
16 cest
Skýpala a Wolf (2010)
71 cest
53 cest
21 cest

      Některé průvodce, např. Jarolím, Pipal, Weisser (3. díl, 1990) uvádějí pod titulem Moravský kras také Stránskou skálu u Brna. Moravský kras je budován prvohorními, devonskými a z nepatrné části spodnokarbonskými vápenci; průměrné stáří tohoto komplexu je cca. 370 Ma (milionů let). Stránská skála je více než 50 m vysokým výchozem druhohorních, jurských vápenců; jejich stáří se pohybuje kolem 156 Ma. Stránská skála nesouvisí s Moravským krasem ani geologicky, ani hydrologicky.  Je zcela samostatnou geografickou jednotkou. 

   Z podzemního, jeskynního lezení lze jmenovat průzkum komínů v Býčí skále, v Předsíni a hlavně v prostorách objevených v letech 1982-1989, v Prolomené a Proplavané skále.  Průzkum komínů pokračuje také v Barové jeskyni a v jeskyních v Rudickém propadání.  Mezi nejzajímavější výsledky v Propadání patří dokončení výstupu Komínem nad Kašnou a jeho otevření na povrch – dnes 153 m hluboká Rudická propast. Dále výstup komínem v Rudickém dómu do výšky 160 m. Tento komín komunikuje s ponorem na Tumperku v obci Rudice; eventuální propojení komínu s ponorem by mohlo představovat asi 200 m hlubokou “suchou” propast, nejhlubší v Moravském krasu a v České republice (Šebela, 2011). Lezci Marek Audy, Sebo Kovačič, Radek Nejezchleb, Petr Němec, Petr Polák, Jan Sirotek a další pokračují v průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni.  Význačného úspěchu bylo dosaženo v komínu nad Dómem U ozvěny. Tam byl objeven rozsáhlý úsek horního patra s unikátní krápníkovou výzdobou – tzv. Alabastr (Motyčka et al., 2000). Dalším úspěchem je objev vyšších jeskynních pater v komínu nad Katedrálou Moravského krasu v prolongaci Skleněných dómů v Punkevních jeskyních.
 
   Komerce je nejnovější aspekt lezectví a jeskyňářství v Moravském krasu.  Na scéně se objevují podnikaví jedinci, kteří nabízejí  horolezecké a jeskyňářské “kurzy” a různé “adrenalinové zážitky” na skalách a v jeskyních, samozřejmě za podstatný poplatek. Výstup na Hřebenáč za 200-300 Kč nebo prohlídka jeskyní v Rudickém propadání za 1500 Kč za osobu nejsou vzácností. Tato forma komerce a její legální aspekty v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras jsou rozvláčně diskutovány, zejména na jeskyňářských webech.

Poděkování
    Autoři touto cestou děkují všem, kteří informacemi, materiály, opravami, doplňky a konstruktivní kritikou přispěli k této práci, jmenovitě Radomíru Hýskovi-Nejtkovi, Františku Plškovi, Jiřímu G. Švehlovi-Yettimu a Pavlu Weisserovi.

Literatura a prameny

ABSOLON, K., 1970: Moravský kras, díl I.  Academia, Praha.
BURKHARDT, R., 1975: Moravský kras za druhé světové války.  Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, v. 5 (1973), str. 3-14.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973a: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Historicko-vlastivědný kroužek ZK ROH Adast Adamov, v.  39, 24 str., příl.
BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973b: Rudické propadání aBýčí skála – stav průzkumu v červnu 1973. Speleologický věstník, 1973 (2): 19-31.
CZERNY, A., KRAMMER, F., WAGNER, E., 1938: Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn.  Příloha časopisu Bergwart německého  akademického spolku Alpenverein, skupiny Brno.
DOLEŽAL, F. et al., 1988: Cvičné skály na Moravě.  Olympia, Praha.
GREGOR, V. A., 1972: Horolezecká akce v Býčí skále ukončena.  Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1972 (2): 8.
GREGOR, V. (A.). 1974a: Horolezectví v Moravském krasu.  Sborník  Okresního vlastivědného musea v Blansku, roč. 4 (1972), str. 36-43.
GREGOR, V. (A.), 1974b: Pět let výzkumu propasti Macochy.  Práce, Brno, 4. září 1974.   Výsledky podrobného výzkumu Macochy.  Lidová demokracie, Brno, 5. září 1974.  
Pět let výzkumu propasti Macochy.  Brněnský večerník, 6. září 1974.  
Skončil výzkum Macochy.  Rovnost, Brno, 10. září 1974.
GREGOR, V. A., 2011a: Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech  1970-1976.  www.byciskala.cz, 3. dubna 2011.
GREGOR, V. A., 2011b: Moje vzpomínky na Býčí skálu aneb kus býčiskalské historie. 
   www.byciskala.cz, 8. dubna 2010.
GREGOR, V. A., 2011c: Propast Macocha a macošské jeskyně, Moravský kras. 
   Nepublikovaný rukopis.
GREGOR, V. A., PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Historické okénko-lezecký materiál. 
   POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, únor 2011.
GREGOR, V. A., POKORNÝ, P., 2011: Rozhovor s Celofánem.  POK-BLOK,
   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, leden 2011.
HAVEL, H., 2011: Moravský kras, můj osud, 3. část Skály.  Speleo,Česká speleologická společnost, (57): 64-73.
HAVELKA, V., POKORNÝ, P., 2011: Na pokec s Haveláčem.  POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com., Archív blogu, květen 2011.
HYPR, D., 1976: Nové objevy v Rudickém propadání – Velikonoční jeskyně. Československý kras, 27 (1975): 100-104.  
JAROLÍM, P., PIPAL, V., WEISSER, P., 1988, 1989, 1990: Moravský kras, horolezecký
   průvodce.  Díl I (1988), Suchý žleb, Pustý žleb, Údolí Punkvy.  Díl II (1989), Sloup,
   Rudice, Holštejn.  Díl III (1990), Josefovské údolí, Údolí Říčky, Stránská skála.
KALA, F., 1969: Horolezci v Macoše.  Brněnský večerník, 9. října 1969.
KOVAČIČ, S., MRNUŠTÍK, J., POKORNÝ, P., 2009:  Žleby Pustý a Suchý 2010,
   kalendář, soukromé vydání, Brno.
LINERTH, R., WEISSER, P., 1998: Moravský kras, horolezecký průvodce.  Montana, Brno.
MOTYČKA, Z., POLÁK, P., SIROTEK, J., VÍT, J. (editoři), 2000: Amatérská jeskyně. 30 let od objevu největšího jeskynního systému České republiky.  Česká speleologická společnost, Praha, Brno.
MUSIL, F., 1958: Tajemství severovýchodní stěny.  Rovnost, Brno, 8. června 1958.
PANOŠ, V., 1958: Macocha vydává svá tajemství.  Rudé právo, Brno, 26. října 1958.
PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Povídání s Ferym (plus komentáře).  POK-BLOK,
   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, červen 2011.
PLŠEK, F., KREJSA, M., 2004: Po vlastní linii.  Montana, no. 6.
POKORNÝ, P., 2010a: články Historie, Krkavčí skála-historie naposled.  POK-BLOK,
   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, září 2010.
POKORNÝ, P., 2010b: články Býčí skála a Modrý rys, Idaho.  POK-BLOK,  www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, říjen 2010.
POKORNÝ, P., 2011: Vladimír Fery Pipal (s použitím medajlonku od J. Růžičky, z Hotejlu 1988). POKO-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,Archív blogu, červen  2011.
POKORNÝ, P., GREGOR, V. A., 2011: Spárování v Krase (plus komentář; také Celofán
   popsal v komentářích historii Noční spáry).  POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,
   Archív blogu, červenec 2011.
SITAŘ, I., 1960: Horolezecké terény na Moravě.  Státní turistické nakladatelství, Praha.
SKÝPALA, V., WOLF, V., 2002: Moravské skály.  Vydal V. Skýpala, Valašské   Meziříčí.
SKÝPALA, V., WOLF, V., 2010: Moravské skály, horolezecký průvodce.  Vydal V. Skýpala, Valašské Meziříčí.
ŠEBELA, R., 2011: Tumperk – Komín v Rudickém: nové možnosti v Rudickém propadání.  Speleo, č. 57, str. 16-17.