Nikdo není nepotopitelný

Před čtrnácti dny jsme se s Asuem vydali do Holštejna do hospůdky a u piva a kávy zpovídali Zdenála Konečného, jednoho z vůdčích lezců konce 20. století nejen v Krase, člena reprezentace ČR ve skalním lezení a hlavně milovníka Krasu, kde po sobě zanechal přes 90 prvovýstupů, z nichž mnohé patří k tomu nej, co Kras nabízí, od klasifikace 6 až po 10. Janzen leze v Krase pořád a stále pekelně dobře, takže těch prvovýstupů určitě ještě přibude. Tak pojďme na to...

Jak jsi začal s lezením?

V 9. třídě. S kamarádem, který trochu lezl, občas na Stránské a podobně. Na Stránské začínali všichni. To byla docela dobrá škola. No a v prváku na průmyslovce, co čert nechtěl, jsem se dostal do lavice se Štinglem a s ním jsme se šli nalejt do Zbrojovky. Se starýma jsme jezdili do Krasu, jsme se dost báli, lezení není sranda, že. To bylo někdy v osmdesátém roce…

Hned jsi začal dělat prvovýstupy?

Ne, jsme neměli ty ambice hned, napřed jsme se učili co a jak, co s tím lezením dělat. Tenkrát se normálně chytalo skob. To nás ani nenapadlo něco oblézat čistě. Když mě vytáhl ze Zbrojovky Labásko prvně v životě na Krkavčí skálu, tak to je docela vysoká skála, okolo čtyřiceti metrů, a když začínáš, to bys musel být blázen aby ses nebál vejšky. Báli jsme se jak sviňa i na druhým konci lana, to jsme lezli Korzo, pěkná plotna a pak překročíš tu hranu a jseš pod tím převisem najednou… to si pamatuju jako včera kdyby to bylo. Jsem byl tak rozklepanej, že jsem pustil na zem karabinu. A to tenkrát bylo, to byla v přepočtu k výplatě drahá věc. A ještě ke všemu žádné nebyly.

Takže byl někdo, kdo se o vás staral?

Jasně, my jsme byli po delší době nějací mladí, co se tam objevili, takže se o nás docela starali.

Měl jsi nějakého svého guru?

Nevím. Jsme lezli s těma lidma z oddílu. Třeba Olda Krejčí, ten mě potahal po Tatrách, to byl hroznej borec. Dal si 40 kilo na záda a tys mu nestíhal i bez batohu. To je brácha od Evy Bokulové, máti od Adama. Ale nějakej vzor, to ne. Možná Čumpelík, toho jsem docela brzo poznal, protože jezdil do Krasu. Čumpelíka jsem prvně viděl myslím na Rorejsech, nějaká vážná diskuze tam byla. On pak šel na vojnu, to bylo blbý.

Pak už jsme jezdili samostatně, sehnali jsme někde špagát, pár karabin. Staří vlci nás naučili navazovat a občas něco poradili, ale jinak nás v podstatě nechali na volnoběh. Asi cítili, že máme dostatek zodpovědnosti, že se nezabijeme jenom tak. Takže jsme se začali motat po Krasu.

Lezl jsi někdy s Mauglím?

Spolu jsme lezli jen jedinkrát, a to ještě za takových pohnutých okolností. On mě nahnal do Kocoviny. To jsem začínal s lezením, byl rok 1980, 81…nevím přesně. Borci ze Zbrojovky mu říkali: „tady mladého si vem“ a on byl po nějakým úraze a říkal že by to k tomu kruhu dole nevylezl, tam je těžký lezení, tak za 6, musíš odečíst ty roky, tehdy bylo vylezené maximálně sedmičky…takže to nebylo lehké lezení. Vrazil mi do ruky takový zlámaný čoky, jak kdyby je někde našel, elita lezení, rozumíš, to bys dneska hodil do kanálu, a že to tam jde namontovat a abych vylezl po ten vrtanej pískovcový kruh. A hlavně, k němu to není jištěný. Lezeš kolem takové jeskyňky, tam něco namontuješ, na co když se škaredě podíváš, tak to vypadne a od toho je těžkej traverz. Kdyby tam byl nejtek, tak je to v pohodě, ale o tom to je, že tam musíš jít fest na jistotu, neboť padat do těch jeho čoků, to by bylo zlý. No pětkrát šestkrát jsem tam spadl. On jenom blahosklonně pokyvoval hlavou, že tam si to každý musí vymyslet. Nijak se nerozčiloval. Tak jsem dobyl ten kruh a on že půjde tu další délku. A když byl nadlezenej 10 – 15 metrů nad tím štandem, tak šel okolo Drobek a huláká, že za půl hodiny jede autobus. Tak jsme se rozmýšleli, jestli to dolezem. No domluvili jsme se, že slaníme dolů a on říkal, že teď pojede na Kavkaz a až se vrátí, tak to spolu dolezem. Tak jsme slanili důle a on se z toho Kavkazu nikdy nevrátil…A to bylo poprvé a naposledy, co jsem s ním lezl, zrovna Kocovinu, jeho poslední cestu.Tam je v té druhé délce daleko nahoře jedna skoba, aby tě to vedlo. Pak jsem to kdysi ještě lezl a normálně jsme z toho utekli. Se nehodlám zabít.

Kam jste nejčastěji jezdili?

Povolený bylo všechno. Ale hlavně klasika – Sloup, Býčí skála, Rorejsi. Holštejn byl vyhlášenej tím, že tam je lehká cesta těžká, tam se šlo jednou do roka.

Jakou máš oblíbenou oblast v Krase?

Sloup, protože tam je hospoda přímo ve skalách. Hodně jsem prostě jezdil do Sloupu, ani nevím proč. Končil tam autobus, vylezl jsi z něj a byl jsi hned u skal… člověk je línej.

Jak se stalo, že jsi zůstal skalním lezcem a nešel jsi do hor, jak bylo tenkrát typické?

To byl boj, dlouholetý boj. To vy si vůbec neuvědomujete, že tenkrát v tom osmdesátém roce skalky nikoho nezajímaly. To se bralo jako cvičný skály, chytnout se skoby bylo normální, prostě jakýmkoliv způsobem se dostat nahoru. To se tak vyprofilovalo samo od sebe, že nás to vplné lezení bavilo. Obrovskou zásluhu na tom má Honza Krch - Drobek, on byl tenkrát nějakej šéftrenér horolezeckého svazu, prostě nějakej vysokej funkcionář a snažil se sem zavést ty nové trendy. Začalo se vykládat, že někde v Americe se ti borci nechytají těch háků. A Krch začal, že by se to tady mohlo zkusit taky. Třeba taková Východní na Hřebenáč byla vylezená volně někdy v roce 1983 a to byla veliká věc. To bylo odjakživa tak oklouzaný, jak se všichni pověsili do těch skob a jezdili tam těma nohama, to bylo v prdeli odjakživa. To byl velkej problém. A pak Silum, místňák ze Sloupa, jednou došel, že to vylezli volně.

A to vás vyhecovalo k tomu, že jste to taky zkoušeli?

Jasně. V podstatě na základě toho, že jsme měli oporu v nějakém starším člověku, v tom Drobkovi, který se to snažil prosazovat, tak ostatní byli ochotni akceptovat, že tedy nejen ty hory, ale že by i ty skalky mohly být samostatná disciplína. To se někdy v roce 1985 řeklo, že se leze po vysokejch horách a leze po skalkách.

Ty ses dostal až do repre. Jak to probíhalo?

Potřebovals mít něco vylezeného v letních horách, abys dostal nějaký ten výkonnostní stupeň. Takže jsme ty Tatry nějak absolvovali, to byl strašnej opruz teda. A pak mě starší ze Zbrojovky dali do nějakého krajského družstva, psaly se výstupy, každej rok se to odevzdávalo oficielně, a na základě toho jednoho krásného dne řekli, neboť jsem i v Ádru i jinde vylezl nějaké těžký věci, tak že teda nějaká ta reprezentace a hlavně šance dostat se ven. To musím teda poděkovat Drobkovi, kterej se za mě zasadil, protože ty zájezdy, to bylo všechno pražská klika. Tam se dostat byla protekce. První zájezd do Verdonu a Buoux, to oni dělali všelijaký obstrukce. Tam byl ještě myslím Tomáš Čada, Svišť, Franta Čepelka, a další. A ti už jednoznačně lezli hlavně po skalách, už to nebyla příprava na velehory.

A co jste tak lezli v zahraničí na skalkách?

No tak těch 7c, 7c+ jsme tam okolo toho 86 roku vylezli, co si tak pamatuju, to bylo dobrý.

A trénovali jste nějak?

Trénovalo se odjakživa. Jsme si dělali prdel, že to je nesportovní, že to strašně pomáhá. Strašně moc mi dala Stránská skála. Taška letěla do kouta, sedl jsem na desítku a jel jsem tam. Když málo, tak jsem tam byl jednou týdně, ale i čtyřikrát. Bez lana oblízat ten převis horem dolem. Čumpelík tam udělal zelenou šipku, takovej bouldřík označenej. Když jsem tam začal, tak jsem měl problém to vůbec přetraverzovat. To mě nasralo, že na něco nemám, tak jsem něco konkrétně posílil, nebo třeba rozsah zlepšil, dostat někam nohu, no a za rok už jsem tu šipku vylezl 15 krát po sobě na vytrvalost a pak mě to přestalo bavit. V tomhle ta Stránská měla obrovskej význam. To na umělé stěně, tam ty kroky jsou relativně dlouhý, s tím lezením na skalách to nemá až tak zas co dělat. In natura na té skále, to je něco úplně jiného. Umělá stěna mě nikdy neoslovila.

No a co prvovýstupy. Dle průvodce máš v Krase kolem devadesáti cest…

Fakt? To asi bude pravda…on strašně dlouho nikdo cesty nedělal, všechno bylo volné. My jsme byli generace: já, Honza Štingl, Čumpelík, Petr Brych, Ivoš Straka. Začali jsme lézt volně a to znamená nový možnosti.Tenkrát byly udělaný cesty, kde byla trhlina a kde se daly dát skoby. Tak se to vyskobovalo, když byly čtyři lehký kroky, tak se to lezlo volně a šlo se zas do skoby. Když jsme začínali, tak jsi byl schopný vylézt Argentinu bez chytání skob, to nikoho ani nenapadlo. Proč by to dělal, když tam jsou ty háky natlučený. Pak ti to najednou přišlo lehký a možnosti se otevřely.

Když jsme našli novou stěnu, třeba Nad Holštejnskou jeskyní, tam bylo třeba 50 volných směrů. Tak jsem si vybral jeden. Jeden jediný, třeba nejtěžší. Jako že to vypadá nejtěžší, je to logický. Udělal jsem cestu a zbytek nechám ostatním, ať se ukážou. Vlkův systém, že tam přijdu ve všední den, udělám tam osm rozdělávek s tkaničkama…proč jako? Na každej kvak, na každou telefónní budku hodit dva borháky a slaňák, to je votřesný. Já chci vyžrat ten nejhezčí směr, odspodu, nějak to zajistím a uvidím, jak se s tím ti druzí vyrovnají. To nám říkal kdysi Hinšl z oddílu, když jsme lezli v Macoše a dali jsme první čistý přelez Normálky, přes ten křížek, na OS, to bylo hodně těžký na tu dobu. Tak jsme u toho dělali takovej povyk s Robinem Svobodou a Hinšl nám říká: „kluci, lezete pěkně, ale todlencto okolo…dělám to proto, že z toho mám ten správnej plezír, že mě to baví, a nemusím u toho hulákat, dobrý zboží se chválí samo.“ Dneska je to jinak, v tom marketingu se každá dobrá kokotina prodá, když je dobře okecená. Ale v lezení to myslím pořád platí, nemůže ti dlouhodobě procházet něco, co je naprosto špatně. Historie tě pak má za pitomce. Pokud to děláš pro uznání, a takoví lidi jsou a budou, tak toho uznání se ti dostane tehdy, až o to nestojíš.

Jedinej problém při dělání cest byl, jak zavrtat, samozřejmě z háčku. Mohlo se sice cokoliv, ale aby byla cesta nějakým způsobem uznaná, tak začnu dole a skončím nahoře. Je to hra, že to nejde jinak, není důvod tam jinak lézt. A najednou jsi viděl tolik nevylezenejch věcí. Ani nevím, kde jsem udělal první cestu. On to byl problém dělat cesty. To nebylo jak dneska za 5 minut, tos dal dva nýty a celej den v tahu. A někdo tě u toho musel ještě jistit. Mladej Bajer s náma jezdil, to byl dobrej jistič. Byl trpělivej, a byl ochotnej to za tebou vylézt, což se oceňuje. On věděl, že nesmí zkazit srandu a jakýmkoliv způsobem se dostal za tebou. Neroztrhl tu kontinuitu.

Podle průvodce je to Debiliho na Rorejsech (6+)

Jo to jsme tam asi s Robinem Svobodou něco omylem vylezli, ale to nebylo cílený, taková varianta. My jsme chodili taková partyja, Honza Kříž, Peťa Vitouch s kytarou, to byl důvod tam zůstat přes noc. To se ještě mohlo zůstavat v jeskyních, jsme si udělali oheň v Loupežnické, přišel ochranář, ať nám hlavně nepřeskočí oheň do lesa. Dneska by na tebe pozvali jednotku zvláštního nasazení.

Jakého prvovýstupu v Krase si nejvíce vážíš?

Květů zla, ty jsou fakt krásný (pozn.: klas. 6, Sloup)

Nemyslíš si, že takové to dělání cest všude na každý brdek je svým způsobem neúcta?

To je veliký etický problém, to se řešilo už v 80. letech, kdy borci říkali, že ve Sloupu už nejde udělat žádná cesta. Tam bylo 5 metrů mezi cestama. Dneska, pokud je tam volnej decimetr, dá se tam udělat cesta. To říkal Šentík s Novákem, když jsme jim řekli, že jsme udělali novou cestu na Hřebenáč: „jste našli volnej decimetr, hoši?“. Je to etická otázka, ono i když je to natlačený mezi cestama, tak to může mít svý chyty, nemáš důvod se chytat jinde. Má to problém, že musíš znát ty cesty okolo a pak ti to logicky zapadne do sebe. Problém v Krase byl a je, že nebyly žádný pravidla, kdekoliv se dalo navrtat, no a dopadlo to tak, že je už stopstav dělání cest. To je takové ode zdi ke zdi. To je problém, že se nedokázalo prezentovat ven, jak se dělá cesta a za jakých pravidel. Před tím balíkem let ty cesty mohl dělat každej, nic nebylo zakázaný, ale nikdo je nedělal. Bylo to náročný, nemohlo se to ani prohlídnout seshora, musel jsi nalézt přirozenou linii, přemýšlet nad ní, zkoušet to odspoda. Začít dole a skončit nahoře, byly jasný pravidla. A to spoustu lidí neumí. Někteří to chápali tak, že je to strašlivej opruz, sednout si do háčku a něco vrtat. I já jsem to tak svého času vnímal, ale pak jsem pochopil jednu drobnou věc - dělání cesty odspodu eliminuje to, že to uděláš blbě a eliminuje to, že se do toho nasáčkuje někdo, kdo na to nemá. Jakmile si hodíš lano shora, tak na to má každej. Každej ocas všechno nakonec vyleze. A dopadá to tak, že se třeba nýt nedá cvakat, jako třeba v Letecké havárce. Kdybys tam došel na prvním konci, tak tam v životě ten nýt nedáš. Když se dají jasné pravidla, tak tím se eliminuje to, že motáci, kteří by seděli doma a šontali nohama, tak se do toho nasáčkujou.

Jak jsi přistupoval k tomu, že se ty pravidla přestala dodržovat?

To vlastně začal Svišť, který čistil shora a dával nýty shora. Pokud si to jen očistíš, dáš si značku, kam nýt, tak je to jedno. Ale pokud s tím chceš vyjebat, že si nacvičíš kroky shora, kroky, který na prvním skoro nevymyslíš, pak uděláš, a dáš to jištění o 2 metry výš, tak to je špatně. A on to začal dělat. Chtěl bych ho vidět, jak Testament leze na prvním konci. Vždyť to je víc nejištěný jak na písku a on nikdy na písku nic nevylezl. Podle mýho má první přelez Petr Brych. My jsme se tam tak napadali, a on díky tomu že je dlouhej, tak ten zved udělal. Pak začal někdo vykládat, že ve Francii se všechno vrtá shora, jenže ve Francii zkurví jednu oblast, tak si nandou druhou, zkurví jich padesát, tak se najde jedenapadesátá. Ale tady toho bohužel už moc není.

Ty jsi lezl i s Pavlem Weisserem, to bylo jaké?

To bylo omylem. Lezl jsem s Robinem Svobodou, to byl strašnej maník…nemá on už to náhodou za sebou? Von emigroval někde do Anglie. On byl tak nezdravě ambiciózní, mě to lezení bavilo, já jsem nepotřeboval žádnou publicitu, žádnou gloriolu, mě bavilo udělat cestu, něco vylézt. Ale on byl šíleně ambiciózní: „musíš mít výstupy v horách, hřeben Tater, když se chceš dostat do repre“ a podobně. Tak jsme šli v létě v dešti hřeben Tater. On to měl naštudovaný, mě to bylo fuk, jsem za ním prostě šel. Ti ujede noha a jseš 300 metrů v dolině a nemůžeš se jistit, to bys šel tejden. Došli jsme skoro do půlky, začali jsme v Belankách, slezli jsme pak na Terynu. Jsem ho přesvědčil, že se na to vyserem, ho to pak strašně žralo. A asi jsme dobře udělali. Mě ty ambice moc nebraly.

No zpátky k tomu Weisserovi:-)

No to jsme jeli s Robinem do Rubldeutschu, tam se teď už moc nejezdí, konkrétně do Rathenu. No a tam jsme se motali jak vítr v bedně, on měl opět pečlivě vytipovaný, co musí vylézt, a teďka mu nějakej hůlka sdělil, že musí vylézt ten Tote Wand, že to je VIIIc (věž Gansscheibe), a že to bude ten další krůček k té reprezentaci. Mě se to strašně líbilo, jsme lezli Talweg na Höllehunda, kilometr smyček potřebuješ, abys to tam provázal. Jsme tam byli tak jako na vejletě, ale proč nezkusit něco těžkého. No a vedle Talwegu je Violette Verschneidung (VIIIa), to lezl Weisser. Vožralej jak nudla, tak lezli ten kout, že z toho nemůžou vypadnout a nebudou se bát.

Violette Verschneidung, foto z www.bergfotografie-martin-richter.de

Jižní stěna Höllehunda, foto z www.homh.cz

No a druhej den jsme se domluvili, že Bert Arnold udělal nějakou novou cestu a musíme udělat první přelez. To bylo IXb. Na takovou bezvýznamnou věž na druhé straně od Höllehunda. A tenkrát bylo vylezený jen jedno IXc. No a to IXb se jmenovalo snad Zirkus, taková hrana baráku, fakt bomba. No a Robin Svoboda došel k závěru, že IXb je moc, že to je marný, a že půjdem na tutáč ten Tote Wand. Mě to nic neříkalo a s tím Weisserem byla sranda, tak jsme šli spolu na ten Zirkus. No a co čert nechtěl, tak my jsme to vylezli. To byl docela dobrej počin. Jsme se střídali ve vedení, těžký věci jsem tam vylezl já, ale to je jedno, střídali jsme se. To byla strašná prdel, to byla fakt hrana baráku, začínalo to ve svahu, takže ty takhle vylezeš po tom svahu, uděláš metr traverz a najednou nakoupíš strašnou výšku…no a prořezávala to taková trhlina, první kruh byl, že ses postavil nohama do té trhliny a musel jsi udělat ještě jeden dva kroky, 8 metrů nad zemí. A nebylo to lehký. Psychicky. Do té trhliny šly dvě smyčky do protitahu, aby se dotahovaly navzájem, možná by nás to chytlo. A dole seděla celá ta smetánka, Standa Šilhán, Vyvadil a tak, spousta borců z Česka, tam se německy moc nemluvilo, seděli a bavili se na náš účet. Jsme vždycky nalezli nohama do té trhliny, postavil ses, koukal jsi dolů na toho jističe jak je malinkej a ty vole ne, to ne, to pude do prdele ta smyčka. Poď to zkusit ty. A tak jsme se vyměnili, a vždycky když slezls důle, tak říkáš, běž to zkusit, ta smyčka by asi vydržela. Takhle jsme se asi pětkrát vystřídali, pak jsem sebral odvahu, blbý kroky přes takový malý chyty, ještě jsem musel korektně zapnout kruh a pak dál na střídačku. Bylo to dlouhý, přes 7 kruhů a bylo to těžký. No a ten Robin přišel strašně nasranej, že on vylezl ten Tote Wand a myslel si, že my tam budem tutově někde zasáčkovaní u třetího kruhu, no a my jsme to vylezli. Určitě to byl první český přelez. Za to bylo nějaký čestný uznání.

Pak jsme ještě šli s Weisserem, jeden či dva dny na to, jako že jsme ti devítkový lezci, někdo nám poradil Raaber Turm, nějaké IXa. On podle popisu vymyslel, že já půjdu stěnu, von že půjde nástup, rajbasy podivný, no a že tam někde nahoře je handriss, nějaká ruční spára a že von je ten spárař. On se tam tak vyjebal, on ten handriss je totiž mělká spára, to byla úplně totálně zjebaná nejištěná stěna, v podstatě nejtěžší místo, na morál jak prase, měl tam takový ty tkaničky od bot uvázaný, uzlíky všude rozvěšený …no bylo to zábavné.

A pak se chachar dostal do Brna a tak jsme tady lezli, více či méně. Vlastně celkem často jsme spolu lezli. Ale častěji jsem lezl třeba s Petrem Brychem. No a co se týká dělání cest, tak když je tam napsané s druhy, tak to je mladej Bajer, Honza Štingl, nebo Silum ze Sloupa.

Docela dobrou cestu s Weisserem jsme lezli ve Wilde Keiseru, byli jsme tam první den, mě to bylo úplně jedno, tak říkám: „Weisser, něco vyber, velká zeď, tak někde budem pochodovat“. No a omylem jsme vlezli do čehosi, kde najednou začly bejt nový nýty a začlo to být i těžký, pak to bylo fest těžký, pak převislý kout na žáby, žáby končily. Do té doby jsem lezl vše na OS. Weisser tam sedl, tak říkal, ať to jdu zkusit, no bylo to tak 8+, ale makačka na bednu. Ve šňůrovým rozporu v převislém koutě, založenou žábu, nohy zvednout nad žábu, postavíš se a je posekáno. V původci jsme se dozvěděli, že to bylo vysoce ceněný 8+ od Kerigena, čistý OS, v té oblasti to byla nejtěžší cesta. Jsme se tím samozřejmě nezapomněli pochlubit, protože tam byli naši konkurenti, Marek Žák a ti kamarádi z Lokálky. Oni šli první den nějakou čtyřku, aby se seznámili s oblastí. My sme to měli naopak, co se budeš seznamovat, se seznámíš až po tom, ne. Prý že jsme nerozvážní. Pak si tam kočena rozbila hubu, jsme neměli pojištění, tak tam zakázali lézt, že si nebudem koledovat o další ostudu. Tak jsme říkali, vidíte, kdybyste se nešli seznamovat na nějakou čtyřku, tak jste mohli mít něco vylezenýho.

No a nějakou nejcennější cestu v Krasu?

Jsem to nikdy nějak nehodnotil. To co se mi líbilo, to pro mě má význam, nějakou duši.

Třeba se mi líbí cesta Saga, na Hamerníkově jeskyni (Pustý Žleb), tam jsem betálně vypadl se skobou, když jsem natloukal nýt, 10 metrů s lanem mezi nohama. Prostě krásná cesta přes převisy a po přirozeném jištění, takovej kout. Plšek mi říkal, že to někdy v 50.roce rozdělávali. Pak ten kout začne být do kopce, tam jsem musel dát jeden nýt a pak se to dolezlo jenom na čokách. Dneska by tam Vlk naprděl osm borháků, já jsem tam nechal několik fixních hodin. Prostě vidíš linii děr v převisu a uděláš tam cestu, ne že vymýšlíš, kde se nějaká cesta vleze.

Co máš rád na Krase, ty už nikam jinak moc nejezdíš?

Jsem nějak neměl čas, všichni si to po roce 89 užívali, že mohli všude ven. Já už jezdil ven dříve, tak mi to už moc neříkalo, takže jsem si objel pár oblastí, který byly dobrý. Já se do Krasu i přestěhoval z Brna, manželka je z Adamova, postavili jsme si chaloupku v Krase a došli jsme k závěru, že se tam i přestěhujem.

Ty jsi měl ošklivý pád na Skalce u Trenčína, pak jsi na nějakou dobu přestal s lezením. Co tě dovedlo zpátky k lezení?

Tak jsem se tady motal po okrese a když jsem přišel do Sloupu, tak mi to začlo být líto.

Ale to byla docela delší doba?

No to bylo 10 let, kdy jsem nedělal nic…no hodně jsem chodil do jeskyní, to je takové druhé dobrodrůžo, kde můžeš na něco přijít. Není to sice o takovým sportu, ale zas se ti může poštěstit, že půjdeš někde, kde nikdo nikdy nebyl.

Co se vlastně stalo u toho Trenčína?

Jsem se nenavázal na lano. Byla zima, navazoval jsem se a někdo na mě promluvil, jsem se s ním zakecal a mikina mi padla přes to navázání. Byla to ženská finálová cesta, že si ji dám na rozlezení, všechno tam bylo navěšený, takže jsem celou dobu nepřišel na to, že nejsem navázaný. Půl metru nad zemí bylo těžký místo, no ale tam sem nespad. Spad jsem, až když jsem si sedl do slaňáku. To mě jistila Weisserová, ta se z toho musela pochcat. Jsem ještě nadlezl slaňák a říkám: „dobrý, jdu dolů“ a hup. Ty vole, to snad vypadlo nějaký jištění…no nevypadlo.

Ovlivnilo tě to nějak do budoucna?

Ne. To byl můj třetí závažnej pád. Jeden byl vyloženě z mé blbosti, kdy jsem si myslel, že jsem nepotopitelnej jak Titanic. Lezl jsem na takové skále v Bystrcu a vyhučel jsem z 10 metrů na zem a betálně si roztrhl koleno. Podruhý to nebylo vážný, ale mohlo to být vážný. Na Rogalu, ve Sloupu. To tenkrát nebylo vylezený volně. Vymyslel jsem ten nástup, to se lezlo zleva přes ty kapsičky, pod prvním nýtem tam byla skoba, pak se vylezlo koutkem, tam byla další skoba, pak ještě jedna a pak byl odlez doprava. Jsem nadlezl tu druhou skobu, a když jsem ji měl někde u kolen, tak jsem si odskočil…no, skoba se vytáhla, ta pod ní se ulomila a já jsem z 10 metrů seděl na zemi. To bylo v neděli večer. A ráno v pondělí jsem šel do školy, bolelo mě to, zašel jsem k doktorovi. On mě posadil na kolečkovou židli, ať se nehýbu, zavoláme sanitku. Podezření na prasklou slezinu, což když ti praskne, tak je za chvilu po tobě. Takže jsem strávil týden ve špitále. Naštěstí to bylo jen otřesený.

Jak bereš lezení?

No dříve jako styl života, ale po tom vážným úraze už mi to tak nepřipadlo. To se z toho jako tak vyléčíš, že je to styl života, když ho nemůžeš provozovat. Vím, že do sta let to dělat nemůžeš a pak jsou ještě jiné věci. Prostě mě to baví. Ono některý filozofický věci pochopíš, aniž bys chtěl. Někdo to třeba dělá pro efekt. A je to na něm vidět, od A do Z. Tenkrát to byl taky dobrý způsob, jak se dostat ze všednosti komunismu. To byl taky jeden z motorů. Bavilo mě to, líbilo se mi to, ale jsou i jiné záliby. A člověk si musí uvědomit, že se vždycky objeví někdo lepší. V tomhle mi pomohlo, že jsem si rozbil hubu. Pochopíš, že nejsi nepotopitelnej jak Titanic a že to není všechno. Jednou jsem vylezl jednu z nejtěžších cest v Srbsku, byl podzim, mlha a někdo mi ve zlém úmyslu poradil nějakou 8+, kolmý lezení a pak plotna. A od té doby si nezavazuju boty. Měl jsem tenkrát nový boty, extrémně malý, dobře se v nich stálo, všechno dobrý, šel jsem na OS a v půlce té cesty jsem nemohl stát. Jsem si potřeboval vyzout boty a sednout jsem si nechtěl, věděl jsem, že bude rajbas, a že by to mohlo jít. Těžký, jemný lezení, kdy musíš precizně stát. Ta stěna tam dělala lehkou vlnu a tam jsem si normálně vyzul paty, pět minut jsem tam přešlapoval, nazul je zpátky a zjistil, že jsem schopný to dolézt i s rozvázanejma botama. A od tý doby si nezavazuju lezačky. A navíc mám blbě srostlej kotník, takže já nesnáším dotaženou botu. Ale v tom Srbsku si všichni mysleli, že jsem to udělal schválně, abych degradoval tu cestu.

Jaký máš názor na klasifikaci v Krase?

On ten Kras je specifický těžký vápno, blbě se na něm stojí, je to oklouzaný, a většinou i lehká cesta je tady těžká. Ukaž mi cestu na Hřebenáč, kterou by vylezl příležitostný lezec.

Ono cesta za 4, kdybys to nejtěžší místo měl lézt pětkrát po sobě, tak je to osmička. Na písku pětku pochoduješ po hodinách a jednou se natáhneš trošku více. Tady každá cesta má jedno extrémně vydrbaný místo. Ale je to dobře, že se ta klasa drží nízko, protože v cizí oblasti pak vylezeš osmičku s prstem v zadku a to je lepší, než kdybys někam přijel a nevylezl pětku. Ta tendence držet to zpátky tady vždycky byla. Pak dojede někdo cizí, kdo na to má a budeš směšnej.

Janzenovi nýtky…to je pojem…kdy uděláš exkurzi do své kovárny?

Mě někde přijdou lepší a esteticky se mě ty boráky nelíbí. Jsou všude a vůbec to pak nevede. Pokud je to jištění bezpečné, tak to vypovídá něco o historii té cesty. My jsme byli z generace, kdy nebylo nic, my jsme museli se starejme vlkama konzultovat, co do té skály dávat. Oni nám nanosili všechno, co zamlada do té skály dávali. Byli tam i nýty, co dával Mauglí…pak jsme se dozvěděli, že to někdo ukradl ve Zbrojovce, kde dělali psací stroje…to byla součástka ze psacího stroje! Tos potkal strašný množství stejnejch plaketek, tak jsi došel k závěru, že to je nějakej origoš, no a pak ses dozvěděl, že to bylo lapnutý ze Zbrojovky a nějak k tomu vysoustružili nějakej dřík.

No došli jsme k závěru, že vrtat tři centimetry a kde je třeba, tak pět a imbusák šroub, který unese pět a půl tuny. A to jsme dělali celý léta. Nic nebylo.

Teď na to kašlu, teď když něco natluču, tak to stejně Vlk vytluče a dá tam borhák, takže je to jedno, co tam dám. Proč bych se rozporoval. Jak jsem dělal na Rorejsech Level 42, 10-/10 to podle mě je, tak tam jsem měl takový svařený oka, co jsem měl do jeskyní, Adam Záděra říkal, co to tam proboha dávám a já říkám, že to je jedno, že to Vlk stejně vymění. Pak jel s Vlkem domů a nějak mu to reprodukoval, Vlk byl nějakej vytočenej..kurva já se na toho Janzena můžu vysrat, až se mu tam někdo zabije, a nechal to tam. Ale jsou dobrý ty jištění. Tam seš vysoko, to tě něco chytne.

Zlepšuješ se stále v lezení?

Ono je zajímavý, že když děláš prvovýstup odspodu, tak jseš schopen udělat těžší cestu, než jakou jsi schopen přelízt. Jinak těžký cesty mě baví a baví mě to pro to něco dělat. Je to na plnej úvazek, 2-3x týdně trénovat, a sobota neděle lézt. Mám svý způsoby tréninku, co mě pomáhají. Když chci něco těžkýho vylézt v sobotu, tak ve čtvrtek odpoledne se potřebuju unavit. Mám to za ty léta vymyšlený. V Adamově jsem měl doma celou posilovnu. Mám doma asi 500 kilo železa. Ale to jen tak ze srandy, na to lezení je svalová hmota zbytečná, musíš posilovat jiným způsobem.

Jsme vždycky chodili lézt ve středu, taková partyja, tak jsem si dal cíl: čtyři cesty. Ve středu odpoledne ve čtyři přijdeš do skal, o sedmi je tma a máš za cíl vylézt 4 devítky, v kuse, to je pak sranda, to je na bednu. Kterou začít, zkoušet to, nezkoušet to, první musíš dát prvním pokusem a pak už ti zbývají jenom tři. Ve druhé spadneš, tak máš malý problém – odpočinout si a jít to znova anebo jít na další? A pak se vrátit? Nejlíp se mi takhle povedlo Moon Light Shadow direkt, Pohled do nikam, Pohled do budoucna, Jelínkova a Cesta ponorných vod během jednoho odpoledne. To sem měl lauf teda. Ale to je dobrej trénink, i psychickej.

A cíle? Když se mi líbí nějaká cesta, tak si ji vylezu.

A v Krase, zkoušíš nové cesty?

Chtěl bych vylézt ještě nějaký desítky. Mě bavilo, že jsem něco vylezl jeden rok a druhej rok na tom začínat. Vždycky jsem nechápal Sviště, kterej to jednou vylezl a už se tam v životě nešel ani podívat. Když někdo něco vyleze, něco těžkýho, tak říkám, že poprvé je to náhoda, podruhé je to obdivuhodná shoda okolností a potřetí jsi to teprve zvládnul. To je sranda samozřejmě. Jsou samozřejmě cesty, které jsem jednou vylezl a jsem rád. Pokud k tomu přistupuješ jako ke cvičné skále, tak si představ, že jsi atlet či gymnasta a máš nějaku senzační sestavu na kruzích a chceš stát na bedně na olympiádě, takže si to doma zkusíš, jednou se ti to povede, a myslíš že tam půjdeš zopakuješ to? Ne, to musíš mít dokonale zvládnuté. V ten moment ten cvik teprve umíš.

Nějakou historku o Vlkovi?

Jak mě jistil teď na podzim na Rorejsech, to znáte? Jsem měl zmrzlý ruce, dolízal jsem ke štandu na Diretce, zapnu ten štand, a říkám si, že to ještě zkusím oblézt, no a spadl jsem, jištění u pasu. A letím metr, dva, tři, čtyři, pět, pak už mě to přišlo dlouhý, pak jsem uviděl to lano a chytl jsem se sám. No a Vlk čučel po zemi, lano bylo tak, že bych ještě dobrech šest metrů letěl. On ani neviděl, co se děje.

A co morál?

Pokud to máš pod kontrolou, máš nalezeno, tak se nebojíš. Já se moc nebojím, ale divím se, že jsem se třeba nebál, když jsem lezl Klekání v Teplicích. To ti byl příběh – jsme tam lezli se Štinglem, Weisserem a dalšíma podobnejma a nikomu se nic pořádnýho nechtělo. No a okolo šel Christian Günter, dvoumetrovej Němec, oni ho pomlouvali, že seká chyty a nic neumí, ale lézt uměl jak sviňa, no a šel okolo a jestli by někdo nešel na Klekání. Debilní otázka, tam hrozí 50 metrů držka. Já mu říkám, že bych teda jako šel. Tak jsme tam šli a pod nástupem jsme začali hodnotit, kdo má lepší lano. On měl takovou chlupatou ludru, která vypadala, že ji přerveš v ruce. Já jsem měl dobrý lano, ale bylo načnutý. Tak jsme ho uřezali, od turistů si půjčili zapalovač, zatavili ho a šli jsme na to. Günter se pokřižoval a že by šel úplně všechno, jenom ne ten vršek. Tak jsem si říkal, že třeba nevyleze k tomu poslednímu kruhu, blbec…a on to dal druhým pokusem. Prvním pokusem to vylezl až ke kruhu, ale chytl se ho. Tak mu říkám, že to ne, to nám neuznají. Skočil důle, a druhým pokusem ho zapnul korektně. Ty vole. No a já dal hned na první pokus ten vršek, ale ne moc v klidu. Jednak on sjel o kruh níž, a lezl jsem já. Ono to je těžký okolo kruhu a pak ještě 2-3 metry je to těžký, takový nic chyty, furt se do toho vážíš, pak je stěnka s takovou vlnkou, jak čtvrka půllitru, a furt jdeš výš a výš, mazal jsem nahoru, pak už kruh nevidíš, ani jističe nevidíš a pak jsem viděl jak na Chrámovkách dole je 10 lidí, pak 20 lidí, pak 30, no jak na rockovým koncertu, všichni leželi na batohách a čekali na krev. Todlecto ale pořád šlo, vždycky vratkej krok a dobrý. Pak jsem koukal do spáry a říkal si, že tam dáš žábu a už to dolezeš. Jsem vystoupal a nemohl jsem tam tu žábu dát, jsem byl na to krátkej. On Hudy je delší, mě chyběly 2 centimetry, abych se tam dobře chytl. Jsem tam stál asi 10 minut. Nechceš dělat nejistej krok. Dospěl jsem k závěru, že musím vzít okraj spáry na tření, vystoupat a pak tam dát druhou ruku. No dopadlo to, ale bylo to odvážný. A navíc, čím seš tam dýl, tím se ty schopnosti udělat to v klidu zmenšují.

A nějaké staré klasiky jste lezli?

Ani moc ne. Jsme tam vždycky přišli s Brychem a Weisserem, Weisser se tam začal motat jak vítr v bedně a povídá, ty vole, tam Čada udělal novou cestu, dem to vylézt. Nebavilo mě mít 1050 průstup něčeho někde nějako spárou.

V Macoše jsi lezl?

Jo, dvakrát jsem lezl Elektrický strop. Byl to pěknej zážitek, hlavně na těch starejch nýtech. A v té hlavní stěně jsem lezl skoro všechno. Ale vadí mi, že teď na to musíš mít povolení. Jako první cestu jsem tam lezl Rajtatydli, extrémně nejištěno.

Nějaké legendární historky?

Legendární večírek byl na Hamerníkově jeskyni, obrovském dómu tak pro 250 lidí, to bylo tak v roce 1987, kdy jsme tam udělali mikulášskou zábavu. Všichni známí a kámoši, asi 60 lidí jsme pozvali, a mladej Bajer, idiot, vyrobil leták a vylepil to na České. Tam byl telefon na něho a adresa, takže dostal pokutu za nelegální výlep a ten letáček byl poslanej na správu CHKO. A tam bylo, kdo to organizuje, kdy a kde to bude, úplně všechno. Ti ochranáři tam ani nešli. Oni jenom zústali dole, tam byl strašlivej hukot, osmdesát lidí. Tam byl bordel jak na diskotéce. Tenkrát byly vyčíslené škody za 200 000,-. , nějaký brigádnický hodiny za to, strašná ostuda. Tenkrát jsme tam třeba zapálili Marka Hradila, on přišel pozdě, musel zůstat dlouho v práci, tak došel a na oblečení měl montérky. My ožralí, nás to rozčílilo, že tam uděláme takovou slávu a to hovado tam přijde v pracovním. Vlítli jsme na něho, že to z něho serveme. Z něho visely ty cáry, a někdo mu je začal podpalovat. Jeden cár uhasil a druhej sme mu podpálili. No a pak to zfajrovalo celý…Jura Nešpor do tý jeskyně pověsil lana, a na ty lana lampióny, 10-15 metrů nad zemí, 20 lampiónů tam zářilo, bombastická atmosféra. To byla nejkrásnější mikulášská zábava.

Tvůj názor na dnešní lezce?

Si myslím, že to berou přespříliš konzumně. Já jsem třeba v Krasu nevyrostl a pořád se tady dívám, jakože jsem tady na návštěvě, že to je takovej vejlet. Každá ta skála či jeskyně má svoji historii a těm mladejm to je jedno, co za tím je.

A co Adam Ondra? V Krase jsou díky němu jedny z nejtěžších cest na světě…

Hroznej mimozemšťan, to se mi líbí, jak vyleze třetím pokusem něco, na co borci chodí roky, aby pak říkali, že to je nejtěžší na světě a Adam řekne, že to bylo těžký, že to vylezl v kuse až druhej den. To je hroznej maník. Ono bude těžké se dožít toho, že to po něm někdo zopakuje. On je takovej endemit, že to bude těžký.

Jak jsi přišel ke své přezdívce Janzen?

To nevíte? To bylo podle té cesty „Janzen“ (ve Sloupu). Mě se ta cesta strašně líbila, v naprosto hladké skále (na tehdejší dobu), a pořád jsem nemohl vymyslet název. Jsem měl takovou pověru, že když vymyslím název dopředu a zveřejním to, tak to vždycky stojí za hovno. Tak jsem nic nevymýšlel. Tři týdny jsem se tomu věnoval s tím Silumem, odspodu, to byla docela prdel. A furt ten název jsme nemohli vymyslet, bylo to hotový i vylezený. No a Dan Kříž, když jsme zůstali jednou v Krase přes noc, povídal takovou historku, jak byli posraní někde v Jugošce v letním kině na hororu, kde hrál nějakej zombie, otřesně vypadající borec, co všem uřezával hlavy nožem. A ten zombie se jmenoval Janzen. No a my jsme se nějak prdli a já jsem údajně někde v podnapilým stavu vykřikoval „Janzene vylez, my se nebojíme“. A tak jsme si pak říkali, že tomu budem říkat Janzen. Já byl proti, že je to nedůstojný, chtěl jsem nějaký poetický název, ale už se s tím nedalo nic dělat.

A ten Debili, to má taky nějakou souvislost s tebou?

…tenkrát v Lokálce si všichni třásli těma ploutvema a „ahoj kamaráde“ a podobně. Mě to přijde naprosto neupřímný, všichni si budem říkat, že jsme kamarádi…jseš největší kokot, tě nesnáším, ale jseš kamarád, to degraduje to slovo. No a Weisser vymyslel, že si budem říkat „Zdar debile“. Kamarádi z Lokálky, to byl mor.