Vivat prázdniny

Ola, na pár dní se nyní odmlčím, neboť zítra vyrážíme na Balkán...takže se můžete těšit na multikulti report.

Pěkné lezení kdekoliv všem (i Vlkovi) přeji:-)

Spárování v Krase

Jen tak zlehka, pod dojmem včerejšího holštejnského odpoledne, přináším tip na na jednu doporučeníhodnou cestu na Lidomorně. Mezi Noční a Hradní spárou se nachází Varianta noční spáry (autoři Beníšek, Vít, rok 1968), která nabízí milovníkům žábového lezení pěkné povyražení. Moc takových cest v Krase nenajdete. Stropovou spárou přes erární smyčku, výlez přes převis a kolem tří kroužků a pozůstatku frienda žábováním až k závěrečnému boulderu. Obtížnost je něco nad 8+. Ideální cesta na odsání všech sil. Dle ověřených informací je největším znalcem této linky Vlk, který ji prolézal snad tři hodiny. Určitě by to mohlo zaujmout i někoho, kdo by měl zájem si to vylézt po vlastním jištění. Na fotografiích se o průstup pokouší slovutný pískař Komiš. Pokud do toho nalezete, tak pozdravujte Asua, který bude zřejmě sedět na polici v Hradní spáře.

Povídání s Ferym

Předloni jsme se se Staníkem a Pavlem Weisserem sešli v Krpoli v hospodě s Ferym, aby nám pověděl něco o lezení v Krase, jak to tady chodívalo a tak. Spíše než rozhovor jednalo se o tok vyprávění, z něhož se mi podařilo vytvořit následující text.

Fery, začátky a Holštejn

Já jsem přišel na Holštejn v roce 1961 a tam nebyla zatlučená skoba. Ani se tam nelezlo. Tam byl akorát na Vaňousech, nad tou jeskyňkou, vylezený komín kvůli tomu, že jeskyňáře zajímalo, zda někam nevede. Já jsem začínal jeskyňařit v Ochozské jeskyni.Bylo nám to málo a tak jsem se šel s partyjou podívat do Krasu. A měl jsem štěstí, že jsem potkal v Ostrově výbornou partyju v hospodě a zůstal jsem tam. Spávali jsme u Ostrova, u Výtoků, tam je taková díra Cigánka. Tam přišels, dals tam kleter, hodil sis tam spacák a šels pryč. Potom nám muzeum věnovalo starej zálesáckém srub, kterej se převezl k dozrávárně sýrů na Holštejn. Odtama se rekrutovala Plánická výzkumná skupina. No a ten srub nakonec někdo zapálil. V Lidomorně jsme stavěli žebřík do toho skalního okna, abychom se podívali, kde bylo propadliště podle té pověsti, jak tam pouštěli ty vězně. A opravdu jsou tam stupy vysekaný a je to zavalený nahoře. V zimě jsme chodili do jeskyní a v létě jsem začínal lézt. Jak se rožlo, tak první jarní den to votvíral.

První, co jsme lezli?…My jsme se chystali na expedici do nějaké propasti na Slovensko, tenkrát to byla nejhlubší propast v republice a říkali jsme, abychom nebyli jak žebráci, tak jsme si uštrykovali žebříky a trénovali jsme. Jsme to hodili z Lidomorny přes převis a trénovali jsme jak blbí a lezli jsme. No a třeba jsem objevil, že existujou Rorejsi. Podle toho průvodce starýho (Sitař) jsem si našel, že Punkva. Ono se vědělo, že ty skály jsou - Macocha, Majdaléna, Kůň, Kateřiňák, to bylo takový výrazný. Tak jsme přišli na skalák, sebrali jsme od všech Plániváků a Jedláků ocelový karabiny, asi 40 ocelovejch karabin, měli jsme smyčky a já měl tenkrát nový lano, kradený, na veletrhu vystavoval asi Jitex Písek nebo kdo to pletl, bylo krásně oranžový, desítka průměr, s modrou kontrolkou, taková měkota, krásně se s ním fachčilo. Bezvadný lano, ještě z toho mám takový kousek symbolicky schovaný. No a s tím jsme se vypravili do těch Rorejsů. Protože jsem věděl hovno jak to je ten nástup a první dýlka, tak jsme tam seděli v těch smyčkách…no vybojovali jsme to, to byl výlet jak prase. Lezli jsme to v teniskách, v těch čínskejch. Ty měly takovej gumovej rantlíček a to dobře drželo, než se to olezlo. Jak jsi měl kulatý špice, tak to už bylo v prdeli. Tak jsme to vylezli. A třeba Majdalenu, než jsem vylezl, to mi dalo hromadu práce. Škoda že si to už nepamatujete, to je jedna ze skvostných túr v Krase, teď už je to všechno vytlučený. Stačí vzít 4 skoby a morál a zajít tam v zimě nebo na podzim a vylézt to. V létě je to zavlhlý ten spodek a klouže to jak sviňa.

No abych to dovykládal, na tom Holštejně jsme začínali tím, že jsme tam přišli a na louce, když tam přijdeš od ponoru zespodu, je takovej obelisk malej, my jsme tomu říkali Mamut. Do průvodce jsme to myslím nedávali. No a tam jsme se sešli v nějaké sestavě a každej si tam našel na tom obelisku svoji túru. Vodhrabat mech, otrhat kvítí, žádná ochrana přírody a vylézt nahoru. Pokračovalo to tím, že jsme se přesunuli na druhou stranu na takový převislý šutr, před Lidomornou na levé straně. Chodil s nama nějakej Jirka Rybář, on bydlí v Táboře a vyrábí dneska hexy a takový věci, ten tam rozdělal na Lidomorně ten kout, ten levý, vedle té plotny, Noční spára. Tenkrát přivezl jeho tata ze zájezdu z Rakouska 4 skoby – štubaje, tak mu to vzal a natloukl je tam. Nicméně to zkusili a potom to opustili tady toto dílo, nechali jsme to odležený X let a potom se do toho Drobek najebal, se Žankem myslím, a taky ne, no nakonec jsme to nějak vyhrotili a dobrý, to byla taková významná túra, která to votvírala. Třeba jsme rozdělali traverz nad vchodem, dali jsme tam tři skoby, začlo pršet, tak jsme od toho šli pryč a vrátili jsme se tam až třeba za 2 roky. Tam nikdo nechodil. Tam nikdo nelezl.

Fery a matroš

Hýsek byl můj učitel na skobování. Hýsek, Čavera, Starej Pavouk, a ještě Kulendík.Ten dělal Saxifrágu s Hýskem a Pochylcem. Hýsek byl výbornéj na skoby a byl to taky průkopník nýtů v Krase, skoro na Moravě dá se říct. Hýsek dělal výzkum u rodičů na Staré osadě v garáži. Tenkrát bylo prdlajz, nebylo nic. Já jsem začal dělat skoby v práci a třeba kámoš Trubač, ten byl kovář, tak ten dělal skoby do vysočinského matrošu a do žuly, my jsme dělali měkké skoby do vápence. Jsem udělal v práci třeba 20 skob a přijel jsem z víkendu a neměl jsem nic. Takže další týden zas. Tenkrát to šlo. Tenkrát se jezdilo s malým kletrákem, kde jsi měl spaní, žrádlo a lezení. Všechno se to tam muselo vejít. Do toho si hodil 20 skob a nějaké ocelové karabiny, první duralové karabiny jsem dostal od nějakých francouzů, potápěčů, kteří sem přišli do jeskyní, ti mi tady nechali 4 karabiny, mám je ještě do dneška. Tenkrát byly karabiny český šátek, východoněmecký malý oválek, polský velký oválek. Mačky jsem třeba koval 2 měsíce.

Fery a Bělina

Já jsem nelezl jenom v Krase, objížděl jsem celou republiku. V republice bylo tehdy 1200 – 1300 lezců i se Slovenskem. Takže se znala celá republika. Na podzim se to všechno sešlo na Pálavě, 2/3 těch lidí jsi znal. Kamkoliv jsi přijel, tak všichni tě zdravili a ptali se, vodkaď seš? Z Brna? Brňáci? Tak pojď, tam my známe…provedli mě po Hrubici, po Prachově, v Ádru, ve Žlebu…na oplátku někdo poslal líbesbríf, že přijede do Krasu…tak říkám Bělino, ale do Krasu můžeš přijet pouze bez krošny. No a přijdu na nádraží a tam Bělina v klobouku, boverák a krošnu: „Tak co tady máte?“ Tak jsem ho vzal na Macochu. Abychom si užili, jsme vyhrotili Normálku a on říká: „A co ještě tady máte?“ Tak říkám, že jsme tady teď udělali takovou túru, Vifikundace se to jmenuje. Kde to je? Tady…Tak jsem ho tam navedl a šel se na můstek dívat. Jsem byl zvědavej, co na to řekne člověk z jiného ranku…sedíme naproti, čumíme a teď najednou Bělina, stál v tom montgomeráku v klíčovém fleku, vytáhne z toho montgomeráku takovej metrovej hák, nelenil, provlíkl a pohoda. Říkám: „Co to bylo??!!“ A on: „Toho si nevšímej, já jsem tady host“….ale jako protáhli jsme ho a byl spokojenej,

Fery a Pálava

Když jsem začínal, tak jsem si říkal, že bysme měli vstoupit do nějakého horolezeckého oddílu. Na vývěsce tady na České bylo oznámení, že je otevření skal na Pálavě a že přijímají nováčky. Slavia Brno. Výborně. Jsem se sebral, šel jsem na nádraží, tam jsem potkal takovýho jednoho ruksakáře, tak říkám…“nejedeš náhodou na Pálavu?“ Jojo, ale nevím jak se tam jede…tak jsme to dali dohromady a z něho vylezlo, že je brácha ńákýho Oldy Vítka. Byl spolulezec Růžičky a tady těhlech lidí. Tak jsme přijeli na Pálavu, bylo tam hodně lidí. Ráno, tam se samozřejmě vztyčovala vlajka, bylo zahájení, dr. Franc přivítal všechny zúčastněné, přespolní a polní, popřál jim lezbu, ať se nezmrzačí a šlo se lízt. Rozeběhlo se to, kdo měl kamoša tak se sebrali a šli lízt a novátoři tam zůstali. No a bylo tam pár takových starých kořenů, kteří se věnovali vychovávání mladých lezců. To nebylo jak dneska kdy přijdeš do tělocvičny, vyvedeš tam kus stěny a jseš král a průkazku ČHS dejte sem …tehdy to bylo trošku jiný. Tak jsme tam stáli, přišel člověk jeden, takovej zaprcatělej, motal se jak kalousek, ještě klobouk jakýsi tyrolskej, zarostlej a říká: Co vy tady? No my sme přijeli jako nováčci a chtěli bysme se tady přihlásit …Tak dem! Šli jsme na Trůn, pod Vzývajícího…a říká už jste lezli někdy? No já chodím do jeskyně a do Krasu… spíš jsme zatloukali…tak nás vzal na Třískobovku, to ještě šlo, to jsme vyhrotili, potom jsme šli na Čokoládu, to bylo exponované, říkal že nám to jde, tak že nám věnuje ještě jednu túru a šli jsme na Severní ….tam nám dal pohulit, no vybojovali jsme to, vylezli jsme nahoru, seskákali dolů a on říká: odpočiňte si, já se jdu posílit. A to bylo naposledy, co jsme Matyho viděli. Šel dolů a tam měli kořeni demižóny. Potom nám to už bylo divný, tak jsme šli dolů shánět nějakého jiného lezce. A mladej tam měl nějakého kámoše, kterej zrovna přijel, že ráno zaspal, tak jsme s ním šli lézt Martinku Normálku. To byla palba, dobrá túra. Takže jsem byl večer spokojenej, že pojedem domů. To bylo moje seznámení s Pálavou.

Fery a organizované lezení

Domluvili jsme se, že přijdem na Lékařskou fakultu, to bylo každou středu. Tam byla fůra lidí a nikdo si tě nevšímal, Růža tam promítal nějaký dijáky a vykládal, seděl jsem tam v lavici, s nikým nic, sem tam byl asi třikrát, no a pak se ze mě stal vlk samotář, koupil jsem literaturu, začal jsem se vzdělávat a lízt v Krasu, na Babách, všude kde se dalo tenkrát. Potom jsem zabral celej Kras, hlavně ten sever, tam to bylo opuštěné, panenské. Měl jsem zdatné učně, Maugloša a fůru mladejch okolo něho, takže byla výborná partyja, každou sobotu, neexistovalo že v neděli nic, nemusím sledovat televizi. Já jel už v sobotu ráno, v klidu, a věděl jsem , že o půl čtvrté dorazí chrti, na Cigánku nebo kde jsme byli domluveni. Tam byla nahoře loučka, kde jsme spávali, pod borovicemi ve stanu, nikdo nás tam neotravoval, byla tam voda, dneska to vypadá úplně jinak, je to zarostlý, Tam se to vždycky sešlo, a vyrazili jsme…kam půjdem? Někdo na Macochu, někdo na Rorejsi, někdo na Henryho. A přišla zima, tak jsme se přesunuli do děr. Objevili jsme Třináctku, to je tam na Holštejně, Amatérku a Holštejnskou jeskyni.

Fery a prvovýstupy

Já jsem měl tolik drzosti, že v roce 63 jsem začal dělat prvovýstupy. Jsem přijel s Honzou Zrnečkem a jeho fotrem, to mi bylo šestnáct roků. A šli jsme za Čertovou brankou, tam je takovej hladkej pás skal, v jednom místě přerušený takovou malou depresí, tam jsme provázali takový hodiny, pak traverz, chtěl jsem zatlouct skobu, jsem se tam tak přehraboval a najedou mi ty pastelky ujely a prd do toho kyvadla. Jak jsme měli provázané ty hodiny, tak ten mladej, on byl taková muší váha, letěl nahoru až nad ty hodiny, starej Zrnko mě nějak odchytl, abych nespadl tam po tlamě a mladej tam visel našponovanej ukřižovanej v těch špagátech a řval: „držím, držím“.

Nikdy jsem to nijak nepojmenovával, jsem měl vždycky radost z toho, že jsem někam přišel, a viděli jsme, že tam je ještě volný flek, nepolíbený, no a když se to povedlo nějakým způsobem prosmýknout, tak jsi z toho měl radost. Přišels večer k Bábě Hrncový, špinavej jak hovado a řekls - tak hoši, tam je nějaká túra udělaná. Když to bylo rozdělaný, tak se to tajilo, až to bylo hotový, tak se to pustilo do světa.

Fery rádce

A tys mladým nějak radil kam dát skobu?

Ne, občas jsem řekl, že tam by se mohla dát skoba…Weisser: jsem lezl, rozklepanej, nikde nic a Fery říká: „lez vejš, tam jsou hodiny“. Tak lezu vejš a nic. A on, že ještě vejš. Tak lezu dál a tam fakt hodiny. Provážu je a ještě rozklepaném na něj volám, jak věděl, že tam jsou hodiny. A on: „v Krase v takovédle túře musí být hodiny“.

Mauglí

Mauglí ten přišel do Krasu jako chlapíček malej, a chytl se špatné party, začal jeskyňařit, a jeho sestra, která s náma lozila, říkala, oni moc chlastají, furt se hrabe v hlíně, on by měl lízt. Tak jsme jednou seděli na Macoše, a tak mu říkám, Mauglošu, ty by ses měl na ně vykašlat, měl bys tady začít po skalách. A on že ho to nebaví, a tak jsme ho lámali, a najednou se nechal zlomit, a na tajňačku se tomu začal věnovat a vyfachčil se velmi rychle, oni měli výbornou partyju, tam byli Šafránci…a když se vyfachčil, tak mu bylo taky triko malý, tak mu říkám: tady máš túru a tam máš túru. Mauglí začal žít intenzivně lezením a neměl jsem šanci. Jsem měl rodinu a neměl jsem tolik času. Byl to normální kluk, žádnej divočák, ale velmi fyzicky zdatný. Velmi. A měl rozsah jak hajzlovej pavouk. Od písku přes vápno až po žulu. A byl to taky takovej trošku samorost, suchej čumák, těžko se mu prosazovalo, i do té repre. On o to bojoval 3 roky a musel si to vyšlapat od juniorů …hodně mu pomohl Drobek. On se pak rozhodl, aby ten svůj flek u toho posranýho repremanšaftu obhájil, tam se každý rok to složení měnilo, tak se snažil nahrotit co nejvíce. A samozřejmě se jednalo taky o cesty ven. To nebylo jak dneska. Tak začal jezdit do Tater a když kamoši tatranci neměli čas, tak začal sólovat. Co on za jednu zimu dokázal vylézt…to jsou čtyři listy popsaný z obou dvou stran, každou sobotu neděli v Tatrách. Jsem ho potkal v březnu a on měl 60 cest a z toho 20 prvovýstupů.

Fery a trénink

Dost jsem běhal, z Krpole do Krasu s batohem několikrát, každej večer jsem dělal dřepy, až 250, a v nejlepším tak 120 kliků, denně, pokud jsem nebyl napařený, začínal jsem na 25 a byl jsem hotovej, měl jsem takovou tabulku a zvyšoval jsem tu zátěž. Lyžoval jsem ještě, běžky, třeba jsme jeli z Nového Města do Tater, na běžkách.

Vladimír Fery Pípal

Jak prozradil Celofán v komentářích, slaví v tomto červnu životní jubileum nekorunovaný lezecký král Moravského krasu - Vladimír Fery Pípal. Snad mu nebude vadit, když to zde připomeneme...a popřejeme vše nejlepší!

Každý, kdo leze v Krasu, si na nějakou jeho cestu určitě sáhl. V letech 1963 - 1989 se dle průvodce podílel na více jak 50 prvovýstupech zejména ve Žlebech a Holštejně, ale i v Rudici či Sloupu nalezneme jeho stopu. Lezení na Holštejně objevil - jak vzpomíná v rozhovoru, který jsme měli před dvěma lety (a jehož přepis se zde snad co nejdříve objeví): "Já jsem přišel na Holštejn v roce 1961 a tam nebyla zatlučená skoba. Ani se tam nelezlo. Tam byl akorát na Vaňousech, nad tou jeskyňkou, vylezený komín kvůli tomu, že jeskyňáře zajímalo, zda někam nevede..."

Z těch mnoha cest jmenujme krásné směry jako Hradní spára, Cedule, Mezi rohy, Modré kruhy, Cesta mladých Italů, Ležák, Fiesta, Samova cesta...
Dovolím si zde přepsat text medailonku od Jiřího Růžičky, který vyšel v Hotejlu v roce 1988.

Každý se ke svému "já" dostane nějak. Někdo rovnou, jiný se trochu kroutí, než najde "svoji parketu". Světové (a jak jinak - i naše) horolezectví se hrne do slepé uličky technologického lezení. V hladké zdi je chlapíček (ne nepodobný tehdejší hvězdě filmu Fernandelovi)

a vrtá nejtek. Ne, že by si dělal násilí. Jistící bod nezatěžuje - pohodlně v něm sedí na prkýnku dost širokém na to, aby se na něj vešlo i načaté pivko. Konečně - je léto. S odstupem času se zdá, že tímto počinem bylo v Krasu dosaženo konce zmíněné slepé uličky. Vzdát se prvovýstupů? Nikdy! Pravda, někdy Ferymu musel Mauglí nějakou tu skobu vytlouct, někdy domluvit, ale pivko ve zdi už nebylo. A ta jeho přehršle cest stojí za přelezení.
Občas to vypadalo, že s lezením skončil - to když si postupně pořídil čelovku do jeskyní a pruty na pstruhy. Fery má rád, když to "odsejpá", když to jde. Jednou to "šlo" a ryb bylo tolik, že si je skládal pod auto (samozřejmě ze skromnosti). "Pane Pípal, popojeďte, ať můžu zaparkovat", pravil přicházející porybný. To bylo rozpaků. Z druhé kapsy: jednou, takhle těsně před kalným (arciže) svítáním vyplula z Punkevní jeskyně pramička. V celém okrese tenkrát vypnuli proud. Akademie, pro kterou Fery se spolupracovníky nasazoval život, potřebovala provést měření v noci. To říkal hlídač, když vysvětloval, proč pustil lidi za bouřky na podzemní Punkvu. Lodivod měl prodřené prsty od hledání cesty a všichni boule na hlavě - prý od mudrování, jak se dostat ven. Fakt je, že když vyjeli, byli všichni trapně střízliví.
Mezitím se to v našem sportu nějak semlelo. Fery laškoval s lezením v Ádru, ba i do Tater zavítal, ale už je zase doma. Na své parketě v Krasu. Jiné to (snad) už nebude. Škodí dál, ví o každé skalce, o každé skobě a je skoro u každé nové cesty. A jestli si myslíte, že dělá mladým jističe, zkuste si s ním zalézt!

s Pavlem Weisserem v Macoše

Holly stein

Každý hledal v sobotu na Holštejně něco jiného....

krásy přírody

ducha horolezení

rozpustilé kamarádství v trávě

odpočinek po náročné dopolední šichtě ve Žlebech

písek na vápně


bojové cvičení

A taky nějaké to lezení pod dohledem krasové policie...zvláště polemika ohledně jištění v Princi a chuďasovi je zajímavá: dle Vlka je značně nesportovní, cestu znásilňující a velmi zbabělé si přicvaknout na nástupu první jištění z vedlejší cesty, které člověk při lezení míjí (žádný úhybný manévr). Tohle jištění člověku zpříjemní nepříjemný, i když nepříliš obtížný krok nad kamenama...dle Janzena je pitomost to necvakat - proč si lámat kotníky někde na cvičné skalce...a navíc přidává vzpomínku na dobu, kdy byla cesta dělána - pod nynějším prvním jištěním, na začátku spárky, byly prý malé hodinky, kde měli prvolezci protažené brzdové lanko z kola...no každopádně cesta je to krásná tak i tak...a záleží pouze na každém, jak si to udělá...

Tábor

Víkendové svatby sestřenice v Táboře jsme využili k prohlídce místních šutrů, o kterých se dá leccos dočíst třeba na www.sutrozrout.unas.cz . No a jelikož Mára chtěl, abych o této oblasti, kam nikdo z vás nikdy nepojede, něco napsal, tak tady to má.

Po svatbě, v dusnu pravého letního poledne, to je ideální čas na kvalitní bouldering. Pobyt zpestří i trocha kopřiv a jakési gigantické lesní mouchovosy, co vás chtějí nekompromisně vopíchat a možná i odnést někam jinam. Ideální obuv pak samozřejmě tvoří sandálkové lodičky.
prostě trochu ....

Ale kámen je docela příjemný - jemná žula. Domotali jsme se pouze do sektoru Pod Tankáčem (ve svahu nad Lužnicí), kde jsme se o cosi pokoušeli. Bouldery mají pěkné názvy. Automaticky mě nalákal Humusák, ale hned jsem to vzdal, byl fakt hnusný...

Humusácká hlínospára

No ale kousek dál byla Přisátá mysl a Kýble mozků a ty se mi fakt líbily! Velmi pěkné kroky...

souboj s Mozkem jsem tentokrát tešně prohrál

stejně jako Belma ve Veverčákovi Pizizubce (pěkná pětečka)

Shrnuto - určitě se zde dají najít velmi pěkné kousky, takže pokud bez šutru nemůžete vydržet a nacházíte se poblíž Tábora, tak doporučuji k návštěvě. Bouldermatka a chytač se docela hodí, alespoň tam, kde jsme byli.

Lénino přiznání

A jedno znovuobjevené videjko od Máry Jedličky z focení kalendáře minulý rok...aktérka Léňa se na Býčím rohu ve Žlebech vyznává ze své lásky ke Krasu...asi nějakej megahustej týpek či co ten Kras...

video