Rozhovor s Celofánem - doplněna fota

Ahoj vážené čtenářky a vážení čtenáři, tentokráte zde máme velmi zajímavé a dlouhé čtení...udělejte si kávičku či otevřete vínko a ponořte se do krasové historie, tak jak nám ji naservíroval Vojtěch Gregor alias Celofán. Díky moc za obsáhlé odpovědi!!!

Jak jsi přišel ke své přezdívce Celofán?

Zcela nevinně, v zimě r. 1964/65 na Býčí skále. Býčina a Krkavčí skála byly moje oblíbené zimní lezecké terény. Na jeden weekend-ový zájezd se starým HO Spoj Brno jsme s Čápem vzali jistého bezprizorního jungšu z našeho sousedství na Biskupské ulici v Brně. V neděli večer, při návratu do Adamova, se bavil tím, že všem v partě podrážel na uklouzané silnici nohy. Uštědřil jsem mu výchovného facáka a zařval na něj: „ty gumo“. On instantně opětoval, ty celofáne. Nevím proč, ale hned se to ujalo. Čím víc jsem se vztekal, tím víc mně tak říkali. Tak jsem se vzdal a rozhodl, že toho Celofána zpopularizuji. Jak se mně to (ne)podařilo, ponechávám na úsudku jiných.

Proč jsi odešel do Kanady a co tam vlastně děláš? Lozíš ještě?

Odpověď na první část otázky by zabrala několik stránek. Ve zkratce, díky “tvrdé realitě” a následující “normalizaci” v bolševickém ráji pod vedením KGB/STB, Gestápa Husáka a níže postavených soudruhů. Byl to boj o život, a to nemyslím pouze obrazně. Navíc se nám narodila holka a představa, že bude vyrůstat v režimu, se kterým jsme denně válčili, byla neúnosná. Kanadu jsme si zvolili proto, že jsme o ní dost věděli a navíc jsem měl speleo-geologické kontakty na universitě v Hamiltonu a v Torontě. Ty nám hodně pomohly.

Co zde dělám? Naftového geologa, po odchodu do důchodu pouze z akademického pohledu. Taky reservoární inženýrství, specialista na karbonátové reservoáry se smíšenou krasovou a puklinovou porositou a permeabilitou.

Ano, ještě lezu, ale jen po čtyřech. To když se mi podlomí protéza a musím se doplazit k nějakému pevnému bodu, abych znovu povstal.

Co, kdo, kdy tě přivedlo k lezení? Byla první jeskyňařina? Nebo to byl mix obojího?

Romantika a touha po poznání. Skály a jeskyně byly jedinými místy, kde bylo ještě možné geograficky objevovat. Lezení a jeskyňařina šly u mne ruku v ruce. Moje úplně první výstupy byly na zdi a hradby na jz. svahu Puhlíku – kopce, na kterém se tyčí brněnská katedrála sv. Petra a Pavla, v letech 1958-1959. To v rámci průzkumu petrovského podzemí a veřejnosti nepřístupného nadzemí. Viz můj článek “Moje vzpomínky na Býčí skálu etc.” na www.byciskala.cz. Něco více v Magazínu www.jeskynar.cz. Článek “Příspěvek k historii a hydrogeologii brněnského podzemí v areálu Zelný trh – Petrov – Špilberk” by měl být letos otištěn v časopise Speleo, vydávaném Českou speleologickou společností.

První skalní výstupy jsem spáchal na slepencových Sokolích skalách pod Veverskou Bítýškou v letech 1963-64. V té době tam nikdo nelezl, takže co výstup to pravděpodobně prváč. To kvůli jedné krásné blondýnce, kterou jsem stejně nezískal. Inu, jak zpívá starý francouzský šansón, “Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku”... :-).

Koloucha určitě zajímá, kolik máš let…

Jsem zcela neperspektivní mrtváč těsně před záhrabem, 65 let. Pokud sedím za stolem u škopku a mlčím, v sále je tma a kouřová mlha a přítomné dámy jsou lehce osáty, tak prý vypadám jako docela sexy senior citizen :-).

Lezli tví rodiče?

Hrůzou “po zdi”, když mě viděli lézt Indii, Šufánek na Hřebenáč, Sloupské Idaho, Hlavní stěnu Macochy, Rorejse a Velkýho Berana (incl. Zavřelův koutek a převis Beranního rohu). Můj spolulezec Čáp a já jsme v r. 1965 a 1966 vzali do Krasu naše ctěné rodičenstvo, aby viděli, co jejich (ne)povedené potomstvo dělá. Potom, co táta musel odvést moji omdlévající máti z Dolního můstku do Útulny na Horním můstku, jsme tuto praxi opustili.

Výchova – nějaký oddíl?

Jsem samorost, sám sebe jsem vychoval. Co se lezení týče, byl jsem associován s bývalými horolezeckými oddíly (HO) Spoj Brno (vedoucí Mojmír Tichák-Kazimír), Sokol Nové Město-Drátník (vedoucí Aleš Zavadil-Učitel), Zbrojovka Brno (šéf František Plšek-Franta) a VHS-Královopolská Brno (Zdeněk Zlámal-Bača). Později jsem se stal členem Klubu Komarov (ti, kteří přežili pád ≥ 20 m), HHM (Hubenost hyzdí muže) a HOVNO – Horolezecký Oddíl Vůbec Nelezoucích Opilců.

Jaká tehdy panovala v Krasu atmosféra? Kolik lidí aktivně lezlo? Starší generace vs. mladší generace?

Negativní jako vždycky. Jak kdysi prohlásil prof. Karel Absolon, Kras byl (a je) bojištěm od doby dilluviální. Závist, zášť, hádky a sváry, podrazy, intriky a pomluvy, velká a malá politika existovaly před námi, za nás a existují dodnes, více v jeskyňařině, méně v horolezectví. Too many of us, příliš mnoho krhútů na jednom smetišti a každý se chce zviditelnit a podepsat. S časovým a geografickým odstupem si tehdejší krasové vztahy idealizuji a snažím se vzpomínat jen na to dobré. [Zájemcům doporučuji články Záchranná akce Amatérská jeskyně 1970 a Chárónovy jeskynní perly – poznámky pamětníka na www.francimus.webnode.com, sekce Úvahy o krasu, v Magazínu Jeskyňář www.jeskynar.cz a v časopise Speleo č. 54, 2010.]

V 60. a 70. letech lezlo háforo borců, dokonce i pár betálnejch koc. HO Královopolská-VHS, Lokomotiva, Slávie, Spoj, Zbrojovka byly největší oddíly. Na skalách byl stále dostatek prostoru k smysluplným prvovýstupům a v jeskyních bylo co objevovat. Byly dny, dokonce i weekend-ové, kdy jsem zavítal do Krasu či na jiné skály – a všude ticho, klid, žádnej živej horolezec. Člověk měl dojem, že ty stěny patří pouze jemu.

Touha dělat prvovýstupy se v tobě objevila proč? Jak sis směry vybíral? Nějaké zásady?

Opět a hlavně touha po poznání. Dále ten samý “drive”, který hnal a žene do prvovýstupů všechny horolezce až do dnešních dnů. Cesty jsem si nevybíral, ony si vybíraly mne. Přišel jsem pod skálu, položil na ni dlaně a čelo a otázal se “přijímáš?” V kladném případě se lezlo. V negativním jsme zapadli do paluše. Pro ty, v nichž ještě nevymřela romantika a sentiment připojuji text z titulní stránky už dávno zmizelé vrcholové knížky, kterou jsem umístil na Hřebenáč v dubnu r. 1965:

Příteli, dosáhnul jsi svého cíle, vrcholu. Nepospíchej dolů, poseď tu chvíli a rozhlédni se. Nad tvojí hlavou se jistě tyčily tmavé či sněhem a sluncem postříbřené tatranské štíty, jejichž vrcholy splývaly s nebem v závoji mlh. Přesto však neopovrhuj tímto kouskem bílého vápence a věnuj mu třebas jen na chvíli svoji přízeň. Nevrhej se naň bezcitně, ale snaž se s ním splynout. Uchop jej měkce a pak se ti bude zdát, že ten starý kámen oživl a snad jej uslyšíš vzpomínat na dávno zašlé časy.

Říkáš, že mlčí? Tak chvíli čekej. Čekej na západ slunce nebo na první kapky deště, poslouchej to věčné kvarteto větru, potoka, lesa a ptactva. A přemýšlej. Není velkým uměním dosáhnout vrcholu, ale cítit každý kousek skály nejen v prstech, ale i hluboko v srdci. Pak jsi se stal skutečným horolezcem, i když jsi dosáhnul vrcholu tou nejlehčí cestou.

A pak také uslyšíš kámen vyprávět...

Některé prvovýstupy jsi dělal i se svou ženou…jak vám to šlo?

Atomově. Nejen prvovýstupy, ale lezení a jeskyňaření vůbec. Měl jsem tu čest lézt s řadou kamarádů včetně lezců zvučných jmen, ale s Packou to bylo nejlepší. V Krasu, na Pálavě, na Vysočině, na “písku”, v Českém krasu, na Maníně, na Súlovských, v Zadielu, Gombaseku, na Velkém i Malém Rozsutci, ve Vysokých Tatrách.

V Krasu jsi se dle nového průvodce podílel na vzniku více jak třiceti cest skoro ve všech oblastech…měl jsi nějaké oblasti raději než jiné?

Nový průvodce zdaleka nepokrývá všechny moje prvovýstupy na moravských skalách, ba ani v Krasu. Přispěl jsem pouze k oblasti Moravský kras a to ke skalním útvarům, které mi poslal k náhledu Vlk a na kterých se dnes může lézt. Co se týče “sportovního” lezení (na rozdíl od geologického), nikdy jsem si nevedl nějaký deníček nebo seznam, spoléhal jsem na paměť. A ta by vymizela, kdyby jste ji Ty, Vlk a Fery neprobudili. Je to makačka na bednu. Naokraj, já jsem žádné ze svých cest nedal klasifikaci, to udělali jiní. Počet mých prvovýstupů v Krasu přesahuje padesátku, ale řada z nich je na dnes zakázaných skalách – Rytířská a Zbojnická jeskyně v Suchém žlebu; Babylonská věž nad Skalákem; Majdaléna, Wankelova stěna, Loupežnická, Čertova okna, Černý komín, U žida etc. v Pustém žlebu, o Přítokové (SV) stěně Macochy nemluvě. Mojí nejoblíbenější oblastí byl Sloup, Pustý žleb a Macocha, a hned poté Býčí a Krkavčí skála. Mimo Kras pak Pálava, Vysočina (Drátník a Čtyři Palice), Wilsonka (ještě nezatopená), Český ráj (hlavně Hruboskalsko) a samozřejmě Tatry.

Všechny cesty jsi udělal v rozmezí 6 let, co se poté stalo?

Já jsem nebyl “vysazenej” na prvovýstupy, raději jsem lezl už přelezené cesty. V r. 1971 jsem se stal profesionálním speleologem a povinnosti i zájem mě vedly spíše do podzemí. V r. 1973 jsem si pod Černolickými skalami u Prahy na třikrát zlomil pravou nohu v kotníku a to další lezení ztížilo. K tomu jsem začal dálkově studovat geologii, byly existenční starosti a politické průsery – no a v r. 1977 jsme emigrovali.

Kterých svých i jiných cest v Krasu si zvláště ceníš?

Mohu mluvit jenom o těch, které existovaly v mé době a které jsem vylezl. Z vlastních cest, autorských či spoluautorských, Cesty ke křížku a Ponorných vod ve Sloupě, Díra-nedíra na Holštejně, Sokolíků v Macoše a Zlatého listí podzimu a Varianty Sokola na Býčině. Jinak jsem si cenil každé pěkné cesty, hlavně nelámavé a nebotanické, která měla ducha (smysl a architekturu) a byla dostatečně vzdálena od jiných cest. [Pozn. Naše botanické prvovýstupy v Přítokové stěně Macochy neměly sportovní, ale průzkumný účel.]

Kde jste nejčastěji v Krasu lezli a jaké cesty?

Všude a všechno na co jsme si troufli, tenkrát nebyly ochranářské restrikce. Také se volně spávalo (“bivakovalo”) v jeskyňkách, pod převisy a nebo jen tak v lese nebo na louce pod širákem, u táboráku se špekáčky a kytarou. My jeskyňáři jsme měli různé boudy. Packa a já chalupu ve Sloupě a boudu na loučce mezi Kůlnou a hotelem Broušek. Samozřejmě na nich našla útočiště spousta kamarádů – a pivních sudů. :-)

Tehdejší parťáci?

Dal jsem dohromady seznam lidí se kterými jsem lezl v bývalém Československu. Obsahuje 171 jmen; z toho nejméně 46 už není mezi námi [†]. Co se Krasu týče, vybírám (v abecedním pořádku): Auermüller, Jan – Hans; Bajer, Ivan – Hastrman, Hastroš, Brek; Bednařík, Aleš – Lešek; Beneš, Jiří – Mauglí [†]; Beníšek, Miloš – Malej či Bezprstej Šolim [†]; Bělehradová, Zdena – Kolpík; Bořil, Petr – Pete; Březovský, Pavel – Čáp; Bubla, Pavel [†]; Gloser, Miroslav – Miki [†]; Gregorová, Zdenka – Packa; Gryc, Jiří – Smolda [†]; Hajcera, Bohumil – Bob; Havel, Hugo – Šavel; Jirůšek, Josef – Pepa, Stěnka Drnůšek [†]; Jurečka, Marián; Kačmařík, Karel – Basilio, Kovář, Zdeněk – Kuře [†]; Myška, Miroslav – Žebro; Pacholík, Bohumil – Bohóšek, Smolíček; Procházka, Miroslav – Mirek; Skýba, Petr – Plesněnka [†]; Stejskal, Stanislav – Stano; Šatinský, Vlastimil – Vlastík; Štulpa, Miloslav – Milan; Švehla, Jiří – Yetti a Zrnéčko, Jan – Myšák. Také jsem lezl sám, sólo (bez jištění) nebo se samojištěním podél lana upevněného na vrcholu.

Franta Plšek (vlevo), Ivan Bajer Hastroš, Zdena Bělehradová-Kolpík a M. Heger - Žlutý alias Bilý Pán

Považoval jsi někoho za svého guru?

Vladimíra Pipala – Fernandela alias Feryho. Podle mne to byl a svým způsobem zůstává horolezecký král Krasu.

Nějaké legendární historky z krasových skal a večírků?

Ty by vyplnily knihu. Zde bych jen rád vzpomněl na Miloše Beníška alias Bezprstýho Šolima. Učil jsem ho lézt, dokonce dvakrát. Ponejprv když přišel na skály. Podruhé, když mu při odtahovačce auta zůstaly prsty pravé ruky mezi ocelovým lanem a navíjákem. Šolim byl tvrdej borec, handicap by nepřiznal. Kluci projevovali určité rozpaky vzít ho na lano, tak přišel za mnou. Tvářil jsem se jako by nic a zeptal se ho, co by si chtěl vylézt. Řekl, že Rorejse (klasické, Plšek, Zavřel a Vlach). Dobře, chce je celé vyvést, střídat nebo je mám vyvést já? Střídat, ale tak aby na mě vyšla 4. délka. Stalo se, bezproblémové lezení. Silně jsem se vyklonil z posledního štandu a dodnes vidím ty jeho pahýlky na drobných chytech. Šolim byl třída, vo tom žádná...

Trénovali jste nějak i mimo skály?

Jo, v hospodách :-).

Lezecký materiál?

Co bylo k sehnání a finančně dostupné. Začínal jsem s konopným lanem a hasičskými karabinami. Domácího produktu nebylo moc a dovoz ze zahraničí byl minimální a materiál drahý (Stubai karabiny, skoby a kladiva, přílby z NDR, v Horolezeckých potřebách pí. Šaléové v Brně na Pánské). Byly časy, kdy někteří z nás si sami vyráběli ocelové karabiny (Zdeněk Kovář-Kuře a Olin Matoušek-Bandaska), skoby (Pavel Březovský-Čáp a já jsme je vyřezávali, pilovali a frézovali z profilové oceli koupené v Hutní odbytové základně Ferra; později Mirek Schwarz-Trubač vyráběl kované skoby a nýty). Pašoval se materiál z Polska a NDR. Já byl na tom trochu lépe. Měl jsem známosti a navíc, jako profesionál v Oddělení pro výzkum krasu Moravského musea, finanční zdroje. Vlastnil jsem tehdy téměř nedostupný Ederlit Everdry, 50 m. Byl to dar, spolu s několika Allankami, od francouzských lezců, které jsem prováděl v sedmihorském Skaláku. Lana čsl. výroby byla v té době docela kvalitní a dostupná a na účet KOMM jsem jimi zásoboval sebe i kamarády. No a měl jsem rozpočet i na nákup těch fajnových Stubai produktů. Navíc jsem vlastnil dva hibblery a dva jümary; dále slaňovátka a různá udělátka z dílny Hugo Havla a čouky a excentry vlastní výroby.

Záliba v historii – jak a proč to? Nějaké plány, publikace?

Historie je podle mne součástí každé vědy, zvláště společenské a přírodní. Je potřeba znát, co na daném poli udělali naši předchůdci, abychom stále a dokola neobjevovali Ameriku. Navíc, geologie zkoumá historii naší matičky Země – a ta je kolem 4 billionů let dlouhá a pěkně divoká. Mám na svědomí více než 120 publikací, v odborných časopisech a knižních (internetové nepočítám). Většinou jsou nezáživně odborné, vydané v Česku, na Slovensku, v Rakousku, Francii a ve Španělsku, v Kanadě a USA. Mám připraveny do tisku tři studie o geochemii geneticky odlišných karbonátových forem (v angličtině) a dokončuji českou knižní monografii o Macoše a macošských jeskyních – historie průzkumu, speleologie, geologie, hydrografie a geomorfologický vývoj. Do předmluvy jsem inkorporoval legendární historku o našem (Pipal, Gregor, Šatinský) nočním prvovýstupu Sokolíky v Macoše :-).

Jezdíš ještě do ČR?

Od naší emigrace jsem tam byl dvakrát, r. 1998 a 2008. Vždycky to stálo za to. Naposledy jsem se setkal asi se stočtyřiceti kamarády a přáteli. Počínaje Jirkou Veisserem z bývalých Rangers-Plavců a jeho paní Blankou – ti mě vyzvedli na Ruzyni a připravili tři nádherné dny na jihu Čech (viz můj článek Rangers-Plavci na Býčí skále v r. 1974 na www.byciskala.cz). Na Vilémovickém hřišti se nás sešlo téměř sedmdesát a ke třem sudům piva a slivovici byl i ohňostroj. Na jiné setkání přijeli kamarádi horolezci z Jizerských hor. V Babicích u Radka Hýska-Nejtka proběhlo setkání se starými Zbrojováky – Radek, Ivan Bajer-Hastrman alias Brek, Ivan Heimerle-Učeň alias Habásko, Honza Krch-Drobek, Mojmír Pavelka-Čavera [†], Vilda Schwab a další. S Frantou Plškem jsem se se setkal třikrát. Na Býčině jsem potkal další kamarády včetně Pavla Bubly [†], Karla Nováka [†] a Jirky Svozila Sr. V mých headquarters u Mamky Heleny na Kvasničkoic ranči u Vilémovic bylo denně plno, v Brně a v Blansku číhali další kamarádi – no, byla to příjemná zabíračka.

s Jizeronoši (kamarádi horolezci z Jizerských hor) pod Hřebenáčem

Koloucha by určitě zajímala tvá všestrannost. Provozoval jsi i jiné sporty (a to ne jen okrajově)?

Sorry, musím Kolouška zklamat. Běžky v Krasu, na Vysočině a v Jizerkách, šachy a hlavně zpěv u piva. V Kanadě, potom co jsme si v lesích Cariboo Country, B.C., koupili 64 ha ranch, Kamilku, jsem se zamiloval do koní a hodně jezdil. Taky střílel – flinty, revolvery – ale výhradně na neživé cíle. Snowmobil-oval jsem, ne pro radost, pouze z nutnosti; snowmobily s nákladními sáněmi byly v hluboké zimě jediným spojením Kamilky s vnějším světem. Žádnou ze svých fyzických aktivit, včetně horolezectví, jsem nikdy nepovažoval za sport – bylo to mé hobby.

Říká ti něco bouldering?

Geologicky (boulder) hodně. Skalosapačsky jsem se s tímto termínem ponejprv setkal v pracovních náhledech na nového průvodce. Díky dotazům u kamarádů, na Lezci.cz a informacím z Wikipedie už vím o co jde. Také co to jsou borháky a co znamená RP. Naše lezení na Stránské skále u Brna, na skalkách v Kolíbkách u Rudic(e), výsapy na Abecedu a Maturitu na Pálavě – to vidím jako “bouldering” našich časů. Prostě blbnutí na šutrech :-).

Naokraj, znáte nejkrásnější boulder v Česku? Podle zpráv z Nové Bystřice se nalézá v lesích České Kanady a jmenuje se Prdel světa!

Tvůj názor na zelenou politiku? Může lezec škodit na dnes zavřených skalách? Jak se k tomu staví za velkou louží? Dalo by se něco od vás implementovat sem k nám?

V Kanadě, pokud jsem ještě měl všechny tři nohy :-), jsme často jezdili do Rockies, od Crow’s Nest Pass na jihu přes Kananaskis Country a Banff do Jasper na severu. Naší oblíbenou zastávkou byly Athabasca Falls. Poznali jsme je ještě jako “panenské”. Později se tam objevily cedulky, “Too many feet”. Byla a je to pravda, jako všude jinde, ale výsledek? Aby ušetřili pár rostlinek a keřů, spoutali Athabasku do betonových mostů. Kolem vodopádů vyasfaltovali chodníky a ty oplotili masívním ocelovým zábradlím. Athabasca Falls ztratily svoje kouzlo. Už jsme je vícekrát nenavštívili.

Lezec na zavřených skalách? Podle mého názoru žádné nebo jen minimální škody – tu a tam zašlápne nějakou travičku nebo nějakého broučka, toť vše. S výjímkou opravdových eko-unikátů, jakým je např. Přítoková stěna Macochy. Za mých časů “zavřené” skály prakticky neexistovaly. Jistá omezení platila v Klause na Pálavě, ale to byl pouze zákaz táboření. Myslím, že dnešní ochranáři se nebojí ani tak o vlastní skály jako o přístup k nim. To zvláště ve svazích žlebů (Mor. kras), kopců (skupina Trůnu na Pálavě) a na plochách s chráněnou vegetací (např. Klausa). Lezení se stalo masovým sportem, too many feet. Pohyb svahových sutí, eroze svahů, zdupaná květena. Navíc i ochranáři potřebují job a tak vymýšlejí stále nová pravidla a nové zákazy, aby bylo co chránit, o čem úřadovat a tak se udržet v zaprděném křesílku u korýtka. Jdou především po drobných “škůdcích”. Na velké škůdce – obce, dřevotěžební podniky, soukromé vlastníky půdy, lomy etc. si moc netroufnou. Jen se projděte po krasových plošinách a žleby – to je kompletní disaster. A to je, prosím, CHKO s četnými přírodními reservacemi!! Jo, prachy světem vládnou a na chudej lid patří přísnost...

Navzdor mým opakovaným dotazům se ještě nenašel dobrák, který by mi vysvětlil, proč v období od 1. 1edna do 14. července jsou na Krkavčí skále “dočasně odstraněny fixní jistící prostředky”. Co, pro velikého Lomikele a při jeho posvátném vádle, tento výrok znamená? Že na Silvestra někdo vymlátí všechny fichtle a zuráží nýty a borháky, a 15. července je tam zase zamlátí a zavrtá?? Proč? A proč jen na Krkavině? Vypadá to, že někdo je tady na štriclu (má bordel v řepě) a měl by bejt zariglovanej v šaškecu.

Sleduješ nynější lezecké aktivity a co si o nich myslíš?

Nesleduji. Byl to tým Pok-Vlk-Fery, který probudil “sleeping monster” v souvislosti se starým německým průvodčíkem po skalách v Josefovském údolí a vzápětí s novým průvodcem.

Jak se ti líbí nový průvodce na Moravské skály?

Zatím nijak, ještě nepřicestoval. Asi moje chyba. Události šly tak rychle, že jsem nestačil požádat Vlka aby mi výtisk neposílal ve vánočním-novoročním čase. To je pošta nejvíc nabitá a nejlepší šance, že se zásilka ztratí. Počkám do půlky ledna a pak ze ozvu – určitě najdeme nějaké řešení. Hlavně, prosím, držte jeden extra výtisk v reservaci.

Myslíš, že se to ubírá tam kam má a tak jak má?
Kam myslíš, že lezení dospěje?
A kam myslíš, že by lezení dospět mělo?

Tyhle tři otázky spojím do jedné odpovědi. Moje tetka Betka říkávala, “Prorok má hovno na rok”. Vzal jsem si to k srdci a tak nepředpovídám. Pouze mně běhá mráz po zádech když čtu věci jako (vybírám z Vlkova náhledu na Sloup, skalní komplex Indie a Evropa): Mokrá díra, leze se pouze stěnou bez použití komínu; Black star, po hraně beze spáry vpravo; Panoráma, přímo stěnou beze spáry vpravo; Deprese, nad 2. jištěním přímo stěnou bez použití hrany spáry u cesty Čína; Předstartovní, leze se přímo v linii slanění, bez použití chytů vpravo za hranou a nalevo velkých chytů u cesty Bílých. Co je moc to je moc a celá koza v polívce, to je vo nemoc. Natažené pásmo podél úpatí skal, na každém metru marka, pomyslná kolmice vzhůru a cesta. Varianty na varianty variant, přelézání z cesty do cesty. Chyty a stupy označené barvami. Chytneš-li se v modré cestě žlutého chytu, budeš opruzen. Konec horolezectví, pouze extrémní gymnastika v přírodní tělocvičně a spousta zbytečné angličtiny. To je moje černobílá (tele)vize... :-).

Lezl jsi i v horách, nebo spíš jen jeskyňařil a lezl v Krasu?

Odpověď na tuto otázku by měla být zřejmá z předchozího povídání. V bývalé ČSR je jen málo krasových, skalních a horských oblastí, které si nepamatují Celofána. Ve Vysokých Tatrách, vo Starom Smokovcu, jsme se s Packou i osobášili (viz Novoroční vzpomínku na Mauglího jakožto Šušnivce třivého :-).

Foto z Velikonoc na Pálavě r. 1967. Stojící: zcela vlevo J. Švehla-Yetti. Celofán (s brýlemi) uprostřed: klečící: Majka Kramplová-Peterka. Ležící: vlevo J. Auermuller-Hans.

Prý se říká, že kam jsi mohl dát žebř, nebo ho použít, tak jsi toho hodně v lezbě využíval, co je na tom pravdy (supertechnické lezení)?

Oh, ty krásné krasové historky či spíše hysterky:-). Nevěřte všemu co slyšíte, nevěřte všemu co čtete. Člověk něco vidí, řekne to dalšímu, ten opět dalšímu a nakonec tu máme Blesk nebo Enigma type of story. Třeba pohádka Boženy Němcové o Perníkové chaloupce. V krasových kuloárech určitě koluje ve formě, “Žena německé národnosti byla očitým svědkem přepadení soukromé prodejny chalupníka Pernici. Gang dvou mladistvých, po zuby ozbrojených Romů (Jánoš a Maria; příjmení nemohou být uvedena pro podměrečné stáří obou delikventů) v bleskové noční akci zcizil několik tun pravého pardubického perníku a navíc i střechu prodejny s komínem. Po obou zločincích se usilovně pátrá.”

Na druhé straně prý není šprochu aby na něm nebylo pravdy trochu. Moje žebříkové fígle se týkají Hřebenáče a nemají co do činění se skutečným lezením. Hřebenáč je jedním z nejtvrdších geologických oříšků v Mor. krasu. Radim Kettner v něm viděl ležatou vrásu. Jaroslav Dvořák Kettnerovu vizi popíral a vykládal ji morfologickým projevem kombinace vrásových puklin ac a bc. Problém spočívá v tom, že vilémovické (sloupské) vápence budující Hřebenáč a sloupské skály vůbec jsou většinou masívní a faunisticky sterilní a tudíž je obtížné jistit směr a sklon vápencových vrstev. Pokusil jsem se tento oříšek rozlousknout. K tomu jsem potřeboval dobře stát a mít obě ruce volné – to abych mohl měřit geologickým kompasem, oškrabávat bílou zvětralinovou kůru, koukat se lupou a tu a tam odebrat vzorek na výbrus. K tomu jsem samozřejmě používal žebříky, pevné zdola a lankové shora, plus horní jištění. Vidělo to hodně lezců a jeskyňářů, a tak se zrodila pověst....

Pověsti přispěla moje Cesta ke křížku. Člověk leckam doleze, ale zatlouct skobu neřku-li zavrtat nýt, k tomu je potřeba mít jistou oporu a alespoň jednu, v případě nýtu dvě ruce volné. Dát klíčovou skobu a usadit nýt v dolní polovině cesty by znamenalo skobovat nebo vrtat hned ze země, a po usazení těchto prvků vytloukat postupové skoby a urážet postupové nýty – něco, co se stalo např. na cestě Střídavě oblačno na Obří kámen na Pálavě. Takového násilí jsem se nechtěl dopustit. Začal jsem nastupovat a odskakovat až jsem zjistil, jak vysoko se čistě dostanu. Tam jsem pak zatloukl červenou skobu. Ne ze žebříku, jak se povídá, ale s dřevěnou podpěrou – kmenem štíhlého smrku zaraženým do prdele (!:-)!). Nakonec Japonec – mohl bych vykládat o hezkých pár cestách, které byly vylezeny s horním jištěním a ještě horšími, zcela nesaskými triky. Saského triku jsem musel použít také k usazení prvního (a jediného) nýtu. Ten se mi vymstil. Na první pokus jsem vyvrtal (samozřejmě že ručně, korunkovým vrtákem a kladivem) mělkou dírku a do ní vrazil přes závit neklínovaný, 10 mm dlouhý šroub průměru 6 mm. Byl míněn jako postupový prvek – opatrně si do něj sednout, zatěžovat pouze vertikálně a z posedu zavrtat pořádný, permanentní nýt. Nu, posadil jsem se a poslední co si pamatuji je celý šroub venku. Potom až chlapa, jak se nade mnou sklání a promačkává mi břicho. Říkal, že je lékař a čeká na vstup do jeskyní. Chtěl abych se šel vychcat do kelímku a podíval se, jestli mám v moči krev. Krev se nekonala a tak jsem zašel k buffetu. Bufetčík, můj přítel p. Alois Kučera, se držel za hlavu a naříkal: “pane Celofáne, kolik let už se známe, kolikrát vás tady vidím lézt, teď vás vidím ve stěně, skloním hlavu, otevřu zákazníkovi pivo, zvednu hlavu, a vy tam nejste!” Hned mně nalil pivo a dal velkýho ruma “na dům”. Těch piv a rumů prasklo víc, ale ještě téhož dne jsem díru převrtal a vsadil do ní pořádný, klínovaný kovaný kotlový nýt průměru 10 mm a délky 45 mm.

Při třetím pokusu jsme se Standou Stejskalem-Stanem vylezli celou cestu, v horní polovině hlavně levou spárou – dvě smyčky. Další přelez, Jiří Beneš-Mauglí a V. Gregor, využil především pravé spáry – jedna smyčka a jeden vklíněnec. Cesta byla hotová... Za nějaký čas potom přišli Drobek (Honza Krch) a Starej Kouřil (Žanek Přikryl) s tím, že cestu dolezli oni; do horní části prý nedali žádnou skobu, aby “zachovali náš charakter cesty” či cosi takového – poněkud zmatený výrok. Cestu ke křížku jsem naposledy lezl v r. 1974 s Packou. V horní části jsme našli přidanou skobu; tu jsme vytloukli. V pravé spáře jsme zanechali duralový vklíněnec s nerezovým ocelovým lankem jako permanent fixture.

Takže, podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, by cesta měla být uvedena jako Cesta ke křížku, V. Gregor a druhové 1970. Druhý přelez, pravou spárou, J. Beneš, V. Gregor 1970. Krleš!

Co bys vzkázal čtenářům?

Take it easy. Nakonec o nic nejde, je to jen taková hra. Hodně štěstí a úspěchů v roce 2011 a v dalších letech, na skalách, v horách i v soukromém životě – hlavně zdraví. :-)

23 comments:

foton said...

Diky moc za cas a praci se sepsanim odpovedi! Napadaji me jeste tri doplnujici otazky:
1. Ty jsi absolvoval 20 metrový pád? Nějaké podrobnosti?
2. legendární historka o našem (Pipal, Gregor, Šatinský) nočním prvovýstupu Sokolíky v Macoše - šlo by to trošku popsat?
3. Teď mě napadá, zda bys neměl nějaké dobové fota naskenované z tehdejšího krasu, aby jsme ten text trochu proložili:-)

zatim ciao
Pok

Anonymous said...

jo dobrý rozhovor! pobavil mě horo oddíl vůbec nelezoucích opilců!!!
jen bych opravil - Hajcera, je Hajzera....

na tu vrásu sem se chtěl zeptat, ale nakonec bylo odpovězeno, nož to mi připomělo ještě jednu věc. myslím, žeš pok, říkal, že myslíš, že dírka v Sokolovi na Pýčině je sekaná, jaks k tomu došel? podobné jsou i ve vedlejši Krádeži a ve Sloupu v 50. dnu. a myslím, že mohli vzniknout normálně dešťovou vodou, něco jako škrapy, bo tak... jaký je tedy tvůj názor?
asu

Anonymous said...

Moc pěkný rozhovor:-) Celofáne, ať se daří a další dávku životního entuziasmu přeje
ppolak

Anonymous said...

Tak první odpovědi přívětivým čtenářům.
Nejprve Pokovi. Ano, absolvoval jsem 20+ m pád na Smítkově údolním "Dominštajnu" v sedmihorském Skaláku. Byla to moje chyba, nalezl jsem do zdi příliš brzo po dešti.
Legendární Sokolíky. Nechci vystřílet celý zásobník před publikací mého macošského díla, ale snad malý výcuc z Předmluvy neuškodí. Mám jej přidat jako komentář nebo ti ho poslat at s ním naložíš jak chceš?
Dobová fota. Já jsem fotil velice zřídka. Tenkrát nebyly kapesní digitály a tahat se do stěn s klasickou kamerou se mi nechtělo. Všechny fotky pořídili kamarádi. Většinu jsem spálil v předvečer naší emigrace. Kolem dvaceti fotek mám ve své Kronice 1964-1969, ale jsou přilepené a tudíž těžké oskenovat. Další soubor fotek, hlavně z Macochy, by měl být publikován ve zmíněné monografii. Při debordelizaci mého archívu, kterou plánuji na letošní rok, snad najdu něco extra, ale nebude to brzy.
Pro Asu: dík za připomínku Boba. V mých originálních dokundamentech funguje jako Hajzera. Potom jsem na nějakém webu četl Hajcera a tak jsem to změnil v domění, že jsem udělal chybu. Pro mne zůstává Bob, Hajzl Bob :-)). Ne, že by byl hajzl -- právě naopak, výborný kamarád a lezec, básník, prostě borec až na půdu. To "hajzl" pochází z jeho hlubokého hlasu a intonace když někomu řekl, to byste museli slyšet, "ty ha-ha-hajzle!" :-))
Einfingerloch v cestě Sokol na BS. Viz Archív blogu, říjen 2010, Idaho. Možná se mýlím, ale v tom tektonickém zrcadle mně ta dírka nepřipadá přírodní, krasového (korozního) původu. Je pěkně ojebaná, těžko soudit. Kdybych měl možnost vidět neojebané dírky o kterých se zminuješ, možná bych změnil názor. Inu, svět kolem nás je stále plný záhad a já ocenuji nové poznatky a názory.
Petrovi Polákovi: dík, Petře, za povzbuzení a pozdrav mé oblíbené Plánivské skupině!
Celda

Mrnda said...

Dírku bych též tipoval na originál. Nejsem ale geolog a ani tomu nijak extra nerozůmím, spíš jen tak z lajckého pohledu a srovnání s jinými originál ďůrami. Na knihu jsem velmi zvědav...doufám, že zde pak bude nějaká recenze či reklama:) Bude možné se pak nějak k té macošské monografii dostat? Existuje už nějaký časový horizont?
Díky a zdravím za louži

Anonymous said...

super super super autentický čtení, díky za tolik potřebnou zábavu v kanclu. janek

Anonymous said...

Mr Cello, v tý Smítkově na Dominstein se s váma něco urvalo ještě pod první smyčkou? janek

Anonymous said...

Dobrý !
Zas kousíček historie.
Pozdravuj Packu.
Kelf

Anonymous said...

Opět pár odpovědí.
Mrndovi: můžeš mít absolutní pravdu. Nemám k dispozici srovnávací pozorování a jak jsem už řekl, dírka je pěkně ojebaná. Mohl bych se otázat přímo Franty Plška, ale nějak váhám. Nechtěl bych zranit naše kamarádství nějakým hloupým dotazem. Kniha je v konečných fázích přípravy. Text je prakticky hotový, bojuji s grafickými přílohami. Chtěl bych je letos dokončit. Potom budu hledat nakladatele či vydavatele.
Jankovi: ano, urval jsem malý chyt. Celou tu historku, na kterou bych nejraději zapomněl, nemohu vztáhnout k nějaké konkrétní smyčce. Měl jsem tu čest lézt pár cest, na Palavě a v Sedmihoří, s Joskou Čihulou. Joska mně dal praktickou lekci ve smyčkování. Té jsem později použil na Dominstein-u. Kdyby nebylo různých smyček-obraceček a zpomalovaček, tak bych dnes neměl o čem psát. R.I.P.!
Kelfovi: dík, Honzo, za příznivé ohodnocení. Franci Musil už dal referenci k tomuhle interview na svůj web a připojil referenci na Rajče -- fotky z našeho setkání ve Vilémovicích r. 2008.
Celda

Anonymous said...

moc hezky cteni...diky za nej..Martin

Anonymous said...

Celofáne, držím pěsti v dalším bytí a jakémkoliv konání. Předávám pozdrav od tvého parťáka na laně a mého skoro-tchána Vlastíka Šatinského :-) Zdraví Olda Štos - Pavouk

Anonymous said...

Když už historie, tak pokud možno kompletní. Připojuji pár doplnků k fotkám.
Jizeronoši pod Hřebenáčem: sedící Petr Němec-Prcek. Stojící zleva, Jirka Hradil-Kmotr (naší dcery Marty), Jarda Akrmann-Mechounek alias Hastrman a Helmut Michel. Dále Krasonoš Milan Heger-Žlutý alias Bílý Pán a já.
Velikonoce na Pálavě 1967: stojící, vedle Yettiho Béda z olomouckého HO; napravo ode mne Miglanc, Bob (nikoliv Hajzera) a Jana, taktéž z Olomouce. Ležící vpravo je Zdenál Tománek z bývalého HO Královopolská Brno -- VHS. Na klacíčcích jsou opečené špekáčky, tehdy opravdová delikatesa i bez hořčice :-)).
Pavoukovi: to je úžasné jak je ten svět malý. Kde by mě napadlo, že jsi ve spojení, dokonce skororodinném, s Vlastíkem! Moc a moc na něj vzpomínám :-). Pok na tento blog zařadil Sokolíky, součást Předmluvy k mojí macošské monografii. Také tam na Vlastíka vzpomínám. Opětuji pozdrav a též přeji všechno nejlepší.
Celda

Anonymous said...

Až teď jsem to přelouskal...dík za parádní rozhovor a skvělý odpovědi. Zas na mě dýchla krasová historie a to je dobře!:)
Leošák

Anonymous said...

Ahoj Celdo, perfektní jako obvykle, moc jsem vzpomínal. Hlava mapa, žádný bílý místo. Nějak jsme vypadli z kontaktu, já jsem změnil adresu a ztratil tvoji. Kde ji můžu získat?
mirproch

Anonymous said...

Ahoj Mirdo,
to jsem rád, že Tě nezabila vedra, neutopily povodně a nespálil mráz :-)). Ostatní osobně. Kontaktuj Stana, Milana P. nebo Mamku Helenu s tím, že souhlasím se sdělením mojí adresy.
Zdraví, jako za starých časů, Celdřich :-)

Anonymous said...

Až dneska sem objevil tenhle rozhovor, moc dobrej a podle mýho gusta. Celofán si na mě určitě vzpomene jako na Smradocha.

Richard Meade said...

Is it possible to get this article in English?
“Příspěvek k historii a hydrogeologii brněnského podzemí v areálu Zelný trh – Petrov – Špilberk”

Anonymous said...

to muselo být krasný, tolik volné skály a tak málo "chráněných svahů"... úplně mi to připomnělo jednu Heckelovu fotku, jak táboří pod stěnama ve Velké studené dolině... ovšem krasovou romantiku až "závidím"... Historie je zajímavá a ti lidé v ní silní! ;) ... btw.: jednou jsem byl na na gruntě, když tam slavil (i) Hastroš - a to je teda démon! ;) Zdraví nám všem, arny

Anonymous said...

Ahoj Arny,
nenapadlo mě že někdo po roce zavítá na tento článek -- v dnešní době a hlavně na Internetu platí, Sejde s očí, sejde s mysli.
Jo, bylo to krásný, navzdor panství rudých komančů. Volnost na skalách, volnost pod skalami. Večery poezie v Malé Punkevní (Loupežnické) jeskyni při víně a táboráku, jindy sud piva tamtéž nebo v Malém Psu v Suchém žlebu. A nikde žádné restrikce od soukromých majitelů, nikde žádní ochranáři -- těch pár členů Ochranné stráže jsem znal osobně, policajty taky, kde byl Celofán byla zajištěná pohoda... :-))
C.

Anonymous said...

To Richard Meade:
Sorry, the article has been designed for Czech readers. It is printed in Speleo, a speleological magazine published by the Czech Speleological Society, ČSS. The full reference is as follows:
GREGOR, V. A., 2011: Příspěvek k historii a hydrogeologii brněnského podzemí v areálu Zelný trh - Petrov - Špilberk. Speleo, no. 57 (June 2011), p. 40-51.
No English version is available :-((.
Celofán

Anonymous said...

Ahojky Celdo,
náhodně jsem vzpmněla na Murka,nakoukla na Google a našla fotku i s tebou,vlastně jsem si tím oživila všechny báječné vzpomínky na Býčinu,na Zdenu a Helenku,na hochy,které jsem jménem ani neznala a když nebyli od bahna až k uším,tak jsem je ani nepoznala,na můj lezecký první výstup společně s Jiříkem Kotase,kdy jsme lezli Macochu,já jsem lezla s bezprsým Šolimem a Jiřík už nevím,jen si vybavuji,že ten jeho partner se v půlce cesty vyvěsil a dělal hodiny a stěna byla plná kvetoucí tařice..na vaše legrácky se žvýkačkou v pivu atd.Vzpomínky si uchovávám pečlivě,protože jsem toho s vámi společně moc nezažila.Musela jsem se vždycky z Býčiny večer vracet domů,aby nebyla doma mela.Tim pádem jsem si o akcích u Farlíků v Křtinách,o vyhodnocování výšky a délky čuracího proudu mužských účastníků,o pochovávání basy atd.musela nechat Zdenou jen vyprávět.Ale i tak vzpomínám moc ráda na Karlíčka a jeho plechovky kondenzovaného mlíka,na Helču,jak jsme ve skladě našli nějaké super obrovské tepláky a obě jsme se do nich věšly,na Rudýnka...na moje první lezení v " rorýsech",to se ještě mohlo...je toho moc a moc a jsem ráda,že jste živí a zdraví.Naposledy jsme se viděli pár dní před vašim odjezdem,Jiřík vám dělal něco s elektrikou na Biskupské a Marta byla miminečko stejně jako naše dcera Hanka.Ale dost nostalgie.Pozdravuj Zdeninu a přeji všechno dobré všem.Zuzana

Anonymous said...

... a v tu dobu mrtví vstávaj' ze hrobů a než-li zvíš jsou tobě blíž, Zuzanko, nic se nebojíš?
Sedíme nad Tvojím komentářem s Packou, teda se Zdenkou, a snažíme se rozluštit kdo je ta Zuzanka. Vše nasvědčuje tomu, že Zuzanka Černá, za svobodna Ševčíková (?). Na ni vzpomínáme velice často a vždycky na 21. srpna, kdy slavívala svoje narozeniny s černou mašlí ve vlasech a takto přiváděla blanenské komouše k šílenství... :-)). Ano, Jirka Černý nám na Biskupské přemístoval rozvodový panel s elektroměrem a pojistkami do kovové skřínky na chodbě...
Co nás trochu mate jsou Tvoje lezecké vzpomínky. Přelézt horní polovinu Hlavní stěny Macochy bylo velikým snem Jiřího Včelaře Kotase. S Packou jsme mu ten sen splnili, když jsme ho předtím otestovali na lehčích cestách včetně Majdalény: já to vyváděl, Kotas byl ve středu a Packa jako poslední vybírala materiál. Nějak nám uniklo, že jsi lezla Macochu a dokonce s Bezprstým Šolimem, a také Rorejse. A nějak se nám nezdá, že by Kotas lezl Macochu ještě po nás a někým jiným. Nu, svět je plný překvapení.
Jsme moc rádi, že jsi nezapadla a ozvala se. Uděláme to takhle: máš-li zájem, ozvi se nám na adresu vagregor@yahoo.ca. Já bych Ti pak poslal jinou, privátnější adresu. Můžeme si zavzpomínat a také poslat něco fotek ze starých i dnešních časů.
Pozdravy Tobě a Jirkovi, a těšíme se na odpověd.
Celda

Anonymous said...

Celofáne , zdraví tě autor fotky z Velikonoc 1967 na Pálavě Bohóšek z Prostějova !!!!!!!!!!!!! b