Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II

Venku vládne jarní počasí a zde na Pok-bloku historie, takže nás čeká pokračování textu "Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu". Musím přiznat, že zejména kapitola pojednávající o současnosti se rodila obtížněji než ostatní a určitě by podle mého názoru mohla být obsáhlejší. Avšak byli jsme limitováni rozsahem a navíc, současnost si musí vzít pod drobnohled budoucí badatelé. Při zpětném pohledu by mohlo být asi navíc zmíněno působení známých pískovcových es, která v Brně lezla  během vojenské služby, podrobněji mohl být popsán vznik sportovního lezení a tréninku (viz rozhovor s Drobkem), popř. i závody a přebory pořádané na skalách či Mejkap či technické lezení v Macoše. Je fakt, že pokud by se vše detailně rozepsalo, doplnilo obsáhlou fotodokumentací a výběrem rozhovorů s krasovými legendami, tak by z toho nějaká menší publikace být mohla, ale to je zatím hudba budoucnosti. Pokud máte pocit, že jsme někoho či něco opomenuli, uveďte to prosím do komentářů. Součástí originálního textu je také kapitola "Poznámky ke klasifikaci a přeskobovávání", kterou uvedu samostatně v dalším příspěvku. Anglické summary celého textu zde uveřejňovat nebudu. Oproti originálu jsem zde přidal také několik fotografií a velice mírně upravil některé pasáže. Takže vzhůru na to: 

  

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu II

Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný

Období 1960-1980   

   Léta 1960-1980 se vyznačují umocněním trendů z válečného a poválečného období.  Mění se sociální složení lezecké obce, mění se lezecké styly, do oběhu se dostává nový horolezecký materiál a lezecké “technologie” a mění se filozofie horolezectví. Horolezectví, dříve výběrová aktivita, přechází v masový sport. Definitivně přestává být doménou akademiků (lidí s vysokoškolským vzděláním). A také mužskou doménou – přibývá aktivně lezoucích žen. Zvyšuje se skutečná, morální a technická obtížnost výstupů, ale lezci záměrně snižují klasifikaci – nikdo nechce dát svému prvovýstupu stupeň obtížnosti VI, t.j. “na hranici lidských možností” (tak je definován v klasické Welzenbachově stupnici, v níž stupeň I je nejlehčí a stupeň VI nejtěžší). Přitom některé cesty – např. spáry ve stěně Lidomorny (Hladomorny)  pod zříceninou hradu Holštejna – jsou co do obtížnosti srovnatelné s pískovcovými výstupy klasifikace VII -VIIb - např. viz obr 9. 

Obr.9. - Výstup na Lidomornu u Holštejna, cesta zvaná Cedule  (7+ UIAA, 1965, Pípal, Šlechta, Bajer)

   Dalším trendem je snižování  počtu umělých postupových a jistících prostředků, konkrétně skob a nýtů. Stále méně se používá umělých stupů (smyček a lezeckých žebříčků). Častější jsou aplikace “nenásilných” prostředků – jistících smyček (uzlů), vklíněnců (chokestones) a excentrů. Navzdor tomuto trendu v 60. a 70. letech vznikla řada  technických, skobových a nýtových cest – např.  výstupy v klenbě Macochy a Zrcadlo na Býčí skále. Co se materiálu týče, na trhu, včetně černého, jsou k mání poměrně kvalitní silonová lana čsl. výroby a další lezecká výzbroj a výstroj (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Jak vzpomíná Jiří Švehla-Yetti z bývalého HO Spoj Brno a HO Jiskra Medlánky, v 50. a 60. letech se na skalách lezlo ve stejné výstroji jako v horách.  Její klíčovou součástí byly golfky, štulpny a pohorky.  Teprve koncem 60. let a v 70.  letech se začali lezci přezouvat do tenisek resp. tzv. lezeček.    

   Zde je nutné připomenout významný sociální aspekt. Lezectví stejně tak jako jeskyňářství jsou “únikovými” aktivitami, podobně jako turistika, vodáctví, lyžování na běžkách a v neposlední řadě i trampování. Činností, nad kterou tehdejší vládní komunistická garnitura měla jen minimální kontrolu. Nešlo o odboj, ale o postoj – co lezec to antikomunista i když, jak známo, každé pravidlo má výjímky. Dlouhý by byl výčet konfliktů, do kterých se lezci a jeskyňáři dostávali s komunistickým vedením obcí a orgány “veřejné bezpečnosti”. 

   Do období 1960-1980 plynule přecházejí lezci z poválečných let – I. Bajer, R. Hýsek, R. Fadrný a M. Pavelka – ale také příslušníci starší generace – F. Plšek.  V 60. a 70. létech dochází k přílivu mladších lezců: Jiří Beneš-Mauglí, Lenka Benešová-Žížala, Miloš Beníšek-Šolim, Zdena Bělehradová-Kolpík, Antonín “Tonda” Both, Pavel Fadrný-Karolko, Pavel Glozar, V. A. Gregor-Celofán, Ivan Heimerle-Učeň či Habásko, Hugo Havel, Jaroslav Jančík-Hóba, Vladimír Kalovský, Pavel Koubek-Kuba, Zdeněk Kovář-Kuře, Vladimír Krejčí-Chobotnica, Jan Krch-Drobek, Pavel Milán-Palec, Vladimír Pipal-Fery či Fernandel, Jan Přikryl-Kouřil, Jiří Putna, Jiří Růžička-Šerpa, Miroslav Rychlík-Bíba, Josef Sýkora, Milan Štulpa, Jiří Unger nee Zrůst-Pytlík, Jan Zrnéčko-Myšák a další.  Excelují bílovičtí lezci, zejména Jaroslav “Slávek” Drlík, Zdeněk Drlík-Pakosta, Josef Sláma a Vlastimil Šatinský. Do Krasu zajíždějí také pískaři Hana Myslivcová-Hája a Leopold “Polda” Páleníček, dále lezci z Prostějova (jmenovitě Bohumil “Bohoušek” Pacholík), Vysočiny (Petr Bořil-Pete, Pavel Sejrek-Rejsek a Miroslav Schwarz-Trubač), Jeseníků (Bohumil Hajzera-Bob, Antonín Mucha-Špelec a Zbyněk Slavík-Kunerol) a Jizerských hor (Jaroslav Akrman-Mechounek, Jiří Hradil-Kmotr, Helmut Michel, Petr Němec-Prcek, Miroslav Novák-Mech, Jan Studený-Hanýsek a další). 

   K největším výkonům této doby patří výstupy v klenbě Macochy – Pekelném jícnu, jmenovitě Klenba a Elektrický strop. V horní polovině Hlavní stěny Macochy lze jmenovat Noční diagonálu alias Sokolíky, Kolpíkovu cestu, Narovnanou Macochu alias Karolkovu cestu, Vyfikundaci a Superdiretissimu. Na Desateru, skalní kulise nad Pekelným jícnem, vznikly výstupy Patero a Cesta bázlivců. Nové cesty jsou vylezeny také v Pustém žlebu. V cca. 90 m vysokém masívu Zobanů (Beraní roh a Rorejsi, též nazývané Stěny u Punkevních jeskyní) jsou to např. Kouřilka, Noví Rorejsi, Hýskovi Rorejsi, Narovnaní Rorejsi, Nejlepší léta našeho života a četné varianty. Také několik pozoruhodných cest v masívu Majdalény (Cyklamena, Přes nýt, Mzda strachu).  V Suchém žlebu jsou to např. Údolní stěna na Kateřinský prst; Zbojnické Idaho, Schody do nebe a Dešťová na stěnu u Zbojnické jeskyně; Stará Saxifrága, Nová Saxifrága a Zimní cesta na Saxifrágu; Kolpíkova (Feryho) cesta a Bothova spára (Obr. 10) na Henryho stěnu.

 Obr. 10.  Bothova spára na Henryho stěně v Suchém žlebu

(foto S. Kovačič, 2009)

 

   V obou žlebech jsou vyhledávány a lezeny dříve opomíjené, většinou málo atraktivní skalky.  Mezi jinými U Štajgrovky (Nad vodárnou), Emigrantská, Za Koněm, Nad Tunelem (Americká stěna), Naše stěna, Stěna pod Blansekem, U Čertovy branky, stěny Nad Salmovkou, Stokorunová, Sarkofág, (Čertova) Okna a U žida v Pustém žlebu; a Sluneční a Měsíční stěnky, Evka, Malý pes a Za zrcadlem v Suchém žlebu. Nové cesty jsou také vylezeny na sloupských skalách. Na Indii Čína a Dešťová spára (hrana). Na Evropu Habeš, Zdenina cesta a Jednoskobová. Dále několik cest na stěnu Nad Poustevnou a  Via Kučera, Jelenova cesta a Cesta ponorných vod (Obr. 11) ve Starých skalách. Řada výstupů na Hřebenáč včetně Vzkříšení, Kámen a prach, Brekův nářek, Papala lulu, Gravitační, Celofánův (Taťkův) odkaz, Cesta z vody, Duralový kout, Cesta mladých Italů, Cesta ke křížku, Šufánek a Varianta na Cimu. Na Býčí skále vzniklo Zrcadlo, Pedrův smrk a Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha, obr. 12). Na Krkavčí skále Yosemitská a Superdiretissima. Na Modrém rysu Žlutý petrklíč, Nový rys, Narovnaná Riviéra a Červený rys.

 Obr. 11.  Cesta ponorných vod, Staré skály, Sloup

(foto P. Pokorný, 2011)

 Obr. 12.  Drobkův-Kouřilův strop (Klenba Idaha) na Býčí skále

(foto Š. Pecková,  2011)

 

   V r. 1961 brněnští lezci “objevují” do té doby horolezecky neznámé či spíše nenavštěvované skalní stěny v okolí Holštejna. Termín “brněnští lezci” je v tomto případě generalizující. Ve skutečnosti se jedná o jeskyňáře Speleologického klubu v Brně, specificky členy Speleologické skupiny pro výzkum Plániv – SSPVP: Vladimír Pipal-Fery, Jiří Rybák, Jan Vít-Fousál, Vladimír Zůbek-Rum a další. V. Pipal se záhy stává dominantní postavou lezectví nejen na Holštejně, ale v celém Moravském krasu. Holštejn je první skalní oblastí  v Mor. krasu, kde byly použity vklíněnce – přitesané kameny a dřevěné klíny vložené a zaklíněné do spár – specielně na Lidomorně (Noční spára a Varianta na Noční spáru, obr. 13).  

 Obr. 13.  Spáry na Lidomorně – Noční spára a Varianta na Noční spáru (foto POK-    BLOK, 2011)

 

   Z jeskynních projektů tohoto období připomínáme průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Býčí skále Horolezeckou skupinou Býčí skála (V. A. Gregor a kol.) v letech  1970-1972 (Gregor, 1972; Gregor, 2011a, b). Na tento průzkum navázal průzkum komínů v jeskyních Rudického propadání a potažmo objev téměř 400 m dlouhé Velikonoční jeskyně (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a, b; Hypr, 1976). V letech 1969-1974 proběhl průzkum stěn a jeskyní ve stěnách propasti Macocha.  Realizovala jej Výzkumná skupina Macocha pod vedením V. A. Gregora a v r. 1969 také Františka Kaly (Kala, 1969; Gregor, 1974b, 2011c). V rámci této akce bylo vylezeno, kompletně nebo částečně (části stěny a slanění pod “vrcholem”), jedenáct výstupů v SV Přítokové stěně a tři výstupy v JV stěně (obr. 14-17). Přítoková stěna, porostlá bujnou a chráněnou vegetací, není otevřena lezeckému sportu. Do tohoto období také spadá průzkum komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni. Pod vedením V. Pipala jej realizovali J. Beneš, Josef Doubrava, Jan Hanáček, Zdeněk Svoboda a Miloš Zavřel pro tehdejší Geografický ústav ČSAV.

 Obr. 14.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Macošská plotna (foto F. Kala)

Obr. 15.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - Markantní okno (foto F. Kala)

 Obr. 16.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 - slanění z Markantního okna (foto J. Hrušák)

Obr. 17.  Z průzkumu Přítokové stěny v letech 1969-1974 -výstup nad Horní jezírko (foto F. Kala)

   V r. 1966 se zrodil HOTEJL, čtvrtletník Horolezeckého Oddílu Tělovýchovné Jednoty Lokomotiva. Hlavním iniciátorem byl Vladimír Krejčí-Chobotnica. Později, na přelomu 80. a 90. let, se Hotejlu ujal také horolezecký oddíl TJ Vysokohorské sporty Brno – vznikl tak informační bulletin TJ VHS Brno a TJ Lokomotiva Brno. Dvacet dva let existence  tohoto časopisu je spjato, vedle V. Krejčího, se jmény J. Borkovec, J. Krch, D. Matyášová, P. Přerost, J. Růžička, V. Sitta a M. Skopalová. Hotejl byl po r. 1989 transformován v dvouměsíční periodikum Montana. 

 Jedno z prvních čísel Hotejlu

    V r. 1978 lezec Petr Bednařík obhájil diplomovou práci “Historie lezení v Moravském krasu” na Pedagogické fakultě University J. E. Purkyně, katedře teorie tělesné výchovy. Práce je v postatě seznamem výstupů s nákresy stěn. Uvádí celkem 436 cest na 81 skalních útvarech v devíti skalních oblastech. Závěrečnou kapitolou tohoto období je nepublikovaný, třídílný průvodce V. Pipala a kol. (1980?, samizdat, malý počet kopií). Průvodce předkládá popisy i klasifikaci jednotlivých výstupů. 

Období 1980 po současnost – moderní doba

   Na skalní scéně jsou stále aktivní lezci z předcházejícího období včetně I. Bajera, J. Beneše, R. Hýska, J. Krcha, V. Pipala a J. Šustra. Druhá polovina 70. let a začátek 80. let bezesporu patří lezecké “hvězdě” Jiřímu Benešovi-Mauglímu (zahynul v červenci r. 1983 na Kavkazu-Schelda). Mnohé Mauglího cesty jsou pověstné obtížností, dlouhými volnými úseky, odvážným jištěním a zvláštní poetikou rozlámané skály a logické výstupové linie.  Některé z jeho výstupů mají doposud pouze několik opakovaných přelezení, např. Kocovina v masívu Koně-Policejní, Aleluja v masívu Zobanů a některé cesty v Macoše. Lezení Mauglího cest je i v dnešní době hi-tech jistících prostředků a vybavení stále seriozní záležitostí. 

 

   Období po r. 1980 obsahuje významný mezník. Jsou jím listopadové události r. 1989, tzv. “Sametová revoluce”. Následující otevření hranic zpřístupňuje českým a slovenským lezcům do té doby jen těžko dostupný vnější svět. Zkušenosti nabyté v zahraničí jsou rychle uplatňovány na domácích skalách včetně Mor. krasu. Do oběhu přichází nový, zahraniční materiál a také nové tréninkové dimenze včetně umělých stěn.     

   Létům 1985-2000+ dominuje zejména Pavel Weisser. Člověk, který podle vyjádření svých kolegů pozdvihnul české lezectví na evropskou úroveň. Objevují se další noví lezci včetně Petra Dumpíka, Dušana Janáka-Stoupy, Richarda Jurečky, Zdeňka Konečného-Janzena, Pavla Kořána-Póla, Tomáše Mrázka, J. Nešpora, Adama Ondry, Tomáše Pilky-Sviště, Ivoše Straky, Jiřího Svozila Jr.-Bulhara a Vladimíra Wolfa-Vlka. Jméno posledně uvedeného lezce je těsně spjato s přejišťováním lezeckých výstupů. Je také znám jako spoluautor dvou moderních lezeckých průvodců. Mezi pamětihodné výkony lze zařadit zdolání horní poloviny Hlavní stěny Macochy Normální (Plškovou) cestou 21. července 2010 slepým horolezecem Janem Říhou, jako prostředním mezi Janem Bednaříkem a Pavlem Weisserem.  

   Rychle se zvyšuje presence lezoucích žen – skály jsou přímo ověšeny krasavicemi na laně a karabinami u pasu (vide fotografie in Skýpala, Wolf, 2010; také Kovačič, Mrnuštík, Pokorný, 2009).  Za všechny lze jmenovat Věru Kostruhovou, Kristýnu Ondrovou, Ditu Tichou či Šárku Patermannovou.    

Lezkyně v horní polovině Hlavní stěny Macochy (foto S. Kovačič, 2009)

   Vcelku lineární trendy minulých období dostávají exponenciální charakter. Společný jmenovatel: příliš mnoho rukou a nohou a každá chce zanechat stopu. V 60. letech bylo v celém tehdejším Československu, t.j. v Čechách, na Moravě a na Slovensku, včetně pískovcových skal a Vysokých Tater, méně než 1400 horolezců. V roce 2008 měl jen samotný Český horolezecký svaz na 10,000 členů, organizovaných v 500 oddílech (!). Skály však nelze expandovat. Vznikají tudíž varianty na varianty variant; mnoho nových výstupů je vtěsnáno mezi existující cesty a často mají společné úseky nebo se křižují.  Jsou lezeny dříve opomíjené lámavé stěny a stěny porostlé vegetací. Spolupříčinou této situace je fakt, že Moravský kras je chráněnou krajinnou oblastí s řadou přírodních rezervací. V rámci zpřísňování pravidel pro drobné uživatele (např. turisté, jeskyňáři, horolezci) dochází k omezení pohybu a výluce (uzavření) četných skal. To zvyšuje akumulaci cest a frekvenci přelezů na otevřených (povolených) skalách a následovně vede k jejich “olezení” – ohlazení chytů a stupů – na nejpopulárnějších cestách.  

   Co se filozofie týče, spirituální formy interakce člověka se skálou a potažmo přírodou jsou  pozvolna redukovány na bazální fyzickou aktivitu – ze skal se stává tělocvična v přírodě (vide Gregor, Pokorný 2011; také Havelka, Pokorný 2011). Některé skály se stávají skutečným cvičištěm, sportovními sektory, jakousi projekcí umělých stěn ve sportovních halách do přírody. Typickým příkladem jsou sloupské a holštejnské skály.  Podobná sportoviště vznikají ve stěně Zobanů (Beranní roh a Rorejsi, nad vchodem do Zazděné jeskyně) a pod klenbou Býčí skály (vide Skýpala, Wolf, 2010, str. 126, 176 a 177). Většina cest v těchto sektorech nevede na vrchol skály, ale končí někde ve stěně u tzv. “borháku” nebo “řetězu”, od kterého se slaňuje. Dalším populárním cvičištěm jsou dříve jen řídce navštěvované Rudické skály – nízké hřebenáče a stěnky v rudických Kolíbkách a skalní útvary v těsném okolí Rudického propadání. Podobně jako na výše zmíněných lokalitách, i zde jsou výstupy nahuštěny tou měrou, že terénu neznalý lezec může nevědomky přelézat z cesty do cesty nebo lézt dvě cesty současně.  U některých výstupů jsou  zmíněny chyty, stupy a jistící body, které není “legální” používat.  

        

   V popisu cest se stále častěji objevuje termín “boulder”. Slovo přejaté z angličtiny, boulder v obecném pojetí znamená “any large rock worn smooth and round by weather and water”. Geologická definice je delší a preciznější. V lidové češtině jde o “oblý balvan”. Bouldering, tedy “balvanování”, lezení po balvanech, je mladou a populární lezeckou disciplínou. Bouldery se lezou bez lana a jakéhokoliv jištění; pouze v místě předpokládaného dopadu bývá na zemi rozložena matrace, tzv. bouldermatka. V Mor. krasu typické bouldery nejsou. Pouze v dolních částech některých skal, zejména ve Sloupu a na Holštejně, vznikají atypické, extrémě obtížné bouldery zejména od A. Ondry a T. Pilky. V popisech klasických skalních výstupů má tento termín zcela jiný význam: označuje těžké místo, které lze většinou překonat jen určitou sekvencí kroků. 

   V lezení se objevuje nový jistící prostředek, tzv. borhák (z anglického bore-vrtati, vrtaná díra).  Jedná se o fixní jištění nahrazující nýty. Borhák je očko s dříkem v jednom kuse. Je zhotoven z nerezové oceli Ø 10-12 mm. Usazuje se do otvorů vyvrtaných elektrickou vrtačkou a tmelí se speciálním lepidlem. Mění se také způsob jištění. Klasické jištění přes rameno nahrazují speciální jistící pomůcky včetně tzv. osmy a novějších “blokantů”. V lezení se často používá “magnesia” – MgO, bílého prášku na ruce, který snižuje opocení a takto zvyšuje tření. 

  Populárním se stává “čisté” lezení včetně “čistých” přelezů starších cest. Tento styl, uvedený do moravského lezectví J. Krchem-Drobkem ze zahraničí a rozvíjený zejména Z. Konečným, T. Pilkou, I. Strakou, J. Šustrem a P. Weisserem se nazývá RP (Rot Punkt) a v současnosti je uznáván jako jediný sportovně hodnotný výkon. Jištění (skoby, nýty, borháky, smyčky etc.) se používá pouze k zajištění, nikoliv k postupu. Lezec se snaží vylézt cestu pouze po přírodních chytech a stupech. Mnohé starší cesty jsou přejištěny nýty a borháky, často bez ohledu na originální, autorské skobování. Starší cesty, klasifikované ve Welzenbachově stupnici jako V-VI a VI jsou degradovány na stupeň V popř. nižší, s technickým suffixem A0-A3.  Je zavedena nová, tzv. “volná” klasifikace podle standardů International Mountaineering and Climbing Federation (UIAA). Některé nové cesty překonávají do r. 1989 “magickou” obtížnost 9+/10- UIAA.  Jako příklad těchto těžkých cest lze jmenovat Pochybnou pověst, Muže s dítětem v očích, Apendix a Bangladéš ve Sloupu, Čarodějova učně a Zákaz vstupu do Epita na Vaňousových dírách na Holštejně, Tlustí chlapci nelétají na Henryho stěně či Provokaci u Rudice. Pod všemi těmito cestami je podepsán T. Pilka. 

 Rudické skály, cesta zvaná Provokace (foto POK-BLOK, 2011)

 Koncentrace těžkých cest činí z Mor. krasu chrám skalního lezení. V současnosti se zde nacházejí nejtěžší cesty v České republice, např. Perla východu na holštejnské Lidomorně, Echolokace na Býčí skále a Tanec kuřátek na stěně u jeskyně Jáchymka.  Obtížnost cest posouvá vzhůru zejména “eso” českého a evropského skalního lezectví Adam Ondra, který od roku 2004 „objevuje“ a přelézá nejtěžší linie krasových skal. Dne 7. září 2011 Ondra vylezl cestu Perlorodka, klasifikace 11+, na Lidomorně. Jedná se o variantu na Perlu východu a zatím nejtěžší skalní výstup v ČR.   

   Kontraverzně k “čistému” lezení je hodně nových, těžkých prvovýstupů vylezeno zcela nesportovně, s horním jištěním. “Nacvičování” cest shora je běžným jevem.  V mnohých prvocestách jsou nejprve zavrtány nýty a borháky shora, ze slanění. Teprve potom se lezci snaží lézt zdola a dosáhnout jednotlivých jistících bodů. V některých cestách došlo dokonce k vysekávání umělých chytů (rudické, sloupské a holštejnské skály).  Nevylezené cesty jsou nazývány “projekty” a objevují se i v průvodcích.  Jde o eticky problematický přístup – v průvodcích by měly být uváděny pouze vylezené, dokončené cesty.  

       V letech 1988-2010 bylo vypublikováno několik horolezeckých průvodců věnovaných Moravskému krasu resp. zahrnujících toto území: Doležal et al. (1988), Jarolím, Pipal, Weisser (1988, 1989, 1990), Lienerth, Weisser (1998) a Skýpala, Wolf (2002, 2010).  Tyto průvodce či spíše seznamy cest, doprovázené schematickými vyobrazeními, dokumentují dramatický nárůst počtu lezců a počtu a obtížnosti cest. Obrázek 18 ukazuje situaci výstupů na Krkavčí skále podle Jarolíma, Pipala a Weissera (1990), pro srovnání s obr. 2 a 8. 

 Obr. 18.  Krkavčí skála v průvodci Jarolíma, Pipala a Weissera z r. 1990

 

Nárůst počtu výstupů dle jednotlivých průvodců na Krkavčí skále, Býčí skále a Modrém rysu (Riviéře) ukazuje následující tabulka (údaje z r. 2010 zahrnují i tzv. “projekty”): 

Průvodce	Krkavčí skála	Býčí skála	Modrý rys (Riviéra)
Czerny, Krammer a Wagner (1938)	11 cest	2 cesty	5 cest
Sitař (1960)	24 cest	8 cest	7 cest
Jarolím, Pípal a Weisser (1990)	49 cest	20 cest	16 cest
Skýpala a Wolf (2010)	71 cest	53 cest	21 cest

      Některé průvodce, např. Jarolím, Pipal, Weisser (3. díl, 1990) uvádějí pod titulem Moravský kras také Stránskou skálu u Brna. Moravský kras je budován prvohorními, devonskými a z nepatrné části spodnokarbonskými vápenci; průměrné stáří tohoto komplexu je cca. 370 Ma (milionů let). Stránská skála je více než 50 m vysokým výchozem druhohorních, jurských vápenců; jejich stáří se pohybuje kolem 156 Ma. Stránská skála nesouvisí s Moravským krasem ani geologicky, ani hydrologicky.  Je zcela samostatnou geografickou jednotkou. 

   Z podzemního, jeskynního lezení lze jmenovat průzkum komínů v Býčí skále, v Předsíni a hlavně v prostorách objevených v letech 1982-1989, v Prolomené a Proplavané skále.  Průzkum komínů pokračuje také v Barové jeskyni a v jeskyních v Rudickém propadání.  Mezi nejzajímavější výsledky v Propadání patří dokončení výstupu Komínem nad Kašnou a jeho otevření na povrch – dnes 153 m hluboká Rudická propast. Dále výstup komínem v Rudickém dómu do výšky 160 m. Tento komín komunikuje s ponorem na Tumperku v obci Rudice; eventuální propojení komínu s ponorem by mohlo představovat asi 200 m hlubokou “suchou” propast, nejhlubší v Moravském krasu a v České republice (Šebela, 2011). Lezci Marek Audy, Sebo Kovačič, Radek Nejezchleb, Petr Němec, Petr Polák, Jan Sirotek a další pokračují v průzkumu komínů a vyšších jeskynních pater v Amatérské jeskyni.  Význačného úspěchu bylo dosaženo v komínu nad Dómem U ozvěny. Tam byl objeven rozsáhlý úsek horního patra s unikátní krápníkovou výzdobou – tzv. Alabastr (Motyčka et al., 2000). Dalším úspěchem je objev vyšších jeskynních pater v komínu nad Katedrálou Moravského krasu v prolongaci Skleněných dómů v Punkevních jeskyních.

 

   Komerce je nejnovější aspekt lezectví a jeskyňářství v Moravském krasu.  Na scéně se objevují podnikaví jedinci, kteří nabízejí  horolezecké a jeskyňářské “kurzy” a různé “adrenalinové zážitky” na skalách a v jeskyních, samozřejmě za podstatný poplatek. Výstup na Hřebenáč za 200-300 Kč nebo prohlídka jeskyní v Rudickém propadání za 1500 Kč za osobu nejsou vzácností. Tato forma komerce a její legální aspekty v Chráněné krajinné oblasti Moravský kras jsou rozvláčně diskutovány, zejména na jeskyňářských webech.

Poděkování

    Autoři touto cestou děkují všem, kteří informacemi, materiály, opravami, doplňky a konstruktivní kritikou přispěli k této práci, jmenovitě Radomíru Hýskovi-Nejtkovi, Františku Plškovi, Jiřímu G. Švehlovi-Yettimu a Pavlu Weisserovi.

Literatura a prameny

ABSOLON, K., 1970: Moravský kras, díl I.  Academia, Praha.

BURKHARDT, R., 1975: Moravský kras za druhé světové války.  Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, v. 5 (1973), str. 3-14.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973a: Problém Jedovnického potoka v Moravském krasu. Vlastivědná knižnice časopisu Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, Historicko-vlastivědný kroužek ZK ROH Adast Adamov, v.  39, 24 str., příl.

BURKHARDT, R., GREGOR, V. (A.), CHALOUPKA, A., 1973b: Rudické propadání aBýčí skála – stav průzkumu v červnu 1973. Speleologický věstník, 1973 (2): 19-31.

CZERNY, A., KRAMMER, F., WAGNER, E., 1938: Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn.  Příloha časopisu Bergwart německého  akademického spolku Alpenverein, skupiny Brno.

DOLEŽAL, F. et al., 1988: Cvičné skály na Moravě.  Olympia, Praha.

GREGOR, V. A., 1972: Horolezecká akce v Býčí skále ukončena.  Vlastivědné zprávy z Adamova a okolí, 1972 (2): 8.

GREGOR, V. (A.). 1974a: Horolezectví v Moravském krasu.  Sborník  Okresního vlastivědného musea v Blansku, roč. 4 (1972), str. 36-43.

GREGOR, V. (A.), 1974b: Pět let výzkumu propasti Macochy.  Práce, Brno, 4. září 1974.   Výsledky podrobného výzkumu Macochy.  Lidová demokracie, Brno, 5. září 1974.  
Pět let výzkumu propasti Macochy.  Brněnský večerník, 6. září 1974.  
Skončil výzkum Macochy.  Rovnost, Brno, 10. září 1974.

GREGOR, V. A., 2011a: Průzkum komínů v Býčí skále a Rudickém propadání v letech  1970-1976.  www.byciskala.cz, 3. dubna 2011.

GREGOR, V. A., 2011b: Moje vzpomínky na Býčí skálu aneb kus býčiskalské historie. 

   www.byciskala.cz, 8. dubna 2010.

GREGOR, V. A., 2011c: Propast Macocha a macošské jeskyně, Moravský kras. 

   Nepublikovaný rukopis.

GREGOR, V. A., PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Historické okénko-lezecký materiál. 

   POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, únor 2011.

GREGOR, V. A., POKORNÝ, P., 2011: Rozhovor s Celofánem.  POK-BLOK,

   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, leden 2011.

HAVEL, H., 2011: Moravský kras, můj osud, 3. část Skály.  Speleo,Česká speleologická společnost, (57): 64-73.

HAVELKA, V., POKORNÝ, P., 2011: Na pokec s Haveláčem.  POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com., Archív blogu, květen 2011.

HYPR, D., 1976: Nové objevy v Rudickém propadání – Velikonoční jeskyně. Československý kras, 27 (1975): 100-104.  

JAROLÍM, P., PIPAL, V., WEISSER, P., 1988, 1989, 1990: Moravský kras, horolezecký

   průvodce.  Díl I (1988), Suchý žleb, Pustý žleb, Údolí Punkvy.  Díl II (1989), Sloup,

   Rudice, Holštejn.  Díl III (1990), Josefovské údolí, Údolí Říčky, Stránská skála.

KALA, F., 1969: Horolezci v Macoše.  Brněnský večerník, 9. října 1969.

KOVAČIČ, S., MRNUŠTÍK, J., POKORNÝ, P., 2009:  Žleby Pustý a Suchý 2010,

   kalendář, soukromé vydání, Brno.

LINERTH, R., WEISSER, P., 1998: Moravský kras, horolezecký průvodce.  Montana, Brno.

MOTYČKA, Z., POLÁK, P., SIROTEK, J., VÍT, J. (editoři), 2000: Amatérská jeskyně. 30 let od objevu největšího jeskynního systému České republiky.  Česká speleologická společnost, Praha, Brno.

MUSIL, F., 1958: Tajemství severovýchodní stěny.  Rovnost, Brno, 8. června 1958.

PANOŠ, V., 1958: Macocha vydává svá tajemství.  Rudé právo, Brno, 26. října 1958.

PIPAL, V., POKORNÝ, P., 2011: Povídání s Ferym (plus komentáře).  POK-BLOK,

   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, červen 2011.

PLŠEK, F., KREJSA, M., 2004: Po vlastní linii.  Montana, no. 6.

POKORNÝ, P., 2010a: články Historie, Krkavčí skála-historie naposled.  POK-BLOK,

   www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, září 2010.

POKORNÝ, P., 2010b: články Býčí skála a Modrý rys, Idaho.  POK-BLOK,  www.fotonec.blogspot.com, Archív blogu, říjen 2010.

POKORNÝ, P., 2011: Vladimír Fery Pipal (s použitím medajlonku od J. Růžičky, z Hotejlu 1988). POKO-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,Archív blogu, červen  2011.

POKORNÝ, P., GREGOR, V. A., 2011: Spárování v Krase (plus komentář; také Celofán

   popsal v komentářích historii Noční spáry).  POK-BLOK, www.fotonec.blogspot.com,

   Archív blogu, červenec 2011.

SITAŘ, I., 1960: Horolezecké terény na Moravě.  Státní turistické nakladatelství, Praha.

SKÝPALA, V., WOLF, V., 2002: Moravské skály.  Vydal V. Skýpala, Valašské   Meziříčí.

SKÝPALA, V., WOLF, V., 2010: Moravské skály, horolezecký průvodce.  Vydal V. Skýpala, Valašské Meziříčí.

ŠEBELA, R., 2011: Tumperk – Komín v Rudickém: nové možnosti v Rudickém propadání.  Speleo, č. 57, str. 16-17.