Na pokec s Haveláčem

Dlouho slibovaný, ztracený a opět nalezený, rozhovor s Laďou Havelkou o lezení nejen v Krase na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, je tady. Povídali jsme si u piva v židenické paluše U Špinavce...Laďa je borec, co mě učil na Stránské zakládat uzlíky, když jsem se chystal poprvé do Saska, spolu jsme párkrát jeli Chřibského hnědáka a dá se říci, že mé začátky velmi ovlivnil...

Haveláč na trávě

Jak jsi se Laďo dostal k lezení?

Hlavní roli na tom měly dvě věci: společenská hra „Horolezci“, to je strašná škoda, že ji nemůžu najít. To bylo úžasné, deska z tvrdého papundeklu, která se postavila skoro na kolmo a magnetama tam byla vytečkovaná cesta na vrchol. A házel jsi kostkou…některý magnety byly opačný a občas ta figura spadla a shodila ty pod sebou…no byla to legrace.

No a pak v TV běžel seriál Rudí horolezci (režie Willi Urbanek, ukázka zde )


Ale pozor, to byl dobrý seriál z NDR z lezení na jejich píscích!. Oni dělali protifašistický odboj a při tom lezli po skalách a měli tam skrýše a tak. To bylo taky fantastický. No a pak jsem chodil leta kolem vývěsky VHS, na kterou jsem se vždycky díval, když jsem šel ze školy a pak jsem se přihlásil. To mi bylo takovejch šestnáct let. Vím, že jsem hrozně váhal, oni chtěli na tehdejší dobu za vstup dost peněz, asi 150,- korun. Tak jsem si to šel zkusit na Stránskou, kde jsem nelezl nahoře, ale dole, jak jsou ty velké lomy. Tam jsem se do toho lomu vydal a samozřejmě jsem se tam málem zabil, protože to je vysoké a rozbité na maděru. No a pak jsem se přihlásil a začal jsem s horoškolou. To bylo v roce 1977 na podzim. První lezení bylo na Krkavčí, pak byla Pálava asi 2x nebo 3x, pak Vysočina a pak se jezdilo do Krasu. My jsme měli to štěstí, že bylo málo instruktorů, takže jsme byli velice brzo nuceni si vyvádět cesty sami, protože tam s náma jezdili jenom dva, tři instruktoři na dvacet lidí. Nás bylo celkem asi třicet, ale pravidelně jezdilo tak dvacet lidí. V úterý byly přednášky, ty byly strašně populární, tam chodili všichni –přednášel Bača neboli Zlámal, on to byl rozenej řečník a humorista, všichni se smáli a byla to strašná sranda. A soboty neděle se jezdilo pravidelně ven. Domluvilo se, kam se pojede a odkud, kdo se sešel, tak se sešel a jelo se. Nafasoval jsi jako nováček jedno lano (za dalších 150,-), měl jsi ho na tři roky a pak ti ho zdarma vyměnili za nový. Nafasoval jsi 5 karabin, z toho byly tři z NDR a dvě byly železný Stubajky a s tím jsi vyrážel. Většinou se lezlo v pohorách, později jsme zkoušeli ty různé kopačky brósit na bruskách. No chytlo mě to v podstatě hned. Ono mi to ihned i docela šlo. Už na jaře jsem tak nějak vynikl…jsem jel poprvé na písek s partyjou Mauglí, Bíba, Drobek a nafasoval jsem Mauglího jako spolulezce! Poprvé v životě jsem byl na písku…a stala se hrozná sranda, že Mauglí nemohl vylézt nějakou spáru. Byla to pěsťovka – žabovka, pod kruhem zase slezl dolů a teď že já. Jsem v životě spáru nelezl, ale k tomu kruhu jsem se dostal. Zkrvavenej, odřenej a celej den pak už nic, bo jsem byl tak zničenej, ale byl jsem „slavný“. To bylo v Příhrazech, Vaškova cesta na Rakev (VIIb). Příhrazy jsou pěkný, nejsou tak navštěvovaný, je tam klid, ale už zarůstají.


A co na to říkali doma?

No ze začátku moc nadšení nebyli. Ale pak si nějak zvykli. Moje maminka dělala zubní sestru společně s manželkou jiného lezce, s Vyskočilem. A ony si dycky vykládaly. „Ten náš Láďa přijel z těch skal a on těma skálama tak krásně voní“. A on mi dycky v hospodě nadával, co té mamce vykládám, neboť jeho žena mu pak dycky říkala, kam jezdí za děvkama a chlastat, ty vždycky přijedeš a smrdíš hospodou a Havelková vždycky říká, že ten její tak krásně voní. A já mu vždycky říkal…no jo vole, ale moje maminka mě má ráda!. Ale moji rodiče nenesli špatně, že lezu, spíš to, že občas moc chlastám. Což byla pravda. Bíba kdysi vydal takové poučení z krizového vývoje, jako že moc pijem, a tak jsme zkusili nepít. A já vydržel rok. A můžu vzkázat mladší generaci, nepijte, zvedne to vaši výkonnost o třídu. Chlast dokáže zničit člověka, ale zas přijdeš o ty historky.


A jak se lezlo s Mauglím?

Pro mě to byl strašně zajímavý člověk, protože on, když jsi se na něho podíval, tak byl něco jak Weisser, nee teda tak tlustej, jak je Weisser teď, ale nebyl hubenej. Takovej podsadité, škraně trošku měl a strašný tlapy. Medvědí ruky. Opravdu tlustý prsty…aspoň já si to tak pamatuju, obrovskou sílu v rukách. Vydržel provazovat hodiny půl hodiny a pak lezl dál. Měl sílu v ruce a tah na branku. Vždycky něco vybral a valil. Prokrauloval se navrch.


Kde jste v Krasu tenkrát lozívali?

Jezdilo se tehdy hlavně do žlebů. Rorejsi, Beran, Saxifraga, Henryovka. Sloup třeba nebyl tak populární. Krkavčí taky nebyla tolik populární, Rudice byly úplně mimo střed zájmu, tam jsem byl poprvé, až se tam začly dělat ty moderní cesty. Akorát jednou jsem byl s Mauglím v Propadání, jsme lezli Rudické Idaho. Lozívali jsme spíše na Stěně zapadajícího slunce, na Prasečí ucho, Babylónskou věž. Krasová doména byl podzim, zima. Ony tenkrát nebyly ještě umělé stěny. Na jaro se jezdilo na písky, to muselo bejt, začínalo se většinou prvního května. Do toho května se taky ještě krasovalo, ale krasová sezóna pro tuhle tu partyju byl podzim. A ono se musí přiznat, že ten podzim má své kouzlo v Krasu.


Jak probíhalo za vašich dob jednání s ochranářema přírody?

Na jaře si správci skal domluvili nějaký termín, sedlo se s ochráncama do gázu a jezdilo se a zastavovalo se a domlouvalo se, co se může lézt a co ne, každej rok. A když jo, tak co se tam má udělat. Někde chtěli třeba nějaký schody, upravit přístupovou cestu. Tak bejvaly brigády, dovezly se rejče, hrábě, třicet lidí nastópilo a udělal se ordung. Podle jejich přání…oni si to pak zkontrolovali…


Jaký byl tehdy styl lezení? Byla nějaká konfrontace mezi tradičním a volným lezením?

Tehdy se ctilo, co bylo napsané v průvodci…vezmu třeba Kubáska, kterej je čistě lehkej - když jsem začínal, tak Kubásek byl V A1 a tak se každý těch skob v tom břichu chytnul a neřešil to. Volný styl lezení přinesla éra Zdenála Konečného, kterej s tím začal a dělal i ty nové cesty. Drobek to prosazoval spíš jako teoretik, protože v té době už nelezl už tak špičkově. Ale jezdil i zrovna s Mauglím na západ, do Chamonix a do Valle di Mello a převezli tu „módu“. Ale nedá se mluvit o nějaké konfrontaci, protože krasaři byli všichni dobří pískaři a na písku se to ctilo a lezlo, takže oni se taky snažili o čisté lezení. I Mauglí když dělal nějakou cestu, tak se skoby chytal opravdu jen tam, kde to bylo nutný. Ty jeho cesty se většinou vyznačovaly tím, že i to, co se lezlo „nečistě“, tak to byly většinou nějaké uzlíky, což bylo možná ještě horší, než kdyby se to lezlo volně. To byly lavinovky a podobně, on moc netloukl, co nemusel, to nezatloukl.


Skoby co zatloukl, ty hlavně určovaly směr?

On je tam dal tak, aby se nezabil. Kde ta skoba byla opravdu nutná, abys nespadl na zem. To byla víceméně jeho filozofie. Kde skoba není nutná, tam ji nedal. Kde to šlo zajistit jinak, zajistil to jinak. Kde byla třeba, tam ji dal, aby ses nezabil. Setkal jsem se i s tím, že skoba byla tam, kde nebyla potřeba, ale zas kdyby tam nebyla, tak bych nevěděl, kam lézt…No dělali jste někdy cesty odspodu? Ono to není tak jednoduchý. Ono je ideál nějaký, kde by to jištění být mělo, ale prakticky to nikdy nejde dodržet, protože nemůžeš vždycky dát tam, kde by to bylo dobrý, protože to z té pozice, když to děláš odspodu, to nejde. Takže nakonec dáš tam, kde to jde dát.


Snažil se Mauglí převzít do Krasu pískařský styl prvovýstupů?

No tak to je třeba vidět na Kocovině, že to bylo dělané v pískařském stylu. Toho jištění tam nebylo moc. Myslím, že tam byly celkem tři jištění, jedno pod a jedno nad kruhem. V tom jsem byl kdysi s Bíbem. Ale ne na prvním.


Brali jste skalky pouze jako přípravu na hory?

Jak kdo. Mauglí byl typ, co jezdil dost do hor. On když byl vypuštěnej a nabídla se mu ta možnost, tak jel. Ale neřekl bych, že bral skalky jako přípravu. Prostě dva sporty, které dělal zaráz. Bíba zas byl spíše skalkař a hory měl jako doplněk. Jet na hory, to byl pro něj spíše výlet.Ale ke konci na to možná doplatil, protože když už tam byl, tak chcel na vrchol a dopadlo to, jak nemělo. V Indii na Nanda Devi, sletěl v 6500m, údajně se s ním urhl starý fix. Ale nikdo neví, protože byl 200 metrů nad všema, respektive nad tím, kdo ho doprovázel. Myslím že to byl Laďa Žákovskej, v té první variantě, Uherka tam pak už jenom dolízal k té mrtvole. Takže se nevědělo - proletěl kolem a měl údajně na jümaru zbytky lana.

V té partyji panovala dost velká sportovní řevnivost, to bylo dobrý. Jsme se hecovali, Bíba byl propagátor moderního tréninku, začal vyrábět různý ty lišty, v práci to měl daný. On lezl jiným stylem než Mauglí, který byl jak bagr. Ne že by lezl škaredě, ale lezl silově. A Bíba byl takovej baleťák. On tak pomaaalllluuu, laaadně si to přebíral.


Ale na písku se snad takhle „bagrovitě“ lézt moc nedá?

No když jsem viděl Mauglího, tak jsem měl pocit, že se dá. I když je pravda, že rajbas jsem ho lézt neviděl. On byl spíš na ty chytovatý cesty, dlouhý, vytrvalostní, to byla jeho doména. Jak v Krase, tak na písku.


A co nějaké legendární historky?

Hlavně oba dva, Mauglí i Bíba, byli neskutečný společenský veselice. Historek byla spousta. Jednou třeba vytáhli Mauglího autem z Macochy. On to byl dost blbej nápad – napadlo to přiožralého Bíbu. Myslím, že to bylo v Normálce v poslední délce. Mauglí lezl poslední, protože si tam něco prohlížel okolo, on tam totiž potom dělal vlevo nějaké narovnání myslím, tak tam něco študoval, a pak že teda poleze. Oni mu mezitím vycvakali lano z jištění nad ním, přivázali to lano za auto a normálně ho vytáhli. Ten teda nadával, fakt byl vzteklý tak, jak jsem ho ještě neviděl. Já se mu teda nevidím, protože kdyby se to lano někdo kouslo, tak to auto to mohlo přetrhnout za nějakou hranu. Představ si, že lezeš a najednou odlétáš nad propast. Tohle je ale spíše taková ta negativní historka. Jinak těch historek je spousta…třeba na Macoše se něco slavilo, asi Mikulášská, měli jsme tam i nějaké lezení. Spalo se na půdě, kde byla taková noclehárna. Tak jsem tam seděli a hrozně popíjeli a Bíba s jedním borcem už měli nějaké peníze, to bylo po revoluci a už v něčem podnikali, no a v té restauraci měli kšeftaři školení na prodej hrnců. Bylo jich tam asi padesát. A oni se hádali, kdo na to má a tak Bíba s tím kámošem kupovali šampaňské a stříleli těma špuntama po těch kšeftařích. Takže byla taková šampaňská přestřelka…no na závěr chtěl Bíba plácnout pinglici po prdeli a jak se netrefil, tak převrátil celej ten stůl, ale pak to zahladil nějakejma penězma a ráno se k nám chovali hezky. Nejhrůzostrašnější historku mám ale s Hastrmanem (Hastroš, Ivan Bajer), to už nebyla ani sportovní lezecká figura ale spíše figura jako figura, ale patřil do té sestavy, i když nejezdil tak často. Ale lezl kupodivu celkem slušně. Jsme byli lézt na písku a v hospodě na Blatech u Prachova Hastroš vyprovokoval nějakou rvačku a všichni zdrhli. Najednou Hastroš přišel ke mně a říká: „pičo (on byl děsně sprostej), kryj mě záda, já jdu na ně“. A zůstali jsme tam sami dva. On se s někým serval a na mě naštěstí nedošlo. On byl hroznej rváč a sprosťák. Zastavil třeba kdysi u Habáska, kterej byl ředitelem nebo náměstkem nějakýho ústavu. Hastroš jezdil s Tatrou, vozil matroš po stavbách. A Habásko zas jezdil po těch stavbách na kontroly, jak to jde. No a Hastroš takhle viděl na stavbě Habáska, tak zastavil, stáhl okýnko a řval na Habáska: „pičo, vole, kam jedeš na víkend, ty kundo? Do Krasu?“ On si prostě nebral servítky před nikým.


Ty jsi zažil i Pálavské srazy…

To bylo strašné…tam bylo třeba dvěstě třista lidí, sklepy byly v obležení, spalo se v tom lomu. Vždycky jsme jeli prvním vlakem ještě před šestou, abychom tam byli první, abychom něco přelezli. To se skákalo z vlaku, abychom se dostali do autobusu, autobus byl narvanej, držadla jsme několikrát urvali. Jezdili tam i lidi z písků. Při cestě do skal, na konci vesnice, stál stůl, každej si musel dát burčák, všichni lezli s kanystříkem či nějakou flašou za pasem.


Místo maglajzáku?

No, když jsem začínal, tak se maglajz vůbec nepoužíval. Já jsem pak byl jeden z jeho propagátorů, ani nevím proč, mě se to prostě líbilo. Ze začátku mi ani nepřišlo, že by to pomáhalo. Napřed jsme to měli v igelitce…poprvé jsem o maglajzu slyšel od Jindry Šustra. Ten to odněkud přinesl, že s tím někde lezou, tak jsme s tím začali experimentovat na Stránské. Tam jsme bývali hodně často – strop jeskyně tam a zpátky dvakrát v kuse a podobně. V zimě jsme tam dokonce chodili trénovat s mačkama. To člověk potřebuje do zimních hor natrénovat s mačkama na holé skále, v horách je nemůžeš kvůli 10 metrům skály sundávat. A ono se to kupodivu dá. Je to jiná technika, ale dá se s těma mačkama lézt.


A ty jsi jezdil hodně do hor?

Já jsem byl jak všichni…v zimě Tatry, na jaře písek, v létě různě a podzim Kras a Pálava. Ale samozřejmě se to různě prolínalo, nelze to takhle říct jednoznačně, ale v podstatě to bylo takto. A ještě běžky. Kolo spíš až po revoluci.


Cesty v Krase jsi nějaké dělal?

No svou mám jenom jednu, ale hodně jsem jich odjistil jako jistič. Ale uvedený tam spíš nejsem. Ono to není jak dneska, ta cesta se málokdy udělala za jeden den. To se čistilo, dělalo se to odspodu někam, nedodělalo se to, další víkend se udělal jinej kus, kdy jistil někdo jinej.


Haveláčova cesta, Rorejsi


Kdo byl takový hlavní motor?

Za mé éry, to bylo deset roků v letech 1977 - 87, tak zas nebyl takový hon na prvovýstupy. Samozřejmě se dělaly prvovýstupy, ale ne za každou cenu. Samozřejmě když se Mauglímu či Bíbovi něco zalíbilo, tak šli a zkusili to. Ale nebylo to takové, že by museli, nebo že tady je ještě místo, jdeme tam. A při těch prvovýstupech tak nějak podvědomě ctili ten pískařský styl, neboť tam jezdili každý víkend a ta pískařská filozofie se nám zdála správná. Na každým druhu terénu přizpůsobíš ten styl lezení kvalitě toho materiálu. Ta filozofie byla tenkrát jiná. dnes se ty těžký cesty lezou tak, že se nacvičujou, hodně se padá, než se to naučíš. Tehdy se, jelikož nebyly dobrý lana a nebyly ty skoby spolehlivý, tak se prostě nepadalo. Třeba Mauglí byl známej tím, že když on ty cesty dělal, tak nespad. Neviděl jsem ho myslím spadnout nikdy. Samozřejmě asi někdy spadnul, ale že by se padalo, nacvičovalo a řešil se nějakej problém, to nebylo. Ono nebylo moc do čeho padat. Ty Mauglího cesty byly trochu morálový, na rozdíl od jiných, které byly jištěny dá se říct standardně. On měl taky dost svéráznej přístup ke klasifikaci. Šestku jsem od něho neviděl. To bylo pět, možná pět plus. Asi má i nějakou šestku, ale nevím jestli to tehdy dal za šest. Většinou to dal 5+ A0, to bylo jeho. Jakože si jednou sednul či se něčeho jednou chytnul.


Ostatní lezci ty jeho cesty tenkrát lezli?

Ano, byla to cesta od Mauglího a přelézt ji mělo určitou sportovní prestiž. To nebyly cesty jen pro radost a pro krásu.


Proč mají ty jeho cesty teď takovou pověst?

To bylo dané tím, že se začly dělat jiné cesty a lidi si na ně zvykli a v těch jeho se pak cítí blbě. Samozřejmě když seš zvyklej a začneš lézt v Krase na borhákách po třech metrech, tak když máš potom první skobu v 25 metrech, tak je ti to přinejmenším divný, když to řeknu slušně. Lidi do toho nejdou. Proč by ses měl zabít kvůli nějaké zarostlé cestě.


Proč ho to lákalo, takové linky?

Podobnou otázku jsem dostával i já v Ádru, když jsem lezl špinavé vlhké komíny a širočiny, to byla moje specialita. Možná v tom bylo něco nějakého macochismu, já nevím. Jak u mě, tak u něj. A navíc, ty hezký čistý linie už byly vybraný. Byl jsem u toho, když dělal Digitální spáru, když přerovnával údolku na Kateřiňák, u podobných věcí jsem mu držel lano a podobně.


A jaká byla tvá oblíbená oblast v Krase?

Tak já jsem měl oblíbené, vždycky na podzim, když bylo hezky, tak se valilo na Rorejsi, to se jelo autobusem na Nové dvory, tam se vystoupilo, šlo se na Koňa, ten se slanil dolů, vylezla se buď Policejní nebo ta Klasika, pak jsi sešel dolů pod Rorejsi a tam se vylezl Beran a Rorejsi. To byla taková trojkombinace na pěkný den.


Měli jste nějakou krasovou výzvu, nějakou cestu, směr, co nešel, do které se nikdo neodvážil?

To bych neřekl, vždycky když taková linie byla, tak to někdo zkusil. Nemyslím si, že by se třeba Mauglí do něčeho neodvážil.


A jaké cesty si nejvíce vážíš?

Předpokládám že na prvním…no to jsme kdysi lezli Macochu odspoda, klasickýho starýho Plška úplně odspodu. To byl dole boj s travama. My jsme na to samozřejmě byli připraveni, to jsem lezl s Karlem Pálkou, a měli i svoje skoby a tak. Těch prvních x metrů bylo naprosto zelenejch a pak ten výlez taky. Takže to byl docela úspěch, že jsme to za den prolezli až na vrch. Ten spodek se tehdy prakticky vůbec nelezl. A pak jsme ještě druhý den lezli pod Dolním můstkem. Ale to byl teda ultrasajrajt. To není těžké, ale třeba ten výlezovej komín v Plškovi je oproti tomu čistej chodníček.


Jak vás to napadlo lézt?

Protože se to moc nelezlo a já jsem byl tenkrát takovej ten směrař. To znamená taková ta spára, komín, to bylo pro mě výzva. Já jsem prostě měl rád trhliny a linie daný formou skály. V horách si vážím třeba zimní Weberovky, Mockův ledopád, takový ty hlavní směry a stěny v Tatrách jsme měli přelezený v podstatě všechny. A písky? Co já vím, třeba Údolka na Hlásku a hlavně z druhé strany na Hlásku, Muší v Teplicích, Slunovrat na Starostu, Leteckou na Milence, Hrana pádů na Gilotinu, Otisky prstů na Masku.


Haveláč v jasném směru,Sasko


Vy jste do Ádru jezdili hodně?

To byla móda. V roce 84 – 88 jsme tam jezdili každej víkend. Většinou autama, občas vlakem, párkrát i na motorce s Kingem a bráchou. Tím vlakem to byla hrůza, 7 hodin, 4 přestupy. Bylo to naprd. Ale nemělo to na cesty vlakem do Tater. Ta cesta vlakem tam a zpět byla horší než to lezení. Vlak byl narvanej, všichni vožralí, jeden lezec tam kdysi zahynul, Edgarův brácha z VHS, byl vyhozenej z vlaku. Tam byly těžký kudle a rvačky, východňáři mezi sebou, mezi nama a různě. Pak byla éra, kdy se používaly tzv. doplatkové jízdenky. Cesta byla drahá, tak jedna holka vymyslela, že pojede třeba z Bílovic do Brna a nechá si napsat doplatkovou jízdenku, kterou ti vypsal ten průvodčí ve vlaku. To se vygumovalo a napsalo se tam klasicky Marefy – Brno – Poprad a jeden plus 4. Dopsala se kilometráž, čísla vlaků, razítko tam zůstalo, datum tam nebylo a jelo se. Samozřejmě průvodčí pojali podezření, ale v tom vlaku ti nikdo nedokáže, že je to padělaný. Pak už se to přehánělo, už to gumovala po šesté a bylo to dost poznat.


A do Saska jste jezdívali?

Jé, to jsme jezdívali. Nejlepší výlety byly v rámci družby VHS s oddílem z Drážďan, který měl v Bad Schandau chatu, takovou boudu poblíž Falkensteinu. Jezdili jsme autobusem, zpátky se pašovali filmy a lyže. Jezdilo se tam na prvního května. Vždycky jsem měl omluvenku z prvomájového průvodu „jmenovaný se zúčastní prvomájového průvodu se spřáteleným oddílem Empor Drážďany“. A Mauglí a Bíba vymysleli vynikající věc, tzv. falešnou refundaci. Jelikož jako mladej jsi měl jenom 10 dní, pak 14 dní dovolené, ne jak dneska. Tak jsme přemýšleli, jak to udělat, protože neplacenou dovolenou ti tehdy nedali. Takže se domluvilo se Zlámalem, že ČSTV VHS Brno refunduje tomu a tomu třeba za dobu soustředění v Tatrách. Takže mě napsal glejt, on zaplatil fabrice tu částku, fabrika to dala mě a já to dal zpátky do VHS. Takže jsem to měl jako neplacené volno, ale pustili mě, nebylo to v dovolené.


Co si myslíš o tom, jak se v Krase pořád dělají další a další cesty?

Třeba v Jizerkách je pravidlo, že mezi cestama musí být tři metry…ale tady je to trochu jiný. Ono je lehké to osobně zkritizovat, je nutné nějaký objektivní pohled. Já si myslím, že za hodně negativního můžou umělé stěny. Ten trend těch stěn a nahuštěnosti těch cest a lezení na rybu ty lidi ovlivňuje. Proč by to nemohlo být jako na Rajčeti? Myslím si, že lidi tu skálu už neberou jako přírodní útvar, ale jako plochu pro vyřádění nebo realizaci sportovních výkonů. Ale já do toho nemám co kecat. To je věc téhle generace a ta si to musí vyřešit sama. Bohužel ty nové generaci mají tu smůlu, že ty skály nejsou nafukovací. Každej se chce nějak realizovat a podepsat. To je logický. Ale to, co dělá třeba Vlk, že se to navrtá svrchu a považuje se to za projekt, to je zhovadilost. Když to někdo vymyslí odspodu a má tam smyčku, tak prosím, ale jenom to navrtat a schovat si to pro sebe, tak to není dobře. Mělo by to mít svý hranice. Samozřejmě Vlk udělal spoustu dobré práce, tím že toho spoustu přejistil a za to mu patří velikej dík. To by se mu dalo i lecos odpustit, i když třeba to, co udělal na Nad Propadáním třeba na těch skalkách okolo…to bylo evidentně vidět, že to tam napral nahoru a pak teprve začal řešit, jestli to půjde nepůjde.


A na Chřiby jste taky jezdili?

Jo, to se jezdívalo, když se pořádaly čtvrteční odpolední výjezdy. Z práce se odešlo ve 12 a vyráželo se nejen do Chřibů, ale i do Krasu.


Na Holštejn se jezdilo?

Jo, tam se už jezdilo. Moje první cesta na Holštejně byla Ležák, do které mě vyhnal Bíba, a tam jsem si pěkně zkousnul. To jsem lezl teprve druhým rokem, ale kupodivu jsem to vylezl.


A co Lokálka?

To je zajímavé…jak ta řevnivost nebyla, tak mezi Lokálkou a ostatníma ano. To byli vždycky takoví potupní kamarádi z Lokálky. Vždycky jsme jim přetahovali holky, což se skoro vždycky povedlo, protože oni byli trošku nesoudní, byli pedantnější v té výchově. Docela jsme se kamarádili se Zbrojovkou, to šlo, ale s Lokálkou, to ne. Kromě těch klasickejch oddílů tady byl ještě vojenský oddíl, kde byl na vojně delegovanej vždycky někdo z dobrejch lezců, jako třeba Hudeček nebo Roman Brt. Hudečka jsem tady zažil a lozili jsme tady na Pálavě a občas i v Krase. To sem měl poprvé na nohách íbíčka, které mi půjčil . On měl nějaké starší a pak mi je myslím i prodal. Tlačili mě, ale měl jsem je.


A co lezení a útěk před komunismem?

Spíš jsem měl pocit, že se na nás tak dívají, tak politicky, ale já jsem to tak politicky necítil. Ani ti lidi okolo mě se tak neprofilovali. Bralo se to prostě jako sport. Já jsem dělal spoustu sportů, od fotbalu, kánoistiky, kolové a u lezení jsem pak už zůstal, Bača nám vždycky říkal: „chceš li být šťastný celý den, opij se, chceš li být šťastný celý týden, zabij prase, chceš li být šťastný celý rok, ožeň se a chceš li být šťastný celý život, staň se horolezcem“. A měl pravdu. Když to přeženu, tak je to láska na celej život, která tě nezklame. Baby tě zklamou, všechno tě zklame, ale hory a lezení, to tě nezklame. Naopak mi to vždycky pomohlo, když jsem byl v nějakém průseru, kolo a lezení.


A co baby a lezení?

Baby se k tomu stavěly různě. Bylo několik typů bab, Zaprvé to byly baby, které přicházely se vdát nebo spíš najít si partnera. Někoho si vyhlídly a po něm šly. A pak byly ty, co to braly jako nějakou zábavu, ježdění s partyjou, líbilo se jim to. A pak byly baby, a těch bylo míň, a ty to braly sportovně.


Lezl jsi s Čumpelíkem?

S ním jsem lezl, ale to byla spíše taková odstrašující figura. Trošku takovej svéráznej. On měl vždycky jakousi představu, kterou chtěl realizovat, a nerealizoval to nikdy moc bezpečně a vždycky to s ním bylo trochu o hubu. Ale ještě bych se vrátil k Bíbovi – on byl velkej fenomén jako výrobce. On vyráběl všechno. Jelikož dělal ve výzkumném ústavu valivých ložisek, kde dělal konstruktéra, tak měl přístup k frézařům a kovářům, takže dodnes mám jeho mačky, cepíny, které byly snad i lepší než tehdejší originály. Všechno se tenkrát vyrábělo, šily se úvazy, batohy, každý dělal něco, ale Bíba byl specialista na ty cepíny a mačky. První osmu jsem si svařoval z kulatiny, ta byla vyloženě nebezpečná, to se divím, že jsem se nezabil. Druhou osmu jsem měl – to moje babička, která dělala v Chiraně telefonistku, takže tam znala všechny, telefonistka a uklízečka to byly vždycky pilíře fabriky. Takže ona mi sehnala rentgenovaný plát duralu, centimetrový, a z toho jsem si lupénkovou pilkou vyřezal osmu, vypiloval jsem to a mám to doma dodnes. Když jsem začínal, tak se ještě jistilo přes záda, trénovali jsme to na Stránská, kde se házela guma. A to není sranda chytat gumu přes záda. Stačí malá chybička a to lano se ti svleče. Stalo se mi to s Milošem Šmídem na Hřebenáči, vylezli jsme Východní, já jsem se nahoře zajistil (Východní nebyla tak oklouzaná tehdy, to byla zlomová cesta, bývalo to A0, ale zkoušeli jsme to čistě), že jsem omotal nějakej balvan, tenkrát nebyly vratný body na vršku, tenkrát se dolízalo až nahoru, to by byla potupa končit pod vrškem. No a jistil jsem ho přes tělo a nechal jsem si to docela volný. On mi do toho sedl, to lano se vysmeklo a jelo dolů, naštěstí jsem na něj šlápnul, takže se to přes tu hranu zpomalilo a nestalo se mu nic.


A ty sám jsi měl nějaké blbé pády?

Blbé pády jsem měl dva. V Tatrách, v Krasu ne. Pak ještě na písku jeden. Ten první pád to bylo s Kingem, jsme lezli pod lanovkou na Lomničák, v zimě, blbě se tam orientuje a jsou tam i některá těžké místa. A druhý den jsme dolízali na tu observatoř, a tam je problém, že ta observatoř má kamennou hráz, takovou hradbu. Takže jsme dolezli k té šestimetrové zdi a kudy nahoru? Takže jsme to zkusili tou dírou pro lanovku. Tak jsem vyrazil, napřed to bylo zasněžený, jenže pak sníh skončil a zůstalo plechový koryto. Lez v plechovým korytu s mačkama. Takže fik a celou délku pád a ještě 30 metrů pod. Snažil jsem se brzdit cepínem, jiskry lítaly, kotrmelce, roztrhané gatě mačkama...


A zažil jsi Hýska,Feryho, Plška?

Tak Feryho ano, hlavně z Ádru. Ale i z Krasu si ho pamatuju lézt, on vždycky budil respekt, vypadal jak cigán takovej, furt se mračil, Hýsek byl velkej kamarád s Bíbou, ale já si ho pamatuju spíš jako autoškoláka. Ta Feryho generace končila, když já jsem začínal. A Plšek byl pro nás spíš jméno z průvodců.


Jaké byly tenkrát oblíbené hospody v Krase?

No chodilo se k Matce Němcové do Ostrova, oblíbenej byl taky Skalní mlýn, tenkrát nebyl ještě tak honosně přestavěnej, vzadu byla taková nálevna, pak ještě U Farlíků ve Křtinách, tam bývaly šílený pařby, mladá Karlíková byla hrozně krásná. Dost často jsme také stávali u Punkevních v bufálu, hlavně když se jezdilo v zimě a nedalo se lézt a byly to v podstatě jenom vycházky.


A co sólo lezení?

Tehdy začly být sóla na západě populární. A třeba Mauglí to chtěl nějak vypropagovat sem, ale tady to sólolezení bylo hlavně z politických důvodů nepřípustný. Lezci byli kamarádi na laně a propagoval se spíše směr toho „soudružství“. Takže i proto s těma sólama byly trošku potíže. Moje největší sólo, to byl hrůzostrašný zážitek, to bylo zimní sólo přechod hlavního hřebene Tater. Ale neudělal jsem ho celý. Já to dělal i v létě, ale v zimě to má tu výhodu, že tam je sníh a máš vodu. V té zimě jsem tam byl celkem pět dní, v roce 1984. Tam bylo nejzvláštnější to, že si tam zvykneš a přestaneš se koncentrovat. A najednou jsem třeba lezl, furt to nějak šlo, minul jsem nějakou skobku, kroužek, vůbec jsem se u toho nejistil, měl jsem jenom třicítku lano, kdyby byl nějakej průser a na slanění…já se nebál v těch lezeckých pasážích, ale spíš v těch lehčích, přestaneš dávat pozor, celej den je to furt stejný, začal jsem se i bát občas. A zimě to bylo v noci zvláštní, ty zvuky, když jseš tam sám. Bíba s Mauglím to myslim dali celý, jednu donášku jsme jim dělali. To byl tenkrát takovej velehorskej počin. On s tím začal Pochylý, kterej byl částečně figura i brněnského lezení, on jeden čas v Brně bydlel. Viděl jsem ho asi dvakrát, ale neznal jsem ho.


A jak se ti leze teď?

Já u sebe pozoruju sklon k minimalismu. Mám rád zapadlý oblasti, kde jsem nikdy nebyl, objevujem skály v Rakousku, tam jsou krásný sportovní cesty kousek od Brna, na písky do Broumovek, teď jsme měli berg heil po osmi letech na Královnu Vlčí rokle, baví mě bouldering, mám aji bouldermatku. Už to není ono, ale baví mě to.

Haveláč v Chřibech

14 comments:

Anonymous said...

No parádní rozhovor, dík moc chlopi. :-)
Tatuš

Anonymous said...

Dařbuján a Pandrhola, tenhle pokec se vydařil, smekám klobouk a gratuluji Ladovi-Haveláčovi i Pokovi. Udrželi moji pozornost od A do Z, rozhovor jsem si přečetl už třikrát. Je to povedená kombinace Ladových osobních zážitků a vzpomínek na jiné lezce -- Maugloše, Bíbu -- okořeněná nesmrtelným Brekem, tedy Hastrošem.
***To vytažení Mauglího z Macochy na laně autem, to je teda kamenák. Trošku mi připomíná oslavu Dockových narozenin v jeho bytě na Vodní ulici v Blansku. Svlékli jsme ho do naha, navázali na dvě horolezecká lana a vyhodili z okna ve třetím patře na ulici. Chvilku si tam povisel než jsme ho, pod tlakem vnějších okolností, vytáhli.
***Mauglího tlapy byly opravdu medvědí. Proto si vysloužil další nickname, Odulá packa. Po jedné pěkné rvačce U Němců, jak to vyjádřil Docek, "všici odpočívali jen Mauglí stále mával odulou pacičkou." Mauglího láska k botanickým cestám v nichž nestojí kámen na kameni vznikla pravděpodobně v Macoše, v Přítokové (SV) stěně. Tam jsme, v rámci speleologického průzkumu 1969-1974, vylezli hezkých pár cest. Navíc, Mauglí byl v 70. letech aktivní jeskynář. Lézt rozchrastané, mazlavým blátem pokryté stěny a komíny v jeskyních bez nebo jen s minimálním jištěním bylo pro něj normální.
***Hastroš nikdy nemluvil sprostě, ale trochu jiným nářečím než většina kolemjdoucích. On a já jsme se vždy domluvili, žádná myšlenka nezůstala mezi námi utajena. Jeho slovník byl jasný a výstižný. Já bych ho zvolil za presidenta -- ten by všechny politiky oslovil pravými tituly a postavil do latě :-))).
***Ty rvačky mají taky něco do sebe. Ivan byl namočen v řadě z nich, ale ne, že by všechny vyprovokoval. Často to udělali "místní" nebo jeho vlastní kámoši, no a Hastroš potom chránil čest mužstva a barev.
***Vzpomínám na jednu rvačku v Dělnickém domě v Rudici. Byla zima, někdy koncem 60. let. Po dnu lezení jsme se ubytovali na ochozu bývalé Salmovy chaty na Skalním mlýně. Nejtek, Hastroš, Starej Kouřil, Cvalda, já a myslím, že i Učen-Habásko. Dali jsme studený vepřový z konzervy, česnek a brzdu. Potom jsme naklapali na Skalák na hrnec. Šimek nás vyhodil, že už zavírají. Ale prozradil, že v Rudici hrne maškarní bál. Tož jsme se vypravili, kolem Kateřinského prstu strání na Harbechy a přes pole do Rudic. Dělnák hřměl. My všichni v lezeckých oděvech, většinou pohorkách, štulpnách, golfkách a větrovkách. Já jsem měl navíc zelený klobouk typu Rumcajs, ozdobený veverčí kožkou a dvěmi bambulemi, tzv. tachometrem. Kluci mě pověsili na punt rozsvícenou baterku-reflektorku a vsunuli do sálu. Šel jsem za bludičku. Holky po mně zrovna nejely, ale stal jsem se miláčkem jejich matek-gardedám. Ty, na oplátku, volaly na své dcery a to se začalo nelíbit místním borcům. V tomto kritickém momentu se z výčepu do sálu tlačil zbytek naší party. Tak došlo ke konfliktu. Většina místních chlapíčků měla na hlavě admirálské čepice a na sobě dederonky s plastikovými šlajfkami na gumičce. A byli velice agresívní. Dodnes vidím Hastroše jak drží, každou rukou jednoho, pod krkem a hovoří jim do duše plynnou bajerovštinou. "Ty pičo, co si ty čuráku myslíš, máš na štricli papundekl, na krku vikslajvant a hážeš machra etc." No, domluvili jsme se. Tři místní chlapíčci a tři z nás, Hastroš, Kouřil a já, jsme vyšli ven. Chlapíčci se do sálu už nevrátili a my jen na krátko, do výčepu. Pak jsme se vytratili -- proti celé vesnici bychom asi nevyhráli :-)).
(Pokračování)

Anonymous said...

Fery byl vždycky vážnější typ, ale uměl se smát. Správnej for, aktuální nebo řečnický, Fery zahlásil "porucha" a smál se... Ten jeho smích stále vidím a slyším. Jsme, via e-mail, v pravidelném kontaktu. Inu Fery, když ne král tak princ Moravského krasu...
***Z Ladových vzpomínek vidím, že v sociální sféře Moravského krasu -- tím míním hospody -- se nic moc nezměnilo. Naše oblíbené hospody zůstavají oblíbené i dnes. O buffetu na Punkvě bych mohl napsat snad dvacet štavnatých historek. O hospodě U Němců nejméně tolik. Co se týče hospůdky U Farlíků, myslím, že ta "mladá Farlíková" co byla "hrozně krásná" je naše kamarádka Barunka, sestra Zdenka Farlíka, mezi námi řečená Barbunka (to n je s háčkem). Už za našich časů bylo do ní beznadějně zamilováno mrtě mladochů z naší býčiskalské jeskynářské skupiny :-)).
***Pochylý -- to bude asi Palo Pochylý alias Starej nebo Velkej Pavouk. Jistě, jeden čas přebýval ve Štatlu, válčil na moravských skalách včetně Mor. krasu a na výškových pracech včetně natírání střešní konstrukce Zimního stadionu. Ale o tom snad někdy jindy...
***No, to pro dnešek stačí. Lado Haveláči, zdravím a přeji stálé zdraví, sílu a hodně pohodových cest.
Celda

Mrnda said...

Perfektní!!!!! Děkuji=)

Anonymous said...

Krásnej pokec Poku a Laďo. Historie je zase o něco blíž. To musel být zážitek být v takové partyji. A Haveláčova cesta je super!
mára

Anonymous said...

Veklke diky patri i Asuovi, ktery take pokladal otazky.
Pok

asu said...

hej, haveláč byl fakt mega, líbilo se mi jak šel na ruku a byl plný překvapení!
jo a poku, tys to nějak zkrátil? bylo tam ještě minimálně pár zajímavých věcí, jako mauglí a ženský a ještě něco z hor, ne?
jo a máš tam asi přepisovou chybu - Mockův ledopád je Bockův.....
ča a paráda, že se to našlo!!!!! asu

Pok said...

mozna jsem neco velmi drobneho vypustil, ale ni c zavazneho...
Pok

asu said...

to bylo cosi s tím, že ani Bíba ani Mauglí neměli na ženský štěstí, pak tam bylo cosi s Bíbou (nepamatuji) a cos s Mauglím, že měl nabrnklou jakous Ľubicu a ta se pak s jinou ženskou zabila v Ta3, borec to nesl těžce, začal víc sólovat a pak tam bylo cosi s tím Mengušákem, že tam spad, několik hodin visel v bezvědomí a pak se probudil, slanil, zavolal pomoc a borci co pak po něm vybírali matroš, to nemohli přelézt ani ve dvou, tak to museli z vrchu slanit....a jěště cosi...., ale má pamět vždy sahá pouze k výrazným momentům, či včerejším excesům, zbytek zabíjí a nepomní....

Anonymous said...

Paradni rozhovor, dikec!
Petrajz

Anonymous said...

Asu, je pravděpodobné, že Mauglí neměl veliký štýgro na hajfy, ale on v době naší "známosti" (1964-1977) o ně ani neměl zájem. Ze začátku byl jungša a později strašně zaměstnanej se skalami a jeskyněmi. Ale přece se našla dívka, která zajala jeho srdce. Její křestní jméno začínalo na E (nebudu plně citovat) a její podobu najdeš na fotce se sněhovou koulí v některé z posledních Celofánek :-))
Celda

Anonymous said...

Žádnej nářek, žádnej pláč, je to borec -- Haveláč!

Anonymous said...

Tak jsme se nechali inspirovat rozhovorem a taky dnes vyrazili z Novejch Dvorů na Koňa a dali si Klasiku a Policejní. Velice děkuji za tip - bylo to velmi poetické odpoledne!
Mařena

Anonymous said...

Se zajmem pozoruji, jak se vytvari legendy,ma to neco do sebe, viz Maugli a zensky. K te jeho kvalifikaci obtiznosti - tvrdil me posleze, ze jsou jen tri stupne:
jde to
jde to, ale blbe
nejde to

Lenka (tedy sestra)