Kotěboř Ukrutný poprvé v Labáku

Předkládám vám autentický záznam dojmů jistého Kotěboře, co vyrván z lišt boulderovky na Fritu, odtržen od svého Náčelníka, vydal se na dalekou cestu...

Můj první lezecký víkend strávený v Labáku mě naprosto uchvátil. Děkuji Petře, že jsi mě vzal s sebou. Vše začalo tím, že v Tatrách nasněžilo a my s Peťanem nemohli odjet na Hororškolu. A potom se odehrálo něco šíleného …. Vojta mi něco dal, Pokáč něco měl a Mára to většinou balil… výsledkem toho všeho byl parádní týden strávený s těmito lidmi:

Trochu blíž k tomu, co jsem zažil. Borci a Kotě mě naložili do služební dodávky a v pátek ve 12:30 jsme vyrazili směr Děčín. Pokáčova služební cesta spočívala v kontrole lidí, co sčítají po celé republice v určitou dobu průjezd aut. Výběr kontrolovaných míst byl z části na navigátorech, kteří se během naší pouti střídali. Parádní práce – průběh měření trval od 14 do 18 hodin. Poslední dvě kontroly jsme provedli v 17:53 a 17:58 – nemilosrdný šéf ( výmluva jedné z kontrolovaných byla, že v autě na hodinách už měli 18 hod . Byl z toho jen vykřičník v papíru , nuda). Čtyři dny se zeleným kamarádem a s Kotěbořem v dodávce utekly všem jak voda a byli jsme na místě.

Ráno s čistou hlavou a plným žaludkem (měl jsem strašný žrací syndrom)“ Hurá do skal“.

Potkali jsme kamarády z druhého břehu, ti nám poradili co kde lézt a my šli na to! Lezl jsem s Márou, Mrnda s Kotětem a Pokáč s Peťanem. Během dopoledne se stalo to, čeho se obzvlášť na písku nejvíc bojím. Pokův kamarád letěl do Děčína s otřesem mozku, zlomenými žebry a propíchnutou plící. Brrr. (Více o nehodě zde). Zbytek dne jsme se vzpouzeli v cestách, které jsem si ani ve snu nedovedl představit … Petře díky. 60-ti metrové cesty přes 12 BH, krása.

Večer jelen, daněk, kanec a zase zelený kamarád nás doprovodili na naše romantické místo na spaní. Dnešní večer s námi ulehal i Stračena se synovcem …. Díky Petře

Ráno mě (a nejen mě) probudila neuvěřitelná věta : „ To je krásný den“. Když někdo uhodne, kdo to z naší posádky řekl, tak mu dá ve čtvrtek Kotěboř odměnu!

Stračena nám vysvětlil, že na jídlo v Labáku není čas, natočil si power vodu ze studně přímo na hřbitově a odplul na druhý břeh. Udivilo nás, že místnímu Cháronovi stačí pouze 8 kč. Je to Boží kraj… Díky Petře

V neděli jsme se pokoušeli lézt celý den, ale nebyla nějak šťáva, někomu zůstaly ruce v křeči i 20 min po slanění, někdo ztratil v romantických chvílích pojem o čase a někdo se těšil na cestu domů v obětí zeleného kamaráda.

Prostě parádní týden se super partičkou…. díky Petře, ale díky i tobě Ivano.

Co jsem poznal během výpravy? Že je důležité míti Petříčka. „Tady to znám“……. parádní věta. Taky proč práská bič a hlavně, že do Labáku nejmíň na týden!

S pozdravem Koťeboř Ukrutný.


A ještě trocha fotek z levého břehu od mocného Stračeny, který by měl Koloucha dostat do parády na týden:-)


Historie

Historie lezení v Josefovském údolí

Ing. Erhard Wagner

přeložil a upravil Petr Pokorný v září 2010 dle textu v lezeckém průvodci Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn z roku 1938


Krkavčí skála byla známa brněnským lezcům již v období před 1. světovou válkou. Do této doby také spadají první pokusy o průstup jejími strmými stěnami. První cesta byla udělána někdy v roce 1911 Karlem Kubáskem a jeho přítelem Bažantem. Díky tvaru své linie byla nazývána W-cesta. Kubásek byl jedním ze zakladatelů tehdejšího lezeckého oddílu a je považován za jednoho z nejlepších lezců tehdejší doby. Společně se svými přáteli Klugem a Bažantem podnikali v té době nejobtížnější túry v Dolomitech a ukazovali již tehdy světu kvality brněnské lezecké školy. Tzv. W-cesta je z velké části společná s nynější Normální cestou (nyní Weruta[1]). Lezec prostupuje východními komíny, dále pak přes pilíř a záverečnou spáru. Kubásek tvrdil, že obtížnost této spáry překonává tehdy nejtěžší místa jižních věží Vajoletek.

Přímý průstup stěnou ležel Kubáskovi velmi na srdci, neděli co neděli se ubíral do Josefovského údolí a pokoušel se o výstup. O jeho marné snaze svědčí jím zatlučené jištění, tzv. Kubáskův hák, v cestě Mausiweg (nynější Kubáskova cesta, klas. 5+). Během světové války pak byli brněnští lezci rozptýleni po všemožným bojištích.

V roce 1913 byl založen v rámci Moravské sekce DAV[2] lezecký oddíl Die Deutsch-akademische Alpenvereins-gruppe Brünn. První průstup Krkavčí skály se jejím členům podařil 2. května 1916 pod vedením Prof. Ing. O. Bernhardta, který se spolulezci Lejhancem a Perntonerem využili k úspěšnému pokusu své válečné dovolenky[3]. Jejich cesta, tzv. Normalweg, je dodnes jednou z nejoblíbenějších a nejopakovanějších. V následujících letech se na Krkavčí skále příliš nelezlo. Mladá generace z našeho lezeckého oddílu byla nejprve zaměřena spíše na Pavlovské vrchy – Pálavu. Ale touha po novém a nepoznaném rostla a tak nás Prof. Ing. R. Neumann 6. listopadu 1932 poprvé zavedl na Krkavčí skálu, kde jsme několikrát vylezli Normálku. Ing. Sudasch svým tehdejším výstupem vedoucím z pilíře k altánku načal novou historii lezení na Krkavčí skále. Vyhlédli jsme si nové směry stěnou, avšak jejich zdolání muselo být odloženo na následující léto. Také článek Prof. Bernhardta v Bergwartu popisující jeho prvovýstup nás velmi inspiroval. V neděli 21. května 1933 se dvěma lanovým družstvům: Ing. Sudasch – R. Czepek a W. Czerny – K. Janda podařilo po namáhavé práci prostoupit stěnou dvěma novými směry[4] - Pílířovou cestou (nyní Direkta, klas 5-) a Mausiweg. Po této neděli se Krkavčí skála stala místo Pavlovský vrchů naší prioritou. Stále častěji jsme hledali nové směry ve stěně. Obtížnost cest na Krkavčí ty na Pavlovských vrších překonává, pouze nové cesty na Martince se s nimi dají porovnat.

Kromě Krkavčí skály jsme přiložili ruku k dílu také na okolních stěnách. Ing. Czerny prostoupil 14. října 1934 Věž modré spáry (nyní je skála nazývána Modrý rys) a společně s W. Jelinkem také Býčí skálu (25. listopadu 1934 – nynější cestou Platina IV, klas.3 a 4. listopadu 1934 - nynější cestou Idaho, klas. 4). V posledních letech byly na Krkavčí skále prostoupeny také extrémně obtížné hákovačky jako např. Bubokante (nyní Korzo, klas 5+) a Schleierkante (nyní Rohačka, klas. 6+). Autory těchto cest byli Ing. Czerny, Fr. Ertl a E. Křivy.

Také čeští lezci si v poslední době oblíbili Krkavčí jako cvičné místo. Jeden z nich zde 22. září 1935 v převisu cesty Mausiweg dokonce zahynul - první oběť Krkavčí skále[5].

Tímto průvodcem chceme uctivě přiblížit naši oblíbenou stěnu a ne opovážlivě vnucovat lidem nové směry. Tato mohutná skála nám není ani hřištěm, ani tělocvičnou. Hora a skála, jako posvátné místa bojů, jsou našimi přáteli, svobodnými a upřímnými, kouskem vlasti.



[1] kurzívou jsou uvedeny poznámky překladatele

[2] ta byla založena v Brně 15. února 1882

[3] více viz Bergwart č.18 z května 1933 nebo zde - http://fotonec.blogspot.com/2010/02/rabensteinwand.html

[4] viz Bertwart číslo 20, září 1933, nebo také zde http://fotonec.blogspot.com/2010/04/kubaskova-cesta.html

[5] v roce 2010 byla na Krkavčí skále nainstalována žulová pamětní deska připomínající toto úmrtí.







Koloušek a její zážitky aneb S Mrndou ve Francii (skoro celý měsíc)

Jak jistě víte, Mrnda strávil několik týdnů ve Francii s Kolouší familií. Zřejmě mu to docela prospělo, neboť hned po návratu konečně vylezl Předstartovní ve Sloupu. Úspěchy ale nikoho nezajímají, naopak zvědavost, proč zas nevylezl 7a na OS, hlodá...bohužel, Koloušek se projevila jako taktní partnerka a neprozradila nic z jeho mizérie...takže jdeme na to....budem ale muset Mrndu vytáhnout na pánský trip, ať něco vyleze...


Mrnda se olizuje nad snadnou klasou ve Francii


Pokáč mě požádal, jestli bych nevytvořila nějaký popisek, jak to tam probíhalo……tak jsem to zkusila takto v bodech:


1. Byly to překrásné tři a půl týdny plné lezení po božích skalách, kultury, přírody a kávičky.


2. Nejdůležitější bylo samože lezení. Jak taky jinak, když jedete s lezeckým maniakem:-). Na přiložené fotce lze spatřit Mrndislávka, jak vypadal při pobíhání pod stěnama vždy, když jsme dorazili do nějaké nové oblasti. Ručičky se mu jen třepou do lezení:-))).


3. Ještě před prázdninami jsem od něj dostala skvělý dárek-houpací síť. Sice jsme si přála knížku, ale ta bude muset počkat až do narozenin, hamaka je potřeba už na léto. Byl moc hodnej a vždy mi ji někam pověsil.


4. Bohužel je to trošku trubka, nedává si pozor na svoje věci a nechal si zmoknout foťák. Takže fotky od něj máme jen z prvních pěti dní. To už ale stačil nafotit plno uměleckých fotek, jako například následující. Poznáte, co to je?


Houba:-).

Ale je to škoda, fotí moc pěkně….


5. Vylezl spoustu těžkých cest, jakby ne, když si umí ve stěně najít odpočívací místečka….

6. Teď jedna vtipná příhoda. Nechtěně jsme se zúčastnili jedněch městských oslav. Spousta stánků, lidí, frmol na ulici a na podiu měly představení polonahé sličné Francouzsky, Mrnda měl oči navrch hlavy…:-).


7. Nejvíc se nám líbilo asi v Tarnu a to taky díky parádnímu koupání v řece, kde se nesměli koupat psi, protože tam byli nějací paraziti a psi by umřeli, my jsme to naštěstí přežili.


8. Mrndislávek se při lezení nesmírně snažil a tuhle cestu nevylezl jen díky tomu, že je malej. Jak je vidět na fotce, vždy dolezl až k řetězu a necvaknul ho, protože nedoskočil do toho velkýho bílýho madla.


9. A já jsem ho při opakovaných pokusech jistila vždy s úsměvem:-))).



10. A Mrnda i nakupoval! Byl nucen koupit si kraťásky, protože svoje oblíbený si roztrhnul až po rozkrok. A na hrabacím trhu si koupil krásnej obleček, ve kterým se vám jistě někdy ukáže:-))moc mu sluší…



11. Byla i kultura, návštěva městeček a kavárniček. Největší problém bylo dát si presso s mlékem. Slovo „milk“ se do Francie ještě nedostalo, ale časem jsem pochopila, že mám říct „kafe o lé“ a něco takového dostanu. Taky jsme navštívili jeskyni s překrásnýma krápníkama a pozorovali vystoupení šikovného hadího muže ve městě Carcassone.



12. Po večerech byla mega zima, tak jsme dělali oheň v krbíku v kempu u Tarnu a opíkali v něm grilovací párečky a každý večer si nacpávali bříška..



13. Jo a ještě jsme se byli podívat na takových roztomilých skalních hříbečkách.

A v národním parku Kamark (takto se to asi nepíše) jsme byli na corridě a pozorovali různá zvířátka v lagunách.


Byl to moc krásný pestrý výlet a vůbec jsem nechtěla jet domů, do auta mě museli nacpat násilím.

Nějaký další fotky jsou myslím na lezbě.

K.

Sociální krasová síť

Nějak teď není čas odjíždět z okolí Brna, takže se motám po Krase...a potkávám starší mudrce z kmene s jejich moudry:

- psovi je nutné to občas udělat, aby byl v klidu
- ta fena za to nemůže, že hárá
- chlapi mají nohy do oo, proto dobře patují, na rozdíl od žen, které mají nohy do x a dobře proto kozí
- Rorejsi jsou jak vztahy ve VHS, nedrží tam kámen na kameni (to je starší moudro)
- já ten kras nenávidím, ale vždycky na to zapomenu, jak je hnusný a jedu sem znova
- teď tady budem jezdit, je tu zima a mokro

a dozvídám se, že to, co mám na sobě, jsou:

- leginy
- kamaše
- elasťáky
- podvlíkačky
- spodky


Leošáku, rozlušti tuto fashion hádanku!

Na dovršení všeho si mě lezci z Prostějova pletou s děvčetem, a není to kvůli ladné technice lezení...aby toho nebylo málo, tak i No Future lezu dívčím způsobem, Janis z toho chytá Depresi až u řetězu...aspoň něco

No ale byly to fajn momenty v milé společnosti, fotky zde jsou od Lindy, s kterou jsme udělali v sobotu na Rorejsech rekord v počtu odsednutí na počet vylezených metrů...


Jo a Mrnda nedokázal za 3 týdny lezení ve Francii vylézt 7a na OS, čímž získal titul šontáka roku! Z celého srdce upřímně gratulujeme i jeho úžasné Kolouší partnerce, která naopak řádila jak černá ruka!

Atentát

Dnešní lezení v prosluněném Sloupu jsme s Lenkou začali cestou Sezóna v pekle, moc pěknou delikátní cestou vedle Květů zla...ale mohlo to dopadnout zle, neboť když jsem stepoval nahoře v plotně, uslyšel jsem nade mnou podivný rachot a najednou se na mě valila z lesa nad skalou solidní kládička...fascinovaně jsem na to zíral, čas se zpomalil, trochu jsem ječel, přitiskl se ke skále, kláda mě přeskočila a zabořila se těsně vedle zkamenělé jističky do země. Solidní kousek...takže nejen lokry, ale i klády číhají na sportovní lezce...