Direkta - 1933

Povedlo se mi přeložit další text o prvovýstupech na Krkavčí skále. Jedná se o článek "Zwei neue Kletteranstiege durch die Rabensteinwand im Josefstale", který vyšel v záříjovém čísle časopisu Bergwart, ročník 1933. Uveřejním to ve dvou částech. V té první popisuje Rudi Czepek prvovýstup cesty Direkta. Na nákresu je to ta cesta na pilíř f. Zajímavé je, že v článku se vůbec nezabývají pojmenováním cesty a klasifikací...takže pojďme na to:

„Prvovýstupy tady u Brna?“ zeptal by se možná někdo s ironickým úšklebkem a pokládal by Akademický spolek za skupinku se smyslem pro humor. Inu, co se týká humoru, měl by určitě pravdu, nicméně ne ve spojitosti s lezením na Pálavě, Josefovském údolí nebo na Babím lomu. Neboť tyto terény bereme smrtelně vážně. Na nich se celý rok připravujeme na naše prázdninové výpravy, ony nám, dětem nížiny, dávají sílu a sebedůvěru na výjezdy do hor. Po počátečních rozpacích máme pocit, jako bychom již dávno důvěrně znali jejich tajemství.

Tomu, kdo ale přesto nevěří, že lezení v těchto terénech je pro lezce, kteří tráví své dovolené či prázdniny v Alpách, drahocenou záležitostí, mohu pouze doporučit, aby se zúčastnil jednoho z dalších lezeckých kurzů Akademického spolku. Pocítí tytéž bolesti svalů jako po prvním dni lezení v Alpách, bude si užívat radosti z lezení a jestliže se zde naučí horolezectví z hlediska sportovního a technického, což je důležitým základem pro každý obtížnější výstup v Alpách, tak by se mohl přece jenom do Brna spokojeně vracet. A jízda vlakem nebude tak dlouhá jako do Cortiny d’Ampezzo nebo Zermatu.

Předtím než začnu psát tento text o nových prvovýstupech, rád bych konstatoval, že by bylo chybou přijmout názor Oswalda Bernhardta, že Krkavčí skála je nyní zapomenutou lezeckou oblastí. Již půldruhého roku se totiž těší naší zvláštní pozornosti. Byl to pan profesor Rudolf Neumann, který nám 6. 11. 1932 ukázal a vysvětlil cestu, kterou profesor Bernhardt objevil a popsal v minulém čísle časopise Bergwart. Ještě ten samý den několik lanových družstev tuto nadmíru perfektní cestu prostoupilo. Tehdy a také později bylo podniknuto mnoho pokusů o přímý výstup k altánku a o dokončení tzv. Kubáskovy cesty, která končí hned ve spodní třetině stěny, u úctyhodně prorezlého “Kubaskova háku”. Všechny pokusy v těchto cestách, které nepatří dle mého názoru mezi ty krajně obtížné, dosud ztroskotávaly na nevhodném vybavení a přípravě. Kvalitní skoby a perfektní lanová technika jsou zde nezbytností.

Důkladná příprava v našich horách, dostatečné vybavení a v neposlední řadě „roznětkový“ impuls, který jsme si nedávno přečetli v Bergwartu, to vše přispělo k tomu, že se nám podařilo 21. 5. 1933 obě úlohy úspěšně vyřešit. Přibližně 12 až 15 metrů vpravo pod altánkem Krkavčí skály končí mohutný pilíř (f), tvořený přibližně 65 metrů vysokou a bezmála svislou stěnou, kterou prostoupilo naše lanové družstvo Sudasch – Czepek. Nastoupili jsme do cesty cca 4 metry vlevo od jeskyně (R), přímo ve spádnici altánku. Prvních deset metrů vede téměř svisle k úzké polici, pak následuje několik kroků vpravo. Zde nám cestu zahradilo 2 metry široké a převislé bříško. U tohoto prvního obtížného místa, které se navíc nedalo odjistit, jsme již před třemi týdny ztratili drahocenou čtvrthodinu. Tentokrát šlo vše hladce a po dalších 2 metrech, nejprve nahoru a pak doprava úzkou stěnkou, ke svislému a hladkému zářezu, jsme se ocitli u skoby α, kterou jsme zde zatloukli při minulém pokusu a z které jsme museli tenkrát také slaňovat.

Nyní jsme však byli stále poměrně svěží a nechtělo se nám tak brzo končit. Následující úsek stěnou, přibližně 15 metrů vysokou, tvoří nejtěžší a nejnamáhavější část výstupu a je klíčovým místem cesty. Několikrát jsme se museli vystřídat a vylézt vzhůru pětimetrovým vytlačujícím zářezem, dokud se nám nepodařilo zatlouct jakž takž jistou skobu β.

Vpravo se jevila sice možnost dalšího postupu, ale po dvou metrech nás zarazil mohutný převis. Také vlevo bránila další naší snaze zdánlivě neprůstupná plotna. Myslel jsem už na to, že svěřím své drahocené tělo dobře držící skobě a slaním, ale kolega Sudasch to nepřipustil a protože jsem stále měl nějaké volné skoby, odhodlal jsem se ještě nějakou chvíli zůstat nahoře. Visíce na horní skobě, rozporem doleva se mi konečně podařilo za mocného sténání zatlouct třetí skobu γ, asi metr nad poslední skobou. Tímto alpským způsobem jsem na nějakou dobu zcela vyčerpal svou energii a kolega Sudasch mě mohl jak pytel mouky spustit na polici B, která mi připadala jako prostorná hotelová terasa.

Nuže do práce! Zavěšen do obou vrchních skob, traverzoval Sudasch o metr až dva doleva v strmém zářezu, až k lákavému, ale trochu hýbajícímu se pilíři, na kterém bylo možné vpravo udělat dobrý štand. Ve strmé, ale chytovaté stěně šlo dále stoupat vzhůru. Zde zatloukl čtvrtou skobu δ, když celou váhu těla držel jednou rukou – velmi těžký úkol. Poté ale musel dolů, neboť mu scházela nezbytná karabina a byl již také poměrně vyčerpán.

Mezitím jsem se již zotavil a za použití již známých stupů a chytů jsem stoupal nahoru ke skobám. I přesto, že jsem tento úsek již znal, mohli početní turisté nahoře v altánku zaslechnout mé úlevné oddychnutí, když jsem do skoby δ cvakl karabinu a lano. Následující postup vedoucí šikmo doleva nebyl zvlášť obtížný, a tak jsem po několika minutách dosáhl travnaté rozsedliny, na jejímž levém kraji se nachází známá jeskyně (I). Odtud (ze skoby ε) jsem snadno odjistil Ing. Sudasche, který hbitě dolezl ke mně.Přes travnaté srázy levé hrany pilíře (f) vedlo již 20 – 25 metrů snadného lezení na vrchol pilíře (f), kde se nachází slaňovací skoba. Následující závěrečný úsek této přímé cesty již lezl Ing. Sudasch na jaře loňského roku. Leze se zde cca 3 metry nahoru strmou stěnkou, poté vpravo rozporem k hladkým zářezu a rajbasovou technikou vzhůru až k dobrému chytu na 3 prsty. Celý výstup nám trval 2,5 hodiny.