Historie a vývoj horolezectví v Moravském krasu

Máme tu poslední den roku 2011... a s ním první část textu, který jsme několik měsíců ladili s Celofánem a Ferym. Odpočineme si na chvíli od historek lezeckých matadorů a zkusíme se na krasové lezení podívat nezaujatým pohledem badatele. Druhá část bude následovat příští rok, příští týden. Celý text vyjde taktéž tiskem, zřejmě v Montaně či jinde.

Chtěl bych také poděkovat všem čtenářkám a čtenářům, kteří sem občas zavítají. Doufám, že i v roce 2012 vám nabídneme zajímavé čtení, neboť projekt mapování historie lezení okolo Brna je stále v začátcích. Když jsem s tímhle blogem začínal, nikdy bych si nepomyslel, kam až to povede. A tak to má být. Vše přijde tak, jak má. Takže poctivě trénujte či jen tak popolézejte a výsledky se zaručeně dostaví. Jiná možnost prostě není, poctivost říznutá pohodou je zaručený recept.

Jo a abych byl taky trochu aktuální žurnalista, tak při včerejší návštěvě Žlebů jsem narazil na koho jiného než na Vlka, který na Rorejsech vyráběl novou cestu. Takže zde máme další 40 metrovou sedmičku s názvem Zmrzlý úsměv, která začíná Smíchem v tabletách a napojuje se do nejtežšího místo Rorejsů.

pohled z lanovky na Adama Z. v nové cestě

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu

Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný

Úvod

V roce 1974 první z autorů vypublikoval ve Sborníku Okresního vlastivědného musea v Blansku článek nazvaný “Horolezectví v Moravském krasu” (Gregor, 1974a). Během následujících 35+ let se mnohé změnilo. Přibylo počtu a obtížnosti výstupů, změnily se lezecké styly, objevil se nový lezecký materiál (pomůcky) a změnily se společenské a filozofické aspekty lezení.Zde je na místě adresovat terminologii, specificky výrazy “historie”, “vývoj” a “horolezectví”. Historie je spíše statická (a statistická) a může ji uspokojit soubor chronologicky seřazených fakt. Vývoj indikuje proces, dynamiku. Klasický termín “horolezectví” označuje horo-lezectví, t.j. lezení v horách. V Moravském krasu a v celé České republice, z horolezeckého hlediska, hory nejsou. V bývalém Československu byly jedinými horami Vysoké Tatry. Termín “horolezectví” na skalách měl určitý smysl dokud skály byly chápány jako cvičné terény, jako příprava a trénink na lezení v horách. V dnešní době, kdy se tato sportovní disciplína osamostatnila, je výstižnější hovořit o “sportovním lezení” nebo a ještě lépe, o “skalním lezení”. Moravský kras zaujímá v moravských skalních terénech zvláštní postavení. Jedná se o vápencové území bohaté na jeskyně. Je zde registrováno více než 1400 jeskyní včetně dvou nejdelších jeskynních komplexů na území České republiky, Amatérské jeskyně (cca. 32 km) a jeskyní Jedovnického potoka (Rudické propadání – Býčí skála – Barová, více než 8 km). Horolezci se účastnili průzkumu jeskyní od samých začátků krasového lezení, a jeskyňáři zdolávali skály. Vznikla tak početná kategorie “obojživelníků” či “krasavců”, kteří lezli na skalách a bádali v jeskyních. Ta existuje dodnes.

Jednou z charakteristik lidí majících co do činění se skalami a jeskyněmi jsou přízviska. Mnoho horolezců a jeskyňářů je známo pouze pod nimi – civilní (občanská) jména jsou druhořadá. Z tohoto důvodu uvádíme přízviska, pokud známa, za jmény.

Lezeckou historii Moravského krasu lze rozdělit na několik období, specificky:

1. První výstupy (“prehistorie”)
2. Období před I. světovou válkou
3. Meziválečné období
4. II. světová válka
5. Poválečná léta do r. 1960
6. Období 1960-1980
7. Období 1980 po současnost

První výstupy

Stavitel rájeckého zámku Karel Beduzzi na svém portrétu Hřebenáče z r. 1748 (in Absolon, 1970, 1, str. 27) zobrazuje muže lezoucího na vrchol západní stěnou, cestou nazývanou “Západní stěna”. Beduzziho kresba je součástí rukopisu J. A. Nagela stejného data. Podle Nagela (in Absolon, 1970, 1, str. 29) na Hřebenáč vystupovali místní lidé za malou odměnu (viz také Sitař, 1960, str. 66). K výstupům na tuto skálu, pravděpodobně i dnešní Normální cestou, muselo dojít ještě dříve, při stavbě původního, kamenného kříže na vrcholu v 16. (?) či 17. století. Beduzziho kresba (obr. 1) je nejstarším známým grafickým dokumentem skalního lezení v Moravském krasu.

obr. 1 - Beduzziho kresba sloupského Hřebenáče z r. 1748

Období před I. světovou válkou

Osmdesátá léta 19. století lze považovat za začátek cílevědomého, “sportovního” horolezectví. Rozvoj turistiky a horolezectví v alpských zemích, zejména v rakouských Alpách, měl pochopitelně vliv na začátky horolezectví v českých zemích. Výsledkem tohoto vlivu bylo založení Klubu českých turistů, KČT, v r. 1888 v Praze. Brněnská odnož klubu vznikla r. 1894. Jednalo se o českou odezvu na německý spolek Verein Deutscher Turisten (VDT), jehož pobočka sdružující německé turisty byla již několik let v Brně aktivní. V r. 1882 vznikla v Brně moravská sekce Deutscher Alpen Verein (DAV). V r. 1913 byl založen v rámci této sekce horolezecký oddíl Die Deutsch-akademische Alpenvereinsgruppe Brünn (DAAB).

Brněnští lezci “objevili” v prvních létech 20. století pro svůj sport první a takto nejstarší lezeckou oblast v Moravském krasu – Krkavčí skálu, Býčí skálu a skalní Věž modré spáry (dnes Modrý rys alias Riviéra) u Josefova v údolí Křtinského potoka. Na tomto “objevu” měli velkou zásluhu bří. Kubáskové z Bílovic nad Svitavou. Čelní postavou této generace byl Karl Kubasek – Karel Kubásek, lezec českého původu. K. Kubásek a O. Bažant uskutečnili první, částečné výstupy v horní polovině stěny Krkavčí skály již v r. 1911 (tzv. Weruta). První přímý průstup celou stěnou se zdařil až Prof. Ing. Oswaldu Bernhardtovi, Franzi Lejhancovi a O. Perntonerovi dne 2. května 1916 (Normalweg, Normální cesta, vide Czerny, Krammer, Wagner, 1938). Z německých lezců té doby je nejznámnější, vedle O. Bernhardta, jméno Ing. Hermann Bock. H. Bock již v r. 1899 objevil pro lezectví vápencové Pavlovské vrchy – Pálavu.

V zimě r. 1902 členové VDT, Gruppe für Höhlenforschung v Brně, H. Bock, Richard Fuchs, Otto Olbort a Karl Wilke s použitím horolezecké techniky objevili Bruninu jeskyni (Brunagrotte) v Býčí skále. Jedná se o labyrint jeskynních chodeb v několika etážích, který dnes spojuje Pohanský komín v interiéru Býčí skály s Komínem-Bránou v klenbě před vchodem (Gregor, 2011a).

Absolon (1970, 1, str. 333) připomíná “vytrénovaného štýrského alpinistu” Hynka (Heinze) Puchera z Judenbergu, který se v r. 1904 “dostavil k Macoše s odhodláním, že jako první člověk sleze stěny propasti bez lan až na dno”. Pucher se zřejmě pokusil sestoupit nejnižší, SZ stěnou, z místa dnešního Dolního můstku. Po několika krocích se však zřítil a roztříštil na suťovém kuželi. Tělo nebožtíka dopravil na povrch Josef Nejezchleb z Vilémovic, legendární vytahovač mrtvol sebevrahů ze dna Macochy na konci 19. století.

Meziválečné období

Meziválečné období – léta první republiky – je svědkem zvýšeného zájmu českých turistů o horolezectví a pokusů o spolkovou organizaci českých lezců. Zásluhu na tom má Prof. Karel Janoušek. V r. 1924 je založen Klub alpistů československých (KAČs), jehož čelnými představiteli jsou Dr. František Kroutil, Ing. M. Ryšánek a Ing. Vladimír Sadílek. Členové klubu, stejně tak jako členové Akademického odboru KČT založeného r. 1922, podnikají časté zájezdy do Vysokých Tater, Dolomit a Julských Alp. Z domácích skalních terénů jsou hojně navštěvovány Pavlovské vrchy a Babí lom.

Zájem českých lezců o Moravský kras je pouze okrajový a soustřeďuje se na oblast Býčí skály. Dne 22. září 1935 se při výstupu na Krkavčí skálu zřítil a zahynul český lezec Rudolf Nejez. V prvovýstupech však stále dominují lezci německých jmen: O. Berntoner, R. Czepek, A. Czerny, F. Ertl, F. Krammer, E. Krivy, E. Sudasch, E. Wagner a další, téměř všichni s akademickými tituly.

V r. 1938 vydali Arnold Czerny, Franz Krammer a Erhard Wagner prvního tištěného horolezeckého průvodce po okolí Býčí skály, a takto prvního oficiálního průvodce po skalách Moravského krasu (32 str., obr. 2-4).

Obr.2 - Krkavčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 3. - Býčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 4 - Věž Modrý rys (Riviéra) v průvodci z r. 1938

Spis se jmenoval Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn a vyšel jako příloha časopisu Bergwart DAAB (Czerny, Krammer, Wagner, 1938; viz také Pokorný 2010 a, b). Obsahuje také historii lezení na Krkavčí a Byčí skále a Modrém rysu z pera Ing. Erharda Wagnera. Průvodce je charakteristickým dokumentem a jakousi literární uzávěrkou předválečného a meziválečného období. Filozofii tohoto období lze ilustrovat citací z tohoto průvodce: “Tímto průvodcem chceme uctivě přiblížit naši oblíbenou stěnu a ne opovážlivě vnucovat lidem nové směry. Tato mohutná skála nám není ani hřištěm, ani tělocvičnou. Hora a skála, jako posvátná místa bojů, jsou našimi přáteli, svobodnými a upřímnými, kouskem vlasti” (z německého originálu přeložil Petr Pokorný).

Téhož roku, 1938, vydal Rudolf Pilát 74 stránkovou knížku nazvanou Cvičné skály a horolezectví v Československu. Knížka vyšla nákladem Klubu alpistů československých v Praze za podpory Ministerstva obchodu. Je rozdělena do čtyř částí: Země Česká, Země Moravskoslezská, Země Slovenská a Země Podkarpatoruská. Uvádí stručný přehled lezeckých oblastí, pouze u významných skalních celků jsou jmenovány konkrétní výstupy s klasifikací. Moravskému krasu je věnována necelá jedna strana, na které jsou uvedeny tyto oblasti: Býčí skála; Rudické skály; Hřebenáč, Otec, Matka a Syn; Skalní věže v údolí Punkvy; Skalní stěny v Suchém žlebu; Koňský spád a skalní stěny v Pustém žlebu; a Skalní stěny nad Balcarkou. Jednotlivé cesty nejsou popsány, je uvedena pouze celková obtížnost lezení na dané skále či v oblasti. Úsměvně působí zmínka o stěnách nad Balcarkou v obci Ostrově: velmi těžké stěnové, až 60 m vysoké výstupy. Žádné takové stěny a výstupy na Balcarovu skálu neexistují.

Období II. světové války

Období II. světové války a německé okupace přináší intenzívní nápor na skální stěny v severní části Mor. krasu. Jedná se téměř výhradně o české lezce, což je paradoxní vzhledem k celkové situaci a faktu, že ve druhé polovině válečných let Wehrmacht přeměňuje některé jeskyně v Mor. krasu na podzemní objekty vojenského významu (Burkhardt, 1975). Spolupříčinou této situace je skutečnost, že Pálava a další moravské lezecké terény, neřku-li Vysoké Tatry, se ocitly za hranicemi “Protektorátu”. Většina těchto lezců je associována s horolezeckým oddílem KČT a s okruhem Františka “Franty” Plška. Mezi význačné osobnosti té doby, vedle F. Plška, patří J. Buchníček, A. Flek, R. Gottwald, O. Hlavenka, J. Jirůšek, V. Kotek, B. Kyněra, bratří Němcovi z Bílovic n. Sv., H. Pavlovský, S. Plch, J. Vlach, F. Vlk, J. Soška, V. Zábranský, V. Zachoval, V. Zavřel a další (Gregor, 1974a).

V letech 1942-1945 je těmito lezci zdoláno mnoho významných stěn v Mor. krasu: Svatý Jiří a Babylonská věž v údolí Punkvy; Stěna zapadajícího slunce, Beraní roh (masív Zobanů), Koňský spád a Černý komín v Pustém žlebu; a Kateřinský prst, stěna u Rytířské jeskyně (Rytířské Idaho), Henryho stěna a Býčí roh v Suchém žlebu. Opotřebované lano – lützner – se stalo osudné Vladimíru Zábranskému: pád z Býčího rohu 23. srpna 1943 měl tragický závěr. Zájmu se těší také sloupské skály, jmenovitě Hřebenáč a věže Otec, Matka a Syn. Nové cesty vznikají také na Krkavčí skále (Stěnava, Lesnická) a Býčí skále (Sokol, F. Plšek, R. Gottwald, VI, krajně namáhavé). Byla vylezena také údolní stěna nad Rudickým propadáním.

Snad největším výkonem tohoto období je prvovýstup tehdy osmnáctiletých horolezců Františka Plška a Františka Vlka horní polovinou Hlavní stěny 138 m hluboké propasti Macocha (obr. 5). Její zdolání dne 9. září 1944 je významným mezníkem ve vývoji moravského horolezectví.

Obr. 5 - Výstup horní polovinou Hlavní stěny Macochy Plškovou (Normální) cestou (foto POK-BLOK, 2010)

Němečtí lezci se během válečných let zajímají především o klasickou oblast Býčí skály. Vrcholové či spíše stěnové knížky v Býčí skále (v cestě Idaho) a Krkavčí skále (v jeskyňce na Werutě) se začátkem války změnily jejich zápisy v otevřenou propagaci nacismu. Obě knížky vzápětí zlikvidovali členové KČT Josef Jirůšek a Josef Vlach (J. Jirůšek, osobní sdělení, 1967). Němečtí jeskyňáři-antifašisté popsali jeskynní stěny v odlehlých, těžce přístupných místech Býčí skály bojovými hesly “Die Rotfront lebt”, “Hitler – der blutige Hund” a parafrázovali známé nacistické heslo “Es kommt der Tag” přikreslením symbolu – kladiva a srpu. Tyto nápisy přečkaly v jeskyni celou okupaci navzdor tomu, že v ní později pracovala nacistická zbrojovka (Burkhardt, 1975).

Poválečná léta do r. 1960

Osvobození r. 1945 otevírá válečné generaci českých lezců nové perspektivy. Dochází k revitalizaci a omlazení KČT a KAČs – v čele druhého stojí MUDr. Zdeněk Vokáč a členy jsou Bohata, Máčel, Ondrová, Procházka, Rabas, Soška, Sychrová, Šafránek a Zuzan. V letech 1945-1950 je vyřešena řada velkých lezeckých problémů Mor. krasu. V létě r. 1945 Hugo Pavlovský a Jiří Soška vystoupili ze dna Macochy k Dolnímu můstku. V listopadu téhož roku H. Pavlovský a J. Soška poprvé sestoupili slaněním Komínem v Klenbě Pekelného jícnu na dno propasti. V r. 1946 F. Plšek, H. Pavlovský a Boris Kyněra ponejprv prostoupili dolní částí Hlavní stěny Macochy. Spojením dolní a horní části vznikl nejdelší a v té době také nejtěžší výstup v Mor. krasu a na moravských skalách vůbec.

Z dalších velkých stěn je třeba připomenout Rorejse v 90 m vysokém masívu Zobanů (F. Plšek a druhové, poslední lanová délka V. Zavřel a J. Vlach, 1949), Převis Beraního rohu a stěnu nad vchodem do Sloupských jeskyní (Sloupské Idaho).

Začátkem 50. let se na lezecké scéně se objevují Dalimil Forejtník, Miroslav Grois, Miroslav Jílek a vzápětí také Ivan Bajer-Hastrman, Rostislav Fadrný-Velkej Karolko, Radomír Hýsek-Nejtek, Mojmír Pavelka-Čavera a další. Jsou vylezeny zbývající velké stěny v Mor. krasu, mezi nimi Evropa a Indie ve Sloupě, stěna u Malé Punkevní jeskyně (Loupežnická), stěna u Malého propadání Punkvy (Majdaléna) v Pustém žlebu, etc.

Padesátá léta a začátek 60. let se vyznačují vznikem tělovýchovných jednot (TJ) pod střechou Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV); svaz byl založen r. 1957. KČT byl rozpuštěn v r. 1948 a KAČs v r. 1949, krátce po únorovém komunistickém puči. U tělovýchovných jednot vznikají horolezecké oddíly (HO), často pod patronátem velkých národních podniků. V Brně byl jako první založen HO Zbrojovka (tehdy ZJŠ, závody Jana Švermy). Později následují další, v abecedním pořadí, HO Královopolská strojírna (později associovaná s Vysokohorskými sporty, VHS), HO Lokomotiva, HO Slavie a HO Spoj.

Analogickým trendem je vznik jeskyňářských organizací (“speleologických kroužků”) u závodních klubů ROH velkých podniků, např. ADAST (Adamovské strojírny) Adamov, ČKD Blansko, Metra Blansko, I. Brněnská strojírna Brno, Královopolská strojírna Brno a později také Minerva Boskovice.

Významným rysem tohoto období je prohlubující se spolupráce mezi horolezci a jeskyňáři. Typickými krasavci druhé poloviny 50. let jsou Zdeněk Bednařík-Ryba, Karel Krčál a Dušan Novák-Kafec. V létě lezou, v zimě bádají v jeskyních – a to nejen lezecky. Na jeskynní scéně účinkují také lezci z předchozího období. Ve dnech 11. až 12. ledna 1958 se F. Plškovi a J. Jirůškovi podařilo objevit výstupem do skalního “okna” vyšší jeskynní patro – tzv. Chodbu vzdechů – a tak obejít tehdejší konečný odtokový sifon v jeskyních Jedovnického potoka v Rudickém propadání. Objevu se zúčastnili Karel Krčál a speleologové Rudolf Burkhardt, Bedřich Homola a Ladislav Šebela. V průběhu následujících dvou exkurzí, 18. a 22. ledna tento tým, posílený o horolezce Dalimila Forejtníka, Vlastimila Zavřela a několik jeskyňářů, objevil a zmapoval téměř 2.5 km jeskyní mezi Chodbou vzdechů a do r. 1974 konečným polosifonem U Černých hlín. V březnu 1958 se lezci z Rudického propadání, Forejtník, Jirůšek, Plšek, Vlach a Zavřel, zabývali průzkumem vyšších partií jeskyně Nová Býčí skála a objevili asi 40 m dlouhou Horolezeckou chodbu v JV stěně Vysokého dómu (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a; Gregor, 2011a).

Koncem 50. let byl F. Plšek vedoucím malé skupiny badatelů (Jaroslav Fadrna, František Musil a hosté), která prozkoumala několik skalních “oken” v Přítokové (SV) stěně Macochy (obr. 6).

Obr. 6 - Z průzkumu Přítokové (SV) stěny Macochy v r. 1958

(z archívu F. Musila Sr., se svolením F. Musila Jr.)

Při výstupech bylo použito kombinace klasického lezení a sestupů po lankových žebřích. František Plšek byl také čelním z amatérských potápěčů, kteří zkoumali vodní Červíkovy jeskyně na úpatí této stěny (Musil, 1958; Panoš, 1958).

Z materiálního hlediska se 50. léta se vyznačují novým technickým prvkem – tzv. expanzními skobami nebo-li nýty (obr. 7).

Obr. 7 - Expanzní skoby-nýty (z archívu V. Pipala)

Snad první vrtanou skobu na moravských skalách – trubku se zavařeným kruhovým okem vsazenou do vrtané díry – použili J. Polášek a J. Petřík-Ike (Aik) v cestě zvané Todwand (Stěna smrti) v Klause na Pálavě v r. 1956. V Mor. krasu byl jeden z prvních “nýtů” použit ve Staré Saxifráze v Suchém žlebu (R. Hýsek, P. Pochylý, M. Pavelka, 1963). Jednalo se o neklínovaný šroub s navařeným okem, který časem ve vrtaném otvoru “zarostl” kalcitem a stal se nevytrhnutelným. Co se týče skutečných, expansních nýtů, je na místě vzpomínka F. Plška (osobní sdělení, 2011): “Při mém působení na Kavkaze (1962 a později, pozn. aut.) jsem bez souhlasu pověstného a uctívaného Abalakova pajcoval utajovanou novinku – nýty. Ve strojírnách Královo Pole jsem rozjel výrobu. Radek Hýsek obdržel, tak jako řada dalších lezců, první nýty od mojí maličkosti. Na Býčí skále jsem touto technikou s Radkem Hýskem přelezl pověstné Zrcadlo (R. Hýsek, F. Plšek, 1967, pozn. aut.).” Aplikaci nýtů v Mor. krasu zpopularizovali R. Hýsek – odtud jeho přezdívka “Nejtek” – a M. Pavelka. Otvory pro nýty se vrtaly v té době ručně, nárazově, dutým korunkovým vrtákem a kladivem. Průměr nýtů se obvykle pohyboval mezi 8 a 12 mm, délka mezi 20-80 mm. Byly klínovány ze spodu (ploché nebo kuželovité klíny) nebo shora, ocelovou kulatinkou “špuntem” o průměru cca. 3 mm, skrze centrální otvor. Jako vlastní nýty se používaly šrouby bez závitu z tažené oceli nebo kované kotlové nýty. Ucha či oka se různila tvarem i kvalitou (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Nejkvalitnější byly pokadmiované kotlové nýty s oky z profilové oceli tvaru L a T (60. a 70. léta).

Za závěrečný milník válečných a poválečných let lze považovat průvodce po moravských horolezeckých terénech od Ivana Sitaře (1960). Tato publikace věnuje Moravskému krasu 33 stran. Na nich je popsáno 98 lezeckých výstupů v sedmi rajonech: Pustý žleb, Suchý žleb, údolí Punkvy, Macocha, okolí Sloupu, oblast Býčí skály a Rudické skály. Obrázek 8 znázorňuje cesty na Krkavčí skále podle tohoto průvodce (srovnej s obr. 2).

Obr. 8 - Krkavčí skála v Sitařově průvodci z r. 1960