Pokec s Drobkem

Po parádním povídání s Drobkem zde máme ještě slíbený doplňující rozhovor. Díky moc čtenářům a čtenářkám za pozitivní reakce, je to dobrá vzpruha pro další pokračování naší snahy zpovídat významné osobnosti krasového lezení. Znát historii a názory osobností, kteří ji utvářeli, je podle našeho názoru důležité… dalšími zpovídanými by měli být Radomír Nejtek Hýsek a Věrka Kotasová, tak snad se zadaří někdy v lednu. Přeji všem pěkné a klidné svátky!

Drobek a Ružička jako mediální hvězdy v TV po návratu z Hindúkuše

Jak jsi psal, že tě vychovával Jirůšek... můžeš nám o něm něco povědět?

On byl tenkrát předseda Zbrojovky. Byl to hrozně hodnej chlap. Měl pocit takové zodpovědnosti. Tenkrát se přišlo na oddílovej vejlet a byla povinnost si vylézt aspoň dvě cesty s nováčkama, nebo s těma, kterejm to moc nešlo. Takže třeba na Krkavčí Werutu a Diretku. A pak jsi měl volný ruce. A já jsem byl takovej poslušnej a nadšenej, tak si mě začal vychovávat k obrazu svému, tak jako zase třeba Fery Mauglího, atd. Každej má pod sebou nějakýho toho obdivovatele. A tak jsme spolu začali a díky němu jsem měl takovou tu oporu, že mě nikdo od nikud nevyhodí. Lezli jsme spolu asi tak 2-3 roky. On pak přestal lézt, když mu manželka utekla s jeho kamarádem do Austrálie. Pepa i dost chlastal, pak byl plakavej, byl ze všeho špatný, takový melancholik. Občas se přišel podívat do Krasu ale na skálu už nešáhl. Pak zmizel a viděl jsem ho, jen když byl nějakej sraz, někdo měl narozeniny a tak. Nakonec skončil špatně. Po druhé se oženil manželka mu zemřela a jeho pak později našli polootráveného, poloupáleného. Chytl mu asi od svíčky byt… No a našli ho mrtvýho.

Jak již víme. ty jsi lezl hodně s Žankem Kouřilem… jaký to byl chlap?

Toho přilákal Hastroš. Žanek se v prvním ročníku vyprd na vysokou a šel dělat Hastrmanovi závozníka. Hastrman byl šofér v Pozemních stavbách. No a oni se v té kabině hecovali a Hastrman říkal „pojď, já ti ukážu lezení, to je aspoň sport !“. Tím pádem tam toho Žanka přitáhl, to bylo v roce 1968-9 a já s ním pak dlouho lezl. On se na to asi po deseti letech vyprdl a začal žít spíš takovým tím nočním životem, samý baby občas nějaký to vekslování a podobně a pak utekl do zahraničí. To bylo tehdy, když komunisti povolili cestu do Bulharska přes Jugoslávii, protože v Rumunsku byly nějaké problémy. Tehdy v roce 1979-80 takhle utekla spousta lidí. Utekl do Vídně a tam nelezl v podstatě skoro vůbec, až po revoluci zase trošičku začal. Taky hodně pomáhal, když jsme ještě za bolševika tu a tam vyjeli ven. Jednou, při návratu ze zimních Julek nás nechal u sebe v bytě vegetovat několik dní v počtu asi dvaceti lidí. On byl v mnoha případech lepší lezec, já jsem byl občas takovej trochu posera. Kdežto Žanek - „serem na to“, on byl vždycky takovej mist světa, všechny posílal do prdele a po nás potopa, takže když bych dal dohromady ty cesty, co jsem spolu dělali, tak minimálně v 60% to bylo jeho zásluhou. I s Pálavou to může být celkem tak 20 společných prvovýstupů. Já jsem si tenkrát dělal čárky, kdo kolik má cest (tenkrát jsme se pokoušeli s Laďou Krejčím a Ferym o nějakého průvodce, ty kresby, co jsem k tomu dělal, pak třeba použil i Bednařík v té své diplomce) a v té době takoví ti „krasoví starci“ měli tak maximálně 10-15 prvovýstupů. Už v té době jich měl víc Mauglí, Fery, Bednařík.

Ve svém povídání píšeš o tréninku…

Původní trénink byl takovej, že se lezlo do mrtva, jakýmsi takovým pseudoboulderingem byla Stránská. Tam ale chodili jenom někteří (třeba Mauglí tam vůbec nechodil). Slovo bouldering přišlo až po překladu knihy Masters of Rocks. No a takovej ten skalkařskej trénink, spojenej se shybama a podobně , přišel z více směrů. Hodně se o to zasloužili i Slováci přes Igora Kollera a spol. Já si hodně psal s Bohoušem Sýkorou. On byl emigrantem v Německu a jeho synek Milan velmi dobře lezl. Psali jsme si o treningu o přístupu k lezení o klasifikaci. Někdy v roce 1978 začal Kurt Albert používat symbol RP, a z Ameriky zase přicházely informace o jakémsi čistém lezení (clean climbing). Měli jsme v tom strašném zmatek. Všechno se vyjasnilo vlastně až v roce 1983, kdy byl první zájezd repredružstva na skalky. Do té doby se vždycky jezdilo jenom do hory. Byli jsme ve Frankenjuře a Sudpfalzu (pořád jsme ale byli především horolezci a tak se na závěr ještě lezlo ve Wilder Kaiseru a v Ratikonu.

Bóža Sýkora na nás čekal ve Frankenjuře, zařídíl nám tam u nějakého sedláka bydlení zadarmo, protože jsem smrděli korunou. Celou tu dobu pobytu nás doprovázel i jeho synek Milan a asi 2 dny s náma byl i Gullich. O všech problémech jsme pořád diskutovali a nechali se poučovat. Byli tam Čadys, Walzel, Petr Brych, Šimon, Prcek Slavíků a další ze špičky. Přišli jsme pod pověstný Chasing trains, že to zkusíme vylézt. Staří prďolové se dostali tak do čtvrtiny a ty mladý špičky asi do půlky a konec. Milan Sýkora to vylezl navrch a pak i dolů. Ukázalo se, že nám chybí síla, protože když jsme pak přejeli do Südpfalzu, což je pískovcová oblast, byly naše výkony o hodně lepší. Tam ti naši dobří kluci byli s Milanem Sýkorou už nastejno a dokonce jej i předčili, protože to bylo více technický. Já nechci říkat, že vápno není technický, ale ta síla tam hraje roli, a ty dírky v té Juře, byly našim hrobem. Tam jsme snad vylezli 8- maximum. Já tam tenkrát vylezl sedmičku a byl jsem úplně hotovej. Ale to už jsem byl spíš bafuňář.

Velkej vliv na brněnskou lezeckou scénu měli vojáci. S výjimkou padesátých a šedesátých let, kdy existovala jakási horolezecká Dukla v Popradě, museli všichni kluci v rozpuku svých lezeckých sil odfrčet na dva roky na vojnu, kde si třeba vůbec nesáhli na skálu. Proto taky je mezi horolezci dost „kriplů“ s modrou knížkou. V sedmdesátých letech vnikl u brněnské vojenské akademie horolezecký oddíl pro lampasáky. Mezi nimi byli i dva rozumní a to René Mrňák a Jarda Urbánek. Tito dva důstojníci dokázali, že pokud šel někdo do Brna na vojnu, tak se stal členem jejich vojenského oddílu a mohl s nimi chodit na treningy, lézt, dokonce i mimo oficielní vojenské akce. Samozřejmě, že to zase nebylo tak úplně jednoduché. Musel jsi se za prvé dostat do toho Brna, čili přesvěčit toho vola na své okresní vojenské správě, aby tě tam poslal. K tomu se psaly mraky doporučujících dopisů ze svazu a z ČSTV, který ten vojenský úředník mohl, ale taky nemusel brát v potaz . No a když jsi ten povolávák do Brna dostal, bylo vyhráno. Mrňák s Urbánkem mně seznámili s místními vojenskými požadavky, já klukům psal treningy, ty pak vyšly v příslušném rozkaze, kluci dostali povolený civil a pak bágl na záda a frrr na skály.

Tak v Brně vojákovali a najednou se našimi spolulezci stali taková tehdejší esa jako Mirek Mikyška, Tomáš Kastner s Honzou Šimonem, Jindra Hudeček, Michal Antoš a Roman Brt. To pak šla kvalita zdejšího lezení hned pěkné nahoru! Kluci si vojnu užívali, nedělali skoro žádné velké průsery, takže si je velitelé chválili a v rámci „Varšavské smlouvy„ je nechali lézt.

Tenkrát se ve čtvrtek chodilo na pivo do Besedního domu, čili do Army. Tam dělával pingla Ajk Petřík, což je Lokomotivák, autor Starýho Tottwandu v Klauze na Pálavě, kde byly historicky prvně použitý nýty, tenkrát v tom 58, nebo kdy to bylo. On byl takovej táta horolezců, bránil nás před vedením té hospody, protože jsme tam samozřejmě dělali strašnej bordel, pořád nějaký piva nezaplacené. A tam se to vždycky všechno řešilo, čím víc piv, tím jsme byli chytřejší. Do toho články z Hotejlu a zahraničních časopisů a začalo se trénovat. Maximální a vytvalostní síla, polohovací shyby, visy a najednou to šlo strašně nahoru.

Bavíme se ale pořád spíše o Brně a trénování na skalky a písek. Velkým skokem bylo v Brně vybudování stěny na ZŠ Kotlářská pod názvem Freesport. Otcem myšlenky byl Petr Fidži Fiala, který pro to nadchl tehdejší ředitelku školy. Před dokončením mu došli peníze a tak se spojil s Tomášem Kysilkou a se mnou, kteří jsme měli malou stavební firmu. Říká se, že Freesport byl první v republice. Není to pravda! Úplně první byli, snad ješté za bolševika, kluci ve Zlíně. Freesport se dokončil a hned jsme tam uskutečnili první závody pod názvem Freesport Cup (doprdele s angličtinou). Zúčastnila se jich i Bára Stránská, kterou jsem znal od malého děcka, protože jsem jezdil k nim do Adršpachu. Skončila první nebo druhá a chtěla, abych ji trénoval. S ní, s Chýškou, s Hunkovkama a dalšíma jsme začali dělat různé série, gymnastiku, lezecký posilování, vymýšlel jsem různé pičoviny. Bára tady chodila do školy a já jsem byl „velkopodnikatel“, takže jsem měl dost času. Ona přišla ráno ke mně domů, šli jsme do Friťáku, dopoledne jsme lezli – třeba jen s jednou rukou, nebo s gumičkama na rukách, aby je nemohla lehce natáhnout, se zavázanýma očima, do uší nějakej bigbít, a tak jsme prostě blbli, něco jsme pochytil od gymnastů a ono to pomáhalo a pak to opisovali další. Baruna byla dobře trénovatelná, ona mě poslouchala jak hodinky, kupodivu jsme nic nezkurvili, nikdy neměla žádné zranění. Po prvním ročníku závodů přišly další a zanikl i název Freesport Cup. Chvíli se to jmenovalo už pod vedením Miloše Chaloupky „Chýška cup“ a ten do toho kromě lezení vnesl i zábavu - třeba živé soulože, striptýzy a podobně. Vrcholem byl už nevím který ročník, kde společenská část probíhala v jedné hospodě na Veveří, kterou vlastnil Fidži. Hrál tam Hoochie Coochie Band, který pak hrál i na mých padesátinách a největší úspěch byla lesba show a žívý píchání. Představ si hospodu pro padesát lidí, kde je třeba 300 lezců, hraje tam kapela a holky se začnou svlíkat a oblizovat a kolem nich byli ti lidi pyramidálně nastavění, jak klenba. A teď to začalo – na jedná straně Kysilka zařval „ukaž piču“ a na druhé straně Rudy Kovanda „Kysilka je piča“ a teď „lálalálá, Kysilka je pííííča, lálálalá“, jak na fotbale. Strašná prdel, holky se u toho chechtaly, pak nám zatleskaly, my jsme zatleskali jim. Pak se pařilo dál a mělo následovat to píchání. Já jsem takhle stál u dvěří a tam přišel ten chlap s tou babou, ti umělci, a chlapík se tam podíval a říkal „tak tady to nepude“. A taky nešlo, protože hned jak začali, tak „o co, že se mu nepostaví“ a tak. Pak se vybíraly peníze do klobouku. Každý dával kilo a Pavel Rajf šáhl do kapsy, evidentně se přešáhl a dal tam pětikilo. A jeho žena Simona „ty dáváš na kurvy pětikilo??!!, jseš nějakej rozhazovačnej!!“ a my na ni „lakomá Barka“. A Pavel, na kterém bylo vidět, že nechtěl dát to pětikilo, se nasral a říká „proč bych nemohl dát na kurvy pětikilo“. Tak jsem si říkal, kam to ten Chýška až požene. Naštěstí ale pak už bývala jen muzika.

Padesátiny

Jak vznikl název tvojí cesty Papala lulu ve Sloupu?

To bylo z toho období se Žankem, kdy nám lezli na nervy názvy cest typu „Severozápadní“ , „Východní“ a tak. Na písku, třeba Petr Mocek a další, to byli básníci a dávali názvy, které s lezením neměly nic společného…taky to bylo radou starších velmi kritizováno…No a tenkrát bylo hodně mezi chlapci, co spolu lezou, v módě rozebírání orálního sexu, takže Papala lulu, jakože jedla č….a. Prosté pokus o žert. A třeba zase o Grand Prix jsme si mysleli, kdoví jak to nebude těžké a z toho ten název.

Grand prix jste nastupovali zprava?

Ne, tam byla tenkrát mříž, aby tam nechodili turisti, takže ten nástup byl z té mříže. A jak jsme měli tendenci vyhánět to první jištění vysoko, tak jsem se bál, že se napíchnu na tu mříž, tak na ní seděl Žanek a byl nachystanej, že mě když tak žduchne mimo, kdybych padal, abych se nenapíchl jak mušketýr. Po pár letech byla mříž sundaná a dost dlouho trvalo, než se vymyslel ten nový nástup.

Co říkáš omezování lezení ve Žlebech a na Pálavě?

To je to nejhorší, co se stalo jak v Krasu, tak na Pálavě. protože třeba taková Klauza, to je absolutní hřiště sportovního lezení. Není nic hezčího v celém Česku. Třeba jsme tam s Weisserem chodili bojovat na CHKO a při jednom jednání už byli zlomení, že tu Klauzu povolí. Donesli jsme na ukázky fotky ze Saska, kde byly pod skalama chodníčky (oni, Němci, mají úplně jiný přístup k té ochraně…horolezectví je součástí tradice krajiny a bivaky jsou součástí horolezectví, tak proč je zakazovat, třeba)…. Ochranáři tenkrát argumentovali tím, že je zajímá jen ta horní čtvrtina, která je položená a rostou tam všelijaký teplomilný kytky, protože v těch kolmejch stěnách toho moc není. Takže by se vršky vytloukly, 10 metrů pod tím by se daly řetězy a lezlo by se od-do kvůli nějakým ptákům. Ale lezlo by se. Takže ten ochranář – Matuška - už byl zlomenej, ale ještě se šel poradit s nějakým kytkařem do vedlejší cimry a jenom jsem slyšel, jak ten kytkař říká, že to jim přece nemůžem dovolit todleto, že to není možný. A ten Matuška byl docela rozumný, že prý všechno splňujem a ničemu neškodíme, ale ten kytkař že prý se zadrápnem a budem chtít další věci a tak to utnuli a v budoucnu už se o tom nechtěli vůbec bavit. Pak jsem tam asi osm roků nebyl, dost mě to štvalo. A po létech jsem si udélal na Pálavu výlet. Hrůza! Po pás kopřivy, chráněná flora zarostlá, ta nádherná kaštanová alej není pod nálety skoro poznat.

Zakázaná Pálava...

A Žleby?

Tam se prostě lezlo, nikdo tě nevyháněl, jedinej problém byl někdy s Macochou kvůli bezpečnosti turistů, ale to se pak vyřešilo a v Krasu se lezlo na plnej plyn, akorát v těch horních žlebech se lezlo míň, protože to bylo z ruky a lidem se nechtělo. Někdy v 76 začali ochranáři, že se to zavře a skončilo to tak, že si to na starost vzal Fery (a Bednařík do té diplomky strčil další kameny) a řekli jsme si, že musíme vytvořit mraky horolezeckejch terénů. Oni nám něco seberou a to důležité nám zůstane. Ty kvaky už byly tenkrát kvaky. Oni v prvním kole chtěli, aby bylo něco úplně zavřený, ale bylo jim jedno co. Takže se zavřely jen takové kamínky nahoře ve skalách a to důležité horolezcům zůstalo. No ale na začátku 80. let přišli znovu s tím, že od Rorejsů nahoru konec a od Saxifragy nahoru taky konec. Podej čertu ruku, peklem se ti odmění.

Na Rytířským a Zbojnickým to ještě chvíli přetrvávalo, protože kolem vedla turistická značka. Tu pak zrušili a argumentovali, že když půjdeme tou strání nahoru, tak budeme ničit ty zarostlé suťoviska, které mají biologickou hodnotu. No je to škoda. Myslím, že horší to nebude, ale těžko se to vrátí zpátky do původního stavu, určitě se nepodaří dostat do těch svahů. Nejnadějnější mi přijde ta Pálava a Klauza.

A k tomu bafuňářství jsi se dostal jak?

Když jsem přestal být v reprezentaci, tak mně nabídl Ivan Dieška členství v trenérské radě. O trénování, jak jsem už říkal, nikdo nic nevěděl. Ti dědkové se vždy párkrát za rok sešli někde v Tatrách nebo na písku a mudrovali o blbostech a vzdychali kam ten svět spěje. Podstata práce trenérské rady bylo v podstatě jen udělat nominace do družstva a na zájezdy. Pamatuji, jak jeden z nás, obhajoval členství svého svěřence (který měl prd vylezený) v družstvu slovy: „Je to takový inteligentní typ lezce“. Nebo zase prošel návrh na Mistra sportu pro „vodiča expedičnej Tatry“. Jeden by se z toho posral.

Dieška měl boží povahu a pomalu se mu dařilo ten trenerský sbor předělávat. Přišel Jirka Novák a taky Vašek Širl. Ten pro silné a pravdivé slovo nešel nikdy daleko. Za pochodu jsme se učili, co to je trénovat horolezectví.

To bylo logické, velká část lezců chtěla vracet to, co se naučila. Začal jsem v nějakém krajském družstvu a až pak jsem byl tím repre trenérem.

Největší náplní práce v předtrénovacím období bylo přesvědčovat úřady, aby se mohlo vyjet. Když třeba Čumpelík jel na Rybu, tak ho nechtěli pustit, on se strašně blbě učil, sral na to, takže jsem si musel vzít oblek, kravatu, jít za ředitelem učňáku a přesvědčit ho, ať mu podepíše doporučení od školy, což byl jeden z osmi papírů, které jsi potřeboval…spíš to byla taková organizační práce

Jaký máš názor na současný vývoj v lezení?

Současné dění je v takovém stavu v jakém je a nikdo s tím nic nenadělá. Kdysi ty skály a party kolem nich udržovaly nějaký styl. Někdo skoboval, to už je samozřejmě pryč, někdo se snažil dělat morálovky, někdo je dělal míň morálový. Pak přišla doba Mauglího a v jinejch oblastech jinejch Mauglošů. A po nich zase generace Sviště a jinejch Svišťů a Zdenála a jinejch Zdenálů. I když byly ta hřiště ještě poměrně rozsáhlá, začali to dělat jinak, valit to nekompromisně „sportovním způsobem“, (za což trošku můžu i já:-). Začalo se vrtat shora a tím pádem se to všechno uzavřelo a je z toho jenom tělocvična a je to jenom otázka tréninku a síly a morální aspekt tam není. To je jedině na horách nebo na písku. Na těch skalkách mě to trošičku mrzí, ale s tím nic nenaděláš, je to tak. Jen se bojím, aby nevyhráli tady ti přizdisráči i na písku a nezačali do cest přidávat kruhy. Je to holt nová doba a já do toho nemám co kecat.

A co hustota cest v Krase?

To souvisí s předešlým odstavcem. Samozřejmě je ideální, když máš hranu, kout a stěnu, ale každý chce zanechat nějaké stopy a na základě čeho to zakážeš? Když někdo něco vymyslí, legitimní projekt, tak je to tak. Těch skal není nekonečně, nejsme někde ve Francii, takže ono toho bude ještě více. Ale s tím nic nenaděláš. Bylo by dobré, kdyby se dokázaly zachovat pomníky. Mauglošovi, Čumpelíkovi, občas i Weisserovi a nepřidávat do toho jištění. Možná dát místo skoby borhák, ale i to už je trošku na hraně, protože když měl někdo tenkrát spadnout 2 metry, tak si to sakra rozmyslel, to byla hanba za prvé, a za druhé jsme se toho děsili. Dneska odskočit si 8 metrů není žádný problém. Já když čtu ty diskuze na lezeckých serverech, jak přibývají ty mraky lidí z překližek, kteří se začínají cítit alpinistama a myslí si, že jsou nejchytřejší na světě…tam hrozí to nebezpečí. Vy už trochu máte ten cit, ale ta další generace...

Nástupem té generace Sviště, Weissera a podobně skončilo dobrodružství v Krasu. Ono by asi skončilo za 10 let stejně, přirozené linie odspodu by se vyčerpaly, vápenec není písek, na vápně nezavrtáš. Proto se na vápně začalo shora, ale ještě se tenkrát nemuselo. Především Svišť (na rozdíl od Weissera, který je z horolezecké rodiny) měl tento přístup. Kluci přišli odněkud z okolí Hodonína, snad dělali gymnastiku nebo hrál fotbal, čili přišli z nelezeckého prostředí, pohybovali se v nehorolezecké skupině a tak nemohli a neměli žádné velké výčitky svědomí. Já neříkám, že je to výhoda, ale ti co prošli oddílama, tak do nich byla huštěna tradice, nějaká ta historie, a ty ať jsi chtěl nebo nechtěl, tak jsi to malinko přijímal. Jenže oni to za sebou neměli, viděli nějaké výkony, které chtěli opakovat, velice brzo je opakovali. protože byli nadaní a šli do toho po hlavě. A pak přišly ty zprávy z venku – RP, RK, On Sight a nějaký Plšek je nezajímal…ani se jim nedivím.

Jak se stavíš k uchýlce "láska k lezení v Mor. krasu" a proč k ní stále dochází?

"Láska k lezení v Krasu je duševní úchylka". To jsem kdysi řekl Pavlu Jonákovi a ten to prezentuje jako můj citát. Možná jsem to od někoho slyšel, nebo to vymyslel, je to jedno. Brňáci a okolní lezci mají samozřejmě Kras rádi, vždyť to je jejich hřiště. Kdysi k tomu patřila také Pálava, než ji ochranáři zničili. Pamatuji se, jak mne skoro uráželo, když se o Pálavském a Krasovém lezení vyjadřovali "cizinci". "Je to prej oklouzaný, lámavý, zarostlý... fuj!". Kouzlo dřívějšího Krasu vyplývalo z jeho rozsahu. Všude se dalo a smělo lézt, těch stěn ve Žlebech, prostě paráda, dobrodružství, objevování, atd... No a dnes je zase Kras, díky těžkým cestám, výzvou obtížnosti.

Jezdíš dodnes někam zalézt a s kým?

Občas ještě lezu, i když stále méně a méně. Když totiž lezeš na nějaké úrovni a pak máš z nejrůznéjších důvodů pauzy, tak se na původní úroveň ve vyšším věku strašně špatně dostává. Bolí to, nebaví tě to. Tak na to kašleš a návrat oddaluješ a ono to jde čím dál hůř. Lehký cesty tě nebaví a taky jsou už strašlivé oklouzaný a na písku zase olámaný a osolený.

Od určitého věku už taky hodně záleží s kým lezeš. Dřív mi to bylo jedno, dnes ne. Než jet do Himaláje s cizejma, to raději s kámošema na Vysočinu. Pokud chceš slyšet jména, tak z Brňáků si občas zalezu s Pavlem Džonym Jonákem, Jirkou Nešporem, před pár lety mne na laně ještě snesl i Pavel Weisser. Na písku pak s Rakoncajem, Michalem Brunerem a někdy v Ádru i s Bárou Stránskou a Alešem Morávkem. Samozřejmě taky s rodinou, když se náhodou potkáme.

Ty máš amputovaný prst na ruce, co se stalo?

To je kvůli lezení. Jsem hrával basket, takovou tu šalinovou ligu. Byl zápas na Žabinách, po třech minutách si rozhodčí vzal time out. Za košema byly ribstoly a na nich takové kovové zahákovací sedačky, a že jsou nízko a že bychom se při dobíhání mohli do toho bouchnout. Já jsem vzal tu sedačku, vyskočil jsem, zavěsil jsem tu sedačku výš a jak jsem padal, tak jsem se chytl do vzpěry a natrhl jsem si malíček. Tak říkám, že střídám, odvezli mě do špitálu, byla narušená šlacha, takže malíček jsem měl furt zohlej. To jsem měl od 40 let a strašně mě to sralo při lezení, hlavně ve spárách. Několikrát jsem kvůli tomu prstu nemohl vytáhnout ruku ze spáry.

A před dvěma lety jsem lezl s jednou kočkou populární Údolní Blatník na Hrubici, hezká exponovaná pětka šestka, a na vršku je spára, která se dá hodně odšlapat, nejtěžší místo cesty. Cvakneš kruh, lezeš dál, nad kruhem krásně stojíš a tam je místo, kde dáš žábu. Ta žába je úplně perfektní. Tak jsem ji tam dal, pak jsem ruku vydělal, třikrát čtyřikrát, až jsem věděl, že by tam ta ruka mohla dobře držet a hlavně vydělat. Dal jsem žábu, udělal krok…a ani hovno. Půl hodiny jsem tu ruku odtama nemohl dostat. Jsem si říkal, že snad dobrovolně odskočím a ono to praskne, protože jak mě od tamtud vydělají?…Za mnou byli nějací mladí kluci a já dědek tam zavazím. No po půl hodině jsem ji vydělal a říkam „tak takhle ne, uříznout“.

Kam jsi se všude po světě podíval, co tě kde nejvíce zaujalo a kam ses podívat chtěl, ale nevyšlo ti to?

Lezl jsem asi ve 30 státech světa. Nikdy jsem nebyl v Americe, Africe, Australii. Nejvzdálenější lezení bylo v Severní Korei (Diamantové hory). Vždycky jsem toužil po Yosemitech a jednou jsme tam s Mauglím už skoro byli. Sehnali jsme si tak zvaný "falešný devizák" (to tě velice občas komunista pustil ven na základě valut, které ti někdo poslal z ciziny). Mauglího nakonec nepustili, tak jsme vrátili letenky, dolary z banky vrátili kamarádům emigrantům a jeli jsme do prdele! Teď tam naštěstí v San Francisku studuje moje mladší dcérenka, já za ní snad někdy přiletím, ona mne vezme za ruku a řekne "Podívej táto, to je El Capitán"!

Lezení a ženské...?

Velice ošemetná otázka! Všechno moje povídání se sice odehrává především ve sladkých šedesátých letech, kdy hippies a jejich filosofie, přímo křičeli po sexu a ženskejch. My, kluci se zvonáčema a batikovanejma tričkama zatím prožívali šílený traumata s horolezeckýma kamarádkami v listí bivaků. Víš, jak bylo strašný a komplikovaný se dostat skrze spacák a manšestrový kalhoty k dámskejm kalhotkám!? Vždyť jsme ani nevědéli co máme dělat…

To bylo samý Rikatádo a Pojď v keňu mou a Sever dýchá velkou nadějí a stejně nám nedaly a my jsme byli pořád panicové.

Já s babama lezl hodně, až mně za to kámoši občas nadávali a dělali si ze mne srandu. Prapůvod byl snad v té oddílové výchově, v té jakési povinnosti lézt s nováčkama. Já brzo zjistil, že jich pár leze docela dobře a tak jsem si nějakou šikovnou (myslím lezecky) vybral., dobře si zalezl a zároveň uspokojil nějakého tehdejšího hlavního cvičitele, nebo jak se jim říkalo. Jinak, když se dnes potkají staří lezečtí psi, vzdychají co krásnejch bab se motá kolem lezení. Dřív to tak nebylo, což dokládá opět jedna Mauglího hláška: "Horolezkyně, co to je? Jo myslíš takový to malý, prdelatý!"

Nejvíce jsem z ženskejch lezl s Jarkou Tallovou, která dokázala být třeba v zimě v Tatrách rovnocená i těm nejlepším chlapům. Pak samozřejmé s Radkou Ambrožovou, která se už přes dvacet let jmenuje Krchová a taky se Zuzanou Charvátovou - Hofmannovou.

Vzkaz nynější lezecké generaci?

Užívejte si to!!! Akorát by neškodilo více odvahy a méně železa.

A chystáš se napsat knihu historek ze života?

Chystám, ale nějak mi to nejde.

Ty jsi působil dlouho v HOTEJLU...nějaké podrobnosti?

HOTEJL = Horolezecký Oddíl Tělovýchovná Jednota Lokomotíva

To je otázka spíš na Lokomotíváky. Pokud vím, tak oni vydávaly každý rok tak zvanou Výroční zprávu, kde se psalo co, kdo vylezl, kolik je cvičitelů, kdo má jakou výkonnostní třídu, hospodaření. Prostě výroční zpráva. Asi v polovině šedesátých let se v té zprávě objevovaly tu a tam i zážitky, články. No a v té době se toho chytil Laďa „Chobotnica“ Krejčí, Tomáš Sitta a Majka Skopalová a udělali z toho Hotejl. Datum nevím. Z počátku vlastně jen pro Lokálku, ale dávali i další příspěvky z jiných oddílů a začátkem sedmdesátých let začali přispívat i mimobrněnští.

To se už okolo motal Jura Růžička, Pepa Borkovec a další. Já jsem byl a zase nebyl členem redakční rady v podstatě asi dvacetpět let. To slovo „nebyl“ znamená, že jsem byl línej a občas na to kašlal.

Zeptej se Růžičky, ten ví všechno!

A nakonec taková osobní. Na fotách všude vypadáš jako černovlasý a teď, ještě né úplně na stará kolena máš vlasy bíle jak sníh, to mi řekni, že to je normální? ...to jen spíš tak jako, že jak tak člověk zbělá....

Počkej pár let a taky ti budou říkat „STAŠEK“ (starý šedivý kokot)