Padající letadlo


Rozhodli jsme se s Asuem vyzpovídat někoho, kdo leze těžké cesty, dělá prvovýstupy, něco již v tomto lezeckém životě zažil a ke Krasu má vřelý vztah. Takže volba padla celkem jasně na Dušana Stoupu Janáka. Sešli jsme se v únoru v hospodě v Líšni a záznam našeho povídání si nyní můžete v klidu přelouskat. Pokud někoho zajímají informace o Stoupových přelezech apod., může mrknout zde.

Stoupa v Aleluji (foto M. Nežerka)
Co ty a Kras?
Co se týká Krasu, tak první tři roky jsem tam vůbec nejezdil, protože je tam všechno těžký. Kdo neleze sedm, tak si nezaleze. Jezdili jsme nejvíce na Vysočinu. Ale potom, jak jsem se zlepšil na ty sedmičky, tak najednou jsem objevoval Kras. A měl jsem to za barákem. Teď to mám tuplem za barákem…
Takhle se bydlí v Krase (foto L. Skýpala)
Na Stránskou jsi jezdil?
Jo jasně, to asi všichni, kdo v těch devadesátých letech lezli a neměli káru, tak byli furt na Stránské. Já jsem měl takové období, kdy jsem byl mladý a neklidný, někdy na střední škole. Nechtěl jsem poslouchat nějaký řeči doma, tak jsem bydlel v nějakém polosquatu v Bedřichovicích a to je od Stránské kousek. Tam jsme shybovali na futrech a na Stránskou jsem jezdil na kole a byl jsem tam hodně. Na Stránské jsem si udělal i svůj nejvážnější úraz. Spadl jsem, jak je hrana Ledovýho koutku. Po x-tý jsem to vylezl a slyšel jsem nad hlavou takovej ten luk, tak jsem se podíval a tam letěl šíp kačen, nebo co se to stěhuje. Ujely mně nohy, spadl jsem po zádech a rozdrtil jsem si člunkovou kost v zápěstí. A to je nadlouho, zvláště když trvalo měsíc, než to diagnostikovali. A pak se to sádruje na tři měsíce. Weisser mi radil, co s tím, on to taky měl.  Mám pocit, že když já jsem hodně aktivně začínal lézt, tak on hodně aktivně končil. V první polovině 90. let jsem začal lízt, v tý druhý už jsem začal lízt těžší cesty, začal jsem jezdit do Krasu na ty „těžký“ cesty (osmičky, devítky, desítky) a Weisser ještě lezl ty deset mínusky, ale už to měl pomalu na háku. Takže jsme se tak nějak protnuli.

Svoje cesty jsi začal dělat kdy?
Tak to nevím…První cestu jsem udělal na Kostelíku, Jak jsem vyhrál válku se to jmenuje, protože to byl strašnej opruz…

Já jsem to bohužel lezl, to je vlevo na hraně, když jdeš od Křtin. (Asu)
Jo, to je boulder a pak v rozchrastu. Není to moc hezká cesta, ale není ani moc jednoduchá. Takovej boulder a pak můžes spadnout na zem. Je to kvak, ale já jsem si chtěl udělat cestu v Krase, odspodu, tak jsem ji udělal. Nýt jsem tloukl několik hodin, protože tam to vápno mi přijde extrémně tvrdý. Vrtačku jsme neměli. Vrták mi dal asi Zdenál, který začínal zase lízt, ruční vrták. Asi mi ho dal proto, že byl celkem k ničemu, protože byl tupej. Ale umožnil mi osadit nýt. To byla hrozná bitka tam dát nejt. 

A vždycky odspodu?
No vždycky ne, teďka už dělám aj shora.

Ty těžký cesty?
No aji lehký. Ale teď si vzpomínám, že jsem měl kdysi, zas je to spojený s Weisserem, brutální dejavu. To bylo někdy v druhé polovině devadesátých let. Mně se zdál sen, že jsem u Weissera v obyváku, kde má nějakou hifi věž a kdesi cosi a řešíme úplně potroublej problém, jak dělat prvovýstupy v Krase. Weisser dogmaticky obhajoval svůj názor, že když dělali sportovní cestu odspodu, tak někam dolezli, tam udělali tečku, seskočili dolů a někdo svrchu navrtal nýt. Mně to přišlo úplně na hlavu, a přijde mně to furt, protože nejtěžší, když děláš cesty v Krase klasicky odspodu, je se tam zajistit. Tam často nejsou spárky pro zajištění. Třeba na Marmoládě lezeš a všude jsou dírky, do kterých dáš háček. Na písku je jednoduchý dělat cesty - kde jseš schopen se držet, tam prostě zavrtáš. Ale v Krase jseš schopnej se držet, ale nezajistíš se, protože držíš vekej sklopenej bočák a nic víc tam není. Takže Pavel v tom snu obhajoval svůj styl a já jsem zas obhajoval, že je lepší cestu odspodu vyhákovat technicky, když nejsi schopen lízt volně, a že je to pořád v tý logice vodspodu. A pak se v tom snu vyskytl borec, kterej moc nemluvil…

Byl jsem domluvenej s Weisserem, že se za ním mám druhej den stavit, byl v rozdavačný náladě, asi jsem chtěl od něho nějaký nýty. Já jsem tam došel, šli jsme nahoru, do toho obýváku, v kterém jsem nikdy předtím nebyl. Říkám si, ty vole, to je nějaký divný tady. Ještě to ráno jsem totiž o tom snu přemýšlel, takže jsem ten obývák měl v hlavě. A potom se tam vynořil Honza Kreisinger z Prahy. Takovej tichej kluk, co zbytečně nemluví. A teď jsem věděl, o čem se budem bavit, co ten Weisser řekne. Už jsem nemohl couvnout, tak jsem musel říct, co v tom snu jsem měl nadiktovaný, tak jsem to řekl. No úplně haluzová situace. Věděl jsem, co se bude dít, žádný standardní zpětný dejavu. Od té doby jsem nic podobného nezažil.

Co se týká toho dělání cest, to mě mrzí takový ty nájezdy, kdy se vyvrtá na klifu všechno zleva doprava a hotovo. Ale mě baví, když je logická lajna, anebo že by to mohlo být zajímavý se tam zkusit sám zajistit a pokusit se prostoupit to odspodu. A většinu cest jsem myslím dělal odspodu. Třeba těžká cesta odspodu byl Žákův žák v Buči. To je docela zajímavá cesta. Tam když jsem osazoval jištění v nejtěžším místě, tak se mnou vypadlo a proletěl jsem celou stěnu. Tu bylo zajímavé dělat odspodu. A nebyly v tu dobu vedle žádný cesty, takže se to leze, jak to pustí.

Taková pískovcová…
To má pískovcovou vazbu. Říkal sem si, že to je tak za Xa, protože je to úplně takovej pískovcovej lavor. A proto jsem to nazval Žákův žák, podle pískařského fanatika Marka Žáka. Dělal to se mnou kamoš Petr Vystoupil, ne Mara Žák. Petr pak před třicátinama spáchal sebevraždu. Pak jsem mu udělal, seshora, cestu na Jáchymce, tam, jak je Viagra, podél hrany, takovou dlouhou pěknou linii. Hodně jsem tam sikoval. Je to tak za 9 (asi), Cesta pro Petra jsem to nazval, v kuse jsem to ještě nevylezl. Tam bych to zrovna odspodu nezvládl, to bylo tak rozbitý, že jsem vycovuval z toho, dělat ji odspodu.Ony ty názvy mají svoje významy. Třeba tahle. Je u cesty, u vody ve stínu a vždycky si na něj vzpomenu, když tam jdu. Je to taková forma vzpomínky.

Anebo E55 v Rudici. Já jsem to vylezl odspodu po svým. Do díry jsem si dal nějaký jištění, pak jsem vylezl se zatajeným dechem boulder, dal jsem si do spáry vklíněnce a vylezl jsem to nahoru. Pak jsem tam přišel s vrtačkou a už tam byly křížky voskovkou, kterou si Pavel Kubík označil místa na borháky Tehdy jsme to dali 8-. Pak se to olámalo, ztěžklo, a srazili to na 7. Ono vůbec, s těma cestama je to těžký. Třeba jak jsou skalky nad Rudickým propadáním, tak tam je cesta, která se jmenuje Žandova. Tomu jsem se smál, protože tu cestu jsem dělal já s Árnym, on se tam pak ještě vracel a ty nýty předělával, tam nebylo tehdy nic. To jsme origoš čistili, ještě dával ty nýty někam bokem, protože to nebylo v dobrým úplně…a v průvodci Žandova. 


Ale když jsme se na to ptali Žandy, tak on si na to vzpomíná, že to dělal. Po nějaké žúrce v Rudici…

My jsme se tehdy s Arnym střídali. Já jsem dělal v té stěnce, jak je Robinson Crusoe, tam jsem rozdělal projekt, do kterého pak vlezl Weisser shora a dodělal to, tak jsem se tomu pak už nevěnoval. Tenkrát tam nebylo vůbec nic, jsem tam vlezl, odspodu dal dva háky a dál mi to nešlo. Teď jsem si to byl shora zkusit a bude to tak deset mínus. Asi to teda dám shora. Weisser měl tu stěnu dlouho v merku, takže když tam uviděl borháky, tak tam vlítl a jak já mám ty dva háky, tak tam udělali jakoby traverz cestu…není to přímo pokračování, ale ta moje linie směřuje k nim. To mě tak trochu otrávilo, proč to jako někdo tak dělá…No a že Arny mě jistil tady, tak jsem ho šel jistit nahoru a on tam udělal dnešní Žandovu…



Takže ne Žanda slap, ale Arny slap! Arny is the boss. Narušil jsi teď kurva historii!Ale raději se poptáme přímo Honzy "Arnyho" Ondrušky:

"Žandovu" jsem se svou skobou nalezl, ale pod tím sokolíkem nahoře jsem se rozhodl nepokračovat. bylo to l.p. 2005. Zdálo se mi to rozbitý a tak jsem to nedodělal. Pak jsem vylezl cestu, co je teď "Agregátor" a růčo tam dal nýty. Ale když bylo vše hotový, tak jsem se o tom bavil s Křižíkem a on mi řekl, že se tam nesmí lézt. Tak jsem nýty (plaketky) oddělal.

Takže naše cesta Agregátor je vlastně tvá cesta:-)

Víš co, ty prváče... třeba tam lezli sedláci ještě dávno před náma….
Arnyho zápisek
Co pro tebe znamená hezká linka?
Logická, hrana, kout. Spárový linky se mi líbí, ale ty v Krase nejsou. To vidíš zdálky na fotce, cestičku. Třeba z těch těžších se mi nejvíce líbí Hradní spára. Někomu přijde divná, ale někdo říká, že je boží. Je různorodá, je dlouhá, pohledově je wow, je to rigol, je technická, není to jenom o síle. Třeba většina cest na Vaňousech se mi moc nelíbí. Vaňousy se mi líbí na pohled hodně, ale to lezení moc hezký není. Mikrochyt a tssss a zvedáš. Ale třeba Curio, to je hezké, tam ty palce. Ale jinak to je zase oblá malá lišta a tu prorvat.

A jak se na Vaňousech díváš na jištění?
No, je asi dobrý o tom vědět, že v ňáký době ti borci ty cesty takhle dělali, podivně, že se to nacvičilo shora a potom dali nýty dál od sebe. Podobně jako třeba v Anglii, kde jsem byl na nějakém mítingu, přišli mi ti borci v tomto trochu mimo. Oni dělali morálovky shora, ale nejen že to nazkoušej a pak to vylezou s vklíněncema, jak je to na gritu, oni dají jeden nýt, kterej se nedá pořádně cvaknout z dobrého chytu, doprostřed plotny, nacvičej to shora a pak to jdou lízt odspodu. Úplně zvláštní. Na tom gritu, kde nic nevrtají, cítím nějakou logiku.  Chtějí lízt bez fixních jištění, a tak toproupujou a pak mají dobrý den, tak to vyzkoušej odspodu na vklíněncích. Ale v cestě s nýty je logické to lézt odspodu a hotovo, že jo. A ne, že zkouším morálovku  shora a osadím nejt co nejvýš podle toho, kam až si momentálně troufnu. Osazovatel cesty Poslední pomník je prostě světovej… Dělá odvážné cesty s nýty shora, jako kluci v zahraničí.

Nejhezčí cesty v Krasu?
Třeba Erik a já na Jidášce. To je jedna z mála cest, o kterých jsem přemýšlel, že bych ji nacvičil na sólo. Nejsem žádný vyznavač sólo lezení, nebo takovýho toho nacvičovacího. Spíš  si jdu zalízt a nějakou cestu, co znám, si dám sólo, to jo. Erik a já je fakt hezká cesta. Pak Pedrův smrk. Ty další hezký se lezou, to nemá cenu zmiňovat. Supr cesta je Euro na Zbojnickým Idahu… to je bomba. Na Rytířském jsou taky excelentní cesty, to jsou rovněž úplné bomby, škoda, že se tam nemůže lízt. Schody do nebe jsou dobrý. Na Býčině nejsou moc hezký cesty, tam je parádní ten můj projekt, co se moc neleze, Býčí krev, to je fakt super. Má osmdesát kroků mezi nohandama. Adamovi se nelíbilo, že vede nelogicky, do boku, místo aby vedla nahoru. Tak to nechce lízt. Linii jsem navrtal, pak jsem to dva roky zkoušel, pak dva roky ne a loni jsem spadl ve cvakacím chytu spodní délky … Cesta má dvě půlky, každá tak za 8b. Mráza vylezl tu spodní. Já tu horní na TR. Když se to spojí, je to těžší. To jsem tam byl s Janisem, a tam, kde je odpočinek za koleno, jsme to měli odstopovaný na retko, abych tam nebyl moc dlouho, ani moc krátko – ubal, vykuř a lezu.

Býčí krev (foto L. Skýpala)
A Panichida je pěkná. V Kostelíku je pěkná cesta z údolí, Sny o majetku, co jsem udělal, no možná není hezká, ale mám k ní citovej vztah, takže tu škrtám, na Rorejsech nejsou moc hezký, ale zajímavý, i když hvězdičku si zde zasluhují OkovyKamenný déšť na Saxině. Jedna dvě, spadlá jde na Henryovce je boží. Cesta Na smrk v Macoše.
Na Smrk (foto P. Weisser)
Jaký más vztah k Mauglího cestám? Jsou podle tebe nadčasové?
Není to nadčasové, je to dobová záležitost, která je ale díky celkovému charakteru pořád náročná.  Takže vlastně jsou nadčasové. 1982, 2002, 2012… to je furt těžký, ať už máš na nohách kopačky, íbíčka nebo lezačky. Jestli máš friendy za dva litry nebo sadu hexů, obtížnost je furt stejná.  Je víc mentální. Friend tam nedrží líp, stejně jistíš čokama nebo abalakama. Není to silový, ale je to spíš na orientaci, na techniku a na cit lízt v rozbitým, a proto myslím, že je jedno, jakej je rok, protože ta obtížnost zůstává pro všechny generace stejná. Takže proto si myslím, že jsou ty cesty stále těžký. Je ale zajímavý, že cesty od něj, který mně se zdají těžký, se ostatním nezdají a naopak. Třeba já jsem myslel, že se zabiju na Rorejsech v Aleluji, to byla pro mne úplně psychicky nejtěžší cesta v Krase. Jestli to bylo tím, že jsem ji při přelezu čistil, jak byla hodně od takového žlutýho mechu, a celkem jsem tam loupal perník v  traverzu první délky a nevěděl jsem kudy… ale všichni ostatní se tvářili, že prostě pohoda.  Nahoře jsem visel v obrovským skyhooku a lokry jsem házel dolů…

Takže jsi to lezl AF?
Tam je to jedno. Měl jsem z toho obrovský zážitek. Ty ostatní cesty jako je Kocovina, Dlouhý kout nebo Jezzabel, tak ty mi přišly lehčí o několik tříd. A ostatním to přišlo třeba naopak.
Konečně skoba, v Aleluji (foto M. Nežerka)
Čím tě to nalákalo?
Právě tím psychickým rozměrem. O tom se tak mluvilo, takovej mýtus. To je i tím, že se zabil. Kdyby žil, tak by to asi takovej mýtus zase nebyl. Ne, že by mýtus byl umělý, ale je tou tragédií podpořený. A dají se k tomu vyprávět historky.

A jak se ti líbí lezení v Macoše?
Macocha má hrozně zajímavou atmosféru. Hlavně tím, že se tam leze v noci a v zimě a člověk je unavenej.Takovej černobílej film, do kterého naskočíš a jseš v něm. Jako první cestu,jsem tam lezl Klenbu. Lezení tam jde  pomalu, lezeš do rána. Je to zvláštní.

Řekni nám něco o svém prvovýstupu Noc dlouhých nožů v Macoše…
Prvovýstup jsem dělal na etapy s různými spolulezci, se kterými jsem se i střídal. Nahoře linie vede spíš tak, aby to byla samostatná linka až nahoru, ale i tam je to zajímavý lezení. Už to není těžký, takový standardní A3. A co tě na tom zajímá?

Že jste v té první délce strávili tolik času…
První dýlka je podobná jako Americký hrátky, tak A4. Ony jsou ty obtíže technického lezení dvojího typu. První jsou kutilské. To není ani o lezení, to může být borec, co je tlustej, má popelníky, opravuje kukačky po dědovi, má trochu vymazáno a může být v hákování mistr, protože to je kutilská činnost.  

Aspoň nevidí na zem…
Takže jeden rozměr dělá ta kutilská šikovnost, stloukat a svazovat různý předměty do sebe. V Macoše se naučíš věci, které úplně běžný nejsou a pak se ti jinde třeba hodí. V Krase máš divný tvary, oblé díry, kam dáš blbě držící friend, který vždycky, když do něj dupneš, tak vypadne. Tak ho tam vodložíš, k tomu si dáš vedle jedničku, která vždycky, když za ní škubneš, tak vypadne, protože je v nějaký hlíně. A pak k tomu dáš, do nějakýho zužujícího se otvoru, kde nedrží nic, tak tam natlučeš čtyři pět skob, spojíš to všechno dohromady a ono to drží. Takže to je takový časově náročný kutilství.

A druhej rozměr je, jak vysoko lezeš po jištěních, který neudržej pád. Třeba jsme vylezli v Kyrgistánu nějakou A4, kterou jsem naštěstí netahal, to lezl Honza Doudlebskej. Prostě z místa, ze kterýho by jsi spadl do komína, kde by ses rozbil, odlezl třeba 20 kroků po skyhoocích. Pak si to subjektivně klasifikuješ třeba podle toho, že třeba borec, co jde po tobě, si sedne do lana a polovina toho vyskáče a druhou půlku vytahá rukama bez použití kladiva. V tom Kyrgyzstánu Honza vylezl volně sedmičkovým terénem a pak sedl do háčku a dalších 20 kroků lezl po háčcích. A to není těžký po manuální stránce. Prostě pověsíš háček na krystal a zatížíš ho. Není to už o šikovnosti jako v té Macoše, ale je to psychicky strašně náročný. Já bych tam asi dal už nýt. Ale on to odlezl až do spáry, kde zatloukl dobrý dužník. Kdyby se nějakej háček ulomil, tak spadne 20 metrů do komína, takže jsme to dali za A4. K tomu potřebuješ mít hlavu, ne kutilskou dovednost. No a Macocha je hlavně o tom kutilství.
Háčkování na Býčině (foto L. Skýpala)
Jaký máš názor na klasifikaci nejištěných cest?
Já jsem dříve používal pro psychickou stránku klasifikaci od Jaspera, jakoby emoční (E1 – E6), ale zjistil jsem, že v tom se lidi hrozně odlišují. Strach i schopnost sám se jistit je velmi subjektivní, a když něco přelezeš, tak je tendence to shodit.

Tak je zbořen ten mýtus, že to nejde…
Jojo, hlavně tam jdeš asi s úplně jinou hlavou než prvovýstupce a asi ta speciální klasifikace fakt nemá smysl. Stejně tak, když jsem přelezl cestu Jet Stream v Tatrách, tak mně to přijde psychicky docela těžký, protože tam jsou na třiceti metrech nejtěžší délky tři nýty a dvě skoby a je to asi nejtěžší skalní cesta v Tatrách. Nýty daleko od sebe jak kruhy na písku, akorát je mírně převislá a silová. Jeden rok jsem ji vyhákoval, pak jsem ji volně vylezl AF a pak jsem tam přišel s odstupem 1-2 let, že si to odafuju odspodu. Už jsem zapomněl kroky, v nejtěžším místě sice ne, ale jinak jo, a úplně jsem se tam bál. Házel jsem tam tlamy jak svině. Potom jsem říkal klukovi ze Slovenska, se kterým občas lezu, že by na to s kámošem, co leze 8c, mohli mít, ať si to napřed hodí shora. Byli na tom několikrát, vylezli to a začali, že jim to nepřišlo psychicky až tak těžký. Je mi to jedno, ale přijde mně, že v tomto případě chyběla soudnost, protože když máš nejdřív lano shora, je to jiná hra než když lezeš bez přípravy na férovku odspodu. Takže si myslím, že je asi k ničemu používat klasifikaci psychických obtíží. Dávám si ji subjektivně pro sebe a už ji neprezentuju… Víš, já si říkal, že třeba ta Aleluja je E5 – 6, tedy největší morda, co jsem schopen přelézt a pak to borci přelezli po mně, a že prý celkem pohoda.

Mně (Asu) to přišlo E3, ale já to lezl až jako poslední z těch Mauglího těžkých cest…
Takže úplně odlišný názory na to jsou. Tudíž ta E-klasifikace je vskutku trochu blbost, možná postačí slovní komentář, že je to morálový, nebezpečný a dost.

A takový to, že když v Krase vylezeš sedmičku, tak ji vylezeš kdekoliv jinde…
To nejsou fámy. Jediná tvrdší oblast, kterou jsem zažil, tak je Erto (viz planetmountain.com - The steeply overhanging Erto has long been known as one of the hardest crags in Italy), kde je to kluzčí a tvrdší než v Krase. To je oblast v Dolomitech. Když je škaredě, tak tam odjedeš lézt do převisů kam neprší. Je to lom, kde je spousta cest úplně vyvrtaná, jsou tam cesty typu žádný nohy, dvouprdy a fixy jak hovado… a v průvodci stojí:„7a“, vole. Si říkáš, to není možný, to dám na druhej pokus.  A pak na pátej to dáš a ten den jsi dolezl. Je to celkem škaredý, extrémně silový, extrémně hladký. Erto je asi jediná oblast, o které vím, že je klasifikací tvrdší jak Kras.
Ono u toho Krasu je to trochu zrádný, protože lezení zde je hodně technický. Je to třeba i silový, sílu potřebuješ, ale často je to třeba lezení za obliny, kde potřebuješ specifickou techniku. Ale třeba mě se lezení v Krase líbilo od začátku.  To nebylo tak, že bych si musel zvykat.  Ale musíš lézt aspoň sedmičky. Pamatuju si, že nás tata hodil na Holštejn, s takovým tím modrým průvodcem Cvičné skály na Moravě. S tím tam přijdeš, máš v knize napsáno 5+, reálně je to zhruba 7+ a máš výbavu jako kopačky bez špuntů a statika lano. Dobili jsme tam jedinou cestu, Kotašla, po hrozným boji, a pak jsem dobíral nahoře. My jsme měli 30m lano, takže pak jsme slaňovali přes Prince na dvakrát, nejspíš.

Nejhnusnější cesta v Krase?
Jakože to nelézt? Asi něco ve Sloupu, ale já k tomu mám citovej vztah. Asi na Hřebenáči jsou takový nejhorší. Jsou nepěkný v tom smyslu, že chyty bolej a stupy vyloženě kloužou, ale nevím, to bych musel dlouho přemýšlet. Všude najdeš hezkou a škaredou. Měli sme tady třeba soustředění repre, lidi co lezou na písku někde ve sračkách třeba na Sedmihorkách, na Hrubici (tam jsem nikdy nelezl, jsem se tam byl jen projít, šáhl jsem na skálu a to mi stačilo), a jim se na Rorejsech vůbec nelíbilo, byli nejistí. Přitom to jsou borci, co lezou XI na písku i morálovky, ale tady je nelezli… Tady ty osmičky odafovali a moc se jim to nelíbilo. „Kam jsi nás to vzal?“, ťukali si na čelo. A přitom nejsou nijak extra vybíraví.

Proč si myslíš, že lidi k tomu mají buď hodně pozitivní, nebo negativní vztah?
To je pravda. Je fakt, že když já jsem tam začal jezdit v devadesátých letech, tak panovala jakási „antikrasová“ nálada. Lezla skupina lidí kolem Kotelny, kteří na to fakt nadávali, že je to jenom tréningovka. Ale teď hodně lidí jezdí do Krasu rádo. Dříve se víc jezdilo ven, třeba do Ospu (generace Hormon), ale teď se to výrazně změnilo. I to, že vy děláte ty rozhovory a mapujete historii, je výrazem toho, že je řada lidí, kterým Kras přijde dobrej. No řada, spíš taková skupina. Předtím tam bylo víc pusto s výjimkou Sloupu. V druhé polovině devadesátých let jsem byl ve Žlebech sám a pár takových lidí,… ale teďka se tam vlastně taky moc nejezdíJ. Ale třeba na Rorejsech, ty vole, tam třeba nikdo nebyl. Jako byli tam nějací dobrodruzi s přilbama, kteří tam šli hákovat, a pár takových horskejch typů, ale že by někdo zkoušel třeba Dědovy hodiny nebo Dejte pusu dědovi nebo něco těžšího, to vůbec. Tam jsi potkával pět stejnejch lidí. Teď si myslím, že jich tam jezdí víc. Ono se to taky přejistilo, což je podle mne trochu škoda. Ztratilo to tu psychiku.

Ale třeba tahle doba to tak chce…
Nechce. To je pár lidí, co přejišťuje. To není doba, to je ten člověk.

Takže to vnímáš jako takový diktát?
Jednoznačně.

Nejtěžší prvovýstup v Krase?
Já nevím, nějakou desítku aspoň…tak Krvavý román třeba, ale to se pak shodilo, oni to totiž oblezli.

Takže to je nějak definované?
To je udělaný shora. Vylezl jsem to tak, jak mě to přišlo logický, prostě tak, že lezeš přímo přes jištění - je to sportovní cesta (boulderová, je tam  nohand a pak boulder), dal jsem to za 10. Nějaký desítky jsem v zahraničí vylezl rychleji…a pak to nikdo nelezl a tak jsem dal info do Montany, ať se to leze.  Pólo se Svištěm jeli cestu zkusit a podle mě oblezli boulder trochu zprava, nějakým sokolíkem, a dali to za 8a.  Dobrý, tak zprava 8a, přímo 10. Řekl jsem Adamovi, kterej to taky oblezl po těch omágovanech chytech zprava, ať to zkusí i přímo, až tam zas bude…a Adam, až to zkusil, říkal, že mu to přijde tak nějak stejný, ale Adam není benchmark pro 10. Pak to lezl i Mráza a říkal jasný 8b. Podle mě je to tedy rovně deset a zprava lehčí, ale ať si každý leze, jak chce. Nicméně moje nejtěžší volná cesta v Krase je určitě projekt Býčí krev, který jsem zatím vylezl s několika „odsedy“. A je i dost hezká. Ať ji zkouší dle chuti, kdo chce. Budu rád, pokud se poleze.

Sólolezení?
Já jezdím často do Krasu sám...když jsem dělal třeba ten Román, tak jsem Zodiakem lezl sólo ke slaňáku a pak jsem zkoušel toprope Román. Boulder v Zodiaku jsem ale jistil dlouhou odsedkou, když jsem byl nejistej.

A nějaký další seriózní sólo?
Ani ne…ale třeba seriózní byl Supercrack na Stránský v kopačkách, když to byl tenkrát můj top, nebo třeba nějaká osma na Bajerce. Ale ne, že bych se na to soustředil, byl jsem prostě tam, zkoušel jsem něco v  převise, jak jsou Trpaslíci. Jak jsem tam byl sám, tak jsem si řekl, že tuhle cestu znám, tak ji zkusím, prostě jsem měl na to chuť. Mě přijdou vynikající výkony toho Killyho, kterej vylezl Šípkáče v Rudicích nebo Věčně bez peněz…což nejsou cesty na sólo. S ním udělejte rozhovor o těžším sóle v Krase. Dokážu si představit sólo Bububu, tam zahrneš a pak když tak spadneš do svahu, to je bezpečná cesta na sólo. Třeba víc lidí vylezlo Knoflíkovku, ale to je highball…zatímco ve Věčně bez peněž můžeš spadnout až nahoře. Nevím o těžším sólu v Krasu. Možná dříve, jak lezli sedmičky, tak třeba dlouhý cesty na Rorejsech, to je na sólo zas jiná hra. Ale zas možná to lezli tak na půl jištěný, s připravenou  odsedkou, na bouldřík si cvakneš odsedku, chytíš se skobky a lezeš dál. To byli takoví horalové.

Proč myslíš, že teď je taková politika sóla moc nezveřejnovat? Že to propaguje nebezpečí…
Jenže lezení je nebezpečné! Vzory fungují, ale ne takhle přímočaře, spíš ten motiv v tobě může bejt. Protože vím, že Huber a Comici lezli na Čimách sólo, tak občas uvažuju, že si tam něco taky střihnu sólo. On kolikrát ten nástup na horách sólo je…najednou zjistíš, že lezeš šestku. Třeba jsme se Standou Hovancem sestupovali z Cimy Grande, netrefili jsme sestup, jdem rovně dolů a že nějak slezem. A dostali jsme se do regulérně kontinuálně převislého terénu, minimálně 10 metrů v převislém. Bylo to chytovatý a relativně pevný, ale vlastně lezeš sólo 6+ s batohem, dolů na OS. Takže ono je to v horách takový relativní.

Tvůj guru v Krase?
Bača vrtá v Krase
I když Weisser je starej ješita, tak to jméno je v Krasu významný. I když on mě nic nenaučil, ale bylo to známý jméno a člověka zajímaly jeho názory, v tomhle smyslu asi jo, byl napsanej u většiny cest a člověk ho ještě viděl. Zatímco Štulpu mladýho jsi neviděl, Pilka zas tak často tehdy nejezdil. Ale jsou spíše lidi, jejichž názory mě ovlivnily …třeba Janek Bednařík. Když jsem začínal, tak on byl jedna z postav, jejichž názory mne oslovovaly. Pak třeba Mára Žák, kterej v Krase skoro vůbec neleze, a leze na písku, kde mu to jde. Tak ten má velmi originální názory, a nejen proto, aby byl originální. Na lezení i na život. Pak Bača. No prostě ten, s kterým lezeš nejvíc, tě ovlivňuje. Ne jako vzor, ale v různých oblastech života. Prostě lidi, co nad lezením přemýšlí.

Jaký další vývoj vidíš v Krasu?
Obrovskej potenciál je v boulderingu. Pokud lidem nebude vadit, že nelezou nahoru na šutr, tak tady je to prostě těžký už nad zemí. Dříve se to bralo jako trénink, ale teď je to najednou disciplína a už se tomu dávají názvy…Těch skal je trilión, kde se dá udělat ze sedu ledacos.

Pure bouldering (foto L. Skýpala)
Druhá věc, kde si myslím, že je obrovskej potenciál, tak to jsou Žleby. Tam je taková hromada skal… A zákon, který zde lezení zakazuje, se může změnit, vždyť kolem Idah vedla dříve turistická značka. Tam by šly udělat čtyřicetimetrový cesty v převisu bez nohandu v osmým stupni francouzské klasy! To bych se úplně vykašlal na nějaký Arco a měl bych tady co dělat do konce života.

Ty jsi úplný pamětník…
Teď už si tak připadám, to je nadělení. To jsem cítil takou krizi horolezeckého středního věku, když mě přestali v okolí brát jako mladýho talentovanýho, ale už se ke mně někdo obracel o radu, jako že ke zkušenýmu. Už mně padá letadlo. Ale doufám, že nějakou tu jedenáctku…mínusku ještě vylezu.  

Tak díky moc za pokec a ať se daří!

3 komentáře:

Mrnda řekl(a)...

Pěkné!!! Jak ty kostky lega pomalu zapadají do sebe=)

Anonymní řekl(a)...

supr, díky Vám i Stoupovi

Sarka

Anonymní řekl(a)...

vyborny rozhovor!