Lezení

Rozhodl jsem se přeložit několik textů z posledního čísla časopisu Urban Climber, které se mimo jiné věnuje hledání odpovědí na otázku, proč vlastně lidé lezou…(za případné chyby se omlouvám, nejsem překladatel)

Rychle, zkuste dokončit věty: Lezení je…. Lezu, protože….Docela obtížné, že?

Stejně jako surfaři sdílejí podobné pocity z přívětivosti i hrozeb oceánu, sdílejí i lezci po celém světě podobný pocit při cvaknutí řetězu, přelezení boulderového projektu, pocit strachu vysoko nad posledním jištěním. A to vše nezávisle na stupni obtížnosti, který lezou. I v Rudicích zažijete pocity jako Sharma při přelezu Jumbo love:-)

Takže si pusťte nějakou hudbu (co třeba Abel Okugawa http://www.myspace.com/abelokugawa ), uvolněte mysl, ubalte jointa, otevřete vínko či lahvoně, popřípadě si udělejte čaj a dejte se do čtení. Začneme rozhovorem s legendární Lynn Hill, matkou a královnou sportovního lezení.

Lynn Hill

Narozena: 3.1.1961

Bydlí: Boulder, Colorado

Povolání: Ambasador firem Patagonia, Petzl a Beal

Kolik roků leze: 33!!

Jak by jsi charakterizovala sama sebe?

Je obtížné charakterizovat sama sebe v několika slovech, ale řekla bych, že jsem: odhodlaná, soustředěná, optimistická, ráda se směji, ale pokud věci zvážní, tak jsem silná. Jsem přemítavá, idealistická, preferuji kvalitu nad kvantitou.

O co se v životě snažíš?

Inspirovat lidi k dosažení svých snů. Být soucitná a napojena na ostatní, odmítat stereotypy, omezující nebo zastaralou víru, zpochybňovat autority, vlastně pochybovat o všem.

Co je důležitější: úcta nebo peníze?

Myslím si, že úcta je základní kvalitou, podmínkou pro to, aby byl člověk dobrým. Peníze jsou umělým konstruktem, kterého se člověku dostane, pokud respektuje v životě ty správné věci. V dnešní moderní společnosti potřebujeme obojí, úctu i peníze. Úctu na prvním místě a peníze pak jako nutný způsob oceňování naších služeb společnosti.

Co je nejdůležitější vlastností člověka?

Integrita.

Kdo je nejdůležitějším člověkem v Tvém životě? A proč?

Momentálně je to můj syn, neboť je to můj nejdůležitější závazek, můj nejvýznamnější učitel a snad i někdo, kdo přinese mnoho lásky a vize příštím generacím.

Je důležité plánovat?

Mít plán je užitečné, ale důležitější je umět přizpůsobovat se proměnlivým požadavkům okamžiku.

Kterého lezce opravdu hodně respektuješ?

Chrise Sharmu. Nejen proto, že má vizi vytvářet nové standardy obtížnosti, ale protože je ryze dobrým člověkem, který má v sobě jak zanícený, tak soucitný přístup k životu.

Mohla by jsi jmenovat dva své nejdůležitější lezecké partnery, jednoho z minulosti a druhého ze současnosti?

Když jsem byla mladší, tak to byl John Long, z blízké minulosti bych jmenovala Pietra Dal Pra, protože důvěřuji v jeho lezecké schopnosti, úsudek a integritu. Oba dva mě posunuli způsobem, který byl nový a vzrušující. Pietro je velmi talentovaným italským lezcem, který má mnoho zkušeností se všemi typy lezení. Vylezli jsme spolu mnoho úžasných linií, od boulderů a big wallů v Yosemitech, v Dolomitech a v mnoha dalších evropských oblastech (Francie, Itálie, Švýcarsko), v Thajsku a všude možně v USA, od Gunks až po Smith Rocks.

Kam směřuje lezení?

Neustále k něčemu většímu, lepšímu, rychlejšímu, delšímu, k lepšímu stylu, k co nejvíce délkám za den v závislosti na stylu: OS, AF, nejrychlejší čas atd.

Proč lezeš?

Užívám si, když jsem při lezení plně pohlcena – je to způsob pohybové meditace.

Jaké jsou tvé nejoblíbenější lezecké disciplíny?

Mými oblíbenými styly jsou sportovní lezení, bouldering a tradiční lezení. Jelikož jsem matkou, snažím se nevystavovat se příliš riziku alpským lezením.

Co bychom měli předat dalším lezeckým generacím?

Respekt k životnímu prostředí, k ostatním lidem, kulturám a tradicím. Měli bychom konat tak, abychom zlepšovali podmínky na tomto světě.

Jaký byl nejstrašnější okamžik Tvého života?

Když jsem téměř zemřela při pádu na zem ze 30 metrů. Skoro nic si z toho ale nepamatuji.

Největší zážitek?

Lezení poslední, strašidelné, špatně zajistitelné délky cesty Astroman (tradiční cesta na Washington column v Yosemitech) v absolutní temnotě. Po dolezení následovala noc na vrcholu bez vody, jídla, teplého oblečení a spacáku. Ráno jsme sestoupili naprosto vyčerpání, ale jinak „v pořádku“. Výsledkem bylo, že jsem kvůli nedostatku vody skončila s velmi bolestivou infekcí močového měchýře.

Kde jsi prožila svůj nejkrásnější západ slunce?

Na Madagaskaru. Lezli jsme v oblasti jménem Tsaranaro, kde se nachází několik úžasných žulových stěn. Bylo to tam krásné, exotické. Divoké a barevné prostředí, na obloze dvojitá duha a pocit starobylého míru…Bylo to jedno z málo míst, které jsem navštívila a kde jsem na obloze neviděla žádné stopy letadel či světla z velkých měst poblíž.

Technika nohou, síla nebo vytrvalost: Co je pro dobrého lezce nejdůležitější?

Všechno

Pro co jsi zrozena?

Předpokládám, že je to lezení a vše, co je spojeno s mým životem lezkyně.

No a nyní si můžete přečíst, jak lezení vnímají a jak o něm přemýšlejí někteří vynikající američtí lezci současnosti.

Tommy Caldwell

Dva tisíce stop nahoře na gigantické patagonské věži cítím to ticho pode mnou. Slyším vítr vyjící okolo věže a šustot padajících ledových krystalků, to vše proloženo občasnou hlasitou explozí. Při pohledu zpět přes nevypočitatelný, trhlinami posetý, úžasně bílý ledovec, vidím tyrkysové jezero, a za ním mírumilovné planiny. Ulamuji tající rampouch a nechávám z něj na jazyk odkapávat osvěžující studené kapky. Pohlédnu nahoru a nevidím nic jiného, než strmou žulovou stěnu a modrou oblohu a vím, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Uvědomuju si, že jediná cesta dolů vede přes vrchol.

Jsou okamžiky jako tyto, kdy cítím boha ve všem. Strach z chybování spojený s předtuchou realizace svého cíle, pouto, které se utvoří mezi lezeckými partnery, dech beroucí krása okolí. Ten moment je mnohem větší než já. Spojuje mě s okolím. Otvírá mé uvědomění, zapojuje mé smysly, vdechuje do mě život. Hory jsou mým kostelem a lezení je pro mě uctívání.

Kevin Jorgeson

Mezi emocemi, které cítíme a metaforami, kterými se je snažíme vyjádřit, leží jazyková bariéra. Pocity nemají vlastní jazyk. Jestliže svým emocím nastavíte zrcadlo, neuvidíte nic. Ne proto, že emoce neexistují, nýbrž proto, že emoce nemohou být svázány do pozorování a jazyka. Lezení vás transportuje do říše opravdového lidského zážitku, osvobozeného od slepoty a váhy pozorovatele. Nejde o drásající důvěrnost pod vašimi prsty, neboť adrenalin a radost ji stlačují do zážitku. To, co vás tam dostane, je promyšlené rozhodnutí, ale to zmizí, jakmile jste tam. Když se emoce odhalí , avšak nevysvětlují se, objevuje se spirituální zážitek. Jste jednoduše další kusem přírodního světa a ne pozorovatelem vašeho místa v něm. Věřím, že jako lezci jsme všichni nějakým způsobem spojeni stejným pozvedávajícím pocitem.

Chris Sharma

Lezení je pro mě pohybovou meditací. Koncentrovat svou mysl na jeden bod, kdy vlastní já je odplaveno pryč, rozpuštěno, a zbudou pouze čiré uvědomění, energie a emoce. Tlačí nás to k našim limitům, nutí nás zavrhnout zbytečné myšlenky (na minulost, na plány do budoucna, co budeme jíst k večeři atd.) a umožní nám být plně ponořeni v současnosti, živě, propojit se s přírodou, být člověkem. V tyto momenty existuje to pravé fanatismo, pro které žiji.

Emily Harrington

Lezu, protože mě to osvobozuje od světa pode mnou a umožňuje mi to testovat limity mé mysli a mého těla. Je to činnost, která se vzpírá lidské povaze a logice. Gravitace mě tlačí zpět na zem a já se snažím dostat výše. A tento boj miluji. Je to boj instinktů a emocí: strach, touha, selhání, úspěch. Toužím po úspěchu, ale ne bez toho, aniž bych zažila strach a selhání.

Lezení je výjimečné v tom, že nikdy nepřestane rozvíjet a vyzývat ty, kteří chtějí posunout své osobní hranice. Bojuji s tím, že vím, že nikdy nebudu spokojená a stále budu hledat nové výzvy. A příroda mi vždy připraví další. Každá linie představuje unikátní pohyby, překážky a komplexnost. Lezení nikdy nezestárne. Nikdy nebude nudné. A nikdy nebude snadné. Nacházím se v neustálé snaze po dokonalém pohybu, jednotě těla a mysli. Zasvěcuji svou energii a ducha k dosažení tohoto ultimativního cíle. Lezení je mezi těmi, kdo jej dělají, sdílenou vášní. Do tohoto úsilí jsme spirituálně investovali. Je to středem našeho světa, naší vírou a naším těžištěm.

Lisa Rands

Bez lezení jsem mrzutá. Mé tělo je naplněno adrenalinem a nervózní energií a já začínám cítit, že můj život ztrácí rovnováhu. Při lezení do sebe vše zapadá a vše má zase své místo. Chaos je nahrazen řádem. Energie je pryč a já se zase cítím klidná. Když se 100% soustřeďuji na svůj cíl, jde vše ostatní stranou. Mé plány do budoucna, mí přátelé, můj svět, vše co dělám, se točí okolo mé lásky k lezení. Nerozumím úplně přesně tomu, co je na lezení takové, že mi to poskytuje takové potěšení, bezpochyby je toho spoustu, mnoho aspektů. Ani nerozumím těm náladám, které cítím když nemůžu jít ven. Co vím je to, že když lezu, tak to úsilí, které do toho vkládám, vychází cele z mého srdce. Ten pocit dělání něčeho z naprosté lásky k tomu – a z žádného jiného důvodu – je asi to, po čem nejvíce toužím.

Joe Kinder

Lezení je hlavní náplní mého života. Upřímně, jsem jedním z těch lidí, kteří jsou lezením kompletně posedlí a dopřávám si ho naplno. Nemám práci. Nemám podnájem. Nemám dluhy. Vášeň pro lezení mi zformovala život tak, jak ho žiju. Někdo může namítnout, že jsem „vložil všechny vejce do jednoho košíku“, ale já věřím tomu, že to je ten nejlepší způsob, jak se zlepšit a jak naplno dělat sport, který miluju.

Poté, co jsem přelezl Kryptonite (zatím můj nejtěžší výstup), jsem si povšiml určité emoční změny. Jako lezec jsem vyzrál v posledních dvou třech letech, kdy nacházím v pokroku v přelézání mých projektů nové významy.

Radost pro mě přichází díky přehlcení senzorů – jízdy do lezecké oblasti, vůně skály, pozorování mága poletujícího vzduchem…vše je tak osobní. Když jsem plně pohlcen lezením nalézám lásku, dobrotu v mém světě. Komunita v lezení je jednou z nejcennějších subkultur světa, a ti co to myslí vážně, to ví. Má vášeň pro lezení nebyla nikdy otřesena. Je to jediná věc v mém životě, která trvá tak dlouho a zůstává stále tak ryzí. Respekt!

Dave Graham

Můj zážitek – mé jednání, pohyb, rituál, normálnost – je mou formou modlitby, a mé božstvo je vším. Kámen – nestálý a energetický – je tím bodem přírody, se kterým komunikuji.

Nejvíce cítím to kdo jsem, ve spojitosti s dávnými lidmi, i když jsem vůči nim relativní a existuji až po nich. Tato představa mě přivádí k víře, že mnoho věcí, které dělám, je intuitivních a přirozených. Když lezu, jsem napojen na tu část sebe, která je minulostí, historií, starobylou. Kmeny, ohně, jazyk, primitivní jednání se nevztahují k současné kultuře, a přesto mě formují. Nejsou mou sociální reflexí nebo mým obrazem světa. Naprosto chápu náboženství, avšak pouze takové, které odráží mé vlastní přesvědčení. A pro mě přesvědčení znamenají všechno. Zážitek božství přichází zevnitř, když se nacházím ve svém prostředí. Krásné a svobodné, existující bez potřeby něco dokazovat, to je úžasné. A to je pro mě lezení.