Gorges du Tarn aneb s onsajty jdi do prdele

Takže k letošnímu lezeckému tripu do Tarnu:

Termín jsme vybrali na základě Čertových atestací, které nakonec paradoxně přesně na tento termín připadly, takže chudák Čert nejel. Aspoň že to tedy udělal, hip hip hurá - jestli vy, nebo někdo ve vašem okolí šišlá nebo ráčkuje, tak si už na Fritu můžete domlouvat sezení.

Johohooo, Čert to dal!

My, tj. Lucka, Mr.8a Dejv, Rada a já, jsme vyjeli ve čtvrtek po 17h s bouřkou a Joy Division z Brna. Za konzumace redbulů, baget, hudby, vína a piva jsme v pátek v poledne dorazili do Le Rozier a omrkli místní kempy. Prozřetelnost tomu chtěla, že jsme si na poslední chvíli všimli nenápadného kempu u řeky, vmáčknutého mezi dva další. Jeho cenová výhodnost a celková sympatičnost způsobili, že jsme se rozhodli zde zůstat. Dobře jsme udělali!

Most u Mňau

Tarn

V kempu jsme byli celý týden skoro sami, takže se nikdy nevyskytl problém, že by si někdo stěžoval na naši hlučnost v rámci pravidelných večerních „vědeckých okének“ (vytvoří se tzv. panel expertů a zvolí se téma z libovolného vědního oboru, které se následně diskutuje až do vyčerpání tématu či expertů - nezřídka se při těchto sezeních odkryjí hluboké pravdy a doposud neobjevené přírodní zákonitosti).

Panel expertů začíná zasedání

Kemp vede manželská dvojice Andreas a Franziska Lareida, neuvěřitelně sympatičtí lidé, kteří nám vyšli ve všem vstříc a ještě nám započítali jen jedno zabrané místo v kempu. A pokud jste fanoušky Franka Zappy, budete to mít snad zadarmo (Andreas má vytetovaný Zappův label na rameni). http://www.camping-lespeupliers.com/ (zatím jen v němčině, další jazyky budou doplněny)

Le Rozier leží pod kaňonem Tarnu i Jointe, takže jsme se každý den mohli rozhodnout, kam za lezením vyrazíme. A ejhle, vždy jsme vyrazili do Tarnu. Ne že bysme nechtěli Jointe vidět, ale jak se jednou drápkem v Tarnu zachytíte…

Lucie v moři skal

Kaňon, který hádám vytvořila říčka Tarn, je skutečně impozantní a samotné lezecké sektory leží většinou až v jeho horní části na levé straně řeky, přičemž míjíte naprosto neuvěřitelné skalní masívy celou délku kaňonu, kde se nelozí. Člověku úplně hrknou slzy do očí. Vápno je to parádní, oklouzané bylo snad ve dvou lehčích cestách, jinak krása.

Malý a těžký sektor Dromadaire

Samotné lezení mne, jak to jen říct, překvapilo? Nejprve jsem vlezl do nějaké 6b a nenašel sem v ní vůbec problém. Potěšen, že by vše mohlo jít tak, jak si ve Francii představuji, jsem vlezl vedle do 6c nebo 6c­+ a ejhle! Chvíli jsem šátral nad sebou po všech dírkách, co tam byly a než jsem si je všechny osahal, natek jsem a samým překvapením si sedl. A takhle to bylo s onsajty už furt.

David si líže rány

Radek a hra bicepsů

Strkali jsme prsty do všech direk a kapes, rovně, zešikma, na spoďák, bočák, na článek či dva, koukali se zpod převisu na členitou skálu nad sebou, kde nějaký nebožák před námi ve frenetické snaze najít ten správný chyt zabílil každou blbost, ba co hůř, někdo vyloženě zlý udělal tagy ke špatným chytům, a natýkali jsme a natýkali.

Zatím se tvářím soustředěně, ale za chvíli letím

7a+, pokus o OS, poslední krok do madla. No ano, i tady poletím.

Avšak vyloženě krutá byla série pokusů o onsajty a flashe ve střední části našeho pobytu, kdy jsme v cestách kolem 8 až 9- létali v posledním těžkém kroku do madla. On by se to člověk ani nedozvěděl, ale cesty zde Vlk ještě nestačil přejistit, takže nemají borháky, alébrž nýty, takže člověk musí i cestu, o kterou již vinnou pádu nemá zájem, dolézt a skutečně se přesvědčit, že po nedoskočeném madlu je již jen lehké lezení k řetězu. To pak bylo možné po celém údolí slyšet velkou zlobu a ozvěna, vracejíce výrazy zde ještě neslyšené, lekala drobnou zvířenu i orlosupy.

Nutno dodat, že jedinou výjimku zde tvořila Lucie, která v cestách, které si vyhlídla, řádila jako černá ruka a myslím, že obměnila celý svůj top 10 na lezci. 6ačka a 6bpluska žádná míra. Respekt!

Lucie diktuje v 6b+!

My ostatní jsme si tedy alespoň vyhlédli projekty na RP po restdeji, abychom ulevili pocuchaným nervům. Radek si vyhlédl pěknou 7b hned vedle Davidova projektu Arnaque.com za 8a. Lucie zvolila 6c a já si vybral super natahovací bouldrové 7c+ a vytrvalostní (sic!) 7c.

Vypravujeme se na večeři do downtownu

Uklidněni myšlenkami na naše projekty jsme se po necelých 4dnech lezení oddali sladkému restdeji. Se stínem kocoviny z předchozího večera, kdy jsme popíjeli s majiteli kempu, poslouchali Zappu a inhalovali vonné byliny, jsme se odjeli zrekreovat do Saintes Maries de la Mer. Vanul svěží větřík a my skotačili na pláži, koupali se, jedli zmrzliny a popíjeli míchané nápoje, zkrátka klasický rest day.

Restday. Co dodat.

I o restdeji se snažíme něco užitečného naučit

Zrozen pro pláž

Žena, muž a bagr - takhle to má Radek rád

O restdeji rádi mlsáme

Některý z těchto dnů nám však idylu narušil strašlivý netvor řeky!

Nejprve jsme si mysleli, že někomu z nás byliny příliš stoupli předchozího večera do hlavy a rozházel u stanu Davida a Lucky odpadky a snědl jim všechny čokolády - jejich zbytky jsme našli na břehu řeky. Dalšího večera (celkově dramatický, vymítali jsme vosu ze stanu) se však Radkovi podařilo spatřit netvorův stín! V polovině úplňkové noci, kdy síly chaosu a temnoty nejsilnější bývají,vzbudil Radka pekelný hlomoz v předsíňce našeho stanu. Neznaje strachu, zahřímal Radek hlasem mohutným něco jako:“Ať již jsi kdokoliv, vary od našeho prahu, zde v tomto příbytku lidí dobrých a ctnostných nezmůžeš nic!“ a hrozil předsíňce smotkem s nedokouřenými bylinami. Tito tvorové primitivního zla nemají však žádný respekt a šramot pokračoval. I vrhl se Radek srdnatě na zteč, což konečně lapku obrátilo na útěk. A hle, tvor to byl spíš drobný,s dlouhým ocasem a svoji stopu nám zanechal i na kapotě auta. Asi nějaká lasice nebo co.

Můžeme se už nyní jen domnívat, co s takovým malým tvorem udělala krabice čokolády.

Kdo ví, kdo vzal Lucce s Davidem čokolády...

A když už jsme u sladkostí – marmelády Bonne Maman jsou ve Francii absolutní nutnost.

Poslední tři dny jsme dokonce i něco málo přelezli na OS a flash, ale k projektům jsme se skrze nestálé počasí již nedostali. Taktéž se dostavovala kumulovaná únava, kterou se nám ani s pomocí hroznového cukru, nutelly, bonne mamánů, bylin, koupelí v ledových řekách, transcendentálních meditací, holotropního kýchání a sleklajny chození, nepovedlo úplně rozptýlit.

Zvolili jse tedy volnější tempo, po dolezení cesty u řetězu jsme se i rozhlédli po okolí a zařadili jsme koupání v Tarnu. Voda byla osvěžující a dokonce jsme s Davidem vyzkoušeli i DWS! Vytýčená linie se však ukázala být nad naše síly a tak jsme alespoň dali volnost hipíkovi v nás a blýskali zadky pod Dromedárem.

Naked free solo, ceněný průstup

Sleduji Davida při naked free solo v horních pasážích skály

Lucie si předposlední den v lezeckém transu vymkla rameno, tudíž poslední den jen polehávala, četla si a popíjela Desperáda, šťastná a relaxovaná. Nu, měla již posekáno, tak si užívala. Zato David byl nastartovaný jak Tatra na svůj projekt, který však byl vlhký, takže upřel svou pozornost na kvatitativní lezení. To se mi skutečně náramně hodilo, jelikož jsem z mého prfojektu díky zateklosti jen taktak sundal presa a uvědomil si, že bolestivost kůže na prstech je ochromující a bez motivace přelezu projektu již jen pofňukávám. V závěsu za Davidem jsem se tedy ještě vybičoval k lezení, ale připadal jsem si jak malá mořská víla – daň za lezení byla krutá.

Lezecká mašina

Malá mořská víla a lezecká mašina

Po příchodu do převislého sektoru L´oasif jsme začali obdivovat skupinku svalnatých Francouzů,kteří viseli v hrozivě vypadajících cestách, které jsme tipovali na 8béčka a výše, neli projekty v devátém francouzském stupni. Když jsme zjistili, že se jedná o 7b+ a 7c, trošku jsme ke svým hrdinům ochladli. A poté, co dílo zkázy dokonal Švéd, který se prdelkoval pod skalami i s dvěma ratolestmi a obě cesty onsajtoval (ok, musím přiznat, že si zafuněl), jsme se klidně mohli odtrhnout od okounění a zalézt si.

Náš idol I.

Náš idol II.

Napodobuji idoly.

Radek poslední lezecký den raději strávil výletem ve společnosti orlosupů a focením silně avantgardních fotografií.

V sobotu jsme se již jen zbalili, rozloučili s majiteli a vyrazili zpět. Kromě vyplenění jednoho hypermarketu kvůli fazolkám a sýrům se již nic naštěstí nestalo.

Co tedy dodat? Snad jen s Čokovoko: po všem hovno, po čundru vzpomínka. Dejte to do fejdautu.

Šťastní parchanti. A Lucie