Historky II

Nádherná sobota v Rudici, prohřátá skála, relaxační předjarní atmosféra se vším všudy...Ditino "ahoj dorostenci" a podobně...každopádně blíží se jaro a s ním i vše, co jest, vhání krev do žil a roztřepává údy...a tak se přenesme do sedmdesátých let, do děr a věží, a vychutnejme si jemné historky...rozhodl jsem se, že budu "celofánky", neboli Celofánovy miniatury dávkovat po malém množství neboť dobrého stačí málo a čím více ho jest, tím lépe, a snad se mi to podaří občas rozředit i nějakými zápisky ze současného dění v Krase...



Horolezci jsou stateční, ale bodří mužové

Macocha, Normální (Plškova) cesta, lezci Žebro a Kurýr v létě 1964. Mačkali se na posledním štandu, v “jeskyňce” pod Horním můstkem. Na můstku bylo plno, dominoval mu školní zájezd v čele se soužkou učitelkou. Soužka chtěla být “cool”, tak se vyklonila přes zábradlí a otázala, “Jak se daří, páni horolezci?” Žebro se vyklonil nahoru a lehce prohodil, “Ále, stojí to za hovno.” Na můstku se na chvíli rozhostilo mrtvé ticho. Přerušil je nejistý hlas soužky (byl jsem přímým svědkem), adresující žáky, “Víte, děti, horolezci jsou stateční, ale bodří mužové.”

Něco podobného jsem zažil r. 1965 s Žankem-Římanem. Tenkrát se soudružka učitelka nevyptávala jak se máme, ale vyprávěla dětem, že horolezci vráží do skal takové zvláštní háky na které věší lano a po něm pak šplhají. “Ále, kulový hovno, žádný háky a žádný šplhání”, pravil jsem a vzal to rovnou na můstek. Žanek za mnou, do mrtvého ticha a uctivě se rozestupujícího potěru...


Kdo přicházejí shora platí, kdo zespodu inkasují

Také Macocha, nedlouho potom co správa jeskyní zavedla vybírání vstupného na Horním můstku. Myslím, že to v té době byly 2 Kčs, ale nejsem si jist. Jedné krásné letní soboty jsme – Hastroš a já – lezli normálku v horní polovině Hlavní stěny. Na Hastroše připadla poslední délka. Vzal ji, jak jsme často z rozvernosti dělávali, rovnou přes “vrcholový převis”, t.j. direkt přes zábradlí na Horní můstek. Já za ním. Začal zajímavý rozhovor s chlapíčkem, který vybíral na můstku vstupné – dovolil si nás o ně zcela neprozřetelně požádat. Za naši stranu hovořil hlavně Hastroš. “Kémo, nejeď tady křivý války” pravil na rozjezd. Zbytek jeho proslovu je nereprodukovatelný. Prostě ho přesvědčil, že platí ti kdo jdou shora a ti, kdo lezou zdola, inkasují. Doblbnul chlapíčka natolik, že nám vyplatil z kasičky 40 korun. Ty jsme okamžitě zkapalnili na verandě u Útulny. Inu, Hastrošovu kouzlu a argumentům málokdo odolal...


Anebo nebo...?

Můj první zájezd na písek, do sedmihorského Skaláku. S Bohouškem a Čápem, v květnu r. 1965. Třebaže vyzbrojeni průvodčíkem a kompasem, bloudili jsme a pletli si věže s Radeckým (to byl ten slavnej c.k. polní maršálek českého původu). Jedno dopoledne jsme hledali věž zvanou Anebo, v nejlepším úmyslu vylézt si na ni Normální cestou klasifikace V. Po chvíli bloudění a hádání jsme stanuli pod věží o níž jsme usoudili, že to je ta vyvolená. Cesta, kterou jsme před sebou viděli, příliš vábně nevypadala. Začínala od jihu, pravda, ale jinak zrovna neodpovídala popisu v průvodci. Hlavním místem sporu byl kruh, který průvodce neuváděl a zde nad námi provokativně čněl. “To ho tam asi dodatečně zasadili”, pravil moudře Bohoušek a rozmotal lano.

Když jsme se navázali, on i Čáp se tvářili nějak divně, tak jsem si vzdychl a nastoupil. Kousek po podezřele hladké hraně, potom traversem po jemných dírkách doleva a vzhůru na balkon. Tam se mi podařilo namontovat docela slušnou smyčku a v ní delší dobu meditovat kudy a hlavně jak dál. To už mi bylo jasné, že nelezu Normálku, ale jsem zapráskán v něčem jiném. Měl jsem jedinou možnost. Středem kolmé stěny po drobných talířcích, pak přes křehký převis, dále travers doprava do kouta a jím ke kruhu. Cvak –oh, to byla úleva a cigareta chutnala jako málokdy. Čáp se samou radostí z té pětky odvázal z lana a tak jsem dobral pouze Bohouška. U kruhu jen kroutil hlavou a blekotal, “No, jestli je tohle pětka tak ti pískaři jsou bohové a já se na to vyseru”.

Od kruhu to nějak dál nešlo. Po třech pokusech jsme postavili a z Bohouškových ramen jsem už dosáhnul do malé mělké misky. S její pomocí doleva na hranu nad kruh. Na vrchol mi zbývalo tak šest metrů. Potil jsem se a nechtěl věřit těm nepatrným dírkám pro prsty rukou. Že by po nich...? Na vedlejší věži seděli dva lezci. “Pánové”, zařval jsem na ně, “nevíte co a na co lezu?” “No když to nevíš ty, jak to máme vědět my?” Potom jeden z nich dodal, “Talířovou na Mnicha. Ale nic si z toho nědělej. Z toho místa kde seš spadlo hezkejch pár borců.” Dodnes se divím, že jsem v tom okamžiku neučinil totéž. Sebral jsem všechen morál, zaryl prsty do dírek, udělal krok, druhý, metr, další, pak vrcholový rajbuňk, břicho, koleno a vrchol. Bohoušek chtěl od kruhu slanit, ale nechal se ukecat. S několika přítahy také dosáhnul vrcholu. Tam jsme propukli v řehot. Nevědomky jsme zdolali naši první sedmu na písku, dokonce VIIb.

Toho dne jsme vylezli už jen Západním komínem (II-III) na Maják, pouze pro pohodu a rozhled. A večer hurá do Sedmihoří na škopek. I velice zdrženlivý a korektní Bohoušek na zpáteční cestě do Amfiteátru krkal, prděl a dvakrát upadl, ale stále s úsměvem vítěze na tváři...


Bivak pod Hříbkem, Skalák.


Packa a Docek na vrcholu věže, Skalák


Packa u kruhu v něčem dosti těžkém, Skalák


Packa a Celda na vrcholu věže (už nevím které, vylezli jich tolik a kdo si je má pamatovat?), sedmihorský Skalák

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Začíná to nabírat obrátek a štávy, těším se na další pokračování!
mirpro

Anonymní řekl(a)...

Skvělé historky, jen tak dál! Těším se na to co přijde...Leošák

Anonymní řekl(a)...

Jo jo, hlavne na ty peprne...
s.

Anonymní řekl(a)...

Jak znám Celdu tak určitě příjdou. Ale je decentní, v jedné krásně zamaskoval moje jméno.
Stano

Anonymní řekl(a)...

Tož su dnes trochu vytrslé. Měl přijít soudný den, a hovno se stalo. Navíc jsem se na hruboskalském webu dozvěděl, že klasifikace Talířové na Mnicha byla degradována ze VIIb na VI. Přitom mně připadala těžší než Údolní cesta, dodnes VII. A kam se podívám, tak samá VIII a IX. Jak podivné věci se dějí... Nu což, do Skaláku se už nepodívám a definitivně nepolezu, takže děj se vůle Kaifášova... :-))
Celda