Historky III

Tentokráte s Celofánem nahlédneme do žlebských roklí...

Vlascem a perunitem

Byl čas, kdy jsem hodně lezl s Kuřetem. Tento tichý milovník skal a přírody přišel na nápad, že při našich pustožlebských výpravách můžeme cestou proti proudu Punkvy klást udičky a na zpáteční cestě je prohlédnout. Tak se stalo. Kuře nepoužíval komerčních vlasců, ale vláken vypletených ze starých lanových smyček. Na ně navazoval háčky a na háčky navlékal živou návnadu – žížaly. Udičky pak umně zakládal a vázal za větve, šutry a kořeny. Při večerním návratu ze skal jsme je kontrolovali. Většina z nich neměla šanci, objevil je a zlikvidoval hajný Kuběna – jeho oku málo co ušlo. Z toho mála pozůstalých tu a tam uvízl na háčku pstruh. Ohýnek, víčko od ešusu, kousek másla, pepř, sůl a trochu kopřiv – a hned bylo vítané zpestření k jinak fádní lezecké večeři.

Jednoho dne se ve třech hlavách zrodil nápad, že jejich nositelé uloví rybu ve velkém. Svůdnou lokalitou bylo ústí odtokové štoly, tzv. Tunelu; stěnu nad ním lezci nazývají, nevím proč, “Americká stěna”. Těsně před ústím Tunelu vlála školka dorostlých pstruhů, krásně seřazených hlavami proti proudu. Následovalo podložení balvanu v pravém břehu šulkem perunitu, potom exploze a blesková kontrola výsledku. Ryby se nekonaly, živé ani mrtvé, pouze balvan na sračku. A rychle pilu pali, každým momentem bylo lze očekávat hajného Kuběnu. Byla to blbost, ale naštěstí prošla bez následků. Pokud vím, nikdo už nic takového neopakoval.

Teroristé na Punkvě

“Balvan o váze kolem 100 kg se uvolnil v neděli z tzv. Wankelovy stěny v Moravském krasu. Zřítil se z výšky asi 90 m na přízemní budovu se vstupní halou do Punkevních jeskyní. Prorazil dvojitý betonový strop a spadl do místnosti, kde zničil nábytek a další zařízení. Lze mluvit o velkém štěstí, že nebyl nikdo zraněn. Několik minut předtím odešli totiž z budovy na příkaz dispečera zaměstnanci Mor. krasu, aby doprovázeli při prohlídce jeskyně větší skupinu návštěvníků z Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně. Hmotná škoda je přibližně 3000 Kčs.”

Tolik zpráva z tisku, září 1967. Dodávám, že ten balvan spadl na do místnosti průvodců, na židli, kterou tak půl minuty předtím opustil náš kamarád Pidra. Vedle té uprázdněné židle seděly v momentě dopadu dvě průvodkyně, Mekina na jedné straně a Packa, moje budoucí paní, na druhé. Holky vyvázly beze zranění, ale pokryté prachem a v šoku se z místnosti vyplazily po čtyřech. Celá záležitost by prošla v klidu kdyby členem té skupiny nebyl soudruh Černík, tehdy ministr vnitra. V kanceláři vedoucího jeskyní zasedal tehdejší ředitel Mor. krasu “Béba” Dokoupil a několik policejních důstojníků z blanenské VB. Tonuli v obavách zda nešlo o cílevědomý atentát na soudruha ministra. Shodou okolností jsem se v té chvíli objevil na Punkvě spolu s Basiliem. Jak se to Béba dozvěděl – byli jsme dobří známí – hned nás povolal ke konzultaci. Požádali nás o pomoc – podrobně prozkoumat vrchol Wankelovy stěny a svah nad ním. Zvláštní důraz kladli na případné stopy lidského zásahu. Byl to šedý, rozechcaný den a průzkum nebyl lehký. Po několika hodinách se nám podařilo nalézt mateřské lůžko balvanu. Uvolnil se z půdy rozmáčené dešti, samovolně, bez jakéhokoliv lidského zásahu. Zrekonstruktovali jsme trajektorii pádu, nemělo to chybu. Následovalo psaní protokolů, prvního v kanclu na Punkvě, druhého při občerstvení na Skaláku a třetího na šilcárně v Blansku. Nakonec soudruh major, šéf vyšetřování, povolal soudruha kapitána a ten nás soudruhem policejním autem odvezl do Štatlu, každého až k soudružkám domovním dveřím (tak mě ti soudruzi zblbli).


Striptease na Drátě

Ve starém buffetu na Punkvě se událo hezkejch pár glgaček. Naše parta tam měla stále rezervovaný stolek a bývalo u něj plno. Ráno po jedné takové pijatyce jsme dostali telefonát od přítele p. Šrůtka, vedoucího Útulny u Horního můstku. “Máte tady nahoře kamaráda v dosti prekérní situaci. Přijďte si ho co nejrychleji vyzvednout.” Dali jsme dohromady záchranný tým a vyrazili. Nejkratší cestou, po Drátě. Tato cesta, používaná především průvodci a jeskyňáři, vedla přes skály napravo od Loupežnické. Výše ve svahu byly za stromky upevněny dva dlouhé, silné ocelové dráty, kterých se bylo možno přichytit. U dolního konce prvního drátu jsme nalezli botu s ponožkou. O něco výše zmuchlanou košili. Následovaly kalhoty, druhá bota a na horní hraně svahu trenýrky. Nahoře, mezi stromy na plácku mezi Útulnou a Horním můstkem, byl zaparkován autobus s rakouskou poznávací značkou. Řidič už nahříval motor a kolem autobusu postávali turisté z té kapitalistické ciziny. Před pravým předním kolem autobusu ležel na levém boku a zcela nahý náš kamarád. Tvrdě spal. Jen pár centimetrů od hlavy měl obrovský výtvor vlastní výroby a vedle něj vzorně složené brýle.

Vše bylo jasné. Při noční cestě po Drátě ho přepadla akutní potřeba a začal se svlékat. Ke kulminaci situace došlo nahoře u autobusu. Vlivem stoupající hladiny krve v alkoholu upadl do komatu. Vzkřísili jsme ho dvěma lahvouši a velkým rumem a bezpečně dopravili dolů na Punkvu. Stalo se tak opět po Drátě; cestou mazaně využil příležitosti a opět se oblékl.


Mistr Československo

Bylo to, myslím, v r. 1969. Časopis Mladý svět vyhlásil soutěž Mistr Československo, něco jako protiváhu k Miss Československo. Každý, kdo znal někoho o němž si myslel, že je nějak výjímečný, mohl nominovat – poslat do časopisu jeho fotku a k ní pár slov. Po uzávěrce mělo následovat veřejné hlasování. Časopis jsem neodebíral a o akci jsem nevěděl. Jednoho krásného letního dne jsem naklapal na Punkvu a rovnou do buffetu, k našemu stolku. Bylo u něj plno. Kluci se uculovali a stejně tak bufetčíci Štefan a Ríša. Oslovovali mě “Mistře” a nosili pivo a trpaslíky. Když jsem kroutil hlavou a ťukal si na čelo, promluvil Hastroš: “Ty pičo, seš v novinách”.

No a pak to prasklo. Můj parťák Hugoš vrznul do časopisu moji fotku z posledního štandu Rorejsů a k ní povídání, samozřejmě bez mého vědomí. Mezi námi děvčaty, ta fotka byla snad ta nejstrašnější co vyhrabal. Měl z toho srandu. Akce se rozjela naplno. Štefan s Ríšou se prohlásili za moje sponzory. Na Punkvě vyvěsili několik kopií dotyčné stránky z MS a moje fotky. Zakoupili stovky korespondenčních lístků, vypsali adresu příjemce a distributovali je návštěvníkům jeskyní s tím aby pro mne hlasovali. Vyplněné lístky kolektovali a hromadně odesílali z Blanska.

V tu dobu zavítala na Punkvu tehdejší Miss Československo Alžběta “Bety” Dvořáková, s velkým chvostem novinářů a fotografů. Štefan s Ríšou a Béďa s Mirkou (profesionální fotografové na Punkvě, EX-FOTO Macocha) opět zazářili: Celofán s Bety v Punkevních jeskyních; Celofán s Bety na dně Macochy; Celofán s Bety na lodičce; Celofán s Bety u své Aero Cililink – raději toho nechám. Well, posbíral jsem ze všech kandidátů nejvíc hlasů. Současně jsem byl diskvalifikován, poněvadž většina pocházela z jedné zdrojové oblasti – z Moravského krasu a Blanska. Ale ta sranda stála za to. A navíc, oh, ta přízeň spanilých průvodkyň!

poznámka pro ty mladší:

Kultovní společenský týdeník Mladý svět, který začal vycházet v roce 1959, byl v šedesátých letech jedinou oficiální tiskovinou, která byla schopna komunikovat s mládeží. I přes svůj půlmilionový náklad byl časopis s typickým černo-červeným logem na žlutém pozadí, které vytvořil Jaroslav Weigel ve spolupráci s Karlem Frantou, podpultovým zbožím. Úspěch si zajistil původními reportážemi a rozhovory, moderními fotografiemi, komiksy Káji Saudka, sexy poradnou Sally a anketou o nejoblíbenější zpěváky Zlatý slavík.


Pestrobarevný kurvínek

Také Punkva, léto r. 1969. Tenkrát ještě nebyl Pustý žleb uzavřený, parkoviště bylo v sezóně přecpáno autobusy a do jeskyní chodili návštěvníci po stovkách. Našinci přímo milovali hromadné zájezdy. Zájezdníci museli čekat a tak se nahrnuli do buffetu. Buřty, pivo – a do toho hlas spřáteleného dispečera z amplionu, “zájezd se připraví ve vstupní hale k nástupu do jeskyní”. Mnozí si nestačili z buřta ani ukousnout, o loku pivního moku ani nemluvě. To byl náš prime-time: svačinka a škopek zadarmiko.

I stalo se a na Punkvě se objevila nějaká belgická, holandská či monacká princezna, už se nepamatuji. S velkým doprovodem a malým, děsně rozmazleným kurvínkem – ohavným našlechtěným pudlíkem. Princezna neprincezna, dispečer kurvínkovi vstup do jeskyní nepovolil. Byl svěřen do péče průvodců. Zmocnilo se ho pár známých výtečníků. Krmili ho, laskali a přitom ostříhali do hola a natřeli sytými barvami – červenou, zelenou, modrou a černou, v serii zářivých proužků. V tomto novém kabátku přivítal princeznu na přístavišti loděk. Ta napůl omdlela. Veliký nářek a stížnosti, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a ujištění, že kurvínkovi narostou nový chlupy a po dalším ostříhání ty barevné proužky zmizí. Určitě se tak stalo, neboť Belgie, Holandsko ani Monaco nevyhlásily Československu válku.

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

"Ty pičo, seš v novinách." Jo, starej Bajer je v tomhle jedinečnej:-) Willhem

Anonymní řekl(a)...

To teda je, Willheme. Měj trpělivost, přicházejí další historky ve kterých Hastrman Hastroš Brek aka Ivan Bajer hraje ne zrovna podřadnou roli... :-))
Byli jsme a zůstáváme dobrými kamarády, mám Ivana moc rád. Při našich setkáních v r. 1998 a 2008 nebylo pro dámská a pánská přirození kam šlápnout. Nasral jsem ho otázkou, "Poslouchej, Hastrošu, proč ti vlastně říkají Bajer?"
Mimo tyto historky si pamatuji situaci kdy ho nějaký mladý chlapíček oslovil jako Hastroše. Ivan ho grábnul za límec, chvilku s nim kroutil a dal mu poučení, "tak ty teda ne. Takhle mě můžou volat jen staří dobří kamarádi!" Jsem rád, že mohu beztrestně využívat tohoto privilegia... :-))
Celda

Anonymní řekl(a)...

A co Milan Štulpa? Toho mám zafixovanýho, jako takovýho Mirka Dušína. Taky coby mladej zlobil nebo to byl slušný hoch? Tuhle nám říkal, jak někdo přišel na horní můstek na Macoše i se stolem a hodil ho dolů:-) Kdo to byl a kde ten stůl vzal, to už si nevzpomenu. Nicméně famózní nápad, ale teď už tam mají kameru... Willhem

Anonymní řekl(a)...

vše nej k narozeninám a k dárku Šárka

Anonymní řekl(a)...

Willhelmovi: Nevím, kdo je Mirek Dušín, ale Milana Štulpu znám od r. 1964. Hodně jsme spolu vylezli, v Krasu i jinde. Jsme dodnes přátelé a v kontaktu. Milan byl vždycky dobrý a spolehlivý kamarád a lezec. Ale srandy s ním nikdy moc nebylo. Byl vždy na té vážnější, seriozní straně. Hodně času jsme strávili ve filozofických diskusích, hlavně na štandech.
Těch stolků a židlí -- pocházely ze "zahradně-restauračního plácku" mezi Utulnou a Horním můstkem -- by se na dně Macochy za našich časů nedopočítal; byl to oblíbený turistický sport.
Co všechno bylo do Macochy vhozeno či spadlo najdeš v některé z dalších historek :-))
Celda

Anonymní řekl(a)...

Šárce: To bude nějaký omyl. Já žádný narozeniny nemám, já jsem se nikdy nenarodil, mě slunko vytáhlo z hovna (verze A) resp. blesk vyrazil ze senkrovně (verze B). Existuje ještě verze C, ale ta není podložená. Podle ní mě matka našla v popelnici, jako sedmiměsíčního nedonošence. S obrovským sebezapřením mě donosila v batohu...
Také jsem nedostal jakýkoliv dárek. Budu si o něj muset napsat Vlkovi -- ten první, bohužel, nedošel.
It appears that something or somebody is displaced... :-))
Celda

Anonymní řekl(a)...

Celdo nechcu tě ranit, ale to patřilo Pokovi Š.

Anonymní řekl(a)...

To je v pořádku, Šárko, já su kapitán Klos, Olda Šetrnej, Rambo, já su nezranitelnej :-))
Ahoj, Celda