Celofánky X

Tak a je zde výroční desátý díl příhod z dob, kdy mnozí z nás byli ještě bůh ví kde...tentokráte se k tradiční kombinaci "lezení a alkohol" přídá i nějaké to zranění...

Polámal se mraveneček

Léto r. 1973, další dovolená v sedmihorském Skaláku. Packa a já, z pískařů pak Brok, Prášek a Zorka. Vylezli jsme tenkrát pár pěkných věcí včetně Kouřovky na Daliborku, Jeschkeho spáry na Maják, Kuchařovy cesty na Kápla a nějaké Smítkovo béčko na Ottovky; dále Čihulovu cestu na Čertovu stěnu (okrajovka), Cizineckou na Osudovou a Českou hranu na Dračí věž.

U prvního kruhu Kouřové cesty (zdroj www.holysa.cz)

poznámka: Kouřová cesta na Daliborku, VIIb se stavěním, VIIIc RP. Autor Smítka, 1942. kvůli tomuto výstupu došlo k otevření VII stupně tehdejší pískovcové klasifikace.

Když jsme se nabažili malorohozecké jedenáctky, Packa a já jsme se přemístili na Prachov. Byl to náš tradiční, celodenní výlet. Z Valdštejna na Hrubou Skálu a dále turistickými stezkami přes Vidlák (povinná zastávka v hospůdce) na Trosky. Výstup na Pannu byl neodmyslitelný, Babu jsme také obšťastnili, a potom posezení v hospůdce Pod Troskami. U turistické chaty na Prachově končila naše 25 km pouť.

Muselo to být na té cestě nebo na Prachově, kde jsme narazili do našich kamarádů a krasových spolulezců Hugoše a Míly. Nedokázali jsme odolat Mílovu pozvání na jeho “domácí” Čertovy skály u Černolic u Prahy (Praha-jihozápad). Bylo to tvrdé skalní lezení (řevnické kvarcity ordovického stáří, tzv. buližník), ale ve vesnici byla příjemná hospůdka s názvem Pivní sanatorium. Poslední den jsme lezli jako diví, že i Pacce se to zdálo přehnané. “Zabalte to”, radila, “jdeme do Pivního sanatoria.” Taková rada se obvykle setkala s instatní pozitivní odezvou, ale tenkrát jsme byli hluší. “Jo, půjdem, ale ještě smrknem tuhle a potom támhletu cestu.” Naše blbnutí ukončily až první kapky deště. Míla nastartoval svůj moskvič-stationwagon, Packa a kluci do něj naskákali a já si na poslední chvíli vzpomněl, že musím ještě vyšponovat náš horolezecký stan, aby nepromokla střecha. Vzalo to minutu nebo dvě a pak jsem se rozběhl k autu. Nedoběhl jsem. Uklouznul jsem na “rovné” zemi po hladkém plochém balvanu a svalil se – Packa si chvilku myslela, že mě někdo zastřelil. Když ke mně přiběhli a pomáhali mi vstát, měl jsem chodidlo pravé nohy otočené o 180º. Pivní sanatorium se už nekonalo, Míla s Packou mě odvezli na pohotovost na Zbraslav a odtam na Bulovku do Prahy.

Na Bulovce bylo husto, na pohotovosti spousta pacientů a vyčerpaní, nasraní lékaři; někteří sloužili už 24 hod bez vystřídání. Dal jsem se trochu dohromady, pokuřoval, usmíval se a začal dělat srandu. Ze sebe, z pacientů i ze zdravotnického personálu. Výsledek – úleva v prostoru. I ten nejzarputilejší lékař, který otevřeně klel a práskal dveřmi, se usmíval když mě vezli na sál. Míla mezitím vyšťoural svoji známou lékařku – zrovna operovala nějakou stařenku se zauzlením střev. Sotva ji zašila, hned spěchala za mnou. Mně zatím nasadili na čumák masku a já začal povídat takovou srandovní historku z Teryny. Smáli se... a ještě víc potom, když jsem pokračoval a divil se, že už mám na noze gyps. Říkali, že jsem začal přesně tam, kde jsem skončil – před hodinou! Hodinu jsem spal v narkóze a žádný záznam... “Máte trojitou frakturu v kotníku. Vytočili jsme vám chodidlo z fyziologické polohy, aby srostly dvě fraktury. Za tři týdny vám je v Blansku vrátí do normální polohy a dají novou sádru. S ní už budete moci chodit. Ale už si nezalezete... ” “Vsaďte se”, řekl jsem doktorovi. Vsázet se nechtěl. Dali mi nějaké prášky proti bolesti a flaška koňaku doma u Míly udělala zbytek.

Druhého dne ráno nás Míla odvezl na vlak. Packa tlačila kolečkový vozík, já mával berlami a křičel, “na Bělehrad, paní Müllerová, na Bělehrad!” Na nadraží v Blansku pro mě přijela sanitka a konečně jsem spočinul doma na posteli.

Netopýří návštěva

Stalo se jak lékaři řekli. Po 24 dnech mně nohu narovnali a dali novou sádru, tu už s gumovým podpatkem. Začal jsem se procházet po bytě, potom i na pivo do Dělnického domečku vedle našeho kvartýru na Žižkecu. Zvládnul jsem to i k sudu na Rudickém propadání a na zvláštní povolení na VI. Mezinárodní speleologický kongres v Olomouci. Ale pořád to nebylo dobré, většinou jsem polehával doma.

Jednoho záříjového večera vletěl do našeho pokoje otevřeným oknem netopýr. Usadil se na garnýži, pohvízdával si a koukal jak ležím na posteli. Začali jsme si povídat. Naráz roztáhl křídla a přistál na mojí pokrývce, mně rovnou před čumákem. A nechal se hladit ukazovákem po zádech. Packa jen kroutila hlavou a posléze řekla, “Je to jasný. Už se dlouho válíš doma, nadává ti, musíš do Krasu.” Druhý den ráno mně v kuchyni rozřezala a sundala sádru – po zkušenostech Kóřivýho Žanka jsme těm sestřičkám s cirkulárkou nedůvěřovali. Na poliklinice z toho byli vytrslí, ale rentgen ukázal, že je všechno v pořádku. Poslali nás domů a doporučili rehabilitaci – krátké procházky a hodně odpočinku. V souladu s tímto doporučením jsme druhého dne ráno sbalili kletry a vyrazili z Blanska přes Obůrku do Sloupu – 9 km. A na rozlezení si dali Argentinu (věž Indie nad sloupským sportovním hřištěm).

Uzdravení slepého v Babicích

V r. 1973 nebo 1974 naše býčiskalská jeskyňářská skupina pomáhala kolegům z Babic s prohloubením a revitalizací babické obecní studny. Z Býčiny jsme přivezli kompresor, hadice a sbíječku. Babičtí dodali vrátek, lankový žebř, lana a ruční nářadí. Akce se setkala s úspěchem: studnu v rozpukané vyvřelině jsme prohloubili o 2 m a přítok vody se zvýšil. Po ukončení akce následovala glgačka v hospodě U Suchánka, na účet MNV Babice. Suchánek (on se jmenoval úplně jinak, ale tak ho pokřtil Murek, a tu hospodu U suché vrby) připravil betálný šnicle a bramborovej salát. Škopek a rumunsko hrnuly proudem a borcům se začaly kalit augle. No, kde je příjem musí být i vydání a tak jsme čile navštěvovali lulník na chodbě.

Při jedné odmocňovací procházce jsme spatřili jak na chodbě stojí Lecián Enciano Comici, opřený čelem o bílou zeď, se spuštěnýma rukama. Jeho zcela ztopořený trup svíral s podlahou úhel 80º a se stěnou 10º. Z široce otevřených očí, upřených do té zdi, se mu hrnuly slzy a ramena se otřásala vzlyky. Vidět tak tvrdýho chlapa jako Lecián brečet, to byl votřes. Vzali jsme ho za ramena – Enciano, Žany, co se stalo, co ti je? “Kluci, já nevidím! Já sem z toho chlastu voslepnul! Já nic nevidím, jenom bílo!!” Rozeřvali jsme se smíchem a otočili Leciána o 180º. Chvilku nejistě mžoural jako čerstvě vyoraná myš a pak zařval, “Kurva, kluci, já nésu slepé, já vidím!!!” A rozběhl se do sálu, rovnou k výčepu. Jak ten ty trpaslíky do sebe zasouval, to vám snad ani nemusím povídat.

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj vespolek,
ta fotka Kouřovky vypadá přímo spanile. Už si nevzpomínám kolik v ní je či bylo kruhů, ale řekl bych, že čtyři. Nejtěžší, alespon podle mých vzpomínek, byla první délka (k prvnímu kruhu) a odlez od prvního kruhu. V tom malém zlomu do subvertikální sokolíkové spáry šlo namontovat dvě tutový smyce-lanovice -- na fotce je nevidím. Spára šla docela dobře vysmyčkovat. Potíže se opět objevily v poslední délce. Kouřovku jsem lezl dvakrát, napodruhé celou vyváděl, ale nikde jsme nestavěli (myslím, že stavění nebylo ani uvedeno v průvodčíku z 60. let).
Ta černolická příhoda nemá, bohužel, s dmoutem nic společného. Na škopek a Pivní sanatorium jsme se celý den jen těšili. Věřím, že kdybych měl trochu possáto, tak bych na tom zasraným, vomechovaným šutru neuklouznul (pámbu opilce chrání) a možná dnes měl všechny tři nohy a funkční... :-)
Celda

Anonymní řekl(a)...

kouřovku sme s čajaldem lezli asi měsíc zpět a byly tam jen dva kruhy, hafo smyc, něco i erár...oblez prvního určitě vyžaduje silné prsty, je vidět, že zalamováním hnid při držení koordinace při odchudu z putyky, se ta tupá síla opravdu tříbí nejen kdysi, nož i dnes....asu

Anonymní řekl(a)...

Zdařec Asu,
to jsem rád, že jsi se ozval. Dík za info o recentním stavu Kouřovky. Omyl je definitivně na mojí straně -- jak jsem napsal, nebyl jsem si jist kolik těch kruhů tam skutečně bylo nebo je. Definitivně si pamatuji dva. Ten první, nejtěžší, a pak druhý. Co se toho týče, ještě včera bych přísahal, že byl ve stěně napravo od spáry, ale dnes si jej nedokáži představit jinde než nalevo od spáry. Můžeš to, prosím objasnit?
Jo jo, po nějakých 40 letech, háforo věžích a mrtě cest se ty kruhy těžko počítají... :-)) Ale furt si pamatuju ten betálnej song,

Sedum kruhů ve stěně
na mě čeká jeden
rakve už sou stlučeny,
kurva drát,
vod sodovky z beden...

Ten song se týká údolní Podmokelské. Už za našich časů byla překruhovaná (příliš mnoho kruhů) a překlasifikovaná (klasifikace byla snížena ze VII na VI). Nejhorší jsou ty rakve z beden vod sodovky :-(( Kdyby tak vod whisky, to by šlo snést :-))
P.S. Lezl jsi někdy na Černolických skalách? Doporučuji výpravu, ale beze stanu a bez deště :-))
P.P.S. Lezl jsi někdy údolní Mariáš, ten s jedním kruhem těsně pod vrcholem, od Bédi Sochora (Jr.)?
Čiao, Celda

Anonymní řekl(a)...

jo druhý je vlevo od spáry, myslím, že víc kruhů tam není potřeba...
v černolicích, ani ten prstoklad sem nelez, na hrubici sem vůbec málo lez....
každopádně někdy ta sodovka do whisky není špatná....asu

Anonymní řekl(a)...

To je úžasné kam tyto diskuse-komentáře člověka zavedou. Třeba ke Kapelmajstrovi. Tak dobře jsme se znali, Kápl a já, a přitom jsem ho v r. 1998 nenašel!! Faux pas až na půdu! Když jsme s Dockem došli ke studánce pod Kapelníkem, tak jsme se zarazili. Do prdele, kde je Kapelník? Ale támhle, pravil dědek, který ze studánky nabíral vodu do kanistru. Nikdo ho neukradl ani nepřemístil. Měl recht. Zahanbeně jsme se otočili o 180 stupnu, no a moje hercna dostala zabrat. Modré nebe, sluneční jas, svěží zelen a mezi ní a nad ní vlevo Podmokelská a vpravo majestátní Kapelník... Vyštrachali jsme se pod Normálku, já zkusil sokolíkový nástup, a pak jsme celou věž obešli.
Na Kápla jsem vylezl všechny cesty uvedené v průvodci ze začátku 60. let: Normálku (4x), Kuchařovu (2x) a Funkeho traverz. Udolní (Čihulova) cesta v průvodci nebyla a nevěděl jsem o ní. Až jsem se o ní dozvěděl, bylo už pozdě, na něco takového jsem už neměl. Pokud si pamatuji, údolku vylezl, a zřejmě celou vyvedl, Fery Vladimír Pipal-Fernandel.
Recentně mi buší ve štricli dvě kladívka. Na Kápla jsem definitivně vylezl ještě jinudy. Ta kladívka jsou spojena s nějakou hranou a dosti těžkou stěnou. Do vzpomínek se mi pletou jména Empírová hrana a Liberecká promenáda. A tak se ptám: existuje nějaký průvodce resp. náčrt Kapelníka se všemi dnes vylezenými cestami? Určitě, spolu s několika úteny dmoutu, by mně pomohl osvěžit vzpomínky na vůni modřínů...
Celda

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Celdo , info o vsech cestach na Kapelnika lze nalezt zde:
http://www.hruboskalsko.cz/index2.asp?cmd=23

Pok

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Poku, tisíceré díky, připravil jsi mně krásný den. Od prohlídky hruboskalského webu se nemohu odtrhnout. Občerstvila mi pamět a pomohla rozluštit můj kapelníkový rébus: byly to Jeschkeho stěna a Empírová cesta.
Celda

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Celdo, Liberecká promenáda dneska již v průvodci nebývá uvedena, našel jsem ji kdysi jen ve starším průvodovi od Kujana (myslím že je to dodělaný originální Joskův průvodce, který již bohužel nestihl dokončit). Je to prakticky kombinace nejstarších cest na Kápla, přičemž jej celý oblezeš dookola. Tedy - začneš Jeschkárnou k prvnímu kruhu, od něj doprava k druhému kruhu Normálky, doprava a dolů k prvnímu kruhu NC, šikmo dolů k prvnímu kruhu Funkeho, dále Funkeho cestou až ke třetímu kruhu, Jeschkeho traverz lezeš zleva doprava (tedy obráceně), pokračuješ doprava k 3. kruhu NC, dále vpravo a jakoby pod slaňákem to zdárně doklepeš na vrchol. Chtěl jsem do toho jít před pár lety, ale dal jsem přednost právě Čihulově Údolce. Tedy takováto zřejmě celodenní výzva na mě pořád čeká.
Měj se, zdraví Tatuš, jehož Skalák taktéž okouzlil :)

Anonymní řekl(a)...

Zdar Tatuši,
dík za objasnění a upřesnění. Za našich časů, když se zamuchlalo lano, tak se neříkalo "máš v laně bordel", ale "máš v laně liberec" (technický výraz, s malým "l"). Nevím, čím se nebohý Liberec provinil, ale ta Liberecká promenáda je, podle Tvého popisu a popisu na výše uvedeném webu, další bordel, tedy liberec :-)). Takové kombinované cesty, využívající existujících cest, jsou podle mého soudu zbytečné a nudné.
Dodnes mě mrzí ta Udolka. Měl jsem se do ní nacpat hned jak jsem se o ní dozvěděl, ono by to nějak dopadlo... Nakonec zlomit si nohu na rovné zemi pod Černolickými skalami (a jako důsledek ji mít po 32 letech amputovanou) nebo zlomit si vaz na Udolce a mít to za sebou -- what's the big difference? No, neber mě vážně, je to takový kanadský humor, přece si nedám protézu za krk a nebudu brečet :-)))
Ahoj, ještě jednou díky a mnoho krásných chvil ve Skaláku i jinde.
Celda

Anonymní řekl(a)...

Ještě poznámka k Čihulově Údolce. Za našich časů to byla nesporně nejtěžší cesta na Kápla a jedna z nejtěžších ve Skaláku. V dnešní klasifikaci má stupen VIII. Definitivně si jej zasluhuje (podle vyprávění těch, kteří ji přelezli). Je to ale určitý paradox. Joska se vyznačoval tím, že žádné ze svých cest nedal klasifikaci vyšší než VII (žádná béčka či céčka).
Joskova trade mark -- měl jsem tu čest s ním lézt při dvou příležitostech, jednou na Palavě a podruhé právě ve Skaláku, na Čertově ruce -- bylo tření (písek) a kapsy plné smyček různých velikostí. Na písku se mu dařilo nejlépe, ale zanechal dva velmi čitelné podpisy i na klouzavých vápencích Pálavy: Čihulovku na Obří kámen a Čihulovy sokolíky v Klause. Byly to sedmy na vápně :-))
C.

Anonymní řekl(a)...

Zdar Asu,
správně, ten údolní Mariáš s jedním kruhem pod slanákem se jmenuje Prstoklad. A jeho autor se jmenuje Vláda, nikoliv Béda Sochor (moje chyba).
Minihistorka: stáli jsme s Packou, Dockem a několika dalšími borci pod Prstokladem (ještě nebyl zcela dolezen, v kruhu visela smyčka). Kroutil jsem hlavou a řekl, kdo tohle dokázal vylízt, to muselo bejt nějaký prase. Vedle mne se ozvalo zachrochtání -- no a tak jsem se seznámil se Sochecem, Vládou Sochorem :-)))
Celda

Anonymní řekl(a)...

A ještě drobnůstka re Daliborka, Kouřová cesta. Dnes jsem opět zavítal na hruboskalský web a dával dohromady stopy mládí :-((. Všimnul jsem si Varianty nástupu, Petr Mocek, J. Havel, 1976: k 1. kruhu stěnou přímo. To je podivné. Stěnou přímo, trošku zleva, lezli ke kruhu borci dlouho před rokem 1976, včetně Packy a mojí maličkosti, já dvakrát. Proto mi na horní fotce připadalo divné to lano táhnoucí se od jistícího lezce do prava. Myslím, že touto variantou -- pamatuji si pár minidírek v té hladké plotně -- lezl Kouřovku i Fery Vladimír Pipal. Ale nakonec o nic nejde, je to jen taková hra :-)).

Celda

P.S. Mocka jsem znal osobně, jeho příjmení mu sloužilo i za přezdívku. S Packou jsme plánovali, že ho seznámíme s naším Dockem -- Docek & Mocek, to by znělo nádherně. Bohužel k tomu nedošlo.