Sportovním výkonům vydatnou stravou!

Berny mi zaslal oskenované materiály k tradičnímu horolezeckému srazu na Pálavě, a to konkrétně z roku 1969. Dle vyprávění pamětníků to bývala opravdu velká akce, stovky lezců z celé ČSSR, vlajka a posilové spoje, víno a burčák v plném proudu, spousta zábavy, spaní na hrobech a občas i nějaké ty politické (nejen) výtržnosti...snad se třeba nějaká historka objeví v komentářích:-)



7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

A jak by se neobjevila, když jsem se toho srazu zúčastnil, tak jako všech v létech 1964-1972 (včetně posledního, blokovaného a rozehnaného policajty).
Já měl na srazy zvláštní pech. Většina z nich padla na moje narozeniny, 26. září. Takže byl dvojnásobný důvod k pití. V r. 1969 k tomu přibyl třetí: v srpnu odešli na vojnu moji tři kamarádi, spolulezci a spolubadatelé, Bajaja, Bohunka a Hugoš.
V sobotu o srazu r. 1969 jsme s Karlem Fialou, Kuřetem a několika dalšími slávisty pekli pod Martinkou na rožni berana. Na posilu jsme měli demižon vína a několik bas piva. Černé pivo jsme přidávali do natierky, kterou jsme pečeni potírali. Byl to styl mexických gauchos. Opečená kůra se odřezávala a pojídala, a zbytek zvířete se dále potíral a opékal.
Moje vzpomínky na srazy se prolínají. Co se dopravy týče, většina borců nevystupovala v Šakvicích -- autobusové spojení bylo mizerné. Obvykle se vystupovalo z vlaku v Popicích a šlapalo polní cestou do Strachotína a dále lužními lesy kolem mrtvých ramen a kanálů Dyje do Dolních Věstonic a odtam silnicí do Horních Věstonic a vzhůru pod Martinku. Silnice byla lemována vinnými sklepy, které lákaly dovnitř pootevřenými dveřmi. Odfiltrovaly hodně lezců už v pátek odpoledne, o sobotě nemluvě. Některá udatná individua se dopotácela pod Martinku až v něděli dopoledne. Sklepy, jak známo, jsou vlastně umělé jeskyně. Je v nich konstantní teplota a vlhkost. V tomto příjemném mikroklimatu se dobře a relativně beztrestně popíjí. Průser nastává při opuštění sklepa, třeba jen za účelem močení. Vnější atmosféra, alespon od jara do podzimu, je obvykle značně teplejší. Působí to jako rána palicí do hlavy. Slabší jedinci se mohou zřítit hned u vchodu a tudíž být přišlápnuti či pochcáni kamarády zcela nezáměrně: ve tmě je hovno vidět a opilci mají ztížené vnímání... Pamatuji si, jak jsem se šel s Pepou vychcat před sklep starého Koblihy. Ve tmě jsme zakopli o tam ležícího mrtvého Jarinka. Já jsem zvládnul povstat, vychcat se do příkopu a vrátit do sklípku, ale Pepa zůstal ležet napříč přes Jarinka, také v makro mikrospánku :-)).
O srazích koluje spousta historek. Jedna z nich hovoří o Radanu Kuchařovi a Oldovi Kopalovi. Osáti jak carští důstojníci, navázali se na lano, lezli po čtyřech po silnici, skobovali ji a zcela vážně se jistili. Jiná historka mluví o povedených kumpánech, kteří se soukali větrákem v zadní stěně sklepu do dvorku a jeden po druhém padali do hnojiště. První mlčel a zavolal druhého. Tomu rychle zakryl ústa a spolu zavolali třetího. A tak to pokračovalo až jich v těch sračkách stálo pět :-)). Jinak hlavní srazové glgačky probíhaly v sobotu večer, dlouho do noci ba až do ranního kurvopění :-)).
(Pokračování)

Anonymní řekl(a)...

Situace znalí jedinci jezdili na srazy bez lezeckého vercajku, jen se dvěma smyčkami a několika karabinami. Byli však takoví, kteří přijeli vybaveni jako na alpskou expedici. Pokoušeli se lézt ty nejtěžší cesty a dokonce dělat prvovýstupy. Já jsem patřil do té první kategorie. Pamatuji si jedno srazové nedělní dopoledne, pravděpodobně 1969. Se smyčkou a karabinou jsem vandroval mezi skalami skupiny Trůnu, pozoroval zcela ověšené stěny, nabíral odvahy a rozhlížel se po nějakém spolulezci s lanem. Kolem šel Jura Růžička-Šerpa, usmál se a řekl, to nemyslíš vážně, pojd, vylezem si Čokoládu a budeme se koukat. A tak se stalo. Dali jsme Čokoládu, samozřejmě solo, posadili se na vrchol Trůnu, kecali a filozofovali... Ještě jedna vzpomínka, na sraz r. 1970. To byl můj první s Packou. Ze soboty na neděli byl úplněk jako holá prdel, bílá noc jako na Sibiři, ale teplá. Packa spokojeně pochrupovala ve spacáku. Já jsem nevydržel a šel jsem lízt. Sám, solo, Květinu cestu, Cestu skřítků a celou Čokoládu. Krásná noční krajina, stany na loukách pod skalami, nikde žádnej bolševik, jen tu a tam těžké opilecké zahýkání a zakuhýkání probuzené kavky, prostě poezie až na půdu.
Různé doprovodné akce započítávaly, pokud si pamatuji, organizované chcaní na dveře MNV v Dolních Věstonicích a zapálení 5 kg vojenské dýmovnice tamtéž, spálení sovětské vlajky, dělbuchy, národní, horolezecké, trampské a antibolševické zpěvanky, a zcela neartikulovaný řev :-)).
V září víno vaří, těžce se paří a páří se horolezci a jeskynáři... :-)

Celda

Anonymní řekl(a)...

Do třetice všeho dobrého, jak by řekl Kašpar Krása Blanenský. V době o které mluvím byla Pálava svobodná, bez ochranářů. Jisté restrikce se týkaly Klausy -- tam se nesmělo tábořit. Lezení bylo bez omezení, na všech skalních útvarech. Při velkých akcích jako celostátní srazy, otvírání skal a velikonoce bývala Pálava přelidněná. Ruksakáře tak-nějak tolerovali vinaři, kteří měli z jejich návštěv zisk. Ostatní vesničané se pochopitelně mračili -- ruksakáři přinášeli nevítaný ruch a bordel.
Problémy byly i s "infrastrukturou" srazů. Hlavně s hygienou. Posraný luhy i háje, pro hovna nebylo kam šlápnout (viz Historky-Celofánky I, Hovno pod Martinkou). Byl jsem účastníkem týmu, který v šouší pod Martinkou vykopal dvě latríny. Ty pochopitelně nemohly uspokojit všechny zájemce. Také jsem patřil ke skupině statečných, kteří po těch velkých akcích sbírali a odváželi (či spíše odnášeli) odpadky.
Další problém byl s pitnou vodou. Studánka pod Martinkou byla utrápený čurůček, dokonce i po jarních táních. O klentnické studánce málokdo věděl a byla daleko. Jižní svahy Pavlovských kopců jsou chudé na prameny a Horní Věstonice zrovna neoplývají vodou. Obyvatelé tudíž nejásali když ruksakáři nadájali vodu z obecní pumpy. Měl jsem ve vesnici pár dobrých známých a tak na srazu r. 1967 jsem u pumpy nadojil 100 litrový barel a na krosně, s pomocí kamarádů, jej vynesl pod Martinku.
Ubytování. Pálava zrovna neoplývá přírodními úkryty, "bivaky", jako např. Moravský kras. Nejznámnější z nich je Ohniště pod Obřím kamenem. Ale pár úkrytů, specielně pro jedince nebo mileneckou dvojici, se najde i jinde, včetně Klausy. Já jsem preferoval Terasu-Sauloch. V péřovém spacáku, studenou vepřovou konzervu a k ní čerstvý chléb a česnek, dvoulitrovou butelku vína a krabičku partyzánek vedle sebe, rozhled, otevřené nebe a blesky bouří, oh, jaká pohoda...
Po roce 1970 jsme s Packou brali na Pálavu náš horolezecký stan. Bylo to jistější, Pálava byla opravdu přelidněná. O jedné takové příhodě -- hospůdka a sklep v Klentnici, Jizeronoši, vinice, stan a Smolda -- se dozvíte v některém dalším pokračování Celofánek :-)))

Celda

Anonymní řekl(a)...

skobování silnice? to zní jako dobrý tip! a Květina sólo za měsíční nocy, to už chce chladnou hlavu a jistotu, všechna čest!!!!
a jak to teda dopadlo s tím posledním srazem, že byl rozehnán těmi floydy, bo co???
...jinak po té knize o macoše, by jistě stálo napsat ňákou knihu o těch alko-lezeckých zážitcích ze života prostého lezce....
asu

Anonymní řekl(a)...

To skobování silnice využili nějací borci na Rajbas Kotlík či Kotlík Rajbas loni v Blansku. Je to k nalezení v archívu videožurnálů na www.blansko.cz. Plazili se po silnici, skobovali, jistili. Pak to video pootočili o 90 stupnů, do vertikály. Vypadá to zajímavě, zvláště když zdolávají bílé pruhy na přechodu pro chodce :-))).
Co se toho "policejního" srazu týče, byl jsem zavčas upozorněn a tak jsme s Packou necestovali vlakem, ale se dvěma kamarády autem do Pavlova -- v sobotu ráno. Odtam jsme vystoupali do Klausy. Tam byl klid, dokonce jsme stačili v pohodě vylézt starej Todwand. Odpoledne začali přibíhat vyplašení lezci s tím, že v Horních Věstonicích a pod Martinkou je velký dusno. Z toho co vyprávěli -- rvačky, rány pendreky, varovné výstřely ze služebních zbraní, zatýkání a cpaní lidí do policejních antonů -- jsme usoudili, že bude nejmoudřejší stáhnout se do ústraní. Přesunuli jsme se do Klentnice -- tam by klid -- a lezli na Klentnické skále. Inu, skončilo období tvrdé reality (na Pálavě zvěčněné cestou stejného jména) a nastalo období normalizace.
Kniha o zážitcích (s)prostého lezce by byla jakousi autobiografií a do té se mi nechce -- já jsem dosti privátní osoba. A také se nechci opakovat. Hodně je napsáno v Rozhovoru s Celofánem a Historkách-Celofánkách na tomto blogu, další příhody na býčiskalském webu a tak všelijak.
Celda

Anonymní řekl(a)...

Celofáne, děkuji moc za mocné doplnění, tak nějak jsem v to foufal:-)
Zdravim do Kanady z majove Moravy...
Pok

Anonymní řekl(a)...

Je to dobrý, Petře, já jsem si domyslel, že ta poslední věta v úvodu platí tak-nějak mně.
Dodatečně jsem si vzpomněl, že na sraz v r. 1970 jsem cestoval v pruhovaném pyžamu, vlakem z Brna. Taková malá recese. Za údivu a nejapných poznámek civilistů a smíchu kamarádů jsme s Packou v pátek dopoledne dorazili do Věstonic. Posilnili jsme se ve sklípku, vyštrachali se pod Martinku a něco vylezli -- já furt v pyžamu. V tom jsem i spal a druhý den lezl. Večer jsme popíjeli na dvorku u Pařízka. Tam se na mě vrhlo několik rozdováděných skalních krasavic, včetně Packy, a to pyžamo na mně roztrhali a strhli. Byly zklamány -- měl jsem pod ním košili a kratase :-))
Celda