Celofánky XII

Ola hola, už dlouho jsme tu neměli příděl Celofánek...takže to napravím a vypravíme se do Jizerek, království hrubojemnožuly. Byl jsem tam kdysi a mohu vřele doporučit těm, co rádi přírodu, dobrodružnější lezení a složitější nástupy:-). Doufám, že tam letos zajedeme se Šarkanem prostoupit Údolku na Nos, jak si již rok plánujeme...a jěště 2 fotky z mé tehdejší návštěvy...můj článek naleznete zde


a něco pro metodiky - ukázkové vedení lana v mém podání:-)


A teď již Celofán...

A tebe si upeču k večeři!

Krasonošské výpravy do Jizerek! Náš hlavní stan býval obvykle na Hubertce, kterou obhospodařovali kamarádi z turistického a horolezeckého oddílu Hejnice. Odtud jsme podnikali výpady, v létě pěší a v zimě na bežkách.

Jednou v létě jsme sestupovali s hřebene na Bártlovu boudu. Velká banda, Jizeronoši a Krasonoši. Kráčeli jsme stezkou, která procházela těsnou skalní roklí, se strmými (60-70º), hladkými plotnami na obou stranách. Proti nám stoupala školní výprava se dvěma soužkami učitelkami. Dítka po nás bázlivě pokukovala – fousatí chlapi nahánějící hrůzu, Krakonoš hadra. Já měl v té době tmavý vous až na prsa, brýle v masívní černé obrubě, široký rumcajsovský klobouk, kraťasy, shrnuté štulpny, pohory a samozřejmě kletrák na zádech. Jeden klučík se opozdil, asi čůral, a snažil se dohnat spolužáky. Zablokoval jsem mu cestu a zařval, “Jsem Krákura a tebe si upeču k večeři!” Panenko skákavá, co prostý pud sebezáchovy nedokáže! Klučina ani neceknul, ale ve zlomku vteřiny vyběhl 2.5 m vysoko do jedné z těch ploten, snad se ani rukou nepřichytil, v ní mě obloukem oběhl – to se nedá popsat slovy, to je třeba vidět – a pádil za kamarády nahoru. Takový briskní lezecký výkon jsem nikdy předtím ani potom neviděl.

V Jizerkách. Vzadu vlevo Mech, vedle něj Hanýsek. Pod Mechem Mechounek, dole Celofán.

Krákura

Velký jizero-krasonošský traverz Krasem

Jizeronošské výpravy do Krasu! Každá z nich by stála za historku, ale zde uvádím jen jednu z prvních.

Do Blanska přijela velká jizerácká banda, devět chlapů. Čekali jsme je s Packou na nádraží a odvedli do našeho blanenského kvartýru. Byl malý a patřil Pacčiným rodičům. Ti však měli pochopení, uskrovnili se a kluci se natáhli ve spáčcích na podlahu v našem pokoji, v obýváku a v předsíňce. Po časné snídani jsme odjeli vlakem do Bílovic a odtam šlapali přes Řícmanice a Kanice na Ochoz a Ochozskou jeskyni. Následovala prohlídka jeskyně a občerstvení na chatě. Potom turistickými stezkami a zkratkami do Babic. Slunce připalovalo, ruksaky se stávaly každým krokem těžší a žízeň nesnesitelnou. Utěšovali jsme naše hosty i sebe sama vidinou chládku a škopku U Suchánka. Však ouha!

Byla, myslím, středa a Suchánek měl zavírací den. Naše zklamání se odrazilo v síle bušení na dveře a řevu, “Suchánku, vstávaj a otváraj!” A hle – po chvíli v zámku zarachotil klíč, klika cvakla a Suchánek stál ve dveřích. V trenýrkách, rozespalý, se zarudlýma očima. “Suchánku, člověče, sláva tvé hospody pronikla až k vrcholům Jizerských hor, vedu ti tamnější lezeckou elitu a ty si dovolíš mít zavřeno!” Pod tíhou tohoto argumentu couvnul. “Ale nemám v sále uklizeno, je tam smrad a nevysypaný popelníky, a když narazím sud, tak ho budete muset vypít aby mi nezvětral.” No, bylo nás dvanáct a tak jsme přikývli. Suchánek za námi opět zamknul – to aby nás nerušili místní občané nebo policajti – narazil sud a nosil piva po dvou. Byla to jeho malá soukromá pomsta za to nickname a jméno hospody. Činili jsme se jak mohli, ale sto piv pro deset chlapů a dvě ženský na oběd bylo opravdu moc. Udolal nás. V závěrečné křeči jsme nalévali pivo do prázdých flašek od kořalky a ty cpali do kletráků k večeři.

Další pouť představovala všechno jiné než pochod Rudých námořníků. Ve Vaječníku (příkrý žlíbek spadající z Babické plošiny do Křtinského údolí) si Jizeronoš Láďa zlomil nohu. Okamžitě si vysloužil dodnes používanou přezdívku, Zlominoha. Přemýšleli jsme jak ho sneseme dolů, když se stal zázrak. Vaječníkem sjížděl dolů dřevorubec s lesním traktorem s řetězy na kolech! Ochotně zastavil a dopravil Zlominohu před chatu u Býčí skály. Z hájovny v Josefově jsme zatelefonovali do Blanska. Přijela sanitka a odvezla ho i s doprovodem na pohotovost. Lékaři nohu opravili a dali do sádry. Jako stálé bydliště uvedl Býčí skálu a tak ho tam vrátili. Uložili jsme ho na postel a dobrá samaritánka Packa se o něj starala – předepsala mu rumovou kůru. Zbytek naší bandy se zanořil do jeskyně.

Jak tahle výprava dopadla si už nepamatuji. Packa soudí, že jsme Zlominohu dopravili do Blanska odkud se v něčím doprovodu vrátil do Hejnic. Já si myslím, že se s pomocí našich motorizovaných přátel přemísťoval do předem domluvených hospůdek, kam jsme za ním po denní tůře došli. Naše výprava definitivně neskončila, pokračovali jsme na sever. Těch jizeronošských výprav do Krasu (a krasonošských do Jizerek) bylo tolik, že se v mých vzpomínkách prolínají, a každá nabitá zážitky. Příležitostně se budu muset Zlominohy zeptat.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

AAž pojedete, den vedět. mára

Anonymní řekl(a)...

Hm, údolní Nos, to je slovo do pranice. Poctivá pískovcová sedma na jizerské žule. Ono to lezení v Jizerkách se vůbec podobá spíše písku než jiným
žulovým skalám, o Vysokých Tatrách nemluvě.
Že je Šárka betálnej lezec, to je mi jasné už z májového Saska. Ta at se vám zadaří a těším se na reportáž (psanou na oprátce :-)).
C.