Celofánky XIII

Deštivé počasí si zpříjemníme již třináctým dílem Celofánek...

Enciano Comici a Gabo Zelenaj

Říká vám něco jméno Gabo Zelenaj? Za našich časů to byl velice známý slovenský rozhlasový sportovní reportér. Kolovala o něm řada vtipů, také když (jako) komentoval Mezinárodné prietěky v jebaniju, vo ktorých zvíťazil reprezentant Východoslovenského kraja Pišta Lobogoš.

Byla nás tehdy pod Hřebenáčem veliká parta, Krasonoši a Jizeronoši. Také Lecián Enciano Comici, který zatoužil vylézt Východní stěnu. Už nevím kdo ji tenkrát vyvedl, Enciano lezl jako druhý. A já jsem si dole zahrál na Gabo Zelenaje. Komentoval jsem každý jeho pohyb na skále, pro naši partu a přihlížející turisty. “Tuná Gabo Zelenaj, sedím v prvom radu a mám perfektný priehlad. K výstupu stěnou extrémní obtížnosti se chystá eso evropského lezení, mladý Ital z Voděrad, Enciano Comici. Vidím to napětí a odhodlání v obličeji, spalující žár v očích a každý pohyb směřující k vytčenému vrcholu. Sedím v první řadě a mám perfektní přehled. Enciano se odpoutává od země, zdvihá pravou nohu a současně natahuje levou ruku po prvním chytu. Cílevědomě, nalevo ve spáře, soudruzi, kupředu levá! Vidím ty napínající se lýtkové svaly, ty vzdouvající se bicepsy. Muž, který nezná porážku, muž, který vítězí. První krok, další tempo, ještě kousek, nepatrné zakolísání, bože môj, on sa šmýknul, ale již stojí na temeni pilíře. Tuná Gabo Zelenaj, sedím v prvom radu... etc.”

Jak to dopadlo? Diváci řvoucí smíchem a válející se po zemi, a Enciano neschopný udělat další krok. Upouštěl tělo, vyvěšoval se, opět se pokoušel a smál, opět padal a nakonec to vzdal. Ne vlastní chybou. Musel jsem mu ten večer zaplatit hezkejch pár hrnců a druhý den mu tu cestu vyvést, bez jakéhokoliv komentáře...

Banda pod Hřebenáčem

jen pár výroků Gabo Zelenaje:

A vážení televízni diváci, cyklisti pedálmi krútia, do cieľa sa rútia, Poliaci tam nasadili polku, Maďari čardáš a naši..a naši.. prepáčte, nevšimol som si kto zvíťazil.

Naši útočia, strela a ... dostávame gól vážení priatelia!

čo to ten Králik dneska stvára, osem rukou, osem nohou to snad ani nieje možné a góól Králik dostáva gól....

Je tam Moravčík? Nieje tam Moravčík? Je tam Moravčík?.. Vykláňam sa, vykláňam sa, vykláňam sa, ej do p*či skoro som vypadol.


Dva stopy za jednu noc

Ladelí, ladelou, trpajzlíci travou jdou. A jednou také Packa s Celdou, ve dvě hodiny ráno z Holštejna do Blanska. Byl to konec víkendu, neděle. Lezli jsme na Lidomorně, V bučí a na Vaňousích, zavítali na potlach blanenských trampů v údolí Bílé vody, no a nakonec jsme se zdrželi v místní hospůdce. Cesta byla dlouhá, únava velká, ale co se dalo dělat, v pondělí jsme museli do práce.

Leč nastojte! Kousek pod Kravskou dírou (Suchý žleb) jsme za sebou zaslechli zvuk těžkého motoru a vzápětí uviděli světlo. Byl to traktor se střízlivým traktoristou! Dostihnul a zastavil, aniž jsme packou mávli. Nastoupili jsme se na malá stupátka vedle tripodu za sedadlem a už jsme se vezli. Dost nepohodlně, ale lépe špatně jet než dobře jít. Traktorista se omlouval, že jenom na Skalák – pámbuzaplať!

Ze Skaláku jsme opět šlapali tmou a opuštěnou silnicí, ale opět ne daleko. Ještě před Kuběnovým plesem (Jakubovo jezírko, pstruhárna) jsme za sebou znovu uslyšeli zvuk, hrozně plechový a chrastivý, a uviděli světlo. Tentokrát u nás zastavilo děsně dobité embéčko s jedním blikajícím reflektorem. Za volantem seděl náš přítel Buro, nejstarší syn blanenského cigánského barona Pila. Pěkně osátej, a ...“honem, nasedejte, mám málo benzínu”. Odevzdali jsme se do vůle Lomikelovy a nasedli. Auto se třáslo, světlo taky, ale Buro řídil suveréně. “Buro, máš vůbec k tomu fáru techničák?” “To teda nemám.” “A nebojíš se, že tě chytnou a vezmou ti řidičák?” “To nemůžou, já žádnej nemám.” Už jsme se na nic nevyptávali – kdo se moc ptá riskuje, že se moc dozví – a poděkovali mu když nás vysadil u dveří baráku v Blansku. Díky tomuto dvojitému stopu jsme ještě utrhli pár hodin spánku.


Štěstí v Macoše

Během let neřku-li staletí vrhali lidé do Macochy nejrůznější objekty včetně pastorků (zlá macecha), samých sebe (vytahoval jsem z Macochy tři sebevrahy) a také lahví, popelnic, zahradních stolků a židlí (fuj, prasata) a obrovských sněhových koulí (až 2 m v průměru – na horní okraj zábradlí můstku jsme je vyvalili pomocí prkenné líhy). Na dně a na Pícce jsme často nacházeli mince, občas i nějakou bankovku od tříkoruny po dvacetikačku. Návštěvníci je házeli s Horního můstku “pro štěstí” imaginární a my jsme je sbírali pro štěstí reálné.

Štěstena s velkým Š však čekala. Při jedné z mých průzkumných akcí na macošském suťovém kuželi (sondování a vzorkování sedimentů) jsem našel zlatý prsten s velkým rubínem. Velice masívní, zřejmě pánský. Ten tam určitě nikdo “pro štěstí” nehodil. Domnívám se, že hodil něco jiného a při hodu mu prsten – musel být volný – sklouznul s prstu. Well, shit happens. Zajímala by mě jeho skutečná cena, když výše zmíněný baron Pilo mi za něj nabídnul 5000 Kčs. V těch letech to byly velké peníze, moje 2 ½ měsíční výplata. Udělali jsme obchod: při horkém pečeném špeku a půlčíku moravsko-romské slivovice mi vysázel 5500 Kčs v hotovosti.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Banda pod Hřebenáčem: Lecián Enciano Comici sedí zcela vlevo.
Válení sněhových koulí -- měření hloubky Macochy volným pádem na otčenáše: zleva Mauglího tajná láska Edita, Docek, Lecián Enciano Comici, Růžolící Mauglí, Celofán.
C.

Anonymní řekl(a)...

Zas hezký počtení, díky za něj:)

Anonymní řekl(a)...

Leošák

Anonymní řekl(a)...

Dlouho jsem se tak nesmál jako při čtení těhle historek... Gabo Zelenaj... Jen tak dál, Celofáne :D :D Pedro