Celofánky XIV

Vážení přátelé, dolézáme na vrchol, slaníme zpět na zem a vzhůru do přítmí nejbližšího pohostinství, ochutnat nějakou ostřejší, nejlépe rumovou specialitu a v duchu poděkovat Celofánovi za to, že se s námi podělil o zlomek svých zážitků...

Nudistická varianta na Západní kosmonauty

Ty naše traverzy ze Sedmihoří na Prachov! Co kamarádů se jich zúčastnilo! Také Docek, Hastroš a Cyrda, Jizeráci včetně Mechounka, Mecha a Heleny, a jednou také Pacčina máti: byl to veliký turisticko-hospodský zážitek. Po jedné takové pouti jsme přistáli na Prachově až za tmy. U stolků na plácku před chatou bylo živo – výhradně našinci, turisté už spali. Výčep byl zavřen, ale nějakým zázrakem se na stolcích stále objevovalo čerstvé pivo. Později na mě kývl místní lezec Vašek. Vzal mě dozadu za chatu a ukázal okénko, kterým se vsoukali do sklepa, jak mazaně narazili sud a jakou vyfikundací čerpali pivo ven. Velkolepé! Pivo teklo proudem a pro holky byla i kofola (dojížďáky, ale o tom nevěděly). Naše zvonivé hlasy vibrovaly nocí a odrážely se ode hvězd. Zazněly akordy na kytaru a tklivá píseň vzlétla ke stříbrným oblakům. Není divu, že se začala otevírat okna chaty – a děsně nasraný hlasy nás posílaly do prdele. Byl to krutý antiklimax, jehož důrazu jsme ke třetí hodině ranní uposlechli. Uložili jsme se do řídkého lesíku hned naproti chaty a spali spánkem spravedlivých až do 10 hod dopoledne. Následovalo vaření snídaně, čaj za chvíli vystřídalo pivo a kde se vzala tu se vzala, flaška rumu na stole stála! Byla to pozornost od Vlada, který tam spadnul snad z měsíce. Rum rozproudil krev v žilách a my se vydali do skal. Před námi se ubíral prúvod školních dětí s mladou soužkou učitelkou. Děti dělaly bordel, odhazovaly kolem sebe kelímky, sáčky a papíry. Fery soužku decentně napomenul, ale ona, namyšlená arogantní kráva, se na něj obořila. “To můžete posbírat vy. Stejně nemáte co dělat.” To neměla říkat. V okamžiku měla na krku celou naši partu a byla to téměř nadzvuková rychlost s níž soužka a haranti posbírali odpadky nejen svoje, ale na celém kilometrovém úseku cesty.

Konečně jsme se dostali pod Orla. Vlado se Žížalou tam krátce předtím vytvořili novou cestu, variantu na Západní kosmonauty. Nazvali ji Nudistická. Velice zajímavá a dost těžká cesta. Západní kosmounauti sami o sobě nebyli promenádou (béčko nebo céčko, už jsem zapomněl), no a ta varianta jim dodala. A že prý uděláme druhý přelez. Packa se od prvního kruhu vrátila – ta noc byla opravdu těžká – ale Vlado a já jsme pokračovali. Pak se pod věží objevil nějaký lezec, a prý jestli by se mohl navázat – opuštěné Pacčino lano bylo stále volné a vyzývající. A za ním další a další včetně Feryho; zájemců přibývalo, lana se jen přecvakávala, byl to vlak celkem šestnácti lidí. Důstojné druhé přelezení!

Celofánova sekera

Matka Němcová byla benevolentní a tak jí ve futrech občas uvázla sekera. Při vyrovnání nájemce sekery obvykle zaplatil nějakou tu kačku navíc, jako dík za laskavost. Aby nedošlo k omylu: Matka nikdy nepřipočítávala úrok, co jsi propil to jsi zaplatil, a ani halíř navíc. Třebaže Němcová, byla to velká a dobrá česká žena. Moje poslední sekera byla asi dvě stě kačen, ale díky emigraci jsem ji už nezvládnul zaplatit. Co se stalo jsem se dozvěděl až v Kanadě.

V sobotu, asi týden po našem odchodu, byla u Matky velká sestava – stará Karabina, jeskyňáři a lezci včetně několika Jizeronošů. Tam se ponejprv dozvěděli, že Celofán s Packou a Martou (naše dcera) pláchli za kopečky. Podle vyprávění jednoho z účastníků nálada v sále spadla pod bod mrazu. Potom se začalo diskutovat a vzpomínat. Do obrazu vstoupila Matka: “Ale ten pan Celofán tady nechal dluh, 200 korun.” Dotyčný povstal, sundal klobouk, vhodil do něj bankovku a řekl, “složíme se na něj?” A začal obcházet stoly. Vybral hodně přes tisíc korun – náš jizerský Kmotr Jirka sám do něj vhodil roličku stovek. Můj dluh byl zaplacen a za “zbytek” se celý večer a následující den pilo “na paměť”. Tahle vzpomínka není zrovna veselá, spíše naopak, ale vypráví o skutečných, dobrých kamarádech...


A dva tipy na zajímavé osvěžovače:

Krambambule

Krambambule byl a stále je oblíbeným nápojem Jizeronošů. Krambamuli nás naučil vařit Kmotr Jirka. Byl to nápoj obřadní, podávala se a pila kolem stolu, zásadně po směru hodinových ručiček. Krambambulový obřad dosahoval klimaxu na Hubertce, při svíčce a zpěvu jizeronošské hymny,

Starý mlýn už nemele, mlynáře už to sere,

sedl si na vantroky a po prdeli sjel až do Napajedel.

Starý mlýn znárodnili, údolí združstevnili,

modrej stín na rudej přebarvili, a tak jen tahle píseň má zůstala soukromá...

Recept: klasickou hořčicovou sklenici (2 dl) naplníme až po okraj rumem. Rum zapálíme a nad modravým plamínkem tavíme na ocelové vidličce dvě až čtyři kostky cukru – to podle gusta a stadia cukrovky. Skapávající karamel tvoří na dně sklenice krambambuli. Omočíme si rty a fousy vodou, nadechneme se a zvrátíme do sebe první lok hořícího rumu (je to pouze pro drsňáky, ale plamen v ústech ihned uhasne). Rum vypijeme a krambambuli je možno žvýkat. Jak vzpomíná Krasonoš Kelf, krambambule se řadila do kategorie nebojsů. Po požití se člověk nebál opravdu ničeho a hrdě vystupoval na vrcholy nebo sestupoval do hlubin. Navíc, při nekontrolovaném, vícenásobném použití i pod stůl.

Upozornění: Pouze na vlastní riziko! Nepodávejte dětem bez dozoru rodičů! Fatální pokud spolknete i sklenici!


Celofánův grog

Byla to specialita. Vařil jsem jej na kamnech U Matky Němcové, na naší chalupě ve Sloupě, na býčiskalské chajdě, ba i u nás v Brně.

Do hrnce nalejeme 0.5 l vody. Přidáme (množství podle osobní preference) celistvou skořici, hřebíček, badián (star anise), celý sušený zázvor a zrnka černého pepře. Necháme mírně vřít pod pokličkou 20 min, pak odstavíme a luhujeme dalších 20 min. Zcedíme. Zpět na hořáku, vsypeme šálek cukru a zvolna mícháme. Když začne cukr karamelovatět, přidáme 1/8 másla nakrájeného na plátky. Necháme rozpustit, zalijeme 1 litrem rumu a okamžitě přidáme další nakrájenou 1/8 másla. Zvolna zahříváme – máslo zabraňuje vypařování alkoholu – dokud povrchovou vrstvou tuku nepronikne první bublina.

Grog popíjíme horký, z porcelánových šálků. Doporučuji prádelní kolíček na nos – nekoordinované nadechnutí může vést k záchvatu kašle. Máslo obalí ústa a zažívací trakt ochranným filmem. Brzdí také účinek alkoholu – ten se dostaví naráz, jako blesk z čistého nebe.

Upozornění: Pouze na vlastní riziko! Nepodávejte dětem bez dozoru rodičů! Zcela nevhodné pro koloušky, kojence a těhotné ženy!

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Historky-Celofánky skončily, a je mi trochu smutno. Pok je uveřejnil a doufám, že někoho zajímaly a rozesmály. Myslím si, že největší srandu jsem měl já, když jsem je sepisoval. Zavedly mě zpět do minulosti, do časů mládí, do časů kdy jsme byli králi a cítili se, navzdor smrti kolem nás, nesmrtelní. A znovu mě utvrdily v názoru, že kategorie geografická a kategorie časová spolu nesouvisejí.

V červenci 1977, jen týden před naším odchodem z Československa, jsem se vydal s Bajajou na poslední, třídenní rozlučkovou túru Moravským krasem. Z konečné šaliny v Řečkovicích jsme pochodovali přes Mokrou horu a Jehnice do Ořešína. Po stezkách mého mládí, kde jsem chodíval jako malý kluk s rodiči. Stezkami, které jsem si stále pamatoval, jsme dorazili na palouček sv. Huberta. Hájenka zmizela. Zmizely pěšiny, zmizely ty krásné jehličnáče. Všude jen skomírající drobné listnáče a mezi nimi masívní chatové městečko. Ty zbytky lesa kolem posrané, plné hajzlpapírů, plechovek, prázdných lahví, hnus a fialový tečky. Tehdy mně došlo, že geografické místo změnil čas a já už do toho času nepatřím. Byl to šok, ale měl jeden pozitivní výsledek: pomohl mě, duševně, k emigraci. Pochopil jsem, že není návratu. To, o čem sníme, nejsou místa sama (kategorie geografická), ale místa, jak jsme je viděli očima našeho mládí (kategorie časová). A to druhé je nenavratitelné...

Dalšího potvrzení se mi dostalo při mojí poslední návštěvě Česka a Mor. krasu v r. 2008. Několikrát mě přátelé zavezli do Sloupu k Hřebenáči. Chtěl jsem s ním prožít pár chvil o samotě, pokecat si a zavzpomínat. Ani tuk. Všední den, weekend, Hřebenáč byl stále ověšen gymnasty. Při poslední návštěvě, s Jizeronoši, vedle našeho auta zaparkovalo jiné. Vystoupili z něho tři lidé -- dva mladíci a jedno děvče -- v městském oblečení. Bez zaváhání otevřeli kufr auta, rychle se převlékli do "horolezeckého", vytáhli vercajk a vyrazili k Hřebenáči (bez zastávky v buffetu!! :-)). Bez rozmýšlení naklapali rovnou do deprese při západní stěně. Ta tehdy byla v zoufalém stavu. Výtok z čističky smrděl až k Brouškovi. Bylo to asi po nějaké povodni, rozplavená hovna pokrývala celou depresi. A ti mladoši, hovno-nehovno, rovnou pod Brekův nářek. Tam se navázali a jeden chlapíček opakovaně nastupoval a padal do nýtu kousek nad nástupem. Ten nýt není originální; v původní cestě byla první skoba ve spáře asi 3-4 m nad tím nýtem. Kdo chtěl tak se jí chytnul, kdo ne tak to přelezl bez ní. Po sedmém pokusu to chlapíček vzdal. Druhý hoch ba ani ta dívka se ho nepokusili vystřídat. Sbalili vercajk a těmi hovny opět mašírovali k autu na parkovišti. Bez zastávky na pivo, bez rozmyslu dát si jinou cestu. Převlékli se do městského vohozu a odjeli do neznáma...

Nu což, jiná doba, iný morál. (Hej,Ferko, ale ta karta furt lepí :-)). Jsem rád, v tomto aspektu, že jsem starý dědek a už nelezu. Vám, mladé generaci, přeji hodně nesportovních lezeckých úspěchů a hlavně nelezte do těch hoven pod Hřebenáčem!

Celofán

Anonymní řekl(a)...

celofáne luxcus! ty grogy doufám na ňákem žúru namícháme, na tvé zdraví!
a ňáky storky klidně přihazuj, je dobré vidět tu konfrontaci v průběhu času.... čáo! asu

Mrnda řekl(a)...

vydalo by to na malou knížku=) hned bych si ji koupil....a po večerech u togo grogu pročítal...díky

Anonymní řekl(a)...

Dík za spoustu řádků, které mi zpříjemnily hodně chvil nejen v práci:) Leošák