Pokec s Hastrošem aneb Nebojte se strašidel

Rozhovor s Ivanem "Hastrošem" Bajerem se povedl a Vojtěcha "Celofána" Gregora inspiroval k následujícímu textu. Díky moc za to, Celofáne!

 
   
Tak ani nevím, komu mám nejprve poděkovat a pogratulovat, zda-li rozmlouvatelům (Pok, Asu, Drobek) nebo rozmlouvaným (Hastroš a Kolpík). Každopádně dobrej pokec, kus betálnýho hantecu, díky všem! Mám čtvrt kila komentářů, je to vo pět deka víc, můžu to tak nechat? 

-- Ako to vyzerá, Pok a Asu Hastrošovi vykali.  U sta hromů, to je mezi horolezci a skalosapači silný kafe, ale pan Bajer si úctu opravdu zasluhuje.  Vzpomínám si na nějaké vyprávění o tom, jak ho nějaký mladý chlapíček, opravdový zelenáč, oslovil “Hastrošu”. Hastroš ho prý nezbil, ale lapnul pod krk a kroutil s ním veca, “Ne pro tebe, pičo.  Tak mi můžou říkat jen moji staří dobří kamarádi. Pro tebe vždycky a jen pan Bajer” (podle neověřené, ale velice pravděpodobné historky).  

-- Waldman, občanským jménem M. Mezuláník. Znal jsem ho, byl to zvláštní a hluboce spirituální charakter (od slova spiritus, značícího jak ducha tak etylalkohol). Hodně lezl s Kuřetem Zdeňkem Kovářem; bohužel, oba jsou už po smrti.

-- Jiří Gryc alias Smolda není autorem Argentiny na sloupskou Indii. Tu spáchali Mirek Grois a Radek Hýsek v r. 1958. Se Smoldou jsem vylezl hezkých pár věcí (včetně jeho Zbojnického Idaha nad Zbojnickou jeskyní), od té doby kdy nás Ježek (Vlastimil Staněk) seznámil na Pálavě při horolezeckém srazu r. 1965.  O Smoldovi se traduje mrtě historek. Jedna vypráví o tom, jak Smolda slaňoval z Dolního můstku do Macochy, myslím, že na dvou čtyřicítkách. Lano pochopitelně nestačilo a tak se Smolda rozhodl volně doskočit na miniaturní plošinku ve stěně. Doskočil, uklouzl, upustil tělo, dopadl na suťový kužel, přežil.  Pouze si zapíchnul klacek do stehna. A s tím zapíchnutým klackem prošel suchými Punkevkami a došmajdal se na Skalák, kde se mu dostalo první pomoci. Tuto historku znám ze Smoldových vlastních úst. Vím, že  je už nějaký čas šuká Persefonu, ale to, že se utopil na Říčkách, je pro mne novinka.  Zná někdo podrobnosti?  

-- Akademická Slavie, dělnická Zbrojovka, tak-nějak to bylo ještě v 60. létech, ale pak se ty rozdíly začaly smazávat (viz Gregor, Pipal, Pokorný, Historie a vývoj horolezectví v Moravském krasu, na těchto stránkách). Inženýři Baťa (Jiří Dobrovolný), Drobek (Jan Krch) a Učeň-Habásko (Ivan Haimerle) jsou příkladem, který mi zrovna napadá.

-- V oddíle Hastroše nezkazili, on byl vždycky slušnej pán, čurák by neřekl ani za deset pičí :o))

-- Na fotce č. 3 v Pokecu nevidím Učně-Habáska, ale zleva do prava Frantu Plška, Hastroše (ten strašák v jibóku), Drobka a Milana (?) Šimonovského.

-- Hop-trop à la Muška. Muška, civilním jménem Tonda Němec, dělal svým tělesným vzrůstem a váhou opravdu čest své přezdívce. Se svojí muší váhou byl schopen přelézt či lépe přelétnout téměř fšecko.  V roce 1968 nabral jižní kurs a odletěl s Jarkou Jirůškovou, ex Pepy Jirůška, do Klokanie.

-- Páleníček se nejmenoval Tonda, ale Polda (Leopold). Ty Narovnané Rorejse – ze 4. štandu klasických (Zavřel, Vlach a nejmenovaný hlaní autor Plšek) doleva a vzhůru na nejvyšší okraj stěny, jedna lanová délka – Polda udělal s Hájou Myslivcovou. Na můj popud. Tu štreku jsem vyhlédnul a tak-nějak nalajnoval už dlouho předtím, ale neměl jsem odvahu do ní jako prvolezec nastoupit. Tož jsem vyhecoval Poldu.  Hastroš, já a možná ještě někdo třetí (Kolpík?) jsme lezli normální Rorejse za nimi. Na 4. štandu jsme je dost dlouho sledovali – tedy Poldu, Hája jistila.  Hastroš chtěl čekat, abychom hned udělali druhý přelez.  To ale vypadalo na dlouho, měl jsem žížeň a sedačka (obyčejná lanová smyčka, žádný popruhový posed) se mi zařezávala napříč do prdele, tak jsem ho ukecal: rychle jsme vylezli normální pátou délku a valili na Útulnu na Macoše, na verandu, na škopek.  Páleníčkovy Rorejse (původní název) pak vylezlo hezkých pár borců, Kóřil, Habásko, Hastroš a další. S Packou jsem je přelezl v r. 1972. Nevím, jestli Polda stále leze, ale vím, že je hostem v pohostinstvích v Hostinném pod Krkonošemi.

-- Polda spáchal v Krasu hezkých pár cest, také Klenbu Macochy (Pekelný jícen). S Ferym, Pytlíkem (Jiří Zrůst-Unger) a Hájou. Tu Svobodnou Evropu (název pochází ode mne) alias Jednoskobovou jsem s Poldou dělal já (viz průvodce Skýpala – Wolf, 2010). A nijak moc dlouho to netrvalo.  Taky jsme spolu udělali variantu na Sloupské Idaho.

-- Nejtky Radošovi Hýskovi seděly – odtud jeho přízvisko, Nejtek. 

-- Nejtkovu-Čaverovu (Čavera, civilním jménem Mojmír Pavelka) rozestavenou jachtu na Staré osadě si pamatuji, stejně jako Nejtkova stříbrného Delahaye. V tom vozil sudy piva na naše zbrojovácké kulturní podniky, třeba v Malém psovi v Suchém žlebě. Von Radoš byl borec, vo tom žádná. 21. srpna 1969 jsem bojoval v brněnských ulicích. Sotva jsem ustoupil ze Zelnýho rynku, hned jsem na Šilingráku vrazil do Nejtka a Hastroše. Šópli mi do každé dlaně půl cihly – a policajti a ty kurvy milicionářský dostali další sprchu. V roce 1977 jsem na přání Franty Plška vzal do Rudického propadání bandu zbrojováckých lezců včetně Franty, Nejtka, Hastroše a Habáska. Radoše to vzalo za hercnu natolik, že se stal jeskyňářem a v letech 1993-1995/6 dokonce předsedou jeskyňářské skupiny Býčí skála. Pro ty co nevědí: Franta Plšek, Pepa Jirůšek, Dalimil Forejtník, Pepek Vlach, Vlasta Zavřel a také Karel Krčál ze Slávie jsou spoluobjeviteli “nové” části Propadání, cca. 2.5 km dlouhých chodeb za horní Chodbou vzdechů (taky Chodba kurev).

-- Zbrojovka (Drobek): “Vzájemně jsme se špičkovali, hrubě jsme se uráželi, ale měli jsme se rádi.”  To je pravda, cítím to dodnes :o))  A proč jsem měl Zbrojováky rád – byli to sprostí hajzli, já taky, a tak jsem mezi ně zapad’ jako hovno do senkrovně: vrána k vráně sedá, sprosťák sprosťáka si hledá.

-- Kolpík – to byla (a stále je) betálná koc, fantastická hajfa. Moc rád jsem s ní lezl, co moment to radost. V Krasu je pár Kolpíkových cest, ještě v ko-produkci s Ferym. S Packou jsem lezl tu v Macoše.  A s Milanem Štulpou jsme dělali druhý přelez Kolpíkovy cesty na Henryovku.

-- Zdenina cesta na Evropě, I. Bajer, I. Heimerle, 1970. Nevím po kom ji prvovýstupci pojmenovali, myslím si, že po Kolpíkovi.  Rozhodně ne po Zdence-Pacce, mojí paní. Packa nemá s tou cestou cokoliv společného krom toho, že ji jednou se mnou vylezla. Ale, do prdele, Hastroš by měl vědět po kom ji pojmenoval!  (On to určitě ví, jen to nechce přiznat, on byl tenkrát moc zamilovanej :o).

-- Jistě, nikdy jsem nebyl extrémista a špičkový lezec – daleko od takového. A nikdy jsem nic podobného netvrdil a nepředstíral. Lezl jsem pro potěchu vlastního serdéčka a jen to co se mi líbilo a na co jsem se cítil. Navzdor tomu jsem přelezl hezkých pár prásků včetně Hastrošových. Včetně Hop-trop, macošské Hokejky, Drobkova skoku a té Nejdražší na Americkou stěnu (správně Stěna nad Tunelem). A taky cestu na Hastrošovu počest, Habáskův Brekův nářek na Hřebenáč. Kolpíku, díky za porozumění a zastání.  Nakonec, jak říká Fery a po něm já, o nic nejde, je to jen taková hra. Až nás tam povezou, v zavřený rakvi, s prdelí zašitou ševcovskou dratví, co nám bude platné jestli jsme byli špičkoví lezci, vědci´nebo bohatci – nic z toho si pod macešky, případně na rozptylovou loučku, nevezmeme. Pokud si někdo na Hastroša nebo Celofána za 25 let vzpomene, tak to určitě nebude kvůli jejich lezení, ale kvůli jejich glgačkám a krásné, vpravdě lidové sprostomluvě. A v ní je Hastroš primabalerina, žádná křivá válka. Jako na tom hasičským funusu. Předseda sboru hovoří nad rakví starého hasiče: Vždycky jsi byl první ve stříkání, nyní jsi již dostříkal.  Spi sladce, buď zdráv, nazdar!

-- Lidomorna. Tyhle fichtle na míru, o nich mi vyprávěl Hóba (Jara Jančík) a myslím, že i někdo ze starých plániváků (Fousál Honza Vít, Jura Šlechta?). Bral jsem to jako fakt. Už Fery mně před časem napsal, že to tak nebylo. Tož si sypu popel na štriclu: Confiteor Deo omnipotenti et vobis, fraters, quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa (já jsem kdysi ministroval a chtěl študovat theologii, ale kvůli hajfám a dalším rozkoším světa laického jsem se na to vysral). Jistě, ty dřevěný klíny znám a ty vklíněný šutry taky, dokonce z autopsie. Co se těch druhých týče, nevím zda-li je tam zaklínila Macecha Příroda nebo – a to mnohem pravděpodobněji – lezci.  Dořeším to s Ferym. 

-- Hastroš a rumpoleta. Mlaty, ty von gómal. Křachnót do ksichta, rozhodit sandál, urazit řepu, vybóchat palušu – nono problemo, zvláště když byl se Starým (Žankem) Kóřilem (Honza Přikryl) nebo Vlado Zemančíkem. To snad bylo lepší spadnout do parního mlejna nebo rovnou do mlátičky. A ne že by Hastroš všechny ty mlaty vyvolal; v mnohých byl celkem nevinně, nahecoval ho do nich Kóřil. Osobně si pamatuji jednu rychtu v Dělnickým domečku v Rudici, někdy v zimě ve druhé polovině 60. let. Lezli jsme v Suchém žlebu – Saxifrága, Henryovka a tak – a večer vyhopkali po sloupku na verandu Salmovky (bývalá Salmova lovecká chata na Skaláku, furt tam stojí) s tím, že tam hodíme chrupnu. Hastroš, Nejtek, Kóřil, já a nevylučuji, že členem družstva byl také Cvalda (Vladimír Majtner). Rozbalili jsme spacáky a pak naklapali do hotelu Skalák na pár škopků, ale restaurace byla zavřena! To byla katastrofa, to bylo přímo v prdeli. Leč starej pan Štěpánek, recepční, nám prozradil, že v Rudici hrne maškarní bál. Tak jsme se vrátili na verandu, zchálkovali na studeno půlkilovku vepřovýho s česnekem a brzdou, a vzápětí se vydali zpět do Sucháče, stezkou za Kateřinským prstem nahoru na Harbechy, no a přes Převážku do Rudice.  Ve výčepu jsme zasunuli pár hrnců na rozjížďku a pak majestátně vpluli do tanečního sálu. V lezeckých šólnách, větrovky, golfky, štulpny, pohory. Hastroš žádnou masku nepotřeboval, von je hastrman, hastroš, strašidlo sám vo sobě. Já jsem měl navíc takovou hučku, lezeckej jibók, a na knoflík u puntu jsem si pověsil rozsvícenou baterku-reflektorku, jako že jdu za bludičku. Zaměřil jsem se hlavně na gardedámy – tam byla naděje, že mi za moji pozornost a galantnost zaplatí nějakýho ruma.
   To se ale nelíbilo místním šukanýrům. Ti tam házeli machry v hoptrikách a koženejch šlajfkách, a v bílých papírových admirálských čepicích. No, slovo dalo slovo a za chvilku Hastroš držel jednoho šukmena za šlajfku pod krkem, kroutil s ním a něžně mu promlouval do duše: pičo, máš vikslajvantovó kanicu vokolo krku, hoptriko a papírovó helmu, pičo, hážeš machra a furt seš čurák, pičo... Potom jsme šli ven, my a pár vod nich, Kóřil na trávníku někomu deformoval ciferník, já jsem se taky do jednoho strefil, Hastroš je kácel ve velkým, už si moc dobře nevzpomínám. Jisté je, že my jsme se celkem ve zdraví vrátili dovnitř, ve výčepu dali pár hrnců na rozlučku a na cestu, a se zpěvy a tanci se brali nočním krasovým reliéfem zpátky na Salmovku. Prodlévat dále nebylo záhodno, mohl se na nás vrhnout celej sál...
   Někdy později, už v Kanadě, jsem slyšel vo nějaký meltě s Hastrošem a Vladem na jedné a rudickými občany na druhé straně. Figuroval v ní nějakej plot, ale nevím kdo z něj vytrhával tyčky – Hastroš a Vlado nebo rudičtí, aby Hastroše s Vladem zaživa utloukli. Prej to byl velikej hon, poslední leč, a Hastroš s Vladem se spasili jen útěkem.
   Ta zmínka o ostrovské hospodě a ruském kulečníku je zajímavá. Nepamatuji si, že by, alespoň za mých časů (1964-1977), byl v nějaké ostrovské hospodě kulečník, a to jsem znal všechny tři. Rozhodně nebyl v domácí jeskyňářské a lezecké hospodě U Němců (U Matky Němcové); tam nebyl ani v r. 2008. Ale spojím se s Maršálem, možná, že mi opraví moji zkrasovělou či lépe streptotickou paměť (pro ty co nevědí, streptóza je choroba vyznačující se stěhováním mozku do prdele a hoven do hlavy, to aby byl zachován zákon o zachování hmoty a energie a oběh vnitrotělních výplní).
   Bijec Hastroš bil, ale já měl štěstí. Mě ušetřil, mě nikdy nezbil. Byli jsme dobří kamarádi a místo tlukotu jsme spolu raději pili.  

-- Kolpík. S Basiliem (Karel Kačmařík) jsem nikdy v žádném muzeu nebyl a kolpíka jakožto ptáka, vycpaného či živého, jsem nikdy neviděl. Kolpíka Zdence přišil Jiří Kavka zvaný Ohém, Basiliův a kdysi i můj kamarád, člen naší sloupské speleologické skupiny. Ohém také udělil Basiliovi další přízvisko, Jímač. Jak pták kolpík vypadá jsem se dozvěděl až s nástupem Internetu a Google. Kolpík, třída ptáci, podtřída letci, řád veslonozí, čeleď ibisovití, podčeleď kolpíci, nejméně šest známých druhů. Kolpík na obrázku v Pokecu je kolpík růžový, Platalea ajaja. Budu muset najet na Wikipedii a definovat další druh, Kolpík krasový, Plataea karstica Sidoniae :o))  

-- Hastrošova legendární sprostota. To není sprostota, to je jadrný jazykový projev, dnes, bohužel, na veřejnosti méně a méně používaný (s výjímkou politických a ekonomických kruhů). Všechna slova, která Hastroš používá, jsou uvedena ve Slovníku českého jazyka od akademika J. Trávníčka – měl jsem kdysi vydání z 50. let. Veliký akademik se dal kdysi slyšet, že “když budu chtít tak od zítřka se bude psát piča s tvrdým y”. Hastrošovo výrazivo je jednoduché leč výstižné, snadno pochopitelné všem společenským třídám a vrstvám. No a když mu někdo nerozumí, tak je piča :o)).

-- Čas běží a “malýmu” Ivánkovi je už padesát. Na náš starozbrojovácký mejdan u Nejtka v Babicích r. 2008 Hastroša přivezl Ivánek. A když se Hastroš nachcal tak Ivánek pravil, Tato, nezlob nebo pojedeš v kufru!  Inu, jablko nepadne daleko od melounu, jak říká staré přísloví. Nebo je to jinak?

-- Ta předposlední fotka v Pokecu je z Pálavy, Supervěšák na Vzývajícího (skupina Trůnu). Tam se dnes lézt nesmí, ochranáři si tam udělali oplocenku ve které pěstují náletové dřeviny a nové, již geneticky modifikované ochranáře. S pálavskými víny to bylo složité.  Najít dobré víno v Horních Věstonicích bylo téměř nemožné. Pařízek byl permanentně ožralej a dělal hrozný patoky. Stejně tak Masařík (říkal si a nechal si říkat Masaryk). Panáček nebyl o moc lepší.  Snad nejlepší víno měl starej Kobliha. Chodíval jsem k němu do sklepa s Pepou Jirůškem a dalšími Zbrojováky, s Matym, Matyášem Zdenko Staníčkem z Lokálky a dalšími borci. Kobliha měl i Hastrošova oblíbeného Millera. Jinak generelně lepší vína byla v Dolních Věstonicích, v Klentnici a v Perné.
-- Zde máme autenticky potvrzeno, že Kolpík je pták, neboť létá. Hastroš výslovně říká, “Zdenka odlítla a on mi šláp’ na fungl novej padák a to neměl dělat”.

-- Povídání o některých mých zážitcích s Hastrošem lze najít na tomto blogu, Historky-Celofánky, patnáct pokračování.

Franta Plššek, Hastroš, Kolpík, ŽŽlutas (2008)
a Celofán vpravo (2008)
Čavera, Celda, Habásko (2008)
Kurva, Hastrošu, ty pičo, seš starej čurák, ale furt tě mám rád jako za stara, teda za mlada. Tobě pac, Kolpíkovi pusu (ta holka si zaslouží Nobelovu cenu za statečnost a vytrvalost) a ničeho se neserte, střízlivý nás nedostanou! 



Celda, v mládí čurák, dnes piča v. v. :o)))  

 
Doplnění od Chobotnice:

Ke konci svého povídání se zmiňuje i o pálavském vínu. Hodnocení jednotlivých vinařů je docela objektivní, i když každý měl krom mínusů své plusy. Od Pařízka, na příklad, bylo nejblíže pod skály do spacáku. Na druhou stranu, Kobliha měl jeden z posledních sklepů při silnici do Dolních Věstonic, odtud to bylo na vlak přece jen blíže. A v neděli odpoledne míval "den otevřených dveří". Je tam zmínka i o Matyášoví (další přezdívky Hyena pálavská nebo Zrzavej Vajckorn), který byl Koblihův štamgast a kterému Kobliha naléval to lepší. Protože oba zmínění pánové už delší dobu tam nahoře "tlačej mraky", posílám fotku přímo z místa činu - z předsklepí Koblihova sklepa. Ať se ví o koho jde. Kobliha kasíruje, Matyáš cáluje.
 

12 comments:

Anonymous said...

Vojtěchu Celofánoviči, ten tvůj komentář je pěkně v piči! Inu básník. Jinak nádherně okomentované ve stylu: historky je škoda kazit absolutní pravdou. Je to v tobě jako v koze! Zdrůfka kemo! Honza "Drobek" Krch

Anonymous said...

Ahoj Vojto, pěkně jsem při čtení vyměkl. Proč ale, proboha Radka nazýváš Nejtkem? Keré borec ze Šimic hókne nejtek? Žádné, dycky jenom NÉTEK!!
Zdravím Chobotnice

Anonymous said...

No jo, tak si opět sypu popel na řepu. Nejtek is dead... Long live NÉTEK!!!
C. :o))

Anonymous said...

Převlek za bludičku je vskutku inspirativní, příští týden je snad i ňákej lezbeckej ples, že by kdos zkusil obnovit obleček?

Každopádně jak to tedy bylo s tou Zdeninou cestou? Hastroš i Kolpík říkaj, že to dělal Celofán. Celofán, že to dělal Hastroš. V průvodovi je uveden Hastroš s Habáskem v 70tém roce... Teď v týdnu jeden postarší kudrnatý pán s bříškem popisoval historku, jak to měl dělat Celofán a že uhlem pak na nástupu bylo napsáno právě jméno cesty... Nuže?
Asu

Anonymous said...

Zdar Asu z Jesu,
jsem rád, že jsi živej, už jsem chtěl dát po Tobě pátrat českou odbočkou CIA :o))
Hastroš spáchal v Krasu (a jinde) tolik cest, že z toho má bordel v řepě. Držím se průvodce, Hastroš a Habásko 1970. Je to tak uvedeno i v průvodci Jarolím, Pipal, Weiser 1988.
Připouštím, že se do průvodce 1988 mohla vloudit chyba, kterou Skýpala a Vlk 2010 opsali. Každopádně však vím, že Zdeninu cestu jsem nedělal já a ani ji tak nepokřtil. Já jsem na Evropě udělal Variantu na Habeš (Gregor a druhové 1970), no a s Poldou tu Jednoskobovou Svobodnou Evropu. A nikam jsem uhlem nic neosal.
Proč se na to nezeptat Habáska, máte k němu o 10000 km blíž než já a kluci určitě znají jeho adresu.
Jinak by mě děsně zajímalo jméno nebo přezdívka toho postaršího kudrnatého pána s bříškem. Že by to byl Kelf?
C. :o))

Anonymous said...

Děj je ze skutečnosti, z dob jeho předchozího manželství s Hedvikou. Složil mu ji starej Jirka Děrda asi v 1970 - 72 /valčíček/:

Hédviko, dej mně bůra na pívo, mám žízeň jako prase.
Já si kleknu na zem zase, od žízně mne ochraňuj!
Já si dám jenom džbánky dva, tři a budu hned jak se patří,
po skále polezu zas zlatě, rvát to budu jako s kurvy gatě.
Horší než-li ležet v truhle, pivečko když v krku žbrumle,
pinglica když po mně jede, na světě se dobře vede.
Horší je však, když Hedvika zabručí a zanaříká.
To už není kemu zdůfka, letí jenom pink borůvka a jsme v prdeli.
Drobek

Anonymous said...

Tož taky jedna ze skutečnosti, z doby kdy u Sloupských jeskyní nebyly hajzly a lid lezecký chodil srát za mříž do rokle za Evropou a Indií:

Kakání, kakání
jaká to těžká věc
když se musí vykakati
když se musí vykakati
panenka, mládenec

A když jsme kakali
oba jsme plakali
oba jsme si do jednoho
narpasánku do bílého
řitě utírali...

Nový text k staré lidové písni napsal

Celda :o))

františek Musil said...

Celofánovi: Kelf na fotkách není, toho bych poznal. Habáska neznám. franci

Anonymous said...

Milý Franci,
tohle je veliké nedorozumění. Samozřejmě, že Kelf na žádné ze zde uveřejněných fotek není, ale to přece nikdo netvrdí. Kelfa znám velice dobře, stejně jako všechny osoby na fotkách. Vždyt jejich jména uvádím v textu pod fotkami.
Ve svém komentáři z 2. března se pouze ptám Asua zda ten postarší kudrnatý pán s bříškem, který šel kolem a říkal, že mě vidl Zdeninu cestu dělat, nebyl Kelf. Je to pouhý nápad, dotaz, a s fotkami nemá vůbec co do činění!
C. :o))

asu said...

Sem spíš chtěl, by se to rozmotalo, ne smotalo... Na drobné seanci u piva, které se účastnil Fery, Drobek, Pawel a Pok jsme nějak došli ke Zdenině cestě. Pawel nám vyprávěl storku, kterou má také již z druhé ruky a dle ní dělal Zdenu Celofán, což by potvrzovalo Hastrošovo sdělení.... Toť vše! ... Ak bude možnost, zeptáme se právě Habáska, jakošto třetího v řadě, který k tomu může cos říct.... Omlouvám se všem zúčastněným za komplikace... Piss on you! a či Peace!
Asu

Anonymous said...

U velikého Lomikele, to se nám to pěkně rozjíždí.
Lado, teda Chobotnico, mockrát díky za Tvůj komentář a za tu fantastickou, dnes už historickou a k nezaplacení fotku Matyho s Koblihou. Mám dojem, že napravo za Koblihou vidím tvář Puténky, Jiřího Putny, taky Lokomotiváka.
Co se té neštastné Zdeniny cesty týče, vím že jsem zkrasovělý streptotik, ale přece na tom nejsem tak zle abych udělal cestu a nepamatoval si to?
Myslím, že bychom se měli na další bádání o jejím původu vysrat a přijmout následující teorii:
cestu začali Kalousek s Kájou Schwarzenbergem, zapráskli se a nemohli z fleku. Tož Kája povolal Boriše -- Boriš je slavný lezec, opěvuje ho i česká státní hymna: Boriš umí po skalinách. Cestu pak nazvali po Julii Tymošenkové, jejíž krycí jméno je Zdena. A proto Putin napadl ukrajinský Krym.
Je to fšem jasný?
Celda :o))

Anonymous said...

Přečtení rozhovoru s Hastrošem a všech dalších komentářů mě připomělo staré dobré časy.Vážím si Hastroše jako přítele za 1 za to, že mě nikdy nezbil, ale vždy ochraňoval, za 2 za to, že propleskl a vyhodil od Matky Němcové ostrovského předsedu KSČ, který nás buzeroval za zpívané protistátní písně a za 3 za to, že mě jednou nechal zvítězit v páce, což se zas tak komukoliv nepodařilo.Kolpíka mám rád za to, že mě nezabila padajícím lokrem při prvovýstupu v Macoše s Ferrym,ale trefila mě pouze do ramene na nástupu,hned druhý den jsem s Kubou dělal druhý přelez Kolpíkovy cesty, které jsme říkali Kolpičí, později Kolem piči, slušnější Kolem dámského přirození.Hastrošovi se omlouvám za nejapný vtip s výměnou slivovice za vodu na nezapomenutelném setkání u Hýsků. Ještě detail - ten děrovaný kulečník opravdu řadu let u Němců stával. Zdravím fšecky, kterých jsem si vážil a měl je rád a rád je někde ještě uvidím, dá-li osud. HUGO HAVEL