Nos

V roce 2006 jsem poprvé spatřil údolní stěnu Nosu, dominantní to věž v údolí Černého potoka v Jizerských horách. Klasický průstup údolní stěnou představuje jeden z nejkrásnějších místních výstupů. Pršelo tehdy, takže nám výstup unikl, ale lákavá vzpomínka zůstávala (článek z té doby zde). Pokus před dvěma lety taktéž spláchl déšť...

Prvovýstup podnikla v říjnu 1959 partička okolo Wolganga Ginzela a byl to tenkrát jeden ze super výkonů. Wolfgang byl známý zásadovým přístupem k čistotě lezení a tak ani nevrtal do žuly kruhy, pouze osazoval skoby do spár a trhlin. Ocitujme zde několik vět z průvodce Jizerské hory (1999):

"Ten nápad nebyl naší původní myšlenkou. Již Kauschka s naším otcem rádi sedávali na skalním balkónu v západním úbočí Poledních kamenů. Stěnu Nosu měli jako na dlani" vzpomíná Wolfgang. "K výstupu se dlouho chystal i Čihula s Machovičem, byl to tedy tak trochu souboj kdo z koho," pokračuje Wolfgang v zajímavém vyprávění:

"Byl jsem tehdy dost zaneprázdněn studiem v Praze. Přijel jsem v pátek domů a ještě večer jsme vyrazili s Adixem a Gustavem přes sedlo Holubníku k Nosu. Přenocovali jsme ve vlhké jeskyňce nahoře nad Nosem, ráno navařili hrnec vločkové kaše a šli jsme na to. Ani tady se pochopitelně nesměly vrtat otvory pro kruhy, dvě staré skoby a bukový klín nad vlastním "nosem" zůstaly v naší cestě dodnes jako svědkové tehdejšího výstupu. Jako nejobtížnější mi vždycky připadal výstup převislou spárou okolo "nosu". Je tam krásný chyt, jenže tenkrát jsem o něm nevěděl. Lezl jsem stále vpředu. Na první délce jsem zatloukl dvě skoby. Pak jsem dolezl až pod "nos" a tam jsem zatloukl skobu s kroužkem, kterou jsme získali kdesi ve chlévě. První den jsme dolezli až k dnešnímu poslednímu kruhu (ty byly všechny osazeny dodatečně)."
foto z průvodce, borec v nejtěžším
I přes značnou vzdálenost od Brna a specifickému turistickému charakteru místního lezení jsme se v sobotu ocitli v kempu v Hejnici v neuvěřitelném počtu 9 dospěláků a 6 dětských kousků. Počasí vypadalo již klasicky nevypočitatelně. Při výstupu k rozcestí jsem málem dostal infarkt. Pod stěnu dorazila první skupina před jedenáctou. Směsicí všech stylů se nakonec pěti z nás podařilo zapsat se do vrcholové knihy. A byl to opravdu dobrý zážitek. Ostatní se pokoušeli realizovat na protějším Cimbuří (Západní komín). Jedna cesta, jeden den...zakončen gurmánskými orgiemi U Tetřeva a následnou mohutnou, ale zároveň decentní oslavou. Krásná to cesta k vytouženému cíli a velký dík kamarádům a kamarádkám!
Pod Nosem

Mrndo, tohle není El Cap!




Mrnda před klíčovým místem, jistí SuperKomiš

Šárka si odskočila od Štěpánky a v přestávce mezi kojením vyběhla si Údolku
a byla šťastná
SuperKoma jistí průvěsem

Pohled od slaňáku

a neděle super bouldering na Vesci
který se dá opravdu doporučit

5 comments:

Mrnda said...

Ohooo! Ještě jednou díky všem a hlavně Pokovi, za organizaci až nečekaných zážitků:) Vííííc!!!

Anonymous said...

No tedy! Chválím výběr oblasti i restauračního zařízení. Vidím, že Kačenin věhlas překračuje hranice regionu. Snad jen si pohlídat tu pomnožnost Hejnic. Místňáci jsou na to citliví :o)
JHml.

Pøk said...

Pohostinstvi U Tetreva bylo perfektni, tak moc jsem se uz dlouho neprejedl

Anonymous said...

V tom případě doporučuju se tam stavit v zimě. Po vyblbnutí se v zasněžených kopcích tradiční vepřové hody U Tetřeva - postrach žlučníkářů a lezců hlídajících si své gramy.
JHml.

Anonymous said...

Jsem potěšen, v Hejnicích jsem pobýval velmi často a mám v okolí přelezeno mnoho cest- samozřejmě na Nos jsem neměl, s jizerskými borci jako Jirka Hradil, Jarda Akrman - má na náměstí svoje horomuzeum, a dalšími, udržujeme s nimi již 40 let přátelské vztahy - Jizeronoši a Krasonoši.Akorát jsme chodili do jiné hospody.Dík za pěkné snímky z typické jizerské žuly.HH