Hugo Havel

Pri priprave Sedmikrasky jsme se potkali s mnoha lidmi a jeden z nich, Hugo Havel, prave zemrel... Je to sok, videli jsme se sice jen parkrat, ale jako bychom se znali odjakziva. Uzasny, kamaradsky borec. Na krtu chtel oslavit svuj svatek... jsem rad, ze nekolik jeho fotek se v knize objevi... a cely stredecni vecer mu alespon symbolicky venujeme...Nize prikladam text od Celofana, ktery se objevil v komentarich... 
Hugo kdysi na Stranske
text od Celofana:

Hugoš kytara, Klobouk mandolína, Čára banjo, Táta kytara, Kaltyš se svojí gibsonou už je tam dávno, pěkně se nám ta podzemní kapela rozrůstá... Vypadá to, že jim tam už chybím jen já, hráč na pivní flašku a lead singer...

Dnes, stále 25. března 2014 našeho času, jsem dostal už šestou e-mail se zprávou o nenadálém včerejším úmrtí Hugo Havla, Hugoše, Samsona, Šavla, pokrevního bratra Miloše Prince Bajaji von Hallstadt. Další blesk z čistého modrého nebe, tak jako ten Kloboukův... Pouze před devíti dny jsem mu poslal poslední e-mail...

Nu což, začínám si zvykat. Neúprosný čas nás zradil, polapil do pasti ze které není úniku. Už nejde o to, že zemřela ta či ona osoba, jde o daleko širší rámec -- vymírají naši současníci, lidé, kteří bez ohledu na věk a vnitřní vztahy tvořili náš životní okruh, naše životní jsoucno... Kříže rostou (až k Pacifiku) a pro stíny už není kam šlápnout...

Nedokáži se zmotat na nějaký souvislý a smysluplný nekrolog -- alespon ne nyní, snad později. Snad jen to, že s Hugošem jsme se znali a byli kamarádi rovných 50 let, od r. 1965. Prožili jsme spolu mnoho, byl můj horolezecký učen. Byl zakládajícím členem Karabiny, trampsko-jeskynářské hudební skupiny. Spoluotcem myšlenky a spolustavitelem kříže na sloupském Hřebenáči v r. 1968. Také vedoucím amatérské speleologické skupiny, která vznikla u Krasového oddělení Moravského musea během mého šéfování po smrti Rudy Burkhardta. Uvedl jsem ho do Rudického propadání a na Býčí skálu, za mého předsednictví byl jednatelem býčiskalské skupiny.

Hugoš, nevědomky, si napsal svůj vlastní nekrolog -- kus životní historie -- v serii (6 pokračování) nazvané Moravský kras -- můj osud a otištěné v časopise Speleo v letech 2012-2014 (nebo tak nějak, střílím od pasu). Stojí to za přečtení.

Čau, Hugoši, vzpomínám.

Celda

Více zde: http://francimus.webnode.com/navstevni-kniha/

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Z mého pohledu stále mladý a pohodový borec. Mrzí mne, že se už nestřetnem. Měj se Hugo!!
Asu

Anonymní řekl(a)...

Poslední rozloučení s Hugem se bude konat ve čtvrtek 2. dubna 2015 ve 14:45 hod v obřadní síni krematoria města Brna, Jihlavská ul. 1.
C.

Anonymní řekl(a)...

Dunění kopyt večer slýchávám
údolím jarní kurýr jede k nám
v peřejích řeka zvoní a jarem vítr voní
přijíždí jarní kurýr, dobře ho znám
ví, celej kraj to ví:
veze nám jaro v brašně sedlový...

[Hugova oblíbená Ryvolovka]

Je to tak, starý kamaráde, opět přijíždí jarní kurýr a veze nám jaro... ale letos do té brašny přihodil něco neočekávaného, nechtěného, smutného...

Vzpomínám, Hugoši, bylo to také na jaře, na jaře před rovnými 50 lety, když se ponejprv zkřížily naše cesty. Byla to vlastně křižovatka tří cest – ta třetí, serpentiny mezi bílými škrapy, nás dovedla mladou zelení modřínů a jarní trávy na Horní můstek Macochy.

Oh, ta naše jara... jara na staré Konzervě nad ostrovskými Vintoky. Červená pondělí v Ostrově – už si nepamatuji kolik jsme zmrskali amálek, ale sami jsme se U Matky Němcové zmrskali důkladně. Jara ve Sloupě na Hřebenáči, jara ve žlebech. Nikdy nezapomenu na naše brzké jaro v Rorejsích – hodinu jsme na prvním štandu, na temeni pilíře, listovali Dikobrazem a čekali až slunce vstoupí do stěny, rozpustí jinovatku a vyžene z ní poslední mráz. A jara na Pálavě – Velikonoce, Otevírání skal. Následky veselého posezení ve sklípku se druhý den projevily ve stěně Martinky, při lezení Karolkova koutu. Zapnuté skoby, lano v karabinách, to ano. Ale nikdo nejistil – oba jsme lezli současně a děsně rychle, to abychom neznesvětili kalhoty a skálu. Tenkrát bylo ve víně až příliš mnoho pravdy...

Připadám si jako Křemílek či Vochomůrka: Jak jsme přednášeli o horolezectví na slévárenské průmce. Jak jsme natírali jeřáby na Feře. Jak jsme lezli a spávali na Stránské skále. Jak jsme pajtlovali ve vojenské zahrádce jahody. Jak jsme lezli Maxi Berana. Jak jsme zakládali Karabinu. Jak jsme stavěli kříž na Hřebenáči. Jak jsme v pyžamech lezli při měsíčku Čokoládu a na vrcholu Trůnu meditovali nad nesmrtelností chrousta. Jak jsme dělali vědu v Manželském závrtu. Jak jsme jezdili k Murkovi na Bobrůvku. Jak jsme založili klub Jizeronošského-Krasonošského přátelství. Jak jsme klepali kosu v Rudickém propadánání. Jak jsme v Býčině řádili s Rangers-Plavci. Jak jsme hloubili v Babicích studnu. Jak jsme U Suchánka vrátili Leciánovi zrak. Jak jsme bořili chalupu a stavěli chajdu ve Sloupě. Jak jsme tančili kolem sudů a zdravili Portugalsko. Jak jsme skládali a pěli sprostolezecké písně. A to hlavní a nejdůležitější, jak jsme měli srandu.

Když se tak prodírám úžinami mojí zkrasovělé paměti, tak my dva jsme spolu víc lezli než jeskyňařili. Těch cest bylo mrtě, řekl bych že až háforo. A nejen v Moravském krasu, osudu nás obou. Vzpomínám na Wilsonku, Drátník, sedmihorský Skalák, Čertovy skály u Černolic. Leč jedna naše jeskynní výprava vstoupila do dějin. Mám na mysli tu zimní, spolu se Zdenkou, do Amatérky vchodem z Koňského spádu. Daleko jsme se sice nedostali, pouze k mříži. Co je však důležité, ve štole jsme zanechali podpis. Ne náš, ale Josefa Korčáka, tehdejšího předsedy vlády ČSR. Podpis, který znamenal definitivní tečku za bojem o legalizací původního, objevitelského názvu: Amatérská jeskyně.

Vzpomínám, starý brachu, na naše večery na Terasách pod Petrovem, u červeného vína ve sklípku M-klubu, v Redutě, U Kola, U královny Elišky. A naše sedánky u Honzy Zrnéčka-Myšáka, pod Křídlem smutku. V našich diskuzích se ten přechod z reálného bytí do spirituálního neznáma a materiální nicoty objevoval často. Ano, smrt tu byla, ale pro jiné, ne pro nás. Plni života, cítili jsme se nesmrtelní. Ale neúprosný čas plynul, z týdnů se stávaly měsíce a z roků desítiletí – a my se ocitli v bezvýchodném kole la danse macabre. Všichni dříve nebo později rozlomíme tu sedmou pečeť a poddáme se jediné a konečné Spravedlnosti v níž jsme si všichni rovni.

Hugoši, zanechal jsi nesmazatelnou stopu ve skalách, slujích, literatuře a lidech Krasu moravského ba i oblastí přilehlých. Skláním se před Tvojí památkou a vzpomínám.

Vojtěch A. Gregor – Celofán

Anonymní řekl(a)...

Stál jsem dnes v obřadní síni,slyšel písničky ,které jsi měl rád, ale byl jsem s tebou v jekyni ,kterou jsi měl tak rád. díky že jsi mě vzal ssebou kamaráde, nezapomenu . Pepa

Anonymní řekl(a)...

Stál jsem dnes v obřadní síni,slyšel písničky ,které jsi měl rád, ale byl jsem s tebou v jekyni ,kterou jsi měl tak rád. díky že jsi mě vzal ssebou kamaráde, nezapomenu . Pepa

Anonymní řekl(a)...

Stál jsem dnes v obřadní síni,slyšel písničky ,které jsi měl rád, ale byl jsem s tebou v jeskyni ,kterou jsi měl tak rád. díky že jsi mě vzal ssebou kamaráde, nezapomenu . Pepa