Konec jednoho mýtu

Když jsem dnes potkal u Podnebí Burila s Klingošem, nerozlučný to kavárenský pár,a tito dva krasoví princové se mě ptali, kdy dám nějaký článek na blog, aby mohli do komentářů napsat nějaké drby či co, odvětil jsem, že nemám témata prozatím žádné v kapse schované a ani pod stromečkem jsem žádné neobjevil...ale večer našel jsem v mailu přislíbený text od našeho milého Vlka...takže tady to máme...díky Vlku!


Určitě ještě s plnými břichy po Štědrém dnu a Božím hodu, sedíte na kanapi a přemýšlíte o plánech na další sezónu, když z té letošní zůstávají poslední hodiny a tak, aby jste se nenudili, a já taky alespoň splnil něco málo z toho, co si pamatuji, že jsem slíbil, byť bych se mohl určitě vymlouvat na nějakého Parkinsona či jiného pána a že si nic nepamatuji, poslal jsem Pokovi následující řádky.

Pokud se Vám název článku zdá poněkud povědomý, tak se nemýlíte, je to taková menší parafráze na název jednoho článku na spřáteleném blogu, ale dosti již předmluvy, která vám měla napovědět, o čem to bude.

Ti, kteří tipovali, že to bude Mauglího cestách a mém podrobnějším pohledu na dvě z nich, mají malé bezvýznamné plus.

Samozřejmě to berte z té polohy, že o tom bude plácat poněkud starší pán, který má na to asi poněkud jiný úhel pohledu než dnešní generace, či většina z ní a že Mauglího cesty pro něj nejsou cestami na hranici možností, takže je lezl a lozí s dostatečnou převahou a klidem v duši.

Kolem některých Mauglího cest se vyrojila spousta mýtů, jaké jsou to vraždy a že jejich lezení se rovná hře carských důstojníků z dob Lermontova či Puškina.


Ch. Walken ve slavném filmu Lovec jelenů a ruská ruleta ve Vietnamu...kdo neviděl, jakoby nežil


Při vší úctě musím zkonstatovat, že jsou to mýty, které bobtnaly přenášením z jedněch úst do druhých tak, až za ta léta narostly do obrovitých rozměrů. Nicméně to nesnižuje kvalitu Mauglího výkonů s ohledem na dobu, kdy je tvořil a že to byl ve své době, alespoň podle mě, lezec evropského formátu.


Aleluja


kdo by neznal tuto cestu vedoucí v levé části Masivu u Punkevních jeskyní (Beran a Rorejsi), která je v novém průvodci označena krásnou lebečkou. Mauglí ji ohodnotil 6A0, volně je tak okolo 7-. Pustit se do této cesty jsem byl rozhodnut po Stoupově hodnocení, že je to E5 a já chtěl vědět, co to obnáší A5, protože o tomto označení jsem si vždy myslel, že je to vražda, smrt, zabití:-). Nepříjemný pád a zápěstí v háji, které mi neumožňovalo lézt a zkoušet těžké cesty, učinilo rozhodnutí za mě a já se do ní na konci srpna podíval. Po rozlezení v jiné Mauglího lahůdce, zvané Kozla starýho, jsem ve slunném odpoledni stál spolu s Adamem pod Aleluja. Vzal jsem na sebe dostatečné množství expresek, přátel, čoků a smyček a takto vybaven jsem nastoupil. Nález z Velkého Berana do dunícího bloku byl celkem bezproblémový a celá pasáž k první a jediné skobě, která je v první délce, jde velmi dobře odjistit friendy po metru. Vzhledem k dunícímu materiálu, je asi vhodnější dávat vždy o číslo větší než by stačilo. První skoba je pamětník, ale na rozdíl od jiných Mauglího skob, které jsem viděl, by mohla případný kratší pád udržet.

U ní stojí za to postát a zapřemýšlet jak dál odjistit pasáž traverzu doprava asi osm metrů směrem ke štandu. Linie vede člověka doprava a nedá se to splést. Nejtěžší krok z celé cesty je v podstatě hned u skoby. Pro jistotu lze nastoupat trochu výše a nad skobou dát do dunícího bloku opět přítele a čoka. Takto zajištěn lze začít s překlopením doprava a samotným traverzem, v něm nesmí člověk zmatkovat a chce to lézt na jistotu. Výhodou v traverzu jsou velmi dobré nohy, takže kdo má zkušenosti z cest typu Strč si prsty…, si bude chrochtat. Kupodivu každou chvíli lze velmi dobře postát, aniž by to prvolezce nadmíru unavilo a rozmyslet si další kroky, co mě však překvapilo, že šel traverz dobře asi tak po dvou metrech odjistit čoky za odštěpy a že kroky v něm jsou velmi pěkné. Na konci traverzu následuje šikmý koutek doprava k prvnímu štandu, kde je dobré, aby vám zůstali nějací přátelé. Celkem jsem měl od nástupu včetně dvou skob z Berana po první štand patnáct jištění.

Druhá délka začíná vodorovným traverzem za dunící kameny v polici doleva a ke skobě. Zde se vyplatí mít s sebou smyčky, kterými lze celý traverz odjistit za ty kameny po dvou metrech, zved ke skobě je už v pohodě. Pak následuje travnatá pasáž s jedním erárním jištěním pod skvost celé cesty, kterým je závěrečná kompaktní stěnka s vápnem jižanského typu a obtížností okolo 6+. Vidím skoby až na konci cesty a říkám si v duchu něco o magorovi, nezbývá než lézt na jistotu, o to milejší je zjištění, že uprostřed stěnky je vzadu v polici schovaná dobrá skoba, která není ze spodu vidět a s ní je to celé daleko příjemnější, přes poslední skobky lze vylézt přímo na vrchol.

Shrnutí: Celá cesta má dvě délky, klíčovou první a krásnou druhou. Kdo si chce dát tu druhou, může od jeskyně Berana doprava Haveláčovou variantou, určitě to stojí za to. Je vhodné mít s sebou alespoň po sadě friendů 0,25-0,75 a 1-4 (lepší by bylo mít sady dvě), sadu malých čoků a asi šest smyček, kevlarku jsem nikde neužil, ale pro jistotu jsem ji měl s sebou. Možná, že mám emocionální stupnici posazenou jinak, ale osobně to hodnotím jako E3, prostě zajistit mi to šlo dobře, psychicky to nebyl žádný extrém a případný pád by šel s velkým množstvím použitých jištění asi taky přežít, byť ne bez úhony.


pozn. fotona: můj pohled na cestu zde


Kocovina


je další z lahůdek, co by kamenem dohodil od Punkevních jeskyní, vedoucí na Policejní, Mauglí tuto cestu ohodnotil za 5+, ale lezecky je její první část poněkud těžší, řekl bych hodně poctivá 6.

Tentokráte parkujeme s Iljou na Macoše a sjíždíme dolů, cíl je jasný dám si Kocku a pak s Iljou do Sloupu na Rekonstrukci. Na to, že je půlka října, celkem smělé plány, když se již celkem brzy stmívá. Na druhou stranu je příjemný den, žádné velké vedro, skála kupodivu suchá, takže docela dobré podmínky. Beru si osmdesátku lano, protože to chci odlézt na jeden zátah, abychom neztráceli čas. Moje výbavička je stejná jako u Aleluja. Nejhorší je trefit nástup v zeleném k první skobě, ale podařilo se to napoprvé (díky tomu, že jsem od Bernyho věděl, že tam je), od skoby do kouta k dírce, která vytváří malé hodinky. Dívám se doprava k zatemované skobě a je mi jasné kudy musím začít s traverzem, dobré nohy a horší ruce, takže dírku v klidu míjím koutem asi tři metry nahoru a dělám si tutové jištění (4 friend do spáry, 3 friend do díry a smyčka za odštěp, vše spojeno dohromady jako když děláte pavouka na Gremingera), následuje návrat o metr níže, kde se dá v koutě stát a rozmyslet nález do stěny. Samotný nález mi přišel jako nejtěžší z celé cesty, jde o to vykulit se z koutu do stěny a přitom s něčím velkým v ruce neupadnout. Po chvíli rozmýšlení jsem to vyřešil za pevnou lištu na půl článku tří prstů levé ruky, což byl sice krok na jistotu, avšak na hony vzdálen uváděnému číslu 5+, pak ještě jeden lehčí krok rukama do police, kde lze založit friend 2 a dále už lehký traverz k první zatemované skobě s kroužkem v poněkud lámavém terénu. Pro prvolezce to není tak hrozné, ale jistič uvázaný dole u stromu celkem dost trpí a nestačí uskakovat před kamínky, které drolím okem sedáku. Dále cesta lehkne, obtíže jsou okolo pátého stupně, sem tam je něco volné, ale pomocí čoků, malých friendů a smyček se mi to daří odjistit po dvou třech metrech, pak to chce dobře nalézt doleva na pilířek. Na závěr mě čeká nepříjemný výlez relativně méně pevným materiálem s travami k prvním keřům, napřed naházet suché větve dolů (chudák jistič), pak obejít keř a nechat se spustit ke skobě s kroužkem. Osmdesátka stačila tak akorát, protože je to okolo padesáti metrů lezení, ale táhnout nahoře lano není moc jednoduché i když jsem si jištění hodně prodlužoval smyčkami, rozhodně je lepší u skoby štandovat. Od skoby s kroužkem dobírám Ilju, který vybírá první skobu a pak ho přes friendy se smyčkou spouštím až k věcem dolů k buku, tím si potvrzuji, že by mě to udrželo, pak jen z kroužku vyberu zbytek a nechám se spustit na pevnou zem, je sice pozdě, ale Ilja Rekonstrukci stíhá a tak nakonec jsme si zalezli oba.

Shrnutí:Celá cesta má dvě délky, celkem okolo padesáti metrů, důležité je trefit nástup a pak si dobře založit v koutě. Výbava je obdobná jako do Aleluja, příjemnější je to pro prvolezce, protože ten na druhém schytává spršku kamínků. S těžkým krokem na začátku mi to přišlo v E klasifikaci zhruba stejně obtížné jako Aleluja, žádný výrazný rozdíl jsem neshledal, obě cesty jsem lezl v rozmezí jednoho a půl měsíce, tudíž relativně blízko po sobě tak, abych to byl schopen zhodnotit. Jinak by to byla velmi pěkná cesta, jen by to u ní chtělo pár kamenů poslat do údolí:-).


pozn. Fotona: Asuův přelez zde


Závěrem pro ty, co chtějí lézt Mauglího cesty, bych řekl asi následující, jsou cesty, které se lezou často a jsou v pevném terénu, pak jsou cesty, kde narazíte na rozbitou skálu. Kdo chce lézt ty druhé, co nemají moc přelezů ,to vyžaduje znát pár věcí, hlavně umět dobře jistit pomocí čoků, friendů, hexů, abalaků a smyček. Být zvyklý lézt v rozbitém terénu a počítat s tím, že vám může v ruce zůstat i chyt či stup, který vypadá, že je pevný, tudíž neustále být soustředěný na maximum a roznášet sílu do všech končetin pokud možno rovnoměrně a hlavně nedělat rychlé zbrklé pohyby a lézt klidně a vyrovnaně. Pak to chce mít ještě jednu maličkost a to mít dobrý OS styl, je lepší, když jste OS schopni vylézt o to čísílko výše, než je udaná klasifikace (tedy u 7- OS 8-) umožní vám to mít nad cestou neustále nadhled a klid. A hlavně do těchto cest se nejde nutit, musí se lézt tehdy, když má na ně člověk chuť, jen pak si je správně užije. Takže si i vy užívejte konce roku ve zdraví a s chutí hurá do nové sezóny.


Zdraví Vlk

15 comments:

Anonymous said...

Koukám, že na konec roku z Vlka lezou hnusáci, jako z chlupaté deky:-) To je fšecko? Willhem

tah-sha-tunga said...

Počkaj, dá si na Silvestra pár poldeci a prídu ďalšie :D

Anonymous said...

Je nedelni vecer, 26. prosince a na temne, liduprazdne brnenske Udolni ulici, v absolutni blizkosti nechvalne zname intelektuální kavarny, jmenem Podnebi, zastavuje cerveny vuz znacky Toyota. Scena, ktera se odehrava ihned po zastaveni vozu u krajnice, by mohla v cloveku slabsi natury vyvolat domnenku, ze se pripletl do nataceni beckoveho pornofilmu. Tuto nechutnou scenku ovsem shledla trenovana oka brnenske dvojky Riticicicka & Klingonauten, kteri tudy prochazeli ve snaze najit v tomto bohem zapomenutem case a miste alespon jednu otevrenou krcmu, ve ktere by mohli, po konzumaci primerene davky alkoholu, zapomenout na strasti sveho zivota. Pocatecni nejistota, zda jde opravdu o vozidlo onoho znameho horolezce a svudnika Pokassanova, byla potvrzena po prozkoumani statni poznavaci znacky, na ktere se absolutne nepatriotisticky "pysni" pismeno M. V tuto chvili se rozhodla celou situaci vyse zminena dvojka voyeru peclive zmonitorovat. Neznama divka, ale po chvili vyskocila z auta s batohem na zadech a s notnou davkou bujare veselosti se zacala poklusem vzdalovat. Motor vozu v tuto chvili zhasnul a temna postava Pokassanova pochybne vyckavala na sedadle ridicove, snad v naivni predstave divcina navratu. Riticicickova a Klingonautenova voyerska touha je silna, nikoliv vsak silnejsi, nez touha pozrit trochy lihoviny. Nechaly tedy z poloviny znamou pornodvojku jejich osudu a vydali se naproti tomu svemu. Pokassanuv pribeh zustal ukryt jen v hlavach zasvecenych osob.

Po dlouhe dobe sem musel vystat svym spisovatelskym choutkam a taky neco prispet do inetrnetove mely. Pouceni je, doufam, jasny – nez kurva neco udelate, tak se poradne rozhlidnete, jestli na vas nekdo necumi, prip. kdo to je, at si udelate predstavu, co se muze z naslednych udalosti v lezeckych kuloarech stat. Nekdy to muze byt neprijemny, treba kdyz vas nekdo neustale spojuje s vasima byvalyma. Ovsem musi se nechat, ze nekdy z vas dokazou drby udelat hrdinu, treba kdyz vam prisoudi uspech u nekoho, u koho ste uspech nemeli, nebo se ani nesnazili mit.

Vyse uvedeny pribeh je v ramci dramatizace udalosti mirne upraven.

Vse nejlepsi a hodne zdaru do novyho roku preje Klingos

Anonymous said...

Je nedelni vecer, 26. prosince a na temne, liduprazdne brnenske Udolni ulici, v absolutni blizkosti nechvalne zname intelektuální kavarny, jmenem Podnebi, zastavuje cerveny vuz znacky Toyota. Scena, ktera se odehrava ihned po zastaveni vozu u krajnice, by mohla v cloveku slabsi natury vyvolat domnenku, ze se pripletl do nataceni beckoveho pornofilmu. Tuto nechutnou scenku ovsem shledla trenovana oka brnenske dvojky Riticicicka & Klingonauten, kteri tudy prochazeli ve snaze najit v tomto bohem zapomenutem case a miste alespon jednu otevrenou krcmu, ve ktere by mohli, po konzumaci primerene davky alkoholu, zapomenout na strasti sveho zivota. Pocatecni nejistota, zda jde opravdu o vozidlo onoho znameho horolezce a svudnika Pokassanova, byla potvrzena po prozkoumani statni poznavaci znacky, na ktere se absolutne nepatriotisticky "pysni" pismeno M. V tuto chvili se rozhodla celou situaci vyse zminena dvojka voyeru peclive zmonitorovat. Neznama divka, ale po chvili vyskocila z auta s batohem na zadech a s notnou davkou bujare veselosti se zacala poklusem vzdalovat. Motor vozu v tuto chvili zhasnul a temna postava Pokassanova pochybne vyckavala na sedadle ridicove, snad v naivni predstave divcina navratu. Riticicickova a Klingonautenova voyerska touha je silna, nikoliv vsak silnejsi, nez touha pozrit trochy lihoviny. Nechaly tedy z poloviny znamou pornodvojku jejich osudu a vydali se naproti tomu svemu.

Anonymous said...

Pokassanuv pribeh zustal ukryt jen v hlavach zasvecenych osob.

Po dlouhe dobe sem musel vystat svym spisovatelskym choutkam a taky neco prispet do inetrnetove mely. Pouceni je, doufam, jasny – nez kurva neco udelate, tak se poradne rozhlidnete, jestli na vas nekdo necumi, prip. kdo to je, at si udelate predstavu, co se muze z naslednych udalosti v lezeckych kuloarech stat. Nekdy to muze byt neprijemny, treba kdyz vas nekdo neustale spojuje s vasima byvalyma. Ovsem musi se nechat, ze nekdy z vas dokazou drby udelat hrdinu, treba kdyz vam prisoudi uspech u nekoho, u koho ste uspech nemeli, nebo se ani nesnazili mit.

Vyse uvedeny pribeh je v ramci dramatizace udalosti mirne upraven.

Vse nejlepsi a hodne zdaru do novyho roku preje Klingos

Anonymous said...

A aby nebylo dramatizace malo, tak sem vam to sem dal dvakrat, jednou vcelku, podruhy rozdelene, kvuli chybove hlasce u prvniho pokusu, ve ktere bylo v jakymsi podivnym exotickym jazyce psano TOO LARGE...

Klingos

Anonymous said...

A i když je člověk přistižen, musí se chovat jako partyzán, tj. zatloukat, zatloukat, zatloukat...:-). Vlk
PS: Nejlepší je ovšem řídit se zásadou, co oči nevidí, to srdce nebolí a podle toho se chovat:-).

Anonymous said...

Motto:
...a dnes už jen skalní mech
vypráví příběh o chlapovi
co měl život rád a tak bídně zdech'...

Mauglí, Mauglíček, Maugloš, Růžolící Mauglí, Odulá tlapka, Bratranec Veverka, Šušnivec třivý...

Pamatuji si ještě Mauglího Seniora -- Velkýho Mauglího. A Mauglího -- tehdy to byl Malej Mauglí, 12-ti letý jungša -- jak se dvěma svými stářníky sápe na prádelní šnůře Májovou na Obří kámen na Pálavě.

Toho Růžolícího mu přišil Docek (Bohuslav Dokoupil Jr.). Odulou tlapku si vysloužil při jedné z našich proslulých rvaček (jeskynáři a horolezci s místními komanči) v hospodě U Matky Němcové v Ostrově u Macochy -- bil se statečně, zvítězili jsme. Bratranec Veverka je odezvou na mrskut o Velikonocích 1969. Maugloš se U Matky zmrskal tak, že se ztopořil jako poleno. Vzali jsme ho pod ramena, jeden chlap z každé strany (střídali jsme se) a vlekli tváří dolů přímým směrem na Hlubokáč. V měkké ornici zůstávaly od špiček jeho bot dvě rýhy, jako od ruchadla bratranců Veverkových... :-))

Ten Šušnivec stojí za bližší zmínku. Packa a já sme sa sobášili 27. decembra 1970 vo Starom Smokovcu. Byl to tichý, tajný sobáš, kromě Pacčiných rodičů a mojí máti o něm nikdo nevěděl. Od 25. prosince do 2. ledna jsme bydleli na hotelu Slezský dům ve Velické dolině. Všechno zařídil Čedok a to tak že extravagantně. Měli jsme tolik chálky a chlastu, že jsme to nemohli zkonsumovat. Tak jsme zatelefonovali do Brna Mauglímu, aby přijel. Což se stalo odpoledne 27., krátce potom co jsme Packa a já po úrednom aktu opět vyšlapali na běžkách z Tatranskej Polianky na Slezan. Zmákli jsme mu v našem pokoji přistýlku a tak se stalo, že Maugloš s námi strávil naši "svatební noc" (chovali jsme se slušně :-)) a dalších šest dní aniž tušil, že jsme vogrilovaný. Měl rýmu, celou noc smrkal a třel si čumák, no a tak vznikl Šušnivec třivý (tohle nickname se ujalo mezi jeskynáři Spel. kroužku ZK ROH Metra Blansko -- Mauglí s nimi aktivně a mužně bádal v Hlubokém a Chlupatém závrtu). Nu což, vylezli jsme pár hezkých věcí, v zaváté kosodřevině dělali lunochod a na Silvouše se zpráskali tak, že jsme museli přespat extra noc a odjet až 2. ledna. Byli tam bílovičáci včetně Slávka Drlíka, Vlastíka Šatinského a Pakosty, Žanek Kounický, Venca Bajer a starej Petrik. Pilo se Pakostovo tajemství (svařené červené s rumem)a zapíjelo bílovickou slivovicí a místní dvanáctkou... Holaj duša, peklo horí, Krleš, Amen, R.I.P.!!

Uvahy nad Maugliho cestami a jištěním v Krasu (když už nemluvím o jiných terénech)... To jste s ním, kamarádi, nelezli v Přítokové (SV) stěně Macochy! Bylo to v letech 1969-1970, přizval jsem ho k našemu speleologickému a geologickému průzkumu propasti. I v partiích, které jsem lezl za ním jako druhý, jsem se bál chytit jeho skob či jiných jistících prostředků; raději jsem zatloukal a zakládal vlastní. A naše výstupy v jeskyních -- macošských, v Hlubokáči, v Býčině a Rudickém propadání... Brr, no alespon ty macošské jsou dokumentovány v téměř dokončeném rukopisu mojí monografie o Macoše a macošských jeskyních.

Moc a moc na Mauglího vzpomínám. Věřím, že se mu splnilo jeho přání. Nikdy nechtěl po smrti do nebe, ale do pekla. V nebi to bylo podle něj nudné: je tam kila, živí se tam jenom medem a mlíkem, furt chodí v dlouhých nočních košilích a zpívají haleluja.

Na závěr Mauglího oblíbená básen:
Byla jedna babka, prodávala jabka
Až je všechny prodala tak se pěkně ožrala.

A jeho oblíbená písen:
Němožem sa vysrat, nemožem sa vysrat, nemám rit
Preto musi hovno, preto musi hovno vo mně hnit
Nedudem ta dalej ludské hovno šanovat
Soženem ja krta, ten ma rit prevrtá, buděm srat.

Čau, Mauglí, drž mi tam dole místo.

Vojtěch A. Gregor-Celofán (Celda)

Anonymous said...

tak to se mi líbí fést!!! těším se na další podobné storky!
už na začátku prosince sme s Pokem chtěli vymyslet Mauglího medailónek, ale nechali to na po Nový rok, ještě že tak....asu

Anonymous said...

a ještě teda, jak přišel k tomu klasickému - Mauglí? a ten memorial, co se běhá na lyžích, to byl na počest toho staršího, nebo koho? dík!
asu

Anonymous said...

Ahoj Asu,

Mauglího zdědil po otci. Jak ten k tomu přišel, that's anybody's thought. Starej Mauglí byl betálnej borec, vo tom žádná řeč. Možná, že v mládí zavítal do džungle, jezdil na Háthím a skotačil s Baghérou, černým panterem. Ale to jsou opravdu jenom moje kecy. Prostě nevím. Je fakt, že jsme to Mauglí chápali jako jméno a občas jsme se ho tázali, Mauglošu, proč ti vlastně říkají Beneš? Sorry, o tom memoriálu nic nevím.

Celda :-))

foton said...

Díky moc Celdo za parádní koment! Dovolil jsem si ho dát na titulní stránku, snad ti to nevadí. A pěkný a úspěšný nový rok přeji!
Pok

Anonymous said...

jo, též děkuji za odpověd...zatím!
asu

Anonymous said...

No ono když to brácha tehdy lezl tak toho materiálu moc nebylo, vozil se ze západu a proto asi ta pověst vydržela do dneška, tehdy to fakt moc zajištěný nebylo.
A ještě jeden bráchův oblíbený verš:

Vezou chlapa v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla
a nitka se přetrhla.
Lenka Benešová-Seydel

Pok said...

Ahoj Lenko, diky moc za komentar! Chtel bych se zeptat, zda by jsi mi nemohla napsat na pokac@email.cz diky moc
Pok