Celofánky IV

Na začátek týdne tři historky od Celofána...jejichž společným jmenovatelem je démon alkohol...ať se daří:-)


Profesionální hvězdy

Víte jaký je rozdíl mezi profesionálem a amatérem? Profesionál dělá za peníze totéž co amatér zdarma. Byl horký letní den, řekl bych r. 1968 nebo 1969. Zavlažovali jsme se s Hastrošem u buffetu p. Kučery u Sloupských jeskyní a přemýšleli co podniknout. U vedlejšího stolku seděl chlapík s několika fotoaparáty a bedlivě nás pozoroval. Posléze k nám přistoupil a zdvořile se otázal, zda-li jsme horolezci. Když se mu dostalo kladné odpovědi, představil se s tím, že je profesionální fotograf a chce udělat pár snímků Hřebenáče pro vydavatelství poštovních pohlednic. A jestli bychom se nezavěsili do nějaké stěny aby to dodalo fotkám života. “Proč ne, kémo, ale bude tě to stát basu piva”, souhlasil Hastroš. Fotograf na cenu přistoupil a my jsme vysápli Roh a potom Východní stěnu. Tak jsme se stali profesionály – lezli jsme, ne-li za plat tak za úplatek. A navíc hvězdami. Dívám se na pohlednici na níž záříme na Rohu. Hastroš v modrém triku a červených golfkách, já ve žlutém svetru a modrých kraťasech, na červeném laně. Pohlednici mi poslal do Kanady Jizeronoš Mechounek s textem, “Zasílám ti pozdrav z Krasu s krásným pohledem na Hřebenáč a jakési dvě obludy. Neznáš je?”

Poldovo světlé s pěnou

Hospodu U Matky Němcové v Ostrově u Macochy si pamatuji ještě ve staré podobě, s kamny uprostřed místnosti a dlouhou, pod stropem se táhnoucí kouřovou rourou. Na těch kamnech jsem vaříval Celofánův grog. Bývala to nejméně navštěvovaná hospoda v Ostrově – ve všední den i ve svátek v ní vysedávalo jen pár štamgastů. Hospodu “udělali” až jeskyňáři a s nimi spřátelení horolezci ve druhé polovině 60. let. Korunu jí dodala stará Karabina, hudební sdružení jeskyňářů, horolezců a trampů.

V té době do Krasu často zajížděli Polda s Hájou, známí pískaři a tatranci. Fery, Hastroš a já jsme s nimi spáchali pár krasových prvovýstupů. Chodili s námi také k Matce Němcové. Při jednom dýchánku se Polda unavil. Svezl se na židli napůl pod stůl a na všechny se usmíval. Když na něj přišla malá potřeba, byl líný jít na lulník. Vykonal ji do prázdného kríglu a ten postavil na stůl. Bylo to světlé, dokonce s pěnou. V té chvíli do hospody vrazila jeskyňářka Míša, děsně žíznivá. Zmerčila odstavené pivo, bez zjevného majitele. Chňapla po něm a bez váhání se napila. Vzalo jí to hezkých pár loků než si uvědomila co pije. No, přežila to bez úrazu a Polda byl gentleman. Koupil jí čerstvé rovnou od výčepu, nefiltrované přes ledviny, a k němu velkýho ruma.

Hotel márnice

U Matky Němcové bývalo veselo. Stávalo se, že borci se rozjařili natolik, že se museli odplížit vychrupkat do márnice na ostrovském krchově nedaleko hospody. Také naše parta, když jsme jednoho podzimního večera r. 1969 U Matky zapíjeli perný badatelský den v Přítokové stěně Macochy. Myšák si rozprostřel spacák na exhumačním stole. Peťan na márách a navíc se přikryl nějakým těžkým, černým, zlatě vyšívaným pohřebním rouchem. Šejna a já jsme si ustlali na kamenné podlaze; pod spáčky jsme rozvinuli lana a rozložili prázdné kletráky, byla to přídavná izolace. Opilcům stačí pod hlavou kámen, nám stačily pohorky. Hajalo se nám dobře, ale ledviny pracovaly na plné obrátky a v měchýřích se sbírala moč. V šest ráno už tlačila natolik, že jsme vylezli ze spacáků a hrnuli se ke dveřím. Ty měly v sobě skleněné okénko a jím jsme viděli hrůzný obraz. U čerstvého hrobu klečela babka v šátečku, spínala ruce a hlasitě se modlila. Byli jsme rafani, ale babku jsme zabít nechtěli – asi by ji klepla pepka, kdyby za ní zaskřípaly a otevřely se dveře márnice a z nich vypadli čtyři chlapi a začali chcát.

Byl to boj gigantů. V márnici nebyl jediný kýbl a chcát na podlahu jsme nechtěli, to bychom si srali do vlastního hnízda. Drželi jsme se za příra, kroutili se, vyvalovali oči a tiše kleli: “proboha, babo, vypadni už, zmiz ty stará čarodějnice!!” Musel nás vyslyšet sám bůh kanálů Lomikel. Babka náhle vstala, pokřižovala se a odešla. S neandrtálským řevem jsme vypadli ven a čtyři mocné proudy erodovaly hřbitovní zeď. Šak se tam dodnes hóká U potoka.

4 comments:

Anonymous said...

pekelstón třicetosm! ani si nejsu jistý esli bych přežil byť jen jediný, slabší, seanc v putyce těch 60. let...asu

Anonymous said...

Velký peklo!
Z těchto histerek, starých čísel časáků a podobně jsem myslel, že se to veselí v určitých kruzích moc nezměnilo, že takové žůry jako ted bývaly i dříve. Ale ne, zdá se, že dřív to byla větší rutika...:)
Bon žůr, mara

Anonymous said...

Jo, jo, my brontosauři jsme se dovedli veselit. V tý ostrovský márnici jsem taky párkrát spal, s Celdou a Mauglošem :-))
mirpro

Anonymous said...

Mirkovi: máš pravdu, taky si vzpomínám. Zapomněl jsi ale na toho čtvrtého nocležníka. Byl tichý a vůbec nás nerušil. Jediný rozdíl -- my jsme se ráno probudili a odešli, ale on spal v tom dubovým spacáku navěky. Kdoví, kdo z nás byl na tom lépe... :-))
Celda