Celofánky VIII

Po kratší odmlce pokračujeme v Celofánově vyprávění, tentokráte z Tater...


Sobáš vo Starom Smokovcu

Mám rád Slovensko, Slováky a slovenštinu. Proto budu vyprávět česky, abych tuto krásnou řeč neprznil. Prosím, omluvte těch pár zkomolených slovenských výrazů: jsou nezbytné pro atmosféru a opravy jsou vítány.

Konec r. 1970. S Packou jsme plánovali zimní, vánočně-novoroční zájezd do Tater. Vyšla z toho naše tichá, tajná svatba, tedy sobáš. Všechno jsem zařídil a vytelefonoval z Brna. Datum jsme dohodli na 10:00 hod v neděli 27. prosince, na MNV ve Starém Smokovci. Packa ušila krásné lezecko-běžkařské mundury, větrovky a kalhoty. Na jedné straně bleděmodré, na druhé straně černé. Měl to bejt náš svatební vohoz. Čáp, aniž znal pravý účel, pro mne vysoustružil z nerezové oceli dva bombírované, vyhlazené a naleštěné kroužky – naše svatební prsteny.

Bydleli jsme na Slezanu ve Velické. Ten den jsme na běžkách sjeli dolů do Tatranské Polianky, a z ní električkou do Smokovce. Na MNV jsme dorazili přesně o hodinu později. Packa se šla našlechtit na záchod a já čekal na chodbě. Právě když vycházela, vyběhla z jiných dveří dáma středního věku. Nedůvěřivě si nás prohlížela a pak se otázala, “Hej, neístě vy ty dvaja, ktorých tu máme dnies sobášiť?” Přiznali jsme se bez mučení. Víte, že tu na vás už hodinu čekáme? Věděli jsme to. A kde máte šaty? Na sobě, můžeme si je obrátit i na černo. A svědky? Nemáme. Dáma, místopředsedkyně MNV jak se vzápětí ukázalo, chvíli kroutila hlavou, pak se usmála a zavedla nás do nějaké kanceláře. Zavolala předsedu a nastala instruktáž, při které jsme si připadali jako dva školáci. Bylo nám vysvětleno, že svatba je vážný společenský akt a tudíž nás nemohou oddat v našich byť sebekrásnějších mundurech. Po chvíli mudrování se rozezvučely telefony a nastal shon. Mohl jsem si ponechat béžovou flanelovou košili, bílé vlněné ponožky a bežkařské boty. Předseda mně půjčil svůj druhý oblek – nohavice mi sahaly tak 12 cm nad kotníky. Jedna dáma přinesla Pacce zlatý řetízek s přívěskem, jiná silonové punčocháče, další zlaté lodičky a opět jiná lady seděla po celou dobu obřadu ve spodním prádle v kanceláři matrikářky – půjčila Pacce šaty. Byly trochu volné a tak kolem ní obíhaly tři Gracie, omotávaly ji v pase bílou nití a pomocí špendlíků a spínátek vylepšovaly co se dalo. Předseda si někam odskočil a po návratu se otázal matrikářky, “Ako ti dvaja vyzerajú? Nebuděm se muset pri obriadě smiat?” Po ujištění že nebude přistoupil k vlastnímu aktu.

Bylo přesně pravé poledne, když z našich úst zaznělo “Ano.” Na tácek v předsedových rukou jsem položil ty dva ocelové kroužky s poznámkou, “platina-iridium.” Na novomanželský polibek se nějak zapomnělo. Od varhan vyskočil varhaník – přijel z Popradu – a podepsal se jako svědek. Jako druhý svědek se podepsala súdružka matrikárka. Mladá pionýrka dala Pacce kytičku bramboříku a předseda sobášný list a krásné blahopřání s vylisovanou protěží... Fotograf byl decentní, dodržel slib a fotil nás pouze od pasu nahoru. Všichni jsme byli na měkko. “Taký sobáš sme tuná eště němali”, shodli se. A vyjádřili přesvědčení, že nám vydrží (už 40 let). Předseda musel za nějakou akutní záležitostí, varhaník zpět do Popradu a tak jsme to oslavili len so súdružkami miestopredsedníčkou a matrikárkou. Ve smokoveckém Tokajíku. A ve čtyři odpoledne jsme už šlapali na běžkách nahoru na Slezan, kam za námi přibyl nic netušící Šušnivec třivý – Mauglí.

Boj o bivak

Tatry mojho srdca. Tenhle letní zájezd r. 1972 jsme s Packou zahájili v Malé Studené dolině, na Teryho chatě a Žlté stěně. Poté jsme se přesunuli do Velické. V balvanité suti jsme našli docela slušný bivak. Zabydleli jsme se a vyráželi na tůry. Při každém odchodu jsme ve vchodu zkřížili dvě větvičky kosodřeviny, obecně uznávaný symbol okupace. Předposlední den našeho pobytu jsme se vraceli z Gerlachu, už se stmívalo a začalo pochcávat. Stavili jsme se na Slezanu na pár frťanů a nějakej ten škopek. V jámě u krbu sedělo pár našich lidí a skupina Prušáků – tři chlapi, dvě ženský a dva šropi. Prušáci vyřvávali jako by jim patřily celé Tatry, jako by se psal III. Rajch a rok 1940. Bylo k půlnoci a chcalo když jsme s Packou odešli do našeho bivaku. Jaké překvapení! Naše větvičky v prdeli, naše trasporťáky vyhozené venku a moknoucí, a v bivaku rozložené matračky, spacáky a prušácké (DDR) horolezecké nádobíčko. Tak nasranýho Celofána viděl málokdo. V první emoci jsem navrhoval pobrat to nádobíčko, zbytek vyházet ven a zmizet v noční tmě. Packa nesouhlasila, prý počkáme a uvidíme co se stane. Já jsem nechtěl čekat, chtěl jsem spát. No, do půl hodiny se mezi šutry ukázalo světlo a přišla skupinka lidí – jistě, byli to ti zasraní náckové ze Slezanu. Arogantní, dívali se na nás jako na Untermench a vůbec s námi nechtěli diskutovat. Vždycky jsem nosil u pasu pár karabin – v okamžiku jsem si dvě navléknul na ruce jako boxery. Nad Tatrou sa začalo blýskat a vypadalo to, že hromy budou divo bít. Prušáci pochopili, že jsou v průseru a ucouvli. Zvláště, když se do věci vmísily ty jejich baby a nám se jakž-takž omluvily. Skončilo to tak, že jsme se s Packou uskrovnili a v bivaku ponechali ty baby a haranty. Chlapi sbalili spacáky a zmizeli čert ví kam.

Ráno jsme se s Packou nasnídali, napakovali a vydali dolů do Polianky. Cestou jsem hlasitě zpíval, See fahren hoch, Vögelein tanzen, singen, SA marschieren... Jen málo Němčourů táhnoucích nahoru nepocítilo na žebrech ostré rohy mojí krosny ...

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak tady je jeden neuveřejněný příspěvek do tatranské trilogie. Pro náhodné zbloudilce, kteří zavítají tak daleko zpět jako je duben 2011.

Moje první Tatry
Letní zájezd r. 1964 se starým HO Spoj Brno. Vedoucí Kazimír, účastníci Čiki, Eda, Jenis, Ježek, Kurýr, Passang, Pitrýsek, Venca, Věra, já a několik dalších. Základní tábor jsme rozbili ve Vyšných Hágách a odtud vyráželi električkou a pěšo na tůry.
První z nich byla jižní stěna Štrbského štítu a hřebenovka, klasifikace II-III. Rozdělili jsme se na dvojky, já lezl na střídačku s Passangem. Stěna byla dobrá, hřeben úzký a exponovaný, ba i počasí nám přálo. Leč jak to bývá, kolem druhé odpoledne vystoupilo z dolin mlíko. Vzápětí se spojilo se šednoucí oblohou a začal padat drobný a hustý déšť. V téhle situaci jsme ztratili sestupovou cestu – zapráskali jsme se. Traverzy, skobování (při výstupu jsme nezatloukli jedinou skobu a na hřebeni založili jen pár smyček), částečná slanění a kyvadla, a tak dokola. Přišly mi vhod zkušenosti z lezení v jeskyních – mokré stěny, klouzavé bahno (zde drny) a mizerná viditelnost. Konečně jsme všichni bez úrazu, ale promočení, prochladlí a hladoví, přistáli dole na suti. A v základním táboře těsně před půlnocí.
Další tři dny vytrvale pršelo. Trávili jsme je v “domácím” seníku a v místní restauraci Slovenka. Čtvrtý den už to nešlo snášet a tak jsme vyrazili do Batizovské doliny a na Gerlach, cestou vpravo od Tetmajerova prielomu. V průvodci Kroutil-Gellner byla popsána jako klasifikace III, velkorysý výstup ve strmé exponované skále, asi 1000 m lezení. Déšť se zvrhnul ve sněhové kuličky. Přesto jsme nastoupili. Tři dvojky, v první Kazimír a já na střídačku. Počáteční délky vedly příznivě členěnou skálou – koryta, žebra, potom rozlámaný stupeň, celkem asi 100 m vzhůru. Následovalo 7 délek lana v pevné, kolmé, ale děsně mokré skále. A pak všechno zmizelo v husté mlze, viditelnost max. 5 m. Kde je ten žlábek, který je popsán v průvodci? Kolem mne jsou jen příkré, místy kolmé, hladké a mokré stěny. Opět zapráskáni. V momentu roztržené mlhy vidím napravo širokou spáru. Tou by to snad šlo, ale jak se k ní dostat? Téměř 30 m traversem plotnou, klasifikace V. Vzalo mi to drahnou chvíli a tři skoby než jsem se dostal pod spáru. Za mnou Kazimír, vystřídal a konečně se dostal do lehčího terénu. S podstatným sebezapřením nás 29. lanová délka vyvedla na hřeben. Po něm tři délky na vrchol – a triangl jsme nalezli až jsme do něj narazili.
Nulový rozhled, žádná vrcholová poezie. Na chvilku prokouklo mlhou slunce a já jsem zahlédl horského ducha, svůj stín v mlze. Potom rychle dolů. Hledáme Batizovskou próbu k sestupu. Nové zjevení slunce nám ukáže, že jdeme špatným směrem. Hledáme dále – no, konečně! Zelená barva, kamenní mužíci, kramle a řetězy nás jedničkovým terénem bezpečně dovedou dolů na suť. Na hřebeni zůstal, přikrytý milosrdnou mlhou, pouze hnědý, voňavý mužík Vencovy výroby. Do tábora jsme se vrátili ve dvě hodiny ráno.
Celofán

mifo85 řekl(a)...

Zdarec, jako Slovák si dovolím opraviť :-) “Hej, nieste vy tý dvaja, ktorých tu máme dnes sobášiť?” (čte se to: “Hej, niestě vy tý dvaja, ktorých tu máme dněs sobášiť?”). mifo