Celofánky VI

Po letním víkendu se zde opět můžete pokochat historkami Celofána. Písek již usychá, začněme s jednou nostalgickou...

Vzpomínka na Rudu Zabilku
Kdo znal Rudu Zabilku blíže ví, že to byl nejen extrémní lezec a král Labáku v období mezi Karlem Krombholzem a Karlem Bělinou, ale také velice citlivý a spirituálně založený člověk. Bylo to koncem jara 1967, asi půl roku před jeho tragickým pádem v Malé Zmrzlé dolině. Přijel jsem tenkrát do Sedmihorek sám, ale to nebyl problém. Člověk zašel na Verandu, dal si hrnec a než se nadál, už byl ve společnosti lidí stejné krevní skupiny a o parťáky nebyla nouze. Tenkrát tam zavítal i Ruda a nějak jsme si padli do noty. Byli jsme stářníci a oba se sklonem k meditaci a poezii. Potulovali jsme se Skalákem, filozofovali a tu a tam něco vylezli. Jednoho pozdního odpoledne na Kápla, starou německou Normálkou z náhorní plošinky. Na extra laně mezi námi putoval kletrák s lahvouši a kytara. Následovalo posezení na vrcholu a rozhovor s dlouhými pauzami, v nichž Ruda pobrnkával. Potom západ slunce, od oranžové do krvavě rudé – výjev z Apokalypsy. Dolů jsme slanili téměř za tmy. Cestou do bivaku jsme většinou mlčeli. Ten západ v nás zanechal nesmazatelný dojem...
tak se tenkrát lezlo...Karel Krombholz v Tisé (www.horosvaz.cz)

A zpátky do Krasu...

Peteho aerovka a Sokol

Ve druhé polovině 60. let naše krasová parta hodně jezdila na Vysočinu a vysočinští Sokoli (HO Sokol Drátník-Nové Město na Moravě) k nám do Krasu. Obzvláště Pete, Trubač a Rejsek. Pete vlastnil modrou aerovku 38, cililing, dvousedadlový kabriolet, třetí místo v kufru (v tom jezdíval Myšák).

Jeden letní víkend jsme se domluvili na Býčinu. Pete v aerovce mě vyzvedl v Brně. Vzali jsme to přes Bílovice do Adamova. Tam Pete zastavil u tržnice a nakupoval. Vlašský salát a zeleninu pro sebe, čabajky, uherák a anglickou slaninu pro mne. Dvě basy piva, láhev Private Club Whisky a karton červených marlboráčů. Extravaganza. Na moji otázku proč odpověděl, “no co, budeme práskat a já si chci vylézt Sokola”. Sokol byl v té době nejtěžší cestou v celém býči-krkavčím souskalí. Nu, s takovou materiálně-spirituální základnou nemohla vzniknout chyba. Lezli jsme jako najatí, většinou nejtěžší klasiku na Krkavině, Modrém rysu a Býčině. A Pete si vyvedl Sokola. Jen tak dovětkem, tu aerovku jsem od Peteho koupil. Užil jsem si s ní mnoho srandy i trablů, ale to už je jiná historie.

Více o cestě Sokol zde. Moc pěkná cesta, mohu doporučit!

No a do třetice, historka z Henryovky...

Zcela vyluxované rameno

Mucla byl správnej borec, jeskyňář, ale tu a tam zatoužil vylézt něco na denním světle. Jednou jsme se spolu potulovali Suchým žlebem. Došli jsme k Henryovce a Mucla projevil zájem. Doporučil jsem Normálku s tím, že ji vyvedu. Na štand na polici to šlo bez problému. Potom plotna a stěnkou a spárou na vrchol. Dobral jsem a podle vibrací v laně cítil, že se na jeho dolním konci odehrává boj. Následovalo trhnutí, bolestný výkřik a za ním, “pomalu spouštěj!” Učinil jsem žádané. Napětí v laně povolilo; bylo jasné, že Mucla přistál na polici. Následující komunikaci a děj transkriptuji bez úvozovek. Muclo, co se stalo? Klení, nářek, vzdychání. Co je? Rychle sem přiď! Kurva, co se dějě? Nemůžu pohnout rukou, šíleně mě bolí, je mně blbě, asi omdlím. Můžeš se nějak zajistit, udělat na laně uzel a cvaknout se do skoby na štandu? S klením to zvládnul. Já jsem se nahoře odvázal z lana a po svahu sešel dolů pod stěnu. Na polici poloseděl, pololežel Mucla a vypadal jako v posledním tažení. Vylezl jsem sólo za ním. Byl bledý do zelena a měl vykloubené rameno pravé ruky, dobře deseti-centimetrový schod. Stáhl jsem lano a s pomocí různých vyfikundací ho spustil na zem. Slanil jsem za ním a co nejpohodlněji ho usadil. Potom zpátky svahem na vrchol stěny, ze slanění vybrat materiál, a opět slanit s police k Muclovi. Zvládli jsme to na silnici.

Začal jsem stopovat auta, ukazuje na tu hromádku neštěstí vedle mne. Hodně jich projelo aniž zpomalily. Konečně zastavila škodovka s poznávací značkou Frýdek Místek. Byla v ní lékařka s manželem a dvěma dětmi. Pomocí smyček Muclovi zavěsila ruku na krk a přitáhla k tělu. Pak nás i s kletry nacpali do auta a odvezli do Blanska na pohotovost – dobří lidé! Na pohotovosti Mucla dostal něco proti bolesti, lékař si sundal botu, vrazil mu šlapku pod rameno, zatáhl a lup! – Mucla zařval a kloub vklouzl zpátky do jamky. Opět mu vložili končetinu do šátku, obvázali a propustili nás. Vrátili jsme se do Krasu, rovnou k Matce Němcové, ale Mucla od té doby už nelezl.


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

kurňa zabilku závidím, podle pověstí co ho předchází, to byl asi sakra dobrej typ! asu

Anonymní řekl(a)...

Jo, ti velicí lezci našich časů... Třeba Karel Bělina. Vylezl jsem s ním (či spíše on se mnou :-)) pár cest na písku, ale také v Mor. Krasu, na Pálavě a na Drátníku. Vedl si precizní deníčky, detailní záznamy o počasí a o výstupech, které doprovázel různými tabulkami, grafy výkonnosti a čert ví ještě čím. Nejstrašnější bylo, že byl -- a věřím, že stále je -- ranním ptáčetem. Málem jsem ho zabil, když v neděli v pět hodin ráno běhal po loučce u Punkvy před Skalním mlýnem, třepal námi opilci ze včerejška ve spacácích a hulákal, "Vstávat, čaj sem už uvařil, je krásný ráno, slunce svítí, skály sou suchý, jde se lízt!"
Celda

Pok řekl(a)...

Karel je piskovcova freza stale - viz treba zde:
http://cs.euroclimbing.com/?p=15570