Celofánky XI

A po krásném víkendu opět zabrousíme do historie...nejprve si dáme pár pivek U Farlíků a pak trošku bílého vínka ve sklípku na Palávě.


Hospůdka U Farlíků, mikulášské, Šaryk a závody ve chcaní

Hospoda U Farlíků ve Křtinách byla za našich časů druhá nejoblíbenější v Moravském krasu – hned po Matce Němcové – alespoň v jeskyňářských kruzích. Vedoucí byl pan Farlík senior; Farlík junior, Zdeněk, byl jeden čas členem naší býčiskalské jeskyňářské skupiny.

K Farlíkům jsme chodívali po našich býčiskalských akcích – v letech 1970-1975 jsme v Býčině intenzívně bádali, lezli, vrtali a stříleli štolu v masívu Přítokového sifonu. Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky. I s hudebními nástroji včetně basy. Občas se nad námi smiloval nějaký automobilista. Třeba přítel Šaban ze Křtin. Nacpal nás do svého Trabanta – s ním celkem devět – a basa čouhala z okna. Hudební sedánky s barováckou kapelou byly úžasné. Čára (taky horolezec) hrál na kytaru a banjo, Klobouk na kytaru a mandolinu, Táta a Honza na kytary, Pagaňyňy na housle a Šešuleho basa tvrdila muziku. Klobouk uměl hrát i v leže na zádech; v této poloze se ladně posouval a s opravdovým vědeckým zájmem mladého geologa nakukoval spanilým poutnicím pod sukně.

U Farlíků jsme pořádali naše býčiskalské mikulášské. Ta první byla “lokální” – naše býčiparta, associovaní jeskyňáři z Barovky a pár pozvaných hostů. Další se rozrostly do takových rozměrů, že jsme museli za symbolickou korunu prodávat místenky. Jeskyňáři ze všech koutů Moravského krasu, horolezci, trampové i místní občané se snažili dostat dovnitř – mikulášská probíhala ve všech sálech a lidé stáli i ve dveřích. Murek dělával čerta, já zcela nekonvenčního Mikuláše (na ornátě jsem místo kříže měl vymalovanou jeskyni snů – s krápníků kapal rum, u sintrového jezírka byl sud s pípou a kolem sudu jeskynní víly-speleoložky v negližé), srandovních dárků či spíše píčovin býval plný koš, vyhrávali Barováci a stará Karabina, no a dmout tekl proudem...

Sv. Mikuláš a Jeskyně snů

Farlíkovi měli německého ovčáka Šaryka. Obýval dvůr přes který se chodilo na lulník. Měl tam pěknou, prostornou boudu. Při každé cestě za odmocněním jsem si s ním hrál a povídal. Jednou, fyzicky unaven po šichtě v Býčině a společensky po šichtě v hospodě, jsem zatoužil po instantním odpočinku. Vlezl jsem si za Šarykem do boudy, položil přes něj ruku a okamžitě usnul. Jak jsem se později dozvěděl, po nějaké době mě začali v sále postrádat. Zašli na dvůr, zkontrolovali lulník, obešli hospodu, volali, ale po Celofánovi ani potucha. Do pátrání se zapojili i Farlíkové, otec a syn. Jejich pozornost upoutal Šaryk – seděl před boudou, nechtěl se hnout a kromně domácích k ní odmítal kohokoliv pustit, ba ani Packu. Vzápětí objevili příčinu. Něžně mě probudili, oprášili a doprovodili do sálu. Hned jsem si zapálil a stačil ještě dát pár hrnců na cestu.

Ty noční návraty na Býčí skálu, to je kapitola sama pro sebe. Ale nikdo se nikdy vážně nezranil ba ani hudební nástroje újmy nedošly. Při jednom návratu nastala potíž s Murkem. V opilecké pýše se chopil ramene pumpy na studni před hospodou a začal pumpovat. Voda tekla po chodníku na silnici a Murek pumpoval a pumpoval. Nešlo s ním argumentovat, vedl stále svou: “Já musím pumpovat, já musím pumpovat”. Trvalo dlouho než se nám ho podařilo s tou pumpou rozvést. U Výpustku ho napadlo, že uspořádáme závody ve chcaní. Svítil skoroúplněk a tak jsme se seřadili v lajně napříč silnice, vytáhli stříkačky a začali stříkat. Rozhodčí byla Packa. Přebíhala v předklonu z levé strany silnice na pravou a mapovala vzdálenost dostřiku. “Nejdál dochcal Celda”, zvolala vítězně. “Ale, Packo, koukni se za sebe”, řekl Holub. “Dyť Murek chčije přes tebe!!”

Krasonoši a Jizeronoši: zrod přátelství

Jeseníky mají Rýbrcoula, Beskydy Černookého baču a Krkonoše Krakonoše. Kdo chodíval do Krasu byl Krasavec, ale později se z nás vyvinuli Krasonoši. Proč ne, když naši kamarádi horolezci z Jizerských hor byli Jizeronoši.

Když bylo na Pálavě, na Martince a Trůnu husto, bývalo mým zvykem stáhnout se do Klausy nebo na Klentnickou skálu. Tak se stalo o jednom jarním víkendu r. 1974 (?). Packa a já jsme si postavili stan na placu pod Martinkou, ale sbalili jsme fidlátka a spolu s Hugošem a Bajajou se odebrali do Klentnice. Odpoledne jsme zavítali do klentnické hospůdky. U vedlejšího stolu seděli tři sympaťáci s kytarou, zjevně “cizinci”, ale definitivně lidé naší krevní skupiny. Slovo dalo slovo a z cizinců se vyklubali jizerští horolezci, Mech, Mechounek a Hanýsek. Srazili jsme stoly, povídali si, hráli a zpívali.

Kde se vzali tu se vzali, v hospodě se objevili dva místní chlapíčci. Dali si pivo, mluvili tlumeně a pořád po nás pokukovali. Pak přistoupili k našemu stolu a velice zdvořile se otázali zda-li jsme horolezci. Přiznali jsme se, v očekávání průseru. Pravý opak byl pravdou. Chlapíčci nám sdělili, že o loňském srazu byli u nich ve sklepě horolezci a že jim tam nechali daleko víc peněz než byla jejich útrata. A že si to nezasluhují, že by to rádi horolezcům vrátili. S takovou “attitude” jsme se předtím nesetkali. Pozvali nás do jejich sklípku s tím, že všechno je “na dům”. Byla to téměř vábnička na prezidenta, té nešlo odolat.

“Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku. Spravil by to náprstek nějakého moku” zpívá neopatrný křeček Ivan Mládek. Náš šok spravilo to mrtě bílého moku. Po rozloučení s našimi hostiteli – nevzali ani korunu a ještě nám poděkovali za společnost – jsme se těsně nad ránem odebrali na zpáteční cestu. Byla těžká, ale všichni jsme se tělesně i duševně podpírali. Vzali jsme to zkratkou, nejprve podél a potom napříč řad ve vinicích. Místy i po čtyřech. Packa cestou ztratila brýle (druhý den jsme je našli). Jizeronoši zůstali ve svém stanu v opuštěném vápencovém lomku ve svahu mezi Klentnicí a Martinkou. My Krasonoši jsme to dotáhli až pod Martinku, Packa a já do našeho stanu.

Probudili jsme se až v neděli dopoledne. Packa vylezla ze stanu a ke svému úděsu uviděla svět obrácený hlavou dolů! Lehla si na záda aby jej mohla pochopit, a po chvíli skutečně pochopila. Před stanem stál na rukou, rovný jako svíčka, náš kamarád a spolulezec Smolda. “Pro velikého Lomikele, u všech Krhútů, co tady děláš?” Smoldův věčný úsměv a “čekám až se probudíte, trénuji a medituji.” No, z lezení ten den moc nebylo. Se Smoldou jsme dali Petit Beurre na Trůn, aby nepřišel zkrátka. Pak se objevili zívající Jizeronoši. Spravili to Věšáky na Vzývajícího a nějaká ta Čokoláda. A konkrétní pozvaní do Krasu.

Tak byly položeny základy Jizero-Krasonošského přátelství. To, se starými i mladšími tvářemi, trvá dodnes.

4 comments:

Anonymous said...

to i Janzen vykládal, že ty mikulášské akce byli jedny z nej, parádní je ta storka z hamerníkovy jeskyně, bo kde to bylo....možná by stálo za to to znovu zavést!
a posledně jak sme v listopadu, bo kdy jeli z posledního slanění z pýčiny k farlíkům, tak myslím Banán skončil v potoce, ale večírek byl super, myslím, že ještě následovola ta putyka o ulici výš......asu

Anonymous said...

Jo, bejvaly to betálný akce. Pro ilustraci, na www.byciskala.cz, Galerie, je celá serie fotek, nazvaná Býčiskalská mikulášská U Farlíků ve Křtinách v prosinci r. 1972. (Na horní fotce je vidět hlava Zdenka Farlíka hned pod loktem sv. Mikuláše.)
Za starých časů jsem míval v rohové zasklené vitríně, v sále s kančí hlavou, svoje vlastní čtyři hrnce -- skleněnej krígl s tepaným cínovým víčkem, tuplák, botu a tepanou měděnou konvici. Hospodský Zdeněk Farlík je můj kámoš dodnes, tak připojím dvě minihistorky.
Návštěva r. 1998. Přijel jsem k Farlíkům s Dockem, byl všední den. Zdenál zrovna někde nakupoval, za pultem stála a obsluhovala jeho dcera. Domluvili jsme se s ní, sedli si do vedlejší místnosti a dali si škopek (můj krígl tam stále byl). Za necelou hodinu přiběhla dcerka s tím, že se táta vrátil. Honem jsem položil lokty a hlavu na stůl a začal chrápat. Docek přivedl Zdenála -- podívej, tady ti chrápe vožralej chlap, dělej s ním něco. Zdenál mě chytil za rameno, zatřepal se mnou -- vsávat, zaplatit a ven! Vzalo to dvě zatřepání, než jsem zdvihl hlavu: "tak to první ano, druhé ještě ne a vo tom třetím at se ti ani nezdá!" "Ježíši Kriste, Celofán!!" zvolal Zdenek, spadl na židli, ale hned povstal a vrátil se s fernetem a pamětní knihou. Musel jsem udělat zápis. Zdenál přivedl dalšího našeho společného kámoše ze Křtin. Vytáhl ho z nějakého betonářského džobu, v modrákách a bez košile. Ve dveřích do místnosti mlčky ukázal k našemu stolu. Venca-Hrnec se chvíli díval a potom sjel zády po futrech na prdel na zem, a opět jsem slyšel brát svoje jméno nadarmo :-)). No, jak vypadal zbytek toho dne nemusím rozebírat. Pouze Docek pil Mattoniho kysibelku, byl řidič.
Návštěva 2008. K Farlíkům jsem přijel s Mamkou Helenou. Za pultem byl Zdenál. Pozdravil se přátelsky s Mamkou (staří známí, oba kdysi pracovali v Adamovských strojírnách) a mně také pokynul, ale nebyla v tom žádná jiskra. Mamka a já jsme si sedli do místnosti vedle výčepu. Za chvilku si k nám přisedl Zdenál. V rozhovoru se obracel především na Mamku. Mamka řekla, mám tady hosta z Kanady. Zdenál se na mě podíval a pak řekl, "Děcka, nevíte co se stalo Celofánovi? Je ještě na živu?" Následoval huronský smích, na naší straně. "Dyt tady sedí u stolu, před tebou!!!" Chudák Zdenál. Zčervenal jako panic při prvním polibku a začal se omlouvat. No, všechno se vysvětlilo a dopadlo dobře. Domluvili jsme se a příští den nás provedl chrámem (pan děkan nám k tomu spustil zvonkohru) a kostnicí. Velice zajímavá exkurze s filmaři a Leošem Štefkou, šéfem Ochrany přírody v Mor. krasu... :-))
Celda

Anonymous said...

:-))
to ja mam opacnou historku...jsme se s Belmou po zimni prochazce Josefovskym udolim stavili na polivku a pivo k Farlikum...posadili jsme se vedle vycepu a pan Farlik mi pratelsky pokynul a ahoj, jak se mam, hrozne vrele privitani. Moc jsem to nechapal, protoze zas tak castym hostem tam nejsem, ale potesilo me to, ze mi pan Farlik tyka a zna se ke me...takze jsem pred Belmou, ktera tam byla poprve, mohl frajerit, ze me v Krase aji hostinsti znaji. No...za chvili pan Farlik prisel, mirne zrudl a omlouval se me, ze si me s nekym spletl...a pak me ukazoval mistnim, ze vypadam presne jako jeden jeho znamy...
Pok
P.S. A chystas se Celofano zas nekdy do Krasu na navstevu?
Pok

Anonymous said...

Rád bych, ale už to kvůli zdravotnímu stavu nezvládnu. Je to velká zabíračka, fyzický i duševní stress -- tím myslím cestování. Leda kdyby na Výdrholci přistálo malé, spřátelené UFO, naložilo mě a během hodiny vyložilo (se zaručenou zpáteční cestou) přede dveřmi hospody U Němců nebo U Farlíků... :-))
Takže, dokud ještě žijeme a pamatujeme, jedna další minihistorka, nazvaná Figarova, pardon,

Farlíkova svatba

Bylo to někdy v první polovině 70. let, brachu 1973. Zdeněk Farlík kapituloval a oženil se. Svatba padla na nějaký letní víkend. Její závěr se odehrál v křtinském kostele. Když ženich s nevěstou a doprovodem sestupovali po chrámových schodech nikdo z nich netušil, co je čeká před hospodou. Býčiskalští jeskynáři s barováckou kapelou, ale i pohled při němž v žilách tuhla krev.
Na chodníku před hospodou stál popravčí špalek. Kolem něj byly rozsypány piliny aby krev měla do čeho vsakovat. Vedle špalku stál proutěný koš na hlavu. A, och hrůzo, kat. Venca alias Hrnec, vyfachčenej svalnáč. V sandálech s provázky, krátkých nohavicích, do pasu nahej kromě rudé katovské kukly -- prostě kat jako vymalovanej. Opíral se o těžký meč -- skutečnou husarskou šavli, kterou jsem vypůjčil z Mor. musea. Já, vrchní sudí, jsem byl oděn v černém kloku s kápí a vedle mne Packa držela rozžatou svíci.
Katovi pacholci se chopili ženicha. Musel si vyslechnout rozsudek -- napsal jsem ho tuší, gotickým písmem, na svitek pergamenu (myslím, že ho Zdenek má stále schovaný). Něco ve smyslu, už se přesně nepamatuji, že zradil jeskynní bratrstvo býčiskalské etc., etc., a za to ke ztrátě hrdla a hlavy odsouzen jest. Katovi pacholci ho přinutili kleknout a položit hlavu na špalek, kat pozdvihnul šavli...
Byl to, jak říkáme u nás, awkward moment, něco jako vytržené ze Švandrlíkova Drákulova švagra. Zdenál byl bledozelený, začal se vzpírat, "kluci, nechte toho, to už je blbý". V tom přiběhl posel s dalším svitkem pergamenu. Rychle jsem ho rozvinul a zvolal, "Zadrž!! Budiž pochválen král Karel Pudlatý!! Odsouzenému byla dána milost! Trest smrti jest změněn na doživotní vězení, pokání a mučení ve svazku manželském -- a to je horší než rychlá, bezbolestná smrt. Leč odsouzený se musí na místě vykoupit padesátilitrovým sudem piva ... etc."
Nu, Zdenek si oddychnul, my také, sud byl okamžitě naražen, k němu se přidal svatební guláš a na rum byla sleva. Barováci vyhrávali jako o svatbě. A na cestu domů, tedy na býčiskalskou chajdu, jsme si už za své koupili další sud. Byly to ještě ty krásné dubové, tak přirozeně splývaly s krajinou... :-)))
Na závěr lze říci, že Zdenek stat nebyl. Namísto něho jsme se stali my. Dokonce i pár šavlí, a ne ocelových, vytaseno bylo.
Takže, spanilí mládenci a panny horolezecké, přemýšlejte co je horší: useknutá hlava (ta horní) nebo doživotní okovy lásky. A když svatba, tak uvažujte mezi modelem naším (tajný sobáš) nebo křtinským... :-)) Hlavně at se vám zadaří a zůstanou pěkné vzpomínky -- jako nám na Starý Smokovec a panu hospodskému Farlíkovi na ten špalek.
Vzhůru nahoru či dolů, střízlivý nás nedostanou.
Celda