Dojmy monotématického magora

Několik krásných jarních dnů mi umožnilo ochutnat pár zajímavých cest v Krase a tak si říkám, že by se někomu mohly hodit mé dojmy pro případnou inspiraci...

Jáchymka

Psychická erekce (P. Weisser, J. Mrnuštík, L. Abt, 2010, klasifikace 7+)
Další novinka na Jáchymce, dokončený projekt Pawla. Trojice výše uvedených autorů slibuje nevšední zážitek. Technickou plotnou přes tři nýty není nutné tancovat jak kuřátka, ale lezce mého levelu docela prověří. Kritické místo přijde výše, boulder po povinných chytech, neb zbytek okolní skály s vámi ihned odpadne. Letěl Stračena i já...zbytek cesty taktéž nutno vzlínat opatrně, až do slaňáku Viagry (mimochodem moc pěkná 7+, taktéž od Pawla). Celkové hodnocení: ideální kandidát do Hnusáka.

Rovná viagra (. P.Weisser, 2000, 8+)
Na spravení chuti po předchozí cestě se vrhněte do tohodle. Opět spodní plotna se zajímavými krokovými variacemi přes spoďáky, obtížnost 7+, jedná se o nástup cesty Viagra. Ladné. Pak lehce přes dva borháky a odklon doprava přes traverzový boulder vedoucí k chytovaté převislé tůře s obtížemi v samém závěru, kdy máte již solidně nachcáno. Cvakáním posledního borháku cesta nekončí, chybí totiž slaňák a je nutno překonat převis až na travnatou polici, kde zeje díra z dolní jeskyně. Ano, tahle tůra má i turistické vyvrcholení. Stračena prostoupil na OS, je to přesně cesta pro něj...no a když už budete na Jáchymce, dejte si ještě Hyperboreu, sedmičku v ústí jeskyně přes staré kroužky, které ale drží (testováno Stračenou:-)

Henryho stěna

Poprvé letos ve žlebech, nalákán Mrndou, který zde již třetí den něco pokouší. Po cestě ke skále se na nás na Býčím rohu směje těsně pod vrcholem pilíře modrá karabina z léta, vzpomínka na minulost a pokus o průstup touhle válečnou cestou za 5. Rest na letošek. Žleby parádní, mají své kouzlo.

Vzpomínky na budoucnost (P. Weisser, 2000, klas. 9-)

Sám jsem to nelezl, pouze jistil Mrndu při jeho úspěšném pokusu v sobotním dopoledni. Hned od startu svižný komplexní x-krokový boulder (tolik kroků na 3 metrech, že jsem jenom zíral...). Pak to neposrat v koncové pasáži. Od pohledu dost pěkná cesta v krásném prostředí, zřejmě solidní 9-.

A text stejnojmenné písně od skupiny Vitacit:

Kde stával ten dům,
kde chlapec si hrával,
kde trůnem byl stůl
a s tátou se smál.

Je málo dní,
kdy nikdo nic neví
a vzpomínka snů
dál v budoucnost hledí.

Ref:
Ze zbytků vstává nový den,
je možná sláva, možný sen!

Pár rezavých drátů
a s oblohy šrám.
Jsou trosky ze států,
ta ukrutná daň.

Málo očí co vidí,
málo života snů.
Je to sobectvím lidí,
zbývá jen málo dnů!

Youngstyle (P. Weisser, 1997, klas. 8-)
Nalákán Asuovým flashem téhle drsnější podoby Bothovy spáry, nalezl jsem do OS pokusu, abych byl téměř okamžitě odmrštěn...poskok na začátku, silové spoďáky a bočáky, uff, po prvním pokusu jsem dost skeptický. Druhým padám u slaňáku, pak již v klidu. Když to člověk zná, tak to jde...každopádně Asu, well done! Je to opravdu jedna z hodně krásných cest nejen na Henryovce, nýbrž v celém Krasu. Poctivá 8-.

Sloup

Potměšilý domácí (V. Wolf, 2009, klas. 8-)

Jsem rád, že jsem sobotním pokusem v téhle cestě zařazené do Hnusáka pobavil starší generaci (Weisser, Vlk, Janzen), smíchem člověk mládne. Pod sektorem Nad Sloupskou jeskyní mudrovali ti tři a to znamená zkázu mému lezeckému snažení. Šontám se v plotně, vybaven radou od Mrndy, že prý jsou všude velké chyty a je to snadné. Realita? Nohy v plotně bez stupů, ruce v převísku bez přívětivých chytů, slunce praží, zezdola smích a konec...teorii průstupu chápu...v neděli další pokus, opět nic...naštěstí Sinek zkouší taktéž a vymýšlí způsob...tak si to užijte...je to pěkné a vzdušné.

Od svahu (členové KČT, 1942, 6+)
Další Hnusák, tentokráte oprávněný. Na Matce. Pochybný nýtek cvaknete snadno a pak se obtížně snažíte dostat k ocelové tyči zaražené do puklinky, na kterou navléknete expresku (takže jedna smyčka se hodí). Poměrně náročné kroky.

Severní stěna (Hlaváček, Jakubec, 1974, klas. 6+/7-)
Tohle nám padlo na Matce hned do oka. Dobře zajištěná, neoklouzaná, nezákeřná a pěkná cesta. Pohodu mírně narušovala dvojika odvážných mladíků v cestě za rohem, kteří si ji vybrali jako jednu z prvních po odchovu na umělé stěně. Předválečná tůra s nutností vlastního jištění je myslím dost pobavila:-)

WC zvon (Janzen, 7)
Kdo do téhle cesty nastoupí jednou, tak je magor. Kdo dvakrát, tak naprosto zešílel. Zamechovaná plotna...


Tak, to je vše, Kras je opravdu pestrý...

s pozdravem

Krkovička Infarkťák Pokorný Monotematický

Kubáskova cesta

Za okny kanceláře to rozbalilo jaro v plné parádě, tělo bolí z víkendového pobytu v Predhorie (stručný dojem: paradní jarní oblast v krásné přírodě Strážovských vrchů, skála dost kouše prsty a o klasifikaci snad jen věta slečny K: "Ti Slováci mají těch čísle málo nebo co?"), takže ideální čas na další historický exkurz na Krkavčí skálu. Nejprve pár fotek, co jsem objevil na webu www.byciskala.cz (doporučuju pro zájemce o historii průzkumů této významné lokality), kde je možné najít i texty o zapojení horolezců do různých speleo-záchranných akcí.

svačina pod Býčí skálou

Na vrcholu Krkavčí někdy mezi válkami

Krkavčí mezi válkami

No a nyní již druhá půlka článku z časopisu Bergwart z roku 1933, ve kterém popisuje pan Czerny prvovýstup Kubáskovou cestou.

Když lanové družsto Sudasch – Czepek nastoupilo po všech přípravách do stěny těsně vlevo od našeho tábořiště, vyzval jsem přítele Jandu k pokusu o průstup levou částí stěny, s čímž ihned ochotně souhlasil. S dvěma lany, několika skobami a pouze s jednou karabinou (více jsme bohužel neměli), jsme se odebrali k místu možného nástupu, odkud jsme studovali možnosti průstupu 60-70 metrů vysokou stěnou. Pokud by se nepodařil přímý průstup stěnou přehrazenou hladkým převisem, pak by k úspěchu mohlo vést pendl-kyvadlo doprava. Především jsme se ale chtěli pokusit o výstup v přímé linii údolní stěny.

Vydali se přes značně nechytovaté a strmé žebro doprava k velké jeskyni. Začátek a konec této cesty byl již dříve dosažen ze dvou různých stran.Ten tzv. „nelezitelný“ střední úsek jsme chtěli zdolat pomocí kyvadla. Už při nástupu vpravo vedle jeskyně nacházející se v levé části stěny se skála ukazuje ne zrovna lehkou a vede nás vpravo přes šikmý a hladký zářez s chyty k tzv. Kubáskovu háku – masivní, pravoúhle ohlé železné tyči. Takovýto typ "skoby" neposkytoval v tomto poměrně obtížném místě dostatečnou jistotu, proto jsem hned vedle zatloukl naši první skobu - fichtli (a).Okamžitě jsem si cvakl karabinu a po krátké pauze pokračoval převislým vytlačujícím bříškem, přes 5 – 6 metrů vysokou stěnu na úzkou lávku s velkými lokry. Zde jsem z důvodu lepšího jištění zatloukl štandovací skobu (b). Nyní bylo možné dobrat druholezce na pravý konec police, kde mohl zajistit sebe i prvolezce.

Vlastní obtíže začaly teprve při snaze o překonání převisu. Pokus, který vedl oklikou levým zářezem, ztroskotal na naprosté absenci chytů. Po delším promýšlení jsme zjistili, jak by bylo možné převis překonat. Výše protínala převis směrem doprava velmi úzká spárka, na jejímž konci jsme tušili když ne už dobré, tak alespoň využitelné chyty ukryté v trávě a hlíně. Aby jsme do spáry dosáhli, bylo nutné zatlouct třetí skobu (c), neboť zde nebyly stupy ani chyty. Nyní jsme už mysleli, že převis překonáme, jenže velmi užasle jsem musel konstatovat, že na další vhodný chyt opět není možné dosáhnout a proto jsme byli přinuceni k návratu na štand. Nyní bylo snadné se vystřídat ve vedení, neboť jsme měli dost času a mohli jsme šetřit síly.

Ještě jednou jsme to s pomocí čtvrté skoby chtěli zkusit. Při prvním máchnutí jsem se zhoupl zpátky těsně ke Kurtovi, který už myslel, že se řítím do hlubiny. Tento způsob zatloukání skoby na špatném a malém štandu byl velmi namáhavý, zvláště pro zatloukajícího. Přítel Kurt byl již unaven pobytem na špatném štandu a já potichu uvažoval o ústupu. Janda, který se zrovna zaobíral podobnými myšlenkami, což bylo zřejmé z jeho ne zrovna optimistického výrazu ve tváři, navrhoval, zda by jsme se přece jenom neměli pokusit o kyvadlo.

V tom okamžiku jsme seshora uslyšeli zvolání dvojice Sudasch-Czepek „Pilíř je náš!“. To nám dodalo kuráže a odhodlali jsme se k poslednímu pokusu. Nechali jsme si zezdola poslat ještě jednu karabinu a po dlouhém hledání jsme napůl zatloukli skobu (d). Po menší pauze se nám podařilo to, v co jsme již nedoufali. Slabí a s roztřepanýma nohama, zato však s mocným "hurááá" jsem dosáhl docela dobrého odpočinkového místa. Přítel Kurt ihned zrušil svůj špatný štand, kde strávil ¾ hodiny a vychutnávali jsme si delší zasloužený odpočinek. Vždyť jsme právě překonali klíčové místo ve stěně.

Odtud vedla cesta širokou zaroslou spárou, která stále vyžadovala značnou obezřetnost, doleva. Gumou podražené boty nás chránily od případného uklouznutí a zatloukli jsme poslední skobu (e,) které ani nebyla příliš nutná. Nyní jsem lezl o něco rychleji něž doposud, 15 metrů hladkým zářezem nahoru, až jsem 5 metrů pod vrcholem uslyšel zvolání: „jěště 2 metry lana!“. Zaštandovat nešlo, takže mi kamarádi seshora museli spustit lano a výstup jsme tak mohli rychle dokončit.

Po dvouhodinovém lezení jsme šťastně stanuli na vrcholu a potřásli si mocně rukama- náš první společný zážitek v této stěně. Později odpoledne jsme se na stěnu dívali z louky a naplnil nás pocit tichého radostného uspokojení. Byla to naše první letošní túra.

B. Czerny (překlad Petr Pokorný, duben 2010)

Direkta - 1933

Povedlo se mi přeložit další text o prvovýstupech na Krkavčí skále. Jedná se o článek "Zwei neue Kletteranstiege durch die Rabensteinwand im Josefstale", který vyšel v záříjovém čísle časopisu Bergwart, ročník 1933. Uveřejním to ve dvou částech. V té první popisuje Rudi Czepek prvovýstup cesty Direkta. Na nákresu je to ta cesta na pilíř f. Zajímavé je, že v článku se vůbec nezabývají pojmenováním cesty a klasifikací...takže pojďme na to:

„Prvovýstupy tady u Brna?“ zeptal by se možná někdo s ironickým úšklebkem a pokládal by Akademický spolek za skupinku se smyslem pro humor. Inu, co se týká humoru, měl by určitě pravdu, nicméně ne ve spojitosti s lezením na Pálavě, Josefovském údolí nebo na Babím lomu. Neboť tyto terény bereme smrtelně vážně. Na nich se celý rok připravujeme na naše prázdninové výpravy, ony nám, dětem nížiny, dávají sílu a sebedůvěru na výjezdy do hor. Po počátečních rozpacích máme pocit, jako bychom již dávno důvěrně znali jejich tajemství.

Tomu, kdo ale přesto nevěří, že lezení v těchto terénech je pro lezce, kteří tráví své dovolené či prázdniny v Alpách, drahocenou záležitostí, mohu pouze doporučit, aby se zúčastnil jednoho z dalších lezeckých kurzů Akademického spolku. Pocítí tytéž bolesti svalů jako po prvním dni lezení v Alpách, bude si užívat radosti z lezení a jestliže se zde naučí horolezectví z hlediska sportovního a technického, což je důležitým základem pro každý obtížnější výstup v Alpách, tak by se mohl přece jenom do Brna spokojeně vracet. A jízda vlakem nebude tak dlouhá jako do Cortiny d’Ampezzo nebo Zermatu.

Předtím než začnu psát tento text o nových prvovýstupech, rád bych konstatoval, že by bylo chybou přijmout názor Oswalda Bernhardta, že Krkavčí skála je nyní zapomenutou lezeckou oblastí. Již půldruhého roku se totiž těší naší zvláštní pozornosti. Byl to pan profesor Rudolf Neumann, který nám 6. 11. 1932 ukázal a vysvětlil cestu, kterou profesor Bernhardt objevil a popsal v minulém čísle časopise Bergwart. Ještě ten samý den několik lanových družstev tuto nadmíru perfektní cestu prostoupilo. Tehdy a také později bylo podniknuto mnoho pokusů o přímý výstup k altánku a o dokončení tzv. Kubáskovy cesty, která končí hned ve spodní třetině stěny, u úctyhodně prorezlého “Kubaskova háku”. Všechny pokusy v těchto cestách, které nepatří dle mého názoru mezi ty krajně obtížné, dosud ztroskotávaly na nevhodném vybavení a přípravě. Kvalitní skoby a perfektní lanová technika jsou zde nezbytností.

Důkladná příprava v našich horách, dostatečné vybavení a v neposlední řadě „roznětkový“ impuls, který jsme si nedávno přečetli v Bergwartu, to vše přispělo k tomu, že se nám podařilo 21. 5. 1933 obě úlohy úspěšně vyřešit. Přibližně 12 až 15 metrů vpravo pod altánkem Krkavčí skály končí mohutný pilíř (f), tvořený přibližně 65 metrů vysokou a bezmála svislou stěnou, kterou prostoupilo naše lanové družstvo Sudasch – Czepek. Nastoupili jsme do cesty cca 4 metry vlevo od jeskyně (R), přímo ve spádnici altánku. Prvních deset metrů vede téměř svisle k úzké polici, pak následuje několik kroků vpravo. Zde nám cestu zahradilo 2 metry široké a převislé bříško. U tohoto prvního obtížného místa, které se navíc nedalo odjistit, jsme již před třemi týdny ztratili drahocenou čtvrthodinu. Tentokrát šlo vše hladce a po dalších 2 metrech, nejprve nahoru a pak doprava úzkou stěnkou, ke svislému a hladkému zářezu, jsme se ocitli u skoby α, kterou jsme zde zatloukli při minulém pokusu a z které jsme museli tenkrát také slaňovat.

Nyní jsme však byli stále poměrně svěží a nechtělo se nám tak brzo končit. Následující úsek stěnou, přibližně 15 metrů vysokou, tvoří nejtěžší a nejnamáhavější část výstupu a je klíčovým místem cesty. Několikrát jsme se museli vystřídat a vylézt vzhůru pětimetrovým vytlačujícím zářezem, dokud se nám nepodařilo zatlouct jakž takž jistou skobu β.

Vpravo se jevila sice možnost dalšího postupu, ale po dvou metrech nás zarazil mohutný převis. Také vlevo bránila další naší snaze zdánlivě neprůstupná plotna. Myslel jsem už na to, že svěřím své drahocené tělo dobře držící skobě a slaním, ale kolega Sudasch to nepřipustil a protože jsem stále měl nějaké volné skoby, odhodlal jsem se ještě nějakou chvíli zůstat nahoře. Visíce na horní skobě, rozporem doleva se mi konečně podařilo za mocného sténání zatlouct třetí skobu γ, asi metr nad poslední skobou. Tímto alpským způsobem jsem na nějakou dobu zcela vyčerpal svou energii a kolega Sudasch mě mohl jak pytel mouky spustit na polici B, která mi připadala jako prostorná hotelová terasa.

Nuže do práce! Zavěšen do obou vrchních skob, traverzoval Sudasch o metr až dva doleva v strmém zářezu, až k lákavému, ale trochu hýbajícímu se pilíři, na kterém bylo možné vpravo udělat dobrý štand. Ve strmé, ale chytovaté stěně šlo dále stoupat vzhůru. Zde zatloukl čtvrtou skobu δ, když celou váhu těla držel jednou rukou – velmi těžký úkol. Poté ale musel dolů, neboť mu scházela nezbytná karabina a byl již také poměrně vyčerpán.

Mezitím jsem se již zotavil a za použití již známých stupů a chytů jsem stoupal nahoru ke skobám. I přesto, že jsem tento úsek již znal, mohli početní turisté nahoře v altánku zaslechnout mé úlevné oddychnutí, když jsem do skoby δ cvakl karabinu a lano. Následující postup vedoucí šikmo doleva nebyl zvlášť obtížný, a tak jsem po několika minutách dosáhl travnaté rozsedliny, na jejímž levém kraji se nachází známá jeskyně (I). Odtud (ze skoby ε) jsem snadno odjistil Ing. Sudasche, který hbitě dolezl ke mně.Přes travnaté srázy levé hrany pilíře (f) vedlo již 20 – 25 metrů snadného lezení na vrchol pilíře (f), kde se nachází slaňovací skoba. Následující závěrečný úsek této přímé cesty již lezl Ing. Sudasch na jaře loňského roku. Leze se zde cca 3 metry nahoru strmou stěnkou, poté vpravo rozporem k hladkým zářezu a rajbasovou technikou vzhůru až k dobrému chytu na 3 prsty. Celý výstup nám trval 2,5 hodiny.

Cesta kamarádů

Povedlo se mi dnes v práci ukořistit pár volných odpoledních hodin, takže hurá do Sloupu. Že bych se konečně rozlezl? Měl bych teď lézt nějaké vděčné cesty, začít se na skále cítit zase dobře...vše je ale samozřejmě jinak...jdu vystřídat Mrndu, který leze od rána s Asuem a na odpoledne mizí pryč. Kluci postávají pod Hřebenáčem a říkají, že mají vylezeno 10, respektive 12 cest ...hmm...nevím, jestli si nedělají prdel, možné je vše. Pár neuspěšných pokusů v Zadávací tkaničce jasně ukazuje, že sedmičky mi letos dávají zabrat...co teď...nějakou vděčnou krásnou linii? No, nesmíme ale zapomenout, že jsem zde s Asuem...co takhle Cestu kamarádů? Je to v hnusákovi, 2 délky, klasifikace IV A1 poskytuje naději na jedno těžké místo se skobou...no co už, tak hurá do toho. Jsou 4 hodiny, Vlk se ještě ptá, zda máme povolení správy jeskyní, což Asu vzápětí zařídí a nic nám bohužel nebrání nastoupit do túry...od pohledu to vypadá bezvadně - zajištěný koutek (2 bh) vedoucí k traverzu délky 15 metrů nad ústím jeskyně, trávy a žádné normální jištění (kotva na zpevnění skály, pochybný vklíněnec). Záchranou je až útlý stromek, u kterého se i štanduje. Jelikož chceme oba zápis do hnusáka, Asu se od štandu nechá spustit a já jdu taky na prvním. Je to meditační traverz, maximálně za 4, ale chce to klid...Asu napodruhé vybíhá ke štandu a nastupuje druhou délku. Slunce klesá, opřen o útlý stromokeř pozoruju lano jdoucí chvilkama nahoru i dolů, Asu někde za hranou něco dělá, občas kolem proplachtí vyschlé drny travin a po hodině se konečně ozve "zruš". Původní plán lézt to taky na prvním padá, stmívá se a Asu to nedoporučuje ani vzhledem k charakteru lezení...za chvíli chápu proč...všechny jeho založené vklíněnce visí vypadlé u borovičky a nade mnou je osmimetrový nezajištěný kout, skrývající zajímavé krokové variace mezi špinavými chyty a mravenci. Skála je překvapivě pevná, ale na prvním konci docela náhul na psychiku...skobu jsem žádnou nenašli...docela by mě zajímalo, kolikátý průstup to byl...Janzen říkal, že to kdysi lezl...
No a na dolezení jsme ještě navštívili Indii, kde to bylo jak na Klajdě, a opět jsem se utvrdil v tom, že Demarkační linie není mou krevní skupinou...no pěkné odpoledne to bylo:-)

Cesta kamarádů

Asu v traverzu

Asu na štandu

Vypadlé vklíněnce

Na vrcholu

Takže shrnutí: Cesta kamarádů z roku 1970 (Páleníček, Pípal), klasifikovaná IV A1, volně lezeno asi za 6. Kdyby to bylo vyčištěné a byly tam aspoň 2 skoby, tak super cesta, takhle solidní hnus, dle Asua je to možné přirovnat v Jasperově klasifikaci E3. Tak nějak jsme se shodli, že by se vícedélkové hnusy měly započítat do Hnusáka oběma členům lanového družstva, i když se třeba ve vedení střídali, ale nikdo si neodsedl ani na druhém. Zvláště třeba v případě traverzu kolem Hřebenáče si druholezec užije možná i více legrace než prvolezec:-). Co si o tom myslí ostatní Hnusáci??

Žleby - klasifikace

No, jaksi je těžké přestat s tímhle blogem...takže Vlk nám předložil k diskusi návrh klasifikace do Žlebů...viz následující text a tabulky. Vaše názory a postřehy ke klasifikaci cest nejen uvedených v tabulkách, ale v celých Žlebech, přivítáme v komentářích.

Stěna u Punkevních jeskyní alias "Rorejsi" v průvodci od Sitaře v roce 1960

Vidím, že ani teplo ani sluníčko vás dosud nezbavilo zimních depresí a chmur, napadají vás různé nesmysly, tak aby jste měli co řešit, předhazuji vám k připomínkám Žleby. Na průvodci dále pěkně pokračujeme, Vláďa už je z depresí vyléčen a tak musíme makat, aby bylo na Vánoce dílko na světě a všichni jste mohli v teple krbu domova spřádat plány na vaši předposlední lezeckou sezónu, jak to prognózoval v zimě ve Sloupu jeden náš kamarád:-).

Takže zde máte Žleby a jelikož v nich lezlo spíše pár skalních a byly to opomíjené skalky může se stát, že nesoulad je i u jiných cest než uvádím a nemusí jich být málo:-).

Zdraví Vlk

PS: A moc se na ty Velikonoce nezliskejte.

Žleby

ufff

ufff, tolik chvály a touhy....děcka díky, jsem na rozpacích...mrknu se o Velikonocích do Žlebů a popřemýšlím nad tím vším...

tak pěkné Velikonoce všem! Ať už jste kdekoliv:-)