Celofánky XIII

Deštivé počasí si zpříjemníme již třináctým dílem Celofánek...

Enciano Comici a Gabo Zelenaj

Říká vám něco jméno Gabo Zelenaj? Za našich časů to byl velice známý slovenský rozhlasový sportovní reportér. Kolovala o něm řada vtipů, také když (jako) komentoval Mezinárodné prietěky v jebaniju, vo ktorých zvíťazil reprezentant Východoslovenského kraja Pišta Lobogoš.

Byla nás tehdy pod Hřebenáčem veliká parta, Krasonoši a Jizeronoši. Také Lecián Enciano Comici, který zatoužil vylézt Východní stěnu. Už nevím kdo ji tenkrát vyvedl, Enciano lezl jako druhý. A já jsem si dole zahrál na Gabo Zelenaje. Komentoval jsem každý jeho pohyb na skále, pro naši partu a přihlížející turisty. “Tuná Gabo Zelenaj, sedím v prvom radu a mám perfektný priehlad. K výstupu stěnou extrémní obtížnosti se chystá eso evropského lezení, mladý Ital z Voděrad, Enciano Comici. Vidím to napětí a odhodlání v obličeji, spalující žár v očích a každý pohyb směřující k vytčenému vrcholu. Sedím v první řadě a mám perfektní přehled. Enciano se odpoutává od země, zdvihá pravou nohu a současně natahuje levou ruku po prvním chytu. Cílevědomě, nalevo ve spáře, soudruzi, kupředu levá! Vidím ty napínající se lýtkové svaly, ty vzdouvající se bicepsy. Muž, který nezná porážku, muž, který vítězí. První krok, další tempo, ještě kousek, nepatrné zakolísání, bože môj, on sa šmýknul, ale již stojí na temeni pilíře. Tuná Gabo Zelenaj, sedím v prvom radu... etc.”

Jak to dopadlo? Diváci řvoucí smíchem a válející se po zemi, a Enciano neschopný udělat další krok. Upouštěl tělo, vyvěšoval se, opět se pokoušel a smál, opět padal a nakonec to vzdal. Ne vlastní chybou. Musel jsem mu ten večer zaplatit hezkejch pár hrnců a druhý den mu tu cestu vyvést, bez jakéhokoliv komentáře...

Banda pod Hřebenáčem

jen pár výroků Gabo Zelenaje:

A vážení televízni diváci, cyklisti pedálmi krútia, do cieľa sa rútia, Poliaci tam nasadili polku, Maďari čardáš a naši..a naši.. prepáčte, nevšimol som si kto zvíťazil.

Naši útočia, strela a ... dostávame gól vážení priatelia!

čo to ten Králik dneska stvára, osem rukou, osem nohou to snad ani nieje možné a góól Králik dostáva gól....

Je tam Moravčík? Nieje tam Moravčík? Je tam Moravčík?.. Vykláňam sa, vykláňam sa, vykláňam sa, ej do p*či skoro som vypadol.


Dva stopy za jednu noc

Ladelí, ladelou, trpajzlíci travou jdou. A jednou také Packa s Celdou, ve dvě hodiny ráno z Holštejna do Blanska. Byl to konec víkendu, neděle. Lezli jsme na Lidomorně, V bučí a na Vaňousích, zavítali na potlach blanenských trampů v údolí Bílé vody, no a nakonec jsme se zdrželi v místní hospůdce. Cesta byla dlouhá, únava velká, ale co se dalo dělat, v pondělí jsme museli do práce.

Leč nastojte! Kousek pod Kravskou dírou (Suchý žleb) jsme za sebou zaslechli zvuk těžkého motoru a vzápětí uviděli světlo. Byl to traktor se střízlivým traktoristou! Dostihnul a zastavil, aniž jsme packou mávli. Nastoupili jsme se na malá stupátka vedle tripodu za sedadlem a už jsme se vezli. Dost nepohodlně, ale lépe špatně jet než dobře jít. Traktorista se omlouval, že jenom na Skalák – pámbuzaplať!

Ze Skaláku jsme opět šlapali tmou a opuštěnou silnicí, ale opět ne daleko. Ještě před Kuběnovým plesem (Jakubovo jezírko, pstruhárna) jsme za sebou znovu uslyšeli zvuk, hrozně plechový a chrastivý, a uviděli světlo. Tentokrát u nás zastavilo děsně dobité embéčko s jedním blikajícím reflektorem. Za volantem seděl náš přítel Buro, nejstarší syn blanenského cigánského barona Pila. Pěkně osátej, a ...“honem, nasedejte, mám málo benzínu”. Odevzdali jsme se do vůle Lomikelovy a nasedli. Auto se třáslo, světlo taky, ale Buro řídil suveréně. “Buro, máš vůbec k tomu fáru techničák?” “To teda nemám.” “A nebojíš se, že tě chytnou a vezmou ti řidičák?” “To nemůžou, já žádnej nemám.” Už jsme se na nic nevyptávali – kdo se moc ptá riskuje, že se moc dozví – a poděkovali mu když nás vysadil u dveří baráku v Blansku. Díky tomuto dvojitému stopu jsme ještě utrhli pár hodin spánku.


Štěstí v Macoše

Během let neřku-li staletí vrhali lidé do Macochy nejrůznější objekty včetně pastorků (zlá macecha), samých sebe (vytahoval jsem z Macochy tři sebevrahy) a také lahví, popelnic, zahradních stolků a židlí (fuj, prasata) a obrovských sněhových koulí (až 2 m v průměru – na horní okraj zábradlí můstku jsme je vyvalili pomocí prkenné líhy). Na dně a na Pícce jsme často nacházeli mince, občas i nějakou bankovku od tříkoruny po dvacetikačku. Návštěvníci je házeli s Horního můstku “pro štěstí” imaginární a my jsme je sbírali pro štěstí reálné.

Štěstena s velkým Š však čekala. Při jedné z mých průzkumných akcí na macošském suťovém kuželi (sondování a vzorkování sedimentů) jsem našel zlatý prsten s velkým rubínem. Velice masívní, zřejmě pánský. Ten tam určitě nikdo “pro štěstí” nehodil. Domnívám se, že hodil něco jiného a při hodu mu prsten – musel být volný – sklouznul s prstu. Well, shit happens. Zajímala by mě jeho skutečná cena, když výše zmíněný baron Pilo mi za něj nabídnul 5000 Kčs. V těch letech to byly velké peníze, moje 2 ½ měsíční výplata. Udělali jsme obchod: při horkém pečeném špeku a půlčíku moravsko-romské slivovice mi vysázel 5500 Kčs v hotovosti.

Celofán popsal v komentářích historii Noční spáry, tak to mírně upraveno vkládám jako článek, ať to nezapadne. A jelikož David Kouřil mi poslal pár fotek z tohoto týdne zachycující mou snahu o průstup Variantou, tak z toho hnedle je ucelený příspěvek. Díky pánové. A tu Variantu lze jen doporučit!

Noční spáru začali členové Plánivské skupiny Speleologického klubu v Brně (SSPVP) Jirka Rybák a Honza Vít-Fousál v r. 1963. Zdolali převis a postoupili asi 2.5 m za jeho hranu, kde ve spáře zanechali skobu Stubai. Někdy v r. 1965 Fery vylezl od té štubajky až do zlomu převisu a další čtyři metry nad něj. Tam zanechal v hodinách smyčku. Slanil od masívního kruhu (štand) ve zlomu. Příští týden spěchal cestu dolézt a hle -- u kruhu spatřil Tondu Botha a dole jistil Honza Krch-Drobek. Po diskusi dolezli posledních 5 m na vrchol ve trojce, Both, Krch, Pipal. Ve vzpomínkách tuhle cestu vidím jako V. Pipal a druhové, klasifikace VI, ale fakticky to byla první krasová sedma (VII) -- sedma na vápně. Variantu na Noční spáru začali ji Fery a druhové, také v první polovině 60. let. V r. 1968 Variantu dolezli Miloš Beníšek-Šolim a Fousál.
Lidomorna, specificky tyhle dvě spáry, má v lezecké historii Mor. krasu zvláštní postavení. Je první stěnou, kde byly použity vklíněnce -- přitesané kameny a dřevěné klíny vložené a zaklíněné do spár. K lezení v této stěně se váže několik historek. Snad nejzajímavější říká, že když kluci sápali, tak si objednávali fichtle na míru. Udali parametry a někdo z podpůrného družstva zaběhl do Holštejna k přátelskému kováři, nechal je zhotovit a obratem doručil:-)

Nástup Varianty přes dobré spoďáky ve stropové spáře přes erární smyčku (otestována Komišem:-)

Poslední žába v cestě je ta nejméně jistá

Hurá do madla!

Je to námaha...v pozadí zkouší Osik Hradní spáru, jeden z mnoha hitů tohoto léta

Celofánky XII

Ola hola, už dlouho jsme tu neměli příděl Celofánek...takže to napravím a vypravíme se do Jizerek, království hrubojemnožuly. Byl jsem tam kdysi a mohu vřele doporučit těm, co rádi přírodu, dobrodružnější lezení a složitější nástupy:-). Doufám, že tam letos zajedeme se Šarkanem prostoupit Údolku na Nos, jak si již rok plánujeme...a jěště 2 fotky z mé tehdejší návštěvy...můj článek naleznete zde


a něco pro metodiky - ukázkové vedení lana v mém podání:-)


A teď již Celofán...

A tebe si upeču k večeři!

Krasonošské výpravy do Jizerek! Náš hlavní stan býval obvykle na Hubertce, kterou obhospodařovali kamarádi z turistického a horolezeckého oddílu Hejnice. Odtud jsme podnikali výpady, v létě pěší a v zimě na bežkách.

Jednou v létě jsme sestupovali s hřebene na Bártlovu boudu. Velká banda, Jizeronoši a Krasonoši. Kráčeli jsme stezkou, která procházela těsnou skalní roklí, se strmými (60-70º), hladkými plotnami na obou stranách. Proti nám stoupala školní výprava se dvěma soužkami učitelkami. Dítka po nás bázlivě pokukovala – fousatí chlapi nahánějící hrůzu, Krakonoš hadra. Já měl v té době tmavý vous až na prsa, brýle v masívní černé obrubě, široký rumcajsovský klobouk, kraťasy, shrnuté štulpny, pohory a samozřejmě kletrák na zádech. Jeden klučík se opozdil, asi čůral, a snažil se dohnat spolužáky. Zablokoval jsem mu cestu a zařval, “Jsem Krákura a tebe si upeču k večeři!” Panenko skákavá, co prostý pud sebezáchovy nedokáže! Klučina ani neceknul, ale ve zlomku vteřiny vyběhl 2.5 m vysoko do jedné z těch ploten, snad se ani rukou nepřichytil, v ní mě obloukem oběhl – to se nedá popsat slovy, to je třeba vidět – a pádil za kamarády nahoru. Takový briskní lezecký výkon jsem nikdy předtím ani potom neviděl.

V Jizerkách. Vzadu vlevo Mech, vedle něj Hanýsek. Pod Mechem Mechounek, dole Celofán.

Krákura

Velký jizero-krasonošský traverz Krasem

Jizeronošské výpravy do Krasu! Každá z nich by stála za historku, ale zde uvádím jen jednu z prvních.

Do Blanska přijela velká jizerácká banda, devět chlapů. Čekali jsme je s Packou na nádraží a odvedli do našeho blanenského kvartýru. Byl malý a patřil Pacčiným rodičům. Ti však měli pochopení, uskrovnili se a kluci se natáhli ve spáčcích na podlahu v našem pokoji, v obýváku a v předsíňce. Po časné snídani jsme odjeli vlakem do Bílovic a odtam šlapali přes Řícmanice a Kanice na Ochoz a Ochozskou jeskyni. Následovala prohlídka jeskyně a občerstvení na chatě. Potom turistickými stezkami a zkratkami do Babic. Slunce připalovalo, ruksaky se stávaly každým krokem těžší a žízeň nesnesitelnou. Utěšovali jsme naše hosty i sebe sama vidinou chládku a škopku U Suchánka. Však ouha!

Byla, myslím, středa a Suchánek měl zavírací den. Naše zklamání se odrazilo v síle bušení na dveře a řevu, “Suchánku, vstávaj a otváraj!” A hle – po chvíli v zámku zarachotil klíč, klika cvakla a Suchánek stál ve dveřích. V trenýrkách, rozespalý, se zarudlýma očima. “Suchánku, člověče, sláva tvé hospody pronikla až k vrcholům Jizerských hor, vedu ti tamnější lezeckou elitu a ty si dovolíš mít zavřeno!” Pod tíhou tohoto argumentu couvnul. “Ale nemám v sále uklizeno, je tam smrad a nevysypaný popelníky, a když narazím sud, tak ho budete muset vypít aby mi nezvětral.” No, bylo nás dvanáct a tak jsme přikývli. Suchánek za námi opět zamknul – to aby nás nerušili místní občané nebo policajti – narazil sud a nosil piva po dvou. Byla to jeho malá soukromá pomsta za to nickname a jméno hospody. Činili jsme se jak mohli, ale sto piv pro deset chlapů a dvě ženský na oběd bylo opravdu moc. Udolal nás. V závěrečné křeči jsme nalévali pivo do prázdých flašek od kořalky a ty cpali do kletráků k večeři.

Další pouť představovala všechno jiné než pochod Rudých námořníků. Ve Vaječníku (příkrý žlíbek spadající z Babické plošiny do Křtinského údolí) si Jizeronoš Láďa zlomil nohu. Okamžitě si vysloužil dodnes používanou přezdívku, Zlominoha. Přemýšleli jsme jak ho sneseme dolů, když se stal zázrak. Vaječníkem sjížděl dolů dřevorubec s lesním traktorem s řetězy na kolech! Ochotně zastavil a dopravil Zlominohu před chatu u Býčí skály. Z hájovny v Josefově jsme zatelefonovali do Blanska. Přijela sanitka a odvezla ho i s doprovodem na pohotovost. Lékaři nohu opravili a dali do sádry. Jako stálé bydliště uvedl Býčí skálu a tak ho tam vrátili. Uložili jsme ho na postel a dobrá samaritánka Packa se o něj starala – předepsala mu rumovou kůru. Zbytek naší bandy se zanořil do jeskyně.

Jak tahle výprava dopadla si už nepamatuji. Packa soudí, že jsme Zlominohu dopravili do Blanska odkud se v něčím doprovodu vrátil do Hejnic. Já si myslím, že se s pomocí našich motorizovaných přátel přemísťoval do předem domluvených hospůdek, kam jsme za ním po denní tůře došli. Naše výprava definitivně neskončila, pokračovali jsme na sever. Těch jizeronošských výprav do Krasu (a krasonošských do Jizerek) bylo tolik, že se v mých vzpomínkách prolínají, a každá nabitá zážitky. Příležitostně se budu muset Zlominohy zeptat.