Historie a vývoj horolezectví v Moravském krasu

Máme tu poslední den roku 2011... a s ním první část textu, který jsme několik měsíců ladili s Celofánem a Ferym. Odpočineme si na chvíli od historek lezeckých matadorů a zkusíme se na krasové lezení podívat nezaujatým pohledem badatele. Druhá část bude následovat příští rok, příští týden. Celý text vyjde taktéž tiskem, zřejmě v Montaně či jinde.

Chtěl bych také poděkovat všem čtenářkám a čtenářům, kteří sem občas zavítají. Doufám, že i v roce 2012 vám nabídneme zajímavé čtení, neboť projekt mapování historie lezení okolo Brna je stále v začátcích. Když jsem s tímhle blogem začínal, nikdy bych si nepomyslel, kam až to povede. A tak to má být. Vše přijde tak, jak má. Takže poctivě trénujte či jen tak popolézejte a výsledky se zaručeně dostaví. Jiná možnost prostě není, poctivost říznutá pohodou je zaručený recept.

Jo a abych byl taky trochu aktuální žurnalista, tak při včerejší návštěvě Žlebů jsem narazil na koho jiného než na Vlka, který na Rorejsech vyráběl novou cestu. Takže zde máme další 40 metrovou sedmičku s názvem Zmrzlý úsměv, která začíná Smíchem v tabletách a napojuje se do nejtežšího místo Rorejsů.

pohled z lanovky na Adama Z. v nové cestě

Historie a vývoj horolozectví v Moravském krasu

Vojtěch A. Gregor, Vladimír Pipal, Petr Pokorný

Úvod

V roce 1974 první z autorů vypublikoval ve Sborníku Okresního vlastivědného musea v Blansku článek nazvaný “Horolezectví v Moravském krasu” (Gregor, 1974a). Během následujících 35+ let se mnohé změnilo. Přibylo počtu a obtížnosti výstupů, změnily se lezecké styly, objevil se nový lezecký materiál (pomůcky) a změnily se společenské a filozofické aspekty lezení.Zde je na místě adresovat terminologii, specificky výrazy “historie”, “vývoj” a “horolezectví”. Historie je spíše statická (a statistická) a může ji uspokojit soubor chronologicky seřazených fakt. Vývoj indikuje proces, dynamiku. Klasický termín “horolezectví” označuje horo-lezectví, t.j. lezení v horách. V Moravském krasu a v celé České republice, z horolezeckého hlediska, hory nejsou. V bývalém Československu byly jedinými horami Vysoké Tatry. Termín “horolezectví” na skalách měl určitý smysl dokud skály byly chápány jako cvičné terény, jako příprava a trénink na lezení v horách. V dnešní době, kdy se tato sportovní disciplína osamostatnila, je výstižnější hovořit o “sportovním lezení” nebo a ještě lépe, o “skalním lezení”. Moravský kras zaujímá v moravských skalních terénech zvláštní postavení. Jedná se o vápencové území bohaté na jeskyně. Je zde registrováno více než 1400 jeskyní včetně dvou nejdelších jeskynních komplexů na území České republiky, Amatérské jeskyně (cca. 32 km) a jeskyní Jedovnického potoka (Rudické propadání – Býčí skála – Barová, více než 8 km). Horolezci se účastnili průzkumu jeskyní od samých začátků krasového lezení, a jeskyňáři zdolávali skály. Vznikla tak početná kategorie “obojživelníků” či “krasavců”, kteří lezli na skalách a bádali v jeskyních. Ta existuje dodnes.

Jednou z charakteristik lidí majících co do činění se skalami a jeskyněmi jsou přízviska. Mnoho horolezců a jeskyňářů je známo pouze pod nimi – civilní (občanská) jména jsou druhořadá. Z tohoto důvodu uvádíme přízviska, pokud známa, za jmény.

Lezeckou historii Moravského krasu lze rozdělit na několik období, specificky:

1. První výstupy (“prehistorie”)
2. Období před I. světovou válkou
3. Meziválečné období
4. II. světová válka
5. Poválečná léta do r. 1960
6. Období 1960-1980
7. Období 1980 po současnost

První výstupy

Stavitel rájeckého zámku Karel Beduzzi na svém portrétu Hřebenáče z r. 1748 (in Absolon, 1970, 1, str. 27) zobrazuje muže lezoucího na vrchol západní stěnou, cestou nazývanou “Západní stěna”. Beduzziho kresba je součástí rukopisu J. A. Nagela stejného data. Podle Nagela (in Absolon, 1970, 1, str. 29) na Hřebenáč vystupovali místní lidé za malou odměnu (viz také Sitař, 1960, str. 66). K výstupům na tuto skálu, pravděpodobně i dnešní Normální cestou, muselo dojít ještě dříve, při stavbě původního, kamenného kříže na vrcholu v 16. (?) či 17. století. Beduzziho kresba (obr. 1) je nejstarším známým grafickým dokumentem skalního lezení v Moravském krasu.

obr. 1 - Beduzziho kresba sloupského Hřebenáče z r. 1748

Období před I. světovou válkou

Osmdesátá léta 19. století lze považovat za začátek cílevědomého, “sportovního” horolezectví. Rozvoj turistiky a horolezectví v alpských zemích, zejména v rakouských Alpách, měl pochopitelně vliv na začátky horolezectví v českých zemích. Výsledkem tohoto vlivu bylo založení Klubu českých turistů, KČT, v r. 1888 v Praze. Brněnská odnož klubu vznikla r. 1894. Jednalo se o českou odezvu na německý spolek Verein Deutscher Turisten (VDT), jehož pobočka sdružující německé turisty byla již několik let v Brně aktivní. V r. 1882 vznikla v Brně moravská sekce Deutscher Alpen Verein (DAV). V r. 1913 byl založen v rámci této sekce horolezecký oddíl Die Deutsch-akademische Alpenvereinsgruppe Brünn (DAAB).

Brněnští lezci “objevili” v prvních létech 20. století pro svůj sport první a takto nejstarší lezeckou oblast v Moravském krasu – Krkavčí skálu, Býčí skálu a skalní Věž modré spáry (dnes Modrý rys alias Riviéra) u Josefova v údolí Křtinského potoka. Na tomto “objevu” měli velkou zásluhu bří. Kubáskové z Bílovic nad Svitavou. Čelní postavou této generace byl Karl Kubasek – Karel Kubásek, lezec českého původu. K. Kubásek a O. Bažant uskutečnili první, částečné výstupy v horní polovině stěny Krkavčí skály již v r. 1911 (tzv. Weruta). První přímý průstup celou stěnou se zdařil až Prof. Ing. Oswaldu Bernhardtovi, Franzi Lejhancovi a O. Perntonerovi dne 2. května 1916 (Normalweg, Normální cesta, vide Czerny, Krammer, Wagner, 1938). Z německých lezců té doby je nejznámnější, vedle O. Bernhardta, jméno Ing. Hermann Bock. H. Bock již v r. 1899 objevil pro lezectví vápencové Pavlovské vrchy – Pálavu.

V zimě r. 1902 členové VDT, Gruppe für Höhlenforschung v Brně, H. Bock, Richard Fuchs, Otto Olbort a Karl Wilke s použitím horolezecké techniky objevili Bruninu jeskyni (Brunagrotte) v Býčí skále. Jedná se o labyrint jeskynních chodeb v několika etážích, který dnes spojuje Pohanský komín v interiéru Býčí skály s Komínem-Bránou v klenbě před vchodem (Gregor, 2011a).

Absolon (1970, 1, str. 333) připomíná “vytrénovaného štýrského alpinistu” Hynka (Heinze) Puchera z Judenbergu, který se v r. 1904 “dostavil k Macoše s odhodláním, že jako první člověk sleze stěny propasti bez lan až na dno”. Pucher se zřejmě pokusil sestoupit nejnižší, SZ stěnou, z místa dnešního Dolního můstku. Po několika krocích se však zřítil a roztříštil na suťovém kuželi. Tělo nebožtíka dopravil na povrch Josef Nejezchleb z Vilémovic, legendární vytahovač mrtvol sebevrahů ze dna Macochy na konci 19. století.

Meziválečné období

Meziválečné období – léta první republiky – je svědkem zvýšeného zájmu českých turistů o horolezectví a pokusů o spolkovou organizaci českých lezců. Zásluhu na tom má Prof. Karel Janoušek. V r. 1924 je založen Klub alpistů československých (KAČs), jehož čelnými představiteli jsou Dr. František Kroutil, Ing. M. Ryšánek a Ing. Vladimír Sadílek. Členové klubu, stejně tak jako členové Akademického odboru KČT založeného r. 1922, podnikají časté zájezdy do Vysokých Tater, Dolomit a Julských Alp. Z domácích skalních terénů jsou hojně navštěvovány Pavlovské vrchy a Babí lom.

Zájem českých lezců o Moravský kras je pouze okrajový a soustřeďuje se na oblast Býčí skály. Dne 22. září 1935 se při výstupu na Krkavčí skálu zřítil a zahynul český lezec Rudolf Nejez. V prvovýstupech však stále dominují lezci německých jmen: O. Berntoner, R. Czepek, A. Czerny, F. Ertl, F. Krammer, E. Krivy, E. Sudasch, E. Wagner a další, téměř všichni s akademickými tituly.

V r. 1938 vydali Arnold Czerny, Franz Krammer a Erhard Wagner prvního tištěného horolezeckého průvodce po okolí Býčí skály, a takto prvního oficiálního průvodce po skalách Moravského krasu (32 str., obr. 2-4).

Obr.2 - Krkavčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 3. - Býčí skála v průvodci z r. 1938

Obr. 4 - Věž Modrý rys (Riviéra) v průvodci z r. 1938

Spis se jmenoval Kletterführer durch die Rabensteinwand (Stierfelswand) bei Brünn a vyšel jako příloha časopisu Bergwart DAAB (Czerny, Krammer, Wagner, 1938; viz také Pokorný 2010 a, b). Obsahuje také historii lezení na Krkavčí a Byčí skále a Modrém rysu z pera Ing. Erharda Wagnera. Průvodce je charakteristickým dokumentem a jakousi literární uzávěrkou předválečného a meziválečného období. Filozofii tohoto období lze ilustrovat citací z tohoto průvodce: “Tímto průvodcem chceme uctivě přiblížit naši oblíbenou stěnu a ne opovážlivě vnucovat lidem nové směry. Tato mohutná skála nám není ani hřištěm, ani tělocvičnou. Hora a skála, jako posvátná místa bojů, jsou našimi přáteli, svobodnými a upřímnými, kouskem vlasti” (z německého originálu přeložil Petr Pokorný).

Téhož roku, 1938, vydal Rudolf Pilát 74 stránkovou knížku nazvanou Cvičné skály a horolezectví v Československu. Knížka vyšla nákladem Klubu alpistů československých v Praze za podpory Ministerstva obchodu. Je rozdělena do čtyř částí: Země Česká, Země Moravskoslezská, Země Slovenská a Země Podkarpatoruská. Uvádí stručný přehled lezeckých oblastí, pouze u významných skalních celků jsou jmenovány konkrétní výstupy s klasifikací. Moravskému krasu je věnována necelá jedna strana, na které jsou uvedeny tyto oblasti: Býčí skála; Rudické skály; Hřebenáč, Otec, Matka a Syn; Skalní věže v údolí Punkvy; Skalní stěny v Suchém žlebu; Koňský spád a skalní stěny v Pustém žlebu; a Skalní stěny nad Balcarkou. Jednotlivé cesty nejsou popsány, je uvedena pouze celková obtížnost lezení na dané skále či v oblasti. Úsměvně působí zmínka o stěnách nad Balcarkou v obci Ostrově: velmi těžké stěnové, až 60 m vysoké výstupy. Žádné takové stěny a výstupy na Balcarovu skálu neexistují.

Období II. světové války

Období II. světové války a německé okupace přináší intenzívní nápor na skální stěny v severní části Mor. krasu. Jedná se téměř výhradně o české lezce, což je paradoxní vzhledem k celkové situaci a faktu, že ve druhé polovině válečných let Wehrmacht přeměňuje některé jeskyně v Mor. krasu na podzemní objekty vojenského významu (Burkhardt, 1975). Spolupříčinou této situace je skutečnost, že Pálava a další moravské lezecké terény, neřku-li Vysoké Tatry, se ocitly za hranicemi “Protektorátu”. Většina těchto lezců je associována s horolezeckým oddílem KČT a s okruhem Františka “Franty” Plška. Mezi význačné osobnosti té doby, vedle F. Plška, patří J. Buchníček, A. Flek, R. Gottwald, O. Hlavenka, J. Jirůšek, V. Kotek, B. Kyněra, bratří Němcovi z Bílovic n. Sv., H. Pavlovský, S. Plch, J. Vlach, F. Vlk, J. Soška, V. Zábranský, V. Zachoval, V. Zavřel a další (Gregor, 1974a).

V letech 1942-1945 je těmito lezci zdoláno mnoho významných stěn v Mor. krasu: Svatý Jiří a Babylonská věž v údolí Punkvy; Stěna zapadajícího slunce, Beraní roh (masív Zobanů), Koňský spád a Černý komín v Pustém žlebu; a Kateřinský prst, stěna u Rytířské jeskyně (Rytířské Idaho), Henryho stěna a Býčí roh v Suchém žlebu. Opotřebované lano – lützner – se stalo osudné Vladimíru Zábranskému: pád z Býčího rohu 23. srpna 1943 měl tragický závěr. Zájmu se těší také sloupské skály, jmenovitě Hřebenáč a věže Otec, Matka a Syn. Nové cesty vznikají také na Krkavčí skále (Stěnava, Lesnická) a Býčí skále (Sokol, F. Plšek, R. Gottwald, VI, krajně namáhavé). Byla vylezena také údolní stěna nad Rudickým propadáním.

Snad největším výkonem tohoto období je prvovýstup tehdy osmnáctiletých horolezců Františka Plška a Františka Vlka horní polovinou Hlavní stěny 138 m hluboké propasti Macocha (obr. 5). Její zdolání dne 9. září 1944 je významným mezníkem ve vývoji moravského horolezectví.

Obr. 5 - Výstup horní polovinou Hlavní stěny Macochy Plškovou (Normální) cestou (foto POK-BLOK, 2010)

Němečtí lezci se během válečných let zajímají především o klasickou oblast Býčí skály. Vrcholové či spíše stěnové knížky v Býčí skále (v cestě Idaho) a Krkavčí skále (v jeskyňce na Werutě) se začátkem války změnily jejich zápisy v otevřenou propagaci nacismu. Obě knížky vzápětí zlikvidovali členové KČT Josef Jirůšek a Josef Vlach (J. Jirůšek, osobní sdělení, 1967). Němečtí jeskyňáři-antifašisté popsali jeskynní stěny v odlehlých, těžce přístupných místech Býčí skály bojovými hesly “Die Rotfront lebt”, “Hitler – der blutige Hund” a parafrázovali známé nacistické heslo “Es kommt der Tag” přikreslením symbolu – kladiva a srpu. Tyto nápisy přečkaly v jeskyni celou okupaci navzdor tomu, že v ní později pracovala nacistická zbrojovka (Burkhardt, 1975).

Poválečná léta do r. 1960

Osvobození r. 1945 otevírá válečné generaci českých lezců nové perspektivy. Dochází k revitalizaci a omlazení KČT a KAČs – v čele druhého stojí MUDr. Zdeněk Vokáč a členy jsou Bohata, Máčel, Ondrová, Procházka, Rabas, Soška, Sychrová, Šafránek a Zuzan. V letech 1945-1950 je vyřešena řada velkých lezeckých problémů Mor. krasu. V létě r. 1945 Hugo Pavlovský a Jiří Soška vystoupili ze dna Macochy k Dolnímu můstku. V listopadu téhož roku H. Pavlovský a J. Soška poprvé sestoupili slaněním Komínem v Klenbě Pekelného jícnu na dno propasti. V r. 1946 F. Plšek, H. Pavlovský a Boris Kyněra ponejprv prostoupili dolní částí Hlavní stěny Macochy. Spojením dolní a horní části vznikl nejdelší a v té době také nejtěžší výstup v Mor. krasu a na moravských skalách vůbec.

Z dalších velkých stěn je třeba připomenout Rorejse v 90 m vysokém masívu Zobanů (F. Plšek a druhové, poslední lanová délka V. Zavřel a J. Vlach, 1949), Převis Beraního rohu a stěnu nad vchodem do Sloupských jeskyní (Sloupské Idaho).

Začátkem 50. let se na lezecké scéně se objevují Dalimil Forejtník, Miroslav Grois, Miroslav Jílek a vzápětí také Ivan Bajer-Hastrman, Rostislav Fadrný-Velkej Karolko, Radomír Hýsek-Nejtek, Mojmír Pavelka-Čavera a další. Jsou vylezeny zbývající velké stěny v Mor. krasu, mezi nimi Evropa a Indie ve Sloupě, stěna u Malé Punkevní jeskyně (Loupežnická), stěna u Malého propadání Punkvy (Majdaléna) v Pustém žlebu, etc.

Padesátá léta a začátek 60. let se vyznačují vznikem tělovýchovných jednot (TJ) pod střechou Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV); svaz byl založen r. 1957. KČT byl rozpuštěn v r. 1948 a KAČs v r. 1949, krátce po únorovém komunistickém puči. U tělovýchovných jednot vznikají horolezecké oddíly (HO), často pod patronátem velkých národních podniků. V Brně byl jako první založen HO Zbrojovka (tehdy ZJŠ, závody Jana Švermy). Později následují další, v abecedním pořadí, HO Královopolská strojírna (později associovaná s Vysokohorskými sporty, VHS), HO Lokomotiva, HO Slavie a HO Spoj.

Analogickým trendem je vznik jeskyňářských organizací (“speleologických kroužků”) u závodních klubů ROH velkých podniků, např. ADAST (Adamovské strojírny) Adamov, ČKD Blansko, Metra Blansko, I. Brněnská strojírna Brno, Královopolská strojírna Brno a později také Minerva Boskovice.

Významným rysem tohoto období je prohlubující se spolupráce mezi horolezci a jeskyňáři. Typickými krasavci druhé poloviny 50. let jsou Zdeněk Bednařík-Ryba, Karel Krčál a Dušan Novák-Kafec. V létě lezou, v zimě bádají v jeskyních – a to nejen lezecky. Na jeskynní scéně účinkují také lezci z předchozího období. Ve dnech 11. až 12. ledna 1958 se F. Plškovi a J. Jirůškovi podařilo objevit výstupem do skalního “okna” vyšší jeskynní patro – tzv. Chodbu vzdechů – a tak obejít tehdejší konečný odtokový sifon v jeskyních Jedovnického potoka v Rudickém propadání. Objevu se zúčastnili Karel Krčál a speleologové Rudolf Burkhardt, Bedřich Homola a Ladislav Šebela. V průběhu následujících dvou exkurzí, 18. a 22. ledna tento tým, posílený o horolezce Dalimila Forejtníka, Vlastimila Zavřela a několik jeskyňářů, objevil a zmapoval téměř 2.5 km jeskyní mezi Chodbou vzdechů a do r. 1974 konečným polosifonem U Černých hlín. V březnu 1958 se lezci z Rudického propadání, Forejtník, Jirůšek, Plšek, Vlach a Zavřel, zabývali průzkumem vyšších partií jeskyně Nová Býčí skála a objevili asi 40 m dlouhou Horolezeckou chodbu v JV stěně Vysokého dómu (Burkhardt, Gregor, Chaloupka, 1973a; Gregor, 2011a).

Koncem 50. let byl F. Plšek vedoucím malé skupiny badatelů (Jaroslav Fadrna, František Musil a hosté), která prozkoumala několik skalních “oken” v Přítokové (SV) stěně Macochy (obr. 6).

Obr. 6 - Z průzkumu Přítokové (SV) stěny Macochy v r. 1958

(z archívu F. Musila Sr., se svolením F. Musila Jr.)

Při výstupech bylo použito kombinace klasického lezení a sestupů po lankových žebřích. František Plšek byl také čelním z amatérských potápěčů, kteří zkoumali vodní Červíkovy jeskyně na úpatí této stěny (Musil, 1958; Panoš, 1958).

Z materiálního hlediska se 50. léta se vyznačují novým technickým prvkem – tzv. expanzními skobami nebo-li nýty (obr. 7).

Obr. 7 - Expanzní skoby-nýty (z archívu V. Pipala)

Snad první vrtanou skobu na moravských skalách – trubku se zavařeným kruhovým okem vsazenou do vrtané díry – použili J. Polášek a J. Petřík-Ike (Aik) v cestě zvané Todwand (Stěna smrti) v Klause na Pálavě v r. 1956. V Mor. krasu byl jeden z prvních “nýtů” použit ve Staré Saxifráze v Suchém žlebu (R. Hýsek, P. Pochylý, M. Pavelka, 1963). Jednalo se o neklínovaný šroub s navařeným okem, který časem ve vrtaném otvoru “zarostl” kalcitem a stal se nevytrhnutelným. Co se týče skutečných, expansních nýtů, je na místě vzpomínka F. Plška (osobní sdělení, 2011): “Při mém působení na Kavkaze (1962 a později, pozn. aut.) jsem bez souhlasu pověstného a uctívaného Abalakova pajcoval utajovanou novinku – nýty. Ve strojírnách Královo Pole jsem rozjel výrobu. Radek Hýsek obdržel, tak jako řada dalších lezců, první nýty od mojí maličkosti. Na Býčí skále jsem touto technikou s Radkem Hýskem přelezl pověstné Zrcadlo (R. Hýsek, F. Plšek, 1967, pozn. aut.).” Aplikaci nýtů v Mor. krasu zpopularizovali R. Hýsek – odtud jeho přezdívka “Nejtek” – a M. Pavelka. Otvory pro nýty se vrtaly v té době ručně, nárazově, dutým korunkovým vrtákem a kladivem. Průměr nýtů se obvykle pohyboval mezi 8 a 12 mm, délka mezi 20-80 mm. Byly klínovány ze spodu (ploché nebo kuželovité klíny) nebo shora, ocelovou kulatinkou “špuntem” o průměru cca. 3 mm, skrze centrální otvor. Jako vlastní nýty se používaly šrouby bez závitu z tažené oceli nebo kované kotlové nýty. Ucha či oka se různila tvarem i kvalitou (Gregor, Pipal, Pokorný, 2011). Nejkvalitnější byly pokadmiované kotlové nýty s oky z profilové oceli tvaru L a T (60. a 70. léta).

Za závěrečný milník válečných a poválečných let lze považovat průvodce po moravských horolezeckých terénech od Ivana Sitaře (1960). Tato publikace věnuje Moravskému krasu 33 stran. Na nich je popsáno 98 lezeckých výstupů v sedmi rajonech: Pustý žleb, Suchý žleb, údolí Punkvy, Macocha, okolí Sloupu, oblast Býčí skály a Rudické skály. Obrázek 8 znázorňuje cesty na Krkavčí skále podle tohoto průvodce (srovnej s obr. 2).

Obr. 8 - Krkavčí skála v Sitařově průvodci z r. 1960

Pokec s Drobkem

Po parádním povídání s Drobkem zde máme ještě slíbený doplňující rozhovor. Díky moc čtenářům a čtenářkám za pozitivní reakce, je to dobrá vzpruha pro další pokračování naší snahy zpovídat významné osobnosti krasového lezení. Znát historii a názory osobností, kteří ji utvářeli, je podle našeho názoru důležité… dalšími zpovídanými by měli být Radomír Nejtek Hýsek a Věrka Kotasová, tak snad se zadaří někdy v lednu. Přeji všem pěkné a klidné svátky!

Drobek a Ružička jako mediální hvězdy v TV po návratu z Hindúkuše

Jak jsi psal, že tě vychovával Jirůšek... můžeš nám o něm něco povědět?

On byl tenkrát předseda Zbrojovky. Byl to hrozně hodnej chlap. Měl pocit takové zodpovědnosti. Tenkrát se přišlo na oddílovej vejlet a byla povinnost si vylézt aspoň dvě cesty s nováčkama, nebo s těma, kterejm to moc nešlo. Takže třeba na Krkavčí Werutu a Diretku. A pak jsi měl volný ruce. A já jsem byl takovej poslušnej a nadšenej, tak si mě začal vychovávat k obrazu svému, tak jako zase třeba Fery Mauglího, atd. Každej má pod sebou nějakýho toho obdivovatele. A tak jsme spolu začali a díky němu jsem měl takovou tu oporu, že mě nikdo od nikud nevyhodí. Lezli jsme spolu asi tak 2-3 roky. On pak přestal lézt, když mu manželka utekla s jeho kamarádem do Austrálie. Pepa i dost chlastal, pak byl plakavej, byl ze všeho špatný, takový melancholik. Občas se přišel podívat do Krasu ale na skálu už nešáhl. Pak zmizel a viděl jsem ho, jen když byl nějakej sraz, někdo měl narozeniny a tak. Nakonec skončil špatně. Po druhé se oženil manželka mu zemřela a jeho pak později našli polootráveného, poloupáleného. Chytl mu asi od svíčky byt… No a našli ho mrtvýho.

Jak již víme. ty jsi lezl hodně s Žankem Kouřilem… jaký to byl chlap?

Toho přilákal Hastroš. Žanek se v prvním ročníku vyprd na vysokou a šel dělat Hastrmanovi závozníka. Hastrman byl šofér v Pozemních stavbách. No a oni se v té kabině hecovali a Hastrman říkal „pojď, já ti ukážu lezení, to je aspoň sport !“. Tím pádem tam toho Žanka přitáhl, to bylo v roce 1968-9 a já s ním pak dlouho lezl. On se na to asi po deseti letech vyprdl a začal žít spíš takovým tím nočním životem, samý baby občas nějaký to vekslování a podobně a pak utekl do zahraničí. To bylo tehdy, když komunisti povolili cestu do Bulharska přes Jugoslávii, protože v Rumunsku byly nějaké problémy. Tehdy v roce 1979-80 takhle utekla spousta lidí. Utekl do Vídně a tam nelezl v podstatě skoro vůbec, až po revoluci zase trošičku začal. Taky hodně pomáhal, když jsme ještě za bolševika tu a tam vyjeli ven. Jednou, při návratu ze zimních Julek nás nechal u sebe v bytě vegetovat několik dní v počtu asi dvaceti lidí. On byl v mnoha případech lepší lezec, já jsem byl občas takovej trochu posera. Kdežto Žanek - „serem na to“, on byl vždycky takovej mist světa, všechny posílal do prdele a po nás potopa, takže když bych dal dohromady ty cesty, co jsem spolu dělali, tak minimálně v 60% to bylo jeho zásluhou. I s Pálavou to může být celkem tak 20 společných prvovýstupů. Já jsem si tenkrát dělal čárky, kdo kolik má cest (tenkrát jsme se pokoušeli s Laďou Krejčím a Ferym o nějakého průvodce, ty kresby, co jsem k tomu dělal, pak třeba použil i Bednařík v té své diplomce) a v té době takoví ti „krasoví starci“ měli tak maximálně 10-15 prvovýstupů. Už v té době jich měl víc Mauglí, Fery, Bednařík.

Ve svém povídání píšeš o tréninku…

Původní trénink byl takovej, že se lezlo do mrtva, jakýmsi takovým pseudoboulderingem byla Stránská. Tam ale chodili jenom někteří (třeba Mauglí tam vůbec nechodil). Slovo bouldering přišlo až po překladu knihy Masters of Rocks. No a takovej ten skalkařskej trénink, spojenej se shybama a podobně , přišel z více směrů. Hodně se o to zasloužili i Slováci přes Igora Kollera a spol. Já si hodně psal s Bohoušem Sýkorou. On byl emigrantem v Německu a jeho synek Milan velmi dobře lezl. Psali jsme si o treningu o přístupu k lezení o klasifikaci. Někdy v roce 1978 začal Kurt Albert používat symbol RP, a z Ameriky zase přicházely informace o jakémsi čistém lezení (clean climbing). Měli jsme v tom strašném zmatek. Všechno se vyjasnilo vlastně až v roce 1983, kdy byl první zájezd repredružstva na skalky. Do té doby se vždycky jezdilo jenom do hory. Byli jsme ve Frankenjuře a Sudpfalzu (pořád jsme ale byli především horolezci a tak se na závěr ještě lezlo ve Wilder Kaiseru a v Ratikonu.

Bóža Sýkora na nás čekal ve Frankenjuře, zařídíl nám tam u nějakého sedláka bydlení zadarmo, protože jsem smrděli korunou. Celou tu dobu pobytu nás doprovázel i jeho synek Milan a asi 2 dny s náma byl i Gullich. O všech problémech jsme pořád diskutovali a nechali se poučovat. Byli tam Čadys, Walzel, Petr Brych, Šimon, Prcek Slavíků a další ze špičky. Přišli jsme pod pověstný Chasing trains, že to zkusíme vylézt. Staří prďolové se dostali tak do čtvrtiny a ty mladý špičky asi do půlky a konec. Milan Sýkora to vylezl navrch a pak i dolů. Ukázalo se, že nám chybí síla, protože když jsme pak přejeli do Südpfalzu, což je pískovcová oblast, byly naše výkony o hodně lepší. Tam ti naši dobří kluci byli s Milanem Sýkorou už nastejno a dokonce jej i předčili, protože to bylo více technický. Já nechci říkat, že vápno není technický, ale ta síla tam hraje roli, a ty dírky v té Juře, byly našim hrobem. Tam jsme snad vylezli 8- maximum. Já tam tenkrát vylezl sedmičku a byl jsem úplně hotovej. Ale to už jsem byl spíš bafuňář.

Velkej vliv na brněnskou lezeckou scénu měli vojáci. S výjimkou padesátých a šedesátých let, kdy existovala jakási horolezecká Dukla v Popradě, museli všichni kluci v rozpuku svých lezeckých sil odfrčet na dva roky na vojnu, kde si třeba vůbec nesáhli na skálu. Proto taky je mezi horolezci dost „kriplů“ s modrou knížkou. V sedmdesátých letech vnikl u brněnské vojenské akademie horolezecký oddíl pro lampasáky. Mezi nimi byli i dva rozumní a to René Mrňák a Jarda Urbánek. Tito dva důstojníci dokázali, že pokud šel někdo do Brna na vojnu, tak se stal členem jejich vojenského oddílu a mohl s nimi chodit na treningy, lézt, dokonce i mimo oficielní vojenské akce. Samozřejmě, že to zase nebylo tak úplně jednoduché. Musel jsi se za prvé dostat do toho Brna, čili přesvěčit toho vola na své okresní vojenské správě, aby tě tam poslal. K tomu se psaly mraky doporučujících dopisů ze svazu a z ČSTV, který ten vojenský úředník mohl, ale taky nemusel brát v potaz . No a když jsi ten povolávák do Brna dostal, bylo vyhráno. Mrňák s Urbánkem mně seznámili s místními vojenskými požadavky, já klukům psal treningy, ty pak vyšly v příslušném rozkaze, kluci dostali povolený civil a pak bágl na záda a frrr na skály.

Tak v Brně vojákovali a najednou se našimi spolulezci stali taková tehdejší esa jako Mirek Mikyška, Tomáš Kastner s Honzou Šimonem, Jindra Hudeček, Michal Antoš a Roman Brt. To pak šla kvalita zdejšího lezení hned pěkné nahoru! Kluci si vojnu užívali, nedělali skoro žádné velké průsery, takže si je velitelé chválili a v rámci „Varšavské smlouvy„ je nechali lézt.

Tenkrát se ve čtvrtek chodilo na pivo do Besedního domu, čili do Army. Tam dělával pingla Ajk Petřík, což je Lokomotivák, autor Starýho Tottwandu v Klauze na Pálavě, kde byly historicky prvně použitý nýty, tenkrát v tom 58, nebo kdy to bylo. On byl takovej táta horolezců, bránil nás před vedením té hospody, protože jsme tam samozřejmě dělali strašnej bordel, pořád nějaký piva nezaplacené. A tam se to vždycky všechno řešilo, čím víc piv, tím jsme byli chytřejší. Do toho články z Hotejlu a zahraničních časopisů a začalo se trénovat. Maximální a vytvalostní síla, polohovací shyby, visy a najednou to šlo strašně nahoru.

Bavíme se ale pořád spíše o Brně a trénování na skalky a písek. Velkým skokem bylo v Brně vybudování stěny na ZŠ Kotlářská pod názvem Freesport. Otcem myšlenky byl Petr Fidži Fiala, který pro to nadchl tehdejší ředitelku školy. Před dokončením mu došli peníze a tak se spojil s Tomášem Kysilkou a se mnou, kteří jsme měli malou stavební firmu. Říká se, že Freesport byl první v republice. Není to pravda! Úplně první byli, snad ješté za bolševika, kluci ve Zlíně. Freesport se dokončil a hned jsme tam uskutečnili první závody pod názvem Freesport Cup (doprdele s angličtinou). Zúčastnila se jich i Bára Stránská, kterou jsem znal od malého děcka, protože jsem jezdil k nim do Adršpachu. Skončila první nebo druhá a chtěla, abych ji trénoval. S ní, s Chýškou, s Hunkovkama a dalšíma jsme začali dělat různé série, gymnastiku, lezecký posilování, vymýšlel jsem různé pičoviny. Bára tady chodila do školy a já jsem byl „velkopodnikatel“, takže jsem měl dost času. Ona přišla ráno ke mně domů, šli jsme do Friťáku, dopoledne jsme lezli – třeba jen s jednou rukou, nebo s gumičkama na rukách, aby je nemohla lehce natáhnout, se zavázanýma očima, do uší nějakej bigbít, a tak jsme prostě blbli, něco jsme pochytil od gymnastů a ono to pomáhalo a pak to opisovali další. Baruna byla dobře trénovatelná, ona mě poslouchala jak hodinky, kupodivu jsme nic nezkurvili, nikdy neměla žádné zranění. Po prvním ročníku závodů přišly další a zanikl i název Freesport Cup. Chvíli se to jmenovalo už pod vedením Miloše Chaloupky „Chýška cup“ a ten do toho kromě lezení vnesl i zábavu - třeba živé soulože, striptýzy a podobně. Vrcholem byl už nevím který ročník, kde společenská část probíhala v jedné hospodě na Veveří, kterou vlastnil Fidži. Hrál tam Hoochie Coochie Band, který pak hrál i na mých padesátinách a největší úspěch byla lesba show a žívý píchání. Představ si hospodu pro padesát lidí, kde je třeba 300 lezců, hraje tam kapela a holky se začnou svlíkat a oblizovat a kolem nich byli ti lidi pyramidálně nastavění, jak klenba. A teď to začalo – na jedná straně Kysilka zařval „ukaž piču“ a na druhé straně Rudy Kovanda „Kysilka je piča“ a teď „lálalálá, Kysilka je pííííča, lálálalá“, jak na fotbale. Strašná prdel, holky se u toho chechtaly, pak nám zatleskaly, my jsme zatleskali jim. Pak se pařilo dál a mělo následovat to píchání. Já jsem takhle stál u dvěří a tam přišel ten chlap s tou babou, ti umělci, a chlapík se tam podíval a říkal „tak tady to nepude“. A taky nešlo, protože hned jak začali, tak „o co, že se mu nepostaví“ a tak. Pak se vybíraly peníze do klobouku. Každý dával kilo a Pavel Rajf šáhl do kapsy, evidentně se přešáhl a dal tam pětikilo. A jeho žena Simona „ty dáváš na kurvy pětikilo??!!, jseš nějakej rozhazovačnej!!“ a my na ni „lakomá Barka“. A Pavel, na kterém bylo vidět, že nechtěl dát to pětikilo, se nasral a říká „proč bych nemohl dát na kurvy pětikilo“. Tak jsem si říkal, kam to ten Chýška až požene. Naštěstí ale pak už bývala jen muzika.

Padesátiny

Jak vznikl název tvojí cesty Papala lulu ve Sloupu?

To bylo z toho období se Žankem, kdy nám lezli na nervy názvy cest typu „Severozápadní“ , „Východní“ a tak. Na písku, třeba Petr Mocek a další, to byli básníci a dávali názvy, které s lezením neměly nic společného…taky to bylo radou starších velmi kritizováno…No a tenkrát bylo hodně mezi chlapci, co spolu lezou, v módě rozebírání orálního sexu, takže Papala lulu, jakože jedla č….a. Prosté pokus o žert. A třeba zase o Grand Prix jsme si mysleli, kdoví jak to nebude těžké a z toho ten název.

Grand prix jste nastupovali zprava?

Ne, tam byla tenkrát mříž, aby tam nechodili turisti, takže ten nástup byl z té mříže. A jak jsme měli tendenci vyhánět to první jištění vysoko, tak jsem se bál, že se napíchnu na tu mříž, tak na ní seděl Žanek a byl nachystanej, že mě když tak žduchne mimo, kdybych padal, abych se nenapíchl jak mušketýr. Po pár letech byla mříž sundaná a dost dlouho trvalo, než se vymyslel ten nový nástup.

Co říkáš omezování lezení ve Žlebech a na Pálavě?

To je to nejhorší, co se stalo jak v Krasu, tak na Pálavě. protože třeba taková Klauza, to je absolutní hřiště sportovního lezení. Není nic hezčího v celém Česku. Třeba jsme tam s Weisserem chodili bojovat na CHKO a při jednom jednání už byli zlomení, že tu Klauzu povolí. Donesli jsme na ukázky fotky ze Saska, kde byly pod skalama chodníčky (oni, Němci, mají úplně jiný přístup k té ochraně…horolezectví je součástí tradice krajiny a bivaky jsou součástí horolezectví, tak proč je zakazovat, třeba)…. Ochranáři tenkrát argumentovali tím, že je zajímá jen ta horní čtvrtina, která je položená a rostou tam všelijaký teplomilný kytky, protože v těch kolmejch stěnách toho moc není. Takže by se vršky vytloukly, 10 metrů pod tím by se daly řetězy a lezlo by se od-do kvůli nějakým ptákům. Ale lezlo by se. Takže ten ochranář – Matuška - už byl zlomenej, ale ještě se šel poradit s nějakým kytkařem do vedlejší cimry a jenom jsem slyšel, jak ten kytkař říká, že to jim přece nemůžem dovolit todleto, že to není možný. A ten Matuška byl docela rozumný, že prý všechno splňujem a ničemu neškodíme, ale ten kytkař že prý se zadrápnem a budem chtít další věci a tak to utnuli a v budoucnu už se o tom nechtěli vůbec bavit. Pak jsem tam asi osm roků nebyl, dost mě to štvalo. A po létech jsem si udélal na Pálavu výlet. Hrůza! Po pás kopřivy, chráněná flora zarostlá, ta nádherná kaštanová alej není pod nálety skoro poznat.

Zakázaná Pálava...

A Žleby?

Tam se prostě lezlo, nikdo tě nevyháněl, jedinej problém byl někdy s Macochou kvůli bezpečnosti turistů, ale to se pak vyřešilo a v Krasu se lezlo na plnej plyn, akorát v těch horních žlebech se lezlo míň, protože to bylo z ruky a lidem se nechtělo. Někdy v 76 začali ochranáři, že se to zavře a skončilo to tak, že si to na starost vzal Fery (a Bednařík do té diplomky strčil další kameny) a řekli jsme si, že musíme vytvořit mraky horolezeckejch terénů. Oni nám něco seberou a to důležité nám zůstane. Ty kvaky už byly tenkrát kvaky. Oni v prvním kole chtěli, aby bylo něco úplně zavřený, ale bylo jim jedno co. Takže se zavřely jen takové kamínky nahoře ve skalách a to důležité horolezcům zůstalo. No ale na začátku 80. let přišli znovu s tím, že od Rorejsů nahoru konec a od Saxifragy nahoru taky konec. Podej čertu ruku, peklem se ti odmění.

Na Rytířským a Zbojnickým to ještě chvíli přetrvávalo, protože kolem vedla turistická značka. Tu pak zrušili a argumentovali, že když půjdeme tou strání nahoru, tak budeme ničit ty zarostlé suťoviska, které mají biologickou hodnotu. No je to škoda. Myslím, že horší to nebude, ale těžko se to vrátí zpátky do původního stavu, určitě se nepodaří dostat do těch svahů. Nejnadějnější mi přijde ta Pálava a Klauza.

A k tomu bafuňářství jsi se dostal jak?

Když jsem přestal být v reprezentaci, tak mně nabídl Ivan Dieška členství v trenérské radě. O trénování, jak jsem už říkal, nikdo nic nevěděl. Ti dědkové se vždy párkrát za rok sešli někde v Tatrách nebo na písku a mudrovali o blbostech a vzdychali kam ten svět spěje. Podstata práce trenérské rady bylo v podstatě jen udělat nominace do družstva a na zájezdy. Pamatuji, jak jeden z nás, obhajoval členství svého svěřence (který měl prd vylezený) v družstvu slovy: „Je to takový inteligentní typ lezce“. Nebo zase prošel návrh na Mistra sportu pro „vodiča expedičnej Tatry“. Jeden by se z toho posral.

Dieška měl boží povahu a pomalu se mu dařilo ten trenerský sbor předělávat. Přišel Jirka Novák a taky Vašek Širl. Ten pro silné a pravdivé slovo nešel nikdy daleko. Za pochodu jsme se učili, co to je trénovat horolezectví.

To bylo logické, velká část lezců chtěla vracet to, co se naučila. Začal jsem v nějakém krajském družstvu a až pak jsem byl tím repre trenérem.

Největší náplní práce v předtrénovacím období bylo přesvědčovat úřady, aby se mohlo vyjet. Když třeba Čumpelík jel na Rybu, tak ho nechtěli pustit, on se strašně blbě učil, sral na to, takže jsem si musel vzít oblek, kravatu, jít za ředitelem učňáku a přesvědčit ho, ať mu podepíše doporučení od školy, což byl jeden z osmi papírů, které jsi potřeboval…spíš to byla taková organizační práce

Jaký máš názor na současný vývoj v lezení?

Současné dění je v takovém stavu v jakém je a nikdo s tím nic nenadělá. Kdysi ty skály a party kolem nich udržovaly nějaký styl. Někdo skoboval, to už je samozřejmě pryč, někdo se snažil dělat morálovky, někdo je dělal míň morálový. Pak přišla doba Mauglího a v jinejch oblastech jinejch Mauglošů. A po nich zase generace Sviště a jinejch Svišťů a Zdenála a jinejch Zdenálů. I když byly ta hřiště ještě poměrně rozsáhlá, začali to dělat jinak, valit to nekompromisně „sportovním způsobem“, (za což trošku můžu i já:-). Začalo se vrtat shora a tím pádem se to všechno uzavřelo a je z toho jenom tělocvična a je to jenom otázka tréninku a síly a morální aspekt tam není. To je jedině na horách nebo na písku. Na těch skalkách mě to trošičku mrzí, ale s tím nic nenaděláš, je to tak. Jen se bojím, aby nevyhráli tady ti přizdisráči i na písku a nezačali do cest přidávat kruhy. Je to holt nová doba a já do toho nemám co kecat.

A co hustota cest v Krase?

To souvisí s předešlým odstavcem. Samozřejmě je ideální, když máš hranu, kout a stěnu, ale každý chce zanechat nějaké stopy a na základě čeho to zakážeš? Když někdo něco vymyslí, legitimní projekt, tak je to tak. Těch skal není nekonečně, nejsme někde ve Francii, takže ono toho bude ještě více. Ale s tím nic nenaděláš. Bylo by dobré, kdyby se dokázaly zachovat pomníky. Mauglošovi, Čumpelíkovi, občas i Weisserovi a nepřidávat do toho jištění. Možná dát místo skoby borhák, ale i to už je trošku na hraně, protože když měl někdo tenkrát spadnout 2 metry, tak si to sakra rozmyslel, to byla hanba za prvé, a za druhé jsme se toho děsili. Dneska odskočit si 8 metrů není žádný problém. Já když čtu ty diskuze na lezeckých serverech, jak přibývají ty mraky lidí z překližek, kteří se začínají cítit alpinistama a myslí si, že jsou nejchytřejší na světě…tam hrozí to nebezpečí. Vy už trochu máte ten cit, ale ta další generace...

Nástupem té generace Sviště, Weissera a podobně skončilo dobrodružství v Krasu. Ono by asi skončilo za 10 let stejně, přirozené linie odspodu by se vyčerpaly, vápenec není písek, na vápně nezavrtáš. Proto se na vápně začalo shora, ale ještě se tenkrát nemuselo. Především Svišť (na rozdíl od Weissera, který je z horolezecké rodiny) měl tento přístup. Kluci přišli odněkud z okolí Hodonína, snad dělali gymnastiku nebo hrál fotbal, čili přišli z nelezeckého prostředí, pohybovali se v nehorolezecké skupině a tak nemohli a neměli žádné velké výčitky svědomí. Já neříkám, že je to výhoda, ale ti co prošli oddílama, tak do nich byla huštěna tradice, nějaká ta historie, a ty ať jsi chtěl nebo nechtěl, tak jsi to malinko přijímal. Jenže oni to za sebou neměli, viděli nějaké výkony, které chtěli opakovat, velice brzo je opakovali. protože byli nadaní a šli do toho po hlavě. A pak přišly ty zprávy z venku – RP, RK, On Sight a nějaký Plšek je nezajímal…ani se jim nedivím.

Jak se stavíš k uchýlce "láska k lezení v Mor. krasu" a proč k ní stále dochází?

"Láska k lezení v Krasu je duševní úchylka". To jsem kdysi řekl Pavlu Jonákovi a ten to prezentuje jako můj citát. Možná jsem to od někoho slyšel, nebo to vymyslel, je to jedno. Brňáci a okolní lezci mají samozřejmě Kras rádi, vždyť to je jejich hřiště. Kdysi k tomu patřila také Pálava, než ji ochranáři zničili. Pamatuji se, jak mne skoro uráželo, když se o Pálavském a Krasovém lezení vyjadřovali "cizinci". "Je to prej oklouzaný, lámavý, zarostlý... fuj!". Kouzlo dřívějšího Krasu vyplývalo z jeho rozsahu. Všude se dalo a smělo lézt, těch stěn ve Žlebech, prostě paráda, dobrodružství, objevování, atd... No a dnes je zase Kras, díky těžkým cestám, výzvou obtížnosti.

Jezdíš dodnes někam zalézt a s kým?

Občas ještě lezu, i když stále méně a méně. Když totiž lezeš na nějaké úrovni a pak máš z nejrůznéjších důvodů pauzy, tak se na původní úroveň ve vyšším věku strašně špatně dostává. Bolí to, nebaví tě to. Tak na to kašleš a návrat oddaluješ a ono to jde čím dál hůř. Lehký cesty tě nebaví a taky jsou už strašlivé oklouzaný a na písku zase olámaný a osolený.

Od určitého věku už taky hodně záleží s kým lezeš. Dřív mi to bylo jedno, dnes ne. Než jet do Himaláje s cizejma, to raději s kámošema na Vysočinu. Pokud chceš slyšet jména, tak z Brňáků si občas zalezu s Pavlem Džonym Jonákem, Jirkou Nešporem, před pár lety mne na laně ještě snesl i Pavel Weisser. Na písku pak s Rakoncajem, Michalem Brunerem a někdy v Ádru i s Bárou Stránskou a Alešem Morávkem. Samozřejmě taky s rodinou, když se náhodou potkáme.

Ty máš amputovaný prst na ruce, co se stalo?

To je kvůli lezení. Jsem hrával basket, takovou tu šalinovou ligu. Byl zápas na Žabinách, po třech minutách si rozhodčí vzal time out. Za košema byly ribstoly a na nich takové kovové zahákovací sedačky, a že jsou nízko a že bychom se při dobíhání mohli do toho bouchnout. Já jsem vzal tu sedačku, vyskočil jsem, zavěsil jsem tu sedačku výš a jak jsem padal, tak jsem se chytl do vzpěry a natrhl jsem si malíček. Tak říkám, že střídám, odvezli mě do špitálu, byla narušená šlacha, takže malíček jsem měl furt zohlej. To jsem měl od 40 let a strašně mě to sralo při lezení, hlavně ve spárách. Několikrát jsem kvůli tomu prstu nemohl vytáhnout ruku ze spáry.

A před dvěma lety jsem lezl s jednou kočkou populární Údolní Blatník na Hrubici, hezká exponovaná pětka šestka, a na vršku je spára, která se dá hodně odšlapat, nejtěžší místo cesty. Cvakneš kruh, lezeš dál, nad kruhem krásně stojíš a tam je místo, kde dáš žábu. Ta žába je úplně perfektní. Tak jsem ji tam dal, pak jsem ruku vydělal, třikrát čtyřikrát, až jsem věděl, že by tam ta ruka mohla dobře držet a hlavně vydělat. Dal jsem žábu, udělal krok…a ani hovno. Půl hodiny jsem tu ruku odtama nemohl dostat. Jsem si říkal, že snad dobrovolně odskočím a ono to praskne, protože jak mě od tamtud vydělají?…Za mnou byli nějací mladí kluci a já dědek tam zavazím. No po půl hodině jsem ji vydělal a říkam „tak takhle ne, uříznout“.

Kam jsi se všude po světě podíval, co tě kde nejvíce zaujalo a kam ses podívat chtěl, ale nevyšlo ti to?

Lezl jsem asi ve 30 státech světa. Nikdy jsem nebyl v Americe, Africe, Australii. Nejvzdálenější lezení bylo v Severní Korei (Diamantové hory). Vždycky jsem toužil po Yosemitech a jednou jsme tam s Mauglím už skoro byli. Sehnali jsme si tak zvaný "falešný devizák" (to tě velice občas komunista pustil ven na základě valut, které ti někdo poslal z ciziny). Mauglího nakonec nepustili, tak jsme vrátili letenky, dolary z banky vrátili kamarádům emigrantům a jeli jsme do prdele! Teď tam naštěstí v San Francisku studuje moje mladší dcérenka, já za ní snad někdy přiletím, ona mne vezme za ruku a řekne "Podívej táto, to je El Capitán"!

Lezení a ženské...?

Velice ošemetná otázka! Všechno moje povídání se sice odehrává především ve sladkých šedesátých letech, kdy hippies a jejich filosofie, přímo křičeli po sexu a ženskejch. My, kluci se zvonáčema a batikovanejma tričkama zatím prožívali šílený traumata s horolezeckýma kamarádkami v listí bivaků. Víš, jak bylo strašný a komplikovaný se dostat skrze spacák a manšestrový kalhoty k dámskejm kalhotkám!? Vždyť jsme ani nevědéli co máme dělat…

To bylo samý Rikatádo a Pojď v keňu mou a Sever dýchá velkou nadějí a stejně nám nedaly a my jsme byli pořád panicové.

Já s babama lezl hodně, až mně za to kámoši občas nadávali a dělali si ze mne srandu. Prapůvod byl snad v té oddílové výchově, v té jakési povinnosti lézt s nováčkama. Já brzo zjistil, že jich pár leze docela dobře a tak jsem si nějakou šikovnou (myslím lezecky) vybral., dobře si zalezl a zároveň uspokojil nějakého tehdejšího hlavního cvičitele, nebo jak se jim říkalo. Jinak, když se dnes potkají staří lezečtí psi, vzdychají co krásnejch bab se motá kolem lezení. Dřív to tak nebylo, což dokládá opět jedna Mauglího hláška: "Horolezkyně, co to je? Jo myslíš takový to malý, prdelatý!"

Nejvíce jsem z ženskejch lezl s Jarkou Tallovou, která dokázala být třeba v zimě v Tatrách rovnocená i těm nejlepším chlapům. Pak samozřejmé s Radkou Ambrožovou, která se už přes dvacet let jmenuje Krchová a taky se Zuzanou Charvátovou - Hofmannovou.

Vzkaz nynější lezecké generaci?

Užívejte si to!!! Akorát by neškodilo více odvahy a méně železa.

A chystáš se napsat knihu historek ze života?

Chystám, ale nějak mi to nejde.

Ty jsi působil dlouho v HOTEJLU...nějaké podrobnosti?

HOTEJL = Horolezecký Oddíl Tělovýchovná Jednota Lokomotíva

To je otázka spíš na Lokomotíváky. Pokud vím, tak oni vydávaly každý rok tak zvanou Výroční zprávu, kde se psalo co, kdo vylezl, kolik je cvičitelů, kdo má jakou výkonnostní třídu, hospodaření. Prostě výroční zpráva. Asi v polovině šedesátých let se v té zprávě objevovaly tu a tam i zážitky, články. No a v té době se toho chytil Laďa „Chobotnica“ Krejčí, Tomáš Sitta a Majka Skopalová a udělali z toho Hotejl. Datum nevím. Z počátku vlastně jen pro Lokálku, ale dávali i další příspěvky z jiných oddílů a začátkem sedmdesátých let začali přispívat i mimobrněnští.

To se už okolo motal Jura Růžička, Pepa Borkovec a další. Já jsem byl a zase nebyl členem redakční rady v podstatě asi dvacetpět let. To slovo „nebyl“ znamená, že jsem byl línej a občas na to kašlal.

Zeptej se Růžičky, ten ví všechno!

A nakonec taková osobní. Na fotách všude vypadáš jako černovlasý a teď, ještě né úplně na stará kolena máš vlasy bíle jak sníh, to mi řekni, že to je normální? ...to jen spíš tak jako, že jak tak člověk zbělá....

Počkej pár let a taky ti budou říkat „STAŠEK“ (starý šedivý kokot)

S Drobkem o lezení...

Jan Krch alias Drobek či Velký Bílý Muž, Který Dokáže Zabít, mistr sportu, předseda trenérské rady, jeden ze zakladatelů legendárního Freesportu, borec mnoha adrenalinových zájmů, propagátor volného lezení v Krasu...a mimojiné výborný vypravěč, nás v neděli po Mejkapu přivítal u sebe doma a kromě toho, že sepsal tohle povídání, tak nám zodpověděl několik otázek, které z nás i přes jistou únavu z minulé noci vypadly. Díky moc! V první části publikujeme Drobkovo povídání a ti z vás, kteří budou mít nějaký dotaz, nechť ho napíší do komentářů – bude zodpovězen a zařazen do druhého dílu, který bude již klasickým rozhovorem.

Začátky

Většinou se začíná, kdy a proč jsi začal lézt. No, už je to dávno, jak podotkli jacísi mlaďoši na Prachově, když jsme jim s kámošem vstoupili do jejich debaty o magnéziu a přidávání kruhů. „Vy držte huby, vy jste se narodili v první polovině minulého století“! A měli pravdu. K té první polovině minulého století se váže ještě jedna dost podstatná skutečnost. Moje maminka byla přesvědčená komunistka a jako taková tleskala na Staroměstském náměstí Gottwaldovi, když se vrátil z Hradu. Podle dobových fotek je patrné, že počasí nebylo právě nejlepší a tak se tam nachladila a já se narodil jako nedonošenej. Představ si, že bych si těch svých 197 cenťáků ještě v břiše navýšil. To bych třeba mohl hrát v NBA a byl bych za vodou...Máti pak šla rodit do Brna, pak zpátky za tátou do Prahy a pak se asi v mých pěti letech rozvedli a my se přestěhovali za babičkou opět do Brna. Její vliv se na mně samozřejmě podepsal a ze mne vyrůstal potenciální komouš. Čuk a Gek, Odvážná školačka, Timur a jeho parta, to byli moji hrdinové. O horách a lezení jsem neměl ani šajnu.

Někdy ve dvanácti letech si ke mně do lavice sedl takovej kudrnatej silnější brejlatej kluk, Radek Mareš, a začal cosi povídat o lezení. O Skaláku, Suškách, Jizerkách. Pocházel z lehce lezoucí jablonecké rodiny a jeho maminka lezla třeba s Harykem Zímou, Fifanem, Maškem a dalšíma starejma chlapama ze Skaláku. Jeho prdolení a první vejlet s nimi na Babí lom způsobilo, že jsem se během podzimu odhlásil z hokejové Komety, která mi do té doby byla úplně vším. Napůjčoval jsem si knížky a místo Bubníka, Dandy, Nadrchala a dalšich brněnských hokejek jsem se zamiloval do chlapů ze Skaláku, do Puškáše, Trenkra, Buhla a jiných...

Radek s rodiči v podstatě už jenom čundrovali a nelezli. Měli však doma kroucenou konopnou třicítku, jednu smyčku a jednu karabinu. Koupili jsme si čerstvě vyšlé „Horolezecké terény na Moravě“, sebrali matroš a vyrazili na Pálavu. Horolezci v těch knížkách měli na nohách většinou pohorky a ty já neměl. Tento handicap jsem vyřešil dědovýma polobotkama s wibramem, které mně byly samozřejmě o hodně větší. Nastoupil jsem do Indiánky na Trůn (III), do první skoby dal tu jedinou karabinu, druhou jsem provázal smyčkou a třetí jsem vynechal. Se zouvajícíma botama jsem dolezl na štand, kde mne pozorovali dovopravdovští horolezci a hned: „Ví o tom maminka, víš, že tak mladí nesmějí lézt“ a podobné kecy a že si lano vezmou a rodiče ať si pro něj příjdou na schůzi. My hned málem do kleča a „Páni horolezci, my už to nebudeme dělat a neberte nám to lano“! Lano nám zůstalo, ale začali jsme se horolezců bát a tak jsme chodili na skály, kam by normální lezec nezabloudil. Sokolí skály u Bytíšky, Babí lom, Klentnice a podobně. Vše zarostlé, rozlámané, žádné skoby. Že jsme se nezabili, to dodnes nepochopím.

Skála Ploutev u Klentnice (1962) – převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Indiánka – Pálava (rok 1963) - převzato z Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Za rok na to, ve třinácti letech, jsem odjel s Radkem stopem na Hrubici a s jeho velkým kámošem, Pavlem Rosem, jsme strávili krásný měsíc ve Smítkově bivaku pod Sluneční věží. Lezli jsme tak maximálně do trojky, čtyřky, opět spíše tak na rozbití huby. Na těžší jsme si ale netroufali, vždyť u šestek a sedmiček byly překlady: těžké, neobyčejně těžké, hranice možností a tak dál. V tom bivaku jsem byl také násilím definitivně převychován ze svého domácího levičáctví. Musím předeslat, že v té době se ve škole chodilo na tak zvané výchovné filmy a jeden z nich sej jmenoval „Vstanou noví bojovníci“. V tomto filmu chodí Ladislav Zápotocký (zakladatel sociální demokracie a otec pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého) agitovat za lepší zítřky. V jedné scéně, kdy agituje v jakémsi slumu naprosté chudiny, jej takovej potetovanej kriminálník chytne za límec a strčí mu obrovskou pěst ke ksichtu se slovy „čuchni socane“.

Večer jsme seděli u ohně (představ si to dnes!) a plkali o všem možném a taky došla řeč na politiku. Já, vlivem nastávajícího vyššího věku, jsem už byl takovej, dá se říci, „reformní dětskej levičák „. Oba kámoši nadávali na komouše a jaký to jsou kurvy a co všechno udělali a já jim oponoval, že všichni takový nejsou a že jsou i jiní - lepší... A protože na ty filmy chodila celá republika úplně stejně, tak tento fim Radek s Pavlem znali a když už jsem jim moc lezl na nervy, tak po mne hópli, povalili na zem, svázali tím krouceným lanem, do nosu mne narvali trávu, koleny klečeli na ramenech a strkali mně pěsti do frňáku se slovy „čuchni socane“! Tož asi takhle..

Dost dlouho, asi dva roky jsme se takhle skrývali před těma dovopravdovskými horolezcema a moje máti z toho byla chabrus na nervy. Doma se taky provalilo, že jsem už jednou spadl. Bylo to na oblíbeném Babím lomě, kde jsme vyštrachali jednu stěnu se skobami. Tuším, že se to jmenuje Šikmá věž. Opakovala se situace z Pálavy. Do první skoby naše jediná karabina, do druhý provázat smyčku a ovázat kolem lana a pak se uvidí. Cesta je však lehce převislá, síla zmizela a já spadl asi dva metry. Nic se samozřejmě nestalo, až na jednoho kamaráda práskače, který to mimoděk a nechtěně na mne vyžvanil.

Zbrojovka

Co teď? Do oddílů se tenkrát bralo až od 18 let a že prej mám chodit na výlety a tábořit a do tělárny. Já jsem však chtěl lozit, neboli po brněnsku horolezovat. Nakonec to vyřešil známej známýho a já že mám přijít ve čtvrtek v sedm večer do klubovny Zbrojovky na Statku. Já vám byl tak natěšenej, že jsem po té Lenince (dnes Kounicova) chodil už od pěti a každou chvíli bral za kliku, až se konečně chvíli před sedmou dveře otevřely a já vpadl dovnitř. I když jsem už byl lehce vychován doprava, tak přece jenom to školní a jiné „soudruhování“ ve mne bylo a tak ze mne vypadlo: „Hledám soudruha Josefa Jirůška“. V místnosti zašuměl smích a jeden z nich řekl, že je Jirůšek a já mu vysolil své story. Pepa se usmál, že o mně ví a jestli mu ještě jednou řeknu soudruhu, tak mě z oddílu vyhodí. No uznejte, to už přece stojí definitivně za změnu politické orientace!

Pepa Jirůšek v akci

Byl květen roku 1963 a na jaře a v létě se většinou jezdilo na Wilzonku, Baby a Býčinu. Tenkrát ještě existovaly po městě horolezecké nástěnky a na jedné byly fotky z Wilzonky s nápisem „Brněnský Grandess Jorasses“! No prostě nádhera. Stometrový masiv načervenalé žuly (možná ruly) a pod ním teplá a voňavá řeka Jihlavka.

Tábor pod Wilsonkou, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Lezení na Wilsonce, 60.léta - převzato ze Vzpomínky starého zbrojnoše, George Švehla, 2011

Aby se tam horolezci nepletli, tak byl vytvořen rozdělovník, jeden čas v něm byla i Býčina, který určoval, kdy který oddíl má tyto skály přidělené. Tento rozkaz v podstatě všichni respektovali, jednak proto, že se tenkráte více poslouchalo a taky proto, že mezi oddíly panovala velká rivalita a jet někam s jiným oddílem, nebo dokonce s neregistrovanými lezci, byla těměř vlastizrada. Tak byl třeba z Lokálky vyloučen Jirka Unger – Zrůst, řečený Pytlík za to, že v Tatrách začal lézt s Pavoukem (Pavlem Pochylým), ze Zbrojovky zase vystrnadili Láďu Eugena Farkaše za podobnou pičovinu...

Já, díky škole, měl prázdniny a tak jsem napsal v předstihu tomu Pavlu Roseovi z Jablonce, že budu 1.7. v pět večer u Kořenského pramene a když jsem tam po cestě stopem přišel, tak už tam Pavel stál. Dnes bychom si volali nesčetněkrát mobilem, tehdy stačil jen korespondenční lístek a ten už dnes asi taky neexistuje. Vylezli jsme opět do Smítkovi jeskyňky pod Sluneční věží, sežrali kalorku, což byla jakási předchůdkyně dnešních müsli, napili se vody a šli spát. Neměli jsme hodinky a tak když jsme se za světla probudili, vyrazili jsme do skal. Oba jsme se pod vlivem nedávno vyšlých Deseti velkých stěn od Radana Kuchaře rozhodli, že půjdem v jeho šlépějích. Tak jsme vylezli Údolní Blatník, Netopýrku na Mnicha a Údolní Podmokelskou. Měli jsme po tom trojboji žízeň a šli jsme se napít ke studáínce. Potkali jsme hajnýho, který se zajímal co děláme. „Lezeme, pane. A kolik je prosím vás hodin? Půl sedmé mládenci!“ ....

Trénink

Po návratu do Brna byli všichni horolezci z oddílu v na dovolenejch v Tatrách a já se vydal pěšky na Býčinu, kterou jsem znal ještě ze svého turistického období. Naštěstí jsem potkal podobného samotáře, který pak se mnou vylezl Krkavčí klasiky jako Kubáska, Korzo, Direktu, Rivieru a podobně. Taky mne sdělil, že se parta mladejch schází v týdnu trénovat na Stránské a abych přišel. Od té doby se mi Stránská stala druhým domovem. Byl jsem samozřejmě nejmladší a tak jsem dost všechny poslouchal, což mne částečné uchránilo od nejrůznějších průserů. Pravda, sem tam by se nějakej výronek po blbým odskočení našel.

V oddíle si mne přivlastnil Pepa Jirůšek, kterej byl už strašné starej a já se divil, co všechno ještě dokáže vylézt. Bylo mu už přes třicet let...! Pepa patřil k průkopníkům lezení v Krasu společně s Frantou Plškem, Vlastikem Zavřelem, Joe Vlachem a Dolfem Flekem. Tahal mne po svých a jejich cestách a seznamoval mne s Krasem. Hodně se tenkrát lezlo i v zimě a tak jsme spolu a taky s Eugenem Farkašem vylezli Macochu, Rorejsi, Býčinské Idaho, Saxifrágu a další. Za zimu jsme však považovali jen ty výstupy, při kterých byl na skále sníh a mrzlo. Jakýkoliv sluneční zimní den na Krkavčí skále za zimní lezení považovaný nebyl!

Byli jsme tenkrát bezvadná partija a já nic než horolezeckej oddíl neznal. Táhli jsme ráno z Adamova od vlaku na Bejčinu, pěkné v řadě přes celou silnici a dost často se stávalo, že jsme vůbec nemuseli uhnout žádnému autu. Však to taky bylo v poloviné minulého století! Po lezení pak z Býčiny do Babic do hospody k panu Jahodovi. Polévka s játrovými knedlíčky, smaženej řízek a pivo, to vše bratru za 13 kaček. A pak bágl na ramena a pěšky do Brna. Chození pěšky se tenkrát dost propagovalo, že to je jako trening na Tatry a tak jsme mohokráte šli pěšky i z Krasu.

Jak mne to lezení čím dál víc bavilo, začal jsem snít o tom, že bych třeba mohl bejt dobrej a přišel trening. Ne jako dnes visy a umělé stěny. Prosté celej den lezení úplně do mrtva. Krkavčí komplet zleva doprava a zpátky, což tenkráte obnášelo 18 cest a to bylo cca 800 metrů dost solidního lezení. V tejdnu pak Stránská a doma shyby na futrech. Rekord jsem měl 25 shybů na hrazdě a 12 na futrech. Jo a taky běhání. Běhání se ve Zbrojovce moc nenosilo a běžky snad nikdo neměl. Jak jsme tak my mlaďoši lezli, tak se o nás začal lehce starat Jura Ševčík z Lokálky, který byl snad ještě v repre mančaftu a pak dělal trenéra. Nikdo v podstatě nevěděl, jak se lezení trénuje a tak se roubovaly náhražky z jinejch sportů. No a ten Jura nás nahecoval do běhání. Kromě horolezeckého přespoláku na Zamilcu v Řečkovicích se běhaly lyžařské přespoláky a tam jsme samozřejmě dostávali děsně na prdel. Začalo mne to bavit a kvůli běhání i šidil lezení. Vrcholem mi byl maraton pod tři hodiny, desítka za 38 minut a tak dál... V zimě samozřejmé běžky – Maugláč, Jizerská 50, a nejrůznější sedmdesátky. To však bylo o mnoho později, zhruba mezi mými 20 až 30 lety.

Nejen ve 20...

Pálava

Asi v patnácti jsem se zúčastnil svého prvního srazu na Pálavě, ale vstup do sklepa mi byl zakázán a já mladý poslušný zasraň poslechl. Natáhl jsem si spacák na trávě před sklepem a usnul. V hlubokou noc mne probudilo opilecké žvanění a chechot, který způsobily dvě ženský z našeho oddílu a jeden chlap. Tato trojice se vsadila, kdo z nich dál dochčí, ale jak dámy rozhodly „bez držení“! Jako jediný divák jsem byl svědkem slavné prohry toho borce a pochopil jsem, že nejenom lezením živ je horolezec. Brzy po tom došlo k mému seznámení s démonem alkoholem. V klubu, na Fakultě medicíny, se pořádala akce s honosným názvem „Reprezentační ples horolezců. Já ,stále nejmladší, se snažil stíhat pařbu svých starších kámošů, ale nikdo z bohů tomu mladému blbci neřekl jak se pije, že se nemají míchat nápoje a že v noci v posteli se má dát noha kvůli uzemění na zem. Palice se mi zatočila a já nablil do postele. Co teď? Strašně jsem se styděl a bál. Za nejlepší řešení jsem si vybral zastlání šavle do betle a ráno odjel na Pálavu. Celý den jsme lezli, já bojoval s kocovinou a jak se den krátil a vlak pak kodrcal k Brnu, sedla na mne hrůza z následků. Doma kupodivu nedošlo k žádnému zvýšení hlasů. Rodinná rada však vymyslela ďábelský trest a to, že měsíc nesmím na skály! Svět se zřítil, život v prdeli. Nejhorší bylo, že na schůze jsem směl a tam se dovídal, kde všichni byli, kam pojedou a já tak leda do řiti ...

Sociální dimenze lezení

Bajer

Když mi bylo asi šestnáct, vrátil se z vojny Ivan „Hastrman“ Bajer a kupodivu si mne vybral za spolulezce. Pod jeho vedením jsem se samozřejmě velice zlepšil v konzumaci a taky v lezení. Začalo nám to jít a plánovali jsme prvovýstupy, které však pro mne moc slavně nedopadly.

Prvním byl pokus ve stěně mezi Rytířským a Zbojnickým Idahem. Já vylezl nástupovou spáru do jeskyňky a Ivan šel druhou délku. Odtraverzoval do převislého koutu, dal tam nějakou skobu a vrátil se odpočinout. Jeskyňka byla poměrně velká a tak jsme se na štandu až tak úzkostlivě nejistili. Mně se chtělo strašné močit a abych nepochcal všude se válející lana, stoupl jsem si na kraj jeskyňky, chytl se skalního hrotu, vylovil z gatí orgán, vyklonil se... Hrot se ulomil a já s vocasem v ruce spadl patnáct metrů až na zem. Byly z toho tři tejdny ve špitálu s natrženými ledvinami a název cesty „Drobkův skok“. V nemocnici jsem si sliboval, že už polezu jen lehké cesty a budu tak zvaně hodnej. Zhruba po měsíci mně pookřálo a já vyrazil s Bajerem na další prvovýstup na tak zvaný Malý Kokštejn vedle Wilzonky. Na rozlezení jsme si chtěli dát moji dřívější cestu. „Víš Ivane, já to půjdu první, protože to znám a je tam jeden viklavej chyt a ty bys jej určité urval!“ A tak jsem šel. Dolezl jsem k chytu, opatrně zabral, prásk a už s ním v náručí svištím vzduchem. Ivan mne chytil, spustil na zem a povídá: „Pičo, pusť už ten šutr“. Tak jsem jej pustil, balvan mi padl na čapu a zlomil mi kosti v nártu. Po této druhé příhodě jsme se s Ivkou dohodli, že spolu budem raději pouze konzumovat, a na ozajstný alpinizmus si vybereme jiné kámoše.

Ivan Hastrman Bajer

Oddíly

Jak jsem se zmínil o těch pár oddílech, tak tenkrát jich zde bylo o mnoho více. Největší oddíly v Brně byla Zbrojovka, Lokálka a Slávie a pak řada menších, jako například Královo pole, Spoje, Medlánky, Žabiny, Černá pole a snad i další. Největší rivalita panovala mezi těmi největšími třemi, které vznikly v podstatě mimo jiné z bolševického sjednocování tělovýchovných a sportovních klubů. Po zániku Klubu českých alpistů se všichni nějak přesunuli do Sokola a po jeho konci z něho vznikla Zbrojovka. Hoši si už tenkrát dost lezli na nervy, stejně jako dnes a hádali se, kdo komu vlezl do rozdělané cesty nebo do objevu v jeskyních. Oni ti naši předkové byli totiž rovněž většinou i jeskyňáři. Kromě vzájemného nactiutrhání se tradovalo, že kdosi z nich prý ukradl ze Sloupských jeskyní známý krápník Sloupský svícen a další kdosi jej za to udal a jiný zase jiného zamkl do Rudického propadání a tak dál. Nejlepší by bylo se zeptat jich samých, ale to bude problém. Flek, Vlk a Jirůšek už mezi námi nejsou, o Vlastíku Zavřelovi nic nevím a jediný jistý by mohl být Franta Plšek, ale ten stejně jako ti druzí vždy věci popisoval ve svůj prospěch. Takže mládí minulo, Klub českých alpistů se rozpadl a vznikla řada oddílů, kam se pionýři krasového lezení uchýlili a vzájemně se osočovali kdo, že je z nich větší kokot! A ve stejném duchu vychovávali i své ovečky. Já jako Jirůškova ovečka jsem až v pokročilejším věku zjistil, jakej je třeba Vlastik Zavřel bezvadnej chlap... Roztomilou vzpomínkou na tuto prehistorii byla kdysi moje účast na šedesátých narozeninách doktorky Jarmily Matějkové. Tato bezvadná ženská nám ošetřovala naše bolístka a úrazy a byla i dobrou kámoškou, i když asi o čtvrtstoletí starší. Byli jsme proto s Vildou Schwabem poctěni, když nás jako jediné z „mlaďasů“ na ty narozeniny pozvala. Ona, ač původem Zbrojovačka, pozvala kromě nás vlastně jen starý chlapy z Lokálky a snad i z VHS, ze staré Zbrojovky nikoho. Ptám se: „Jarmilo, a kde máš Jirůška, Plška a Zavřela?“ „Víš Drobku, to jsou moje narozeniny a já nechci, aby se mně tady ti staří volové pohádali, kdo komu vytloukl skobu na Velkým Beranovi!“

Cesty

Když jsem se po svých nováčkovských začátcích rozkoukal, hledal jsem samozřejmě, co je kde nejtěžšího. Na našem hřišti to stále byly cesty té zmínéné staré party okolo Plška. Abyste se mohli řadit k dobrejm lezcům, bylo třeba vylézt jakousi postupku a to Velkýho Berana, Vršek Macochy a Rorejsi (vše cesty z roku 1944, nynější klasifikace 7 UIAA). Za nejtěžší cestu, obestřenou tajemstvím, bylo považováno Rytířské Idaho, které v té době snad nikdo nelezl a možná až do konce šedesátých let nemělo přelezení. Samozřejmě, že byl tento Plškův výstup jeho druhy zpochybňován a o jeho uskutečnění se vedly dlouhé polemiky. Bůh ví... Každopádně si Rytířské Idaho svoji pověst a význam uchovalo i po tom, co začala škodit mladší generace.

Bothova cesta na Henryovku a hlavně Čihulova cesta na Obřáku na Pálavě. To byly ty pravé výzvy. Na Čihulovi například ztroskotal i slavný Pavel Pochylý. První opakování této cesty se povedlo Petru Prachtelovi. V tom roce asi 1964 nebo 5 na to koukalo několik stovek lidí, protože právě probíhal populární Pálavský sraz. Díky tomu se jeho spolulezec, rovněž pískař, Ilja Špitálský, neoběsil na laně a byl v teplejch na Obřák vytažen jako pytel hoven. Asi v 1966 mne Honza „Myšák“ Zrnéčko ukázal Holštejn. Zdejší skály byly snad považovány za nelezitelné, takže tam horolezci nechodili a asi o nich až na pár vyjímek vůbec nevěděli. Věděli však o nich jeskyňáři a tak mně Myšák ukázal pár rozdělanejch směrů spojenejch se jmény Šolim (Miloš Beníšek) a Fery (Laďa Pípal). Směry jsem tím pádem už znal, ale ty borce ještě chvíli ne! Kromě zmíněného Tondy Botha, zvaného Šuldy (podle toho, že jeho fotr byl školníkem), dělali dobré cesty i další: Jarek Kučera, bratři Karolkové (Rosťa a Pavel Fadrní), Jirka Zrůst Unger (Pytlík) a skoro hotovo. Nastal konec sladkejch šedesátejch a najednou se začaly dít věci. Každá ta minigenerace a skupina si uzurpovala právo na horolezecké nebe a šili jsme do sebe jak zběsilí! Všechno nové co vylezl někdo jinej stálo za hovno a bůh ví jak to bylo a voni jsou piče a my jsme ti nejlepší. Velkým hřištěm byl asi jednu, dvě sezony Sloup. Já tenkrát lezl s Honzou Přikrylem zvaným Žanek Kouřil, protože hulil jako fabrika a mne to zhruba ve dvaceti letech taky naučil. Udělali jsme pár „nejtěžších cesta na světě“ (Saské triky, Grand Prix, Papalalulu ...) a nadouvali jsme se jako holubi hřivnáči.

Jedna z cest Žanka Kouřila – Kouřilka na Rorejsech

Celofán

Nejvíce nás sral Celofán. Ten když šel, tak to něco šlo! Rozsochatá postava, věčně dobrá nálada, historky se z něj linuly. Dotlačil proutěnej kočárek, model první republika, s miminem k bufáči pod Hřebenáčem, ze zad shodil na zem panenku lana a smyčku s karabinami, sedl a dával jedničky. Turisti se mohli posrat, co že je to za horského vlka. Kam jsme s Žankem vlezli, tam visely jeho růžové smyčky značící rozdělané prvovýstupy a ty na nás působily jako červená na bejky! Samozřejmě, že se označení nedodělaného prvovýstupu tenkrát dost ctilo, ale ta růžová barva byla na začátku každýho víkendu jako povodeň! Až nás to jednoho dne nasralo a my jsme mu dolezli cestu, dnes známou jako „Cesta ke křížku“. Vím, že to Vojta dnes popisuje jinak, ale proč ne? Zkrátka, von ten Celofán už tenkrát byl dost nelezecké postavy a nás kluky s vyrýsovanými břišáky popouzel. Já jsem dodnes přesvědčen, že mám pravdu já a on samozřejmé má pravdu svoji. Hezký je, že to je už vlastné jedno, žo jo Vojtěchu!?

Mauglí

Stejně nám ale to naše hřiště připravilo pěknou lekci. Pavel Milán, řečený Palec a snad Osin Duba, nebo Fery, nebo Dušan Němec, no to už jedno... Kluci udělali na Kokrháč „Cestu mladých Italů“ a my dva s Žankem ji víkend co víkend zkoušeli a ti autoři, ty kurvy, jezdili kvůli nám pořád jen do Sloupu a kochali se, jak jsme v prdeli! Proč ti kokoti nejeli třeba na písek? Žanek bejval v mládí dost rvavej a divím se dodnes, že nedošlo k mlatě. Vždy, když jsme jako spráskaní psi opouštěli bojiště, tak si nás plotna kamarádů, válející se na tom trávníku vedle potoka pěkně vychutnávala a Honza na ně pohlédl a utrousil, „piče“! „Jo alpinizmus, eto sport smělých“, jak je psáno v ruských kavkazkých táborech. Všichni jsme lezli, pařili, poměrně solidně šukali a mysleli jsme, že jsme středem světa a po nás třeba ta potopa. Až se najednou objevil ON!

Mauglí v Hindúkuši (1978)

Lenka Benešová řečená Žížala, se kterou jsem mimochodem chodil do mateřské školky, mne jednou poprosila, jestli bychom se nemohli postarat o jejího bráchu Jirku. Že prý to mezi těmi jeskyňáři není vono a že dobře leze, ale že tam mezi těma špinavcama hodně paří. Já jsem už sice mladýho Maugloše znal, ale nějak mi neseděl. Typickej okamžik, když zrovna nepaříte, máte pocit vlastní dokonalosti a lehce zvedáte ukazováček. Jirka pomalu opouštěl podzemí a nad zemí začal lézt s Petem Šafránkem. Furt se to ješté tenkrát bralo, kdo je z jakýho oddílu a kdo s kým leze. Když parťák nemohl, tak jste si bez něj na skalách připadali jako Lokomotivák co leze třeba se Zbrojovákem. Bylo to prostě jakési tabu, které už naštěstí pomalu končilo. Maugloš na to naštěstí sral a když Pete nemohl, tak lezl s kde kým. A čím déle lezl, tím byl lepší a parťáci nestačili a tak lezl i sólo. Von byl vlastně poslední lezec z Krasu, který byl čistej horolezec. Stránská jej nebavila, shyby snad nikdy schválně nedělal, byl dobře políbenej bohem! Jeho technika, smysl pro rovnováhu a morál, to nemělo obdoby. Pokud vím, tak v podstatě nepadal...

Já s ním hodně lezl, „jako bychom byli z jednoho oddílu“. V Krasu a na skalkách moc ne, jenom na písku a hlavně v horách. Pamatuji si jak jsme lezli první zimu Skotského pilíře v severní stěně Eigeru. Čtvrtý den, zaledněné nejistitelné skály a Jirka na rozmotané osmdesátce, bez jištění, už asi padesát metrů nade mnou a já za cepín posranej strachy. „Mauglí, dej tam prosím nějaké jištění, zavrtej nýt...“ Jirka se otočil a: „Drž hubu , ty srabe“! A tak jsem ji držel a tak jsme to vylezli. Bez něj bych to nedokázal!

Čisté lezení

Možná by byla i zajímavá otázka, jak to bylo s čistým lezením. O tom samozřejmě nikdo nic nevěděl a čistě se lezlo jen na písku. Čisté, nebo chcete-li volné lezení, bylo historicky jen na morálových úsecích právě třeba na tom Rytířském Idahu, Cestě mladých Italů, či zmíněném Čihulovi na Pálavě. Jinak si nikdo nedělal žádné problémy s chytnutím nebo stoupnutím na skobu, bylo to naprosto legitimní. Naše „mládežnické“ blbnutí například na Pálavských Věšácích, které jsme lezli tak zvaně „bez dotyku“, bylo staršími bráno jako „Ať se mládí vydovádí“.

Noční spára - Lidomorna

A ještě jednou Kouřilka

Když jsme vyjeli jako oddíl, později parta na písek, tak za mnou, za Žankem Přikrylem a později i za Mauglím táhla celá ta sestava poserů a číhala s nachystanými lany, aby se za nás mohla cvaknout. Odvaha, ta přišla až později. Třeba takový Mirek „Bíba“ Rychlík byl z počátku také takovým typickým členem těchto vlaků a na prvním se to naučil teprve až později. Vše se však opakuje a točí po spirále a já něco podobného pak dělal v později v pokročilých letech, když jsem stejně tak pronásledoval třeba Pavla „Džonyho“ Jonáka...

Nástup volného lezení na skalkách začal podle mne právě až s Mauglím. Zdatně a z čisté skalkařského hlediska snad i lépe mu sekundovali Bóža Prudil a Jindra „Čumpelík“ Šustr. Mauglího idea byla, přenést pískovcová pravidla do Krasu. Dokonce odmítal k jištění používat už tenkrát známé vklíněnce. Vše bylo jen za smyčky a tu a tam nějakou skobu. Proto je řada jeho cest stejnými pomníky, jako morálovky na písku! Ivan Dieška tenkrát z Ameriky přivezl boulderingovou bibli „Master of Rock“ od Johna Gilla. Kamarád Zamba (Pavel Vlček) měl za ženu překladatelku z angličtiny a ta tu knihu celou přeložila na magneťák a já ji po večerech naťukal asi v 9 kopiích na stroji. Toto a moje korespondence s tehdejším emigrantem Bóžou Sýkorou (jeho syn Milan byl výborným lezcem, který lezl např. i s W. Gullichem) bylo velkým impulsem pro další lezení.

V té době, v začátku osmdesátých let, mně začalo být jasné, že tomuto novému vlaku už mohu maximálně tak mávat, anebo chodit s nachystaným lanem jako řada lidí přede mnou. S tím je samozřejmé spojena i obava starších z nástupu mládí a jejich pádem z piedestálu neomylnosti. Není to nic nového. Už Rudyard Kipling píše o osobní tragedii starýho Akely, když má před komisí vlků skolit jelena. Stejné tak to prožívají staří lezečtí kokoti, když jim ujíždí vlak a není boha, aby se mládí a síla vrátily. Tak to prožívali i staŕí chlapi z Krasu a srali moji generaci, stejně tak to prožívám i já se svými kamarády.

Motto má být na začátku, ale teď bude na konci. Jeden ze starců, Venca Širl z Liberce, jednou řekl: „O lezení je nejlépe lézti!“

Howgh!!!!!!

PS: Jednou se nebožtíka, starýho Oldu Kopala ptal jeden mladej: „Oldo, ty jsi byl ale dobrej horolezec!“ A on odpověděl: „No, kurva!“