PØK-BLOK: April 2012

Po delší době se můžete opět začíst do rozhovoru. Tentokráte nám vyšla vstříc Lenka Benešová Seydel, přezdívaná Žížala. Díky moc! Setkali jsme se v kavárně a po třech hodinách povídání jsme odešli s Asuem nabití energií z perfektního posezení a já si nesl v diktafonu tohle vyprávění. Pro ty, kdo Lenku neznají – bývalá brněnská lezkyně, členka horolezeckého repretýmu, matematička, psychoterapeutka, hráčka folklórních písní na kytaru. Od osmdesátých let žije v Německu.

Tak začneme klasicky…proč jsi začala lézt?

To je vždy taková dobrá otázka… S rodiči jsme chodili hodně ven, jezdili jsme na výlety. Táta za svého mládí lezl a někdy po čtyřicítce začal znovu. Dostal se k tomu přes svého známého Zdenka France (přezdívaného Parašoust), kterej byl ve Slavii. A mě to připadalo strašně krásný a vždycky když odjížděl, tak jsem chtěla jet s ním. A jednou mě vzal, to mi bylo 14 let, s sebou na Palice na Vysočinu. Jeli jsme Modrým ptákem, takovým příšerným oddílovým autobusem Slavie. To byl vždycky každý rád, když se s tím někam dojelo. Tak jsme dojeli na Palice a táta se starým kamarádem Radoslavem Vaníčkem mě tam tahali a učili mě slaňovat. To byly ještě takový kroucený lodní lana, na tom se člověk houpal jak opice na gumičce, to se protahovalo o půlku.

Takže to byly moje první lezecké zážitky. Parašoust tam tehdy lezl Raketu a všichni seděli dole v půlkruhu a řvali: „Parašouste spadni, chceme vidět krev!“ Hned další týden jsme jeli na Kateřinský prst do Krasu a to už bylo něco trošku jiného. Skála byla větší. Lezla jsem s Radoslavem Vaníčkem, s kterým se pěkně lezlo, on byl takový diskrétní: „až nebudeš někde moct, tak zakašlej a já tě trošku popotáhnu“, říkal mi, abych se nestyděla. No a Parašoust, ten byl takový šoumen - byla zrovna neděle, Kateřinská jeskyně byla plná turistů a on mínil, že by bylo efektní, kdyby se slanilo. Tak hodil dolů dvě čtyřicítky, šlo to přímo doprostřed silnice, a skočil do toho slanění. Bylo léto, všichni měli krátké kalhoty…no, prvních 20 metrů profičel, pak zůstal stát a začal se posunovat po centimetrech pomalu pomaloučku dolů. Dole se odplížil do křoví a ještě zařval: „můžete za mnou“. Mě slanit naštěstí nenechali a tak jsem šla oklikou dolů. Oni si pak celý den ošetřovali popálené zadky.

To se slaňovalo jěště přes rameno?

Samozřejmě, přes rameno.

Jak jsi zmínila tátu, tak po něm je pojmenován Mauglího memoriál…

Horolezci neměli v zimě co dělat a tak se jezdilo na běžkách…Táta byl předseda Slavie tehdy, byl redaktorem v časopisu Věda a Život, tedy poté co ho dlouhá léta odevšud vyhazovali, velmi se o ten sport zasazoval, psal a publikoval články o lezení, psal lezecké povídky. Mám doma jednu knihu, jmenuje se Pod perutí orla (pozn.- autor Jaromír Tomeček, vydala Mladá fronta v roce 1977) a tam má jednu povídku o lezení v Tatrách. Táta umřel hodně mladej, bylo mu 49 a pro všechny to byl dost šok. On byl charismatická osobnost. No a ten běžkařský závod po něm pojmenovali. K té své přezdívce Mauglí přišel jako útlý hošík v nějakém skautském oddíle. Brácha byl pak malý Mauglí.

Brácha tehdy ještě nelezl, když ty jsi začínala?

Bylo mu o pět let míň než mne. Bylo mu devět, takže ještě nelezl. Pak tajně začal… on ve mně viděl trochu konkurenci. Pak později už byl daleko lepší než já, ale ještě stále ve mně trošku tu konkurenci viděl, to byla sranda.

Tobě přezdívali Žížala. Z jakého důvodu?

začátky - na Pulčinách

Já jsem byla strašně hubená. Byla jsem i nemocná, měla jsem anorexii, takže jsem fakt byla strašně hubená. Na lezení to bylo ale docela dobrý.

Do jeskyní tě to nelákalo?

Moc mě to tam netáhlo. Tam bylo bláto, mokro, zima. Pak jsem zjistila, že jsem poněkud klaustrofobická, začala jsem si představovat tu masu, co nade mnou visí. Podívat se jo, ale víc ne. To se mě nechtělo.

Na lezení tě lákalo co? Lidé, příroda?

Tak příroda samozřejmě. Ale tehdy to bylo jinak než dnes. Ten oddíl tvořil takovou dost homogenní skupinu, kde se všichni znali a scházeli. Jednou týdně se chodilo na schůze, pak do tělocvičny cvičit, na skalky se jezdilo vlakem a autobusem, takže to byl takový celodenní zážitek prostě. Ráno se všichni sešli na nádraží a jelo se. Byla sranda.

Pálava - převis Martinky

Skalky jsi brala jako přípravu do hor?

Samozřejmě jsem chtěla do hor. Ve svém školním pouzdře jsem měla napsané své nejbližší cíle, jako třeba západní stěnu Dru a podobně.

Spnil se ti tenhle cíl?

Ne, já jsem byla v Alpách strašně málo. Jednou jsem lezla na Brenvu a jednou s mojí spolulezkyní Haničkou Ferancovou jsme tam lezli cosi na Malýho Kapucína. Tam tehdy přišla hrozná smršť a vánice, takže jsme byly rády, že jsme se z tama dostaly. To byl rok, kdy bylo blbý počasí a nikdo nic pořádně nevylezl. V Dolomitech se nám předtím na výměnném zájezdu Zbrojovky podařilo s Žankem Kouřilem a Mílou Piánem jedno z mála opakování Velkého převisu Grand Diedro na Torre Venezzia, vlevo od Tissiho. Který pitomec by tam taky lezl, než nezkušení Češi, celý převis držel dohromady jen silou vůle. Byl to zážitek se sněhem a bivakem ve smyčkách.

Lezla jsi hned na prvním konci lana?

My jsme byli v oddíle tři takový youngsteři - já, Myšák Zrnečko a Petr Varmuža. Malej Hormon se mu říkalo. Dali jsme se nějak dohromady a lozili jsme společně. Lézt na prvním konci bylo samozřejmý. No, dělali jsme různé věci, s kterými ti starší nebyli moc srozumnění. Lezli jsme cesty, které jsme dle jejich názoru ještě lézt neměli a tak. Myšák už tehdy jezdil do Tater nosit na Terynku, no a tak jsem poměrně brzy začala jezdit do Tater taky. Já jsem tam dělala něco v kuchyni a hlavně jsme tam lezli. Tehdy byla v oddíle Karkulka - Věra Jílková a ta lezla se Sylvou Kysilkovou, ta na mě na začátku taky trochu lezecky dohlížela. Sylva přišla z písků a to byla fantastická lezkyně. Byla hrozně mrňavá, měla jen metr padesát.

Lezla jsi raději s borcema nebo holkama?

Napřed jsem lezla s klukama, ale pak jsem zjistila, že je to blbý, protože to vždy bylo, že on tě tam vytáhl. A to mě štvalo. Myslelo se, že když lezu s klukem, že lezu druhá. Tak jsem si našla přes Ivana Diešku Hanku Ferancovou z Bratislavy, pozdější manželku od Poldy Páleníčka. S Haničkou jsme lezly hlavně v Tatrách, ale někdy jsme se potkaly i na písku. Hokejku jsme lezly spolu, Diretku a Superku na Kežmarák, na Lomnici Birkenmajera, Přes převisy a takový věci. To bylo tehdy docela dobrý. A ten lezecký materiál tehdy… já jsem lezla v modrých plyšových papučích s mechovkou…Takže jsme v létě vařily někde na chatě a oblízaly to kolem. Já jsem raději lezla v létě, zimu jsem moc ráda neměla, i když sem tam jsem nějaký prvovýstupek s kýmsi dělala i v zimě, ale bylo to dost odporné.

Takže i prvovýstupy?

Ale jo. Ale to nebyly moje věci. To si vždycky někdo vymyslel.

A v Krase?

S bráchou jsme dolízali strop Macochy (pozn. - vršek Elekrického stropu). Účastnila jsem se pouze toho dolezení, tam jsme tehdy natraverzovali. Pak jsem to někdy lezla i celý.

V Macoše po slanění s Ferym

Takže do Krasu jste jezdili přes týden a o víkendech do Tater a jinam?

No, do Tater zas tak často ne, ono to bylo drahý, tam jsem byla spíš v létě přes prázdniny. Takže jsme do Krasu jezdili i přes víkendy. Tam jsem oblízala, co šlo. Údolní Majdalénu, Macochu klasiku, Vyfikundaci, Rorejsi, Kouřilku, Rytířské Idaho… hodně jsme jezdili do Žlebů, ale i do Sloupu na Hřebenáč či Indii. Tehdy jsme lezli ty dlouhý cesty hlavně.

Dříve byl takový krasový život, že se jelo v pátek, cestou se dalo někde pivo, mezitím se setmělo, tak jsme se dohadovali, jak se nejlíp dostanem do Ostrova k Matce Němcové. Někoho třeba napadlo, že tam můžeme jít převisem Beraního rohu. Karolko si vzal baterku do pusy a my všichni jak blbci za ním. Došlo se k Matce Němcové, tam hrála většinou Karabina (pozn. - trampská legendární kapela vzniklá jako osadní sbor okolo stejnojmenné osady jeskyňářů z Brna – ukázka zde) a bylo příjemně. To byly v podstatě zájezdy, spalo se Pod bukem, druhý den se opilci vzpamatovali a lezlo se dál.

Tradiční Mikulášská pařba, 1965

Jak jsi vnímala tehdejší krasové lezce… z ženského pohledu?

Tak o tom bych nerada mluvila:-). Byla to taková pestrá scéna. Lokomotivákům se říkalo chlíváci, ti byli takoví oficiální, ze Zbrojovky to byli strašní sprosťáci vedeni Žankem, Slavia to byli zase spíše studenti, všechno promíchané ještě jeskyňáři. Ale já jsem prostě lezla a cítila jsem se s nima dobře.

Znala jsi i starší generaci? Plška a spol?

No já jsem pak přestoupila do Zbrojovky, neboť Slavie se víceméně rozpadla. Plšek byl tehdy předseda, Děrda s jeho aktuelními písněmi o dění v oddíle je nezapomenutelný.

Jaké jsi měla ambice? Být v repretýmu?

No tak to přišlo samo. Já jsem tam pár let byla.

To byl ženský repretým?

Nebyl. Ale byla tam Jarka Tallová, já a Hanka. Byli jsme v Mongolsku, dvakrát na Kavkaze, jednou tam bylo počasí na katastrofu, byli jsme tam moc brzo. Podruhé to bylo v Čejské dolině, na východním Kavkaze, tam to bylo parádní. Příroda jak v Kanadě, krásný stěny… tam jsme vylezli Čančachi-Choch. To byl pak výstup roku. Lezli jsme to 3 dny, se Sylvou Tallou, Vencem Širlem a Jirkou Janišem. Jarka Tallová se tam tehdy předtím při jednom sestupu zranila a nemohla s sebou. Tehdy jsem málem zabila Sylvu Tallu, batohem jsem shodila takovej obrovskej kámen. To jsem tehdy taky přísahala, že nebudu nikdy nadávat nad nástupem v Tatrách. Než jsi došel pod zeď, tak to už byl jeden bivak… pak další dva a byli jsme rádi, že jsme se nakonec dostali dolů. Bivaky jsem nenáviděla, já jsem měla ráda slunce a teplou skálu, v Tatrách jsem myslím ani nikdy nebivakovala. Preferovala jsem naprosto slunné stěny.

s Vencou Širlem na nástupu na Dublpik v Ceji

Myslím, že to nejtěžší, co jsem v Tatrách lezla, byla Vyšná Baraní Strážnica, Dieškova cesta. To tehdy byl takový trošku hec v oddíle, protože to mělo jen jeden či žádný průstup. Drobek na to šel a vylítl tam v převise s nějakou skobou. Já jsem si říkala, že on je moc dlouhej a těžkej, má moc velkou páku, že jo. A tak jsem sebrala Zrzavýho Vincka a šli jsme na to. Bylo mi jasný, že to musím vylézt sama, protože Vincek nechtěl jít první. Tak jsme do toho nalezli, mě bylo předtím celý nástup strachy špatně od žaludku. V tom převisu jsem vylítla taky, ale až na konci, kde jsem si zatloukla jedničku a ty jsem zatloukat jednoznačně neuměla. Vyletěla se mnou, takže jsem Vincka málem kopla do hlavy, protože si myslel, že dobírám lano a dost mi povolil. Nalezla jsem zpátky a nějak, ani nevím jak, jsem to vylezla bez té jedničky. To ještě furt šlo, ale nad tím jsou takové plotny. Když se trefíš do správného směru, tak už je to lehčí, ale já jsem se netrefila, stála jsem tam 10 metrů nad Vinckem a bylo mě jasné, že dolů už nemůžu a nahoru to bylo takové… vlnky a jamečky, kolmé až převislé… vůbec nevím, jak jsem to vylezla. Jsem si říkala, že horská bude nadávat. Že když tam spadnu, tak si řeknou „pitomá koza, co tam lezla“, takže do mě vstoupily nějaké nadpřirozené síly a nějak jsem to vylezla. Převalila jsem se pak nahoře na nějakou lavici, jenom jsem ležela a byla jsem šťastná. Vincek to pak za mnou šplhal po laně.

Ty setkání repre byly občas i takové nepříjemné, jednotlivé týmy po sobě žárlivě koukaly, šlo o hodně, o možnost někam vyjet. Byla snaha to mít takové jednotné, mít trenéry, kteří nás oficiálně vedli, byli tam ti bafuňáři a tak. Si pamatuju jak nám jednou měřili ve Sloupu puls a tlak po vylezení Argentiny, aby zjistili, jak jsme trénovaní. Ale vážně to nikdo z nás nebral. To byla taková historka, jak Polda Páleníček volal vysílačkou někde z Pamíru: „kurva trenére, jdou mraky, co máme dělat?“. Srandy bylo jako dost.

V Krase jsi vylezla co nejtěžšího?

To byl vlastně omyl. Někde na začátku Pustýho žlebu vpravo, tam je taková převislá spárka (pozn. – Nejdražší cesta na Americkou Stěnu, Bajer, Heimerle, 1970, 5+ A1). Do toho mě nahecoval Žanek, že to vylezu. Tam nebyla žádná pořádná skoba, byly tam nějaké hodiny, ale ty byly tak zasypané listím a sajrajtem, že jsem je nemohla dát. Bylo to hodně o síle, kterou jsem až tak moc neměla. Já jsem lezla vždycky hodně technicky, jenže tam to bylo k ničemu. Pak už jsem viděla, že dole docela pokukují s obavama, i když mě tam nahecovali. No z posledních sil jsem to nějak vyhroutila, ale bylo to velmi nepříjemné. Vylezla jsem to v podstatě sólo. Já ty silové záležitosti neměla moc ráda, měla jsem raději stěny. Měla jsem své taktiky, už tehdy jsem si někdy dávala nohu vejš jak ruku a tahala jsem to na té noze. Třeba na Pálavě, tam byly takový ty bouldery, tam jsem vždycky pověsila nohu a za tu to vytáhla. Ono se boudlerovalo už tehdy, tak se někde prostě blblo.

Na Stránskou jste chodili?

Tam jsme chodili hodně. Někdy jsme tam vzali i lano, ale mě se spíše líbily ty traverzy. Je to hezký, že je to hned u Brna a nahoře rostly třešně. Sice nás tam dědek vždycky honil… Už tehdy to bylo oklouzaný. Jsem teď v Krase koukala, jak je to vymydlený, Indie a Argentina…

Rorejsi (foto J. Dobrovolný)

V Krase jste se snažili lézt čistě?

To bylo vždycky. Cesta přelezená čistě byla více ceněná než cesta, kde jsi tancoval po skobách. Ale byly cesty, kde se to tolerovalo, kde se vědělo, že tam se chytá skoby nebo se odstoupává do smyček. Třeba Rorejsi se lezli víceméně čistě. A ve Velkém Beranovi si člověk dával smyčku.

Nejoblíbenější oblast v Krase?

Rorejsi. Lezení je to hezký a je to impozantní.

S bratrem jsi tam lezla něco?

Jo, něco z Velkýho Berana, jak to tam narovnávali (pozn. - Rovný Beran, Beneš, Teisler, 1977). Bylo tam hodně málo skob, skoro žádné.

A písek?

Tam jsem lezla hodně. Ale více se mi líbilo vápno. Přišlo mi i techničtější, třeba v porovnání s Adršpachem, kde těch stěn bylo tehdy málo. Spára tě tam prostě nemine a ty mi nešly. Vždycky jsem se tam šíleně dodřela.

Kam jste jezdili na písky?

Hodně do Adršpachu, tam jsem lezla třeba Mořské vlky (pozn. - Cesta mořských vlků, VIIIa, Tyroláci, Hauschke, Srb, 1965), na Elišku… hodně jsem taky lezla v Prachově. Tam jsem oblezla skoro všechno, třeba Šicí stroj (pozn. - Drážďanská věž, IXa, Charousek, Mocek, 1971), Údolku na Ameriku jsem vyváděla (pozn. - Údolní stěna, Prachtel, Mocek, 1969, VIIc, RP IXa) od prvního kruhu. K prvním kruhům se mi nechtělo moc lozit, jsem měla strach, že spadnu až na zem. Kdysi jsem lezla na Ameriku, myslím že Východní, s Drobkem, a tam se musí nahoře uhnout. Drobek to nevěděl, tak tam dlouho stál a místní elita, která se vždycky když přijeli Brňáci chodila koukat, tak se na to nemohli už dívat a s tím, že by mě při pádu protáhl kruhem, mu raději hodili lano shora. Drobka znám už od školky, kam jsme spolu chodili.

Východní na Americkou, kritické místo (foto J. Dobrovolný)

Na Prachově mám dokonce prvovýstup, jmenuje se Žížalí stezka (pozn. - Rektorka – Východní věž, VIIb, RP VIIIa) a ten jsem udělala omylem. Oni mě obelhali, že prý už se to leze a já jim naivně věřila. Přesto mi vtiskli železný kartáč do ruky. Tak jsem lezla, všechno pucovala, byly tam takový hodinky, tak se jich ptám, jestli je mám provázat, a oni „jojo, dej si je“. No a až jsem byla nahoře, tak mi řekli, že to byl prvovýstup. Ještě jsem dělala Kosmonauty (pozn. - Kosmonautická cesta – nudistická varianta, Orel, 1972, VIIb , RP VIIIa-b).

Na Prachově byla legrace, ráno se šlo na pivo, já si teda dávala kafe a pak se šlo lézt. Někdo něco natáhl a ostatní to pak lezli za ním. A večer dole v hospodě se místní prachovská elita pěkně seřezala a hospodský na jedné straně byl rád, že měl útratu, ale na druhé straně se obával, co mu tam ti horolezci zase natropí. Takže vždycky to vrcholilo tím, že opilí Vlado Zemančík a Míla Ent začali tancovat dost destruktivní tanec velké medvědice, hospodský volal pravidelně policii a my pak jsme prchali okny a dveřmi, aby nás nezavřeli.

Problém s morálem jsi neměla?

Kupodivu ne. Ale jak jsem přestala lézt, tak jsem měla problémy. Mě se zdály sny, jak visím v nějaké převislé stěně, v nějakém koutu, nemůžu ani nahoru ani dolů, to trvalo skoro rok.

Proč jsi přestala?

Protože se brácha zabil. Manžel je taky horolezec, v severním Německu patřil k těm nejlepším, v Alpách měl vylezený krásný věci. Spolu jsme taky pár věcí lezli, ale pak jsme hned měli Michala a ten první rok, když byl malej, tak nám ho máma hlídala a byli jsme v Dolomitech na Čimách, na Toffaně, to bylo dobrý. Příští rok jsme byli domluveni s bráchou, že pojedeme společně do Julek… a brácha byl předtím na Kavkaze, no… odkud se nevrátil. Já už jsem byla v Německu (pozn. - od 1980), stýkat jsme se nemohli.

Jak probíhala emigrace?

To bylo složitý. Brácha byl tehdy někde ve Švýcarsku na zájezdu a nevrátil se. Zavolal, že se nevrátí. Já věděla, že to je v háji, protože jsem se taky zabývala tím, že odejdu a že mě nikam nikdy už nepustí. Takže jsem se během půl dne sbalila a odjela. Což byl pro mámu značný záběr, ale ona mně tehdy říkala, že kdyby byla mladší, tak by taky odjela.

To mi bylo 31 let. Já jsem odjela, ale brácha se pak vrátil. Nelíbilo se mu tam. Chyběli mu kamarádi. Říkal, že tam seděl a neměl co dělat. Takže máma šla vyjednávat na policajty a nějak to s nima usmlouvala, jakože on je synek nerozvážný, chtěl by zpátky, ale má strach, že už se pak nikdy nikam nedostane. A tam byl nějaký laskavý policajt zrovna. Oni byli rádi, že se chce vrátit. Takže se pak vrátil.

V rozhovoru s Celofánem zaznělo, že ty jsi bráchu přivedla k lezení…

On začal trochu lízt a pak se dal k jeskyňářům. Oni pořád seděli na Hlubokáči v závrtu, měli tam chatku, hrabali se v hlíně a chlastali u toho strašně. Jsem pak říkala Ferymu, že by brácha měl radši lízt. Věděla jsem, že je talentovanej, že to uměl. Fery se ho pak ujal a začal ho brát na skály a ono se mu to zalíbilo. Ale lezl i u jeskyňářů. Když měli nějaký lezecký problém, tak si ho tam volali. Byl dobrej, i když tam bylo bláto, v holínkách to tam hroutil.

Silvestr na Hlubokáči - jedna z mála fotek s hodně mladým Mauglim a jeskyňáři

Spolu jste lezli?

Párkrát ze začátku, ale pak už moc ne. V Tatrách jsme párkrát lezli, ale sourozenci spolu, to není tak ideální. Na sestru si více dovolíš. On měl vždycky strašnej bordel v laně, tak jsme se o tom dohadovali. Ale při lezení jsme se střídali, netahal jen on, jsem byla starší sestra, že. Diretku na Kežmarák jsme lezli spolu. Pořád se motal do lana a šíleně sakroval. Ale do Krasu jsem s ním jezdila ráda, protože on znal všechny jeskyňáře a byla sranda.

Čím to, že byl tak dobrý?

No, mám takovou teorii, že horolezci, co lezou těžký nejištěný věci, nejsou až tak normální. Tam víš, že spadnout nesmíš. Myslím, že člověk je pak závislý na adrenalinu… já jsem pak o tom četla knihu Psychologie horolezectví… napřed jsem se strašně rozčilovala, že to není pravda, ale pak jsem si říkala, že něco na tom opravdu bude. Jsou určité typy lidí, kteří nemají dobré spojení se svým tělem a aby se vůbec cítili, tam musí dělat extrémní věci. Každý si přinese na ten svět to svoje. A to jsou ti trošku odtržení od života a potřebují proto intenzivnější zážitky.

Nebo se tím snaží překonat nějaké problémy, které tím samozřejmě nevyřeší, ale když vylezeš něco těžkého, tak máš dobrý pocit. O bráchovi moje máma říkala, že už jako malý neměl pocit strachu. Neměl moc zábran. On měl hodně nebezpečných situací už před tím a na tom Kavkaze se toho spojilo více.

Ono se říká, že nepadal, že měl vše pod kontrolou…

No, nepadal. Ale všechno pod kontrolou nemá v horách nikdo. Bylo tam pár věcí. Říkal mi, že třeba v Tatrách mu to při sólíku ujelo v jedné plotně pár metrů a pak se chytil…

Nezrazovali jste ho doma od těch nebezpečných podniků?

To nemělo smysl. Možná ho trošku ke konci ovlivnilo, jak se v Tatrách zabila Ljuba, jeho bývalá přítelkyně. Už tehdy nebyli spolu, ale on si to myslím tak trošku kladl za vinu, protože ona lézt neuměla, nebyla pro to vhodný typ. Do oddílu přišla, když byl nábor na vysokých školách, zkusit si to a seznámila se s bráchou. Zabila se úplně pitomě v Tatrách na horolezeckém zájezdu v zimě, brácha tam byl taky, ale pak odjel, protože už se nedaly lézt žádné zimní cesty. Ljuba si zapomněla přilbu v první řadě a pak ji někdo poslal na prvním, tak se tam hrabala ve sněhu a ve skalkách 40 metrů a spadla. Samozřejmě, že brácha na tom žádnou vinu nenesl, ale měl z toho blbý pocit.

Jak to máma brala, že všichni tak lezete?

Ona chodila do hor, ale nelezla. Samozřejmě měla strach, ale jak můžeš něco někomu zakazovat. Máma pak byla rok po bráchově smrti na Kavkaze, podívat se. Zrovna ho našli a pohřbili, byla tam s nějakým zájezdem. Vedoucí horské služby se tam o ni staral, dali jí fotky i z té záchranné akce a on jí pak vykládal, že jsou horší smrti, když tam lidi umírají opilí někde u plotu. Ono Rusko má jiná měřítka.

Jak vnímáš, že ten jeho odkaz tady pořád je?

Mě to tak trošku překvapilo. Ale taky moc potěšilo.

On měl velký smysl pro výběr, hledání cest, uměl najít dobré cesty a uměl je i rozumně zajistit. Říká se, že dával málo skob, ale on je dával tam, kde byly důležité.

A byl i jinak osobnost, s úžasným smyslem pro humor a happenning. To jsme třeba jeli z tehdejší Juginy vcelku bez peněz domů, s posledními konzervami podél vonících grilů u silnice a brácha stáhne okýnko, vykloní se a zařve: Nechte si ty svoje kuřata, my máme svoje čufty –taková příšerná konzerva Čufty v čemsi, která nám zbyla, protože nejedlá. A takových historek je spousta.

On byl trošku taková kometa, nechal za sebou stopu. On se nedostal do té fáze, kdy zjistíš, že ti to už tak neleze. Je mi to moc líto, radši bych ho měla tady.

Během toho rozhovoru už nám tady zemřelo dost lidí, jak jsi to zvládala?

Člověk to nějak vytěsňoval. Já jsem to jednou počítala a z těch lidí, co jsem tehdy znala, tak 20 se pozabíjelo někde v horách. Dneska tomu ani moc nerozumím, jak jsem to dokázala tak od sebe udržet, ale pokud chceš lízt dál, tak to vytěsníš, nebo skončíš.

Jak vnímáš dnešní generaci, sleduješ to nějak?

Sleduju tvůj blog a na www.lezec.cz se taky dívám. Já to lezení beru jako takovou etapu svého života. Teď dělám věci, které jsem dříve kvůli lezení nedělala, které jsem nechala spát. Dřív to bylo jinačí, nemohl jsi nikam pořádně vyjíždět, přes týden stálo všechno dost za nic a to byl takový ventil. Sobota neděle se jelo někam lízt, takže to bylo jednak lezení a jednak to byla sranda a taky kamarádi, hrálo se na kytary, bendža, zpívali jsme, byl to takový styl života.

Ale ten vývoj, to je v pořádku, to by byla blbost, kdyby to zůstalo stát, všechno se mění. Ale jak říká Dušan Němec, je to jen taková hra. A to platilo tehdy a platí to i dnes. Může být někdy životu nebezpečná, ale proč ji nehrát jinak, že. Já to beru dnes už trochu jinak, ono mi dnes není tak moc důležitý, co dělám, ale jak to dělám - s pozorností na přítomný okamžik, protože když jsi v tom přítomném okamžiku, tak máš všechno. Když jsi v minulosti nebo budoucnosti, tak tu skutečnost nevnímáš. Není to tak jednoduché, jak se může zdát, ale to bychom se dostali někam jinam. Takže na ty věci z minulosti se můžu podívat, ale nežiju tím.

A to, že se dneska třeba dává víc jištění…taky se lezou těžší cesty a proč někde kvůli tomu umřít, to je zbytečnost, já to zažila. Proč tam nedat jednu skobu navíc a někoho uchránit před těžkým zraněním. Já to vidím naprosto věcně, možná je to ženský pohled na věc. Komu ta skoba vadí, ať si ji nezapne.

Hledání rytmu

Dnes je to stejné, i když je to jiné...

AKCE a reAKCE

Time out