Při čtení starých Hotejlů jsem narazil na popis prvovýstupu pálavskou Klauzou (Stěna u Soutěsky) cestou nazvanou Stěna smrti, kterou v roce 1956 jako první prostoupili J. Polášek a J. Petřík. Dle Sitařova průvodce se jedná o výstup klasifikovaný za VI. Při
výstupu použili pravděpodobně jako první horolezci u nás (nepočítáme-li
pískovcové terény v Čechách) vrtaných skob – nýtů. Ke čtení textu, který sepsal sám prvovýstupce Ajík Petřík v roce 1968, doporučuji otevřít lahvinku dobrého vína...
...a všichni začali hrdlem dolů pít.
Nikdo sic neví přesně,
proč,
ale víno, jak známo,
a láska,
a takové ty božské věci
mít důvod nemusí
důvodem samy jsouce*.
 |
| zdroj: janmiklin.cz |
Abych začal od Adama, tak musím ještě nějakých 4 až 5 let
zpátky. To jsme jednou dělali s bráchou Velkého Sokolíka. Když jsme sešli
dolů, brácha zůstal stát pod Stěnou smrti. Normální člověk, když uslyší stěna
smrti, tak se mu jistě vybaví v mysli lunapark nebo nějaká pout s velkou
dřevěnou stavbou, kde se jezdí jízda smrti na motocyklu nebo v autě.
Horolezci se ale vybaví stěna: musí být hodně kolmá, už na první pohled
nelezitelná, sem tam ještě nějaký ten převis.
Když jsme tak okouněli, brácha najednou navrhl, že bychom to
mohli zkusit. Podíval jsem se na stěnu: spodek – ta první délka je taková
nezajímavá, střed – to je ten komín, jeskyňka a šikmá spára doleva nahoru, tam
už by mohlo být něco na lezení, ale ten pupek nahoře a dalších asi 10 metrů –
to je hladký, to by byla fuška, proto jsem řekl: „to je blbost, na to bych šel
jenom jako první a dva by mne museli jistit.“ A jelikož jsem lozil tenkrát jen
s bratrem, tak to padlo.
Za nějaký čas, když Hugo byl služebně mimo Brno, jsem začal
lozit jako první. Našel jsem si nové partnery: nejdřív to byl Pepuša Koutný a
potom Honza Polášek. Honza byl výborný kamarád, dobrý lezec, spolehlivý na
jištění, ale myslím, že jeho největší předností byla vynalézavost při výrobě
skob. Tak pestrou škálu skob, co se tvaru týče, jakou jsme tehdy měli, už
myslím pohromadě neuvidím. Do Stěny smrti Honza vyrobil i skobu velmi zvláštní
– tenkrát to byla novinka, nikomu neznámá. Bez ní by se myslím chodilo pod
stěnou do dnešního dne.
Jak to vlastně bylo? Jednou, když jsme neměli chuť opakovat
stále: Květina, Velká Martinka, Bavorský žlábek…, tak zase pro změnu pronesl
mně již známou větu Honza: „Zkusíme Totenwand“, no a já jsem šel.
S velkého balvanu krátkým, ale krásným komínem – ten se mi zalíbil, nad
ním po lávce doleva. Tam jsem si dal první skobu. Po lávce jsem slezl moc
doleva, tak jsem se vrátil a namířil si to vzhůru na velký komín a do jeskyňky.
Bylo to docela pěkný a hlavně cizí, nic známého. V jeskyňce jsem dobral
Honzu a ten tam zatloukl jistící skobu. Opět mě jistil a já šel dál šikmou
spárou nahoru. Šlo to lehce, na konci spáry jsem našel starou skobu. Bál jsem
se jí chytit – vždyť byla ještě po Němcích, jak jsem se později dozvěděl.
Zatloukl jsem proto novou skobu a pustil se traverzem doprava. Na konci jsem
zatloukl další skobu. Lidi, ta krásně zvonila! Dnes když si na ni vzpomínám,
tak si říkám: ten zvuk, jak jsem do ní tloukl, by mohl klidně doprovázet Karla
Gotta při zpěvu. Jenže to bylo pro ten den všecko. Udělal se nějaký vítr, mně
to vzalo nohy, a když jsem tak visel jak ruská fána, úplně jsem se vyplivl a
musel jsem jít dolů. Naponejprv toho bylo dost: udělal jsem asi pět metrů nové
cesty se čtyřmi skobami.
Podruhé jsem vylezl až ke svojí čtvrté skobě. Hledal jsem a
hledal, a ono nic – musel jsem jít dolů, nešlo to. Zase odklad na příští
neděli. Už jsem začínal být dožranej, nevěděl jsem, kudy to půjde dál, skoba
nešla nikam zatlouct, a tenkrát Honza řekl: „Příště to uděláme“. Začal vykládat
o nějaké nové skobě, kterou použijeme. Já ho ani neposlouchal, poněvadž jsem
měl pořád před sebou hladkou skálu. Šikmo doleva spárkou jsem jít nechtěl, aby
za námi nelozily staré báby. No, člověk míní a pán Bůh mění, a tak nám to
nakonec přece vyšlo.
 |
| zdroj: janmiklin.cz |
V tu dobu jsem pomáhal v Rozmarýnu, denně tak do
půlnoci a pak se šlo domů. Ale co čert nechtěl. Tenkrát se sešla po službě
dobrá parta s Gustavem Bromem** a jeho rodinou v čele, a tak jsme
zůstali sedět dál. Gusta a jeho švagr vykládali dobrý vtipy, víno bylo taky
dobrý, a já pil a pil. Vypil jsem moře vína, ale zdálo se mi, že jsem pořád
dobrej. Než jsem se nadál, bylo pět hodin. Vstal jsem a řekl, že musím jít, že
mám rozdělanou túru na Pálavě. Parta si mne začala dobírat, po čem lezu, ale já
jsem byl najednou moc nadrženej a chtělo se mi lézt, tak jsem utíkal domů,
převlékl jsem se a hurá na nádraží. Nic jsem neříkal a Honza asi nepoznal, že
jsem nespal, stále se jen usmíval a mně se to líbilo.
Pod
Martinkou vytáhl Honza takovou skobu s kruhem a řekl, že to je skoba. Já
se na tu věc díval a viděl jsem zase jen kus trubky s kruhem. Honza ale
vytáhl z kapsy Takové mosazné špunty a řekl: „Ájíku, je to na soustruhu
přesně vytočený, jak ji zatlučeš, tak ji ven nedostaneš“. Měl jsem skoby i na
ty nejmenší spárky a žádnou jsem tam nemohl zatlouct, a on tady má trubku aspoň
¾ coulu tlustou a vykládá, že ji zatluče, kam, to jsem nevěděl, ale zůstal jsem
slušný. Honza mně najednou podá další kus trubky na špagátě. „Tímto vytlučeš
díru, ale pozor, tluč to tam rovně, ať nevybouráš kus skály“. Ták, a to už mně
zapálilo: už jsem v té trubce viděl také skobu a ten špunt to byl vlastně
klín, který šel asi z poloviny nasadit do trubky. Když vydlabu díru do
skály, nasadím tam skobu s klínem, zatluču na skobu, klín zaleze do skoby,
konec skoby se roztáhne a bude držet.
V trubce se špagátem jsem viděl trubkové dláto – mělo na konci zuby
jako pila. No, nebylo to špatný. Honza, jak už jsem řekl, uměl dělat pěkné věci
a hlavně užitečné.
Vzal jsem 24 karabin, 20 skob, dvě lana a nějaké smyčky.
Když jsme odcházeli, tak jeden dobrák najednou řekl, že má svátek nebo
narozeniny, a že se musíme napít na jeho zdraví. Byl to Metropol. Fuj! To
pořádný sportovec nedělá. Honza měl sice s sebou feldu s vodou, ale
než jsme přišli do Klauzy a oba vylezli do jeskyňky, všechnu jsem mu ji vypil.
Měl jsem tak hroznou žízeň, že jsem se už začínal zabývat myšlenkou vylézt pár
metrů a vzdát to. Řeknu prostě, že to dál nejde.
V jeskyňce jsem si naložil všechny skoby a karabiny –
to byla váha! Vylezl jsem na konec spáry a řekl: „Udělám ten traverz vrchem,
asi 1 ½ až 2 metry výše. Vytloukl jsem spodní traverz a vylezl až ke své čtvrté
skobě, která se mi stala na té túře kamarádem, té jsem věřil jako Honzovi. Dal
jsem do ní smyčku a snažil se něco najít. Nic, pořád nic, až vpravo byla velká
díra, ale ta byla daleko. Postavil jsem se proto do smyčky. Honza mne přitáhl a
já se chytil v díře. Tam ale měly kavky hnízdo a začaly mne klovat, tak
jsem je i s tím hnízdem vyhodil. Do díry jsem zatloukl dlouhou skobu – šavli.
Dobře držela a tak jsem si do ní hned sedl. Tím skončil můj počáteční úmysl
vrátit se.
Od díry nahoru je stěna hladká – prostě stěna smrti. Nastal
okamžik, kdy jsem měl použít Honzovu novou skobu. Vzal jsem dláto a tloukl
dlouho. Pořád nic, jen malá dírečka. Začal jsem litovat, e jsem si to dole
nevyzkoušel. Když se mi zdálo, že už dlouho dlabu, tak jsem se na to vydlábl,
nasadil skobu s klínem a zatloukl na ni. Kamarádi a výsledek? Skoba se
točila jak jako klika u kafemlejnku na všechny strany. Byl jsem úplně
rozčarovaný – tolik práce a dřiny, než jsem udělal dírku asi 1 ½ cm hlubokou a
nadarmo. To už jsem byl ve stěně nějakou hodinu, horko bylo strašný – no jako
v červnu a já dostal pořádnou žízeň. Ještě že jsem měl sebou dostatek
cigaret, já totiž kouřím při lezení jako lokomotiva – starej lokomotivák! Vykouřil
jsem jich tenkrát ve stěně 40 kusů, byly to silné čínské cigarety.
Skoby byla zatlučená, točila se jako kafemlejnek – to je
pravda, ale já musel něco dělat. Přece jsem nemohl čekat do čtvrtka, až mne
hajný sestřelí. Dal jsem do té věci karabinu a zkusil zatlačit dolů – držela.
Opatrně vytáhnout – nešlo to. Řeklo by se: „Je to dobrý“, ale já tomu vůbec
nevěřil. Nikdy jsem totiž nespadl a ani jsem nevěděl, jestli to budu umět.
Postavil jsem se do skoby: byla pořád tak labilní, ale držela a to bylo to, co
jsem potřeboval. Tím byla vlastně túra vyřešena. Ještě dnes se mi potí ruce při
vzpomínce, že jsem takové skoby tloukl dvě nebo tři – ani nevím – a asi osm
malých, než jsem vylezl nahoru. Měl jsem tak hroznou žízeň, že jsem nemohl
mluvit, jen jsem sípal. Kluci, kteří nám fandili, mi házeli po šnůře rezavou
plechovku s trávou a v ní pár kapek vody. Jak byla dobrá, vím jenom
já. Ve stěně jsem byl 7 ¼ hodiny. Nahoře jsem byl moc rád, že jsem to udělal a
že se Honzovy skoby osvědčily. Byly prostě báječné! Poprosil jsem kluky, aby
odjistili Honzu, že mám křeče v rukách i v nohách. Oni ochotně táhli,
táhli, ale nevytáhli. Lano mělo totiž hrozné tření, bylo zapnuté v každé
skobě, protože jsem se bál, aby se některé neuvolnila – skoby držely ve skále
jenom asi ½ cm.
Nakonec jsem si Honzu odjistil sám. Vylezl ke mně,
poděkovali jsme si jeden druhému a honem jsme to šli zapít. Vrátil jsem se zase
k dobrému vínu. Toho roku měl Pařízek opravdu dobré víno. Však je to doba
minulá, kdy dobrého vína bylo dost. Dnes je ho málo a ještě nestojí za moc.
Ale na druhé straně, skob na Stěně Smrti je moc. Je jich moc
proto, že nás kluci přerostli, co se týče výkonu. Nám, starým klukům, se ale
musím přiznat, že jsme ve stěnách nechrápali a že ještě dnes je některá pěkná,
protože je těžká.
* úryvek z básně Legenda o Věstonické Venuši (Oldřich Mikulášek)
**nejenom vynikající hudebník,
úspěšný manažer, hledač talentů (objevil například Hanu Zagorovou), vtipný
moderátor vlastních koncertů, ale i textař a zpěvák. Během několika málo hodin
po oznámení letu prvního kosmonauta v roce 1961 například nazpíval píseň Pozdrav
astronautovi (aneb Dobrý den, majore Gagarine) jako poctu Juriji Gagarinovi,
kterou narychlo složili Jaromír Hnilička a Pavel Pácl. Ta se pak stala velkým hitem.
