Pokec s Hastrošem aneb Nebojte se strašidel

Rozhovor s Ivanem "Hastrošem" Bajerem se povedl a Vojtěcha "Celofána" Gregora inspiroval k následujícímu textu. Díky moc za to, Celofáne!

 

   
Tak ani nevím, komu mám nejprve poděkovat a pogratulovat, zda-li rozmlouvatelům (Pok, Asu, Drobek) nebo rozmlouvaným (Hastroš a Kolpík). Každopádně dobrej pokec, kus betálnýho hantecu, díky všem! Mám čtvrt kila komentářů, je to vo pět deka víc, můžu to tak nechat? 

-- Ako to vyzerá, Pok a Asu Hastrošovi vykali.  U sta hromů, to je mezi horolezci a skalosapači silný kafe, ale pan Bajer si úctu opravdu zasluhuje.  Vzpomínám si na nějaké vyprávění o tom, jak ho nějaký mladý chlapíček, opravdový zelenáč, oslovil “Hastrošu”. Hastroš ho prý nezbil, ale lapnul pod krk a kroutil s ním veca, “Ne pro tebe, pičo.  Tak mi můžou říkat jen moji staří dobří kamarádi. Pro tebe vždycky a jen pan Bajer” (podle neověřené, ale velice pravděpodobné historky).  

-- Waldman, občanským jménem M. Mezuláník. Znal jsem ho, byl to zvláštní a hluboce spirituální charakter (od slova spiritus, značícího jak ducha tak etylalkohol). Hodně lezl s Kuřetem Zdeňkem Kovářem; bohužel, oba jsou už po smrti.

-- Jiří Gryc alias Smolda není autorem Argentiny na sloupskou Indii. Tu spáchali Mirek Grois a Radek Hýsek v r. 1958. Se Smoldou jsem vylezl hezkých pár věcí (včetně jeho Zbojnického Idaha nad Zbojnickou jeskyní), od té doby kdy nás Ježek (Vlastimil Staněk) seznámil na Pálavě při horolezeckém srazu r. 1965.  O Smoldovi se traduje mrtě historek. Jedna vypráví o tom, jak Smolda slaňoval z Dolního můstku do Macochy, myslím, že na dvou čtyřicítkách. Lano pochopitelně nestačilo a tak se Smolda rozhodl volně doskočit na miniaturní plošinku ve stěně. Doskočil, uklouzl, upustil tělo, dopadl na suťový kužel, přežil.  Pouze si zapíchnul klacek do stehna. A s tím zapíchnutým klackem prošel suchými Punkevkami a došmajdal se na Skalák, kde se mu dostalo první pomoci. Tuto historku znám ze Smoldových vlastních úst. Vím, že  je už nějaký čas šuká Persefonu, ale to, že se utopil na Říčkách, je pro mne novinka.  Zná někdo podrobnosti?  

-- Akademická Slavie, dělnická Zbrojovka, tak-nějak to bylo ještě v 60. létech, ale pak se ty rozdíly začaly smazávat (viz Gregor, Pipal, Pokorný, Historie a vývoj horolezectví v Moravském krasu, na těchto stránkách). Inženýři Baťa (Jiří Dobrovolný), Drobek (Jan Krch) a Učeň-Habásko (Ivan Haimerle) jsou příkladem, který mi zrovna napadá.

-- V oddíle Hastroše nezkazili, on byl vždycky slušnej pán, čurák by neřekl ani za deset pičí :o))

-- Na fotce č. 3 v Pokecu nevidím Učně-Habáska, ale zleva do prava Frantu Plška, Hastroše (ten strašák v jibóku), Drobka a Milana (?) Šimonovského.

-- Hop-trop à la Muška. Muška, civilním jménem Tonda Němec, dělal svým tělesným vzrůstem a váhou opravdu čest své přezdívce. Se svojí muší váhou byl schopen přelézt či lépe přelétnout téměř fšecko.  V roce 1968 nabral jižní kurs a odletěl s Jarkou Jirůškovou, ex Pepy Jirůška, do Klokanie.

-- Páleníček se nejmenoval Tonda, ale Polda (Leopold). Ty Narovnané Rorejse – ze 4. štandu klasických (Zavřel, Vlach a nejmenovaný hlaní autor Plšek) doleva a vzhůru na nejvyšší okraj stěny, jedna lanová délka – Polda udělal s Hájou Myslivcovou. Na můj popud. Tu štreku jsem vyhlédnul a tak-nějak nalajnoval už dlouho předtím, ale neměl jsem odvahu do ní jako prvolezec nastoupit. Tož jsem vyhecoval Poldu.  Hastroš, já a možná ještě někdo třetí (Kolpík?) jsme lezli normální Rorejse za nimi. Na 4. štandu jsme je dost dlouho sledovali – tedy Poldu, Hája jistila.  Hastroš chtěl čekat, abychom hned udělali druhý přelez.  To ale vypadalo na dlouho, měl jsem žížeň a sedačka (obyčejná lanová smyčka, žádný popruhový posed) se mi zařezávala napříč do prdele, tak jsem ho ukecal: rychle jsme vylezli normální pátou délku a valili na Útulnu na Macoše, na verandu, na škopek.  Páleníčkovy Rorejse (původní název) pak vylezlo hezkých pár borců, Kóřil, Habásko, Hastroš a další. S Packou jsem je přelezl v r. 1972. Nevím, jestli Polda stále leze, ale vím, že je hostem v pohostinstvích v Hostinném pod Krkonošemi.

-- Polda spáchal v Krasu hezkých pár cest, také Klenbu Macochy (Pekelný jícen). S Ferym, Pytlíkem (Jiří Zrůst-Unger) a Hájou. Tu Svobodnou Evropu (název pochází ode mne) alias Jednoskobovou jsem s Poldou dělal já (viz průvodce Skýpala – Wolf, 2010). A nijak moc dlouho to netrvalo.  Taky jsme spolu udělali variantu na Sloupské Idaho.

-- Nejtky Radošovi Hýskovi seděly – odtud jeho přízvisko, Nejtek. 

-- Nejtkovu-Čaverovu (Čavera, civilním jménem Mojmír Pavelka) rozestavenou jachtu na Staré osadě si pamatuji, stejně jako Nejtkova stříbrného Delahaye. V tom vozil sudy piva na naše zbrojovácké kulturní podniky, třeba v Malém psovi v Suchém žlebě. Von Radoš byl borec, vo tom žádná. 21. srpna 1969 jsem bojoval v brněnských ulicích. Sotva jsem ustoupil ze Zelnýho rynku, hned jsem na Šilingráku vrazil do Nejtka a Hastroše. Šópli mi do každé dlaně půl cihly – a policajti a ty kurvy milicionářský dostali další sprchu. V roce 1977 jsem na přání Franty Plška vzal do Rudického propadání bandu zbrojováckých lezců včetně Franty, Nejtka, Hastroše a Habáska. Radoše to vzalo za hercnu natolik, že se stal jeskyňářem a v letech 1993-1995/6 dokonce předsedou jeskyňářské skupiny Býčí skála. Pro ty co nevědí: Franta Plšek, Pepa Jirůšek, Dalimil Forejtník, Pepek Vlach, Vlasta Zavřel a také Karel Krčál ze Slávie jsou spoluobjeviteli “nové” části Propadání, cca. 2.5 km dlouhých chodeb za horní Chodbou vzdechů (taky Chodba kurev).

-- Zbrojovka (Drobek): “Vzájemně jsme se špičkovali, hrubě jsme se uráželi, ale měli jsme se rádi.”  To je pravda, cítím to dodnes :o))  A proč jsem měl Zbrojováky rád – byli to sprostí hajzli, já taky, a tak jsem mezi ně zapad’ jako hovno do senkrovně: vrána k vráně sedá, sprosťák sprosťáka si hledá.

-- Kolpík – to byla (a stále je) betálná koc, fantastická hajfa. Moc rád jsem s ní lezl, co moment to radost. V Krasu je pár Kolpíkových cest, ještě v ko-produkci s Ferym. S Packou jsem lezl tu v Macoše.  A s Milanem Štulpou jsme dělali druhý přelez Kolpíkovy cesty na Henryovku.

-- Zdenina cesta na Evropě, I. Bajer, I. Heimerle, 1970. Nevím po kom ji prvovýstupci pojmenovali, myslím si, že po Kolpíkovi.  Rozhodně ne po Zdence-Pacce, mojí paní. Packa nemá s tou cestou cokoliv společného krom toho, že ji jednou se mnou vylezla. Ale, do prdele, Hastroš by měl vědět po kom ji pojmenoval!  (On to určitě ví, jen to nechce přiznat, on byl tenkrát moc zamilovanej :o).

-- Jistě, nikdy jsem nebyl extrémista a špičkový lezec – daleko od takového. A nikdy jsem nic podobného netvrdil a nepředstíral. Lezl jsem pro potěchu vlastního serdéčka a jen to co se mi líbilo a na co jsem se cítil. Navzdor tomu jsem přelezl hezkých pár prásků včetně Hastrošových. Včetně Hop-trop, macošské Hokejky, Drobkova skoku a té Nejdražší na Americkou stěnu (správně Stěna nad Tunelem). A taky cestu na Hastrošovu počest, Habáskův Brekův nářek na Hřebenáč. Kolpíku, díky za porozumění a zastání.  Nakonec, jak říká Fery a po něm já, o nic nejde, je to jen taková hra. Až nás tam povezou, v zavřený rakvi, s prdelí zašitou ševcovskou dratví, co nám bude platné jestli jsme byli špičkoví lezci, vědci´nebo bohatci – nic z toho si pod macešky, případně na rozptylovou loučku, nevezmeme. Pokud si někdo na Hastroša nebo Celofána za 25 let vzpomene, tak to určitě nebude kvůli jejich lezení, ale kvůli jejich glgačkám a krásné, vpravdě lidové sprostomluvě. A v ní je Hastroš primabalerina, žádná křivá válka. Jako na tom hasičským funusu. Předseda sboru hovoří nad rakví starého hasiče: Vždycky jsi byl první ve stříkání, nyní jsi již dostříkal.  Spi sladce, buď zdráv, nazdar!

-- Lidomorna. Tyhle fichtle na míru, o nich mi vyprávěl Hóba (Jara Jančík) a myslím, že i někdo ze starých plániváků (Fousál Honza Vít, Jura Šlechta?). Bral jsem to jako fakt. Už Fery mně před časem napsal, že to tak nebylo. Tož si sypu popel na štriclu: Confiteor Deo omnipotenti et vobis, fraters, quia peccavi nimis cogitatione, verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa (já jsem kdysi ministroval a chtěl študovat theologii, ale kvůli hajfám a dalším rozkoším světa laického jsem se na to vysral). Jistě, ty dřevěný klíny znám a ty vklíněný šutry taky, dokonce z autopsie. Co se těch druhých týče, nevím zda-li je tam zaklínila Macecha Příroda nebo – a to mnohem pravděpodobněji – lezci.  Dořeším to s Ferym. 

-- Hastroš a rumpoleta. Mlaty, ty von gómal. Křachnót do ksichta, rozhodit sandál, urazit řepu, vybóchat palušu – nono problemo, zvláště když byl se Starým (Žankem) Kóřilem (Honza Přikryl) nebo Vlado Zemančíkem. To snad bylo lepší spadnout do parního mlejna nebo rovnou do mlátičky. A ne že by Hastroš všechny ty mlaty vyvolal; v mnohých byl celkem nevinně, nahecoval ho do nich Kóřil. Osobně si pamatuji jednu rychtu v Dělnickým domečku v Rudici, někdy v zimě ve druhé polovině 60. let. Lezli jsme v Suchém žlebu – Saxifrága, Henryovka a tak – a večer vyhopkali po sloupku na verandu Salmovky (bývalá Salmova lovecká chata na Skaláku, furt tam stojí) s tím, že tam hodíme chrupnu. Hastroš, Nejtek, Kóřil, já a nevylučuji, že členem družstva byl také Cvalda (Vladimír Majtner). Rozbalili jsme spacáky a pak naklapali do hotelu Skalák na pár škopků, ale restaurace byla zavřena! To byla katastrofa, to bylo přímo v prdeli. Leč starej pan Štěpánek, recepční, nám prozradil, že v Rudici hrne maškarní bál. Tak jsme se vrátili na verandu, zchálkovali na studeno půlkilovku vepřovýho s česnekem a brzdou, a vzápětí se vydali zpět do Sucháče, stezkou za Kateřinským prstem nahoru na Harbechy, no a přes Převážku do Rudice.  Ve výčepu jsme zasunuli pár hrnců na rozjížďku a pak majestátně vpluli do tanečního sálu. V lezeckých šólnách, větrovky, golfky, štulpny, pohory. Hastroš žádnou masku nepotřeboval, von je hastrman, hastroš, strašidlo sám vo sobě. Já jsem měl navíc takovou hučku, lezeckej jibók, a na knoflík u puntu jsem si pověsil rozsvícenou baterku-reflektorku, jako že jdu za bludičku. Zaměřil jsem se hlavně na gardedámy – tam byla naděje, že mi za moji pozornost a galantnost zaplatí nějakýho ruma.

   To se ale nelíbilo místním šukanýrům. Ti tam házeli machry v hoptrikách a koženejch šlajfkách, a v bílých papírových admirálských čepicích. No, slovo dalo slovo a za chvilku Hastroš držel jednoho šukmena za šlajfku pod krkem, kroutil s ním a něžně mu promlouval do duše: pičo, máš vikslajvantovó kanicu vokolo krku, hoptriko a papírovó helmu, pičo, hážeš machra a furt seš čurák, pičo... Potom jsme šli ven, my a pár vod nich, Kóřil na trávníku někomu deformoval ciferník, já jsem se taky do jednoho strefil, Hastroš je kácel ve velkým, už si moc dobře nevzpomínám. Jisté je, že my jsme se celkem ve zdraví vrátili dovnitř, ve výčepu dali pár hrnců na rozlučku a na cestu, a se zpěvy a tanci se brali nočním krasovým reliéfem zpátky na Salmovku. Prodlévat dále nebylo záhodno, mohl se na nás vrhnout celej sál...

   Někdy později, už v Kanadě, jsem slyšel vo nějaký meltě s Hastrošem a Vladem na jedné a rudickými občany na druhé straně. Figuroval v ní nějakej plot, ale nevím kdo z něj vytrhával tyčky – Hastroš a Vlado nebo rudičtí, aby Hastroše s Vladem zaživa utloukli. Prej to byl velikej hon, poslední leč, a Hastroš s Vladem se spasili jen útěkem.

   Ta zmínka o ostrovské hospodě a ruském kulečníku je zajímavá. Nepamatuji si, že by, alespoň za mých časů (1964-1977), byl v nějaké ostrovské hospodě kulečník, a to jsem znal všechny tři. Rozhodně nebyl v domácí jeskyňářské a lezecké hospodě U Němců (U Matky Němcové); tam nebyl ani v r. 2008. Ale spojím se s Maršálem, možná, že mi opraví moji zkrasovělou či lépe streptotickou paměť (pro ty co nevědí, streptóza je choroba vyznačující se stěhováním mozku do prdele a hoven do hlavy, to aby byl zachován zákon o zachování hmoty a energie a oběh vnitrotělních výplní).

   Bijec Hastroš bil, ale já měl štěstí. Mě ušetřil, mě nikdy nezbil. Byli jsme dobří kamarádi a místo tlukotu jsme spolu raději pili.  

-- Kolpík. S Basiliem (Karel Kačmařík) jsem nikdy v žádném muzeu nebyl a kolpíka jakožto ptáka, vycpaného či živého, jsem nikdy neviděl. Kolpíka Zdence přišil Jiří Kavka zvaný Ohém, Basiliův a kdysi i můj kamarád, člen naší sloupské speleologické skupiny. Ohém také udělil Basiliovi další přízvisko, Jímač. Jak pták kolpík vypadá jsem se dozvěděl až s nástupem Internetu a Google. Kolpík, třída ptáci, podtřída letci, řád veslonozí, čeleď ibisovití, podčeleď kolpíci, nejméně šest známých druhů. Kolpík na obrázku v Pokecu je kolpík růžový, Platalea ajaja. Budu muset najet na Wikipedii a definovat další druh, Kolpík krasový, Plataea karstica Sidoniae :o))  

-- Hastrošova legendární sprostota. To není sprostota, to je jadrný jazykový projev, dnes, bohužel, na veřejnosti méně a méně používaný (s výjímkou politických a ekonomických kruhů). Všechna slova, která Hastroš používá, jsou uvedena ve Slovníku českého jazyka od akademika J. Trávníčka – měl jsem kdysi vydání z 50. let. Veliký akademik se dal kdysi slyšet, že “když budu chtít tak od zítřka se bude psát piča s tvrdým y”. Hastrošovo výrazivo je jednoduché leč výstižné, snadno pochopitelné všem společenským třídám a vrstvám. No a když mu někdo nerozumí, tak je piča :o)).

-- Čas běží a “malýmu” Ivánkovi je už padesát. Na náš starozbrojovácký mejdan u Nejtka v Babicích r. 2008 Hastroša přivezl Ivánek. A když se Hastroš nachcal tak Ivánek pravil, Tato, nezlob nebo pojedeš v kufru!  Inu, jablko nepadne daleko od melounu, jak říká staré přísloví. Nebo je to jinak?

-- Ta předposlední fotka v Pokecu je z Pálavy, Supervěšák na Vzývajícího (skupina Trůnu). Tam se dnes lézt nesmí, ochranáři si tam udělali oplocenku ve které pěstují náletové dřeviny a nové, již geneticky modifikované ochranáře. S pálavskými víny to bylo složité.  Najít dobré víno v Horních Věstonicích bylo téměř nemožné. Pařízek byl permanentně ožralej a dělal hrozný patoky. Stejně tak Masařík (říkal si a nechal si říkat Masaryk). Panáček nebyl o moc lepší.  Snad nejlepší víno měl starej Kobliha. Chodíval jsem k němu do sklepa s Pepou Jirůškem a dalšími Zbrojováky, s Matym, Matyášem Zdenko Staníčkem z Lokálky a dalšími borci. Kobliha měl i Hastrošova oblíbeného Millera. Jinak generelně lepší vína byla v Dolních Věstonicích, v Klentnici a v Perné.

-- Zde máme autenticky potvrzeno, že Kolpík je pták, neboť létá. Hastroš výslovně říká, “Zdenka odlítla a on mi šláp’ na fungl novej padák a to neměl dělat”.

-- Povídání o některých mých zážitcích s Hastrošem lze najít na tomto blogu, Historky-Celofánky, patnáct pokračování.

Franta Plššek, Hastroš, Kolpík, ŽŽlutas (2008)

a Celofán vpravo (2008)

Čavera, Celda, Habásko (2008)

Kurva, Hastrošu, ty pičo, seš starej čurák, ale furt tě mám rád jako za stara, teda za mlada. Tobě pac, Kolpíkovi pusu (ta holka si zaslouží Nobelovu cenu za statečnost a vytrvalost) a ničeho se neserte, střízlivý nás nedostanou! 

Celda, v mládí čurák, dnes piča v. v. :o)))  

 
Doplnění od Chobotnice:

Ke konci svého povídání se zmiňuje i o pálavském vínu. Hodnocení jednotlivých vinařů je docela objektivní, i když každý měl krom mínusů své plusy. Od Pařízka, na příklad, bylo nejblíže pod skály do spacáku. Na druhou stranu, Kobliha měl jeden z posledních sklepů při silnici do Dolních Věstonic, odtud to bylo na vlak přece jen blíže. A v neděli odpoledne míval "den otevřených dveří". Je tam zmínka i o Matyášoví (další přezdívky Hyena pálavská nebo Zrzavej Vajckorn), který byl Koblihův štamgast a kterému Kobliha naléval to lepší. Protože oba zmínění pánové už delší dobu tam nahoře "tlačej mraky", posílám fotku přímo z místa činu - z předsklepí Koblihova sklepa. Ať se ví o koho jde. Kobliha kasíruje, Matyáš cáluje.
 

Kras je nejlepší

Ivan Bajer, přezdívaný Hastroš. Další z legendárních postav krasového lezení. Autor cest jako např. Hastrošova na Krkavčí, Dolní traverz na Rorejsech, Drobkův skok na Zbojnickém Idahu, Nejdražší na Americké stěně, Hop Trop na Malých stěnkách. Už jsme se o něm mohli leccos dočíst v některých předchozích rozhovorech, kdy na něj vzpomínali Drobek, Haveláč nebo Celofán. Není však nad osobní setkání, a tak jsme se s Asuem odhodlali Hastroše oslovit a vznikl tak následující rozhovor. Sešli jsme se v polovině února a společně s Drobkem, Hastrošovou manželkou Zdenou alias Kolpíkem a flaškou slivovice jsme strávili krásný večer, jehož záznam se vám pokusím zprostředkovat.

Drobek: Já jsem přišel jako mladý do Zbrojovky a starší chlapi říkali: „Počkej, až přijde Ivan Bajer z vojny“. A pak jsem tě viděl, chrápali jsme pod Hřebenáčem a ty jsi tam přišel na špacír jako čerstvej propuštěnec z vojny. Taks na nás koukal a myslím, že Habásko řekl: “Tak to je Ivan“. Jsem se trochu styděl, ale pak jsme se dali dohromady. V kolika jsi vlastně začal lézt?

Hastroš: Jsem chodil do Junáku, pak do Turisťáku, pač Junák zrušili, a jeden z vedócích říkal, jak je lezení perfektní, že bysme to měli někdy zkusit. A tak s Pavlem Šubrtovým a s mým kámošem ze školy, Emanem Janoušků, jsme začali jezdit do Krasu. To mi bylo 16 (to bylo v padesátém šestém) a tak jsme to zkóšeli. Pavel už o tom cosi věděl a že bysme si měli kópit nějaký karabiny. Řekl v Turisťáku vedoucímu, Mirkovi Klepáčovi, že bysme potřebovali lano a on nám ho koupil. Pak jsme si koupili karabiny hasiče, jsme ani nevěděli o co jde a přišli jsme na Skalák. Waldman, kterej tam spával a chodil do jeskyní, tak říkal, ať přídem v sobotu večer, jestli máme čas, že nás potahá po jeskyních a potom ráno se půjdem podívat někam na skály. Jsme neuměli ani slaňovat, tak nás to tam učili. Vytáhli nás na Kateřiňák, mě a Emana. Pavel, co nás do toho vyhecoval, se na to vykašlal, protože se bál. Eman pak odešel do učení někam do Letovic, on byl tesař, a já zůstal sólo. Tak jsem se lapl toho Waldmana a Kapeca. Jak jsme byli na Skaláku s tím Waldmanem, tak pivo já už jsem pil, ale tam padla kořalka. Kafe a velkej rum do toho. Mně kafe nelezlo nikdy, my jsme měli přízeň ve Vídni, ti nám posílali kafe a tetka ho furt dělala.  Tak gořalky začaly, to mi bylo šestnáct a tam jsem se poprvé ožral. Ten Waldman, oni byly starší o třicet let. Oni o tom Krase věděli všechno. Ti borci tě ale nijak nepodceňovali.

Drobek: Tam byl v tom Turisťáku aji Smolda (Jiří Gryc), pověstná postava krasového alpinismu. On se pak utopil na Říčkách.

Hastroš: Radek Hýsek mě pak vzal poprvé, ještě s Kulendíkem, do zimních Tater a na Lomnickým sedle, tam na svahu, nás učili padat a brzdit. To mě zavolal Radek: „Poc sem“ a pak do mě šprtl. „A teď jak máš ten pikl, tak na to nalehni a brzdi“. Tam byl i Smolda a Jura Růžičků a Groisák a ještě nějaké dvě baby.

Drobek: Na tom zájezdu vás zasypala ta lavina…

Hastroš: To sme spali na Skalnatým a domlouvalo, kdo kam půjde na Silvestra. Já to nechtěl hrotit, říkám, že půjdem tady s Kulendíkem na Mačí věž, tam vylezem a půjdem se normálně ožrat. Jako né ožrat…

Drobek: No oslavit

mladý brněnský alpinista v plné zbroji

Hastroš: A jak tam byl Groisák, tak říkal Růžičkovi a Grycovi, že půjdou na Lomničák, přespat. Tak tam mazali, o třech hodinách ráno. My jsme šli na tu Mačí věž, to byla nějaká dvojka trojka, jsme to vylezli, byl jsem před vrcholem, Kulas šel první, já ho jistil a najednou vidím obrovskej oblak sněhu. Jsem myslel, že to je vítr. A Kulas: „Ty pičo, to je lavina“. Tak jsme mazali důle, co a jak, to bylo kósek od toho, hodinku nebo tak. Jsme tam přišli na čelo laviny, už tam byli lanovkáři, pač tam viděli někoho. Pak se zvedla jedna postava, druhá postava, to byl Groisák a Růžička. Jura měl akorát odřený ucho. Pak se hledal Smolda. Tam byl kořen s dlóhým piklem tak s tím začal píchat, rozumíš. Kulas to viděl, hňápl ho po čuni: „Zabiješ kořeňa!“ Pak přišla horská a našli ho, za dvě a půl hodiny.

Drobek: Takže z toho byl asi blbej potom. A ten Mirek Grois  (jeho manželka se jmenovala Mirka Groisová), on byl významnej v tom Turisťáku. On byl lampasák z povolání, učil tady na vojenské akademii fyziku nebo co.

Hastroš: On nebyl lampasák, Drobku…

Drobek: To je jedno, ale byl u těch vojáků. Jak je taková knížka, Technika zajišťování v horolezectví, v takovém nepromokavém modrém obalu, tam on má nějaký grafy, jak trhali na trhačce lano a tak. 

Hastroš: On to byl bejvalej Bulhar. Když mluvil, tak jsi mu nerozuměl.

Drobek: No byl to takovej hrozně chytrej metodik. Když vedl nějakej zájezd, tak se všichni hromadně odhlašovali, když ho znali, protože ten zájezd byl zkaženej. On furt tou českou bulharštinou, že to se musí takhle…a ta Mirka mu přitakávala. 

Hastroš: Hahahaha, jsme třeba takhle byli další rok zase v Tatrách, Radek Hýsků, Čavera, já a Groisák, rozumíš. Byli jsme jak je Žabí kůň, na Žabích plesech. Groisák říkal: „Ivane, já ti říkám, tady vylezeme Žabího koně, půjdem kousek po hřebenu, ale nepudem zpátky do doliny, ale na druhou stranu do Polska a Rysama navrch“, rozumíš. Ty vole, to bylo hrozný. Já jsem to vylezl všechno, rozumíš, my jsme to lezli stěnou, to bylo na pět šest délek. Když jsme šli pod to, tak on říká: „Ivane, máš nějaký materiál?“ Mám, vezmu. „Ne Ivane! Šetřeme vahou“. Vzal čtyři duralky a dvě skoby. „Ivane, to stačí, já to znám!“ Tak to znal, rozumíš, takovým způsobem, že jsme vylezli první délku, jednu skobu zatlókl a další na jištění. Do toho dal karabiny, dobíral mě, duralová skoba nešla vytlouct. Praskla, urazil jsem ji a měli jsme jen špačka. On říkal: „Ivane, vylezem to určitě!“ Vylezli jsme druhou délku, dali jsme nějakou smyčku, nějaký suky, rozumíš, a na jištění skobu. Tak říkám Mirkovi, že jsme v prdeli, že můžem akorát tak slanit důle. On říkal: „Víš, asi jsem to nějak přecenil“.  Tak jsme slanili důle a on říká: „Ty ale Ivane, víš, ta skoba, ona je taková dobrá, víš, to bysme měli nějak toto. Kdyby to nějak šlo, tak ty seš takový lehký, měl bys to vylézt k tomu, já tě udržím, a vytlouct ju.“  Tak jsem vylezl k tomu, rozumíš, a povídám, kurva, kam to dám, rozumíš, nic, tak jsem zas musel slanit. Přišli jsme pak do bivaku, jsem byl unavenej, tak jsem se nažral a jsem šel spat. A Groisák Hýskovi říká: „Ty vole ten Ivan, on je dobrý hoch, ale on teda moc nevydrží“. 

Já pak z toho Turisťáku odešel a začal jsem chodit do vysokoškolských sportů, do staré Slavie. Mívali jsme schůze na medině. Tam jsi přišel na schůzi a medici pitvali mrtvoly, rozumíš… 

Drobek: To je takové povzbuzující.

Hastroš: Jednou nám jeden ukazoval, jak tam študáci fachčej na těch mrtvolách…

Drobek: A do Zbrojovky jsi přešel kdy?

Hastroš: Kamaráde, to bylo před vojnou. To jsme byli se Slávií na Vysočině na Dráťasu, lezli jsme a tam jsem potkal Zbrojovku. Pepka Jirůšků, Pepka Vlachů, Matulu. Tak jsme večer šli do hospody, trochu jsme si dali a Matula mě začal říkat: „Ty Ivane, tady ti kluci jsou dobří, ale poď do Zbrojovky, tam je taková partyja, taková dělnická“. Tak mě přemlouvali…“pičo poď tady“. Tak povídám, že mám jít stejně na vojnu, tak uvidím, co a jak. A za půl roku jsem šel do Zbrojovky. Taková partyja jak v té Zbrojovce, to se už nenajde. Když jsem chodil do Slavie, tam byli třeba Motejl a Papír, perfektní lezci, ale byl to samej inženýr a tak. Já jsem byl holub. 

Pok: Holubí vejce…

Drobek: Takže v oddíle tě zkazili, ty jsi byl slušnej kluk. Staří krasoví hrdinové, Flek a Jirůšek tě zkazili, naučili tě mluvit sprostě, pít pivo…

Hastroš: Já sem byl vždycky slušný, to je jasný!

Plšek, Hastroš, Drobek, Šimonovský

Pok: A na vojně jste byl kde?

Hastroš: U paragánů, narukoval jsem do Prostějova a byl jsem pak Chrudimi.

Pok: A kdy jste začal lézt prvovýstupy?

Hastroš: To bylo už před vojnou něco, ale hlavně až po vojně. Když byla partyja, tak ses podíval - to bylo pěkný, to bysme mohli udělat.  To bylo něco úplně jinýho než teď. Ale i když jsi lezl udělanou cestu, tak jsi tam musel dávat skoby, protože to bylo všechno takový nic extra, ty původní skoby tam byly třeba 20 let. 

Pok: Takže opakování některých cest bylo něco jako prvovýstup…

Hastroš: Mám dost pěknejch prvovýstupů, třeba na Bejčině, to bylo po vojně hned, na Hop Trop. Tam jsme viseli několik týdnů po sobě, jsme to nemohli vylezt. Taková spárka a úplně hladká stěnka. Jsou tam tři čtyři jemný stupečky chytečky. Jsem byl s Vykecem Čermákem a říkám mu: „Pojď vole, tady bude cesta, to když vylezem, to bude rana“. To jsme zkóšeli, to bylo dokonce v zimě. Jsem vylezl tak tři čtyři metry, dal jsem do té spáry skobu, takovou stropovku, a chtěl jsi valit dál, ale ty stupy to neudržely. A fókl jsi důle.

Drobek: To bylo nekonečný, furt znova. Pořád jsme to zkoušeli, aspoň čtyři víkendy, než se to podařilo vylézt. Pak se psalo, že jsi vylezl Hop Trop a do závorky Muška styl nebo Bajer styl, protože Muška to vylezl bez spáry, za nějaký hovínka.

Bajer styl

Drobek: To byly významné akce s Ivanem v Krasu. Třeba první sud piva u Skaláku, tam kousek zpátky k Prasečímu uchu, byl za Punkvou plac a tam se slavilo. To bylo místo na sudy. Další tvoje několikaměsíční výprava byla cesta Nejdražší na Americké stěně. 

Hastroš: Tam mě jistil Cvalda, co s náma spíš jen tak chodil, občas si dal pivo, ale moc nelezl. Tam byl trend co nejmíň skob, občas si dal smyčku, uzel a tak, tak jsem to nějak vylezl přes uzly. Dal jsem tam jen dvě skoby do toho. 

Drobek: Nejdraží proto, že je to stálo hodně lovů. Vždycky když z toho slezli, tak šli na pivo.

 Asu:  Žížala vzpomínala na tuto cestu dost…

Hastroš: S ní jsem třeba udělal tu spáru přímo nad Punkevkama. Lenka to byla baba na lezení, to byla špica. To byla prvotřídní lezkyně. Jednak měla dispozici k tomu, ona byla, jak se to jmenuje, když jsou baby chcíplý?

Pok: Anorektický?

Hastroš: Pak jsem lezl dost se Žankem a s Mauglím. S ním jsme lezli třeba Hokejku na Macoše, to má dvě délky. První délka je dost rozbitá. V druhé mu říkám, ať se na to taky podívá, on udělal tři kroky, vrátil se a říká, že je na to krátký. Mauglí byl takovej zajímavej kořeň. Měl svoje nálady, ale perfektní kluk. Něco jinýho, když byl mezi klukama a něco jinýho, když byl na skále. Já jsem ho znal, když mu bylo čtrnáct patnáct. Spolu jsme dost lezli, byl vynikající, akorát já jsem byl o dost starší, tak vždycky dostal pohlavek.

Nebo jsem byl se Žankem v hospodě u Němců, přišel Páleníček a říkal: „ Hoši, tak jsem vám narovnal cestu“. Povidam: „Kde ty pičo tady chceš něco rovnat, máme všechno narovnaný“. Pálenda na to: „Tak to jsem na to zvědavej, jak se na to vydáááte“. A Žanek, že to vylezem s jednou rukou v prdeli. Tak jsme ráno hned fókli na to. Tam jsi přišel, jeden nejt tam a ten jak nadlezeš, tak strach. Povídám Žankovi, ať si to rozmyslí pořádně s tím padáním tam. Žanek nadával, jakej je Páleníček pískařskej čurák, vylezl k tomu nejtu, kousek nad něj a ani hovno. Zkoušel to pětkrát šestkrát. A neřekl mně, že ten nýt je vohlej, normální hovno. „Bajer, pičo, tak to zkus ne?“ Tak jsem tam dolezl a říkám si, že se neposeru. Jsme byli tenkrát v takovým presu, poněvadž on vylezl první sólo Rorejsů (tak jsem si říkal, že to nemůžu nechat jen tak a vylezl jsem sólo Vršek Macochy). Tak jsem to vylezl, Žanek byl nasranej jak sviňa, protože prohrál. Přišel tam Habásko a ještě někdo, že co jsme lezli. Tak říkám: „Ty vole, tady je cesta jak sviňa, Narovnaní Rorejsi, Tonda Páleniček to udělal“. Běžte do prdele, jaký to je? Tak říkám: „De to, de to“. Hehehe. Tak do toho vlezli.  A Žanek chtěl vidět krev. Habásko se tam třepal jak hovno na mrazu, rozumíš, a teď furt to zkoušel, vracel se a Žanek na něho: „Ty pičo , co tam děláš, jak to lezeš, ty čuráku!“ Tak na toho Habáska pořád, on tam byl tak dvě tři hodiny a furt nic, rozumíš, už byl nasranej a chtěl riskovat, a já povídám: „Habásko, ty pičo potrhlá, vyser se na Žanka, slez z toho“. A hotovo. 

Drobek: Právě ten Tonda Páleníček, on tady tak jednu sezónu jezdil a udělal pár pěknejch cest.  Tady ty Narovnaný Rorejsi a pak ještě Svobodnou Evropu, to taky dlouho trvalo, než to přelezl. Víš na Evropu, teď se to píše jako Jednoskobová.

Pok: A trénovali jste nějak?

Hastroš: Jasně. S Radkem Hýskovým jsme třeba na Stránskou chodili. Radek Hýsek, to byl vynikající lezec, dělal těžký cesty, ale začal nýtovat. Těžký cesty, ale s nétama. Kde to nešlo, tam fókl nét a bylo to. 

Pok: A to se vám moc nelíbilo?

Hastroš: Asi tak. A pak skončil, měl jiný zájmy, baby, auta…

Drobek: Jeden čas přemejšlel, že by jezdil na jachtě…

Hastroš: Na Staré osadě udělal jachtu v dílně, to byla první jachta vyrobená v Česku. A první kapitánský zkoušky měl a tak. Jarda Dřevo šil plachty…

Drobek: Hastroš trénoval v hokně, když jezdil s cihlama.

Hastroš: Já jsem vyučenej svářeč zámečník. Že jsem mel dobrej prospěch, tak mě dali na školu práce, dvouletou, večerní, že budu dělat směnovýho mistra. Pak dva roky na vojně, tu mi ještě o čtvrt roku prodloužili, protože byla Kuba. Pak jsem se šel zeptat do Královopolské, že budu dělat toho mistra a kolik mi dají. Prej 1700, pěkný pěkný. Přijdu za bráchem a ten mi říká: “Čuráku, tak co, pudeš tam dělat?“ Co mám dělat? „Vole, poď jezdit k nám do Pozemek, budeš rozvážet obědy a tam kamaráde, všechno zadarmo. Maso, pivo“…A kolik máš? „Dvadva“, a tak sem šel. To trvalo čtvrt roku. Tam byla taková dispečerka, jsem jí vždycky odsekl a ta dělala všechno proto, abych u té kuchyně nejezdil. Tak jsem pak nafasoval 111 Tatru na cihle, rozumíš, já jsem jezdil vždycky s Tatrama. A tam máš závozníka a jedete. To bylo tři fůry cihel, aby sis vydělal. Klešťama, rozumíš, vozejky vůbec nebyly…a abys dostal výjezdný 12 Kč, tak jsi musel ještě do Kuřima pro panely. Těch 2500 cihel jsme museli naložit za 15-20 minut a složit to samý, rozumíš. A ten závozník, to byl Žanek Kouřilů. Jsem ho lapl a on furt: „Pičo, kam ty v sobotu a nedělu furt jezdíš? V pondělí úterý nepřídeš do hokny, jedeš do Tater na víkend a do hokny přijdeš ve středu“. To bylo o mě známý. Já měl perfektního dispečera, rozumíš, jsem mu řekl: „Já jedu do Tater“, vole, v pátek, to se ještě v sobotu dělalo, „přijedu v nedělu a kdyby náhodou, tak přijedu v úterý“. Dycky mi říkali: „Ty kurvo, ty jsi neměl dostat žádný důchod“. Takže ve čtvrtek večer do Tater, v těch 22:10, na Horskou službu, za Galfym a tak, jaký je počasí, fuk na Terynu a tam se valilo jak sviňa, rozumíš. A pak jsem samozřejmě chtěl jet v nedělu, rozumíš, sem přišel na horskou a Vávra říká: “Ty Ivane, já vím, ale poď, já ti něco ukážu“. No šel mi ukázat do hospody, jak tam mají frťany, rozumíš. Tak to sem mohl jet tak do prdele, rozumíš.

A tak Žanek mi furt vykládal, kam ty jezdíš?…říkám: „Vole, já lezu, čuráku potrhlej, ty nevíš co to je lezení“. Partyja byla zrovna v Kostelíku, měli jsme tam sud a Žanek říkal: „To bych se chtěl podívat, jak ty můžeš lézt“. A že mu mám předvést, jak se leze. Šli jsme Werutu a tak. Tak se mu to nějak zalíbilo. On byl dobrej, já ho měl pod palcem. Ze začátku jsem ho držel, pak on si myslel, že je lepší jak já, jsme se hecovali. A byla s ním legrace. Jěžišmarja, to byla. Já jsem taky, co na jazyku, ale Žanek byl v tomto teda…

Pok: Co se vám líbilo v Krase za cesty?

Bajer: Co přišlo pod ruku, to jsem vylezl

Drobek: Zpočátku jsem chtěl vždycky, během víkendu, lézt aspoň jednu cestu, kterou jsem neznal.  Nejvíce jsme jezdili na Krkavčí. Takzvaně jsme se museli rozlízat, to bylo ve Zbrojovce pravidlo, takže se lezly třeba čtyři cesty nějaké lehčí, vzal se případně nějakej nováček, aby se udělala úlitba bohům a pak si člověk lezl sám. A co jsem ještě nelezl, to jsem zkusil. To mi Ivan říkal, že se mám, že mám ještě co opakovat, že on už po čtyřech letech nemá co. A tak se začaly dělat ty nové cesty. My jsme se v podstatě báli dělat prvovýstupy, vždyť před náma tady byli takoví hrdinové, Plšek, Zavřel, a oni to neudělali. Ze začátku jsem se až styděl přemýšlet o prvovýstupech.

Pok: A do kdy jste lezl?

Hastroš: Skoro do šedesáti.

Drobek: Z těch starých chlapů leze akorát na písku Mocek s Cigánem. Jednak seš línej a oni mají výhodu v Ádru, že tam pořád mají možnost nějakého rozkvětu. Ale když máš jet někam z Brna, na ten jeden den, tak jedeš do Krasu a furt lezeš to samý.

Hastroš: Já bych lezl furt, akorát mám ten kyčelní kloub v prdeli, rozumíš.

ve Vajíčku na Pálavě

Pok: Sledujete současné dění? A jak se díváte na dnešní lezení?

Hastroš: Poslóchejte, to je úplně jiná karta. Úplně jiná lezecká karta. To je úplně něco jiného, co bylo a co je teď. Třeba Adam, neříkám, že je špatnej, každopádně je dobrej, ale už to není takové to správné kamarádství, takové to co bévalo. Já když jsem venku a zastavím se třeba na Hřebenáču, tak co jsem tam kolikrát viděl, ty šuliny, jak na těch umělých stěnách. Akorát jeden kořeň vyleze navrch, tam je řetěz, spustí důle lano a ostatní se jenom jistí. A to není ono. 

Asu: Tak dneska jde spíš o ten výkon. Ono to tak může někdy působit, že z Krasu je venkovní tělocvična. Ale třeba ve žlebech a v Macoše tam se to furt drží. 

Drobek: Klubová činnost není. Zbrojovka měla výhodu a zároveň nevýhodu, že my sme se navzájem špičkovali, hrubě jsme se uráželi, ale měli jsme se rádi. A když to slyšel někdo z jiných oddílů, tak jsme měli pověst hrozných sprosťáků

Hastroš: Největších

Pok: Proto jste tam přestoupil?

Drobek: A že jsme takový divocí a že se perem. Ale my jsme hodní kluci.

Hastroš: Jasně, hehehehe

Asu na Kolpíka: A jak se lezlo vám s Hastrošem?

Kolpík: Akorát mi nadával, že lezu pomalu, co tam dělám.

Asu: A co se vám na tom lezení líbilo?

Kolpík: A co vám se na tom líbilo? To je to samý. Je to krásný. 

Asu: Každý v tom může mít jinou motivaci. Každý jsme jiná generace, každý začal lézt z jiných pohnutek, tak někdy je inspirativní to slyšet od někoho jiného.

Hastroš: Já se do lezení zamiloval tím, že jsem viděl film francózské, nevím, jak se to jmenovalo, normálně horolezci dva chtěli zdolat Eifelovku. Po té konstrukci navrch, rozumíš. Pak se mi to líbilo tak nějak pohybově a taky v tom byl trochu hec mezi borcama v oddíle.

Kolpík: Já jsem viděla na Macoše, jak lezli. Pak jsem lezla na Béčině. Tak když mě něco šlo a bylo to hezký, tak jsem byla ráda, že můžu dělat nějakej sport, něco co mne baví.

výlez z poslední délky Vršku macochy

Asu: Na vaši počest je v Krase několik cest…

Kolpík: Jako kterých?

Asu: V Macoše, na Henryovce…

Kolpík: Nějaká Kolpíkova cesta?

Asu: Nebo na Evropě, Zdenina cesta

Kolpík: Ne, to není po mně, to byl Celofán, který chodil s nějakou Zdenou. S Celofánem jsem tak nějak začínala.  Lezla jsem s ním Macochu, Rorejse, Berana.

partyja na Horním Můstku

Hastroš: On nikdy nelezl špičku…nelezl nějak extra.

Kolpík: Ale lezl dobře. A každej nemusí lízt špičku.

Pok na Hastroše: A vy jste byl špička tenkrát?

Hastroš: Já jsem byl dost dobrej.

Asu: Mě přijde sympatické, jak jste se snažil ty prvovýstupy dělat hodně po uzlech a tak…

Hastroš: Když přijeli dobří pískaři do Krasu, tak byli tak akorát. Ale normální pískař přijel do Krasu, tak byl v prdeli: „Heleď, tady to klouže!“ Ale zas to drží. A my jsme přijeli na písek, tak tam to drželo, ale zas tam byly ty vzdálenosti od kruhů. 

Kolpík: Ale zas to nadšení, na to jsme nebyli zvyklí.

Hastroš: Na Ostaši jsem spadl 20 metrů. Takovej polosokol, taková spára, bylo po dešti, se to utrhlo. Já lezl sólo, samozřejmě, sem kořenovi ukazoval, jak se má lézt, malýmu klukovi od mého kamoše. Prej strejc ti ukáže, jak se leze, tak jsem mu ukázal, jak se leze. A pak mě odtáhli vrtulníkem do Hradce. Ale pak sis na ty kruhy zvykl, a místní nám řekli, jak co jistit, my to tenkrát vůbec nevěděli. A to jsme pak dělali i v Krase. Když šel uzlík, tak jsi dal uzlík, abys těm ostatním znepříjemnil život, hahaha. 

Pok: Znali jste v Krase ty staré německé cesty?

Hastroš: To právě Pepek Jirůšků a Pepa Vlachů a Franta Plšků, jo, a Franta Vlků, tak ti toto znali, tak oni ti řekli, že lezeš nějakou starou německou cestu. Oni věděli, o co jde.

Pok: Vy jste na Holštejně dělali s Ferym ty spárové cesty. Jak to probíhalo? Celofán říkal, že jste si objednávali skoby na míru u místního kováře a podpůrné družstvo vám je tam nosilo…

Hastroš: Ale hovno, vklíněný kameny tam už byly, používali jsme tam dřevěný špalky, normálně klíny. 

Asu: A ty klíny jste používali k postupu nebo jste to oblízali volně?

Hastroš: Normálně jako jistící věci.

Pok: A jak na vás působil Holštejn tehdy, to bylo takové panenské území…

Hastroš: Normálně skala, akorát jsi tam viděl nějakého vola, který se tam snaží něco udělat.

Pok: A taková ta vaše reputace, že jste byl totální bijan? My jsme se třeba ptali Haveláče na nějaký hrozný zážitek, tak on vzpomínal, jak jste někoho chtěl zmlátit na zábavě v Rudici.

Asu: To se nějak traduje, že to bývalo divoký občas při těch akcích.

Pok: Všichni prostě vzpomínají, jak jste furt někoho chtěl mlátit…

Drobek: Jednak ho to bavilo, 

Hastroš: hehehehehe

Drobek: A dost často ho do toho nahecovali ostatní. 

Hastroš: No tak to bylo normální, to je legrace, vo to nejde. Přišels někam, rozumíš, třeba v Ostrově, tam jsme chodívali do hospody, tak tam to bylo jasný, pač tam chodili jeskyňáři a horolezci, ti jeskyňáři glgali.

Pok: Můžu si dát pivo?

Hastroš: Jasně. No dé si. Horolezci taky trošičku glgali. A tam ti škvarci, ti vesničani, začali na nás nastupovat. A my jsme je znali ty chlapy, ale jak si dal, tak byl silnej, co sem měl dělat. Hrávali jsme tam vždycky ruskej kulec, s dírama, tak jsem tam šprtal. A teď tam přišel, byla sobota, vrchovatá hospoda, takovej škvarek jeden. Bouchl mě do tága, tak říkám: „Pičo, nemůžeš si odsednout, mě tady zavazíš.“ Jak ti tady můžu zavazet? A už to bylo. On vstal, lapl tu kulu, hodil ji po mně, já sem ho lapl tým tágem a už to bylo. Rvačka jak sviňa. 

Pok: My jsme se až téměř báli jít za váma.

Hastroš: hehehehe

Pok:  Ne opravdu, jsme znali tu vaši pověst, že mlátíte kohokoliv, a je to paráda…

Hastroš: Hoši, já su jak beránek, mě Zdeňka vyučila, hehehehe

Pok na Kolpíka: Vy se moc netváříte na to.

Kolpík: Co k tomu mám říct?

Hastroš: Zdenka je taková stydlivá.

Asu na Kolpíka: A vám se lezlo jak s ním, nebo třeba s Ferym?

Hastroš: Každopádně to byl rozdíl, hehehe. To vám Fery neřekl, že Zdenka je má žena? Hehehehe

Asu: Občas je zajímavé to vidět z ženského pohledu.

Kolpík: Já sem zas toho tolik nevylezla, já sem víceméně lezla na druhým koncu a to se ani neuznává.

Pok: Ty výkony nejsou vždycky důležitý…

Hastroš: Atmosféra dycky byla dobrá. Něco vylezla, něco odpadla, něco odchodila, něco vypila.

Pok: A čím vás Kras lákal?

Kolpík: A jako čím láká vás? Kras je stejně nejlepší!

Hastroš: Kras je dobrej…

Asu: Spousta lidí naopak na Kras nadává… 

Hastroš: Protože v tom neumí fachčit. Kdo se naučí lézt v Krasu, tak leze kdekoliv venku, poněvadž Kras je věc. A takoví ti špičkový pískaři, když přijeli sem, tak vylezli to co mi. 

Asu: Právě že je to hodně vyhraněné, nic mezi tím. A jak jste přišla k té svojí přezdívce?

Kolpík: Celofán s Kačmaříkem byli někde v nějakým muzeu a tam byl kolpík.

Asu: Co to je?

Kolpík: Kolpík je pták, to vy nevíte? 

Hastroš: Podívejte se na její nos, hehehehe

Kolpík: No, mám větší zobák, no.

 

Asu: A vy? 

Hastroš: Jsme byli v Tatrách, jsme lezli cestu, nějakou na H..... a já říkám: "Kurva, lezli jste tu hastrmanku?" A to bylo ono, pičo. To bylo na Teryně. 

 Pok: A ta vaše legendární sprostota, to vychází normálně z toho, jaký jste....

 Hastroš: hehehehehe

 Asu: To je otázka...

Hastroš: Poslouchej, mluvím, jak mi narostl zobák. Taky ze sebe dovedu dělat inteligenta, prostě mluvit spisovně. Zdenka mi to furt vyčítám, že říkám každému pičo a kurvo a hotovo. Vím, že si to můžu dovolit na horolezce, anebo na mého syna. No za rok mu bude padesát už, což je taky v prdeli. Nebo na vás, nebo tady Drobka, rozumíš. Jde o houby. Jde o tu legraci. A takový ty rvačky, to bylo něco jinýho. 

Pok: A co pálavské sjezdy?

Hastroš: Tam bylo tisíc lidí, rozumíš, na Pálavě. Staří vinaři, třeba Pařízek, oni na ten sjezd si postavili stánky, tam byl kšeft. Tam přišli cajzři, Slováci a tak, a ten sklepmistr každej už říkal, přijdou Slováci, chcou sladký, tak tam fukl vinej sirup do toho, rozumíš, ať je to sladký. Ty vajnoše tenkrát, to bylo za dvanáct vočí, to byly kolikrát takový patoky, tos byl v prdeli. Já když jsem jezdil na sjezd, to jsem měl vytipovanýho kořena, já mám rád Müllera, rozumíš, kde ho opravdu má. A jenom sem se ožral z toho Müllera. 

Kolpík: Ale to nebylo jenom o sklepech, vždyť tam nahoře přece byly i nějaký programy. Vždycky když nějaká partyje byla někde na nějakých horách, tak vykládali o tom a dobrý to bylo.  
 

Hastroš: To je zas druhá věc, ale já jsem říkal o tom chlastu. To bylo promítání dokonce tam pod Martinkou. Pak to tam začali ochranáři omezovat, spaní a lezení. 

Kolpík: Při lezení nás doprovázel až na Klauzu, chtěl občanku... 

Hastroš:  To už jsem lítal. Se Zdeňkou jsme šli lítat, jsme vylezli navrch, tam k tomu vysílaču, se lítalo   na Pavlov, perfekt. A najednou přišel kořen, a co tady děláte? Tak říkam: „Poslouchej, pičo, když přijde slušnej člověk a vidí staršího, tak pozdraví“. Zdenka odlítla a on mi šlápl na fungl novej padák a to neměl dělat. Hehehehe. Dostal na tlamu a bylo to. Odletěl jsem a musel jsem rychle do prdele, pač tam přišli policajti. 

Pok: Já jsem opilý už... 

Hastroš: Jste dobrá dvojka, lezete spolu, tak je to dobrý. Poslóchej, dáváš mu taky do rypáku sem tam? 

Pok: Je to čurák....

Všichni: Hahahahaha

Pok: Pardon.

Hastroš: Tady se omlouvat nemusíš!

Pok: Já se na rozhovor s váma fakt těšil....