Rozhodli jsme se s Asuem vyzpovídat
někoho, kdo leze těžké cesty, dělá prvovýstupy, něco již v tomto
lezeckém životě zažil a ke Krasu má vřelý vztah. Takže volba padla celkem jasně
na Dušana Stoupu Janáka. Sešli jsme se v únoru v hospodě v Líšni a
záznam našeho povídání si nyní můžete v klidu přelouskat. Pokud někoho
zajímají informace o Stoupových přelezech apod., může mrknout zde.
 |
| Stoupa v Aleluji (foto M. Nežerka) |
Co ty a Kras?
Co
se týká Krasu, tak první tři roky jsem tam vůbec nejezdil, protože je tam všechno
těžký. Kdo neleze sedm, tak si nezaleze. Jezdili jsme nejvíce na Vysočinu. Ale
potom, jak jsem se zlepšil na ty sedmičky, tak najednou jsem objevoval Kras. A
měl jsem to za barákem. Teď to mám tuplem za barákem…
 |
| Takhle se bydlí v Krase (foto L. Skýpala) |
Na Stránskou jsi jezdil?
Jo
jasně, to asi všichni, kdo v těch devadesátých letech lezli a neměli káru,
tak byli furt na Stránské. Já jsem měl takové období, kdy jsem byl mladý a neklidný,
někdy na střední škole. Nechtěl jsem poslouchat nějaký řeči doma, tak jsem
bydlel v nějakém polosquatu v Bedřichovicích a to je od Stránské
kousek. Tam jsme shybovali na futrech a na Stránskou jsem jezdil na kole a byl
jsem tam hodně. Na Stránské jsem si udělal i svůj nejvážnější úraz. Spadl jsem,
jak je hrana Ledovýho koutku. Po x-tý
jsem to vylezl a slyšel jsem nad hlavou takovej ten luk, tak jsem se podíval a
tam letěl šíp kačen, nebo co se to stěhuje. Ujely mně nohy, spadl jsem po
zádech a rozdrtil jsem si člunkovou kost v zápěstí. A to je nadlouho, zvláště
když trvalo měsíc, než to diagnostikovali. A pak se to sádruje na tři měsíce.
Weisser mi radil, co s tím, on to taky měl. Mám pocit, že když já jsem hodně aktivně
začínal lézt, tak on hodně aktivně končil. V první polovině 90. let jsem
začal lízt, v tý druhý už jsem začal lízt těžší cesty, začal jsem jezdit
do Krasu na ty „těžký“ cesty (osmičky, devítky, desítky) a Weisser ještě lezl
ty deset mínusky, ale už to měl pomalu na háku. Takže jsme se tak nějak
protnuli.
Svoje cesty jsi začal dělat kdy?
Tak
to nevím…První cestu jsem udělal na Kostelíku, Jak jsem vyhrál válku se to jmenuje, protože to byl strašnej opruz…
Já jsem to bohužel lezl, to je vlevo na
hraně, když jdeš od Křtin. (Asu)
Jo,
to je boulder a pak v rozchrastu. Není to moc hezká cesta, ale není ani moc
jednoduchá. Takovej boulder a pak můžes spadnout na zem. Je to kvak, ale já
jsem si chtěl udělat cestu v Krase, odspodu, tak jsem ji udělal. Nýt jsem
tloukl několik hodin, protože tam to vápno mi přijde extrémně tvrdý. Vrtačku
jsme neměli. Vrták mi dal asi Zdenál, který začínal zase lízt, ruční vrták. Asi
mi ho dal proto, že byl celkem k ničemu, protože byl tupej. Ale umožnil mi
osadit nýt. To byla hrozná bitka tam dát nejt.
A vždycky odspodu?
No
vždycky ne, teďka už dělám aj shora.
Ty těžký cesty?
No
aji lehký. Ale teď si vzpomínám, že jsem měl kdysi, zas je to spojený
s Weisserem, brutální dejavu. To bylo někdy v druhé polovině
devadesátých let. Mně se zdál sen, že jsem u Weissera v obyváku, kde má
nějakou hifi věž a kdesi cosi a řešíme úplně potroublej problém, jak dělat
prvovýstupy v Krase. Weisser dogmaticky obhajoval svůj názor, že když
dělali sportovní cestu odspodu, tak někam dolezli, tam udělali tečku, seskočili
dolů a někdo svrchu navrtal nýt. Mně to přišlo úplně na hlavu, a přijde mně to
furt, protože nejtěžší, když děláš cesty v Krase klasicky odspodu, je se
tam zajistit. Tam často nejsou spárky pro zajištění. Třeba na Marmoládě lezeš a
všude jsou dírky, do kterých dáš háček. Na písku je jednoduchý dělat cesty - kde
jseš schopen se držet, tam prostě zavrtáš. Ale v Krase jseš schopnej se
držet, ale nezajistíš se, protože držíš vekej sklopenej bočák a nic víc tam
není. Takže Pavel v tom snu obhajoval svůj styl a já jsem zas obhajoval, že
je lepší cestu odspodu vyhákovat technicky, když nejsi schopen lízt volně, a že
je to pořád v tý logice vodspodu. A pak se v tom snu vyskytl borec,
kterej moc nemluvil…
Byl
jsem domluvenej s Weisserem, že se za ním mám druhej den stavit, byl
v rozdavačný náladě, asi jsem chtěl od něho nějaký nýty. Já jsem tam
došel, šli jsme nahoru, do toho obýváku, v kterém jsem nikdy předtím
nebyl. Říkám si, ty vole, to je nějaký divný tady. Ještě to ráno jsem totiž o
tom snu přemýšlel, takže jsem ten obývák měl v hlavě. A potom se tam vynořil
Honza Kreisinger z Prahy. Takovej tichej kluk, co zbytečně nemluví. A teď
jsem věděl, o čem se budem bavit, co ten Weisser řekne. Už jsem nemohl
couvnout, tak jsem musel říct, co v tom snu jsem měl nadiktovaný, tak jsem
to řekl. No úplně haluzová situace. Věděl jsem, co se bude dít, žádný
standardní zpětný dejavu. Od té doby jsem nic podobného nezažil.
Co
se týká toho dělání cest, to mě mrzí takový ty nájezdy, kdy se vyvrtá na klifu všechno
zleva doprava a hotovo. Ale mě baví, když je logická lajna, anebo že by to
mohlo být zajímavý se tam zkusit sám zajistit a pokusit se prostoupit to odspodu.
A většinu cest jsem myslím dělal odspodu. Třeba těžká cesta odspodu byl Žákův žák v Buči. To je docela
zajímavá cesta. Tam když jsem osazoval jištění v nejtěžším místě, tak se
mnou vypadlo a proletěl jsem celou stěnu. Tu bylo zajímavé dělat odspodu. A
nebyly v tu dobu vedle žádný cesty, takže se to leze, jak to pustí.
Taková pískovcová…
To
má pískovcovou vazbu. Říkal sem si, že to je tak za Xa, protože je to úplně
takovej pískovcovej lavor. A proto jsem to nazval Žákův žák, podle pískařského fanatika Marka Žáka. Dělal to se mnou
kamoš Petr Vystoupil, ne Mara Žák. Petr pak před třicátinama spáchal
sebevraždu. Pak jsem mu udělal, seshora, cestu na Jáchymce, tam, jak je Viagra, podél hrany, takovou dlouhou
pěknou linii. Hodně jsem tam sikoval. Je to tak za 9 (asi), Cesta pro Petra jsem to nazval,
v kuse jsem to ještě nevylezl. Tam bych to zrovna odspodu nezvládl, to
bylo tak rozbitý, že jsem vycovuval z toho, dělat ji odspodu.Ony
ty názvy mají svoje významy. Třeba tahle. Je u cesty, u vody ve stínu a vždycky
si na něj vzpomenu, když tam jdu. Je to taková forma vzpomínky.
Anebo
E55 v Rudici. Já jsem to vylezl
odspodu po svým. Do díry jsem si dal nějaký jištění, pak jsem vylezl se
zatajeným dechem boulder, dal jsem si do spáry vklíněnce a vylezl jsem to
nahoru. Pak jsem tam přišel s vrtačkou a už tam byly křížky voskovkou,
kterou si Pavel Kubík označil místa na borháky Tehdy jsme to dali 8-. Pak se to
olámalo, ztěžklo, a srazili to na 7.
Ono vůbec, s těma cestama je
to těžký. Třeba jak jsou skalky nad Rudickým propadáním, tak tam je cesta,
která se jmenuje Žandova. Tomu jsem
se smál, protože tu cestu jsem dělal já s Árnym, on se tam pak ještě
vracel a ty nýty předělával, tam nebylo tehdy nic. To jsme origoš čistili,
ještě dával ty nýty někam bokem, protože to nebylo v dobrým úplně…a
v průvodci Žandova.
Ale když jsme se na to ptali Žandy, tak on si na to vzpomíná, že to dělal.
Po nějaké žúrce v Rudici…
My jsme se tehdy s Arnym
střídali. Já jsem dělal v té stěnce, jak je Robinson Crusoe, tam jsem rozdělal projekt, do kterého pak vlezl
Weisser shora a dodělal to, tak jsem se tomu pak už nevěnoval. Tenkrát tam
nebylo vůbec nic, jsem tam vlezl, odspodu dal dva háky a dál mi to nešlo. Teď
jsem si to byl shora zkusit a bude to tak deset mínus. Asi to teda dám shora.
Weisser měl tu stěnu dlouho v merku, takže když tam uviděl borháky, tak
tam vlítl a jak já mám ty dva háky, tak tam udělali jakoby traverz cestu…není
to přímo pokračování, ale ta moje linie směřuje k nim. To mě tak trochu
otrávilo, proč to jako někdo tak dělá…No a že Arny mě jistil tady, tak jsem ho
šel jistit nahoru a on tam udělal dnešní Žandovu…
Takže ne Žanda slap, ale Arny slap! Arny is the boss. Narušil jsi teď
kurva historii!Ale raději se poptáme přímo Honzy "Arnyho" Ondrušky:
"Žandovu"
jsem se svou skobou nalezl, ale pod tím sokolíkem nahoře jsem se rozhodl
nepokračovat. bylo to l.p. 2005. Zdálo se mi to rozbitý a tak jsem to nedodělal.
Pak jsem vylezl cestu, co je teď "Agregátor" a růčo tam dal nýty. Ale
když bylo vše hotový, tak jsem se o tom bavil s Křižíkem a on mi řekl, že se
tam nesmí lézt. Tak jsem nýty (plaketky) oddělal.
Takže naše cesta Agregátor je vlastně tvá
cesta:-)
Víš co, ty
prváče... třeba tam lezli sedláci ještě dávno před náma….
 |
| Arnyho zápisek |
Co pro tebe znamená hezká linka?
Logická,
hrana, kout. Spárový linky se mi líbí, ale ty v Krase nejsou. To vidíš
zdálky na fotce, cestičku. Třeba z těch těžších se mi nejvíce líbí Hradní spára. Někomu přijde divná, ale někdo
říká, že je boží. Je různorodá, je dlouhá, pohledově je wow, je to rigol, je
technická, není to jenom o síle. Třeba většina cest na Vaňousech se mi moc
nelíbí. Vaňousy se mi líbí na pohled hodně, ale to lezení moc hezký není. Mikrochyt
a tssss a zvedáš. Ale třeba Curio, to
je hezké, tam ty palce. Ale jinak to je zase oblá malá lišta a tu prorvat.
A jak se na Vaňousech díváš na jištění?
No,
je asi dobrý o tom vědět, že v ňáký době ti borci ty cesty takhle dělali,
podivně, že se to nacvičilo shora a potom dali nýty dál od sebe. Podobně jako
třeba v Anglii, kde jsem byl na nějakém mítingu, přišli mi ti borci v
tomto trochu mimo. Oni dělali morálovky shora, ale nejen že to nazkoušej a pak
to vylezou s vklíněncema, jak je to na gritu, oni dají jeden nýt, kterej
se nedá pořádně cvaknout z dobrého chytu, doprostřed plotny, nacvičej to
shora a pak to jdou lízt odspodu. Úplně zvláštní. Na
tom gritu, kde nic nevrtají, cítím nějakou logiku. Chtějí lízt bez fixních jištění, a tak
toproupujou a pak mají dobrý den, tak to vyzkoušej odspodu na vklíněncích. Ale v cestě
s nýty je logické to lézt odspodu a hotovo, že jo. A ne, že zkouším
morálovku shora a osadím nejt co nejvýš
podle toho, kam až si momentálně troufnu. Osazovatel cesty Poslední pomník je
prostě světovej… Dělá odvážné cesty s nýty shora, jako kluci v zahraničí.
Nejhezčí cesty v Krasu?
Třeba
Erik a já na Jidášce. To je jedna
z mála cest, o kterých jsem přemýšlel, že bych ji nacvičil na sólo. Nejsem
žádný vyznavač sólo lezení, nebo takovýho toho nacvičovacího. Spíš
si jdu zalízt a nějakou cestu, co znám, si
dám sólo, to jo.
Erik a já je fakt hezká cesta. Pak
Pedrův smrk. Ty další hezký se lezou, to
nemá cenu zmiňovat. Supr cesta je
Euro
na Zbojnickým Idahu… to je bomba. Na Rytířském jsou taky excelentní cesty, to
jsou rovněž úplné bomby, škoda, že se tam nemůže lízt.
Schody do nebe jsou dobrý. Na Býčině nejsou moc hezký cesty, tam je
parádní ten můj projekt, co se moc neleze,
Býčí
krev, to je fakt super. Má osmdesát kroků mezi nohandama. Adamovi se
nelíbilo, že vede nelogicky, do boku, místo aby vedla nahoru. Tak to nechce
lízt. Linii jsem navrtal, pak jsem to dva roky zkoušel, pak dva roky ne a loni
jsem spadl ve cvakacím chytu spodní délky … Cesta má dvě půlky, každá tak za
8b. Mráza vylezl tu spodní. Já tu horní na TR. Když se to spojí, je to těžší.
To jsem tam byl s Janisem, a tam, kde je odpočinek za koleno, jsme to měli
odstopovaný na retko, abych tam nebyl moc dlouho, ani moc krátko – ubal, vykuř
a lezu.
 |
| Býčí krev (foto L. Skýpala) |
A
Panichida je pěkná. V Kostelíku je
pěkná cesta z údolí,
Sny o majetku,
co jsem udělal, no možná není hezká, ale mám k ní citovej vztah, takže tu
škrtám, na Rorejsech nejsou moc hezký, ale zajímavý, i když hvězdičku si zde
zasluhují
Okovy…
Kamenný déšť na
Saxině.
Jedna dvě, spadlá jde na
Henryovce je boží. Cesta
Na smrk
v Macoše.
 |
| Na Smrk (foto P. Weisser) |
Jaký más vztah k Mauglího cestám? Jsou
podle tebe nadčasové?
Není
to nadčasové, je to dobová záležitost, která je ale díky celkovému charakteru
pořád náročná. Takže vlastně jsou
nadčasové. 1982, 2002, 2012… to je furt těžký, ať už máš na nohách kopačky,
íbíčka nebo lezačky. Jestli máš friendy za dva litry nebo sadu hexů, obtížnost
je furt stejná. Je víc mentální. Friend
tam nedrží líp, stejně jistíš čokama nebo abalakama. Není to silový, ale je to
spíš na orientaci, na techniku a na cit lízt v rozbitým, a proto myslím,
že je jedno, jakej je rok, protože ta obtížnost zůstává pro všechny generace
stejná. Takže proto si myslím, že jsou ty cesty stále těžký. Je ale zajímavý,
že cesty od něj, který mně se zdají těžký, se ostatním nezdají a naopak. Třeba
já jsem myslel, že se zabiju na Rorejsech v Aleluji, to byla pro mne úplně psychicky nejtěžší cesta
v Krase. Jestli to bylo tím, že jsem ji při přelezu čistil, jak byla hodně
od takového žlutýho mechu, a celkem jsem tam loupal perník v traverzu
první délky a nevěděl jsem kudy… ale všichni ostatní se tvářili, že prostě
pohoda. Nahoře jsem visel
v obrovským skyhooku a lokry jsem házel dolů…
Takže jsi to lezl AF?
Tam
je to jedno. Měl jsem z toho obrovský zážitek. Ty ostatní cesty jako je
Kocovina,
Dlouhý kout nebo
Jezzabel,
tak ty mi přišly lehčí o několik tříd. A ostatním to přišlo třeba naopak.
 |
| Konečně skoba, v Aleluji (foto M. Nežerka) |
Čím tě to nalákalo?
Právě
tím psychickým rozměrem. O tom se tak mluvilo, takovej mýtus. To je i tím, že
se zabil. Kdyby žil, tak by to asi takovej mýtus zase nebyl. Ne, že by mýtus
byl umělý, ale je tou tragédií podpořený. A dají se k tomu vyprávět
historky.
A jak se ti líbí lezení v Macoše?
Macocha
má hrozně zajímavou atmosféru. Hlavně tím, že se tam leze v noci a v zimě
a člověk je unavenej.Takovej
černobílej film, do kterého naskočíš a jseš v něm. Jako první cestu,jsem tam lezl Klenbu. Lezení tam jde pomalu, lezeš do rána. Je to zvláštní.
Řekni nám něco o svém prvovýstupu Noc dlouhých nožů v Macoše…
Prvovýstup
jsem dělal na etapy s různými spolulezci, se kterými jsem se i střídal.
Nahoře linie vede spíš tak, aby to byla samostatná linka až nahoru, ale i tam je
to zajímavý lezení. Už to není těžký, takový standardní A3. A co tě na tom
zajímá?
Že jste v té první délce strávili
tolik času…
První
dýlka je podobná jako Americký hrátky,
tak A4. Ony jsou ty obtíže technického lezení dvojího typu. První jsou
kutilské. To není ani o lezení, to může být borec, co je tlustej, má popelníky,
opravuje kukačky po dědovi, má trochu vymazáno a může být v hákování mistr,
protože to je kutilská činnost.
Aspoň nevidí na zem…
Takže
jeden rozměr dělá ta kutilská šikovnost, stloukat a svazovat různý předměty do
sebe. V Macoše se naučíš věci, které úplně běžný nejsou a pak se ti jinde
třeba hodí. V Krase máš divný tvary, oblé díry, kam dáš blbě držící
friend, který vždycky, když do něj dupneš, tak vypadne. Tak ho tam vodložíš,
k tomu si dáš vedle jedničku, která vždycky, když za ní škubneš, tak
vypadne, protože je v nějaký hlíně. A pak k tomu dáš, do nějakýho
zužujícího se otvoru, kde nedrží nic, tak tam natlučeš čtyři pět skob, spojíš
to všechno dohromady a ono to drží. Takže to je takový časově náročný kutilství.
A
druhej rozměr je, jak vysoko lezeš po jištěních, který neudržej pád. Třeba jsme
vylezli v Kyrgistánu nějakou A4, kterou jsem naštěstí netahal, to lezl
Honza Doudlebskej.
Prostě z místa,
ze kterýho by jsi spadl do komína, kde by ses rozbil, odlezl třeba 20 kroků po
skyhoocích. Pak si to subjektivně klasifikuješ třeba podle toho, že třeba
borec, co jde po tobě, si sedne do lana a polovina toho vyskáče a druhou půlku
vytahá rukama bez použití kladiva. V tom Kyrgyzstánu Honza vylezl volně
sedmičkovým terénem a pak sedl do háčku a dalších 20 kroků lezl po háčcích. A
to není těžký po manuální stránce. Prostě pověsíš háček na krystal a zatížíš ho.
Není to už o šikovnosti jako v té Macoše, ale je to psychicky strašně
náročný. Já bych tam asi dal už nýt. Ale on to odlezl až do spáry, kde zatloukl
dobrý dužník. Kdyby se nějakej háček ulomil, tak spadne 20 metrů do komína,
takže jsme to dali za A4. K tomu potřebuješ mít hlavu, ne kutilskou
dovednost. No a Macocha je hlavně o tom kutilství.
 |
| Háčkování na Býčině (foto L. Skýpala) |
Jaký máš názor na klasifikaci nejištěných
cest?
Já
jsem dříve používal pro psychickou stránku klasifikaci od Jaspera, jakoby emoční
(E1 – E6), ale zjistil jsem, že v tom se lidi hrozně odlišují. Strach i
schopnost sám se jistit je velmi subjektivní, a když něco přelezeš, tak je
tendence to shodit.
Tak je zbořen ten mýtus, že to nejde…
Jojo,
hlavně tam jdeš asi s úplně jinou hlavou než prvovýstupce a asi ta
speciální klasifikace fakt nemá smysl. Stejně tak, když jsem přelezl cestu Jet
Stream v Tatrách, tak mně to přijde psychicky docela těžký, protože tam
jsou na třiceti metrech nejtěžší délky tři nýty a dvě skoby a je to asi
nejtěžší skalní cesta v Tatrách. Nýty daleko od sebe jak kruhy na písku,
akorát je mírně převislá a silová. Jeden rok jsem ji vyhákoval, pak jsem ji
volně vylezl AF a pak jsem tam přišel s odstupem 1-2 let, že si to odafuju
odspodu. Už jsem zapomněl kroky, v nejtěžším místě sice ne, ale jinak jo, a
úplně jsem se tam bál. Házel jsem tam tlamy jak svině. Potom jsem říkal klukovi
ze Slovenska, se kterým občas lezu, že by na to s kámošem, co leze 8c,
mohli mít, ať si to napřed hodí shora. Byli na tom několikrát, vylezli to a začali,
že jim to nepřišlo psychicky až tak těžký. Je mi to jedno, ale přijde mně, že v tomto
případě chyběla soudnost, protože když máš nejdřív lano shora, je to jiná hra
než když lezeš bez přípravy na férovku odspodu. Takže si myslím, že je asi k
ničemu používat klasifikaci psychických obtíží. Dávám si ji subjektivně pro
sebe a už ji neprezentuju… Víš, já si říkal, že třeba ta Aleluja je E5 – 6, tedy
největší morda, co jsem schopen přelézt a pak to borci přelezli po mně, a že
prý celkem pohoda.
Mně (Asu) to přišlo E3, ale já to
lezl až jako poslední z těch Mauglího těžkých cest…
Takže
úplně odlišný názory na to jsou. Tudíž ta E-klasifikace je vskutku trochu blbost,
možná postačí slovní komentář, že je to morálový, nebezpečný a dost.
A takový to, že když v Krase vylezeš
sedmičku, tak ji vylezeš kdekoliv jinde…
To
nejsou fámy. Jediná tvrdší oblast, kterou jsem zažil, tak je Erto (viz planetmountain.com - The steeply
overhanging Erto has long been known as one of the hardest crags in Italy),
kde je to kluzčí a tvrdší než v Krase. To je oblast v Dolomitech.
Když je škaredě, tak tam odjedeš lézt do převisů kam neprší. Je to lom, kde je
spousta cest úplně vyvrtaná, jsou tam cesty typu žádný nohy, dvouprdy a fixy
jak hovado… a v průvodci stojí:„7a“, vole. Si říkáš, to není možný, to dám
na druhej pokus. A pak na pátej to dáš a
ten den jsi dolezl. Je to celkem škaredý, extrémně silový, extrémně hladký. Erto
je asi jediná oblast, o které vím, že je klasifikací tvrdší jak Kras.
Ono
u toho Krasu je to trochu zrádný, protože lezení zde je hodně technický. Je to třeba
i silový, sílu potřebuješ, ale často je to třeba lezení za obliny, kde
potřebuješ specifickou techniku. Ale třeba mě se lezení v Krase líbilo od
začátku. To nebylo tak, že bych si musel
zvykat. Ale musíš lézt aspoň sedmičky. Pamatuju
si, že nás tata hodil na Holštejn, s takovým tím modrým průvodcem Cvičné
skály na Moravě. S tím tam přijdeš, máš v knize napsáno 5+, reálně je to
zhruba 7+ a máš výbavu jako kopačky bez špuntů a statika lano. Dobili jsme tam
jedinou cestu, Kotašla, po hrozným
boji, a pak jsem dobíral nahoře. My jsme měli 30m lano, takže pak jsme
slaňovali přes Prince na dvakrát,
nejspíš.
Nejhnusnější cesta v Krase?
Jakože
to nelézt? Asi něco ve Sloupu, ale já k tomu mám citovej vztah. Asi na
Hřebenáči jsou takový nejhorší. Jsou nepěkný v tom smyslu, že chyty bolej
a stupy vyloženě kloužou, ale nevím, to bych musel dlouho přemýšlet. Všude
najdeš hezkou a škaredou. Měli sme tady třeba soustředění repre, lidi co lezou
na písku někde ve sračkách třeba na Sedmihorkách, na Hrubici (tam jsem nikdy
nelezl, jsem se tam byl jen projít, šáhl jsem na skálu a to mi stačilo), a jim
se na Rorejsech vůbec nelíbilo, byli nejistí. Přitom to jsou borci, co lezou XI
na písku i morálovky, ale tady je nelezli… Tady ty osmičky odafovali a moc se
jim to nelíbilo. „Kam jsi nás to vzal?“, ťukali si na čelo. A přitom nejsou
nijak extra vybíraví.
Proč si myslíš, že lidi k tomu mají
buď hodně pozitivní, nebo negativní vztah?
To
je pravda. Je fakt, že když já jsem tam začal jezdit v devadesátých
letech, tak panovala jakási „antikrasová“ nálada. Lezla skupina lidí kolem
Kotelny, kteří na to fakt nadávali, že je to jenom tréningovka. Ale teď hodně
lidí jezdí do Krasu rádo. Dříve se víc jezdilo ven, třeba do Ospu (generace
Hormon), ale teď se to výrazně změnilo. I to, že vy děláte ty rozhovory a mapujete
historii, je výrazem toho, že je řada lidí, kterým Kras přijde dobrej. No řada,
spíš taková skupina. Předtím tam bylo víc pusto s výjimkou Sloupu.
V druhé polovině devadesátých let jsem byl ve Žlebech sám a pár takových lidí,…
ale teďka se tam vlastně taky moc nejezdíJ.
Ale třeba na Rorejsech, ty vole, tam třeba nikdo nebyl. Jako byli tam nějací
dobrodruzi s přilbama, kteří tam šli hákovat, a pár takových horskejch
typů, ale že by někdo zkoušel třeba Dědovy
hodiny nebo Dejte pusu dědovi
nebo něco těžšího, to vůbec. Tam jsi potkával pět stejnejch lidí. Teď si
myslím, že jich tam jezdí víc. Ono se to taky přejistilo, což je podle mne
trochu škoda. Ztratilo to tu psychiku.
Ale třeba tahle doba to tak chce…
Nechce.
To je pár lidí, co přejišťuje. To není doba, to je ten člověk.
Takže to vnímáš jako takový diktát?
Jednoznačně.
Nejtěžší prvovýstup v Krase?
Já
nevím, nějakou desítku aspoň…tak Krvavý
román třeba, ale to se pak shodilo, oni to totiž oblezli.
Takže to je nějak definované?
To
je udělaný shora. Vylezl jsem to tak, jak mě to přišlo logický, prostě tak, že
lezeš přímo přes jištění - je to sportovní cesta (boulderová, je tam nohand a pak boulder), dal jsem to za 10.
Nějaký desítky jsem v zahraničí vylezl rychleji…a pak to nikdo nelezl a
tak jsem dal info do Montany, ať se to leze. Pólo se Svištěm jeli cestu zkusit a podle mě
oblezli boulder trochu zprava, nějakým sokolíkem, a dali to za 8a. Dobrý, tak zprava 8a, přímo 10. Řekl jsem Adamovi, kterej to taky oblezl po těch omágovanech chytech zprava, ať to zkusí
i přímo, až tam zas bude…a Adam, až to zkusil, říkal, že mu to přijde tak nějak
stejný, ale Adam není benchmark pro 10. Pak to lezl i Mráza a říkal jasný 8b.
Podle mě je to tedy rovně deset a zprava lehčí, ale ať si každý leze, jak chce. Nicméně
moje nejtěžší volná cesta v Krase je určitě projekt Býčí krev, který jsem zatím vylezl s několika „odsedy“. A je i
dost hezká. Ať ji zkouší dle chuti, kdo chce. Budu rád, pokud se poleze.
Sólolezení?
Já
jezdím často do Krasu sám...když jsem dělal třeba ten Román, tak jsem Zodiakem
lezl sólo ke slaňáku a pak jsem zkoušel toprope Román. Boulder v Zodiaku
jsem ale jistil dlouhou odsedkou, když jsem byl nejistej.
A nějaký další seriózní sólo?
Ani
ne…ale třeba seriózní byl Supercrack
na Stránský v kopačkách, když to byl tenkrát můj top, nebo třeba nějaká
osma na Bajerce. Ale ne, že bych se na to soustředil, byl jsem prostě tam,
zkoušel jsem něco v převise, jak jsou Trpaslíci.
Jak jsem tam byl sám, tak jsem si řekl, že tuhle cestu znám, tak ji zkusím,
prostě jsem měl na to chuť. Mě přijdou vynikající výkony toho Killyho, kterej
vylezl Šípkáče v Rudicích nebo Věčně bez peněz…což nejsou cesty na
sólo. S ním udělejte rozhovor o těžším sóle v Krase. Dokážu si
představit sólo Bububu, tam zahrneš a
pak když tak spadneš do svahu, to je bezpečná cesta na sólo. Třeba víc lidí
vylezlo Knoflíkovku, ale to je
highball…zatímco ve Věčně bez peněž
můžeš spadnout až nahoře. Nevím o těžším
sólu v Krasu. Možná dříve, jak lezli sedmičky, tak třeba dlouhý cesty na
Rorejsech, to je na sólo zas jiná hra. Ale zas možná to lezli tak na půl
jištěný, s připravenou odsedkou, na bouldřík si cvakneš odsedku, chytíš
se skobky a lezeš dál. To byli takoví horalové.
Proč myslíš, že teď je taková politika sóla moc nezveřejnovat? Že to propaguje nebezpečí…
Jenže
lezení je nebezpečné! Vzory fungují, ale ne takhle přímočaře, spíš ten motiv
v tobě může bejt. Protože vím, že Huber a Comici lezli na Čimách sólo, tak
občas uvažuju, že si tam něco taky střihnu sólo. On kolikrát ten nástup na
horách sólo je…najednou zjistíš, že lezeš šestku. Třeba jsme se Standou
Hovancem sestupovali z Cimy Grande, netrefili jsme sestup, jdem rovně dolů
a že nějak slezem. A dostali jsme se do regulérně kontinuálně převislého
terénu, minimálně 10 metrů v převislém. Bylo to chytovatý a relativně pevný,
ale vlastně lezeš sólo 6+ s batohem, dolů na OS. Takže ono je to
v horách takový relativní.
Tvůj guru v Krase?
 |
| Bača vrtá v Krase |
I
když Weisser je starej ješita, tak to jméno je v Krasu významný. I když on
mě nic nenaučil, ale bylo to známý jméno a člověka zajímaly jeho názory,
v tomhle smyslu asi jo, byl napsanej u většiny cest a člověk ho ještě
viděl. Zatímco Štulpu mladýho jsi neviděl, Pilka zas tak často tehdy nejezdil.
Ale jsou spíše lidi, jejichž názory mě ovlivnily …třeba Janek Bednařík. Když
jsem začínal, tak on byl jedna z postav, jejichž názory mne oslovovaly.
Pak třeba Mára Žák, kterej v Krase skoro vůbec neleze, a leze na písku,
kde mu to jde. Tak ten má velmi originální názory, a nejen proto, aby byl
originální. Na lezení i na život. Pak Bača. No prostě ten, s kterým lezeš
nejvíc, tě ovlivňuje. Ne jako vzor, ale v různých oblastech života. Prostě
lidi, co nad lezením přemýšlí.
Jaký další vývoj vidíš v Krasu?
Obrovskej
potenciál je v boulderingu. Pokud lidem nebude vadit, že nelezou nahoru na
šutr, tak tady je to prostě těžký už nad zemí. Dříve se to bralo jako trénink,
ale teď je to najednou disciplína a už se tomu dávají názvy…Těch skal je
trilión, kde se dá udělat ze sedu ledacos.
 |
| Pure bouldering (foto L. Skýpala) |
Druhá věc, kde si myslím, že je
obrovskej potenciál, tak to jsou Žleby. Tam je taková hromada skal… A zákon,
který zde lezení zakazuje, se může změnit, vždyť kolem Idah vedla dříve
turistická značka. Tam by šly udělat čtyřicetimetrový cesty v převisu bez
nohandu v osmým stupni francouzské klasy! To bych se úplně vykašlal na
nějaký Arco a měl bych tady co dělat do konce života.
Ty jsi úplný pamětník…
Teď
už si tak připadám, to je nadělení. To jsem cítil takou krizi horolezeckého
středního věku, když mě přestali v okolí brát jako mladýho talentovanýho,
ale už se ke mně někdo obracel o radu, jako že ke zkušenýmu. Už mně padá
letadlo. Ale doufám, že nějakou tu jedenáctku…mínusku ještě vylezu.
Tak díky moc za pokec a ať se daří!
