Užijte si přepis rozhovoru s Jindřichem „Čumpelíkem“ Šustrem,
který se konal v srpnu ve Křtinách v hospodě U Farlíků. Ptali se
Lukáš „Asu“ Abt a já. Seance se zúčastnil také Petr „Fidži“ Fiala. Čumpelík se
světově proslavil prvovýstupem cesty Přes Rybu v jižní stěně Marmolády,
kterou udělal v roce 1981 s Igorem Kollerem. Na svědomí má mimo jiné
několik zásadních krasových cest z osmdesátých let (např. Okovy, Princ a
Chuďas, Direkt Janzen, Černobílých, Rogallo direkt, Dítě představ). Petr
„Fidži“ Fiala je autorem těžkých sportovních cest z konce devadesátých let
(jmenujme např. cesty Hořký Měsíc, Top Gun, Slzy Rozkoše).
 |
| U Farlíků...vlevo Čumpelík, vpravo Fidži (foto Asu) |
Jindro, ty jsi takový průkopník
RP v Krase…jak jste k tomu došli?
Čumpelík: To přišlo
z Německa, Ameriky. Já jsem začínal někdy v 15 a moc mladejch kluků
nelezlo. Adam Piňos, jeho bratr Honza, těch lidí zas tolik nebylo. Začali jsme
jezdit na Holštejn a párkrát jsme si pekli párky na hromadách dřevěných klínů.
Na generaci před náma ty cesty byly těžký, tak tam nacvičovali technický
lezení, dřevěný špalky ve spáře až nahoru. To jsi vyndával rukama, protože byly
shnilý, jenom jsi to házel za sebe. Fakt
neuvěřitelné hromady špalků, několikrát, párky. To byste asi nepochopili, ale
tam fakt nebyla ani noha.
Pavel Weisser nám říkal, že éru
RP odstartoval tvůj přelez Stěnavy…
Čumpelík: Já nevím, Stěnava byla asi vylezena volně už dřív.
Možná ten vršek, ten je docela tězkej. Ve vašem podání by se tam vešlo nejméně
šest borháků. Možná i devět.
To není naše podání. No
každopádně k tvé cestě Sbohem Sedmikrásky se traduje, že to byla jedna
z prvních cest udělaných v duchu RP.
Čumpelík: To se normálně udělalo.
Byli jsme těsně před odjezdem na vojnu, už bylo jaro, jsme se na chvilku urvali
a pár cest udělali a tohle se povedlo. Tam jsou ještě jeskyňářský nýty od
Kubeše.
A proč se to tak jmenuje?
Sedmikrásky jsou nějaký ženský?
Čumpelík: Asi to tak bylo
poeticky pojatý. Šli jsme na vojnu a měli jsme prd v hlavě. No na vojnu se
nechtělo, to bacha! Nás vzali do Košic…Kdo byl z Prahy, šel do Brna, kdo
z Brna, tak někam daleko…
Ty ses pak prý vrátil
v docela velkém stylu…ty cesty po vojně byly hodně odvážné.
Čumpelík: Celou vojnu jsem trénoval. Na černo jsem
utíkal – to je výhoda toho alpinismu, že jsem tam měl asi 15 cest ven a
dovnitř. Ale pak jsem dostal permanentku do konce vojny a mohl jsem běhat půl
hodiny před budíčkem, celou rozcvičku, 3 a půl hodiny odpoledne mimo
službu. Ale jinak Košice byly velmi
nebezpečná vojna, dalo se tam lehce zkalit, Erik tam zůstal. Idiotskej východ.
Tam se sejdou divní lidi. Hroznej spolek. Jsou tam i perfektní lidi, ale
někteří ti tupci, to je radost.
Na Erikovu počest je udělána
cesta na Jidášce Erik a já?
Čumpelík: Jo. On velmi dobře uměl
hrát na kytaru, neměl problém si sednout kdekoliv mezi ožralce a udělat
z nich normální lidi. Dával to úplně nehorázně. Mazáci se ho snažili uchlastat k smrti,
brali ho na všechny pařby a tam jim hrával. Když jsem byl na vojně, tak už
Zdeněk Konečný tady měl udělaných hodně krásných cest. Za tu dobu, co jsem byl
pryč, to tady šlo minimálně o stupeň nahoru. Když jsem odcházel, bylo maximum
7, 7+.
Tvé cesty jsou známy tím, že jsou
poměrně odvážné…
Čumpelík: A co je na nich odvážného?
V porovnání s ostatními
cestami v krase jsou odvážnější.
Čumpelík: Tak pozor! Moje cesty
jsou takové, aby učily lézt. Mají ten princip, že můžeš slízt, můžeš si to
rozmyslet. Pak jsou ještě drsárny typu Mauglí, třeba na Koni ve žlebech, tam
máš jednu skobu na 50 metrů a musíš umět lézt ve volném kameni. Což když chceš
jezdit do hor tak je dobrá věc. To se nedá naučit hned.
Fidži: Třeba v Rogalu přibyl nýt. Lidi co se to báli
vylízt, tak si tam nechali dát nejt. Dřív se to lezlo bez toho.
Čumpelík: Mně to tam nevadí. Je
to takový, že ten kdo to tam dával, tak nepochopil pointu. Vývoj jde svou
cestou, borci to tam přidali a za chvilku se zapomene, jak to bylo a jakou
pointu ta cesta má. Ta pointa je v tom, že se učíst lézt, aby ses uměl
pohybovat výš nad jištěním, Abys věděl kdy to slézt a kdy to riskneš. Ale
v každém případě tam padáš do vzduchu, takže i kdybys to slítl celý, tak
se stane prdinec.
Takže ty jsi Kras bral spíše jako
cvičné skály.
Čumpelík: Co je a není cvičná
skála? To máš jedno, vyber si, jak chceš. Každopádně když tam nýt máš, tak
strach tě tolik nepoděsí. A pak dáš v horách někde vklíněnec, máš 15 m
odlez a tam už musíš mít vybráno, co budeš dělat. A to je o tom, že se to učíš. A když máš furt
u prdele nějaký jištění, to je docela dobrý, ale…v Ádru ti tam kruhy taky nikdo
nepřidá.
Fidži: Víte, jak to dříve bylo o
prázdninách v létě v Brně? V pátek 21:20 půlka horolezeckého
Brna odjížděla do Tater. Teprve později přišli skalkaři, kteří tady začali
dělat cesty, co stály za to, ale to bylo pár lidí. Ostatní jezdili do Tater,
pro ně to tady byl trénink.
Čumpelík: Tak mělo to všechno
svůj vývoj.
Fidži: Já když to tak sleduju ze
svého pohledu, tak přelomový rok byl 1984, kdy byla přelezena cesta Janzen. To byla první echt sportovní
cesta. Vzpomínám si, jak Péťa Brych přiběhl, že Zdenál konečně vylezl Janzena.
 |
| cesta Janzen v roce 1984 (foto poskytl Petr "Silum" Musil) |
Čumpelík: Tam bylo období, že
Jirka Nešpor začal dělat ručně nejty, v desítce, s imbus šroubem. My
jsme ještě dávali osmičky, ale pak začaly běžet ty železný desítky a do toho už
se dalo spadnout, jinak to lezení bylo předtím trochu nebezpečný. Osmička se považovala
za dobrej nýt, kor když byla z dobrého materiálu.
Opakoval jsi Mauglího cesty?
Čumpelík: Jistě, to jsou všechno
úžasné věci, tam se hodně naučíš a v horách se ti to může hodit.
Vy jste spolu dělali některé cesty
v Krase. Jaké máš na to vzpomínky?
Čumpelík: Třeba Okovy, výborná cesta, kdy ještě nebyly
nejty. Používaly se železné osmičky s očkama z psacích strojů.
Z toho šel trochu strach. A všechny ty cesty byly dělaný zdola. Nějak ses
tam vykroutil, musel ses tam nějak přicimplikovat a něco tam dát. A třeba
v Okovech nic dát nešlo. A
Mauglí hlásil, ať lezu dál, že tam něco potom půjde. Takže ten nýt, co tam je,
jsem dával metr a půl pod něco, co jsem zatloukl. To jsem naznal, že to by
nikdo nelezl a chce to lépe zajistit. Dneska už je to zajištěný. Ono dělat
cesty shora je v podstatě těžší jak zdola. Musíš si představit, jak to
jištění tam bude, zatímco když to děláš zdola, tak ti rozum ukáže, kam to
patří. Pokud to umíš vyladit, poznat jestli je skála zdravá, živá. Odzdola je
to snazší. Když máš dělat shora, musíš dost přemýšlet, aby to nebylo
zprasený. Všechno jde, proč ne. Dneska
ty těžký cesty, kdybys měl dělat zdola, tam se není moc za co pověsit, proti
tomu nic, tyhle cesty se asi patří dělat shora, protože skále by se ublížilo,
navíc je to nebezpečný dělat odspodu. Když jsem třeba dělal v Holštejně Prince a Chuďase, tak tam je takový
sokolík, kde by to chtělo kruh, ale nešel tam dát. Tak nezbylo než skočit
vzduchem do spáry, to bylo takové nepříjemné.
.jpg) |
| Slovenský borec Mihál na závodech v roce 1988 leze Prince a Chuďase (foto Jan Vlasák) |
A kterého výstupu si v Krase
hodně ceníš?
Čumpelík: Tam jde o to, co chceš
lézt. Jestli chceš lézt nějaký rozbitiště lokroviště, což dneska nikdo neleze…
Dneska jsem zrovna doporučoval Petrovi super cestu, největší rozbitiště, které
jsem kdy v Krase lezl. Od Bednaříka Bílé
linky na Býčině (Bednařík, Ševčík, 1977). To když jsem vystoupal, tak dole
nebyla vůbec vidět cesta, ta byla pod kamenem v délce tak deseti metrů. To
je fakt největší hitparáda, kterou jsem tady stoupal. Myslím, že tam je jedna
nebo dvě skoby.
Janzen vzpomínal, že jak jsi
dělal nějakou cestu ve Sloupu, že jsi jümaroval na háčku. Že jsi z něho
sjel dolů a pak jümaroval nahoru. To ti přijde v pohodě?
Čumpelík: Jasně. Pokud máš ten
háček vyzkoušenej. Když jezdíš po horách, tak takový věci se musíš naučit.
Zjistit, kdy lano drží. Jestli se na něj pověsit. Uděláš tam ráz, kterej sis na
začátku vyzkoušel, už ho nikdy silově nepřekonáš, ten první ráz je největší.
Pak je určitá pravděpodobnost, že to projde, pokud to lano není namrzlý. A
takových triků je do hor potřeba vědět víc. Háček je tak pevnej (pokud je
dobrej), že do něj se dá i spadnout. Když je ve skále nějakej zádlab, taková
ďurka, ve které sedí lépe jak skoba, tak pokud ten háček není prasečí…takhle na
Marmoladě přijümaroval Koller a hlásí: „Hej, čo to je? Veď já visím na háčiku“.
No a co? Tutová dírka. Přece ho nenechám viset na takových tenkých skobách.
Samozřejmě je otázka, kdo ten háček vyrobil a co o tom háčku víš.
To jste v tom háčku
štandovali?
Čumpelík: Bylo to na štandu. Tam
byly akorát tenký skoby nožovky, které udrží pád, ale na rázy je lepší háček,
pokud je dobrá ďurka.
A jak sis vybíral linie, které
jsi chtěl prostoupit?
Čumpelík: Tak musíš se dívat. Až
budete jezdit na hory, to se vám bude líbit, hory jsou velký skalky akorát, a
navíc nemusíš furt lézt na horu a slaňovat a tak dokola, v horách lezeš
navrch a pak to slezeš naráz. Hory jsou lepší. Když se jednou přezuješ, tak už
jseš přezutej. Tam bývají vápence s neuvěřitelným třením, neuvěřitelně
krásný skaly, ale drsárny. Je takových skal, kilometrový věže, na který skoro
nikdo nelezl. A nemusí to být ani těžký, ve vašich možnostech, nemusí to být
nějaký šílený extrém v Patagonii za spoustu prachů. A navíc když spadneš,
tak nespadneš na zem. To bylo za nás důležitý. Teď jak tam máte ty borháhy, to
je v pohodě.
Názvy tvých cest (např. Smích
v tabletách, Dítě představ) jsou takové zajímavé, poetické..
Čumpelík: No poetické. Lezení je
o myšlení, naučís se lízt a u toho se naučíš trochu přemýšlet.
To nám vysvětli tu tvou filozofii
Čumpelík: Kterou? Přístup
samotný, to je celý. Můžeš se naučit přemýšlet, tak s tím něco dělej.
Všechno co se učíš, je správný trénink. Lezení je správný trénink, provádíš
jednoduše a běžně jakousi věc, s určitou zátěží, a pak se zlepšuješ.
A k čemu je ti to dobré?
Čumpelík: Třeba k ničemu.
Ale shledáváš v tom nějaké
naplnění, jinak bys to nedělal. Co ti to teda přináší?
Čumpelík: Už to, že tě to baví je
kontrola, jestli tě baví správná věc. Vyhodnotíš to jako správnou a děláš to.
Nevím, co na tom chceš hledat zvláštního. Podle mne je alpinismus dobrá škola,
a ať si každý pomůže, jak chce.
Fidži: Jindřichu, s tebou je
těžký dělat rozhovor. Ale tohle je jeho normální přístup. Kdybyste s ním
propařili pár večerů, tak zjistíte, že je to normál. To neberte tak, že vám nic
nechce říct.
Čumpelík: A čím ty seš vzděláním?
Asu: Geolog
Čumpelík: A ty?
Pok: Dopravní inženýr
Čumpelík: Já jsem obyčejnej
elektrikář. Tak co čekáš. Jak říct něco neblbého. Lezení si prostě vážím,
stejně jako schopnosti učit se myslet, učit se cokoliv. A považuji to za velmi
cenné. Všechno co je dobrý, tak jde lehce. Když jde něco těžce, tak pro to
musíš předem něco udělat.
Fidži: On byl výbornej lezec,
v evropským kontextu. A v osmdesátých letech se na to úplně vysral,
to nikdo nechápal. A začal studovat nějaký věci…
Čumpelík: Trénink jsem studoval
hromadu let a nějaký blbosti k tomu.
A proč jsi přestal?
Čumpelík: Já jsem měl trochu jinej program.
Kdy to bylo?
Čumpelík: V roce 1986 jsem si vzal trošku jiný
program. Ale uvidím, ještě bude možná sranda. Se mnou je to takový těžký. Musím
po svým a tak je to správně.
Takže toho nelituješ?
Čumpelík: Ne, v žádném případě. Musíš se rozmyslet,
co chceš nebo nechceš, ten výběr je veliký. Otázka je, jak ses připravil a
jestli jsi to nepřepískl.
Jaká byla podstata tvého lezení?
Ty jsi byl jedním z těch, u nichž jsou cesty psychicky i fyzicky
vyrovnané.
Čumpelík: Jasně, to je docela
zajímavý. Jak jsme se bavili zkraje, že ten styl lezení se vyvíjí, a vyvíjí se
stále, nemá smysl se tomu bránit.
Fidži: Tenkrát to tak ale bylo
všude. Na písku se dělaly takové cesty, Arnold třeba. Nebo jdi do Ádru a vylez
si od Šolce Nedělní procházku
z roku 1971 a budeš normálně posranej strachem. Tenkrát byl takovej trend.
Chtěli dělat odvážné cesty, kde byl fyzickej výkon versus psychika, kdežto
dneska je to především fyzickej výkon. Dneska když uděláš 5 shybů na jedné ruce,
tak vylezeš, co chceš. Ale tenkrát to neplatilo. Tenkrát nemohl každý přijet do
Ádru a vylézt si tam co chtěl.
Čumpelík: Vylezte si od Arnolda cesty v Tatrách,
nebudete chápat. Třeba na Kežmaráku v jižní plotně, levá cesta od koutu, o
tom jsem něco slyšel a to je prý docela maso.
Než jsem šel na vojnu, tak jsme s Erikem dělali pár cest. Třeba
v Teplicích na Korunu, Údolní od cesty, takový kouteček, hrk hrk hrk,
kruh, až nad tím koutkem, 25 metrů nad zemí. Tam byl takový tvrdý pískovec a
blbě se vrtalo. Pak jsme toho museli nechat a přijdu z vojny a už tam byla
cesta…borci nelenili a pod ten kruh dali ještě jeden. Proč ne. Zdálo se jim to
tak správný.
Jak jsi vycházel se spolulezci?
Čumpelík: Lidi se musejí hledat. Někteří si perfektně
sednou.
Ty sis sedl s kým?
Čumpelík: S každým, když na
to přijde. Ale někteří lidi mají problém, že mají v sobě takový
mechanismus nedorostlosti a ten se začne projevovat, když to potřebuješ méně
než více, a pak musíš být připraven.
A jak se to projeví?
Čumpelík: To si budeš pamatovat. Však jezdíš do hor, to
musíš vědět. Důležitý podle mne je neztratit hlavu, neudělat z toho sport,
protože co je to vlastně sport? Spousta lidí si vždycky myslí, že sport je
vítězit nad někým, což by bylo ve skutečnosti absolutně pitomé. Ale dělá se to.
Ale když ti to ztratí ty myšlenkové pochody, že víš, proč to děláš… Každopádně
to neděláš proto, abys posral svoje kamarády, se kterýma jakože sportuješ.
Lékárničku nosíš pro druhý. Ne pro sebe. Až ji budou ti druzí potřebovat, tak
ty ji máš mít. Pokud má tyhle věci člověk v hlavě srovnaný, tak
s takovým člověkem je radost bejt. A je samozřejmě supr důležitý, aby
člověk nepatřil mezi ty, co to nedávaj. Samozřejmě to není jenom o lékárničce.
Většinou se s parťákem
člověk doplňuje, jak jsi to měl ty?
Čumpelík: Když se domluvíš, je to dobrý. Jsou spíš
zajímavý věci, když se nedomluvíš. Jezdil jsem mnohdy do Tater sám, nebylo
s kým. Byl jsem mladej, v zimě jsem to ještě nedával, a
s nějakým těžkým horalem jsem vyrazil na dlouhou túru, na kterou borec
věděl, že nemám. Dával mi kartáč a to jsem přijal s povděkem. Měl jsem ale
dost, lezl jsem po čtyřech, když jsme se vraceli. Viděl mlaďocha, tak si řekl,
že ho poučí.
A jak jsi vnímal Mauglího?
Čumpelík: Měl dobrou školu, snažil se, chtěl bejt
dobrej a uměl to. Uměl se připravit. S ním se velmi dobře lezlo. Jsme
třeba lezli v Kežmaráku, první den, bylo to s bivakem či dvěma, už byla
tma. Mauglí kdesi daleko hrotí, už jsem vybaloval čelovky, nic nebylo vidět. A
naráz slyším takový šustot, jsem nevěděl, kde jsou lana, tak jsem to všechno
shrábl do ruk a spoza vrchu vyjel Mauglí, vyndal z huby skobu a hlásí: „to
bylo nějaký dlóhý, ne“? Mauglí taky lezl sólo…jednou lezl takhle nad Popradským
plesem a nějak mu to tam nevyšlo, blbě tam skaličil, projel zaledněnej suťák,
někde dole se zastavil mezi kamenama v bezvědomí, pak se vzbudil, přišel
na Popradský, v tlamě proraženou díru, dal si rejžu a jak ji jedl, tak tak
mu tekla z tlamy ven. Mauglí na
klid, ten chlapec měl srovnanou hlavu. To není tak snadný nebejt poděs.
Fidži: Jsou lidi, s kterýma
bych se v horách nebál, a to je Jindra, a pak jsou lidi, s kterejma
bych do hor nejel. Těch bylo v Brně dost.
Čumpelík: Není nutné vybírat, je třeba nabrat špatné
zkušenosti
Fidži: Třeba Jirka Zíma,
přezdívaný Mimi.
Čumpelík: Tak to pozor, některým zkušenostem je třeba
předcházet. Mimi mi udělal v Ádru to samé co já Mauglímu. Jsem lezl Klenbu
na Zámek, to bylo asi patnácté VIIc ten den, protože jsem chtěl hodně lézt. Byl
asi sedmej spolulezec, už nikdo nechtěl, tak valím tu Klenbu, popátý nebo
pokolikátý, a z povinnosti jsem si tam dal smyčku. Skočím nacvičeně do té
poslední díry a ta byla zavátá pískem. Chytl jsem hromadu písku a Mimi mě
jistil tak, že jsem zajel až pod něho, pod první kruh. O konec lana se to
zarazilo. To sem si říkal, furt padám, padám, blbý, furt jsem byl orientovanej,
a pak jsem narazil na skálu a natrhl jsem si vazy v kotníku. Tupec.
 |
| Klenba - foto Ivo Měšťan (zdroj piskari.cz) |
Fidži: To byl šílenej člověk. On
byl hrozně roztržitej, ne že by to dělal schválně. Představ si, že jedeš do
Tater lézt ledopády a přijedeš nahoru na lanovku do Lomnice a on zapomene doma
lano. To bylo v době, kdy se lezlo na dvou devítkách, ale to byly české
devítky, na jedné jsi nemohl lézt. To nemělo normopád. Tak jsme šli lézt na té
jedné devítce a v půlce stěny Mimi říká: „Spadl mi cepín“. A směje se na
tebe. Ty lezeš ledy a on je bez cepínu.
Když děláš nějakou cestu, tak se
realizuješ sám za sebe. Co to má předat těm druhým?
Čumpelík: Vidíš směr. Když už do něčeho vlezeš, tak ten
směr máš správně obhospodařit, ať se používá dál k lezení. Aby to
neztratilo poezii.
A tím se dostáváme k tomu,
kdy se ta harmonie cesty poruší tím, že se tam dodá jištění.
Čumpelík: Kdysi se bralo jako
velmi důležitý, že se nechávalo staré jištění ve skobovačkách a dávalo se
jištění vedle, aby se neporušil původní charakter prvovýstupce. Ale ten
prvovýstupce použil nějaký směr, příroda má směry, znáš to, vlezeš do nějaké
plotny a máš tam směr, kde jsou naprosto povinné chyty. Když to umíš odhadnout
a příroda dá.
Fidži: To je dilema, měl bys
přejišťovat staré cesty nebo neměl?
Čumpelík: Tam je určitý směr, je
dobré to vyfotit, a zapsat. A to staré jištění vytlouct. Železo mizí. Když ti
spadne meč do moře, tak za dvě stě let zmizí. A na té skále to je to samé.
Haveláč nám říkal, že ty jsi byl
jedním z prvních, kdo do Krasu zavedl magnézium
Čumpelík: Já jsem přišel
z vojny a magnézium už existovalo. A před vojnou nebylo. Těžko říct, kdo
to byl, třeba Bóža Prudil to byl těžký překladatel všeho amerického, ostatně
tam dneska už bydlí. První mágo se snad někde kradlo sportovcům, pak se to
kupovalo v nějakejch šílenejch pytlech, ale já jsem asi nebyl první. Na
písku jsem zkoušel vlastní věc, používat předsušenej písek zpod stěn. Najdeš si
díry, kde má písek minimální vlhkost a dáš si ho do pytlíku na maglajz. Nabereš
ho do ruky, zmáčkneš a pak zahodíš. Nebo tou rukou v pytlíku zatřepeš a
vyndáš ji úplně suchou. Funguje to naprosto znamenitě. Problém je, že
v Německu na tebe vytahují dalekonosné zbraně, když vidí pytlík u pasu.
Vydejme se teď do hor…ty jsi tam
vylezl hodně významné věci, nejen Rybu.
Čumpelík: Tak lezli jsme rádi. Škoda že se nám nedařilo
lézt víc. Když jsem se vrátil z Alp, tak mě pak asi 15 x za sebou
nepustili do zahraničí, do kapitalistického zahraničí už nikdy. Nějak si to
rozmysleli. Měl jsem doma plný bedny konzerv a vyplněný hromady lejster a už
jsem nikdy nikam nejel. Vždycky tejden, tři dny před odjezdem, mi nedali
výjezdní doložku. Jezdilo se hodně do Tater. Coubalové udělali takovou pěknou
cestu v létě, Maraton
v severní stěně Kežmaráku, a já neměl žádný blbější nápad než to lézt
v zimě. Týden jsem byl ve stěně. To byl placený výjezd z Lokomotivy a
oni mi celý týden skládali ešusy - snídaně, obědy, večeře, takhle jsem měl za
oknem hromadu.
Fidži: My jsme si zatím užívali
cesty v Kežmaráku. A v neděli jsme se potkali, Jindra po pěti dnech
ve stěně, a šli jsme na vlak. Já, on,
Pavel Weisser a Dana. Přišli jsme do Popradu na nádraží a měli jsme hodinu do
odjezdu vlaku. Tak si říkáš, že se najíme. Nádražní hospoda, pohoda. Jsme tam
sedli a nikdo nechodil. Prostě Čehůni na Slovensku. Asi po dvaceti minutách
přišel borec objednat piva.
Čumpelík: Já jsem byl na vojně dozorný v kuchyni.
A to bylo drsný občas, A nějaká kuchyň v Popradu, co neumí uvařit za tři
čtvrtě hodinu večeřu, to mě fakt vytočilo.
Fidži: Vlak už měl jet za 15
minut a furt nic, tak Jindra se sebral a akorát bylo vidět ty lítací dveře do
kuchyně. Po chvíli jsme se tam šli radši podívat. Za výčepem obrovská kuchyně a
tam vzadu kdesi stál Jindra, držel kuchaře pod krkem a takhle s ním
lomcoval. Pak jsme chtěli knihu přání a stížností a ona byla popsaná celá
včetně obalu. Tak jsme jeli dom hladoví.
Čumpelík: To byl skvělej týden v Tatrách.
Jaký to bylo být takhle týden ve
stěně?
Čumpelík: Super, super, zcela
super. Krásný počasí, vyjma jednoho dne, kdy sněžilo. Když lezeš sám, tak se
furt hýbeš a jseš zateplenej. To byla v Maratónu taková příhoda. Jsem byl asi 50 metrů pod vrškem, takový
dvojkový trojkový lezení. A měl jsem ještě jednu plochou rezervní baterku do
čelovky. To jsem měl štos baterek, měl jsem to napočítaný. Tak že dám novou,
krásně vylezu na vršek a valím dolů. Už bylo tak deset večer. Tak jsem dal
novou baterku a praskla žárovka. Ty vole, tak žárovku. Měl jsem to v tý
tmě rozložený, foukl větr a půlku čelovky mi sfoukl dolů. Tak rozdělám dráty a
nějak přivážu žárovku. Bylo asi minus 35, fakt kosa, to se nedalo, když jsi ty
dráty zakroutil, tak jsi neměl ruce. Tož co s tím? Tam sedíš obkročmo na
ostrým hřebenu a říkáš si, co teď? Tak sem obhodil jakýsi hrot, vzal jsem skobu
a valil jsem s ní poslepu po stěně a hledal jsem spáru. Našel jsem jednu
díru, pak tři metry dole další, mezi to jsem pověsil hamaku a do spacáku jsem
vlezl aji s mačkama. Ráno jsem si udělal bílé kafe, vylezl v klidu na
vršek a sestup byl pak úplně super. Takhle bych sestupoval v noci a měl
bych z toho prd.
Jak ses srovnával se strachem?
Čumpelík: Strach je strašně
důležitý. Nic lepšího nemáš.
A kdy sis byl vědom toho, že už
jdeš za nějakou hranici?
Čumpelík: To je jasnej důkaz
toho, že to děláš blbě. Že tam nemáš co dělat. Člověk sám uvažuje zpravidla
chytřeji, než to uvažování používá. Má takový dvoje uvažování. Když to
nepokazíš, tak budeš dobře vnímat, co se děje, a může ti to hodně pomoc. Takže když máš strach, tak je zcela oprávněný
důvod, abys ho měl. A když to budeš moc přepískávat, tak budeš mít možná velké
problémy. Je to každopádně špatná zkušenost, která ti nic nepřinese. Když
nebudeš hledat tu chybu, proč máš strach…a ta se vždy najde Každopádně, když je
zle, tak musíš dělat co je potřeba. Buď je to jenom chyba, že máš špatně
porovnaný, kolik máš pod sebou. V horách si musíš pamatovat, jaké zajištění
máš pod sebou, co tam máš, jak to máš, kolik máš lana. A když máš zaráz strach,
tak to může mít nějaký důvod. Může to být jen proto, že máš v palici
zmatek, ale už to je dost. Anebo tam může být skutečně něco vážnějšího, že se
podíváš na reliéf skály a máš pocit, že tam bude problém. A on tam zpravidla
bývá. Je to o tom, že se nastavíš do nějakejch sraček a ty sračky tě poučí, že
to nebude větší průser, než nezkousneš.
Jak vzpomínáš na Dlouhý kout, to
byl také významný výstup. Zatím nikdo neuspěl s volným přelezem…
Čumpelík: …jestli někdo neumí
volně vylézt ten kout…tam jsou asi dvě těžký místa na vrchu, to je docela dobrý
zimní lezení, rajbáky valíš v botách,
tam si zalezeš. Ale žádná příhoda s Mauglím tam nebyla, to je
prostě pohodové lezení. Jediná věc co nám nevyšla, tak jsme netrefili polici na
druhý bivak, spali jsme na takový úzký potvoře.
A kdyby ses ohlédl za Rybou (37
lanových délek, nyní 7b+, technicky 7+ A3)
Čumpelík: Těžký délky, ale člověk
byl zvyklý na dělání nových cest. Teď už tam jsou těžší věci, pro vás by to
bylo pošušňáníčko. Mraky hodin, tutovejch zakládek, až na dvě místa hitparáda.
Ale hromada těžkých délek, jedna za druhou.
 |
| Ryba (zdroj horce.cz) |
Proč si myslíš, že to byl dlouho
takový oříšek?
Čumpelík: Hromada těžkých dýlek. Vylezeš 40 metrovou
délku, fakt lezení krok od kroku a hned další dýlka. 600 metrů v kuse,
schválně si to vylez. A vlevo udělal
Hudy cestu v rajbasech, vypadala moc pěkně, to bych si rád vylezl. Ale
nebyl čas. V těch horách to nebyla často žádná hitparáda, furt se někdo
zachraňoval. Třeba s Mauglím jsme celý týden někoho odněkud zachraňovali.
Záchranářů tehdy tolik nebylo, horská služba moc nefungovala, vrtulníky nebyly,
takže na to jsi taky musel být připravený, mít na to znalosti.
 |
| tehdy sedmnáctiletý Čumpelík v Rybě (Foto I. Koller) |
Čumpelík: Když si dáš jištěný sólo, tak to
je dobrý trénink do dalších kopců. Umíš udržet stálý teplo. Nepřepínat, nepotit
a zaráz nechladnout, naučíš se rychle přemýšlet.
Fidži: Kdo tohle dneska
v Brně dělá?
Pok: Asu takhle sám lezl v Macoše, Americké hrátky
Čumpelík: No vidíš, to znáš jaký
je to sport.
Ale v Macoše se vrátíš večer
na zem.
Čumpelík: To jako slaníš na beton
a obejdeš to okolo, jo?
Asu: Ne, to trvalo tři dny,
akorát se jdeš vyspat.
Čumpelík: Jako že nahoře
nespíš…tak proč ne, to je dobré. Však on tam nikdo nespí. Já jsem lezl
s Edgarem Elektrický strop, za
den. Lanšmíd tam zrovna tvořil s Weisserem cestu vedle. Bylo prd co na
práci a bylo povolení lézt v Macoše, tak co už. Edgar byl takový neopatrný
a to bylo o strach. Tam bylo to jištění ze psacích strojů, a to bylo fakt
v hodně špatným stavu. Edgar za mnou dělal takové zipy, to bylo jak
kulomet.
Fidži: To mám z těch začátků zajímavou
historku, která se týká Tučipa. Neměli na karabiny, tak si zamykali lano do
zámků a posílali si klíčky. To je krásný přece. Si vem, že třeba ztratíš klíč.
Máš nějaké nedokončení projekty v
Krase? Něco, co ses pokoušel vylézt a z nějakého důvodu to nešlo?
Čumpelík: Jistě, mám spoustu
nedodělků. Třeba kvůli tomu, že byla tehdy blbá nýtovací technika, tak mám
rozdělaných pár cest, třeba tady na Krkavčí, taková linie celou stěnou, nahoře
už jseš vpravo od Stěnavy, u Yosemitské.
To pak dodělal Weisser, to se
jmenuje Čí je.
Čumpelík: Tam byl problém, že tam
je andezitický vápenec, co obsahuje železo, a do toho nejely vrtáky. To jsi
vrtal nýt několik hodin. Pak už jsem to nedolezl. Dneska je to samozřejmě
sranda s tím novým vybavením.
Zeptali bychom se konkrétně na
některé cesty, kam jsi je až dolezl, neboť je v tom někdy zmatek. Dítě
představ končilo pod převískem nebo jsi to dolízal dále do jeskyňky?
Čumpelík: Jo to bude jedna
z těch nedodělaných. Hrk a až pod takový převísek nahoře. Tam jsem to
dělal s Brychem a Janzenem. A ono pršelo a nad tím převisem bylo mokro.
Nemohl jsem se na něj postavit. Tak se dívám dolů a ty dvě kurvy špatný, ty
vole, já jsem měl vytočenýho lana a oni furt povolovali, to nezbývalo než to
hned skočit, jinak by to byla zemovka. Skončil jsem až pod nima, oni byli na
štandu tak 20 metrů pode mnou. Jsem letěl až pod ně. Idioti, vidím, jak o závod
povolují lano, aby byla prdel.
Fidži: To je teď přejištěné?
Jojo, tam jsou teď borháky
Čumpelík: První jištění bylo tak normálně, ke druhému
se dalo dolézt tak, aby to nebyla zemovka, to bylo tak v 15 metrech.
Taková dlouhá skoba. Pak byl nejt a pak byl štand. Místo toho nejtu by mohl být
vklíněnec, ale kdybys ho tam dal, tak ti zmizí chyt. No a pak byl jeden kroužek
a ten převísek.
A Smích v tabletách se dolízal
kam?
Čumpelík: Já myslím, že jsme to dolezli pod ten šikmý
převis a tam jsme skončili.
Máš nějakou cestu, kterou bys nám
doporučil, které si vážíš?
Čumpelík: Na skále Za rohem, tam se nesmí lézt, je
taková zajímavá cesta. Když to lezeš na jaře, jak se to stalo mně, tak nahoře
jsou takový malý lišty, a na jaře byly pokrytý ledem. To byl tygr. Tak se ti to
strašně líbí a baví tě to, paráda, ale tenká vrstvička ledu je potvora. A je
tam strašně málo jištění, skoba a nejt nebo jak to tam je. Ale je to krásný
lezení, to bys všechno slezl, kdybys potřeboval. Tam by šlo ještě udělat
nespočet cest. Tahle cesta má hodně z hor, vylezeš převisem do okna,
prolezeš jím. Jak jsme to vlastně nazvali…Návrat…tam
je dlouhej návrat, skončíš až pod tím oknem. Má to perfektní reliéf, všechno ti
to ukáže, je to směr jako prase.
Fidži, když tě tady máme, můžeme
se tě zeptat na sekání cest?
Fidži: Myslíš nahoře v Top Gunu?
Nebo jestli máš něco společného
s Umělou ženou Barbarou?
Fidži: Mám
A mohl bys s odstupem času říct
svůj komentář k tomu?
Fidži: K Top
Gunu… je to dilema, ta cesta má třicet metrů, je vyrovnaná. A nahoře je
jedno místo, které se nedá vylézt. Jako pro nás. Možná by to dneska Adam bez
toho chytu vylezl. To nemůžu zpochybnit. Neříkám, že to není sporný, že jsem
tam přidělal chyt. Uvážil jsem to tehdy, že to má smysl, protože vznikne pěkná
cesta, a pokud by ten chyt tam nebyl, tak ta cesta je pro 99 % lidí naprosto
nelezitelná. Možná by to někdo někdy vylezl, těžko říct. A kdyby to třeba Adam
vylezl bez toho chytu, tak mu řeknu, ať to zamázne. To stejné Umělá žena Barbara, tam je přiseklý
jeden chyt. A jeden chyt jsem omlátil
kladivem, kde se to lámalo.
Tys to lezl přímo anebo jsi
odpočíval vlevo?
Fidži: Tahle diskuze mne
překvapila. Prostě je to tak, že z toho bočáku, který je trochu upravený
kladivem kvůli kvalitě skály, těžce nastoupávám na hranu a chytím chytek na
hraně a pokračuju dál. Pak máš lištičku a jdeš to takového spoďáčku.
Ty jsi to tedy přelezl?
Fidži: Jo, nakonec jo.
Jindro, jaký byl tvůj přístup
k tréninku?
Čumpelík: Základní pravidlo tréninku je pomalu, ať jsou
to tréninky na cokoliv. Trénink je založen na schopnosti pracovat se stálým
správně nastaveným teplem. To se nedá provést rychle.
Pan Farlík: Trénink je založen na
trénování.
Čumpelík: Já si pamatuju, že jak
jsem začínal, tak trénovat se považovalo za nesportovní. Ale zpět k tomu
tréninku – abys mohl pracovat s vnitřním teplem, tak musíš pomalu, nemůžeš
být rychlejší, než je tvoje vnímání tepla, které by tě mělo řídit. Základem lepšího
žáka v tréninku je, aby si vytvořil sám ze sebe část učitele. Pak se naučí
pracovat s teplem. Jak jsou svaly zahřáté, kdy jsou přehřátě. To jsme
špatně pojali, měli jsme dělat těžší a lépe zajištěné cesty, měli jsme se lépe
naučit vrtat slušný jištění.
Asu: Mně přijde, že právě naopak,
tím že to je hůře jištěné, tak tam strávíš víc času a víc se naučíš
Čumpelík: Přeber si to, jak chceš, to neznamená, že je
v tom rozpor. Je to o tom, že se učíš a už umíš. Podstatou toho všeho, co
mi tady řešíme, je si zalézt. A to už máš pak všechno. Ono zbytečně se
provedlo, co lze nazvat tréninkové násilí. Tělo je docela chytrý a přílišné
násilí způsobí, že se začne bránit, anebo pak začnou praskat klouby.
Ale když jste ty cesty tehdy
dělali, tak jste v tom trénovali i tu mysl. Trénink by měl být zaměřený na
obě strany
Čumpelík: No jasně, ale abys mohl mít nějaký duševní
iluze, tak musíš mít fyzickou praxi. Bez ní to tady holt nejde.
To jo, ale od toho jsou cesty
rozděleny dle obtížnosti
Čumpelík: Ale tady se bavíme o tom, proč je hloupé lézt
těžké nejištěné cesty furt. Proč nedělat zajištěné cesty aspoň občas. Na písku
máš lehké VIIb nebo c, dobře zajištěné, na kterých se dalo natrénovat plynulé
lezení. Jako že se nemusíš starat, kam a kolik spadneš, nemusíš se furt děsit a
hrneš navrch. Typ Šicí stroj
v Prachově a spousta podobných, slušně zajištěných cest, které si užiješ.
A jaké cesty bys uvedl jako
důležité pro Kras?
Čumpelík: Důležité je zmínit období, kdy se zároveň
lezlo volně i technicky. Vezmu například Pedrův
smrk, to strašně málo lidí lezlo, protože Pedro, který byl učitel, udělal
nejty z ohlého klempířskýho plechu a vrtal tam krátké dírky přebroušeným
vrtákem do železa. Celý Pedrův smrk
byl vynejtovanej těmahle plechovkama. Takže kdybys to shora sebral, tak jsi to
sebral shora celý. Bezpečnost Pedrova
smrku byla založená na tom, že když jsi vylezl pod převis, tak tam byl obří
smrk, ovázal jsi ho a hrnul jsi dál. Bez něho by to byly nervy, protože tam
nebylo nic jiného než tyhlety plechy z rýny. A jak pokáceli smrk, tak už
to nešlo lézt. Pro mě byla třeba důležitá Yosemitská,
krásně laděná cesta, krásně pojatý směr, i když nebyl volně lezený. Pedro měl
neuvěřitelný cit pro cesty. Třeba Stokorunová,
další krásná linie.
Jak jste přistupovali ke starší
generaci, když vy už jste začali volně a oni lezli hákovačky…
Čumpelík: Ti se moc neúčastnili. My jsme to chytli
v takové době, kdy oni už měli větší žízeň než jít lézt, takže z těch
starších nebyl nikdo moc vidět, jak třeba na písku Cikán, Mocek. Na ně už ty
cesty byly těžké, ten Kras tak prostě tak blbě roste v obtížnosti, že to
celou generaci zastaví, už to ta generace nedává. Byl tady Pedro, kterej
emigroval do Ameriky. A Mauglí, to byl ohromný poctivec, akorát v tom
Rusku to nevyšlo, což je škoda. Talla, taky výborný, technický znalosti,
všecko. Ale on byl takovej styl danej komunismem, lidi se drželi spíš pospolu,
ale mělo to cosi do sebe, kdoví jestli my dneska jako staří nejsme pitomci
oproti našim starejm. Nic nepřinášíme, oni aspoň dokázali organizovat …tehdy se
jezdilo jako tlupy. Skupina jede na Pálavu, tak hrk, 100 lidí na Pálavu. Ale
ono se to asi zas vrátí, po tom komunismu vznikl tady ten poděs, ekonomická
díra… Byl jsem na Pálavě se podívat, zakázali tam lezení, kvůli ptákům. Dívám se
a ticho. Člověk byl zvyklej, že ptáci řvali, ptáci byli zvyklí, že lidi řvou,
nikdo nikdy žádnýmu ptákovi neublížil, pták uhl nebo člověk uhl. Děsivý ticho,
vše zarostlý náletovýma dřevinama. Jestli ti ptáci, že lidi odešli, tak šli
taky, nebo co se tam stalo. Ti ptáci tam byli chytří, jsem s nima neměl
nikdy problém. Tak třeba Klauza zůstane pro budoucnost, nebude to ošlintaný.
Anebo ta oblast úplně umře.
Fidži: Pro mě, nebo pro lidi jako
byl Zdenál, to bylo už něco jinýho, jsme se viděli v zahraničních
časopisech. Tenkrát když někdo vylezl v zahraničí 8-, tak už to bylo na
titulní stránce Rotpunktu, a to byla výzva. Ale starší generaci to nic
neříkalo, pro ně to byly ty hory. A cítím, že třeba pro Jindru to byly taky
napůl hory, že nebyl tak sportovní lezec, spíš směřoval k horám.
Čumpelík: To bylo takový hledání, musíš hledat.
Fidži: Anebo písek, neboť písek byl tenkrát víc než
Kras. Ale tady najednou začaly vznikat těžké cesty, které na písku nebyly. Ale
lidi, co v Krase moc nevylezli, tak se výborně uplatnili v horách,
měli výborné výstupy v Tatrách, to vyžadovalo určitou zkušenost, jakou na
skalkách nepotřebuješ. Teď se to změnilo, do hor jezdí málokdo, a zvlášť
v zimě. Dneska je to čistě o sportu, tenkrát to byla víc taková životní
filozofie, celý to lezení
Čumpelík: Růžička přeložil článek od Robinse z Yosemit,
amerického lezčíka, který tam formuloval alpinismus, někdy v roce 82,
takto: „Lezení vám dá přesně tolik, kolik vy dáte jemu. Lezení vyžaduje duševní
úsilí, které je někdy mučivé, ale bezpečnost je téměř naprosto věcí charakteru
a zdravého rozumu“. A tenhle článek byl pro mě důležitý.
Fidži: To byly časy, kdy jsme
přijeli velká česká výprava lezčíků, Pilkyn, Pavel Weisser, a další dobří
lezci, do Volxu a tam jsme potkali Rona Kauka, yosemitskou legendu. A byli tam
Francoa Legrand a další a Pilkyn se hned pustil do cesty Superplafond (autor Tribout), co teď vylezl Adam na OS. A on neměl
nic jiného na práci, než že si zkusí tohle čerstvě vylezený 8c+, který vylezl
Edlinger 14 dní předtím. Byl tam úplně marnej, nadával, kurva, piča…
Pan Farlík: Tak sprostě?
Fidži: A dole stál Legrand a trochu namyšleně říká
tomu našemu hloučku: „Co tam dělá, proč to leze, když to neumí vylízt?“ Ale
třeba Raboutou, to byl frajer, na rozlezení si dal ve slaměných botách nějaký
8b.
Čumpelík: No jo, klasici. Ono postupně se tomu hledá
účel, stejně jako postupně se vyvíjí životní směr, když už ho teda vidíš,
Fidži: Kras byl prostě strašně svej, pískaři sem moc
nejezdili, protože tady nic nevylezli pořádnýho a měli za to, že písek je něco
víc.
Čumpelík: To vůbec není pravda, občas tady někteří
super kluci bejvali. Ale zas kdyby nějakej pískař nalezl do Aleluja, tak bylo po něm. Jako kdyby byl
dobrej, tak ne, ale to byly velmi nebezpečný cesty.
Asu: Můžu si udělat fotku?
Čumpelík: Dělej si, co chceš.
Pan Farlík: Tak drazí, můžu vám
to spočítat?
Čumpelík: Z mého hlediska je to vývoj umění
kontinuální zátěže, o tom je to průřezově celý, ať se do těch skal mydlilo, co
se chtělo, ať se jezdilo, kam chtělo, je to o tom umět jakýsi stálý zatížení po
určitou dobu. Tréninkem získáváš zdraví. Zdraví samo o sobě neexistuje,
rozpadlo by se. Zdraví je založeno na zátěži, nestačí se cpát mrkví a nějakejma
sušenejma nesmyslama. Kontinuální zátěž a hledání jejího smyslu. Dělej, jak
slyšíš. Jak slyšíš, tak slyšíš ještě víc.
Co bys doporučil naší generaci?
Čumpelík: Co umíte, umíte dobře. Super. To je radost,
jak lezete. Měli jsme se víc snažit, abychom si taky tak zalezli.
