Asu se v breznu 2015 setkal s Hugem Pavlovskym. Nastesti tesne pred dokoncenim Sedmikrasek. Nyni zde tedy uverejnuji kompletni prepis jejich schuzky. I po tolika letech od prvovystupu v Macose tento vystup stale rozviruje debaty a Franta Plsek se ozval Montane, ze tak to presne nebylo, jak uvadi Hugo... kazdopadne preji krasne pocteni.
Setkání s
Hugem Pavlovským bylo opět po době jedno z těch inspirativních. I přes vysoký
věk z něj čišela energie a člověk se tak elegantně přesunul o 70 let zpět do
doby válečného romantismu a poválečně eufórie.
Hugovi se jako
prvnímu podařilo vylézt ze dna Macochy a také jako první prostoupil stěnu
Hranické propasti. Se svým jménem měl údajně v malém městě, jakými Boskovice
byly, problémy a často se tak stával nechtěným středobodem pozornosti. Jako
horolezec byl po válce po Oldřichu Hlavenkovi dalším předsedou místního klubu
alpistů. V Bulharsku se mu podařil spolu s Canko Bankjevičem prvovýstup na Zlý
zub a v Tatrách k tomu přidal provovýstup “diretkou” Litvorové veže. V Krase
zanechal řadu prvovýstupů, z nichž mnohé se nedostaly do průvodců a některé byly
dokonce mylně připisovány jiným jak ve 40tých, tak 70tých letech. Jmenujme
např. Idaho Mohavků na
Sloupský Obelisk, Cestu k obětišti na Apačskou, Podzimní na Býčí
skálu, Úvalno na Hřebenáč, nebo Malou Marmolatu v Suchém žlebu.
Nejslavnějšími však zůstává Cesta k dolnímu můstku (Hugova cesta)
ze dna Macochy a průstup dolní částí hlavní stěny Macochy dnes zvaný Spodek
Macochy. Na Pálavě v dnes zavřené Klause to pak byla cesta Sokolík, kterou
vylezl společně s Jiřím Zuzanem.
Objasnil mi i
historii názvu Idaho,
vlastně správně Ajdahouuu, který byl jedním z mnoha dalších “romantických”
názvů té doby, které skupina kolem Oldy Hlavenky cestám dávala. Níže přikládám
nejen příběh z obou jeho nejslavnějších výstupů, ale také příběh životní, který
byl také velice zajímavý. Nuže:
Výstup ze dna
Macochy
To v roce 1944
Franta Plšek a Franta Vlk vylezli horní stěnu Macochy. Tu jsme pak každoročně
na rozlez lezli na Velikonoční pondělí. Ale zájem byl to vylézt i ze dna a v to
jsme všichni soutěžili, komu se to podaří prvnímu. A vyšlo to mně a Jiřímu
Soškovi.
Aby sme se vůbec
dostali na dno Macochy, tak jsme potřebovali volný vstup na dno. To nám zařídil
Vladímír Ondrouška, který vedl muzeum a vystavil nám průkazku ke vstupu. Na
oplátku jsem slíbil pomoc při výzkumu jeskyní. Hlavní otázka té doby totiž byla,
kudy teče Punkva, tak že s tím Ondrouškovi pomůžeme.
O první výstup
sme se pokusili 1. dubna 1945. Tam byl 15 metrový táhlý převis a končil
střechou, jenomže tehdy pršelo a teklo nám do rukávů, a tak jsme pouze
vyskobovali převis. To jsem udělal já a pak Jirka seznal, že to nemá naději.
Vrátili jsme posléze 27. května. Podařilo se mi provést ten traverz nad
převisem. Pod převisem jsem ze skoby a dlouhé smyčky přepadnul na výstupek
skály a zatloukl tam skobu. Ale zase pršelo a byla zima, tak jsme to opět
zabalili. Až nakonec 3. června jsme ten výstup konečně uskutečnili. Já jsem
teda přelezl začátek a dobral Jirku na výstupek, odkud už to vypadalo snadně.
Tak jsem to zkusil přes malou jeskyňku, kde sídlil sokol. Ale ten sokol asi
zahynul a tam zůstali jen mladí, kteří už byli rozkladájící se a já tam šáhl.
Potřeboval jsem očistit ruku a tak jsem se vrátil a pustil dopředu Jirku. On se
tomu hnízdu vyhnul a dolezl pak nahoru. Ošemetný a nebezpečný byl ještě ten
závěrečný svah ale to už jsme zvládli. Celé to nakonec trvalo čtyři a třičtvrtě
hodiny. Normálně by ten výstup vzbudil senzaci, ale že před pár týdny skončila
válka, tak se objevily jen nevinné článečky.
Co se týká Franty
Plška, těžce ten výstup nesl. Sme říkali, že vede klempířský řeči. My sme totiž
byli vesměs vysokoškoláci a realizovali se především ve škole a on Franta bral
Macochu jako své životní poslání. Tak se zachoval nepěkně, že třeba na
horolezeckou vývěšku nechal přepsat články, že ON vylezl tu Macochu. Nesnel, že
někdo vylezl ze dna, tak to popíral. A nás zapřel. Pak až později na nějakém
srazu horolezců uznal, že nebyl pravdomluvný. Ale jako lezec byl krom té drobné
charakterové vady velmi dobrý.
Tyfus
No a potom jsme o
týden později lezli na Hřebenáči, ale nebylo mi jaksi dobře. Zjistil jsem, že
jsem se nakazil tyfem. To bylo totiž neštěstí. V Boskovicích po válce převážili
komunisti a ti si usmyslili, že zde zřídí zajatecký tábor a že Němci tady budou
pracovat a že tím obec zbohatne. No a strýc , který byl doktor, proti tomu
bojoval. Tábor zřídili v zámeckém parku, ale tam byla studna a jak kopali
latríny, tak narazili na potrubí. No a z toho se to vodovodem dostalo do celého
města. To byl první komunistiký dar. Já to přežil, ale maminka a řada kamarádů
umřela. Léčba pro mne znamenala držet přísnou dietu. Mohl jsem akorát pít
ředěné víno z Mikulova hadičkou nad postelí. Mne se ten tyfus navíc opakoval,
takže jsem v tom zůstal 6 týdnů. Když jsem se z toho dostal, tak jsem byl jen
kost a kůže jak někdo z koncentráku. Ale sotva jsem se pak postavil na nohy,
tak mne ještě skolil zánět pohrudnice. Kamarádi jak viděli, že to je špatné,
tak se mezitím usnesli, že se ta cesta ze dna Macochy se bude jmenovat Hugova
cesta.
Potápěčský
výzkum
Pak v zimě chtěl
konečně Ondroušek pomoct v Macoše. Byla tam nad horním jezírkem díra a z tama
začala téct voda a on přemýšlel, zda není ucpaný přívod dole v jezírku. A tak
jsem se nechal naverbovat na potápěčskou akci se skafandrem ze zemského muzea,
který kdysi dostali od italské flotily. Já neměl žádné zkušenosti. Když jsem se
v něm nafukoval, bylo nutné vždy pohybem hlavy zmáčknout knoflík, který ten
vzduch odpouštěl. Na první pokus jsem toho vypustil moc a převrhl jsem se a pak
jsem to zmáčkl znovu a dovnitř začala téct voda. Tak mne lanem narovnali.
Nakonec jsme z toho udělali jen jako cvičení.
Až o týden
později jsem se spustil na dno horního jezírka a tam jsem zjistil, že tam
trošku teče voda. A to bylo všechno. Ponor ale trval dlouho, asi půl hodiny a
vzduch se téměř vyčerpal. Začal jsem se proto dusit. Byla tam ale rezerva v
malé láhvi, no jen s jednoduchým uzávěrem. Tak jsem to otevřel, ale jak to bylo
bez omezení, tak se to začalo všechno vyfukovat ven. I proto jsem se velice
rychle vynořil a kamarád Jenda Kohoutek mi okamžitě odšrouboval to přední okno
a díky tomu snížil ten přetlak, ale já jsem omdlel. Dva měsíce mě bolela hlava,
ale dostal jsem z toho. To bylo takové prosincové dobrodružství. V jeskyních
jsme pak ještě natrefili na zajímavý jev. V jeskyni Sedmnástce jsme našli
dvacetikorunu z první republiky se Štefánikem, která byla zarostlá do krápníků
a to bylo v konfrontaci s tím, co tvrdil Absolón, o tom jak krápníky rostou jen
nějaký milimetr za rok.
Spodek Macochy
Příští rok 23.
června jsme uskutečnili další výstup ze dna Macochy spolu s Frantou Plškem a
Borisem Kyněrou. Boris byl uprostřed. Nástup byl stejně jako ten první výstup,
akorát jsme šli doleva po římse. Nikdy nikdo tam nebyl a občas jsem něco urval.
Jednou se mi dokonce sesypala celá lávka. A tak jsem lezl až po jeskyni eM,
neboli také Masarykova jeskyně. To jsem se dostal téměř nad dolní jezírko po
takové šikmé skluzavce. No a snažil jsem se dolézt do té jeskyně, ale tam se ze
spáry vyvalil balvan, a ten mi přitiskl levou ruku ke skále. Tak jsem slezl níž
a mezitím Kyněra s Plškem dolezli taky a tak Franta to pak do té jeskyně
dokončil. Tam jsme se opět sešli a já pokračoval traverzem dál až nad hranu
Erichovi sluje. Z dálky to asi vypadalo hrůzostrašně a viděl jsem jak na dolním
můstku tam z toho jedna paní, jak se koukala na nás, tak se skácela a omdlela,
tak jsem se otočil a opět do dokončil Franta. Přitom to bylo ale obtížný,
zatloukl dvě skoby a třetí mu nešla a pak vyjel a spadl. On byl ale zdatný a
nenechal se odradit, a tak ještě jednou spadl a do třetice už se nenechal a i
přesto, že ta skoba byla zatlučená jen napůl, tak se chytl a vylezl to.
Borise vybíral
Plšek, že nás prý bude zprostřed jistit při pádech. Já sice nespadl, ale on
spad dvakrát. No a když takhle vychrastil na konci rampy, tak jsem si natloukl
hubu, ale pak už jsme naštěstí vylezli ven. Já jak jsem v té jeskyni proseděl
sedm hodin, tak už to bylo moc. To pokud se něco děje, tak je to dobrý, ale
když sedm hodin čumíte, tak co. Výstup trval 12 a půl hodiny. Nastupovali jsme
7-30 a v 13-30 jsme byli v eM jeskyni a ve 20-30 nahoře. Původně byl záměr
vylézt i horní stěnu, ale to už nepřipadalo v úvahu.
Slaňování
Pekelným jícnem
No a ještě jedno
dobrodružství sme zažili. To sme spolu s Jirkou Soškou slaňovali Pekelným
jícnem přes okno dolů. Od stromu jsme spustili 40 metrové lano a pak jsme ještě
použili stometrové 15 mm konopné lano. To jsme použivali i na pískovec v
Prachovských skalách. Slanili sme těch 40 metrů a spustili to 100metrové lano,
ale nevěděli jsme, zda je na dně. První slaňoval Dülfferem Jirka se smyčkou. A
kdyby lano nestačilo, tak jsem byli rozhodnuti, že se rozhoupem a zbytek
doskočíme do jezírka. To ale naštěstí nebylo potřeba. Tak to slanil a lehl si
na dno a řval, že se všechno točí, že je jak na kolotoči. Vzápětí jsem zjistil,
že jak se dostanete do půlky, tak se to na tom laně začne strašně točit. Tak to
bylo další takové dobrodružství.
Pády
Kdybych tak už
měl odchrastáno, kdybych věděl, že nespadnu, říkával můj spoluleze. No tak mi jsme záměrně si
našli v Krase stěnku, kde jsme chodili cvičit pády. Při lezení s horním lanem
jsme si nechali kus volnýho lana, asi tři metry, a pustili se a skočili dolů.
To byl vždy pořádnej ráz, jak sme byli ovázaní jen přes žebra a přes rameno.
Jinak hrozilo poranění jater. Stejně nám ale ta rána vždy vyrazila dech. Šlo to
ale natrénovat a člověk se pak toho pádu tolik nebál.
Já si tím ale v
Praze udělal špatnou reklamu, když jsme jeli lézt do Černolic. Tam jsme lezl s
jedním Pražákem. Já už tehdy lezl jen na prvním konci, jsem byl už takovej
hrdej, jedině Zlý zub jsem lezl na druhém konci, protože jako první lezl Canko
Bankjevič, který to měl nastudované z protější skály. No a že jsem chtěl na
Pražáky udělat dojem, lezli sme tam nějakou Diretku a tam byl převis. No
a tam jsem řekl, že ať dobře jistí, že si nacvičíme pád. A skočil jsem převisem
dolů a tím jsem myslel, že si získám obdiv. Jenomže ti pražtí lezci k tomu
svolali extra schůzi, co to ti moravští lezci jako dělají a že takový přístup
do hor nepatří. No ale ono svým způsobem to do hor patří. To se člověk zbaví
strachu. To lano přeci vydrželo spolehlivě klidně sedmimetrový pád.
Neštěstí
Neštěstím se ale
člověk nevyhnul. Jeden kluk z Kuřimi vychrastil na Svantovítově věži a zabil
se, tam totiž bylo hodně rozlámaného
kamení. Jinak jsme ještě lezli na Kateřinském prstu nějaký prvovýstup. A na
Býčím rohu se Zábranskému stalo to neštěstí se Zdeňkem Pánkem. A on si pak
Zdeněk z toho nesl vinu a trpěl pořád a už nelezl. U Kostelíka se taky stalo
neštěstí. Mládenci amatéři se snažili vylézt nahoru. Jeden ale spadl a začal
kašlat krev, zlomil si žebro a poranil si plíci. Jeho kamarádi ale utekli pryč
a my sme tam s ním zůstali. Tam dole u Býčí skály byla hospoda u Šimkovky, tam
jsme obvykle v sobotu spávali. A toho chlapíka jsme tedy snesli dolů a u
Šimkovky že zavoláme sanitku, aby ho odvezla. Ale hospoda byla zavřená a nikdo
tam nebyl. Kousek vedle byl statek, tak sme to zkusili tam. A tam ten chlap
začal, že jsme akorát blbí horolezci. Ale pohrozil jsem mu, že neposkytnutí
první pomoci je trestní čin, a tak zapřáhl koně do žebřináku toho chlapce sme
odvezli do Adamova na vlak. Smůla byla, že první vlak jel na Boskovice a ne do
Brna, a tak ho odvezli do Boskovic. Tam na chirurgii byl zrovna mladý doktor,
který si na to netroufl a ten chlapec teda přes noc zemřel.
Sám jsem jednou
při túře na Malý Pyšná štít vyrval jednu věžičku. Při pádu v poměrně snadném
terénu mne ale chytlo lano. Sotva jsem se vzpamatoval, tak ta věžička to lano
přeřízla, ale to už jsem naštěstí stál na svých.
Spolulezci
Náčelníka nám
dělal Oldřich Hlavenka, který se vrátil přes válku z Anglie. Pak tam byli
bratři Rafičkové, Pepa Jirůšek, Milda Bartoň a Jenda Kohoutek z Blanska, no a
Franta Plšek a já, kteří jsme byli dobří. Pak ještě i Vlasta Zavřel, ale ten
nepatřil k naší skupině. Nakonec tam byla taková tragická osobnost “Kafeboj” Boris, který byl
nadaný, a tak vystudoval dálkově vysokou školu, lehkomyslně se oženil, žil v
takové díře, že se pak s ním ta žena nechala rozvést a pak nakonec sám zjistil,
že je nemocný, když studoval svůj vzorek krve. Byl z toho neštastný, přes
všechny útrapy se vyšvihl nahoru, a pak zjistí, že mu zbývají jen dva roky
života, v té době na to totiž nebyly léky. Jinak v Tatrách jsem potom dělal
instruktora. Třeba jsem takto vycvičil i Radan Kuchaře.
