Ahoj vážené čtenářky a vážení čtenáři, tentokráte zde máme velmi zajímavé a dlouhé čtení...udělejte si kávičku či otevřete vínko a ponořte se do krasové historie, tak jak nám ji naservíroval Vojtěch Gregor alias Celofán. Díky moc za obsáhlé odpovědi!!!
Jak jsi přišel ke své přezdívce Celofán?
Zcela nevinně, v zimě r. 1964/65 na Býčí skále. Býčina a Krkavčí skála byly moje oblíbené zimní lezecké terény. Na jeden weekend-ový zájezd se starým HO Spoj Brno jsme s Čápem vzali jistého bezprizorního jungšu z našeho sousedství na Biskupské ulici v Brně. V neděli večer, při návratu do Adamova, se bavil tím, že všem v partě podrážel na uklouzané silnici nohy. Uštědřil jsem mu výchovného facáka a zařval na něj: „ty gumo“. On instantně opětoval, ty celofáne. Nevím proč, ale hned se to ujalo. Čím víc jsem se vztekal, tím víc mně tak říkali. Tak jsem se vzdal a rozhodl, že toho Celofána zpopularizuji. Jak se mně to (ne)podařilo, ponechávám na úsudku jiných.
Proč jsi odešel do Kanady a co tam vlastně děláš? Lozíš ještě?
Odpověď na první část otázky by zabrala několik stránek. Ve zkratce, díky “tvrdé realitě” a následující “normalizaci” v bolševickém ráji pod vedením KGB/STB, Gestápa Husáka a níže postavených soudruhů. Byl to boj o život, a to nemyslím pouze obrazně. Navíc se nám narodila holka a představa, že bude vyrůstat v režimu, se kterým jsme denně válčili, byla neúnosná. Kanadu jsme si zvolili proto, že jsme o ní dost věděli a navíc jsem měl speleo-geologické kontakty na universitě v Hamiltonu a v Torontě. Ty nám hodně pomohly.
Co zde dělám? Naftového geologa, po odchodu do důchodu pouze z akademického pohledu. Taky reservoární inženýrství, specialista na karbonátové reservoáry se smíšenou krasovou a puklinovou porositou a permeabilitou.
Ano, ještě lezu, ale jen po čtyřech. To když se mi podlomí protéza a musím se doplazit k nějakému pevnému bodu, abych znovu povstal.
Co, kdo, kdy tě přivedlo k lezení? Byla první jeskyňařina? Nebo to byl mix obojího?
Romantika a touha po poznání. Skály a jeskyně byly jedinými místy, kde bylo ještě možné geograficky objevovat. Lezení a jeskyňařina šly u mne ruku v ruce. Moje úplně první výstupy byly na zdi a hradby na jz. svahu Puhlíku – kopce, na kterém se tyčí brněnská katedrála sv. Petra a Pavla, v letech 1958-1959. To v rámci průzkumu petrovského podzemí a veřejnosti nepřístupného nadzemí. Viz můj článek “Moje vzpomínky na Býčí skálu etc.” na www.byciskala.cz. Něco více v Magazínu www.jeskynar.cz. Článek “Příspěvek k historii a hydrogeologii brněnského podzemí v areálu Zelný trh – Petrov – Špilberk” by měl být letos otištěn v časopise Speleo, vydávaném Českou speleologickou společností.
První skalní výstupy jsem spáchal na slepencových Sokolích skalách pod Veverskou Bítýškou v letech 1963-64. V té době tam nikdo nelezl, takže co výstup to pravděpodobně prváč. To kvůli jedné krásné blondýnce, kterou jsem stejně nezískal. Inu, jak zpívá starý francouzský šansón, “Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku”... :-).
Koloucha určitě zajímá, kolik máš let…
Jsem zcela neperspektivní mrtváč těsně před záhrabem, 65 let. Pokud sedím za stolem u škopku a mlčím, v sále je tma a kouřová mlha a přítomné dámy jsou lehce osáty, tak prý vypadám jako docela sexy senior citizen :-).
Lezli tví rodiče?
Hrůzou “po zdi”, když mě viděli lézt Indii, Šufánek na Hřebenáč, Sloupské Idaho, Hlavní stěnu Macochy, Rorejse a Velkýho Berana (incl. Zavřelův koutek a převis Beranního rohu). Můj spolulezec Čáp a já jsme v r. 1965 a 1966 vzali do Krasu naše ctěné rodičenstvo, aby viděli, co jejich (ne)povedené potomstvo dělá. Potom, co táta musel odvést moji omdlévající máti z Dolního můstku do Útulny na Horním můstku, jsme tuto praxi opustili.
Výchova – nějaký oddíl?
Jsem samorost, sám sebe jsem vychoval. Co se lezení týče, byl jsem associován s bývalými horolezeckými oddíly (HO) Spoj Brno (vedoucí Mojmír Tichák-Kazimír), Sokol Nové Město-Drátník (vedoucí Aleš Zavadil-Učitel), Zbrojovka Brno (šéf František Plšek-Franta) a VHS-Královopolská Brno (Zdeněk Zlámal-Bača). Později jsem se stal členem Klubu Komarov (ti, kteří přežili pád ≥ 20 m), HHM (Hubenost hyzdí muže) a HOVNO – Horolezecký Oddíl Vůbec Nelezoucích Opilců.
Jaká tehdy panovala v Krasu atmosféra? Kolik lidí aktivně lezlo? Starší generace vs. mladší generace?
Negativní jako vždycky. Jak kdysi prohlásil prof. Karel Absolon, Kras byl (a je) bojištěm od doby dilluviální. Závist, zášť, hádky a sváry, podrazy, intriky a pomluvy, velká a malá politika existovaly před námi, za nás a existují dodnes, více v jeskyňařině, méně v horolezectví. Too many of us, příliš mnoho krhútů na jednom smetišti a každý se chce zviditelnit a podepsat. S časovým a geografickým odstupem si tehdejší krasové vztahy idealizuji a snažím se vzpomínat jen na to dobré. [Zájemcům doporučuji články Záchranná akce Amatérská jeskyně 1970 a Chárónovy jeskynní perly – poznámky pamětníka na www.francimus.webnode.com, sekce Úvahy o krasu, v Magazínu Jeskyňář www.jeskynar.cz a v časopise Speleo č. 54, 2010.]
V 60. a 70. letech lezlo háforo borců, dokonce i pár betálnejch koc. HO Královopolská-VHS, Lokomotiva, Slávie, Spoj, Zbrojovka byly největší oddíly. Na skalách byl stále dostatek prostoru k smysluplným prvovýstupům a v jeskyních bylo co objevovat. Byly dny, dokonce i weekend-ové, kdy jsem zavítal do Krasu či na jiné skály – a všude ticho, klid, žádnej živej horolezec. Člověk měl dojem, že ty stěny patří pouze jemu.
Touha dělat prvovýstupy se v tobě objevila proč? Jak sis směry vybíral? Nějaké zásady?
Opět a hlavně touha po poznání. Dále ten samý “drive”, který hnal a žene do prvovýstupů všechny horolezce až do dnešních dnů. Cesty jsem si nevybíral, ony si vybíraly mne. Přišel jsem pod skálu, položil na ni dlaně a čelo a otázal se “přijímáš?” V kladném případě se lezlo. V negativním jsme zapadli do paluše. Pro ty, v nichž ještě nevymřela romantika a sentiment připojuji text z titulní stránky už dávno zmizelé vrcholové knížky, kterou jsem umístil na Hřebenáč v dubnu r. 1965:
Příteli, dosáhnul jsi svého cíle, vrcholu. Nepospíchej dolů, poseď tu chvíli a rozhlédni se. Nad tvojí hlavou se jistě tyčily tmavé či sněhem a sluncem postříbřené tatranské štíty, jejichž vrcholy splývaly s nebem v závoji mlh. Přesto však neopovrhuj tímto kouskem bílého vápence a věnuj mu třebas jen na chvíli svoji přízeň. Nevrhej se naň bezcitně, ale snaž se s ním splynout. Uchop jej měkce a pak se ti bude zdát, že ten starý kámen oživl a snad jej uslyšíš vzpomínat na dávno zašlé časy.
Říkáš, že mlčí? Tak chvíli čekej. Čekej na západ slunce nebo na první kapky deště, poslouchej to věčné kvarteto větru, potoka, lesa a ptactva. A přemýšlej. Není velkým uměním dosáhnout vrcholu, ale cítit každý kousek skály nejen v prstech, ale i hluboko v srdci. Pak jsi se stal skutečným horolezcem, i když jsi dosáhnul vrcholu tou nejlehčí cestou.
A pak také uslyšíš kámen vyprávět...
Některé prvovýstupy jsi dělal i se svou ženou…jak vám to šlo?
Atomově. Nejen prvovýstupy, ale lezení a jeskyňaření vůbec. Měl jsem tu čest lézt s řadou kamarádů včetně lezců zvučných jmen, ale s Packou to bylo nejlepší. V Krasu, na Pálavě, na Vysočině, na “písku”, v Českém krasu, na Maníně, na Súlovských, v Zadielu, Gombaseku, na Velkém i Malém Rozsutci, ve Vysokých Tatrách.
V Krasu jsi se dle nového průvodce podílel na vzniku více jak třiceti cest skoro ve všech oblastech…měl jsi nějaké oblasti raději než jiné?
Nový průvodce zdaleka nepokrývá všechny moje prvovýstupy na moravských skalách, ba ani v Krasu. Přispěl jsem pouze k oblasti Moravský kras a to ke skalním útvarům, které mi poslal k náhledu Vlk a na kterých se dnes může lézt. Co se týče “sportovního” lezení (na rozdíl od geologického), nikdy jsem si nevedl nějaký deníček nebo seznam, spoléhal jsem na paměť. A ta by vymizela, kdyby jste ji Ty, Vlk a Fery neprobudili. Je to makačka na bednu. Naokraj, já jsem žádné ze svých cest nedal klasifikaci, to udělali jiní. Počet mých prvovýstupů v Krasu přesahuje padesátku, ale řada z nich je na dnes zakázaných skalách – Rytířská a Zbojnická jeskyně v Suchém žlebu; Babylonská věž nad Skalákem; Majdaléna, Wankelova stěna, Loupežnická, Čertova okna, Černý komín, U žida etc. v Pustém žlebu, o Přítokové (SV) stěně Macochy nemluvě. Mojí nejoblíbenější oblastí byl Sloup, Pustý žleb a Macocha, a hned poté Býčí a Krkavčí skála. Mimo Kras pak Pálava, Vysočina (Drátník a Čtyři Palice), Wilsonka (ještě nezatopená), Český ráj (hlavně Hruboskalsko) a samozřejmě Tatry.
Všechny cesty jsi udělal v rozmezí 6 let, co se poté stalo?
Já jsem nebyl “vysazenej” na prvovýstupy, raději jsem lezl už přelezené cesty. V r. 1971 jsem se stal profesionálním speleologem a povinnosti i zájem mě vedly spíše do podzemí. V r. 1973 jsem si pod Černolickými skalami u Prahy na třikrát zlomil pravou nohu v kotníku a to další lezení ztížilo. K tomu jsem začal dálkově studovat geologii, byly existenční starosti a politické průsery – no a v r. 1977 jsme emigrovali.
Kterých svých i jiných cest v Krasu si zvláště ceníš?
Mohu mluvit jenom o těch, které existovaly v mé době a které jsem vylezl. Z vlastních cest, autorských či spoluautorských, Cesty ke křížku a Ponorných vod ve Sloupě, Díra-nedíra na Holštejně, Sokolíků v Macoše a Zlatého listí podzimu a Varianty Sokola na Býčině. Jinak jsem si cenil každé pěkné cesty, hlavně nelámavé a nebotanické, která měla ducha (smysl a architekturu) a byla dostatečně vzdálena od jiných cest. [Pozn. Naše botanické prvovýstupy v Přítokové stěně Macochy neměly sportovní, ale průzkumný účel.]
Kde jste nejčastěji v Krasu lezli a jaké cesty?
Všude a všechno na co jsme si troufli, tenkrát nebyly ochranářské restrikce. Také se volně spávalo (“bivakovalo”) v jeskyňkách, pod převisy a nebo jen tak v lese nebo na louce pod širákem, u táboráku se špekáčky a kytarou. My jeskyňáři jsme měli různé boudy. Packa a já chalupu ve Sloupě a boudu na loučce mezi Kůlnou a hotelem Broušek. Samozřejmě na nich našla útočiště spousta kamarádů – a pivních sudů. :-)
Tehdejší parťáci?
Dal jsem dohromady seznam lidí se kterými jsem lezl v bývalém Československu. Obsahuje 171 jmen; z toho nejméně 46 už není mezi námi [†]. Co se Krasu týče, vybírám (v abecedním pořádku): Auermüller, Jan – Hans; Bajer, Ivan – Hastrman, Hastroš, Brek; Bednařík, Aleš – Lešek; Beneš, Jiří – Mauglí [†]; Beníšek, Miloš – Malej či Bezprstej Šolim [†]; Bělehradová, Zdena – Kolpík; Bořil, Petr – Pete; Březovský, Pavel – Čáp; Bubla, Pavel [†]; Gloser, Miroslav – Miki [†]; Gregorová, Zdenka – Packa; Gryc, Jiří – Smolda [†]; Hajcera, Bohumil – Bob; Havel, Hugo – Šavel; Jirůšek, Josef – Pepa, Stěnka Drnůšek [†]; Jurečka, Marián; Kačmařík, Karel – Basilio, Kovář, Zdeněk – Kuře [†]; Myška, Miroslav – Žebro; Pacholík, Bohumil – Bohóšek, Smolíček; Procházka, Miroslav – Mirek; Skýba, Petr – Plesněnka [†]; Stejskal, Stanislav – Stano; Šatinský, Vlastimil – Vlastík; Štulpa, Miloslav – Milan; Švehla, Jiří – Yetti a Zrnéčko, Jan – Myšák. Také jsem lezl sám, sólo (bez jištění) nebo se samojištěním podél lana upevněného na vrcholu.
Franta Plšek (vlevo), Ivan Bajer Hastroš, Zdena Bělehradová-Kolpík a M. Heger - Žlutý alias Bilý Pán
Považoval jsi někoho za svého guru?
Vladimíra Pipala – Fernandela alias Feryho. Podle mne to byl a svým způsobem zůstává horolezecký král Krasu.
Nějaké legendární historky z krasových skal a večírků?
Ty by vyplnily knihu. Zde bych jen rád vzpomněl na Miloše Beníška alias Bezprstýho Šolima. Učil jsem ho lézt, dokonce dvakrát. Ponejprv když přišel na skály. Podruhé, když mu při odtahovačce auta zůstaly prsty pravé ruky mezi ocelovým lanem a navíjákem. Šolim byl tvrdej borec, handicap by nepřiznal. Kluci projevovali určité rozpaky vzít ho na lano, tak přišel za mnou. Tvářil jsem se jako by nic a zeptal se ho, co by si chtěl vylézt. Řekl, že Rorejse (klasické, Plšek, Zavřel a Vlach). Dobře, chce je celé vyvést, střídat nebo je mám vyvést já? Střídat, ale tak aby na mě vyšla 4. délka. Stalo se, bezproblémové lezení. Silně jsem se vyklonil z posledního štandu a dodnes vidím ty jeho pahýlky na drobných chytech. Šolim byl třída, vo tom žádná...
Trénovali jste nějak i mimo skály?
Jo, v hospodách :-).
Lezecký materiál?
Co bylo k sehnání a finančně dostupné. Začínal jsem s konopným lanem a hasičskými karabinami. Domácího produktu nebylo moc a dovoz ze zahraničí byl minimální a materiál drahý (Stubai karabiny, skoby a kladiva, přílby z NDR, v Horolezeckých potřebách pí. Šaléové v Brně na Pánské). Byly časy, kdy někteří z nás si sami vyráběli ocelové karabiny (Zdeněk Kovář-Kuře a Olin Matoušek-Bandaska), skoby (Pavel Březovský-Čáp a já jsme je vyřezávali, pilovali a frézovali z profilové oceli koupené v Hutní odbytové základně Ferra; později Mirek Schwarz-Trubač vyráběl kované skoby a nýty). Pašoval se materiál z Polska a NDR. Já byl na tom trochu lépe. Měl jsem známosti a navíc, jako profesionál v Oddělení pro výzkum krasu Moravského musea, finanční zdroje. Vlastnil jsem tehdy téměř nedostupný Ederlit Everdry, 50 m. Byl to dar, spolu s několika Allankami, od francouzských lezců, které jsem prováděl v sedmihorském Skaláku. Lana čsl. výroby byla v té době docela kvalitní a dostupná a na účet KOMM jsem jimi zásoboval sebe i kamarády. No a měl jsem rozpočet i na nákup těch fajnových Stubai produktů. Navíc jsem vlastnil dva hibblery a dva jümary; dále slaňovátka a různá udělátka z dílny Hugo Havla a čouky a excentry vlastní výroby.
Záliba v historii – jak a proč to? Nějaké plány, publikace?
Historie je podle mne součástí každé vědy, zvláště společenské a přírodní. Je potřeba znát, co na daném poli udělali naši předchůdci, abychom stále a dokola neobjevovali Ameriku. Navíc, geologie zkoumá historii naší matičky Země – a ta je kolem 4 billionů let dlouhá a pěkně divoká. Mám na svědomí více než 120 publikací, v odborných časopisech a knižních (internetové nepočítám). Většinou jsou nezáživně odborné, vydané v Česku, na Slovensku, v Rakousku, Francii a ve Španělsku, v Kanadě a USA. Mám připraveny do tisku tři studie o geochemii geneticky odlišných karbonátových forem (v angličtině) a dokončuji českou knižní monografii o Macoše a macošských jeskyních – historie průzkumu, speleologie, geologie, hydrografie a geomorfologický vývoj. Do předmluvy jsem inkorporoval legendární historku o našem (Pipal, Gregor, Šatinský) nočním prvovýstupu Sokolíky v Macoše :-).
Jezdíš ještě do ČR?
Od naší emigrace jsem tam byl dvakrát, r. 1998 a 2008. Vždycky to stálo za to. Naposledy jsem se setkal asi se stočtyřiceti kamarády a přáteli. Počínaje Jirkou Veisserem z bývalých Rangers-Plavců a jeho paní Blankou – ti mě vyzvedli na Ruzyni a připravili tři nádherné dny na jihu Čech (viz můj článek Rangers-Plavci na Býčí skále v r. 1974 na www.byciskala.cz). Na Vilémovickém hřišti se nás sešlo téměř sedmdesát a ke třem sudům piva a slivovici byl i ohňostroj. Na jiné setkání přijeli kamarádi horolezci z Jizerských hor. V Babicích u Radka Hýska-Nejtka proběhlo setkání se starými Zbrojováky – Radek, Ivan Bajer-Hastrman alias Brek, Ivan Heimerle-Učeň alias Habásko, Honza Krch-Drobek, Mojmír Pavelka-Čavera [†], Vilda Schwab a další. S Frantou Plškem jsem se se setkal třikrát. Na Býčině jsem potkal další kamarády včetně Pavla Bubly [†], Karla Nováka [†] a Jirky Svozila Sr. V mých headquarters u Mamky Heleny na Kvasničkoic ranči u Vilémovic bylo denně plno, v Brně a v Blansku číhali další kamarádi – no, byla to příjemná zabíračka.
s Jizeronoši (kamarádi horolezci z Jizerských hor) pod Hřebenáčem
Koloucha by určitě zajímala tvá všestrannost. Provozoval jsi i jiné sporty (a to ne jen okrajově)?
Sorry, musím Kolouška zklamat. Běžky v Krasu, na Vysočině a v Jizerkách, šachy a hlavně zpěv u piva. V Kanadě, potom co jsme si v lesích Cariboo Country, B.C., koupili 64 ha ranch, Kamilku, jsem se zamiloval do koní a hodně jezdil. Taky střílel – flinty, revolvery – ale výhradně na neživé cíle. Snowmobil-oval jsem, ne pro radost, pouze z nutnosti; snowmobily s nákladními sáněmi byly v hluboké zimě jediným spojením Kamilky s vnějším světem. Žádnou ze svých fyzických aktivit, včetně horolezectví, jsem nikdy nepovažoval za sport – bylo to mé hobby.
Říká ti něco bouldering?
Geologicky (boulder) hodně. Skalosapačsky jsem se s tímto termínem ponejprv setkal v pracovních náhledech na nového průvodce. Díky dotazům u kamarádů, na Lezci.cz a informacím z Wikipedie už vím o co jde. Také co to jsou borháky a co znamená RP. Naše lezení na Stránské skále u Brna, na skalkách v Kolíbkách u Rudic(e), výsapy na Abecedu a Maturitu na Pálavě – to vidím jako “bouldering” našich časů. Prostě blbnutí na šutrech :-).
Naokraj, znáte nejkrásnější boulder v Česku? Podle zpráv z Nové Bystřice se nalézá v lesích České Kanady a jmenuje se Prdel světa!
Tvůj názor na zelenou politiku? Může lezec škodit na dnes zavřených skalách? Jak se k tomu staví za velkou louží? Dalo by se něco od vás implementovat sem k nám?
V Kanadě, pokud jsem ještě měl všechny tři nohy :-), jsme často jezdili do Rockies, od Crow’s Nest Pass na jihu přes Kananaskis Country a Banff do Jasper na severu. Naší oblíbenou zastávkou byly Athabasca Falls. Poznali jsme je ještě jako “panenské”. Později se tam objevily cedulky, “Too many feet”. Byla a je to pravda, jako všude jinde, ale výsledek? Aby ušetřili pár rostlinek a keřů, spoutali Athabasku do betonových mostů. Kolem vodopádů vyasfaltovali chodníky a ty oplotili masívním ocelovým zábradlím. Athabasca Falls ztratily svoje kouzlo. Už jsme je vícekrát nenavštívili.
Lezec na zavřených skalách? Podle mého názoru žádné nebo jen minimální škody – tu a tam zašlápne nějakou travičku nebo nějakého broučka, toť vše. S výjímkou opravdových eko-unikátů, jakým je např. Přítoková stěna Macochy. Za mých časů “zavřené” skály prakticky neexistovaly. Jistá omezení platila v Klause na Pálavě, ale to byl pouze zákaz táboření. Myslím, že dnešní ochranáři se nebojí ani tak o vlastní skály jako o přístup k nim. To zvláště ve svazích žlebů (Mor. kras), kopců (skupina Trůnu na Pálavě) a na plochách s chráněnou vegetací (např. Klausa). Lezení se stalo masovým sportem, too many feet. Pohyb svahových sutí, eroze svahů, zdupaná květena. Navíc i ochranáři potřebují job a tak vymýšlejí stále nová pravidla a nové zákazy, aby bylo co chránit, o čem úřadovat a tak se udržet v zaprděném křesílku u korýtka. Jdou především po drobných “škůdcích”. Na velké škůdce – obce, dřevotěžební podniky, soukromé vlastníky půdy, lomy etc. si moc netroufnou. Jen se projděte po krasových plošinách a žleby – to je kompletní disaster. A to je, prosím, CHKO s četnými přírodními reservacemi!! Jo, prachy světem vládnou a na chudej lid patří přísnost...
Navzdor mým opakovaným dotazům se ještě nenašel dobrák, který by mi vysvětlil, proč v období od 1. 1edna do 14. července jsou na Krkavčí skále “dočasně odstraněny fixní jistící prostředky”. Co, pro velikého Lomikele a při jeho posvátném vádle, tento výrok znamená? Že na Silvestra někdo vymlátí všechny fichtle a zuráží nýty a borháky, a 15. července je tam zase zamlátí a zavrtá?? Proč? A proč jen na Krkavině? Vypadá to, že někdo je tady na štriclu (má bordel v řepě) a měl by bejt zariglovanej v šaškecu.
Sleduješ nynější lezecké aktivity a co si o nich myslíš?
Nesleduji. Byl to tým Pok-Vlk-Fery, který probudil “sleeping monster” v souvislosti se starým německým průvodčíkem po skalách v Josefovském údolí a vzápětí s novým průvodcem.
Jak se ti líbí nový průvodce na Moravské skály?
Zatím nijak, ještě nepřicestoval. Asi moje chyba. Události šly tak rychle, že jsem nestačil požádat Vlka aby mi výtisk neposílal ve vánočním-novoročním čase. To je pošta nejvíc nabitá a nejlepší šance, že se zásilka ztratí. Počkám do půlky ledna a pak ze ozvu – určitě najdeme nějaké řešení. Hlavně, prosím, držte jeden extra výtisk v reservaci.
Myslíš, že se to ubírá tam kam má a tak jak má?
Kam myslíš, že lezení dospěje?
A kam myslíš, že by lezení dospět mělo?
Tyhle tři otázky spojím do jedné odpovědi. Moje tetka Betka říkávala, “Prorok má hovno na rok”. Vzal jsem si to k srdci a tak nepředpovídám. Pouze mně běhá mráz po zádech když čtu věci jako (vybírám z Vlkova náhledu na Sloup, skalní komplex Indie a Evropa): Mokrá díra, leze se pouze stěnou bez použití komínu; Black star, po hraně beze spáry vpravo; Panoráma, přímo stěnou beze spáry vpravo; Deprese, nad 2. jištěním přímo stěnou bez použití hrany spáry u cesty Čína; Předstartovní, leze se přímo v linii slanění, bez použití chytů vpravo za hranou a nalevo velkých chytů u cesty Bílých. Co je moc to je moc a celá koza v polívce, to je vo nemoc. Natažené pásmo podél úpatí skal, na každém metru marka, pomyslná kolmice vzhůru a cesta. Varianty na varianty variant, přelézání z cesty do cesty. Chyty a stupy označené barvami. Chytneš-li se v modré cestě žlutého chytu, budeš opruzen. Konec horolezectví, pouze extrémní gymnastika v přírodní tělocvičně a spousta zbytečné angličtiny. To je moje černobílá (tele)vize... :-).
Lezl jsi i v horách, nebo spíš jen jeskyňařil a lezl v Krasu?
Odpověď na tuto otázku by měla být zřejmá z předchozího povídání. V bývalé ČSR je jen málo krasových, skalních a horských oblastí, které si nepamatují Celofána. Ve Vysokých Tatrách, vo Starom Smokovcu, jsme se s Packou i osobášili (viz Novoroční vzpomínku na Mauglího jakožto Šušnivce třivého :-).
Foto z Velikonoc na Pálavě r. 1967. Stojící: zcela vlevo J. Švehla-Yetti. Celofán (s brýlemi) uprostřed: klečící: Majka Kramplová-Peterka. Ležící: vlevo J. Auermuller-Hans.
Prý se říká, že kam jsi mohl dát žebř, nebo ho použít, tak jsi toho hodně v lezbě využíval, co je na tom pravdy (supertechnické lezení)?
Oh, ty krásné krasové historky či spíše hysterky:-). Nevěřte všemu co slyšíte, nevěřte všemu co čtete. Člověk něco vidí, řekne to dalšímu, ten opět dalšímu a nakonec tu máme Blesk nebo Enigma type of story. Třeba pohádka Boženy Němcové o Perníkové chaloupce. V krasových kuloárech určitě koluje ve formě, “Žena německé národnosti byla očitým svědkem přepadení soukromé prodejny chalupníka Pernici. Gang dvou mladistvých, po zuby ozbrojených Romů (Jánoš a Maria; příjmení nemohou být uvedena pro podměrečné stáří obou delikventů) v bleskové noční akci zcizil několik tun pravého pardubického perníku a navíc i střechu prodejny s komínem. Po obou zločincích se usilovně pátrá.”
Na druhé straně prý není šprochu aby na něm nebylo pravdy trochu. Moje žebříkové fígle se týkají Hřebenáče a nemají co do činění se skutečným lezením. Hřebenáč je jedním z nejtvrdších geologických oříšků v Mor. krasu. Radim Kettner v něm viděl ležatou vrásu. Jaroslav Dvořák Kettnerovu vizi popíral a vykládal ji morfologickým projevem kombinace vrásových puklin ac a bc. Problém spočívá v tom, že vilémovické (sloupské) vápence budující Hřebenáč a sloupské skály vůbec jsou většinou masívní a faunisticky sterilní a tudíž je obtížné jistit směr a sklon vápencových vrstev. Pokusil jsem se tento oříšek rozlousknout. K tomu jsem potřeboval dobře stát a mít obě ruce volné – to abych mohl měřit geologickým kompasem, oškrabávat bílou zvětralinovou kůru, koukat se lupou a tu a tam odebrat vzorek na výbrus. K tomu jsem samozřejmě používal žebříky, pevné zdola a lankové shora, plus horní jištění. Vidělo to hodně lezců a jeskyňářů, a tak se zrodila pověst....
Pověsti přispěla moje Cesta ke křížku. Člověk leckam doleze, ale zatlouct skobu neřku-li zavrtat nýt, k tomu je potřeba mít jistou oporu a alespoň jednu, v případě nýtu dvě ruce volné. Dát klíčovou skobu a usadit nýt v dolní polovině cesty by znamenalo skobovat nebo vrtat hned ze země, a po usazení těchto prvků vytloukat postupové skoby a urážet postupové nýty – něco, co se stalo např. na cestě Střídavě oblačno na Obří kámen na Pálavě. Takového násilí jsem se nechtěl dopustit. Začal jsem nastupovat a odskakovat až jsem zjistil, jak vysoko se čistě dostanu. Tam jsem pak zatloukl červenou skobu. Ne ze žebříku, jak se povídá, ale s dřevěnou podpěrou – kmenem štíhlého smrku zaraženým do prdele (!:-)!). Nakonec Japonec – mohl bych vykládat o hezkých pár cestách, které byly vylezeny s horním jištěním a ještě horšími, zcela nesaskými triky. Saského triku jsem musel použít také k usazení prvního (a jediného) nýtu. Ten se mi vymstil. Na první pokus jsem vyvrtal (samozřejmě že ručně, korunkovým vrtákem a kladivem) mělkou dírku a do ní vrazil přes závit neklínovaný, 10 mm dlouhý šroub průměru 6 mm. Byl míněn jako postupový prvek – opatrně si do něj sednout, zatěžovat pouze vertikálně a z posedu zavrtat pořádný, permanentní nýt. Nu, posadil jsem se a poslední co si pamatuji je celý šroub venku. Potom až chlapa, jak se nade mnou sklání a promačkává mi břicho. Říkal, že je lékař a čeká na vstup do jeskyní. Chtěl abych se šel vychcat do kelímku a podíval se, jestli mám v moči krev. Krev se nekonala a tak jsem zašel k buffetu. Bufetčík, můj přítel p. Alois Kučera, se držel za hlavu a naříkal: “pane Celofáne, kolik let už se známe, kolikrát vás tady vidím lézt, teď vás vidím ve stěně, skloním hlavu, otevřu zákazníkovi pivo, zvednu hlavu, a vy tam nejste!” Hned mně nalil pivo a dal velkýho ruma “na dům”. Těch piv a rumů prasklo víc, ale ještě téhož dne jsem díru převrtal a vsadil do ní pořádný, klínovaný kovaný kotlový nýt průměru 10 mm a délky 45 mm.
Při třetím pokusu jsme se Standou Stejskalem-Stanem vylezli celou cestu, v horní polovině hlavně levou spárou – dvě smyčky. Další přelez, Jiří Beneš-Mauglí a V. Gregor, využil především pravé spáry – jedna smyčka a jeden vklíněnec. Cesta byla hotová... Za nějaký čas potom přišli Drobek (Honza Krch) a Starej Kouřil (Žanek Přikryl) s tím, že cestu dolezli oni; do horní části prý nedali žádnou skobu, aby “zachovali náš charakter cesty” či cosi takového – poněkud zmatený výrok. Cestu ke křížku jsem naposledy lezl v r. 1974 s Packou. V horní části jsme našli přidanou skobu; tu jsme vytloukli. V pravé spáře jsme zanechali duralový vklíněnec s nerezovým ocelovým lankem jako permanent fixture.
Takže, podle mého nejlepšího vědomí a svědomí, by cesta měla být uvedena jako Cesta ke křížku, V. Gregor a druhové 1970. Druhý přelez, pravou spárou, J. Beneš, V. Gregor 1970. Krleš!
Co bys vzkázal čtenářům?
Take it easy. Nakonec o nic nejde, je to jen taková hra. Hodně štěstí a úspěchů v roce 2011 a v dalších letech, na skalách, v horách i v soukromém životě – hlavně zdraví. :-)
Nákres stěny v Doležalově průvodci
Fery Pípal a Pavel Weisser v Macoše
Asu v akci, vlevo od něj vedou Sokolíky
Pohled na Dolní můstek a hlavní stěnu vlevo (lezec v nové cestě Dítě času, 7-)
