Rudice XXL



Po sobotním běžkování na mrazivých pláních Vysočiny by mě nenapadlo, že se budem s Asuem v neděli prohřívat v Rudici (ráno na teploměru - 14, na skalách více jak +5). Krásné azůro, nikdo nikdo. Pouze z děr začaly vylézat zhmotnělé noční můry lezce: nula do deníčku - vše lezitelné již vylezeno - chybějící odhodlání a vytrvalost do výzev.  


Chybějící vytrvalost a odhodlání

 nula v deníčku

Rozhodujeme se pro radikální krok - uděláme si prvovýstup a bude fajn. Zrak zostřený mrazem nám odhalí famózní linii. V duchu rudických kokotin využíváme každý milimetr prostoru, s myšlenkou na klasiky a s touhou po nesmrtelnosti prostoupíme směr na top rope, odladíme bouldery, eliminujeme chyty, nacvakáme preska a přelézáme. Název - Kolouchovi sokolíci, klasa okolo 7. A překvapivě to má fakt i jakousi logiku, více viz obrázek.Cvaká se první z Výlovu a druhé ze Stěnky, slaňák je ve Stěnce. 

Poprvé zdolána stěna Macochy

Vladimír Pípal poskytl k publikování přepis článku, který v září 1944 v brněnském tisku referoval o prvovýstupu horní stěnou Macochy, což byl v té době opravdu husarský kousek. Doplňme, že cesta se nyní nazývá Vršek Macochy (klas. 7 UIAA), leze se na 4 délky a je to parádní linka. K výstupu je nutné povolení. Původně se cesta měla jmenovat Zábranského cesta, ale to se nějak neujalo...(více viz článek v Montaně 6/2004, Po vlastní linii). K ranní kávičce fajn počtení přeji. 

 Muž předvádí svíčku na zábradlí horního můstku Macochy (foto z knihy Macocha a Moravský kras, Stehlík a Kunský, 1953)


 ODVÁŽNÝ VÝKON DVOU MLADÝCH HOROLEZCŮ

Morava oplývá žírnými lány a hlubokými lesy, ale k horolezcům je macešská. Nemá hor, kde by stoupenci tohoto mužného sportu mohli prokazovat svou zdatnost, ba i skal k cvičení je poskrovnu. Nejvíce skalnatých stěn je samozřejmě ve vápencovitém terénu Moravského Krasu. I širší veřejnosti jsou známy Býčí skála v Josefovském údolí u Adamova, Koňský spád v Pustém žlebu u Macochy, Hřebenáč u Sloupu. Suchý a Pustý žleb jsou vlastně kaňony s vysokými skalními stěnami, které dosahují místy až stometrové výšky a proto již před lety přilákaly horolezce k odvážným výstupům.

Nejvyšší stěna v Mor. Krasu ohraničuje z jihozápadu propast Macochu. Od spodního jezírka až k hornímu můstku vypíná se imposantně do výše 138,4 m. Ve své spodní části je převislá a horolezecky nezdolatelná. Naproti tomu horní polovina, jevící se lidskému oku jako svislá – jen místy komíny a štěrbinami rozčleněná – zásadně zlezitelná je. Avšak každému horolezci je na prvý pohled patrné, že by to byl výkon nanejvýš odvážný, předpokládající naprostou horolezeckou vyspělost, bezvadnost technických pomůcek, fysickou zdatnost a duševní vyrovnanost. Již několikrát se pokoušeli v Macoše cizí i domácí horolezci o zlezení nižších stěn, dosud však bez úspěchu a dvě výpravy – pokud jsem mohl zjistit – skončily tragicky. Žádná z těchto výprav se však neodvážila pustit se na hlavní stěnu a tak Macocha odolávala náporu horolezců.

Až v sobotu 9. září horní část hlavní stěny Macochy zdolali dva mladí odchovanci horolezeckého kroužku KČT Brno II., 18ti letý František Plšek /jako první horolezec/ a stejně starý František Vlk. Nastoupili do stěny z dolního můstku o ½ 10 hod, zajištění dvěma lany. Odtud „traversovali“ vlevo /při pohledu na stěnu/ po travnatém a stromy porostlém svahu a zamířili ke skalnaté lávce, přímo pod horním můstkem. Při tom museli sestoupit asi 20 m, takže celý výškový rozdíl, který měli zdolat v kolmé, místy převislé stěně, činil až k hornímu můstku asi 70 m. Tato nástupní lavice připravila horolezcům malé překvapení. V malé prohlubině ve skále našli asi za 18 K drobných mincí a telefonní známky, jež pověrčiví návštěvníci Macochy házejí do propasti pro štěstí.

Jinak byl terén nevlídný, ale oba horolezci si byli od počátku vědomi obtížnosti svého podniku. Skála místy drolivá, místy bez stupů a záchytů vyžadovala od horolezců vypětí všech sil. Obtížná byla převislá místa, obzvláště úsek dlouhý asi 15 m uprostřed stěny, který byl zdoláván přes dvě hodiny. Exponovanost terénu nabádala horolezce ke krajní opatrnosti a proto nejobtížnější místa byla opatřena hustě skobami, aby horolezec při eventuálním pádu mohl být včas druhým lezcem zachycen. Celkem zatloukli oba do stěny 23 skob.

K občerstvení si vzali horolezci s sebou toliko dvě jablka. Není proto divu, že když o 17. hodině, po sedmi a půlhodinovém výstupu, stanuli na okraji Macochy, vpravo od můstku, měli náležitou chuť k jídlu a ještě větší žízeň. Zlezení stěny Macochy nutno hodnotit jako odvážný výkon, jímž oba horolezci prokázali svou horolezeckou vyspělost. Jistě se jim naskytne ještě hodně příležitostí, aby  i ve velehorách odvážnými výkony dali sportovnímu světu vědět, že i skály v brněnském okolí – třebas za poměrů velmi skromných – dovedou vychovat horolezce velmi zdatné. 

Kameňák

Sobotní chuť na venkovní lezení se přetavila v cestu do Chřibů. Dočetli jsme se na pure o Kameňáku, novém šutru kdesi v lomu, navíc Čaj v pátek tvrdil, že to máme jít určitě vyzkoušet...je to starý šizuňk. Slíbil jsem mu report, tak tady to je. 

Tato minioblast (4 bouldery na 1 kameni + asi 1 kámen pro nějakou další realizaci) má čtyři pozitiva. Jedno je subjektivní - už tam nikdy nemusím jet. Druhé je Svišťovo - je to místo, kde zaručeně nikdy nikoho nepotká, takže tam možná jednou zajede, až bude chtít být sám. Zatřetí - je to kousíček od auta, ale to je vlastně jedno. Čtvrté - je to blízko do jiných opravdu boulderových oblastí.
Prostředí - suťový zarostlý svah v bývalém kamenolomu
Dopady - dost na hovno, chce to více bouldermatek
Orientace - severní zima
Krása boulderů - jelikož jsem ani nenazul lezačku, nemůžu hodnotit. ASU zkoušel Artefakt a to vypadalo zajímavě, ale strašné morfo a rozedrané prsty do krve. Na rozlez je tam jakési 5C, které nevypadá  zajímavě, ale výlez do sněhu kluky bavil. Na Královskou hranu (7A) je zapotřebí více chytačů a matek, nutné očistit.


Suma sumárum, co nejrychleji jsme se sbalili a přemístili se na Hřeben, kde probíhal lezecký workshop pod vedením Sviště. Podmínky, lezení a atmosféra parádní.

Bába šontačka

Lednový podvečer ve flashboulderu jsme měli s Asuem a Petříčkem to potěšení posedět chvíli s Věrkou Kostruhovou a vzniklo tak tohle povídání. Musím se přiznat, že jsem měl trošku trému, neboť s Věrou se neznáme, je to paní lezkyně a vůbec první dívka, kterou takhle zpovídáme ohledně lezení v Krase… tak snad se vám to bude líbít. Ještě upozorňuju, že se jedná o mírně demotivační rozhovor - před jarní sezónou ideální:-)

P.S. pokud chcete Věrce udělat radost, tak čokoláda je jistota...

     
Petříček: Já jsem Petříček

Věra: Já tě znám. Přečníváš, takže tě znám.

Budeš chtít potom někam hodit autem?
V: Já tady jsem autem, nepoužívám šaliny. Jsem z Mokré hory. To je Brno Město. Nad náma je Kyslík, to už je vesničan, a pak dál je Tufi a to už je úplnej venkov. A pak už jsme v Krasokrase.

Petříček: Jo tam jezdí i rozjezd. Kdysi jsem se tam probudil na konečné a nezdálo se mi, že jsem v Brně městě… tam zaštěkali dva psi a pak už jen dramatické ticho…

Uděláme asi rozhovor s Petříčkem

V: A co vás zajímá? Já mám strašně špatnou paměť. Mě třeba Vlk připomíná, co jsem kdy lezla.

Ani kroky si nepamatuješ? Když máš třeba nějaký projekt?
V: Ne, jsem úplně blbá.

Máš deníček?
V: Nemám. To byla jediná věc, proč jsem si říkala, že bych na ten rozhovor s váma přistoupila. Že bych vám nadiktovala cesty, co si vzpomenu, že jsem vylezla v Krase a někde by to bylo uchované.

Které cesty v Krase si nejvíc vážíš, co ti dalo nejvíce zabrat?
V: Tak jako v Krase všechno, že. Když člověk něco vyleze, tak to je zázrak. 


                                                                             Teletubies - 8a

Nakonec se nám podařilo dodatečně z Věrky vypáčit, jakých přelezů v Krase si nejvíce považuje:
Cesty -  Hradní spára, Sněhurka, Evoluce, Umělá žena Barbara, Teletubies, Moje mladší sestra, Curio, Dračí krev, Labutí píseň, Cizí objev, Provokace, Sámovka, Možnost volby, Bangladéš, Muž s dítětem v očích ... Copak já si to pamatuju?
 
Bouldery -  Pudem spodem, Dívčí válka SD, Indirectly direct, Zrádná zkratka.....

                                                                                Dívčí válka
 
Co tě motivuje lézt v Krase?
V: Jednak to mám za barákem. Já nikam nejezdím, mám dvě děti, takže jsem buď byla těhotná, nebo jsem měla mimino, nebo jsem měla děcko ve školce, nebo jsem byla podruhé těhotná. Ale mě to tam baví. Lezení tam je něco tak nechutného, že jsem se v tom našla. A je tam krásně…

A bouldering v Krase?
V: V Krase se moc nedá… to co tam chlapci nadělali, je strašně těžké. To je mazec. A to co je lehké, to není tak pěkné.

Hnusáka by ses třeba zúčastnila?
V: Co to je? Já jsem se v Krase snažila držet tak od toho 9+ nahoru. To co je pod to, tak špatný. Radši to nelézt, protože je to třeba 7b a nevylezu to stejně jako 8a. To je trapné.

S lezením jsi začínala na skalách nebo na stěně?
V: Začala jsem na Fritu. A dost rychle jsem začala jezdit s Radovanem Součkem ven, do Francie. V Krase jsem ze začátku lezla strašně málo. Já tam nemám vylezené ty lehké cesty. Jako takovou první vážnější  cestu v Krase jsem lezla Hradní spáru, myslím že v roce 98.

Proč zrovna Hradní?
V: Tam mě ovlivnil Radovan, nasměroval mě do toho a je to lezitelné… proti ostatním. A je to pěkná cesta (pozn. - jednalo se o první ženský přelez obtížnosti 10- v ČR a to rovnou stylem RP, viz Montana 98)



Jak vnímáš, že u těžkých cest máš většinou první ženský přelez, řešíš to nějak?
V: Moc se mi nelíbí dělení na ženský a mužský - cesta je pořád ta stejná. Vybírám si je podle sebe, jako že na to nemám a takové ty výjeby, co ostatní nelezou, to mě tak nějak přitahuje. Ale já stejně nemám na nic. Já si spíš pamatuju, co jsem nevylezla.

Cos třeba nevylezla?
V: Spoustu cest. Třeba Zákaz vstupu, Koňomrda, Perlu východu:-)

A chceš se k něčemu vrátit?
V: K mojí platonické  lásce Učňovi (Čarodějův učeň - 10+, Vaňousovy díry. 1. RP T.Pilka 1992, 2. R. Tefelner 1997, 3. A. Ondra 2007). Jsem se do toho vrátila, protože jsem to asi tři roky vypustila a zas mě to začlo bavit. Mě se ta cesta líbila vždycky, ale nejde mi o to tuhle cestu vylézt. Podle mě je to nejhezčí cesta v Krase a je to šíleně těžké. Kdo ten boulder nepřešáhne a leze to poctivě jak Svišť, tak je to strašně těžké. Líbí se mi, že se tam dá pořád špekulovat. Tam člověk skutečné pozná Kras. Půl stupeň teploty dolů a už to nejde. Pokud nejsi Adam. To nastoupíš a je to těžké až do řetězu. Já jsem tam spadla 3 – 4 kroky pod vrchem, ale to je úplně jedno. Ale mě to vůbec nevadí, mě to baví. Je to jedna z mála cest, která mě ještě dovede k nějakým emocím. Tím že máš děti, tak jsi jinde, řešíš jiné starosti. Ale ten Učeň mě dokáže natolik vtáhnout, že tam kopu nohama a říkám si,  že jsem kopýtko a že se na to nehodím a že už bych se mohla  konečně naučit lézt. 


Jinou cestu než Učně nemáš vyhlédlou?
V: No já kdybych se do toho Krasu dostala, tak polezu toho Učně. Došla jsem tam na novou metodu v boulderu, ale na podzim jsem se do toho už nedostala, pak už byla hrozná zima. Tam je problém, že když je veliká zima, tak tam drží ruce, ale nedrží lezečky. Ideální je 12 stupňů těsně před deštěm. A taky mě ještě láká Vlnová dálka, to je bouldr kolem 8A+, takže šance nulové:-)

Když si lezla Učně, lezla jsi i jiné cesty?
V: Ne, to nestíhám lézt cokoliv jiného. Jedině když byly fakt špatné podmínky, nazkoušela jsem si cesty okolo a postupně je povylézala, třeba Barbaru, Curio, Dračí krev.

Trénuješ nějak speciálně?
V: Jo, jednou za 14 dní lezu a zbytek odpočívám. Jak netrénuješ, tak ztratíš takovou tu vytrvalost. Já jdu třeba boulderovat s klukama magorama nejsilnějšíma, 2 – 3 bouldry s nima držím krok, ale mě pak dojde a jsem úplně na nule. Maximálku neztratím, ale nevydržím boulderovat 2 hodiny na té úrovni. Nebo třeba na závodech, já jsem pak byla úplně šrot třeba 14 dní, ale ostatní holky si šly ještě zkoušet klukučičí bouldery, protože si připadaly nevylezený. To je jednak věkem, ale i tím, že nejsem trénovaná a regenerace tak nefunguje. A když do toho v noci nespíš, neboť děcka jsou furt vzhůru…

Takže kdybys trénovala, tak přelezeš ty nejsilnější kluky…
V: To …samozřejmě:-)

Ale kdysi jsi do toho ale bušila, ne?
V: Když jsem jezdila na svěťáky, tak to jsme lozili hodně. To jsme třeba boulderovali 4 hodiny denně. Nenazvala bych to přímo trénink, ale lezli jsme. Posloužila nám bouldrovka u Tufiho, později u Kyslíka.

Na Stránské taky?
Ne

Když si máš vybrat cestu, tak kolmou technickou nebo převislou?
V: Tak tu kolmou, ale to je možná zas ta moje vlastnost vybírat si od pohledu to, co mi nepůjde. Možná že kdybych lezla převislé 8b, tak ho vylezu dřív jak kolmé. To se dá nachodit.

Proč tě lákají takové cesty?
V: To je taková má povaha. Celkově je to taková moje vlastnost vrhat se do věcí bez větší šance na úspěch. A ono to pak někdy klapne a můžu se radovat.

Takže nejsi takový ten zážitkový typ lezkyně, co chce být na těch skalách s lidma a tak..
V: Asi ne, mě baví zkoušet ty blbosti potají.

Motivuje tě nějak hecování, řevnivost?
V: Na závodech jednoznačně jo, na skalách ne. Já nemusím jezdit v nějakých bandičkách, i na ty bouldery jsem jezdila do Krasu sama. To je i trošku Svišťova škola.

Jak to na tebe působí, když něco vylezeš… jako že tě to někam posune nebo jak?
V: Většinou už mám vyhlídnuté něco dalšího, takže mám spíš radost, že mě čeká nová práce.     U boulderů mám pocit, že na to tak nějak vyzraju. Nejde o to boulder vylézt, ale o hledání toho postupu. Pak to vylezu a mám radost, že jsem na to přišla. Tak si s tím blbnout a vymýšlet. Já lezení neberu tak, že bych o tom musela furt mluvit, nezaměřuju se už na výkon, i když volba mých cest tak asi nepůsobí. A hlavně si vůbec nic nepamatuju,  Mě Svišť musí radit, kde jsem stála, a to tu cestu třeba ani nelezl. Já jsem na ty postupy fakt špatná.

Bojíš se?
V: Jasně, já jsem třeba strašně obdivovala Kristýnu, že vylezla Kudlanku, protože tam je tlama jak blázen. Já jsem to zkoušela a bylo mi jasné, že bych to na prvním nešla. Ta cesta je lezitelná, ale obdivuju ji, že to dala na prvním. Nejvíce jsem se bála v Curiovi (10 -, Vaňousovy díry), to jsem díky tomu i vylezla. Mám ten dojem, že se tenkrát bál i Radovan, když mě jistil.  Navíc jsem  málokdy rozlezená, takže se bojím pořád. Já jedu jednou za rok do Ospu a pak někdy do Krasu.

Písky, hory?
V: Ne, vůbec. Já jsem zmrzlina. A  jsem i takový lenoch. Když  mám jít do kopce pod skály, je problém.

Takže ty Vaňousy jsou ideální…
V: že jo, pak k Pepovi…

                                                                                Jang, 7B+

Kterou oblast máš v Krase nejradši?
V: Takový ty tři hlavní – Sloup, Vaňousy a Rudice. Já ten Kras nějak supr neznám. Já se vždycky zasekla na nějaké cestě.

Oblíbená boulderová oblast?
Já jsem skoro nikde nebyla. Mě se líbí Fontáč. Ale já jsem fakt skoro nikde nebyla. Proto jsem nadšená kdekoli, kam dojedu. Může i pršet a já jsem jediný spokojený člen výpravy.

                                                                                 Ve Fontáči

A teď kam tak jezdíš?
V: Nikam, nemám čas. A s těma děckama je to taky těžké. Já jsem nervák a tahat děcka do skal se mi nechce. I když trošičku lezou, takže s nima občas jezdím.  Navíc to není mnohdy ani bezpečné. A navíc oni už  mají taky svoje zájmy. Rozhodně je do lezení netlačím nějak na sílu.  A když si urvu ten čas, tak  chci lézt, vymazat hlavu a chci, aby to bylo v klidu, a to s těma dětma nejde.

Ty jsi dlouhou dobu na špici českého ženského lezení…co tě motivuje, co tě drží na tom levelu?
V: No asi je to spíše tím, že nepřibývají nové holky. Já krutě padám dolů. Já opravdu lezu jednou týdně, lezu o strašně moc hůř než kdysi. Myslím, že třeba Kristýna na těch skalách leze parádně… a pár dalších holek na skalách leze taky docela slušně, nějaké ty 8b.

Jaký to bylo na těch svěťácích?
V: Dobrý to bylo. My jsme to zkusili hned ze začátku, když byl první ročník bouldrových svěťáků. Bavilo nás to o dost víc než s lanem, protože tam se profilovali trošku jiní lidé, trošku více na pohodu to bylo. Bývala jsem vždycky ve finále, občas i na bedně. Tak nějak mě to sedlo. Pak se mi narodil Honza, jela jsem potom ještě na Mistrovství světa, tam jsem byla třetí, a to byl poslední svěťák. Už to bylo moc únavné, mě se už zvedal žaludek z představy jet někam daleko autem.

Jak jsi tenkrát brala lezení?
V: Tak člověk je mladý a blbý, takže to bereš tak, že hodně dáš na názory ostatních, nemáš utvořený ten svůj. Priorita byly závody. A prioritou byly kvůli prachům. Protože kdybychom tolik nezávodili, tak nemůžeme jezdit tolik do skal. A byla jsem ambicióznější, víc jsem se rozčilovala. Teď na to vzpomínám, že mě to dokázalo rozčílit. Teď už je mi to fakt jedno.

To se dalo tenkrát něco vydělat?
V: Něco málo…něco přispěl svaz na cestu, něco sponzoři, něco máličko bylo na prize money. Což v době, kdy bydlíš v autě, koupíš si suchary s marmeládou, tak nějak přežiješ.

A teď ještě závodíš?
V: Letos jsem byla dvakrát zkusit závody, abych věděla co a jak, protože jsem chtěla stavět Mejcup. Já na to závodění fakt už nemám. Už mě unavuje psychicky se na ty závody vůbec přihlásit. Nebaví mě to. Nemám zapotřebí strávit den, který je vzácný, něčím co mě nebaví. Ale třeba zase začnu, jsme si zrovna nedávno s Katkou Fick říkaly, že jsme ještě mladý holky:-)

Máš něco jako lezeckou filozofii?
V: Filozofii? Já mám takovej lezeckej sen. Já bych se chtěla naučit lézt. Takový roky lezu a pořád nic.

Ty si myslíš, že neumíš lézt?
V: No… neumím lézt. Zrovna v Krase to člověk pozná, že jo. Vidíš toho Sviště před sebou, pak do toho nalezeš… a nashledanou (abych byla k sobě spravedlivá - někdy je to i naopak:-) Mě se často stává, zrovna v Krase, kde jsou ty debilní podmínky, že přesně vím co mám udělat, ale nedokážu to, protože jsem gramla. Nedokážeš to, ale cítíš to. Věřím tomu, že jsou lidi, kteří to ani necítí. Ale o to je to horší, když to cítíš, ale neuděláš to. A není problém v síle. Je pravda, že jsem asi k sobě přísná, ale k ostatním taky. O málokom bych řekla, že se mi líbí, jak leze

Pokud ty neumíš lézt, tak kdo umí lézt?
V: Tak jsou takový. Třeba lezou hůř než já, ale vidíš to na nich, že to lezení mají jaksi pod kontrolou.

Kdo se ti tedy líbí, jak leze?
V: Svišt třeba lézt umí. Když toho Učňa vylezl, tak musí umět lézt.

Vnímáš, co se tak děje v Krase?
V: No celkem mě zajímá, co tam dělá Adam, ale v jeho případě bych to ani nenazvala nějakým posouváním hranic, protože to je hra na jeho písečku. To zřejmě nikdo nezopakuje. On tam ulítl strašně, ale je zajímavé to sledovat. Z mýho pohledu jako lezce vůbec nechápu, co tam leze. Já jsem třeba zkoušela nalézt do Kostěje (8c/c+, Lidomorna)  a to je úplně scifi. A přitom podle čísla to je ještě lezitelná cesta. Nebo jsem se nachytala v jeho cestě Paní zima expres (10, Holštejnská jeskyně), to byl úplně mazec. To je kolmý, ale taky holý. A to co tam předvádí i v boulderech… Mě pobavilo, jak se do něj na 8a.nu naváželi, že dal doma boulder za 8C+, že takový nemá vylezený… kdyby věděli, že tady v té domácí oblasti to jsou možná i 9A, které nikdo nikdy nepřeleze, protože on je opravdu specialista. No, o Adamovi bych řekla, že umí lézt.

Takže Adam a Svišť…
V: A navíc se mi to strašně líbí, jak Adámek  leze. On pochopil, že se leze nahoru, to je úžasné.

??
V: Jsou techničtí lezci styl Francie a jsou siláci – Němci. Adámek to jak kdyby vyfakoval ty metody a prostě leze za každou cenu nahoru, strašně efektivně, rychle, neztratit ani centimetr výšky a jít nahoru. Efektivita, využívání dynamiky pohybu - má takovu metodu, kterou jsem u nikoho neviděla. A to ho podle mě katapultovalo tam kde je. A navíc ta jeho psychika…to asi mají v rodině. On je na tom fyzicky podobně jak ta špička, není nějak extrémně silný, ale on má silnou psychickou složku, která ho táhne nahoru.

Jaké bys doporučila lezitelné 9+ v Krase?
V: Takové nejsou, to už jsou lepší ty desítky. Lehká desítka byla třeba Dračí krev, tam se něco ulomilo a teď je to myslím nelezitelné. Třeba Sámova cesta (10-, Rudice) je krásná, Muž s dítětem v očích (10-, Nad sloupskou jeskyní), to mi i docela dalo zabrat, Evoluce (10, Lidomorna) je krásná a Učeň je nejpěknější.

No, možná za 2 roky se dopracuju k osmičkám v Krasu.

My ti nějaké doporučíme, neboj.
V: Já mám dojem, že jsem vám nic neřekla… Kdybychom ten rozhovor dělali zítra, tak ti řeknu polovinu věcí naopak, protože bych byla v jiném rozpoložení. Ráno tě něco naštve a máš ten den úplně jiný pohled na svět.

To jo, já mám taky ten dojem, ale my se blbě ptáme.
V: Shrneme to takto - nic jsem nikdy pořádně nevylezla, trénovat jsem trénovala jenom malou chvíli. Lezení má dvě složky – sílu a chtění. V ideálním případě je to vyvážené. Já už lezu jenom proto, že chci. Síla už není. A lezu úplně jinak než dřív. Pohybuju se jinak. Jak člověk ztratí sílu a hlavu má jinde, tak se i na té skále pohybuješ jinak. Pro mě je to už taková hra, kam až to jde posunout, tady ty poměry síly a psychiky, protože ono to furt jde… kam až se to dostane?

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

Asu spasu

Tak jako v jiných časech, na přítelovo básnění (běsnění)  je nutno vyvrhnout verše... jak velryba na pláž, tak i já ulehám...

podzim v zimě?
na jaře na to vletíme!
času dost
na ose času

a klasu?
mrdat do zadku