V Krasu je dobře

Cíle středečního odpoledne byly smělé...prostoupit Macochu, udělat novou cestu na Rorejsech, dodělat Šnekovu cestu tamtéž a umístit lebku do jeskyně v cestě Nausike. Lezecké družstvo ve složení Abt a Mrnuštík vyrazilo na Rorejse, zatímco já společně s kolegou Jedličkou a kolegyní Klimešovou jsme se ponořili do Macochy. Plánem bylo prostoupit Zábranského cestu (neboli Vršek Macochy), ale na doporučení Pavla W. jsme v půlce přestoupili do Nového Vršku (Fadrný, Koubek, 1966) a dobře udělali. Pilíř v Plškovi prý totiž hrozí zřícením, a tak jsme si mohli vychutnat parádní lezení v poměrně pevné skále, navíc přejištěné borháky. Obtíže gradují ve výlezu, vzhledem ke značné nerozlezenosti zážitky maximální, povedlo se mi viset v posledním kroku za jednu ruku zaklíněnou za stromek, zatímco mi ujely obě nohy...prostě paráda.
Hurá do akce
Sestup k nástupu byl vzhledem k mokru skvělým zážitkem
Kolegyně Klimešová medituje před startem

trojkový nástup byl díky mokru zábavnější než obvykle

ale stromu jsme dosáhli a mohli vyhlížet vzhůru k již docela suché skále

klasická expozice na druhém štandu
cesta k Dolnímu můstku je jen pro opravdové fajnšmekry

kolega Jedlička dolézá na druhý štand
a zde už na vrchol
kde ho čekám s odměnou
mezitím se kolegové Abt a Mrnuštík snaží na Rorejsech. Výsledkem je nová cesta po pilíři vedle Šnekova projektu (foto z prvních pokusů o dokončení Šneka), kterou chlapci pojmenovali Inženýr Krkovička...prý pěkné lezení kombinující italské ostré vápno a hranu ala písek...obtíže kolem 8-, jištěno dobře borháky. Díky chlapci!

během jejich snahy se podaří najít poslední útočiště pro lebku neznámého bojovníka, kterou mám již dlouhá léta v úschově...
kdysi nám posloužila jako rekvizita při hraní Hamleta a nyní konečně došla klidu v jeskyńce na štandu Nausike. Označení odvážné cesty dovedeno k dokonalosti:-)

Pozvánka na rozlučku

Nastal čas změny. Ve středu se snad rozloučím s Krasem v Macoše, pak již jen krátká dovolená v Tisé, trošku oslav a vzhůru na sever....od října budem s Belmou působit v Trondheimu. Takže kdo má chuť, nechť za námi zajde v pátek 26.9. večer na pivo na Skleněnou Louku, nahoru do Místogalerie.

Pok blok však nekončí, možná dokonce naopak. Skal bude v okolí dostatek,  Flatanger je hned za rohema a trošku doufám, že mě nové prostředí lezecky nakopne a bude o čem psát. Dlouhé zimní večery bude možné plodně využít k dokončení knihy o historii krasového lezení, která snad vyjde na jaře.

A jak tak různě uklízím a vyklízím, objevil jsem fota z mého prvního lezeckého výjezdu před cca deseti roky. Tož jsem pár naskenoval. Legendární výlet do Paklenice a mé první lezení...a rovnou vícedélky. Byl jsem tenkrát pod vedením Plazmy a Daníka, poznal také společenskou stránku lezení a už u toho zůstal... 
já a Plazma...ano, jeho expresky používám dodnes
Daník a Plazma. Na nohou převratné lezečky Copyfoot
Oslava Mosorašek stála za to...
Můj první učitel Plazma v akci

Nos

V roce 2006 jsem poprvé spatřil údolní stěnu Nosu, dominantní to věž v údolí Černého potoka v Jizerských horách. Klasický průstup údolní stěnou představuje jeden z nejkrásnějších místních výstupů. Pršelo tehdy, takže nám výstup unikl, ale lákavá vzpomínka zůstávala (článek z té doby zde). Pokus před dvěma lety taktéž spláchl déšť...

Prvovýstup podnikla v říjnu 1959 partička okolo Wolganga Ginzela a byl to tenkrát jeden ze super výkonů. Wolfgang byl známý zásadovým přístupem k čistotě lezení a tak ani nevrtal do žuly kruhy, pouze osazoval skoby do spár a trhlin. Ocitujme zde několik vět z průvodce Jizerské hory (1999):

"Ten nápad nebyl naší původní myšlenkou. Již Kauschka s naším otcem rádi sedávali na skalním balkónu v západním úbočí Poledních kamenů. Stěnu Nosu měli jako na dlani" vzpomíná Wolfgang. "K výstupu se dlouho chystal i Čihula s Machovičem, byl to tedy tak trochu souboj kdo z koho," pokračuje Wolfgang v zajímavém vyprávění:

"Byl jsem tehdy dost zaneprázdněn studiem v Praze. Přijel jsem v pátek domů a ještě večer jsme vyrazili s Adixem a Gustavem přes sedlo Holubníku k Nosu. Přenocovali jsme ve vlhké jeskyňce nahoře nad Nosem, ráno navařili hrnec vločkové kaše a šli jsme na to. Ani tady se pochopitelně nesměly vrtat otvory pro kruhy, dvě staré skoby a bukový klín nad vlastním "nosem" zůstaly v naší cestě dodnes jako svědkové tehdejšího výstupu. Jako nejobtížnější mi vždycky připadal výstup převislou spárou okolo "nosu". Je tam krásný chyt, jenže tenkrát jsem o něm nevěděl. Lezl jsem stále vpředu. Na první délce jsem zatloukl dvě skoby. Pak jsem dolezl až pod "nos" a tam jsem zatloukl skobu s kroužkem, kterou jsme získali kdesi ve chlévě. První den jsme dolezli až k dnešnímu poslednímu kruhu (ty byly všechny osazeny dodatečně)."
foto z průvodce, borec v nejtěžším
I přes značnou vzdálenost od Brna a specifickému turistickému charakteru místního lezení jsme se v sobotu ocitli v kempu v Hejnici v neuvěřitelném počtu 9 dospěláků a 6 dětských kousků. Počasí vypadalo již klasicky nevypočitatelně. Při výstupu k rozcestí jsem málem dostal infarkt. Pod stěnu dorazila první skupina před jedenáctou. Směsicí všech stylů se nakonec pěti z nás podařilo zapsat se do vrcholové knihy. A byl to opravdu dobrý zážitek. Ostatní se pokoušeli realizovat na protějším Cimbuří (Západní komín). Jedna cesta, jeden den...zakončen gurmánskými orgiemi U Tetřeva a následnou mohutnou, ale zároveň decentní oslavou. Krásná to cesta k vytouženému cíli a velký dík kamarádům a kamarádkám!
Pod Nosem

Mrndo, tohle není El Cap!




Mrnda před klíčovým místem, jistí SuperKomiš

Šárka si odskočila od Štěpánky a v přestávce mezi kojením vyběhla si Údolku
a byla šťastná
SuperKoma jistí průvěsem

Pohled od slaňáku

a neděle super bouldering na Vesci
který se dá opravdu doporučit

Nausiké

Když Odyseus utekl od nymfy Kalypso, povedlo se mu doplavat na ostrov Scheria, kde žili Fajákové. Borec měl docela štěstí, tento přátelský národ byl proslulý blaženým životem a navíc se ho ujala Nausikaá, dcera fajáckého krále Alkinoa a jeho manželky a sestry Arete (!). Nausikaá byla tak krásná, že se Odyseus nejprve domníval, že se mu zjevila bohyně...
Nausikaá a služky na obraze Johna Flaxmana z roku 1810
Kromě toho, že se Nausikaá později provdala za Odyseova syna Telemacha, stala se také inspirací pro mého žlebského bratra Asua. Ten při svém osamoceném průstupu křovinami Starých rorejsů (cesta z roku 1963 pánů Hýsek, Pípal, Sýkora, Pavelka, Zrnéčko) uzřel linii volnou a lákavou jako náruč této svůdné Řekyně. Nebylo tedy těžké nalákat mne k tomu, abych ho doprovázel na rande, kde jsme chtěli krasavici poznat blíže. A podvečerní letní schůzka byla vydařená. Asu se nesnažil dívku ohromit stříbrnými kroužky a jinými moderními šperky, nýbrž ji různě omotával provázky a dráždil hejblátky. Občas se u toho škádlivě zasmála a její kamenitý smích padal do doliny pod námi. Dokonce nám na chvíli umožnila spočinout v jeskyňce, kde jsme popili trochu pramenité vody. Poté, co nás ujistila, že se ráda potká i s dalšími lezci, jsme se vřele rozloučili a zanechali ji na svém místě, přesně tak, jak jsme ji na skále našli...
Pohled z lanovky na boční stěnu Masivu u Punkevní jeskyně. Nutno říct, že průvodce zde příliš neodráží skutečnost...
Asu v traverzu do Starých rorejsů, klasická Francie:-)
A zde již Staří rorejsi...pilu s sebou
A pohled ze Starých rorejsů vzhůru vytouženým směrem

škádlení provázky
Pár metrů před klíčovým místem...překvapivě parádní lezení po dírách v pevné skále
a po docela dlouhé šichtě se konečně ocitáme v jeskyňce, kde lze udělat parádní štand a nabrat sílu na pár posledních kroků. Během pár dní zde bude i stěnová knížka.

Výlez z jeskyňky
a nákres - Nausiké (červeně) se odpojuje od Starých rorejsů v místě jasného štandu pod vhloubením. Několik metrů vlevo vede Mauglího cesta, která není uvedena v průvodci.
A co k prvovýstupu říká jeho autor, Mistr Asu: 

Nausiké je linka, která tě sama vede. Svou přirozeností a logikou ti dopřeje se zajistit tak, abys ses nezkaličil. Navíc díky parádní atypické struktuře skály si vše užiješ ve stěně, kde bys to nikdy nečekal. Štand v jeskyňce jen dokresluje genialitu cesty, co víc si přát? Za sebe to vnímám jako vrchol svého tvůrčího snažení, protože na skalkách u nás na Moravě už pro podobné linky v tomto duchu prostor není. Jen doufám, že tato část stěny se vyhne nějakým větším borhákovým náletům. Kus vlevo je např. cesta od Mauglího, která nebyla publikována v průvodcích a která je vedena dost v podobném duchu, v sice položených, ale hladkých plotnách. Řek bych, že je to z jedno mála míst u Brna (spolu s Pálavou), kde si člověk užije alpinismu. 

A co si tedy vzít na rande a co od toho očekávat?
- hafo smyček do hodin, nějaké malinké friendy, dost bodly abalaky. Délka kolem 40m. Dolez do štandovací jeskyňky je poměrně lechtivý, skála zde není nejpevnější a jištění je již trošku níže. Jinak pěkné lezení, které by se mohlo v jednom úseku blížit k sedmému stupni UIAA. Asu do toho naburácel odspoda na OS, vše jištěno pouze vlastním jištěním.Byl jsem rád u toho...