Chřibský Hnědák 2009

Uf, tak je to naštěstí už za náma...1. mistrovství světa v chřibolezení, aneb Chřibský Hnědák 2009. Největší změnou bylo to, že se to celé odehrávalo ve fotbalové hospodě u Krtka, což v porovnání s klasickou hospodou Pod Břestkem nebylo zrovna ideální (ve 24:00 zavíračka, nemožnost ohně atd). No ale jinak závod paráda, počasí docela příjemné, závodilo 16 dvojic, z Brna se kromě nás účastnil i Mrnda s Kolouchem a naši staří známí Ivan se Zdenkem...

Stručně k výkonům:
Místňáci byli letos strašně nadupaní, děsivě trénovali, měli různé harmonogramy a strategie, takže po zásluze okupovali první příčky. Na první místo bylo nutné zalézt ve dvojici přes 100 cest a dojet v limitu...rozdíl mezi prvním a druhým byl asi 4 body. Mistry světa se stali Kuba s Jarou z UH, respect!! My s Davidem byli šestí, když jsme splnili náš cíl vylézt více cest jak loni...takže David dal 39 cest, já 38, najeli jsme 67 km, 2 x jsme zabloudili, dost jsme ke konci tlačili a dojeli jsme na krev 40 minut po limitu (cesty: Břestek 7, Barborka 17, Osvětimany 13, Kozel 1, Budačina 2).

Hlavně že před náma neskončili Mrnda s Kolouchem, to bych pak nechtěl slyšet ty Kolouchovy řečičky:-). Jo a ještě nutné zmínit, že Jelenovi se během závodu narodil syn, takže velká geratulace jemu i Petře!

Pár fotek z mobilu:

Mr. 8a ve žlutém trikotu

Start v 7:30

Ujeto 2 km a naprosté vyčerpání na Barborce

David leze Přepadovou cestu na Barborce

Já těsně před pádem do klád na Osvětimankách

Mladý tým co přijel bez jídla a bez oblečení, ale vše si hravě obstaral

Mistři světa v akci

Kolouch je nezničitelné děvče, nechtěl bych ji mít na starosti:-)

Místa pro jointy

Tento pohled mě v noci trochu zmátl..který je kurva můj?

Hnědák, Kolouch a Mrnda

11. focení - Kateřinský prst

11. focení a Bára, další děvče od horního toku Svitavy, oblíbeného to rajónu Mrndy. Jelikož nám na dosavadních fotkách chyběl kout, byla volba dnešní cesty jasná - Pravý kout. Bára předvedla barevný vkus, ladnost dívčího lezení a trpělivost při přelézání koutové pasáže. A přinesla moc dobré sušenky:-) - prostě další perfektní modelka. Dokonce jsme si po focení stihli i trochu zalézt - jednoduše řečeno, další fajn odpoledne ve Žlebech...

Pálava

Víkend jsme využili k přelézání znovu povolených skal na Pálavě - okolí Trůnu a Vzývajícího. A dojmy si přivážíme veskrze pozitivní. Pokud vám nevadí staré skoby, občas lokr či zeleň a silný vítr, tak budete nadšeni. Objevil se zde i Haveláč, který zde kdysi v prehistorii lezl poprvé na prvním konci lana a taktéž všudypřítomný Asu.

Skupina věží okolo Vzývajícího

Menší skalky nabízí rozmanité lezení od stěnového, dírkového, spárového, plotnového a dokonce i sportovního. Jsou zde i takové drobné radosti jako přepad na Maturitě, boulder Abeceda či spára Malý Bavorák. K nejhezčím cestám patří Malý, Velký a Super Věšák.

ASUv Supervěšáku (cca 8-)

Skupina skal okolo Trůnu

Trůn nabízí vícedélkové lezení, bohužel díky zeleni je kvalita mnoha cest nižší. Ale každopádně stojí za to si na něj vylézt. My na doporučení Haveláče zkusili Čokoládu (klas. III) a byli nadšeni - na trojku parádní lezení, dokonce se šikl i sedmička friend.

Od svahu je vrchol Trůnu snadno přístupný z travnaté plošiny, která odděluje Trůn od skupiny tří věží: Hlavní věže, Severní věže a Urbanovy věže. Zde jsem našli odpolední azyl v závětří a na slunci si užívali cesty na Hlavní věži.

Haveláč dolézá na vrchol Trůnu Čokoládou

Asu v cestě Superrempl (cca 6+) na Hlavní věž

Katka tamtéž

Nástup do cesty Kuchařova (cca 6+/7-) na Hlavní věž , leze Asu

a já

a Katka

Desáté focení - opět Henryho stěna

Uf. Tak to vyšlo tak tak. V rekordně krátkém čase se povedlo vyfotit tým Čivav i Koloucha a začalo pršet. Opět to bylo povedené a je fajn vidět, že holkám se ve žlebech líbí a cesty lezou s nadšením. Kolouch si zopakovala Feryho cestu, samozřejmě s drzými řečmi, ale tentokráte se žlutým tričkem a vyšlo to na jedničku. Tým čivav naštěstí nedostál své pověsti a dorazil spořádaně a ve výborné kondici, takže focení ženského týmu bylo taktéž velmi povedené. Akorát děvčatům se zvolená cesta zdála příliš lehkou, takže tam běhaly jak modelky po molu. Normálku vylezly celkem šestkrát...no bude z čeho vybírat...milovníci ňader se mají na co těšit. Jelikož Komiš nemohl natáčet, zhostil jsem se této úlohy já a musím říct, že Komiš má tu kameru nějak podivně nastavenou, neboť furt zoomuje na hrudní oblast:-). Následující fotky (kromě první od Mrndy) jsou z kamery, takže kvalita je přímo družicová.

jištění ve Feryho cestě

Kolouch má odpracováno

Babinec a fotograf

Markéta na vrcholu Normálky

Na štandu

Deváté focení - Byčí Roh

Zdravím z mechu a kapradí, aneb Žleby rules!

Další focení se odehrálo v úterý znovu na Byčím rohu. Fotili jsme Léňu a nakonec padla volba na Miciho cestu. První fotky se Šárkou v cestě Sprcha se moc extra nepovedly, navíc poté, co jsem si prohlédl staré průvodce, jsem zjistil, že cesta Sprcha je spíše taková varianta nástupu cesty Mezi Rohy. Sice krásná varianta, ale do kalendáře bude lepší mít originál cestu od spoda až na vršek - sory Tome, snad ti to nebude moc vadit...

Nejprve však trocha historie - možná jste si někdy všimli pomníčku s křížkem, který se nachází na úpatí Byčího rohu. Jedná se o pomník připomínající tragickou smrt lezce Ládi Zábranského, kterému se zde při lezení 23.8.1943 přetrhlo tehdy používané 30 metrové konopné lano zn. Lützner.

Památník na úpatí Byčího rohu

Úryvek z článku "Po vlastní linii", který vyšel Montaně a který popisuje horolezecký život Františka Plška:
"S Pepou Jirůškem jsme měli namířeno na Rytířské Idaho v Suchém žlebu a Láďa šel lézt na Byčí roh o kousek níže. Pepek mě jistil a v jednom okamžiku volá: "Dole se asi něco stalo. Slyšel jsem výkřik. Asi srazili nějakého cyklistu...". Seběhli jsme dolů a strnuli hrůzou. Láďu jsme našli pod skálou mrtvého s rozbitou hlavou. Nekvalitní lano bylo i příčinou neštěstí. Nad námi bylo zatlučeno šest skob a Láďovo lano bylo na pěti místech porušené a na šestém přetržené. Pod skalou byl kámen, ostrý špičák, na který Láďa dopadl hlavou..."

Malá vsuvka z webu www.travnickovaleze.wz.cz. Text je z roku 1945: Nejdůležitější a naprosto nezbytnou pomůckou horolezcovou je lano . Nejlepší je z italského (boloňského) konopí, které se vyznačuje velkou délkou (až 2 m) a pevností svých pružných, hedvábně lesklých, bleděžlutých vláken. Jakost konopného materiálu poznáme na laně podle barvy. Čím světlejší, tím lepší. Na únosnost lana má ovšem vliv i délka vláken a způsob výroby lana. Dříve bala v oblibě manilová lana, která mají sice velikou únosnost a nedrží vlhkost, jsou však tvrdá, nepoddajná a proto se jimi špatně pracuje.

Používají se konopná lana kroucená nebo pletená. Pro cvičné skály se hodí spíše silnější, 12 – 14 mm silné lano kroucené. Pletené lano je sice proti kroucenému daleko vláčnější, ale zvláště na pískovci se brzy opotřebuje. Krouceným lanem se na cvičné skále nejlépe pracuje. lano kroucené, tří – čtyřpramenné, jest krouceno ze 3 nebo 4 provazu (pramenů), těsně vedle sebe položených. Tyto prameny jsou krouceny z provázků asi 1 mm silných. Třípramenné kroucené lano se méně odírá než čtyřpramenné, neboť nemá tak velkou třecí plochu. Kroucených lan je mnoho druhů. Nejčastěji užívané „knoty“, lana pletená na způsob knotu, jsou buď s t. zv. „duší“ (uvnitř plná), nebo plná, „bez duše“. Někdy bývá duše vyplněná provazem ze sisalového nebo manilského konopí. Lana s duší mají z horolezeckých lan nejmenší únosnost, jsou však pružná a tvárná. Užívají se nejčastěji na jistící smyčky. Speciální horolezecká lana jsou označena barevnou (nejčastěji zelenou) kontrolní šňůrou, která je zároveň ukazatelem stupně opotřebování lana. Nejlepší speciální horolezecká lana jsou kroucená, systému Füssen a pletená, značky Lützner.

Je-li nové lano příliš tvrdé, ponoříme jej na 24 hodiny do vlažné, nikoliv však vařící vody. Po namočení lano napneme na nohy obráceného stolu (nebo jakýkoliv podobný sušák) a necháme řádně vysušit. Asi po dvou dnech lano zvláční a může se tak namazat čistou vaselinou, čímž se konservuje a nenasakuje tak vodou, jako lano nenamaštěné. Prostředek lana nutno označiti vodovou barvou nebo barevnou nití, konce lan pak omotáme tenkým motouzem, aby se netřepily.

Zkušeným lezcům po přečtením výše uvedených řádek psaných v roce 1945 dochází, oč to dnes máme s lany jednodušší :-)

FOCENÍ
No ale zpět k focení. Miciho cesta nabízí zejména v druhé polovině krásný výlez z převísku přes spárku do plotny, a to bylo to místo, na které jsme se zaměřili. Léňa se vohákla do bílého a v kombinaci s modrýma naušnicema a lezečkama jí to náramně slušelo.

Žleby činí ženy šťastnými

A ještě k tomu jí to parádně lezlo! Zatímco já to při nacvakávání dost vyfuněl, slečna se v tom proběhla takovou rychlostí, že Mrnda ani nestíhal chytat pixely.

To se to Léně leze s takovýma zádama:-)

Práce ve stěně

No, pak nás ještě s Márou napadlo, že bysme mohli zkusit prostoupit cestu Pilíř, pětku z roku 1943 od výše zmiňovaného pana Jirůška. Poté, co jsem viděl nějaké skoby a ujistil se, že mám hodinku času do rande v Rudici, jsme se do toho vrhli. To byl zas nápad. Na Máru jsem shazoval kameny, cvakl jsem nějaké 3 skoby staré 66 let, vyráběl stupy a chyty metodou odmechování a odlokrování, abych se nakonec ocitl pár metrů nad poslední skobou, totálně zpocený, natečený a neschopný najít normální stup a chyt. Po marném pokusu udržet ztrouchnivělé "něco" jsem zbaběle slezl zas dolů, zanechav ve skobě karabinu pro případné zájemce...nebo že bych to přístě zkusil znova? Přece jen teď nejsem zrovna rozlezený, tak až bude forma, tak by to mohlo pustit...a jak říka ASU: "...a většina těch skob co máte v krase je tutová, zatím sem kromě asi jedné nenatrefil na špatnou, taže o jistotu jištění se u vás bát nemusíš, musíš si to jen přerovnat v hlavě...". No jo, když to říka ASU...

Slečno, asi se zdržím, vidím v dálce nějakou skobu

PS. každopádně není nic lepšího než se uprostřed pracovního týdne probudit u jezírka v Rudici...

Ráno v Rudici u jezírka