Sokolíci

Deštivý leden je ideálním časem pro louskání dávných příhod ...Celofán byl tak laskav, že mi zaslal text předmluvy ke své připravované monografii o Macoše s povolením jej publikovat zde na tomto blogu. Rád tak činím a velmi děkuji! Doufám, že se knihu podaří brzy vydat, neboť to bude bezesporu zajímavé čtení. Dovolím si text doplnit několika obrázky z Macochy a na úvod zařadit závěr předmluvy:-). Ještě musím říci, že celá studie je věnována Celofánově ženě, Zdence Gregor-Šebelové – Pacičce.

Předložená práce, Propast Macocha a macošské jeskyně, Moravský kras, je první historickou, speleologickou, geologickou a geomorfologickou monografií o propasti a jeskyních, jejichž vchody se otevírají v jejích stěnách. Autorem je geolog, speleolog a horolezec, který věnoval Macoše a Punkvě patnáct let terénního průzkumu a dalších třicet let úvah a literárních rešerší. Člověk, o kterém Rudolf Burkhardt kdysi prohlásil, že “zná v Macoše každý coul v horizontálním i vertikálním směru, zvenku i zevnitř.”

Práce přináší nové, originální, dosud nepublikované údaje a interpretace. Co se těch druhých týče, nepovažuji je za jediné a konečné. Každá odborná studie je pouze příspěvkem k tematu. Vyjadřuje autorův současný názor, který může být potvrzen, modifikován nebo vyvrácen novými daty či novými interpretacemi existujících dat. V souladu s touto filozofií se snažím předkládat fakta spíše než hypotézy a ponechávám na čtenáři, aby si utvořil svůj vlastní názor.

Přeji této mé práci, poněkud opožděné splátce mého dluhu Macoše a krasovým badatelům, příznivé přijetí.

Motto:

Krátkému dni došla síla, ustoupil dlouhé noci. Sedím ve smyčce u kruhu, nohy opřeny o malý drn v sokolíkové spáře později nazvané Noční diagonála a dnes Sokolíky, devadesát metrů nad Dolním jezírkem. Nějakých dvacet metrů nade mnou, u vrcholu ostrého trojúhelníkového odštěpu pod převisem, dělá něco podobného Fery, Vladimír Pipal alias Fernandel. Spojuje nás padesát metrů dvojitého lana, provlečeného karabinami ve skobách a smyčkách, a volná repšňůra. Asi dvacet metrů pode mnou a nějakých pětatřicet metrů doprava, k severozápadu, vězí Vlastík Šatinský. Ten je v pohodě, pokud lze v takové situaci o nějaké pohodě mluvit. Zahnízděn na poměrně velkém štandu pod budoucí Kolpíkovou cestou, má cigarety i sirky a může klímat. Nevidím ho, nevidím ani Feryho, neproniknutelná tma spojila propast, nebe a nás v jedno. Jediným světlým bodem je koneček zapálených cigaret, které mi posílá Fery po repšňůře, zcvaknuté v zámku karabiny. Dole pod námi šumí neviditelná Punkva… Je sobota 14. října 1967, 20:45 hod. Dvanáct hodin potom, co jsme opustili Dolní můstek a nastoupili do stěny, nezvratně rozhodnuti k tomuto prvovýstupu…

Nákres stěny v Doležalově průvodci


Fery Pípal a Pavel Weisser v Macoše

Asu v akci, vlevo od něj vedou Sokolíky

Nahoře Tom Nečas, hlava našeho podpůrného družstva, propadá panice a buntuje záchrannou akci. Docek Bohuslav Dokoupil ml. vytrhl z dřímoty nočního hlídače, proběhl Punkevními jeskyněmi a rozsvítil všechna elektrická světla na dně propasti. S hlavovkou vystupuje po suťovém kuželi a snaží se nás ve stěně najít. Honza Balák, Čuta Jiří Kučera a další členové metrácké speleologické skupiny traverzují okraj propasti od Horního můstku k Desateru a hledají nás shora. Vyšel měsíc a Silopaž Mója Kirschner na Dolním můstku křičí: “Už je mám, třicet stupňů od měsíce doprava!” Tmu protne další výkřik: “Jsou zde blanenští fajci, mají lana a světla!” Lan máme dost vlastních, ale ta světla přišla vhod. Čekat ve stěně dalších deset hodin na úsvit nebylo zrovna lákavou vyhlídkou. Jedenáct hasičů se rozestavilo na Dolním můstku a uvedli v činnost akumulátorové reflektory. V jejich záři dolézáme zbytek cesty, zčásti klasicky a zčásti po lanech, posledních deset metrů po laně shozeném shora. Je 22:30 hod. když stojím nahoře, tisknu ruku Ferymu, pak Balákovi a druhou si beru ze tmy nabízenou cigaretu; ba ani lok tuzemského nechybí. Pak ještě spustíme dolů tři lana a společnými silami vytáhneme Vlastíka. Další stisky rukou, děkujeme hasičům. Jeden z nich projevuje názor, že si dáme od lezení na nějaký čas pokoj. “Tak to je neznáte”, říká Balák, “to jsou tvrďasi, ti do toho zítra půjdou zas”. Má pravdu. V neděli ráno se Vlastíkem pokoušíme o Fernandelovu Vyfikundaci při severozápadní hraně Hlavní stěny…

Pohled na Dolní můstek a hlavní stěnu vlevo (lezec v nové cestě Dítě času, 7-)

Kolikrát jsem na tyto momenty vzpomínal za dalších macošských nocí, v hřejivém pohodlí mého spacáku na jemném písku pod klenbou Pekelného jícnu, ukolébáván do spánku neumlkajícím chórem beztělesných hlasů. Nebyl to nářek zlé macechy litující svého hrozného činu, jak vypráví pověst. Nebylo to kvílení duší sebevrahů, jak říkali staří průvodci Ota Terrer, Hotovka Antonín Bezděk a Farmář John Vilém Havlíček. Byla to vlastní píseň Macochy, starobylý chorál, starší než první sestup do propasti, starší než pyramidy, starší než Stonehedge. Byla to píseň kamene, vody a proudícího vzduchu, hymnus prostoru a času, vibráto milostného vzrušení s podtónem neútopného žalu. Macocha a já, dvě různé bytnosti, jsme prolnuli v jednu.Macocha! Na dno Macochy jsem ponejprv vstoupil s rodiči o prázdninách r. 1958 a jako jeskyňář na jaře r. 1964. První horolezecký výstup v propasti, horní polovinou Hlavní stěny, jsem vykonal na jaře r. 1965. První výstup celou Hlavní stěnou v létě r. 1966.

Lezecký ruch v hlavní stěně, rok 2009 (leze Mrnda a Pok)

Kolikrát potom jsem prostoupil touto stěnou různými cestami, kolikrát jsem prolezl macošské úpatní jeskyně! Co hodin jsem proseděl na Troskách, v Plškově okně, na Pícce, u Žižkovy hlavy, na Desateru a pod ním, hledaje možnosti průstupu záhadnou, bujnou vegetací porostlou Přítokovou (severovýchodní) stěnou. Pak přišel podzim roku 1969 a s ním kamarádi, kteří sdíleli moji myšlenku. Tak vznikla Výzkumná skupina Macocha, volné sdružení jeskyňářů, horolezců a specialistů v řadě přírodovědeckých a technických oborů. Výzkumný projekt Macocha, díky porozumění a podpoře ředitele organizace Moravský kras Blansko a dlouholetého krasového a macošského badatele Ladislava Slezáka, dostal zelenou.

Macocha a Punkva. Výzkum Macochy mě zavedl do Moravského muzea, k Rudolfu Burkhardtovi. Na Punkvě jsem poznal Pacičku, mého nejvěrnějšího a nejspolehlivějšího partnera na skalách, v jeskyních a v celém komplexu života. Bádali jsme spolu v Býčí skále a Rudickém propadání, v Pustém a Suchém žlebu, ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních, zkoumali jsme žďárské a němčické vody. Lezli jsme v Moravském krasu, na Pálavských vrších a na Vysočině, v českých pískovcových skalních městech, ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Podnikali jsme exkurze do krasových oblastí na Slovači, ale stále jsme se vraceli ke středu našeho světa – k Macoše a Punkvě.

Vojtěch A. Gregor – Celofán

Výdrholec, Britská Kolumbie, Kanada, 26. září 2010