Malý business na Punkvě
V létě r. 1970 jsem brigádničil jako průvodce na Vodní plavbě v Punkevních jeskyních. Ke službě jsem si přivařil malý soukromý business, provádění po provozních hodinách. To pokud se vyskytli zájemci. Nejvíc pro moje vlastní potěšení – tihle lidé většinou chtěli zvědět o jeskyních něco více než nabízel standartní syllabus a profesionální průvodci. Odměnu jsem nikdy nevyžadoval, ale vždy nějaká kápla. Měkká či tvrdá měna, cigarety, lahvinka – vše bylo vítáno.
Jednu neděli, krátce před zavírací 18. hodinou (poslední vsup do jeskyní byl, pokud si vzpomínám, v 16:30 hod; v 18 hod odcházel poslední personál a nastupoval noční hlídač) přistály před budovou dvě šestsettrojky (Tatra 603, tehdy vozidlo papalášů),
(pozn. Kubánský vůdce Fidel Castro dodnes vlastní bíle lakovanou Tatru 603, která je zřejmě jediným exemplářem vybaveným klimatizací již od výrobce.)
dokonce s vlaječkami. Vystoupili z nich nějací borci v šólnách a hned se hrnuli do vstupní haly, k okénku dispečera. Vzápětí vyšli ven, s prodlouženými obličeji. V té chvíli jsem stál před halou a přemýšlel co s načatým večerem. Zaslechnul jsem část konverzace, viděl jejich gesta a zbytek jsem si domyslel. Přijeli z Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně a byli ubytováni na Skalním mlýně. Neměl jsem papaláše rád, ale v tomto případě jsem zvětřil business. Přistoupil jsem k jednomu z nich a otázal se na problém. “Ale, jedeme sem přímo z veletrhu, máme tu obchodního hosta, moc se zajímá o jeskyně a oni nás už nechtějí vzít dovnitř.” Tím hostem byl ředitel nějaké západoněmecké firmy na výrobu spojek pro nákladní auta a jeho paní. Český doprovod započítával generálního ředitele tehdejšího n. p. Tatra a pracovníka čsl. vyslanectví v západním Berlíně. Poradil jsem jim ať chvíli počkají, že jim dám vědět. Domluvil jsem se se dvěma kamarády průvodci. “Zajeďte si na Macochu, rozhlédněte se kolem, vraťte se ve 20 hod a já vás vezmu dovnitř.” Po tomto sdělení se jim rozzářily obličeje. “Dobře, ale co vám brání abyste jel s námi?”
Nebránilo mi nic a tak jsme projeli Pustým žlebem, mrkli se na Hřebenáč, pak kolem Brouška a přes Ostrov pod Vilémovice a nahoru na Macochu. Mluvil jsem v té době docela slušně německy. Na Horním můstku jsem jim popovídal o propasti a o jeskynním systému Punkvy včetně tehdy známé části Amatérské jeskyně. Nemohl jsem si stěžovat na nedostatek pozornosti a otázek. Potom krátké občerstvení v Útulně a hajdy Suchým žlebem zpět na Punkvu. Provedl jsem je suchou částí na dno Macochy a dolů na horní přístav. Tam už čekali Bobřík a Tonda s loďkou. Projeli jsme po naší “podzemní a pohádkové”, navštívili Masarykův dóm a zakotvili na dolním přístavišti.
Bobřík a Tonda museli rychle do Blanska, takže upřímné pozvání na Skalák jsem přijal pouze já. Bohatá večeře, o pití nemluvě, mnoho povídání, díků a pozvání. Na konci hodokvasu mi pan německý ředitel dal obálku s přišpendlenou navštívenkou – prý až pojedu okolo. Pan ředitel Tatry další obálku s decentním, “pro vaše kolegy”. Potom mě řidič odvezl tím luxusním vozem tam kam jsem si přál, to jest zpátky na Punkvu. Sbalil jsem kletrák a po tmě se vysápal do mého pelechu v Loupežnické. Při světle hlavovky jsem otevřel obálky. První obsahovala 100 západoněmeckých marek, druhá 300 Kčs. Královská odměna za jedno provedení Punkevními jeskyněmi. Šábnul jsem se s partnery a ani noční hlídač nepřišel zkrátka.
Sršeň v Rorejsích
Včely mi nevadily, ale na vosy jsem byl alergický. Málem mě zabily v takové staré a hrozně nepříjemné německé cestě – Komín nebo Kuloár – v sz. části Býčiny. Ztrpčily mi život na Drátníku, na úpatí skal v suti zarostlé borůvčím a jindy ve stěně, v Borůvkáři. Nejstrašnější však byl sršeň v Rorejsích. Tehdy jsme je lezli s Myšákem, vyváděl jsem čtvrtou délku. Natahoval jsem se pravou rukou přes trs tařice skalní po chytu, když jsem ucítil bodavě-štiplavou bolest v předloktí. Z trsu vyletělo obrovské monster – to nebyl sršeň, to byla kráva. Okamžitě mi oteklo celé předloktí a začala se mi “motat” hlava. “Hlídej dobře lano!”, zařval jsem na Myšáka, “dostal jsem bodanec a nevím, jestli to zvládnu na štand”. Bylo to hrozné, ale dolezl jsem a dokonce Myšáka dobral – poradil jsem mu, ať si počíná jako by lezl první. Pak si už moc nepamatuji. Podle Myšáka jsem na štandu omdlel. Když jsem se probral, vylezl Myšák poslední délku, zapjal v ní všechny skoby a dobíral mě na pevno, či spíše tahal. Nějak jsme dosáhli Útulny a vedoucí pan Šrůtek zatelefonoval na Punkvu. Přijel přítel Béďa s autem a odvezl mě do Blanska na pohotovost. Tam mně namazali ruku jakousi mastí, píchli injekci a přinutili spolknout nějaké odporné tabletky. Uložili mě na lehátko, měřili tlak a poslouchali srdce. Po dvou hodinách mě úředně prohlásili za živého a propustili. Vrátil jsem se na Punkvu, ale z lezení ten víkend už nic nebylo, ba ani dmout nechutnal a dýmka netáhla.
Vosy na Hlubokáči
Hlubokáč – chata jeskyňářů sdružených při n.p. Metra Blansko u Hlubokého závrtu na sever od Macochy. Ztracená v hustém lese, daleko od turistického ruchu. Před chajdou bylo ohniště a okolo něj lavičky. Na nich Packa stříhávala kamarády, Docka, Šolima, Mauglího, Leciána, Heřmánka a další zájemce. Byli jsme – Packa a já – na Hlubokáči jako doma. Byla to strategická základna pro výpady do Sloupu, Ostrova a na Macochu.
Při jedné exkurzi jsme zjistili, že pod okapem chaty visí veliké vosí hnízdo. Metráci o něm už věděli a měli připravený plán útoku. Na ohništi vzplála vatra a na ni jsme házeli zelené větve – to aby hustý kouř vosy omámil. Mezitím přistavili k okapu žebř a nadili Heřmánka do bojového munduru; měl i včelařskou kuklu. Obratně navlékl na hnízdo velký papírový pytlík, nahoře zaškrtil a lezl dolů s tím, že pytlík vrhne do ohně. Leč ouha! – pytlík měl ve dně díru. Z ní uprchlo hezkých pár vos a pěkně nasraných. Několik se dostalo Heřmánkovi pod mundur, další napadly nás zevlouny. Byl to moment, kdy jsem viděl jedenáct lidí prchat na sedmnáct světových stran. Po několika hodinách jsme se opět slezli u dohasínajícího ohně. Heřmánka jsme vzkřísili lokem slivovice. Já, s oteklou nohou a horečkou (dostal jsem bodanec do kolena), o holi a podpírán Packou, jsem se tak-tak dobulhal na Punkvu a dobrý kamarád nás odvezl do Blanska.
Na Hlubokáči
Loni v zimě bylo strašně sněhu a v Karsu nuda. Tož jsme se s Petříčkem rozhodli, že něco novýho navrtáme a mě padlo oko na „poslední logický“ směr v Rudici...hranu vlevo vedle Vosího rojení.
Cesta je samo sebou dělaná shora. Než jsme se v těch závějích dostali ke slaňáku z Rojení, byla to celkem sranda připomínající malé tatranské dobrodružství – jištění přes stromek, klouzání po břichu jak na sáňkách a tak dál:) Nicméně podařilo se. Celej loňskej rok jsem měl nějaký vachrlatý prsty, tak nebyla příležitost projekt lézt. Čas uzrál až tuhle sobotu. Cesta padla čtvrtým pokusem. Poprvé ohmatání a vymyšlení. Podruhé ulomení klíčového stupu a změna programu. Potřetí opět ulomení dalšího stupu a další změna programu. Počtvrté vše vydrželo a cestu jsem vyklepal až nahoru.
Navržená klasifikace je 8+/9-, tak se do toho všichni rychle pusťte, ať zjistíme, jestli to sedí a můžu to poslat Vlkovi:). Bližší info o cestě najdete na Lezci.
Leošák
Profesionální hvězdy
Víte jaký je rozdíl mezi profesionálem a amatérem? Profesionál dělá za peníze totéž co amatér zdarma. Byl horký letní den, řekl bych r. 1968 nebo 1969. Zavlažovali jsme se s Hastrošem u buffetu p. Kučery u Sloupských jeskyní a přemýšleli co podniknout. U vedlejšího stolku seděl chlapík s několika fotoaparáty a bedlivě nás pozoroval. Posléze k nám přistoupil a zdvořile se otázal, zda-li jsme horolezci. Když se mu dostalo kladné odpovědi, představil se s tím, že je profesionální fotograf a chce udělat pár snímků Hřebenáče pro vydavatelství poštovních pohlednic. A jestli bychom se nezavěsili do nějaké stěny aby to dodalo fotkám života. “Proč ne, kémo, ale bude tě to stát basu piva”, souhlasil Hastroš. Fotograf na cenu přistoupil a my jsme vysápli Roh a potom Východní stěnu. Tak jsme se stali profesionály – lezli jsme, ne-li za plat tak za úplatek. A navíc hvězdami. Dívám se na pohlednici na níž záříme na Rohu. Hastroš v modrém triku a červených golfkách, já ve žlutém svetru a modrých kraťasech, na červeném laně. Pohlednici mi poslal do Kanady Jizeronoš Mechounek s textem, “Zasílám ti pozdrav z Krasu s krásným pohledem na Hřebenáč a jakési dvě obludy. Neznáš je?”
Poldovo světlé s pěnou
Hospodu U Matky Němcové v Ostrově u Macochy si pamatuji ještě ve staré podobě, s kamny uprostřed místnosti a dlouhou, pod stropem se táhnoucí kouřovou rourou. Na těch kamnech jsem vaříval Celofánův grog. Bývala to nejméně navštěvovaná hospoda v Ostrově – ve všední den i ve svátek v ní vysedávalo jen pár štamgastů. Hospodu “udělali” až jeskyňáři a s nimi spřátelení horolezci ve druhé polovině 60. let. Korunu jí dodala stará Karabina, hudební sdružení jeskyňářů, horolezců a trampů.
V té době do Krasu často zajížděli Polda s Hájou, známí pískaři a tatranci. Fery, Hastroš a já jsme s nimi spáchali pár krasových prvovýstupů. Chodili s námi také k Matce Němcové. Při jednom dýchánku se Polda unavil. Svezl se na židli napůl pod stůl a na všechny se usmíval. Když na něj přišla malá potřeba, byl líný jít na lulník. Vykonal ji do prázdného kríglu a ten postavil na stůl. Bylo to světlé, dokonce s pěnou. V té chvíli do hospody vrazila jeskyňářka Míša, děsně žíznivá. Zmerčila odstavené pivo, bez zjevného majitele. Chňapla po něm a bez váhání se napila. Vzalo jí to hezkých pár loků než si uvědomila co pije. No, přežila to bez úrazu a Polda byl gentleman. Koupil jí čerstvé rovnou od výčepu, nefiltrované přes ledviny, a k němu velkýho ruma.
Hotel márnice
U Matky Němcové bývalo veselo. Stávalo se, že borci se rozjařili natolik, že se museli odplížit vychrupkat do márnice na ostrovském krchově nedaleko hospody. Také naše parta, když jsme jednoho podzimního večera r. 1969 U Matky zapíjeli perný badatelský den v Přítokové stěně Macochy. Myšák si rozprostřel spacák na exhumačním stole. Peťan na márách a navíc se přikryl nějakým těžkým, černým, zlatě vyšívaným pohřebním rouchem. Šejna a já jsme si ustlali na kamenné podlaze; pod spáčky jsme rozvinuli lana a rozložili prázdné kletráky, byla to přídavná izolace. Opilcům stačí pod hlavou kámen, nám stačily pohorky. Hajalo se nám dobře, ale ledviny pracovaly na plné obrátky a v měchýřích se sbírala moč. V šest ráno už tlačila natolik, že jsme vylezli ze spacáků a hrnuli se ke dveřím. Ty měly v sobě skleněné okénko a jím jsme viděli hrůzný obraz. U čerstvého hrobu klečela babka v šátečku, spínala ruce a hlasitě se modlila. Byli jsme rafani, ale babku jsme zabít nechtěli – asi by ji klepla pepka, kdyby za ní zaskřípaly a otevřely se dveře márnice a z nich vypadli čtyři chlapi a začali chcát.
Byl to boj gigantů. V márnici nebyl jediný kýbl a chcát na podlahu jsme nechtěli, to bychom si srali do vlastního hnízda. Drželi jsme se za příra, kroutili se, vyvalovali oči a tiše kleli: “proboha, babo, vypadni už, zmiz ty stará čarodějnice!!” Musel nás vyslyšet sám bůh kanálů Lomikel. Babka náhle vstala, pokřižovala se a odešla. S neandrtálským řevem jsme vypadli ven a čtyři mocné proudy erodovaly hřbitovní zeď. Šak se tam dodnes hóká U potoka.
Takže nejprve obrovská gratulace...jaké byly včera podmínky? Díky díky. Celkem zima, počítali sme s Janisem, že bude podle radaru po obědě prosvítat slunce, ale nestalo se.
Co se najednou stalo, žes to vylezl, co bylo tím klíčovým faktorem?
To fakt nevim, asi taková ta Rudická pohoda, nahřívací vařič pod nástupem, pocit že sem si nezapoměl jídlo, podpora jističe. Je toho hodně.
Myslíš, že je to nejtěžší cesta, co jsi zatím vylezl, nebo ti nějaká dala více zabrat? A považuješ si ji nejvíce? Nebo to vůbec neřešíš?
Poslední dobou to nějak přestávám řešit. Každopádně zabrat mi dala dost, ale to třeba kdysi Stará plotna na Starých skalách ve Sloupu taky. Rozhodně to bylo včera hodně na krev a tak tak.
hehe, Stará plotna, ta nám dala pěkně zabrat všem:-). Mauglice se ptá, kde ses ráno v den D probudil a co ti proběhlo hlavou?
Úplně sem se probudil až v autě po cestě pro spolulezce a hlavou mi vrtalo, proč sem si ještě nedoplnil vodu do ostřikovačů, když je všude tak mokro, námraza a bláto.
a poslední otázka: máš teďka vyhlídlou nějakou cestu v Krase, na kterou vrhneš svou chrlickou sílu?
Letos bych se chtěl podívat do Hradní spáry.
jo ještě jedna: oslavil jsi to pořádně?
Slavit se bude o víkendu v Labáku a to pořádným lezením.
Tipuju, že Hradní spára bude hit léta! Tak dík za rychlý rozhovor a užij si víkend!
Vlascem a perunitem
Byl čas, kdy jsem hodně lezl s Kuřetem. Tento tichý milovník skal a přírody přišel na nápad, že při našich pustožlebských výpravách můžeme cestou proti proudu Punkvy klást udičky a na zpáteční cestě je prohlédnout. Tak se stalo. Kuře nepoužíval komerčních vlasců, ale vláken vypletených ze starých lanových smyček. Na ně navazoval háčky a na háčky navlékal živou návnadu – žížaly. Udičky pak umně zakládal a vázal za větve, šutry a kořeny. Při večerním návratu ze skal jsme je kontrolovali. Většina z nich neměla šanci, objevil je a zlikvidoval hajný Kuběna – jeho oku málo co ušlo. Z toho mála pozůstalých tu a tam uvízl na háčku pstruh. Ohýnek, víčko od ešusu, kousek másla, pepř, sůl a trochu kopřiv – a hned bylo vítané zpestření k jinak fádní lezecké večeři.
Jednoho dne se ve třech hlavách zrodil nápad, že jejich nositelé uloví rybu ve velkém. Svůdnou lokalitou bylo ústí odtokové štoly, tzv. Tunelu; stěnu nad ním lezci nazývají, nevím proč, “Americká stěna”. Těsně před ústím Tunelu vlála školka dorostlých pstruhů, krásně seřazených hlavami proti proudu. Následovalo podložení balvanu v pravém břehu šulkem perunitu, potom exploze a blesková kontrola výsledku. Ryby se nekonaly, živé ani mrtvé, pouze balvan na sračku. A rychle pilu pali, každým momentem bylo lze očekávat hajného Kuběnu. Byla to blbost, ale naštěstí prošla bez následků. Pokud vím, nikdo už nic takového neopakoval.
Teroristé na Punkvě
“Balvan o váze kolem 100 kg se uvolnil v neděli z tzv. Wankelovy stěny v Moravském krasu. Zřítil se z výšky asi 90 m na přízemní budovu se vstupní halou do Punkevních jeskyní. Prorazil dvojitý betonový strop a spadl do místnosti, kde zničil nábytek a další zařízení. Lze mluvit o velkém štěstí, že nebyl nikdo zraněn. Několik minut předtím odešli totiž z budovy na příkaz dispečera zaměstnanci Mor. krasu, aby doprovázeli při prohlídce jeskyně větší skupinu návštěvníků z Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně. Hmotná škoda je přibližně 3000 Kčs.”
Tolik zpráva z tisku, září 1967. Dodávám, že ten balvan spadl na do místnosti průvodců, na židli, kterou tak půl minuty předtím opustil náš kamarád Pidra. Vedle té uprázdněné židle seděly v momentě dopadu dvě průvodkyně, Mekina na jedné straně a Packa, moje budoucí paní, na druhé. Holky vyvázly beze zranění, ale pokryté prachem a v šoku se z místnosti vyplazily po čtyřech. Celá záležitost by prošla v klidu kdyby členem té skupiny nebyl soudruh Černík, tehdy ministr vnitra. V kanceláři vedoucího jeskyní zasedal tehdejší ředitel Mor. krasu “Béba” Dokoupil a několik policejních důstojníků z blanenské VB. Tonuli v obavách zda nešlo o cílevědomý atentát na soudruha ministra. Shodou okolností jsem se v té chvíli objevil na Punkvě spolu s Basiliem. Jak se to Béba dozvěděl – byli jsme dobří známí – hned nás povolal ke konzultaci. Požádali nás o pomoc – podrobně prozkoumat vrchol Wankelovy stěny a svah nad ním. Zvláštní důraz kladli na případné stopy lidského zásahu. Byl to šedý, rozechcaný den a průzkum nebyl lehký. Po několika hodinách se nám podařilo nalézt mateřské lůžko balvanu. Uvolnil se z půdy rozmáčené dešti, samovolně, bez jakéhokoliv lidského zásahu. Zrekonstruktovali jsme trajektorii pádu, nemělo to chybu. Následovalo psaní protokolů, prvního v kanclu na Punkvě, druhého při občerstvení na Skaláku a třetího na šilcárně v Blansku. Nakonec soudruh major, šéf vyšetřování, povolal soudruha kapitána a ten nás soudruhem policejním autem odvezl do Štatlu, každého až k soudružkám domovním dveřím (tak mě ti soudruzi zblbli).
Striptease na Drátě
Ve starém buffetu na Punkvě se událo hezkejch pár glgaček. Naše parta tam měla stále rezervovaný stolek a bývalo u něj plno. Ráno po jedné takové pijatyce jsme dostali telefonát od přítele p. Šrůtka, vedoucího Útulny u Horního můstku. “Máte tady nahoře kamaráda v dosti prekérní situaci. Přijďte si ho co nejrychleji vyzvednout.” Dali jsme dohromady záchranný tým a vyrazili. Nejkratší cestou, po Drátě. Tato cesta, používaná především průvodci a jeskyňáři, vedla přes skály napravo od Loupežnické. Výše ve svahu byly za stromky upevněny dva dlouhé, silné ocelové dráty, kterých se bylo možno přichytit. U dolního konce prvního drátu jsme nalezli botu s ponožkou. O něco výše zmuchlanou košili. Následovaly kalhoty, druhá bota a na horní hraně svahu trenýrky. Nahoře, mezi stromy na plácku mezi Útulnou a Horním můstkem, byl zaparkován autobus s rakouskou poznávací značkou. Řidič už nahříval motor a kolem autobusu postávali turisté z té kapitalistické ciziny. Před pravým předním kolem autobusu ležel na levém boku a zcela nahý náš kamarád. Tvrdě spal. Jen pár centimetrů od hlavy měl obrovský výtvor vlastní výroby a vedle něj vzorně složené brýle.
Vše bylo jasné. Při noční cestě po Drátě ho přepadla akutní potřeba a začal se svlékat. Ke kulminaci situace došlo nahoře u autobusu. Vlivem stoupající hladiny krve v alkoholu upadl do komatu. Vzkřísili jsme ho dvěma lahvouši a velkým rumem a bezpečně dopravili dolů na Punkvu. Stalo se tak opět po Drátě; cestou mazaně využil příležitosti a opět se oblékl.
Bylo to, myslím, v r. 1969. Časopis Mladý svět vyhlásil soutěž Mistr Československo, něco jako protiváhu k Miss Československo. Každý, kdo znal někoho o němž si myslel, že je nějak výjímečný, mohl nominovat – poslat do časopisu jeho fotku a k ní pár slov. Po uzávěrce mělo následovat veřejné hlasování. Časopis jsem neodebíral a o akci jsem nevěděl. Jednoho krásného letního dne jsem naklapal na Punkvu a rovnou do buffetu, k našemu stolku. Bylo u něj plno. Kluci se uculovali a stejně tak bufetčíci Štefan a Ríša. Oslovovali mě “Mistře” a nosili pivo a trpaslíky. Když jsem kroutil hlavou a ťukal si na čelo, promluvil Hastroš: “Ty pičo, seš v novinách”.
No a pak to prasklo. Můj parťák Hugoš vrznul do časopisu moji fotku z posledního štandu Rorejsů a k ní povídání, samozřejmě bez mého vědomí. Mezi námi děvčaty, ta fotka byla snad ta nejstrašnější co vyhrabal. Měl z toho srandu. Akce se rozjela naplno. Štefan s Ríšou se prohlásili za moje sponzory. Na Punkvě vyvěsili několik kopií dotyčné stránky z MS a moje fotky. Zakoupili stovky korespondenčních lístků, vypsali adresu příjemce a distributovali je návštěvníkům jeskyní s tím aby pro mne hlasovali. Vyplněné lístky kolektovali a hromadně odesílali z Blanska.
V tu dobu zavítala na Punkvu tehdejší Miss Československo Alžběta “Bety” Dvořáková, s velkým chvostem novinářů a fotografů. Štefan s Ríšou a Béďa s Mirkou (profesionální fotografové na Punkvě, EX-FOTO Macocha) opět zazářili: Celofán s Bety v Punkevních jeskyních; Celofán s Bety na dně Macochy; Celofán s Bety na lodičce; Celofán s Bety u své Aero Cililink – raději toho nechám. Well, posbíral jsem ze všech kandidátů nejvíc hlasů. Současně jsem byl diskvalifikován, poněvadž většina pocházela z jedné zdrojové oblasti – z Moravského krasu a Blanska. Ale ta sranda stála za to. A navíc, oh, ta přízeň spanilých průvodkyň!
poznámka pro ty mladší:
Pestrobarevný kurvínek
Také Punkva, léto r. 1969. Tenkrát ještě nebyl Pustý žleb uzavřený, parkoviště bylo v sezóně přecpáno autobusy a do jeskyní chodili návštěvníci po stovkách. Našinci přímo milovali hromadné zájezdy. Zájezdníci museli čekat a tak se nahrnuli do buffetu. Buřty, pivo – a do toho hlas spřáteleného dispečera z amplionu, “zájezd se připraví ve vstupní hale k nástupu do jeskyní”. Mnozí si nestačili z buřta ani ukousnout, o loku pivního moku ani nemluvě. To byl náš prime-time: svačinka a škopek zadarmiko.
I stalo se a na Punkvě se objevila nějaká belgická, holandská či monacká princezna, už se nepamatuji. S velkým doprovodem a malým, děsně rozmazleným kurvínkem – ohavným našlechtěným pudlíkem. Princezna neprincezna, dispečer kurvínkovi vstup do jeskyní nepovolil. Byl svěřen do péče průvodců. Zmocnilo se ho pár známých výtečníků. Krmili ho, laskali a přitom ostříhali do hola a natřeli sytými barvami – červenou, zelenou, modrou a černou, v serii zářivých proužků. V tomto novém kabátku přivítal princeznu na přístavišti loděk. Ta napůl omdlela. Veliký nářek a stížnosti, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a ujištění, že kurvínkovi narostou nový chlupy a po dalším ostříhání ty barevné proužky zmizí. Určitě se tak stalo, neboť Belgie, Holandsko ani Monaco nevyhlásily Československu válku.
Nádherná sobota v Rudici, prohřátá skála, relaxační předjarní atmosféra se vším všudy...Ditino "ahoj dorostenci" a podobně...každopádně blíží se jaro a s ním i vše, co jest, vhání krev do žil a roztřepává údy...a tak se přenesme do sedmdesátých let, do děr a věží, a vychutnejme si jemné historky...rozhodl jsem se, že budu "celofánky", neboli Celofánovy miniatury dávkovat po malém množství neboť dobrého stačí málo a čím více ho jest, tím lépe, a snad se mi to podaří občas rozředit i nějakými zápisky ze současného dění v Krase...
Horolezci jsou stateční, ale bodří mužové
Macocha, Normální (Plškova) cesta, lezci Žebro a Kurýr v létě 1964. Mačkali se na posledním štandu, v “jeskyňce” pod Horním můstkem. Na můstku bylo plno, dominoval mu školní zájezd v čele se soužkou učitelkou. Soužka chtěla být “cool”, tak se vyklonila přes zábradlí a otázala, “Jak se daří, páni horolezci?” Žebro se vyklonil nahoru a lehce prohodil, “Ále, stojí to za hovno.” Na můstku se na chvíli rozhostilo mrtvé ticho. Přerušil je nejistý hlas soužky (byl jsem přímým svědkem), adresující žáky, “Víte, děti, horolezci jsou stateční, ale bodří mužové.”
Něco podobného jsem zažil r. 1965 s Žankem-Římanem. Tenkrát se soudružka učitelka nevyptávala jak se máme, ale vyprávěla dětem, že horolezci vráží do skal takové zvláštní háky na které věší lano a po něm pak šplhají. “Ále, kulový hovno, žádný háky a žádný šplhání”, pravil jsem a vzal to rovnou na můstek. Žanek za mnou, do mrtvého ticha a uctivě se rozestupujícího potěru...
Kdo přicházejí shora platí, kdo zespodu inkasují
Také Macocha, nedlouho potom co správa jeskyní zavedla vybírání vstupného na Horním můstku. Myslím, že to v té době byly 2 Kčs, ale nejsem si jist. Jedné krásné letní soboty jsme – Hastroš a já – lezli normálku v horní polovině Hlavní stěny. Na Hastroše připadla poslední délka. Vzal ji, jak jsme často z rozvernosti dělávali, rovnou přes “vrcholový převis”, t.j. direkt přes zábradlí na Horní můstek. Já za ním. Začal zajímavý rozhovor s chlapíčkem, který vybíral na můstku vstupné – dovolil si nás o ně zcela neprozřetelně požádat. Za naši stranu hovořil hlavně Hastroš. “Kémo, nejeď tady křivý války” pravil na rozjezd. Zbytek jeho proslovu je nereprodukovatelný. Prostě ho přesvědčil, že platí ti kdo jdou shora a ti, kdo lezou zdola, inkasují. Doblbnul chlapíčka natolik, že nám vyplatil z kasičky 40 korun. Ty jsme okamžitě zkapalnili na verandě u Útulny. Inu, Hastrošovu kouzlu a argumentům málokdo odolal...
Anebo nebo...?
Můj první zájezd na písek, do sedmihorského Skaláku. S Bohouškem a Čápem, v květnu r. 1965. Třebaže vyzbrojeni průvodčíkem a kompasem, bloudili jsme a pletli si věže s Radeckým (to byl ten slavnej c.k. polní maršálek českého původu). Jedno dopoledne jsme hledali věž zvanou Anebo, v nejlepším úmyslu vylézt si na ni Normální cestou klasifikace V. Po chvíli bloudění a hádání jsme stanuli pod věží o níž jsme usoudili, že to je ta vyvolená. Cesta, kterou jsme před sebou viděli, příliš vábně nevypadala. Začínala od jihu, pravda, ale jinak zrovna neodpovídala popisu v průvodci. Hlavním místem sporu byl kruh, který průvodce neuváděl a zde nad námi provokativně čněl. “To ho tam asi dodatečně zasadili”, pravil moudře Bohoušek a rozmotal lano.
Když jsme se navázali, on i Čáp se tvářili nějak divně, tak jsem si vzdychl a nastoupil. Kousek po podezřele hladké hraně, potom traversem po jemných dírkách doleva a vzhůru na balkon. Tam se mi podařilo namontovat docela slušnou smyčku a v ní delší dobu meditovat kudy a hlavně jak dál. To už mi bylo jasné, že nelezu Normálku, ale jsem zapráskán v něčem jiném. Měl jsem jedinou možnost. Středem kolmé stěny po drobných talířcích, pak přes křehký převis, dále travers doprava do kouta a jím ke kruhu. Cvak –oh, to byla úleva a cigareta chutnala jako málokdy. Čáp se samou radostí z té pětky odvázal z lana a tak jsem dobral pouze Bohouška. U kruhu jen kroutil hlavou a blekotal, “No, jestli je tohle pětka tak ti pískaři jsou bohové a já se na to vyseru”.
Od kruhu to nějak dál nešlo. Po třech pokusech jsme postavili a z Bohouškových ramen jsem už dosáhnul do malé mělké misky. S její pomocí doleva na hranu nad kruh. Na vrchol mi zbývalo tak šest metrů. Potil jsem se a nechtěl věřit těm nepatrným dírkám pro prsty rukou. Že by po nich...? Na vedlejší věži seděli dva lezci. “Pánové”, zařval jsem na ně, “nevíte co a na co lezu?” “No když to nevíš ty, jak to máme vědět my?” Potom jeden z nich dodal, “Talířovou na Mnicha. Ale nic si z toho nědělej. Z toho místa kde seš spadlo hezkejch pár borců.” Dodnes se divím, že jsem v tom okamžiku neučinil totéž. Sebral jsem všechen morál, zaryl prsty do dírek, udělal krok, druhý, metr, další, pak vrcholový rajbuňk, břicho, koleno a vrchol. Bohoušek chtěl od kruhu slanit, ale nechal se ukecat. S několika přítahy také dosáhnul vrcholu. Tam jsme propukli v řehot. Nevědomky jsme zdolali naši první sedmu na písku, dokonce VIIb.
Toho dne jsme vylezli už jen Západním komínem (II-III) na Maják, pouze pro pohodu a rozhled. A večer hurá do Sedmihoří na škopek. I velice zdrženlivý a korektní Bohoušek na zpáteční cestě do Amfiteátru krkal, prděl a dvakrát upadl, ale stále s úsměvem vítěze na tváři...
Bivak pod Hříbkem, Skalák.
Packa a Docek na vrcholu věže, Skalák
Packa u kruhu v něčem dosti těžkém, Skalák
Packa a Celda na vrcholu věže (už nevím které, vylezli jich tolik a kdo si je má pamatovat?), sedmihorský Skalák
aneb
Na konci našeho snažení budiž vždy člověk
(armádní generál JUDr. Alexej Čepička, ministr národní obrany)
Zelená zima na Pálavě
Bylo to na jaře, někdy v polovině 60. let. Otvírání skal nebo Velikonoce, už si přesně nepamatuji. Nalité pupence, svěží zelené lístky, ale kila, kaltna, klendra, že šici klepali kosu a klechtali kelcnama. Navzdor této skutečnosti jsme – Kuře a já – dospěli k názoru, že je třeba zatížit skálu. S lezeckým nádobíčkem jsme se odebrali ke Trůnu. Pod SZ věží, blízko Kroupovky na kterou jsme měli zálusk, seděl opřen zády o stěnu mladej Karolko. V černým svetru a světlejch manchestrovejch golfkách, s holejma lejtkama, promodralej až do zelena a s nezbytným válcem. Byl už navázán na laně – a na druhém konci Dojč. Kuře si povzdychl, “kurva, hoši, to je kila, dělejte s ní něco”. Karolko se usmál a opáčil, “Šak děláme, nevidíš? Serem na ňu!!”
Část naší staré mladé party. Zleva Kuře, Milan Štulpa, Kolpík, Šolim, v popředí Celofán.
Hovno pod Martinkou
Také na Pálavě, v létě, někdy v polovině 60. let. Myšák s parťákem se vydali na Velkou Martinku, nástup hranou Plotny. Nepamatuji si kdo ten parťák byl, ale šel jako prvolezec a Myšák dole jistil. Nikdo z nich netušil, že v trávě pod hranou se skrývá čerstvý lidský produkt. A tak lano stočené pod skálou se pozvolna odvíjelo až v jištění prošlo Myšákovi jednou dlaní, potom přes rameno kolem krku, přes paži a druhou dlaní. Když ho upoutala neobvyklá kluzkost lana a silné aroma, bylo už pozdě. Leč vydržel, parťáka nezradil, poctivě odjistil a délku za ním dolezl. S vrcholu Plotny se vrátili – touha po hygieně byla silnější než touha po dalším lezení.
Říjen r. 1964, náš (bývalý HO Spoj Brno) oddílový sraz na Pálavě, na zřícenině Děviček. Klenutý sklep ozařoval jasný oheň, na něm se opékaly špekáčky. Kousek vzadu, opřeny o stěnu sklepa a ve stínu, očekávaly svůj osud láhve a demižónek vína. Venku houstla tma a v našich hlavách vinný opar. Méně odolní jedinci, pokud to zavčas nestihli ven, prostrkávali hlavy železnými pruty v okénku a vydávali zvuky proti nimž je troubení jelenů hadra.
Nedělní ráno nás zastihlo mdlé a neduživé. Kdo mohl tak se vypotácel ven na hradní nádvoří, na sluníčko, kde opět zalezl do spacáku. Naše spanilé spolulezkyně, Passang, Žofka a Peterka, sestoupily do dolnověstonických vinic aby tam načesaly něco hroznů pro zmírající kamarády. Vrátily se s plnou celtou. Pár borců se na ně vrhlo, tedy na ty hrozny, obzvláště Miki. Polykal je celé a ve velkém, aniž si uvědomil, že jsou stříkané modrou skalicí – to nenapadlo nikoho z nás. Miki byl blonďák, od přírody bílé pleti. Spočíval v zeleném spacáku-mumii. Se zájmem jsem pozoroval, jak jeho přirozená bledost přechází do zelenavého odstínu, který nešlo vysvětlit reflexí od spacáku. Potom došlo k explozi. Škrrrk, rozepnutý zip, Miki vyskočil, objal štíhlý kmen stromku a oproti torzu zdi bývalé věže hodil šavli. Lítaly z něj ty zelené hrozny – páni, to nebyla šavle, to byla pravá francouzská mitrajéza!!Žebro a hlemýždi aneb Večeře jako v Paříži
Opět na Pálavě, na jaře r. 1965. Žebro měl motorku a tak jsme spolu jezdívali lézt do Krasu a na Pálavu i odpoledne ve všední den. Tentokrát to byl pátek, a už jsme zůstali přes víkend. Žebro doporučil ať si neberu nic moc k jídlu, že se o stravu postará. Ale chtěl abych vzal sebou ešus. Sám přivezl dva. Vzápětí jsem zjistil důvod. Celé páteční odpoledne jsme věnovali sběru hlemýžďů. V sobotu ráno je začal připravovat. Kuchal, čistil, vařil v první a druhé vodě – já jsem nestačil běhat ke studánce pro čerstvou vodu. Odpoledne dospěl ke konečné fázi přípravy. Na dvou benzinových vařičích Mewa a ešusových víčkách rozpálil máslo a do něj potápěl tělíčka těch nebohých plžů. Ta se zcvrkla v malé rohlíčky, které postupně růžověly a hnědly. Citron, francouzská hořčice moutarde dijon a bílé víno doplnily tento gurmánský zážitek. Zážitek – vodřezky z pneumatiky by podle mne asi chutnaly stejně. Situaci zachránila ta hořčice a hlavně to víno. Žebro byl statečnější, tvářil se jako chef hotelu Paris International, ale po hostině utrousil: “no, špekáčky by asi byly lepší...” Naštěstí jsem měl čtyři, rozdělili jsme se a s tou hořčicí to byla opravdová delikatesa...Poser si prsa!
Ještě jednou na Palavě, tentokrát s Čikim. To ještě za oněch historických časů, kdy se v Popicích vystupovalo z vlaku a s kletrákem na zádech šlapalo přes Strachotín a dále lužním lesem s povodňovými kanály Dyje do Dolních Věstonic, a odtud po silnici do Horních Věstonic.
Při silnici z Dolních do Horních Věstonic tenkrát rostly krásné ořechy. Patřily zčásti místnímu JZD, zčásti soukromníkům. Zelená kůra na plodech začala pukat, oko dalo signál mozku a mozek jazyku. Oh, ta mladá, bílá, křehká a sladká jadérka, tak lehce loupatelná... Pavlovův reflex zvítězil. Čiki vylezl na strom, česal a házel dolů ořechy; já je sbíral a cpal do kletráků a obalů na spacáky. Leč kde se vzal tu se vzal, zlý dědek pod stromem stál – družstevní hlídač s mocnou sukovicí v ruce. A hned spustil bandurskou. Nařizoval Čikimu aby okamžitě slezl a dožadoval se našich občanských průkazů. Chvíli jsme mu nevěnovali pozornost a pokračovali v naší činnosti, ale pak nám to jeho řvaní začalo lézt na nervy. Čiki se vyklonil z koruny stromu a pravil rozvážným, studeným, jako ocel řezavým hlasem, “Poser si prsa!” Dědek ztuhnul. Vyvalil oči, párkrát na sucho polknul, otočil se a bez jediného slova odešel. Zřejmě si uvědomil, že by něco takového nedokázal. A my jsme s naší sklizní odešli také, pod Martinku.Alfa
Majestátní výstup mezi Černým rysem a Karolkovým koutem, vylézající kousek napravo od nejvyššího bodu Martinky. V době svého zrození to byla, myslím, nejtěžší cesta na této skále.
I nadešel čas aby ji přelezla naše dvojka – Kuře a já. Kuře nastoupil hranou Plotny. Já jsem vzal Velký traverz. Kuře vyvedl Tondův žlab (Bothova cesta, sama o sobě pěkně těžká záležitost, zvláště dolez od kroužku na štand u jeskyňky). Na mne zbyla vlastní Alfa. Nejtěžší byl nástup hladkým převisem. Každý následujicí metr byl zasloužený, ale šlo to. Průser nastal až pár metrů pod vrcholem. Po několika pokusech jsem přišel na to, že tam chybí skoba. “Tak oni ji tam eště nevrátili”, reagoval Kuře na moji zprávu. Následovala rychlá a útržkovitá výměna informací z níž jsem pochopil, že s někým vypadla. To zjistil při nedávném přelezení Drobek. Byl prý v podobné situaci jako já, ale dovolal se pomoci. Někdo mu shodil shora lano a tak cestu dolezl s horním jištěním. Když velký mistr Drobek měl takový problém, co mám dělat já? “Proč jsi mi to, vole, neřekl dřív?” “Mě to nenapadlo.” Inu, co se stane nemůže se odestát a já jen vzpomínal na kladivo a skoby, které zahálely dole v mém kletráku. A nikde dobrá duše, která by vyběhla na vrchol a hodila mi lano jako Drobkovi. Nu což, do jakési minispárky se mi podařilo zapchat kapesním nožem uzlík tenké prušácké smyčky, pouze pro morál, a s tichou modlitbou “Svatý Vojtěchu, oroduj za nás” jsem dolezl na vrchol – takový malý einfingerloch. S prdelí staženou natolik, že bych v ní přecviknul trojku ocelový drát...My Deer Lady
Její jméno neznám, ale stále vidím ty její krásné, veliké a hluboké tmavé oči. Čekávala na mě celou zimu 1965-1966, každou neděli odpoledne kolem 15. hod na Koňském spádu, při cestě ze Sloupu na Macochu. Štíhlá, hladká, nožky jako – jako srnka. Věřím, že tam stála i když já jsem se z rande ulil. Při prvním setkání ostýchavě, jen na kraji lesa, ale potom se přiblížila. Pomalu, rozvážně. Stejně tak jsem sundal se zad kletrák a vybalil pikslu se švestkovým táčem od mámy. Vzala si dva kousky, přímo z mojí dlaně. Další neděli opět. Tentokrát to byl meruňkový táč – a nechala se pohladit. Máma se nestačila divit proč já, odpůrce všeho sladkého pečiva, se na víkendy dožaduji buchet. Já věděl – pro svoji milou. Když jsem šel s kamarády, držela se u hranice lesa. Až jsem je poslal do ......, tedy napřed a zůstal sám, přišla. Krmil jsem ji z ruky, hladil po hlavě a zádech a hleděli jsme si do očí, čumák na čumáku.
Nastalo jaro a jednu neděli na začátku dubna přišla naposledy. Pochlubit se s malým kolouškem a rozloučit. Už se nenechala pohladit a na kolouška jsem ruku nevztáhnul. Odcházela pomalu, zastavovala se a ohlížela. Pak oba zmizeli v lese. Vícekrát jsem ji nespatřil – my dear Deer Lady...Ať žije Portugalsko!
Už nevím kdo to do Krasu uvedl, ale nedivil bych se, kdyby to byl jizerský Kaliméro. Uprostřed hovoru u stolku před Kučerovým buffetem u Hřebenáče naráz povstal, vylil si na hlavu krígl piva, zvolal “Ať žije Portugalsko!”, opět usedl a pokračoval v hovoru jako by se nic nestalo. Blbost, dá se říct, ale fascinující. Dopracovali jsme ji k perfektnosti. Na smluvené znamení se zasvěcenci zvedli, vylili si pivo na hlavu, provolali slávu Portugalsku, opět usedli a pokračovali v řeči či zpěvu. Pohled na tváře nezasvěcenců vše vynahradil. Jen jednou se nějaký chlapíček odvážil zeptat, “A, a – a proč zrovna Portugalsko?” “Přece ty vole nechceš aby žil Sovětskej svaz”, zněla odpověď.
