Historky III

Tentokráte s Celofánem nahlédneme do žlebských roklí...

Vlascem a perunitem

Byl čas, kdy jsem hodně lezl s Kuřetem. Tento tichý milovník skal a přírody přišel na nápad, že při našich pustožlebských výpravách můžeme cestou proti proudu Punkvy klást udičky a na zpáteční cestě je prohlédnout. Tak se stalo. Kuře nepoužíval komerčních vlasců, ale vláken vypletených ze starých lanových smyček. Na ně navazoval háčky a na háčky navlékal živou návnadu – žížaly. Udičky pak umně zakládal a vázal za větve, šutry a kořeny. Při večerním návratu ze skal jsme je kontrolovali. Většina z nich neměla šanci, objevil je a zlikvidoval hajný Kuběna – jeho oku málo co ušlo. Z toho mála pozůstalých tu a tam uvízl na háčku pstruh. Ohýnek, víčko od ešusu, kousek másla, pepř, sůl a trochu kopřiv – a hned bylo vítané zpestření k jinak fádní lezecké večeři.

Jednoho dne se ve třech hlavách zrodil nápad, že jejich nositelé uloví rybu ve velkém. Svůdnou lokalitou bylo ústí odtokové štoly, tzv. Tunelu; stěnu nad ním lezci nazývají, nevím proč, “Americká stěna”. Těsně před ústím Tunelu vlála školka dorostlých pstruhů, krásně seřazených hlavami proti proudu. Následovalo podložení balvanu v pravém břehu šulkem perunitu, potom exploze a blesková kontrola výsledku. Ryby se nekonaly, živé ani mrtvé, pouze balvan na sračku. A rychle pilu pali, každým momentem bylo lze očekávat hajného Kuběnu. Byla to blbost, ale naštěstí prošla bez následků. Pokud vím, nikdo už nic takového neopakoval.

Teroristé na Punkvě

“Balvan o váze kolem 100 kg se uvolnil v neděli z tzv. Wankelovy stěny v Moravském krasu. Zřítil se z výšky asi 90 m na přízemní budovu se vstupní halou do Punkevních jeskyní. Prorazil dvojitý betonový strop a spadl do místnosti, kde zničil nábytek a další zařízení. Lze mluvit o velkém štěstí, že nebyl nikdo zraněn. Několik minut předtím odešli totiž z budovy na příkaz dispečera zaměstnanci Mor. krasu, aby doprovázeli při prohlídce jeskyně větší skupinu návštěvníků z Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně. Hmotná škoda je přibližně 3000 Kčs.”

Tolik zpráva z tisku, září 1967. Dodávám, že ten balvan spadl na do místnosti průvodců, na židli, kterou tak půl minuty předtím opustil náš kamarád Pidra. Vedle té uprázdněné židle seděly v momentě dopadu dvě průvodkyně, Mekina na jedné straně a Packa, moje budoucí paní, na druhé. Holky vyvázly beze zranění, ale pokryté prachem a v šoku se z místnosti vyplazily po čtyřech. Celá záležitost by prošla v klidu kdyby členem té skupiny nebyl soudruh Černík, tehdy ministr vnitra. V kanceláři vedoucího jeskyní zasedal tehdejší ředitel Mor. krasu “Béba” Dokoupil a několik policejních důstojníků z blanenské VB. Tonuli v obavách zda nešlo o cílevědomý atentát na soudruha ministra. Shodou okolností jsem se v té chvíli objevil na Punkvě spolu s Basiliem. Jak se to Béba dozvěděl – byli jsme dobří známí – hned nás povolal ke konzultaci. Požádali nás o pomoc – podrobně prozkoumat vrchol Wankelovy stěny a svah nad ním. Zvláštní důraz kladli na případné stopy lidského zásahu. Byl to šedý, rozechcaný den a průzkum nebyl lehký. Po několika hodinách se nám podařilo nalézt mateřské lůžko balvanu. Uvolnil se z půdy rozmáčené dešti, samovolně, bez jakéhokoliv lidského zásahu. Zrekonstruktovali jsme trajektorii pádu, nemělo to chybu. Následovalo psaní protokolů, prvního v kanclu na Punkvě, druhého při občerstvení na Skaláku a třetího na šilcárně v Blansku. Nakonec soudruh major, šéf vyšetřování, povolal soudruha kapitána a ten nás soudruhem policejním autem odvezl do Štatlu, každého až k soudružkám domovním dveřím (tak mě ti soudruzi zblbli).

Striptease na Drátě

Ve starém buffetu na Punkvě se událo hezkejch pár glgaček. Naše parta tam měla stále rezervovaný stolek a bývalo u něj plno. Ráno po jedné takové pijatyce jsme dostali telefonát od přítele p. Šrůtka, vedoucího Útulny u Horního můstku. “Máte tady nahoře kamaráda v dosti prekérní situaci. Přijďte si ho co nejrychleji vyzvednout.” Dali jsme dohromady záchranný tým a vyrazili. Nejkratší cestou, po Drátě. Tato cesta, používaná především průvodci a jeskyňáři, vedla přes skály napravo od Loupežnické. Výše ve svahu byly za stromky upevněny dva dlouhé, silné ocelové dráty, kterých se bylo možno přichytit. U dolního konce prvního drátu jsme nalezli botu s ponožkou. O něco výše zmuchlanou košili. Následovaly kalhoty, druhá bota a na horní hraně svahu trenýrky. Nahoře, mezi stromy na plácku mezi Útulnou a Horním můstkem, byl zaparkován autobus s rakouskou poznávací značkou. Řidič už nahříval motor a kolem autobusu postávali turisté z té kapitalistické ciziny. Před pravým předním kolem autobusu ležel na levém boku a zcela nahý náš kamarád. Tvrdě spal. Jen pár centimetrů od hlavy měl obrovský výtvor vlastní výroby a vedle něj vzorně složené brýle.

Vše bylo jasné. Při noční cestě po Drátě ho přepadla akutní potřeba a začal se svlékat. Ke kulminaci situace došlo nahoře u autobusu. Vlivem stoupající hladiny krve v alkoholu upadl do komatu. Vzkřísili jsme ho dvěma lahvouši a velkým rumem a bezpečně dopravili dolů na Punkvu. Stalo se tak opět po Drátě; cestou mazaně využil příležitosti a opět se oblékl.

Mistr Československo

Bylo to, myslím, v r. 1969. Časopis Mladý svět vyhlásil soutěž Mistr Československo, něco jako protiváhu k Miss Československo. Každý, kdo znal někoho o němž si myslel, že je nějak výjímečný, mohl nominovat – poslat do časopisu jeho fotku a k ní pár slov. Po uzávěrce mělo následovat veřejné hlasování. Časopis jsem neodebíral a o akci jsem nevěděl. Jednoho krásného letního dne jsem naklapal na Punkvu a rovnou do buffetu, k našemu stolku. Bylo u něj plno. Kluci se uculovali a stejně tak bufetčíci Štefan a Ríša. Oslovovali mě “Mistře” a nosili pivo a trpaslíky. Když jsem kroutil hlavou a ťukal si na čelo, promluvil Hastroš: “Ty pičo, seš v novinách”.

No a pak to prasklo. Můj parťák Hugoš vrznul do časopisu moji fotku z posledního štandu Rorejsů a k ní povídání, samozřejmě bez mého vědomí. Mezi námi děvčaty, ta fotka byla snad ta nejstrašnější co vyhrabal. Měl z toho srandu. Akce se rozjela naplno. Štefan s Ríšou se prohlásili za moje sponzory. Na Punkvě vyvěsili několik kopií dotyčné stránky z MS a moje fotky. Zakoupili stovky korespondenčních lístků, vypsali adresu příjemce a distributovali je návštěvníkům jeskyní s tím aby pro mne hlasovali. Vyplněné lístky kolektovali a hromadně odesílali z Blanska.

V tu dobu zavítala na Punkvu tehdejší Miss Československo Alžběta “Bety” Dvořáková, s velkým chvostem novinářů a fotografů. Štefan s Ríšou a Béďa s Mirkou (profesionální fotografové na Punkvě, EX-FOTO Macocha) opět zazářili: Celofán s Bety v Punkevních jeskyních; Celofán s Bety na dně Macochy; Celofán s Bety na lodičce; Celofán s Bety u své Aero Cililink – raději toho nechám. Well, posbíral jsem ze všech kandidátů nejvíc hlasů. Současně jsem byl diskvalifikován, poněvadž většina pocházela z jedné zdrojové oblasti – z Moravského krasu a Blanska. Ale ta sranda stála za to. A navíc, oh, ta přízeň spanilých průvodkyň!

poznámka pro ty mladší:

Kultovní společenský týdeník Mladý svět, který začal vycházet v roce 1959, byl v šedesátých letech jedinou oficiální tiskovinou, která byla schopna komunikovat s mládeží. I přes svůj půlmilionový náklad byl časopis s typickým černo-červeným logem na žlutém pozadí, které vytvořil Jaroslav Weigel ve spolupráci s Karlem Frantou, podpultovým zbožím. Úspěch si zajistil původními reportážemi a rozhovory, moderními fotografiemi, komiksy Káji Saudka, sexy poradnou Sally a anketou o nejoblíbenější zpěváky Zlatý slavík.

Pestrobarevný kurvínek

Také Punkva, léto r. 1969. Tenkrát ještě nebyl Pustý žleb uzavřený, parkoviště bylo v sezóně přecpáno autobusy a do jeskyní chodili návštěvníci po stovkách. Našinci přímo milovali hromadné zájezdy. Zájezdníci museli čekat a tak se nahrnuli do buffetu. Buřty, pivo – a do toho hlas spřáteleného dispečera z amplionu, “zájezd se připraví ve vstupní hale k nástupu do jeskyní”. Mnozí si nestačili z buřta ani ukousnout, o loku pivního moku ani nemluvě. To byl náš prime-time: svačinka a škopek zadarmiko.

I stalo se a na Punkvě se objevila nějaká belgická, holandská či monacká princezna, už se nepamatuji. S velkým doprovodem a malým, děsně rozmazleným kurvínkem – ohavným našlechtěným pudlíkem. Princezna neprincezna, dispečer kurvínkovi vstup do jeskyní nepovolil. Byl svěřen do péče průvodců. Zmocnilo se ho pár známých výtečníků. Krmili ho, laskali a přitom ostříhali do hola a natřeli sytými barvami – červenou, zelenou, modrou a černou, v serii zářivých proužků. V tomto novém kabátku přivítal princeznu na přístavišti loděk. Ta napůl omdlela. Veliký nářek a stížnosti, ale nakonec zvítězil zdravý rozum a ujištění, že kurvínkovi narostou nový chlupy a po dalším ostříhání ty barevné proužky zmizí. Určitě se tak stalo, neboť Belgie, Holandsko ani Monaco nevyhlásily Československu válku.