Celofánky VII

Tentokráte s Celofánem zavítáme na Vysočinu, kde se již několik generací tuží adapti na různé formy skálolezení....

Perníkové chaloupky na Drátníku

Drátník býval naším pohodovým letním lezeckým terénem. Sluncem prohřátá ortorula, k tomu útulná hospůdka v Blatinách, U Tlustošů v Samotíně a na Mílových. Při jedné výpravě – Myšák, Pelíšek a já v r. 1968 – za námi přišel Aleš Zavadil s Petem a několika dalšími Sokoly s prosbou o pomoc. Očekávali zájezd vysokohorských turistů z Pardubic a jestli bychom jim nepomohli je trochu potahat na laně po skalách. Co by našinec pro kamarády neudělal. Když se turisté přihrnuli, dali jsme jim rychlokurz v manipulaci s lanem, smyčkami a karabinami a pověděli něco o základech lezecké techniky. Pomohli jsme jim s navázáním (zvláště sličným turistkám – ty klasické hrudní úvazky na dračí smyčku se šráky měly cosi do sebe, chvěly se nám ruce, telegraf, morseovka ... --- ... :-) a vyrazili na skály. Počínali si zdatně, klasifikace III a IV nebyla problém, dokonce i nějaká ta pětka padla. V pozdním odpoledni jsme zažehli táborák – a turisté vybalili dárky. Perníkové chaloupky z pravého pardubického perníku! Hned potom co se rozloučili jsme se do nich pustili. Byla to nezvyklá večeře, ale dobrá a darovanému koni na zuby nekoukej. Večer jsme zaběhli na škopek do Blatin. Při návratu jsme pochopili, že chemie piva a chemie perníku jsou rozdílné a nemají se rády. Nejhůř na tom byl Pelíšek. Stihl ho hrozný břichabol a u každého balvanu či pařezu sundával kalhoty. Veliký tlak, děsné zvuky, ale konečný produkt ne a ne se dostavit. Nakonec Myšák rozsvítil baterku a odborně mu nahlédnul do řití: “Ty vole, dyť se ti v prdeli vzpříčila střecha!!”

Muezín, Kmet a Hlinecký bič

Vysočina, Drátník. Muezín a Kmet jsou cesty na Pagodu, Hlinecký bič vede na hlavní masív (Orlí věž). Za našich časů to byly těžké cesty, klasifikace V až VI; dnes jsou to zřejmě “brnkačky”. Muezín je můj prvovýstup; na dolním konci lana byl Pepa, též zvaný Kostelník. V celé cestě jsem zatloukl jedinou skobu, kousek nad nástupem, horizontální stropovku. Ten stropový převis byl nejtěžší. Klíčem byla jeho hrana. Na ní jsem zaseknul uzel lanové smyčky, udržel by i vola. Výstup pokračoval širokou a mělkou spárou – další tři smyčky. Potom nastoupil Pepa. Neměl výhodu spodního přítahu přes skobu a můj přítah shora ho při každém pokusu vyhodil. Ale zůstal bezpečně viset, nohama půl metru nad zemí. Po čtvrtém pokusu to vzdal. Materiál jsem vysbíral ze slanění a cestu nazval Odzvoněno. Později se objevila na seznamu na stromě u Pagody pod jménem Muezín, autor Žebro. Žebro později uznal, že šlo o omyl: nad převisem nenašel žádnou skobu a tudíž si myslel, že cesta je nedolezená. Pokud vím, název Muezzin zůstal dodnes; kdo je uveden jako autor nevím.Druhý den jsme hodili Hlinecký bič. Cestu jsem znal, lezl jsem ji nějaký čas předtím s Rejskem. Tentokrát jsem ji vyváděl, Pepa byl na dolním konci lana. Nebohý Kostelník měl ten víkend zatracenou smůlu. Opět tahal za provaz a zvonil, a to navzdor radám ze zdola přihlížejícího Bači. Po třech pendlech jsem ho spustil na předskalí. Tentokrát jsem však nemusel slaňovat. Jiný lezec se s radostí navázal a cestu se mnou dolezl. Na Kmetu jsem pro změnu zvonil já. Nalezl jsem do něj první, jistil mě Pavel Bubla. Klíčovým místem byl hrot při hraně věže, asi v polovině cesty. Za hrot jsem dal dobrou smyčku, ale od ní to dále nešlo. Ať jsem dělal co jsem dělal, pořád jsem se nedokázal vyvážit, pořád mě to vytlačovalo. Po několika pokusech jsem se nechal přes tu smyčku spustit. Odvázal jsem se, stáhli jsme lano a odebrali se do hospůdky v Blatinách. Po delší diskusi a konzumaci patřičného množství dmoutu jsme se navečer vrátili pod Pagodu. S posílenou sebedůvěrou a nabytou rovnováhou jsme Kmeta smrkli bez váhání a bez problému. Až za nějaký čas jsem se od Kmeta (autor cesty) dozvěděl, že zmíněné místo se překonává saským trikem č. K29, při němž musí jistící druholezec oběhnout hranu o 180º a dát přítah z druhé strany – už si to dobře nepamatuji.

Ne-li nejkrásnější tak určitě nejvelkorysejší cestu na Drátníku jsem vylezl s Packou v r. 1972 – Rorejs na Orlí věž, mistrovské dílo Feryho a Peteho (1968).

Poznámka:

dle průvodce je Muezzin klas. IV A1, Kmet V+, Hlinecký bič se nazývá nyní Hlinecká spára, klas. V A0 (čistě 5+) - krásná a poměrně náročná cesta, jako nováček horoškoly jsem z ní měl kdysi dost respekt...autoři Braun, Sodomka, rok 1964. Cesta Rorejs je klasifikace V a dle průvodce je to lezecky nejvelkorysejší cesta na Drátníku a jedna z nejvelkorysejších cest na Vysočině.