Celofánky VIII

Po kratší odmlce pokračujeme v Celofánově vyprávění, tentokráte z Tater...

Sobáš vo Starom Smokovcu

Mám rád Slovensko, Slováky a slovenštinu. Proto budu vyprávět česky, abych tuto krásnou řeč neprznil. Prosím, omluvte těch pár zkomolených slovenských výrazů: jsou nezbytné pro atmosféru a opravy jsou vítány.

Konec r. 1970. S Packou jsme plánovali zimní, vánočně-novoroční zájezd do Tater. Vyšla z toho naše tichá, tajná svatba, tedy sobáš. Všechno jsem zařídil a vytelefonoval z Brna. Datum jsme dohodli na 10:00 hod v neděli 27. prosince, na MNV ve Starém Smokovci. Packa ušila krásné lezecko-běžkařské mundury, větrovky a kalhoty. Na jedné straně bleděmodré, na druhé straně černé. Měl to bejt náš svatební vohoz. Čáp, aniž znal pravý účel, pro mne vysoustružil z nerezové oceli dva bombírované, vyhlazené a naleštěné kroužky – naše svatební prsteny.

Bydleli jsme na Slezanu ve Velické. Ten den jsme na běžkách sjeli dolů do Tatranské Polianky, a z ní električkou do Smokovce. Na MNV jsme dorazili přesně o hodinu později. Packa se šla našlechtit na záchod a já čekal na chodbě. Právě když vycházela, vyběhla z jiných dveří dáma středního věku. Nedůvěřivě si nás prohlížela a pak se otázala, “Hej, neístě vy ty dvaja, ktorých tu máme dnies sobášiť?” Přiznali jsme se bez mučení. Víte, že tu na vás už hodinu čekáme? Věděli jsme to. A kde máte šaty? Na sobě, můžeme si je obrátit i na černo. A svědky? Nemáme. Dáma, místopředsedkyně MNV jak se vzápětí ukázalo, chvíli kroutila hlavou, pak se usmála a zavedla nás do nějaké kanceláře. Zavolala předsedu a nastala instruktáž, při které jsme si připadali jako dva školáci. Bylo nám vysvětleno, že svatba je vážný společenský akt a tudíž nás nemohou oddat v našich byť sebekrásnějších mundurech. Po chvíli mudrování se rozezvučely telefony a nastal shon. Mohl jsem si ponechat béžovou flanelovou košili, bílé vlněné ponožky a bežkařské boty. Předseda mně půjčil svůj druhý oblek – nohavice mi sahaly tak 12 cm nad kotníky. Jedna dáma přinesla Pacce zlatý řetízek s přívěskem, jiná silonové punčocháče, další zlaté lodičky a opět jiná lady seděla po celou dobu obřadu ve spodním prádle v kanceláři matrikářky – půjčila Pacce šaty. Byly trochu volné a tak kolem ní obíhaly tři Gracie, omotávaly ji v pase bílou nití a pomocí špendlíků a spínátek vylepšovaly co se dalo. Předseda si někam odskočil a po návratu se otázal matrikářky, “Ako ti dvaja vyzerajú? Nebuděm se muset pri obriadě smiat?” Po ujištění že nebude přistoupil k vlastnímu aktu.

Bylo přesně pravé poledne, když z našich úst zaznělo “Ano.” Na tácek v předsedových rukou jsem položil ty dva ocelové kroužky s poznámkou, “platina-iridium.” Na novomanželský polibek se nějak zapomnělo. Od varhan vyskočil varhaník – přijel z Popradu – a podepsal se jako svědek. Jako druhý svědek se podepsala súdružka matrikárka. Mladá pionýrka dala Pacce kytičku bramboříku a předseda sobášný list a krásné blahopřání s vylisovanou protěží... Fotograf byl decentní, dodržel slib a fotil nás pouze od pasu nahoru. Všichni jsme byli na měkko. “Taký sobáš sme tuná eště němali”, shodli se. A vyjádřili přesvědčení, že nám vydrží (už 40 let). Předseda musel za nějakou akutní záležitostí, varhaník zpět do Popradu a tak jsme to oslavili len so súdružkami miestopredsedníčkou a matrikárkou. Ve smokoveckém Tokajíku. A ve čtyři odpoledne jsme už šlapali na běžkách nahoru na Slezan, kam za námi přibyl nic netušící Šušnivec třivý – Mauglí.

Boj o bivak

Tatry mojho srdca. Tenhle letní zájezd r. 1972 jsme s Packou zahájili v Malé Studené dolině, na Teryho chatě a Žlté stěně. Poté jsme se přesunuli do Velické. V balvanité suti jsme našli docela slušný bivak. Zabydleli jsme se a vyráželi na tůry. Při každém odchodu jsme ve vchodu zkřížili dvě větvičky kosodřeviny, obecně uznávaný symbol okupace. Předposlední den našeho pobytu jsme se vraceli z Gerlachu, už se stmívalo a začalo pochcávat. Stavili jsme se na Slezanu na pár frťanů a nějakej ten škopek. V jámě u krbu sedělo pár našich lidí a skupina Prušáků – tři chlapi, dvě ženský a dva šropi. Prušáci vyřvávali jako by jim patřily celé Tatry, jako by se psal III. Rajch a rok 1940. Bylo k půlnoci a chcalo když jsme s Packou odešli do našeho bivaku. Jaké překvapení! Naše větvičky v prdeli, naše trasporťáky vyhozené venku a moknoucí, a v bivaku rozložené matračky, spacáky a prušácké (DDR) horolezecké nádobíčko. Tak nasranýho Celofána viděl málokdo. V první emoci jsem navrhoval pobrat to nádobíčko, zbytek vyházet ven a zmizet v noční tmě. Packa nesouhlasila, prý počkáme a uvidíme co se stane. Já jsem nechtěl čekat, chtěl jsem spát. No, do půl hodiny se mezi šutry ukázalo světlo a přišla skupinka lidí – jistě, byli to ti zasraní náckové ze Slezanu. Arogantní, dívali se na nás jako na Untermench a vůbec s námi nechtěli diskutovat. Vždycky jsem nosil u pasu pár karabin – v okamžiku jsem si dvě navléknul na ruce jako boxery. Nad Tatrou sa začalo blýskat a vypadalo to, že hromy budou divo bít. Prušáci pochopili, že jsou v průseru a ucouvli. Zvláště, když se do věci vmísily ty jejich baby a nám se jakž-takž omluvily. Skončilo to tak, že jsme se s Packou uskrovnili a v bivaku ponechali ty baby a haranty. Chlapi sbalili spacáky a zmizeli čert ví kam.

Ráno jsme se s Packou nasnídali, napakovali a vydali dolů do Polianky. Cestou jsem hlasitě zpíval, See fahren hoch, Vögelein tanzen, singen, SA marschieren... Jen málo Němčourů táhnoucích nahoru nepocítilo na žebrech ostré rohy mojí krosny ...