Jo a po dnešní návštěvě Býčího rohu mám dvě věci:1. Noste ve Žlebech helmu, bez ní bych to možná ani nepsal, či psal něco úplně pomateného.
2. Kdo vyleze do konce prázdnin Mroží faleš na OS, má u mě a Asua flašku Morgana
Komix
Napadá vás, co Šárka myslí a říká? Šup s tím do komentářů...nejvtipnější doplnění pozve Šarkan na panáka:-)
Jo a po dnešní návštěvě Býčího rohu mám dvě věci:
1. Noste ve Žlebech helmu, bez ní bych to možná ani nepsal, či psal něco úplně pomateného.
2. Kdo vyleze do konce prázdnin Mroží faleš na OS, má u mě a Asua flašku Morgana
Jo a po dnešní návštěvě Býčího rohu mám dvě věci:1. Noste ve Žlebech helmu, bez ní bych to možná ani nepsal, či psal něco úplně pomateného.
2. Kdo vyleze do konce prázdnin Mroží faleš na OS, má u mě a Asua flašku Morgana
CPV
Zdravím tímto Celofána za daleké vody Atlantiku. U vod zůstaneme a ponoříme se do cesty, kterou Celofán vytyčil již v roce 1969, tedy v roce, kdy člověk poprvé vstoupil na Měsíc. Cesta ponorných vod ve Sloupu nabízí milovníkům atypického lezení a variant chutný pokrm. Můžete si zkusit nástup od Adama Ondry (9+), originál za 9- s prvním RP od Zdenála Konečného v roce 1987, kdy počet obyvatel Země překročil 5 miliard, či výlezovou variantu za 9+ taktéž od něj, nebo výlez od Vlka za 9-/9 anebo Variantu po pilíři se stejnou obtížností. Tato varianta je asi nejvíce lezenou , ale i tak nepříliš populární: spoďáko-bočákovské fígly s patičkama na hraně lištaře odrazují. Jen pár dalších cest v Krase má tolik variant (absolutním vítězem této hry jest asi Východní ve variacích Janzena).
Davu v cestěNo a pokud zjistíte, že začátek původního směru vede jeskyní rozporem, na nástupu přes podivný makropřílepek, do stropové spáry se zábavným výlezem, tak je jasné, že mě tato cesta zaujala. Hned jsem napsal Celofánovi, zda se k ní neváže nějaká zajímavá a veskrze poučná historka...bohužel, odpověď zněla takto:
"Bohužel, musím Tě zklamat, k Cestě ponorných vod (CPV) nemám žádnou zajímavou historku. Jak jsem se dříve zmínil, já jsem svým cestám klasifikaci nedával, to dělali jiní. CPV se za našich časů pohybovala mezi V-VI a VI. Připomínám, že nebyla vylezena a přelezena čistě -- běžně jsme se chytali skob. Při prvovýstupu byly použity umělé stupy (smyčky a tří-stupové žebříčky); konečné celkové přelezení (Celofán, Jelen) bylo bez umělých stupů. To 9- se zřejmě vztahuje k čistému (RP) přelezení. Cesta nebyla vylezena naráz, ale per partes. Na výstupu se v různých fázích podíleli Docek, Helmut, Jelen, Lecián, Mechounek a Packa -- odtud V. Gregor a druhové. To učko s kroužkem v ostré spáře v první délce bylo zasazeno až naposled. K postupu nebo jištění není zapotřebí, sloužilo jako ukazovátko, magnet pozornosti, aby si lezci všimli, že tam začíná nová cesta."
"Bohužel, musím Tě zklamat, k Cestě ponorných vod (CPV) nemám žádnou zajímavou historku. Jak jsem se dříve zmínil, já jsem svým cestám klasifikaci nedával, to dělali jiní. CPV se za našich časů pohybovala mezi V-VI a VI. Připomínám, že nebyla vylezena a přelezena čistě -- běžně jsme se chytali skob. Při prvovýstupu byly použity umělé stupy (smyčky a tří-stupové žebříčky); konečné celkové přelezení (Celofán, Jelen) bylo bez umělých stupů. To 9- se zřejmě vztahuje k čistému (RP) přelezení. Cesta nebyla vylezena naráz, ale per partes. Na výstupu se v různých fázích podíleli Docek, Helmut, Jelen, Lecián, Mechounek a Packa -- odtud V. Gregor a druhové. To učko s kroužkem v ostré spáře v první délce bylo zasazeno až naposled. K postupu nebo jištění není zapotřebí, sloužilo jako ukazovátko, magnet pozornosti, aby si lezci všimli, že tam začíná nová cesta."
Je to ten kroužek?No, asi jsem byl přitažen magnetem a zatoužil si to vylézt. S Janisem jsme vymysleli za páteční odpoledne program, sice jsme všude seděli, ale bylo to tutový. No hlavně to bylo hrozně mokrý. Janis nám dále poslouží jako model instruktáře pro překonání hlavních obtíží:
-Po rozporech následuje traverz přes markantní spoďák a dobré nohy. Následují bočáky vlevo a špatné nohy.
-Po rozporech následuje traverz přes markantní spoďák a dobré nohy. Následují bočáky vlevo a špatné nohy.
- Přes nepřátelskou lištu nastoupáte do spáry, kde se nachází perfektní nohand, z kterého bolí záda.
- V něm si odpočinete a čeká vás finále, která má několik možností, jak to komu sedne. Nejlepší je mít dlouhé ruce a pevný fix. Vypadl jsem tam v úterý třikrát, Janis to vyběhl jak kdyby šel na pivo.
A v neděli jsem to konečně vylezl. Tož ahoj Celofáne!
Na pokec s Haveláčem
Dlouho slibovaný, ztracený a opět nalezený, rozhovor s Laďou Havelkou o lezení nejen v Krase na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, je tady. Povídali jsme si u piva v židenické paluše U Špinavce...Laďa je borec, co mě učil na Stránské zakládat uzlíky, když jsem se chystal poprvé do Saska, spolu jsme párkrát jeli Chřibského hnědáka a dá se říci, že mé začátky velmi ovlivnil...
Haveláč na trávě
Jak jsi se Laďo dostal k lezení?
Hlavní roli na tom měly dvě věci: společenská hra „Horolezci“, to je strašná škoda, že ji nemůžu najít. To bylo úžasné, deska z tvrdého papundeklu, která se postavila skoro na kolmo a magnetama tam byla vytečkovaná cesta na vrchol. A házel jsi kostkou…některý magnety byly opačný a občas ta figura spadla a shodila ty pod sebou…no byla to legrace.
No a pak v TV běžel seriál Rudí horolezci (režie Willi Urbanek, ukázka zde )
Ale pozor, to byl dobrý seriál z NDR z lezení na jejich píscích!. Oni dělali protifašistický odboj a při tom lezli po skalách a měli tam skrýše a tak. To bylo taky fantastický. No a pak jsem chodil leta kolem vývěsky VHS, na kterou jsem se vždycky díval, když jsem šel ze školy a pak jsem se přihlásil. To mi bylo takovejch šestnáct let. Vím, že jsem hrozně váhal, oni chtěli na tehdejší dobu za vstup dost peněz, asi 150,- korun. Tak jsem si to šel zkusit na Stránskou, kde jsem nelezl nahoře, ale dole, jak jsou ty velké lomy. Tam jsem se do toho lomu vydal a samozřejmě jsem se tam málem zabil, protože to je vysoké a rozbité na maděru. No a pak jsem se přihlásil a začal jsem s horoškolou. To bylo v roce 1977 na podzim. První lezení bylo na Krkavčí, pak byla Pálava asi 2x nebo 3x, pak Vysočina a pak se jezdilo do Krasu. My jsme měli to štěstí, že bylo málo instruktorů, takže jsme byli velice brzo nuceni si vyvádět cesty sami, protože tam s náma jezdili jenom dva, tři instruktoři na dvacet lidí. Nás bylo celkem asi třicet, ale pravidelně jezdilo tak dvacet lidí. V úterý byly přednášky, ty byly strašně populární, tam chodili všichni –přednášel Bača neboli Zlámal, on to byl rozenej řečník a humorista, všichni se smáli a byla to strašná sranda. A soboty neděle se jezdilo pravidelně ven. Domluvilo se, kam se pojede a odkud, kdo se sešel, tak se sešel a jelo se. Nafasoval jsi jako nováček jedno lano (za dalších 150,-), měl jsi ho na tři roky a pak ti ho zdarma vyměnili za nový. Nafasoval jsi 5 karabin, z toho byly tři z NDR a dvě byly železný Stubajky a s tím jsi vyrážel. Většinou se lezlo v pohorách, později jsme zkoušeli ty různé kopačky brósit na bruskách. No chytlo mě to v podstatě hned. Ono mi to ihned i docela šlo. Už na jaře jsem tak nějak vynikl…jsem jel poprvé na písek s partyjou Mauglí, Bíba, Drobek a nafasoval jsem Mauglího jako spolulezce! Poprvé v životě jsem byl na písku…a stala se hrozná sranda, že Mauglí nemohl vylézt nějakou spáru. Byla to pěsťovka – žabovka, pod kruhem zase slezl dolů a teď že já. Jsem v životě spáru nelezl, ale k tomu kruhu jsem se dostal. Zkrvavenej, odřenej a celej den pak už nic, bo jsem byl tak zničenej, ale byl jsem „slavný“. To bylo v Příhrazech, Vaškova cesta na Rakev (VIIb). Příhrazy jsou pěkný, nejsou tak navštěvovaný, je tam klid, ale už zarůstají.
A co na to říkali doma?
No ze začátku moc nadšení nebyli. Ale pak si nějak zvykli. Moje maminka dělala zubní sestru společně s manželkou jiného lezce, s Vyskočilem. A ony si dycky vykládaly. „Ten náš Láďa přijel z těch skal a on těma skálama tak krásně voní“. A on mi dycky v hospodě nadával, co té mamce vykládám, neboť jeho žena mu pak dycky říkala, kam jezdí za děvkama a chlastat, ty vždycky přijedeš a smrdíš hospodou a Havelková vždycky říká, že ten její tak krásně voní. A já mu vždycky říkal…no jo vole, ale moje maminka mě má ráda!. Ale moji rodiče nenesli špatně, že lezu, spíš to, že občas moc chlastám. Což byla pravda. Bíba kdysi vydal takové poučení z krizového vývoje, jako že moc pijem, a tak jsme zkusili nepít. A já vydržel rok. A můžu vzkázat mladší generaci, nepijte, zvedne to vaši výkonnost o třídu. Chlast dokáže zničit člověka, ale zas přijdeš o ty historky.
A jak se lezlo s Mauglím?
Pro mě to byl strašně zajímavý člověk, protože on, když jsi se na něho podíval, tak byl něco jak Weisser, nee teda tak tlustej, jak je Weisser teď, ale nebyl hubenej. Takovej podsadité, škraně trošku měl a strašný tlapy. Medvědí ruky. Opravdu tlustý prsty…aspoň já si to tak pamatuju, obrovskou sílu v rukách. Vydržel provazovat hodiny půl hodiny a pak lezl dál. Měl sílu v ruce a tah na branku. Vždycky něco vybral a valil. Prokrauloval se navrch.
Kde jste v Krasu tenkrát lozívali?
Jezdilo se tehdy hlavně do žlebů. Rorejsi, Beran, Saxifraga, Henryovka. Sloup třeba nebyl tak populární. Krkavčí taky nebyla tolik populární, Rudice byly úplně mimo střed zájmu, tam jsem byl poprvé, až se tam začly dělat ty moderní cesty. Akorát jednou jsem byl s Mauglím v Propadání, jsme lezli Rudické Idaho. Lozívali jsme spíše na Stěně zapadajícího slunce, na Prasečí ucho, Babylónskou věž. Krasová doména byl podzim, zima. Ony tenkrát nebyly ještě umělé stěny. Na jaro se jezdilo na písky, to muselo bejt, začínalo se většinou prvního května. Do toho května se taky ještě krasovalo, ale krasová sezóna pro tuhle tu partyju byl podzim. A ono se musí přiznat, že ten podzim má své kouzlo v Krasu.
Jak probíhalo za vašich dob jednání s ochranářema přírody?
Na jaře si správci skal domluvili nějaký termín, sedlo se s ochráncama do gázu a jezdilo se a zastavovalo se a domlouvalo se, co se může lézt a co ne, každej rok. A když jo, tak co se tam má udělat. Někde chtěli třeba nějaký schody, upravit přístupovou cestu. Tak bejvaly brigády, dovezly se rejče, hrábě, třicet lidí nastópilo a udělal se ordung. Podle jejich přání…oni si to pak zkontrolovali…
Jaký byl tehdy styl lezení? Byla nějaká konfrontace mezi tradičním a volným lezením?
Tehdy se ctilo, co bylo napsané v průvodci…vezmu třeba Kubáska, kterej je čistě lehkej - když jsem začínal, tak Kubásek byl V A1 a tak se každý těch skob v tom břichu chytnul a neřešil to. Volný styl lezení přinesla éra Zdenála Konečného, kterej s tím začal a dělal i ty nové cesty. Drobek to prosazoval spíš jako teoretik, protože v té době už nelezl už tak špičkově. Ale jezdil i zrovna s Mauglím na západ, do Chamonix a do Valle di Mello a převezli tu „módu“. Ale nedá se mluvit o nějaké konfrontaci, protože krasaři byli všichni dobří pískaři a na písku se to ctilo a lezlo, takže oni se taky snažili o čisté lezení. I Mauglí když dělal nějakou cestu, tak se skoby chytal opravdu jen tam, kde to bylo nutný. Ty jeho cesty se většinou vyznačovaly tím, že i to, co se lezlo „nečistě“, tak to byly většinou nějaké uzlíky, což bylo možná ještě horší, než kdyby se to lezlo volně. To byly lavinovky a podobně, on moc netloukl, co nemusel, to nezatloukl.
Skoby co zatloukl, ty hlavně určovaly směr?
On je tam dal tak, aby se nezabil. Kde ta skoba byla opravdu nutná, abys nespadl na zem. To byla víceméně jeho filozofie. Kde skoba není nutná, tam ji nedal. Kde to šlo zajistit jinak, zajistil to jinak. Kde byla třeba, tam ji dal, aby ses nezabil. Setkal jsem se i s tím, že skoba byla tam, kde nebyla potřeba, ale zas kdyby tam nebyla, tak bych nevěděl, kam lézt…No dělali jste někdy cesty odspodu? Ono to není tak jednoduchý. Ono je ideál nějaký, kde by to jištění být mělo, ale prakticky to nikdy nejde dodržet, protože nemůžeš vždycky dát tam, kde by to bylo dobrý, protože to z té pozice, když to děláš odspodu, to nejde. Takže nakonec dáš tam, kde to jde dát.
Snažil se Mauglí převzít do Krasu pískařský styl prvovýstupů?
No tak to je třeba vidět na Kocovině, že to bylo dělané v pískařském stylu. Toho jištění tam nebylo moc. Myslím, že tam byly celkem tři jištění, jedno pod a jedno nad kruhem. V tom jsem byl kdysi s Bíbem. Ale ne na prvním.
Brali jste skalky pouze jako přípravu na hory?
Jak kdo. Mauglí byl typ, co jezdil dost do hor. On když byl vypuštěnej a nabídla se mu ta možnost, tak jel. Ale neřekl bych, že bral skalky jako přípravu. Prostě dva sporty, které dělal zaráz. Bíba zas byl spíše skalkař a hory měl jako doplněk. Jet na hory, to byl pro něj spíše výlet.Ale ke konci na to možná doplatil, protože když už tam byl, tak chcel na vrchol a dopadlo to, jak nemělo. V Indii na Nanda Devi, sletěl v 6500m, údajně se s ním urhl starý fix. Ale nikdo neví, protože byl
V té partyji panovala dost velká sportovní řevnivost, to bylo dobrý. Jsme se hecovali, Bíba byl propagátor moderního tréninku, začal vyrábět různý ty lišty, v práci to měl daný. On lezl jiným stylem než Mauglí, který byl jak bagr. Ne že by lezl škaredě, ale lezl silově. A Bíba byl takovej baleťák. On tak pomaaalllluuu, laaadně si to přebíral.
Ale na písku se snad takhle „bagrovitě“ lézt moc nedá?
No když jsem viděl Mauglího, tak jsem měl pocit, že se dá. I když je pravda, že rajbas jsem ho lézt neviděl. On byl spíš na ty chytovatý cesty, dlouhý, vytrvalostní, to byla jeho doména. Jak v Krase, tak na písku.
A co nějaké legendární historky?
Hlavně oba dva, Mauglí i Bíba, byli neskutečný společenský veselice. Historek byla spousta. Jednou třeba vytáhli Mauglího autem z Macochy. On to byl dost blbej nápad – napadlo to přiožralého Bíbu. Myslím, že to bylo v Normálce v poslední délce. Mauglí lezl poslední, protože si tam něco prohlížel okolo, on tam totiž potom dělal vlevo nějaké narovnání myslím, tak tam něco študoval, a pak že teda poleze. Oni mu mezitím vycvakali lano z jištění nad ním, přivázali to lano za auto a normálně ho vytáhli. Ten teda nadával, fakt byl vzteklý tak, jak jsem ho ještě neviděl. Já se mu teda nevidím, protože kdyby se to lano někdo kouslo, tak to auto to mohlo přetrhnout za nějakou hranu. Představ si, že lezeš a najednou odlétáš nad propast. Tohle je ale spíše taková ta negativní historka. Jinak těch historek je spousta…třeba na Macoše se něco slavilo, asi Mikulášská, měli jsme tam i nějaké lezení. Spalo se na půdě, kde byla taková noclehárna. Tak jsem tam seděli a hrozně popíjeli a Bíba s jedním borcem už měli nějaké peníze, to bylo po revoluci a už v něčem podnikali, no a v té restauraci měli kšeftaři školení na prodej hrnců. Bylo jich tam asi padesát. A oni se hádali, kdo na to má a tak Bíba s tím kámošem kupovali šampaňské a stříleli těma špuntama po těch kšeftařích. Takže byla taková šampaňská přestřelka…no na závěr chtěl Bíba plácnout pinglici po prdeli a jak se netrefil, tak převrátil celej ten stůl, ale pak to zahladil nějakejma penězma a ráno se k nám chovali hezky. Nejhrůzostrašnější historku mám ale s Hastrmanem (Hastroš, Ivan Bajer), to už nebyla ani sportovní lezecká figura ale spíše figura jako figura, ale patřil do té sestavy, i když nejezdil tak často. Ale lezl kupodivu celkem slušně. Jsme byli lézt na písku a v hospodě na Blatech u Prachova Hastroš vyprovokoval nějakou rvačku a všichni zdrhli. Najednou Hastroš přišel ke mně a říká: „pičo (on byl děsně sprostej), kryj mě záda, já jdu na ně“. A zůstali jsme tam sami dva. On se s někým serval a na mě naštěstí nedošlo. On byl hroznej rváč a sprosťák. Zastavil třeba kdysi u Habáska, kterej byl ředitelem nebo náměstkem nějakýho ústavu. Hastroš jezdil s Tatrou, vozil matroš po stavbách. A Habásko zas jezdil po těch stavbách na kontroly, jak to jde. No a Hastroš takhle viděl na stavbě Habáska, tak zastavil, stáhl okýnko a řval na Habáska: „pičo, vole, kam jedeš na víkend, ty kundo? Do Krasu?“ On si prostě nebral servítky před nikým.
Ty jsi zažil i Pálavské srazy…
To bylo strašné…tam bylo třeba dvěstě třista lidí, sklepy byly v obležení, spalo se v tom lomu. Vždycky jsme jeli prvním vlakem ještě před šestou, abychom tam byli první, abychom něco přelezli. To se skákalo z vlaku, abychom se dostali do autobusu, autobus byl narvanej, držadla jsme několikrát urvali. Jezdili tam i lidi z písků. Při cestě do skal, na konci vesnice, stál stůl, každej si musel dát burčák, všichni lezli s kanystříkem či nějakou flašou za pasem.
Místo maglajzáku?
No, když jsem začínal, tak se maglajz vůbec nepoužíval. Já jsem pak byl jeden z jeho propagátorů, ani nevím proč, mě se to prostě líbilo. Ze začátku mi ani nepřišlo, že by to pomáhalo. Napřed jsme to měli v igelitce…poprvé jsem o maglajzu slyšel od Jindry Šustra. Ten to odněkud přinesl, že s tím někde lezou, tak jsme s tím začali experimentovat na Stránské. Tam jsme bývali hodně často – strop jeskyně tam a zpátky dvakrát v kuse a podobně. V zimě jsme tam dokonce chodili trénovat s mačkama. To člověk potřebuje do zimních hor natrénovat s mačkama na holé skále, v horách je nemůžeš kvůli
A ty jsi jezdil hodně do hor?
Já jsem byl jak všichni…v zimě Tatry, na jaře písek, v létě různě a podzim Kras a Pálava. Ale samozřejmě se to různě prolínalo, nelze to takhle říct jednoznačně, ale v podstatě to bylo takto. A ještě běžky. Kolo spíš až po revoluci.
Cesty v Krase jsi nějaké dělal?
No svou mám jenom jednu, ale hodně jsem jich odjistil jako jistič. Ale uvedený tam spíš nejsem. Ono to není jak dneska, ta cesta se málokdy udělala za jeden den. To se čistilo, dělalo se to odspodu někam, nedodělalo se to, další víkend se udělal jinej kus, kdy jistil někdo jinej.
Haveláčova cesta, Rorejsi
Kdo byl takový hlavní motor?
Za mé éry, to bylo deset roků v letech 1977 - 87, tak zas nebyl takový hon na prvovýstupy. Samozřejmě se dělaly prvovýstupy, ale ne za každou cenu. Samozřejmě když se Mauglímu či Bíbovi něco zalíbilo, tak šli a zkusili to. Ale nebylo to takové, že by museli, nebo že tady je ještě místo, jdeme tam. A při těch prvovýstupech tak nějak podvědomě ctili ten pískařský styl, neboť tam jezdili každý víkend a ta pískařská filozofie se nám zdála správná. Na každým druhu terénu přizpůsobíš ten styl lezení kvalitě toho materiálu. Ta filozofie byla tenkrát jiná. dnes se ty těžký cesty lezou tak, že se nacvičujou, hodně se padá, než se to naučíš. Tehdy se, jelikož nebyly dobrý lana a nebyly ty skoby spolehlivý, tak se prostě nepadalo. Třeba Mauglí byl známej tím, že když on ty cesty dělal, tak nespad. Neviděl jsem ho myslím spadnout nikdy. Samozřejmě asi někdy spadnul, ale že by se padalo, nacvičovalo a řešil se nějakej problém, to nebylo. Ono nebylo moc do čeho padat. Ty Mauglího cesty byly trochu morálový, na rozdíl od jiných, které byly jištěny dá se říct standardně. On měl taky dost svéráznej přístup ke klasifikaci. Šestku jsem od něho neviděl. To bylo pět, možná pět plus. Asi má i nějakou šestku, ale nevím jestli to tehdy dal za šest. Většinou to dal 5+ A0, to bylo jeho. Jakože si jednou sednul či se něčeho jednou chytnul.
Ostatní lezci ty jeho cesty tenkrát lezli?
Ano, byla to cesta od Mauglího a přelézt ji mělo určitou sportovní prestiž. To nebyly cesty jen pro radost a pro krásu.
Proč mají ty jeho cesty teď takovou pověst?
To bylo dané tím, že se začly dělat jiné cesty a lidi si na ně zvykli a v těch jeho se pak cítí blbě. Samozřejmě když seš zvyklej a začneš lézt v Krase na borhákách po třech metrech, tak když máš potom první skobu v 25 metrech, tak je ti to přinejmenším divný, když to řeknu slušně. Lidi do toho nejdou. Proč by ses měl zabít kvůli nějaké zarostlé cestě.
Proč ho to lákalo, takové linky?
Podobnou otázku jsem dostával i já v Ádru, když jsem lezl špinavé vlhké komíny a širočiny, to byla moje specialita. Možná v tom bylo něco nějakého macochismu, já nevím. Jak u mě, tak u něj. A navíc, ty hezký čistý linie už byly vybraný. Byl jsem u toho, když dělal Digitální spáru, když přerovnával údolku na Kateřiňák, u podobných věcí jsem mu držel lano a podobně.
A jaká byla tvá oblíbená oblast v Krase?
Tak já jsem měl oblíbené, vždycky na podzim, když bylo hezky, tak se valilo na Rorejsi, to se jelo autobusem na Nové dvory, tam se vystoupilo, šlo se na Koňa, ten se slanil dolů, vylezla se buď Policejní nebo ta Klasika, pak jsi sešel dolů pod Rorejsi a tam se vylezl Beran a Rorejsi. To byla taková trojkombinace na pěkný den.
Měli jste nějakou krasovou výzvu, nějakou cestu, směr, co nešel, do které se nikdo neodvážil?
To bych neřekl, vždycky když taková linie byla, tak to někdo zkusil. Nemyslím si, že by se třeba Mauglí do něčeho neodvážil.
A jaké cesty si nejvíce vážíš?
Předpokládám že na prvním…no to jsme kdysi lezli Macochu odspoda, klasickýho starýho Plška úplně odspodu. To byl dole boj s travama. My jsme na to samozřejmě byli připraveni, to jsem lezl s Karlem Pálkou, a měli i svoje skoby a tak. Těch prvních x metrů bylo naprosto zelenejch a pak ten výlez taky. Takže to byl docela úspěch, že jsme to za den prolezli až na vrch. Ten spodek se tehdy prakticky vůbec nelezl. A pak jsme ještě druhý den lezli pod Dolním můstkem. Ale to byl teda ultrasajrajt. To není těžké, ale třeba ten výlezovej komín v Plškovi je oproti tomu čistej chodníček.
Jak vás to napadlo lézt?
Protože se to moc nelezlo a já jsem byl tenkrát takovej ten směrař. To znamená taková ta spára, komín, to bylo pro mě výzva. Já jsem prostě měl rád trhliny a linie daný formou skály. V horách si vážím třeba zimní Weberovky, Mockův ledopád, takový ty hlavní směry a stěny v Tatrách jsme měli přelezený v podstatě všechny. A písky? Co já vím, třeba Údolka na Hlásku a hlavně z druhé strany na Hlásku, Muší v Teplicích, Slunovrat na Starostu, Leteckou na Milence, Hrana pádů na Gilotinu, Otisky prstů na Masku.
Haveláč v jasném směru,Sasko
Vy jste do Ádru jezdili hodně?
To byla móda. V roce 84 – 88 jsme tam jezdili každej víkend. Většinou autama, občas vlakem, párkrát i na motorce s Kingem a bráchou. Tím vlakem to byla hrůza, 7 hodin, 4 přestupy. Bylo to naprd. Ale nemělo to na cesty vlakem do Tater. Ta cesta vlakem tam a zpět byla horší než to lezení. Vlak byl narvanej, všichni vožralí, jeden lezec tam kdysi zahynul, Edgarův brácha z VHS, byl vyhozenej z vlaku. Tam byly těžký kudle a rvačky, východňáři mezi sebou, mezi nama a různě. Pak byla éra, kdy se používaly tzv. doplatkové jízdenky. Cesta byla drahá, tak jedna holka vymyslela, že pojede třeba z Bílovic do Brna a nechá si napsat doplatkovou jízdenku, kterou ti vypsal ten průvodčí ve vlaku. To se vygumovalo a napsalo se tam klasicky Marefy – Brno – Poprad a jeden plus 4. Dopsala se kilometráž, čísla vlaků, razítko tam zůstalo, datum tam nebylo a jelo se. Samozřejmě průvodčí pojali podezření, ale v tom vlaku ti nikdo nedokáže, že je to padělaný. Pak už se to přehánělo, už to gumovala po šesté a bylo to dost poznat.
A do Saska jste jezdívali?
Jé, to jsme jezdívali. Nejlepší výlety byly v rámci družby VHS s oddílem z Drážďan, který měl v Bad Schandau chatu, takovou boudu poblíž Falkensteinu. Jezdili jsme autobusem, zpátky se pašovali filmy a lyže. Jezdilo se tam na prvního května. Vždycky jsem měl omluvenku z prvomájového průvodu „jmenovaný se zúčastní prvomájového průvodu se spřáteleným oddílem Empor Drážďany“. A Mauglí a Bíba vymysleli vynikající věc, tzv. falešnou refundaci. Jelikož jako mladej jsi měl jenom 10 dní, pak 14 dní dovolené, ne jak dneska. Tak jsme přemýšleli, jak to udělat, protože neplacenou dovolenou ti tehdy nedali. Takže se domluvilo se Zlámalem, že ČSTV VHS Brno refunduje tomu a tomu třeba za dobu soustředění v Tatrách. Takže mě napsal glejt, on zaplatil fabrice tu částku, fabrika to dala mě a já to dal zpátky do VHS. Takže jsem to měl jako neplacené volno, ale pustili mě, nebylo to v dovolené.
Co si myslíš o tom, jak se v Krase pořád dělají další a další cesty?
Třeba v Jizerkách je pravidlo, že mezi cestama musí být tři metry…ale tady je to trochu jiný. Ono je lehké to osobně zkritizovat, je nutné nějaký objektivní pohled. Já si myslím, že za hodně negativního můžou umělé stěny. Ten trend těch stěn a nahuštěnosti těch cest a lezení na rybu ty lidi ovlivňuje. Proč by to nemohlo být jako na Rajčeti? Myslím si, že lidi tu skálu už neberou jako přírodní útvar, ale jako plochu pro vyřádění nebo realizaci sportovních výkonů. Ale já do toho nemám co kecat. To je věc téhle generace a ta si to musí vyřešit sama. Bohužel ty nové generaci mají tu smůlu, že ty skály nejsou nafukovací. Každej se chce nějak realizovat a podepsat. To je logický. Ale to, co dělá třeba Vlk, že se to navrtá svrchu a považuje se to za projekt, to je zhovadilost. Když to někdo vymyslí odspodu a má tam smyčku, tak prosím, ale jenom to navrtat a schovat si to pro sebe, tak to není dobře. Mělo by to mít svý hranice. Samozřejmě Vlk udělal spoustu dobré práce, tím že toho spoustu přejistil a za to mu patří velikej dík. To by se mu dalo i lecos odpustit, i když třeba to, co udělal na Nad Propadáním třeba na těch skalkách okolo…to bylo evidentně vidět, že to tam napral nahoru a pak teprve začal řešit, jestli to půjde nepůjde.
A na Chřiby jste taky jezdili?
Jo, to se jezdívalo, když se pořádaly čtvrteční odpolední výjezdy. Z práce se odešlo ve
Na Holštejn se jezdilo?
Jo, tam se už jezdilo. Moje první cesta na Holštejně byla Ležák, do které mě vyhnal Bíba, a tam jsem si pěkně zkousnul. To jsem lezl teprve druhým rokem, ale kupodivu jsem to vylezl.
A co Lokálka?
To je zajímavé…jak ta řevnivost nebyla, tak mezi Lokálkou a ostatníma ano. To byli vždycky takoví potupní kamarádi z Lokálky. Vždycky jsme jim přetahovali holky, což se skoro vždycky povedlo, protože oni byli trošku nesoudní, byli pedantnější v té výchově. Docela jsme se kamarádili se Zbrojovkou, to šlo, ale s Lokálkou, to ne. Kromě těch klasickejch oddílů tady byl ještě vojenský oddíl, kde byl na vojně delegovanej vždycky někdo z dobrejch lezců, jako třeba Hudeček nebo Roman Brt. Hudečka jsem tady zažil a lozili jsme tady na Pálavě a občas i v Krase. To sem měl poprvé na nohách íbíčka, které mi půjčil . On měl nějaké starší a pak mi je myslím i prodal. Tlačili mě, ale měl jsem je.
A co lezení a útěk před komunismem?
Spíš jsem měl pocit, že se na nás tak dívají, tak politicky, ale já jsem to tak politicky necítil. Ani ti lidi okolo mě se tak neprofilovali. Bralo se to prostě jako sport. Já jsem dělal spoustu sportů, od fotbalu, kánoistiky, kolové a u lezení jsem pak už zůstal, Bača nám vždycky říkal: „chceš li být šťastný celý den, opij se, chceš li být šťastný celý týden, zabij prase, chceš li být šťastný celý rok, ožeň se a chceš li být šťastný celý život, staň se horolezcem“. A měl pravdu. Když to přeženu, tak je to láska na celej život, která tě nezklame. Baby tě zklamou, všechno tě zklame, ale hory a lezení, to tě nezklame. Naopak mi to vždycky pomohlo, když jsem byl v nějakém průseru, kolo a lezení.
A co baby a lezení?
Baby se k tomu stavěly různě. Bylo několik typů bab, Zaprvé to byly baby, které přicházely se vdát nebo spíš najít si partnera. Někoho si vyhlídly a po něm šly. A pak byly ty, co to braly jako nějakou zábavu, ježdění s partyjou, líbilo se jim to. A pak byly baby, a těch bylo míň, a ty to braly sportovně.
Lezl jsi s Čumpelíkem?
S ním jsem lezl, ale to byla spíše taková odstrašující figura. Trošku takovej svéráznej. On měl vždycky jakousi představu, kterou chtěl realizovat, a nerealizoval to nikdy moc bezpečně a vždycky to s ním bylo trochu o hubu. Ale ještě bych se vrátil k Bíbovi – on byl velkej fenomén jako výrobce. On vyráběl všechno. Jelikož dělal ve výzkumném ústavu valivých ložisek, kde dělal konstruktéra, tak měl přístup k frézařům a kovářům, takže dodnes mám jeho mačky, cepíny, které byly snad i lepší než tehdejší originály. Všechno se tenkrát vyrábělo, šily se úvazy, batohy, každý dělal něco, ale Bíba byl specialista na ty cepíny a mačky. První osmu jsem si svařoval z kulatiny, ta byla vyloženě nebezpečná, to se divím, že jsem se nezabil. Druhou osmu jsem měl – to moje babička, která dělala v Chiraně telefonistku, takže tam znala všechny, telefonistka a uklízečka to byly vždycky pilíře fabriky. Takže ona mi sehnala rentgenovaný plát duralu, centimetrový, a z toho jsem si lupénkovou pilkou vyřezal osmu, vypiloval jsem to a mám to doma dodnes. Když jsem začínal, tak se ještě jistilo přes záda, trénovali jsme to na Stránská, kde se házela guma. A to není sranda chytat gumu přes záda. Stačí malá chybička a to lano se ti svleče. Stalo se mi to s Milošem Šmídem na Hřebenáči, vylezli jsme Východní, já jsem se nahoře zajistil (Východní nebyla tak oklouzaná tehdy, to byla zlomová cesta, bývalo to A0, ale zkoušeli jsme to čistě), že jsem omotal nějakej balvan, tenkrát nebyly vratný body na vršku, tenkrát se dolízalo až nahoru, to by byla potupa končit pod vrškem. No a jistil jsem ho přes tělo a nechal jsem si to docela volný. On mi do toho sedl, to lano se vysmeklo a jelo dolů, naštěstí jsem na něj šlápnul, takže se to přes tu hranu zpomalilo a nestalo se mu nic.
A ty sám jsi měl nějaké blbé pády?
Blbé pády jsem měl dva. V Tatrách, v Krasu ne. Pak ještě na písku jeden. Ten první pád to bylo s Kingem, jsme lezli pod lanovkou na Lomničák, v zimě, blbě se tam orientuje a jsou tam i některá těžké místa. A druhý den jsme dolízali na tu observatoř, a tam je problém, že ta observatoř má kamennou hráz, takovou hradbu. Takže jsme dolezli k té šestimetrové zdi a kudy nahoru? Takže jsme to zkusili tou dírou pro lanovku. Tak jsem vyrazil, napřed to bylo zasněžený, jenže pak sníh skončil a zůstalo plechový koryto. Lez v plechovým korytu s mačkama. Takže fik a celou délku pád a ještě
A zažil jsi Hýska,Feryho, Plška?
Tak Feryho ano, hlavně z Ádru. Ale i z Krasu si ho pamatuju lézt, on vždycky budil respekt, vypadal jak cigán takovej, furt se mračil, Hýsek byl velkej kamarád s Bíbou, ale já si ho pamatuju spíš jako autoškoláka. Ta Feryho generace končila, když já jsem začínal. A Plšek byl pro nás spíš jméno z průvodců.
Jaké byly tenkrát oblíbené hospody v Krase?
No chodilo se k Matce Němcové do Ostrova, oblíbenej byl taky Skalní mlýn, tenkrát nebyl ještě tak honosně přestavěnej, vzadu byla taková nálevna, pak ještě U Farlíků ve Křtinách, tam bývaly šílený pařby, mladá Karlíková byla hrozně krásná. Dost často jsme také stávali u Punkevních v bufálu, hlavně když se jezdilo v zimě a nedalo se lézt a byly to v podstatě jenom vycházky.
A co sólo lezení?
Tehdy začly být sóla na západě populární. A třeba Mauglí to chtěl nějak vypropagovat sem, ale tady to sólolezení bylo hlavně z politických důvodů nepřípustný. Lezci byli kamarádi na laně a propagoval se spíše směr toho „soudružství“. Takže i proto s těma sólama byly trošku potíže. Moje největší sólo, to byl hrůzostrašný zážitek, to bylo zimní sólo přechod hlavního hřebene Tater. Ale neudělal jsem ho celý. Já to dělal i v létě, ale v zimě to má tu výhodu, že tam je sníh a máš vodu. V té zimě jsem tam byl celkem pět dní, v roce 1984. Tam bylo nejzvláštnější to, že si tam zvykneš a přestaneš se koncentrovat. A najednou jsem třeba lezl, furt to nějak šlo, minul jsem nějakou skobku, kroužek, vůbec jsem se u toho nejistil, měl jsem jenom třicítku lano, kdyby byl nějakej průser a na slanění…já se nebál v těch lezeckých pasážích, ale spíš v těch lehčích, přestaneš dávat pozor, celej den je to furt stejný, začal jsem se i bát občas. A zimě to bylo v noci zvláštní, ty zvuky, když jseš tam sám. Bíba s Mauglím to myslim dali celý, jednu donášku jsme jim dělali. To byl tenkrát takovej velehorskej počin. On s tím začal Pochylý, kterej byl částečně figura i brněnského lezení, on jeden čas v Brně bydlel. Viděl jsem ho asi dvakrát, ale neznal jsem ho.
A jak se ti leze teď?
Já u sebe pozoruju sklon k minimalismu. Mám rád zapadlý oblasti, kde jsem nikdy nebyl, objevujem skály v Rakousku, tam jsou krásný sportovní cesty kousek od Brna, na písky do Broumovek, teď jsme měli berg heil po osmi letech na Královnu Vlčí rokle, baví mě bouldering, mám aji bouldermatku. Už to není ono, ale baví mě to.
Haveláč v Chřibech
Celofánky XI
A po krásném víkendu opět zabrousíme do historie...nejprve si dáme pár pivek U Farlíků a pak trošku bílého vínka ve sklípku na Palávě.
Hospůdka U Farlíků, mikulášské, Šaryk a závody ve chcaní
Hospůdka U Farlíků, mikulášské, Šaryk a závody ve chcaní
Hospoda U Farlíků ve Křtinách byla za našich časů druhá nejoblíbenější v Moravském krasu – hned po Matce Němcové – alespoň v jeskyňářských kruzích. Vedoucí byl pan Farlík senior; Farlík junior, Zdeněk, byl jeden čas členem naší býčiskalské jeskyňářské skupiny.
K Farlíkům jsme chodívali po našich býčiskalských akcích – v letech 1970-1975 jsme v Býčině intenzívně bádali, lezli, vrtali a stříleli štolu v masívu Přítokového sifonu. Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky. I s hudebními nástroji včetně basy. Občas se nad námi smiloval nějaký automobilista. Třeba přítel Šaban ze Křtin. Nacpal nás do svého Trabanta – s ním celkem devět – a basa čouhala z okna. Hudební sedánky s barováckou kapelou byly úžasné. Čára (taky horolezec) hrál na kytaru a banjo, Klobouk na kytaru a mandolinu, Táta a Honza na kytary, Pagaňyňy na housle a Šešuleho basa tvrdila muziku. Klobouk uměl hrát i v leže na zádech; v této poloze se ladně posouval a s opravdovým vědeckým zájmem mladého geologa nakukoval spanilým poutnicím pod sukně.
U Farlíků jsme pořádali naše býčiskalské mikulášské. Ta první byla “lokální” – naše býčiparta, associovaní jeskyňáři z Barovky a pár pozvaných hostů. Další se rozrostly do takových rozměrů, že jsme museli za symbolickou korunu prodávat místenky. Jeskyňáři ze všech koutů Moravského krasu, horolezci, trampové i místní občané se snažili dostat dovnitř – mikulášská probíhala ve všech sálech a lidé stáli i ve dveřích. Murek dělával čerta, já zcela nekonvenčního Mikuláše (na ornátě jsem místo kříže měl vymalovanou jeskyni snů – s krápníků kapal rum, u sintrového jezírka byl sud s pípou a kolem sudu jeskynní víly-speleoložky v negližé), srandovních dárků či spíše píčovin býval plný koš, vyhrávali Barováci a stará Karabina, no a dmout tekl proudem...
Sv. Mikuláš a Jeskyně snů
Farlíkovi měli německého ovčáka Šaryka. Obýval dvůr přes který se chodilo na lulník. Měl tam pěknou, prostornou boudu. Při každé cestě za odmocněním jsem si s ním hrál a povídal. Jednou, fyzicky unaven po šichtě v Býčině a společensky po šichtě v hospodě, jsem zatoužil po instantním odpočinku. Vlezl jsem si za Šarykem do boudy, položil přes něj ruku a okamžitě usnul. Jak jsem se později dozvěděl, po nějaké době mě začali v sále postrádat. Zašli na dvůr, zkontrolovali lulník, obešli hospodu, volali, ale po Celofánovi ani potucha. Do pátrání se zapojili i Farlíkové, otec a syn. Jejich pozornost upoutal Šaryk – seděl před boudou, nechtěl se hnout a kromně domácích k ní odmítal kohokoliv pustit, ba ani Packu. Vzápětí objevili příčinu. Něžně mě probudili, oprášili a doprovodili do sálu. Hned jsem si zapálil a stačil ještě dát pár hrnců na cestu.
Ty noční návraty na Býčí skálu, to je kapitola sama pro sebe. Ale nikdo se nikdy vážně nezranil ba ani hudební nástroje újmy nedošly. Při jednom návratu nastala potíž s Murkem. V opilecké pýše se chopil ramene pumpy na studni před hospodou a začal pumpovat. Voda tekla po chodníku na silnici a Murek pumpoval a pumpoval. Nešlo s ním argumentovat, vedl stále svou: “Já musím pumpovat, já musím pumpovat”. Trvalo dlouho než se nám ho podařilo s tou pumpou rozvést. U Výpustku ho napadlo, že uspořádáme závody ve chcaní. Svítil skoroúplněk a tak jsme se seřadili v lajně napříč silnice, vytáhli stříkačky a začali stříkat. Rozhodčí byla Packa. Přebíhala v předklonu z levé strany silnice na pravou a mapovala vzdálenost dostřiku. “Nejdál dochcal Celda”, zvolala vítězně. “Ale, Packo, koukni se za sebe”, řekl Holub. “Dyť Murek chčije přes tebe!!”
Krasonoši a Jizeronoši: zrod přátelství
Jeseníky mají Rýbrcoula, Beskydy Černookého baču a Krkonoše Krakonoše. Kdo chodíval do Krasu byl Krasavec, ale později se z nás vyvinuli Krasonoši. Proč ne, když naši kamarádi horolezci z Jizerských hor byli Jizeronoši.
Když bylo na Pálavě, na Martince a Trůnu husto, bývalo mým zvykem stáhnout se do Klausy nebo na Klentnickou skálu. Tak se stalo o jednom jarním víkendu r. 1974 (?). Packa a já jsme si postavili stan na placu pod Martinkou, ale sbalili jsme fidlátka a spolu s Hugošem a Bajajou se odebrali do Klentnice. Odpoledne jsme zavítali do klentnické hospůdky. U vedlejšího stolu seděli tři sympaťáci s kytarou, zjevně “cizinci”, ale definitivně lidé naší krevní skupiny. Slovo dalo slovo a z cizinců se vyklubali jizerští horolezci, Mech, Mechounek a Hanýsek. Srazili jsme stoly, povídali si, hráli a zpívali.
Kde se vzali tu se vzali, v hospodě se objevili dva místní chlapíčci. Dali si pivo, mluvili tlumeně a pořád po nás pokukovali. Pak přistoupili k našemu stolu a velice zdvořile se otázali zda-li jsme horolezci. Přiznali jsme se, v očekávání průseru. Pravý opak byl pravdou. Chlapíčci nám sdělili, že o loňském srazu byli u nich ve sklepě horolezci a že jim tam nechali daleko víc peněz než byla jejich útrata. A že si to nezasluhují, že by to rádi horolezcům vrátili. S takovou “attitude” jsme se předtím nesetkali. Pozvali nás do jejich sklípku s tím, že všechno je “na dům”. Byla to téměř vábnička na prezidenta, té nešlo odolat.
“Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku. Spravil by to náprstek nějakého moku” zpívá neopatrný křeček Ivan Mládek. Náš šok spravilo to mrtě bílého moku. Po rozloučení s našimi hostiteli – nevzali ani korunu a ještě nám poděkovali za společnost – jsme se těsně nad ránem odebrali na zpáteční cestu. Byla těžká, ale všichni jsme se tělesně i duševně podpírali. Vzali jsme to zkratkou, nejprve podél a potom napříč řad ve vinicích. Místy i po čtyřech. Packa cestou ztratila brýle (druhý den jsme je našli). Jizeronoši zůstali ve svém stanu v opuštěném vápencovém lomku ve svahu mezi Klentnicí a Martinkou. My Krasonoši jsme to dotáhli až pod Martinku, Packa a já do našeho stanu.
Probudili jsme se až v neděli dopoledne. Packa vylezla ze stanu a ke svému úděsu uviděla svět obrácený hlavou dolů! Lehla si na záda aby jej mohla pochopit, a po chvíli skutečně pochopila. Před stanem stál na rukou, rovný jako svíčka, náš kamarád a spolulezec Smolda. “Pro velikého Lomikele, u všech Krhútů, co tady děláš?” Smoldův věčný úsměv a “čekám až se probudíte, trénuji a medituji.” No, z lezení ten den moc nebylo. Se Smoldou jsme dali Petit Beurre na Trůn, aby nepřišel zkrátka. Pak se objevili zívající Jizeronoši. Spravili to Věšáky na Vzývajícího a nějaká ta Čokoláda. A konkrétní pozvaní do Krasu.
Tak byly položeny základy Jizero-Krasonošského přátelství. To, se starými i mladšími tvářemi, trvá dodnes.
Celofánky X
Tak a je zde výroční desátý díl příhod z dob, kdy mnozí z nás byli ještě bůh ví kde...tentokráte se k tradiční kombinaci "lezení a alkohol" přídá i nějaké to zranění...
Polámal se mraveneček
Polámal se mraveneček
Léto r. 1973, další dovolená v sedmihorském Skaláku. Packa a já, z pískařů pak Brok, Prášek a Zorka. Vylezli jsme tenkrát pár pěkných věcí včetně Kouřovky na Daliborku, Jeschkeho spáry na Maják, Kuchařovy cesty na Kápla a nějaké Smítkovo béčko na Ottovky; dále Čihulovu cestu na Čertovu stěnu (okrajovka), Cizineckou na Osudovou a Českou hranu na Dračí věž.
U prvního kruhu Kouřové cesty (zdroj www.holysa.cz)
poznámka: Kouřová cesta na Daliborku, VIIb se stavěním, VIIIc RP. Autor Smítka, 1942. kvůli tomuto výstupu došlo k otevření VII stupně tehdejší pískovcové klasifikace.
Když jsme se nabažili malorohozecké jedenáctky, Packa a já jsme se přemístili na Prachov. Byl to náš tradiční, celodenní výlet. Z Valdštejna na Hrubou Skálu a dále turistickými stezkami přes Vidlák (povinná zastávka v hospůdce) na Trosky. Výstup na Pannu byl neodmyslitelný, Babu jsme také obšťastnili, a potom posezení v hospůdce Pod Troskami. U turistické chaty na Prachově končila naše 25 km pouť.
Muselo to být na té cestě nebo na Prachově, kde jsme narazili do našich kamarádů a krasových spolulezců Hugoše a Míly. Nedokázali jsme odolat Mílovu pozvání na jeho “domácí” Čertovy skály u Černolic u Prahy (Praha-jihozápad). Bylo to tvrdé skalní lezení (řevnické kvarcity ordovického stáří, tzv. buližník), ale ve vesnici byla příjemná hospůdka s názvem Pivní sanatorium. Poslední den jsme lezli jako diví, že i Pacce se to zdálo přehnané. “Zabalte to”, radila, “jdeme do Pivního sanatoria.” Taková rada se obvykle setkala s instatní pozitivní odezvou, ale tenkrát jsme byli hluší. “Jo, půjdem, ale ještě smrknem tuhle a potom támhletu cestu.” Naše blbnutí ukončily až první kapky deště. Míla nastartoval svůj moskvič-stationwagon, Packa a kluci do něj naskákali a já si na poslední chvíli vzpomněl, že musím ještě vyšponovat náš horolezecký stan, aby nepromokla střecha. Vzalo to minutu nebo dvě a pak jsem se rozběhl k autu. Nedoběhl jsem. Uklouznul jsem na “rovné” zemi po hladkém plochém balvanu a svalil se – Packa si chvilku myslela, že mě někdo zastřelil. Když ke mně přiběhli a pomáhali mi vstát, měl jsem chodidlo pravé nohy otočené o 180º. Pivní sanatorium se už nekonalo, Míla s Packou mě odvezli na pohotovost na Zbraslav a odtam na Bulovku do Prahy.
Na Bulovce bylo husto, na pohotovosti spousta pacientů a vyčerpaní, nasraní lékaři; někteří sloužili už 24 hod bez vystřídání. Dal jsem se trochu dohromady, pokuřoval, usmíval se a začal dělat srandu. Ze sebe, z pacientů i ze zdravotnického personálu. Výsledek – úleva v prostoru. I ten nejzarputilejší lékař, který otevřeně klel a práskal dveřmi, se usmíval když mě vezli na sál. Míla mezitím vyšťoural svoji známou lékařku – zrovna operovala nějakou stařenku se zauzlením střev. Sotva ji zašila, hned spěchala za mnou. Mně zatím nasadili na čumák masku a já začal povídat takovou srandovní historku z Teryny. Smáli se... a ještě víc potom, když jsem pokračoval a divil se, že už mám na noze gyps. Říkali, že jsem začal přesně tam, kde jsem skončil – před hodinou! Hodinu jsem spal v narkóze a žádný záznam... “Máte trojitou frakturu v kotníku. Vytočili jsme vám chodidlo z fyziologické polohy, aby srostly dvě fraktury. Za tři týdny vám je v Blansku vrátí do normální polohy a dají novou sádru. S ní už budete moci chodit. Ale už si nezalezete... ” “Vsaďte se”, řekl jsem doktorovi. Vsázet se nechtěl. Dali mi nějaké prášky proti bolesti a flaška koňaku doma u Míly udělala zbytek.
Druhého dne ráno nás Míla odvezl na vlak. Packa tlačila kolečkový vozík, já mával berlami a křičel, “na Bělehrad, paní Müllerová, na Bělehrad!” Na nadraží v Blansku pro mě přijela sanitka a konečně jsem spočinul doma na posteli.
Netopýří návštěva
Stalo se jak lékaři řekli. Po 24 dnech mně nohu narovnali a dali novou sádru, tu už s gumovým podpatkem. Začal jsem se procházet po bytě, potom i na pivo do Dělnického domečku vedle našeho kvartýru na Žižkecu. Zvládnul jsem to i k sudu na Rudickém propadání a na zvláštní povolení na VI. Mezinárodní speleologický kongres v Olomouci. Ale pořád to nebylo dobré, většinou jsem polehával doma.
Jednoho záříjového večera vletěl do našeho pokoje otevřeným oknem netopýr. Usadil se na garnýži, pohvízdával si a koukal jak ležím na posteli. Začali jsme si povídat. Naráz roztáhl křídla a přistál na mojí pokrývce, mně rovnou před čumákem. A nechal se hladit ukazovákem po zádech. Packa jen kroutila hlavou a posléze řekla, “Je to jasný. Už se dlouho válíš doma, nadává ti, musíš do Krasu.” Druhý den ráno mně v kuchyni rozřezala a sundala sádru – po zkušenostech Kóřivýho Žanka jsme těm sestřičkám s cirkulárkou nedůvěřovali. Na poliklinice z toho byli vytrslí, ale rentgen ukázal, že je všechno v pořádku. Poslali nás domů a doporučili rehabilitaci – krátké procházky a hodně odpočinku. V souladu s tímto doporučením jsme druhého dne ráno sbalili kletry a vyrazili z Blanska přes Obůrku do Sloupu – 9 km. A na rozlezení si dali Argentinu (věž Indie nad sloupským sportovním hřištěm).
Uzdravení slepého v Babicích
V r. 1973 nebo 1974 naše býčiskalská jeskyňářská skupina pomáhala kolegům z Babic s prohloubením a revitalizací babické obecní studny. Z Býčiny jsme přivezli kompresor, hadice a sbíječku. Babičtí dodali vrátek, lankový žebř, lana a ruční nářadí. Akce se setkala s úspěchem: studnu v rozpukané vyvřelině jsme prohloubili o 2 m a přítok vody se zvýšil. Po ukončení akce následovala glgačka v hospodě U Suchánka, na účet MNV Babice. Suchánek (on se jmenoval úplně jinak, ale tak ho pokřtil Murek, a tu hospodu U suché vrby) připravil betálný šnicle a bramborovej salát. Škopek a rumunsko hrnuly proudem a borcům se začaly kalit augle. No, kde je příjem musí být i vydání a tak jsme čile navštěvovali lulník na chodbě.
Při jedné odmocňovací procházce jsme spatřili jak na chodbě stojí Lecián Enciano Comici, opřený čelem o bílou zeď, se spuštěnýma rukama. Jeho zcela ztopořený trup svíral s podlahou úhel 80º a se stěnou 10º. Z široce otevřených očí, upřených do té zdi, se mu hrnuly slzy a ramena se otřásala vzlyky. Vidět tak tvrdýho chlapa jako Lecián brečet, to byl votřes. Vzali jsme ho za ramena – Enciano, Žany, co se stalo, co ti je? “Kluci, já nevidím! Já sem z toho chlastu voslepnul! Já nic nevidím, jenom bílo!!” Rozeřvali jsme se smíchem a otočili Leciána o 180º. Chvilku nejistě mžoural jako čerstvě vyoraná myš a pak zařval, “Kurva, kluci, já nésu slepé, já vidím!!!” A rozběhl se do sálu, rovnou k výčepu. Jak ten ty trpaslíky do sebe zasouval, to vám snad ani nemusím povídat.
Subscribe to:
Posts (Atom)